Preklady fanfiction Harryho Pottera

24. kapitola Probuzení

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Příští den byly vystaveny výsledky Soubojnického klubu. Harry a Hermiona se na okamžik zastavili, aby si je před ranním během ve Velké síni přečetli.

Bradavická škola čar a kouzel

Výsledky soubojníckého klubu

Jméno                              Výhry         Porážky        
---------------------------------------------------------------------------
1.    Potter, Harry                 18                1
-----------------------------------------------------------------------
2.    Grangerová, Hermiona          17                2
-----------------------------------------------------------------------
3.    Weasleyová, Virginie          17                2
-----------------------------------------------------------------------
4.    Weasley, Alfréd               15                4
-----------------------------------------------------------------------
5.    Longbottom, Neville           14                5
-----------------------------------------------------------------------
6.    Davies, Ernie                 12                7
-----------------------------------------------------------------------
7.    Malfoy, Draco                 11                8
-----------------------------------------------------------------------
8.    Spinnetová, Alice             11                8
-----------------------------------------------------------------------
9.    Davies, Roger                 11                8
-----------------------------------------------------------------------
10.   Bonesová, Susan               8                 11
-----------------------------------------------------------------------
11.   Jordan, Lee                   7                 12
-----------------------------------------------------------------------
12.   Quirková, Niamh               6                 13
-----------------------------------------------------------------------
13.   Johnsonová, Angelina          6                 13
-----------------------------------------------------------------------
14.   Weasley, George               6                 13
-----------------------------------------------------------------------
15.   Patilová, Parvati             6                 13
-----------------------------------------------------------------------
16.   Weasley, Ronald               6                 13
-----------------------------------------------------------------------

 “Kdo je Alfréd Weasley?” zeptal se jí Harry zmateně.

“Fred.

“Fred je zkráceně Alfréd?” Harry udělal obličej.

“No, předpokládala jsem, že by to mohl znamenat Frederik. Ale ne. Doufám, že víš, kdo je Virginie?”

“Samozřejmě…“

“…nebo si myslíš, že Ginny je zkratka pro Gingivitidu (zánět dásní)?”

Harry na ni zíral. Rozesmála se.

“Promiň. Zubařský humor. Občas se ozve moje výchova.” Oba se společně zasmáli a vydali se do Velké síně.

Harry, Hermiona a Ginny s Nevillem prohráli, ale minulý týden se mu tak dobře nevedlo, takže to jejich umístění neovlivnilo. Po této schůzce se všichni budou učit dohromady. Harry plánoval, že si s Nevillem o jejich souboji promluví, ale Neville nechtěl zůstat. Řekl, že před večeří potřebuje pracovat na Lektvarech. Ginny se zdála podrážděná, Harryho napadlo, že možná plánovala jít do podzemí s Malfoyem a teď jí tam Neville bude zaclánět.

Neville si v Lektvarech opravdu polepšil – zřejmě kvůli vší té práci navíc, kterou do toho vkládal, hloubal Harry. Harry se taky snažil dělat něco navíc a doufal, že se mu podaří získat základní i středně pokročilou N.K.Ú. Zdálo se, že Snape v hodinách neustále pokračuje v jeho ponižování, ale hodnocení, která dával písemně byla docela úctyhodná.

Později ráno, těsně před odchodem z hodiny Lektvarů, se Snape postavil doprostřed místnosti a oznámil: “Nebelvírští, ředitel si přeje, abych Vás sdělil, že na další hodinu Formulí se budete hlásit ve Velké síni. Očividně, zastupující profesor se rozhodl, že nás brzy poctí svou přítomností. Zmijozelší na svou hodinu Formulí přijdou tamtéž v obvyklou dobu – přesně po obědě.”

Harrymu pokleslo srdce, skvělé, žádný volný čas. Ke všemu to je někdo, koho Snape evidentně nemá rád, podle pohrdavého pohledu, který se mu usadil na bledé tváři. Když byl Harry mladší, tak by ho to značně potěšilo a byl by plný optimismu, nicméně teď se Snapem vycházel a věřil mu. Harry si také znenadání uvědomil, že Snape neměl rád ani nevěřil Quirrellovi a měl pravdu… Quirrell se Harryho pokoušel zabít. Pak tu byl Lockhart… naprosto k ničemu, pomyslel si. Hrozný podvodník. A taky další osoba, kterou Snape neměl rád. Samozřejmě, Snape nesnášel, ani nevěřil Siriusovi nebo Lupinovi, ale potom, co Harry viděl v Myslánce, ho to moc nepřekvapovalo. (Snape vypadal, že se přes to teď přenesl.) Potom, během minulého roku, Snape nemohl vystát Skrka, protože si myslel, že to je Moody a Skrk ho nenáviděl, protože se Snape stal špiónem a on o tom věděl. Do jisté míry měl Snape opravdu dobrý odhad komu věřit a komu ne. Harry měl pocit, že nový profesor bude jako Lockhart. “Poctít svou přítomností…” to neznělo příliš lichotivě. Bylo zvláštní čekat na Snapeův názor a chtít vědět, co si myslí. Před rokem by to Harryho ani nenapadlo.

Harry, Hermiona, Ron a ostatní Nebelvírští s úzkostí vystoupali po schodech do vstupní haly - nevěděli, co od nově příchozího očekávat. Kdo je ta osoba, která bude zodpovědná za jejich přípravu na NKÚ, pokud se Kratiknot včas neprobudí? Jestliže ho Snape nemá rád…

Když ale Harry vstoupil do Velké síně a uviděl učitele, byl v šoku. Brumbál! Ne, počkat, pomyslel si, to není Brumbál…

Nebelvírští páťáci opatrně vstoupili do Velké síně a nedůvěřivě si prohlíželi nového vyučujícího. Vypadal jako Brumbál, ale nebyl to on. Byl stejně vysoký a měl ty samé třpytivé modré oči za půlměsícovými brýlemi. Stříbřité vlasy, dlouhé jen po ramena - ne až na záda, jako ty Brumbálovy, byly také totožné. Tentýž vlídný obličej, se stejnými vráskami od smíchu kolem úst a očí, ale jeho kůže byla o něco tmavší, jakoby trávil delší čas na sluníčku. Dolní čelist mu zakrývaly nakrátko ostříhané bílé vousy. Nosil vysoký purpurový klobouk s vyšitými stříbrnými a zlatými měsíci a hvězdami, který ladil s jeho hábitem. Hůlku držel uvolněně, jakoby se ani nestaral, kam s ní míří. Momentálně s ní mával jako výpravčí na nádraží a nasměroval je do haly na místo, kde chtěl, aby se usadili. Jakmile to udělal, z konce jeho hůlky vylétly stříbrné jiskry.

“V pořádku, třído. Předpokládám správně, že jste pátý ročník Nebelvíru?”

Přikývli. Harry se podíval dolů na svůj stříbrný prefektský odznak, pak na ten Hermionin. Znamená to snad, že by jako prefekti měli jít příkladem? Cítil se ale tak nejistý a ohromený tím Brumbálem-nebrumbálem, že toho nebyl schopen.

“Dovolte mi, abych se představil. Jsem Aberforth Brumbál. Ano, ředitel je můj bratr. Nuže, někteří z vás možná slyšeli, že jsem měl před několika lety jisté nepříjemnosti kvůli nepatřičnému kouzlení s kozou…”

Seamus a Dean nedokázali ovládnout hihňání a tak si zkusili zakrýt ústa rukou, ale moc jim to nepomohlo. Ron vyvalil oči a pevně sevřel rty, Harry měl pocit, že každou chvíli vyprskne a jen ta představa ho nutila udělat to samé. Zachytil však Hermionin pohled. Dívala se na něj přísně, takže se zase uklidnil, rozhodl se ale, že se v žádném případě nesmí otočit na Levanduli a Parvati. Slyšel je, jak se za ním chichotají. Neville byl jediný další člověk, kromě Hermiony, kterého zmínka o koze nerozesmála.

“Dobrá.” řekl učitel a odkašlal si, vědom si úsilí, které museli studenti vynaložit, aby se přestali smát. “Všechna obvinění byla stažena, přestože to klepny v Denním věštci nějakou dobu neustále omílaly. Já sám zastávám názor, že označení “nepatřičné” záleží na úhlu pohledu…”

Ron už to dál nevydržel a začal se smát nahlas. Hermiona ho probodla pohledem, takže si se zděšeným výrazem zakryl ústa rukou. Harry si všiml, že Aberforthu Brumbálovi se předtím, než se usmál, zajiskřilo v očích.

“To je můj způsob, jak prolomit ledy. Ve skutečnosti ani nejsem učitel. Mám specializaci na Formule, samozřejmě. Nebo spíš na něco mezi Formulemi, Bylinkářstvím a zemědělskými zvířaty. Ale vzhledem k tomu, že momentálně potřebujete učitele Formulí, vyhověl jsem žádosti svého bratra a tak jsem tady. Protože ho pravděpodobně oslovujete profesore Brumbále, myslím, že titulovat mě stejně by Vám asi zbytečně komplikovalo život, ne? Z tohoto důvodu jsem dostal od svého bratra svolení, abych Vám oznámil, že mi můžete říkat Aberforthe. Není třeba mě oslovovat “profesore” Aberforthe, protože jím ve skutečnosti nejsem a má práce tady je pouze dočasná.” Po tomto proslovu odložil hůlku, zatleskal rukama a dychtivě se usmál. “Tak tedy! Proč se mi nepředstavíte a neřeknete mi, co víte o Matoucích kouzlech?”

Harrymu se ulevilo, že když Aberforthovi řekl, kdo je, nedělal žádný povyk kolem jeho jizvy a celé té věci s Voldemortem. Aberforth pouze zaregistroval, že je Harry kapitánem Soubojnického klubu, což si přečetl na pergamenu ve vstupní hale. Harry si užil víc zábavy, než kdykoli jindy na hodinách Formulí a to bylo co říct, protože na Kratiknotovy hodiny se vždy těšil. Aberforth na ně vždy vypustil kouzlo, a pak jim ukázal, jak zmatení prohlédnout a co nejefektivněji překonat. Bylo to trochu jako bezbolestná Obrana proti černé magii. Harry si uvědomil, že Neville už s učením začal - to byl důvod, proč se zdálo, že na něj kouzlo Reverso nemělo při souboji žádný efekt. Na konci hodiny Harry dokázal pod vlivem Inversa úplně normálně zamířit svou hůlkou na cíl (asi po třiceti pokusech), přestože měl pocit, že visí ve vzduchu hlavou dolů.

Po hodině zůstali v síni, protože byl čas oběda. Nebelvírští páťáci už seděli u svého stolu a vzrušeně debatovali o právě proběhlé hodině, zatímco do síně proudil zbytek studentů. Harry se podíval k učitelskému stolu. Brumbál se na svého bratra usmál a naznačil mu, aby si sedl vedle něj. Harry si oba muže prohlížel, byli si tak podobní, ale přesto se odlišovali několika nepatrnými detaily.

Brumbál vždycky vypadal, že něco skrývá. Harry mu sice mohl pokládat otázky a on mu na ně většinou i odpověděl, ale pokaždé se jeho sdělení zdála nějak neúplná. Nebo se ho asi ptal na něco, na co mu Brumbál jednoduše odpovědět nechtěl a Harry se s tím musel spokojit (přestože to většinou neudělal).

Aberforth, na druhou stranu, vypadal naprosto otevřený a upřímný, nic neskrýval. Harry cítil, že jejich hlavním charakteristickým rysem, který spolu kromě vzhledu sdíleli, byl smysl pro humor. Možná proto neměl Snape Aberfortha rád, napadlo Harryho. Smysl pro humor na Snapeově žebříčku priorit moc vysoko nebyl.

Deset minut před začátkem odpoledního vyučování vtrhnul Will Kratiknot do Velké síně a běžel k Nebelvírskému stolu. Místo vedle Harryho bylo volné, tak se tam posadil a svou tašku hodil na zem, přičemž vrazil do Harryho tak silně, až ho odstrčil stranou. Zamumlal něco, co by mohlo být “Promiň” a pustil se do žvýkání chlebu.

“V pohodě,” řekl Harry a pokoušel se mu nesmát. Jeho obvykle bledé tváře (teď nafouknuté jídlem) byly úplně růžové, Will si odhrnul světlé kadeře ze zpoceného čela a než si na talíř položil kuřecí stehno, pořádně se do něj zakousl.

“Kde jsi byl?” zeptal se ho Harry s úsměvem. Will zkoušel žvýkat rychleji, aby nemusel odpovídat s plnou pusou. Po tom, co Harrymu připadalo jako pěkně bolestivé polykání se na něj podíval, konečně schopný promluvit.

“Na ošetřovně. Navštívit strýce,” řekl konverzačně, jakoby nevěděl, že většina lidí ve škole Harryho obviňuje z Kratiknotova komatu. Harry polkl a zadíval se na svůj prázdný talíř.

“Promiň, Wille.” zamumlal. Will po krátkém žvýkání polknul další kus kuřete.

“Za co se omlouváš, Harry? Vždyť jsi nic neudělal.”

Harry s trhnutím zvedl hlavu a zíral na jedenáctiletého kluka, který to řekl tak jednoznačně, jako že obloha je modrá a Zlatonka zlatá. Pak si všiml, že všichni u nebelvírského stolu na něj hledí úplně stejně.

Will se rozhlédl s podivně dospělým výrazem, přičemž Harryho napadlo, že se střetnul pohledem s každým z nich. “Všichni přece víte, že to Harry neudělal, ne? Nemyslíte si, že by Harry ublížil mému strýci, nebo Cho?” Harry očekával, že se ozve souhlas, ale jediní, kdo odpověděl, byli Ron a Hermiona, jejichž slabé hlasy nebylo slyšet. Samozřejmě to věděli, ale kdyby měli vysvětlit jak… Will zůstal nevěřícně zírat, modré oči zamračené. “To je to, co si myslíte? Vy všichni si to opravdu myslíte?” Jeho vysoký hlas přehlušil šelest obědové konverzace, která se najednou úplně vytratila. “Je to to, co si každý myslí?” řekl, rozhlížel se po Velké síni a jeho hlas se nesl až do nejvzdálenějších koutů. “Vy všichni věříte, že Harry ublížil mému strýci?” Odpovědělo mu ticho. Nikdo se neodvažoval promluvit.

Willův hlas nabíral na hlasitosti “Ten, kdo to strýci udělal, byl zbabělec. Harry Potter není zbabělec! Většina z Vás ho tu včera viděla prohrát souboj. Skrýval se snad potom? Ne! Společně s ostatními hlasoval pro svého protivníka! Utkal se s Vy-víte-kým! Vyhrál Pohár Tří kouzelníků! Zaslouží si úctu každého z Vás, každého v kouzelnickém světě! Harry Potter neudělal nic špatného!”

Trvalo půl minuty, než zanikla ozvěna jeho hlasu, trojnásobně zesíleného ozvěnou. Harry pohlédl na své spolužáky. Po tom, co se zdálo jako dlouhá minuta ticha, se postavila Alice, přikývla a ostatní za stolem od prvního až po sedmý ročník se také zvedli. Řekla tiše: “Jdeme Harry. Jsme všichni za tebou.” Harry povstal a s Hermionou a Willem po pravé straně a s Ronem a Parvati zleva, zamířil ke dveřím - zbytek Nebelvíru mu šel v patách.

Ostatní koleje sledovaly toto představení nebelvírské solidarity v tichosti. Jakmile se ocitli ve vstupní hale, Harry byl náhle obklopen spolužáky, někteří ho objímali, jiní mu potřásali rukou nebo ho poplácávali po zádech. Cítil, že se asi rozpláče. Po dva týdny žil v nemilosti, a teď byl tento výlev podpory téměř nesnesitelně dojemný. K tomu tu máme koleje, pomyslel si.

Usmíval se a mával těm, kteří odcházeli na odpolední vyučování. Zahlédl Ginny, která se na něj podívala přes rameno. Zamračil se, její výraz byl nerozluštitelný. Uvědomil si, že se k objímání a poplácávání nepřipojila. Udržovala si od něj odstup. Věřila snad, že je nevinný, nebo ne? Mohla by odejít z Velké síně spolu s ostatními z Nebelvíru jen proto, aby na sebe neupoutala pozornost? Harry polkl, zatímco sledoval její odchod a přál si, aby pro něj její názor tolik neznamenal. Bohužel to ale bylo něco, co nedokázal ovlivnit.

*****

Ve čtvrtek požádal Ron Nevilla, aby s ním po hodině zůstal několik minut v učebně Věštění, takže se mohl pokusit o další čtení z Tarokových karet.

“Potřebuju trénink,” řekl. “Víš, pro N.K.Ú.”

Neville vypadal skepticky. Od kdy se Ron stará o N.K.Ú.? říkal jeho výraz. Ron přešel k poličkám blízko krbu a sundal tarokovou desku. V hodinách se stále pokoušeli nahlížet do tajemných hloubek Předzvěstí, takže pořád apaticky zírali na vnitřnosti mrtvých ptáků. Tarokové karty už nějakou chvíli nepoužívali.

Když Harry odcházel, slyšel, jak se Ron ptá Nevilla: “Tak tedy. Kdy máš další narozeniny?” Harry viděl, že se Ron snaží nesmát. Nevilla Ronova nevědomost, týkající se jeho narozenin nepřekvapila.

“Dnes. Hmm, dvacátého devátého února,” vykoktal.

“Dnes? Nic jsi neřekl. Všechno nejlepší, Neville. Tedy dobrá. Udělám ti narozeninový výklad…” Harry se usmál a zmizel na žebříku. Ron o Nevillových narozeninách moc dobře věděl. Ginny se o tom dozvěděla a uspořádala večírek, stejný jako předtím pro Hermionu. Zajímala se Ginny pořád o Malfoye? lámal si Harry hlavu. Měl smíšené pocity. Možná to Ginny dělala jen jako Nevillova kamarádka, ne potencionální přítelkyně. Navedla Rona, aby Nevillovi zabránil vrátit se do společenské místnosti dřív, než budou mít všechno připravené.

Když Harry dorazil, Ginny a Hermiona kolem pořád horečně pobíhaly. “Harry!” řekla Ginny pánovitě. “Vytáhni hůlku a připevni ty padající stuhy u schodů!” Udělal, jak žádala – nebo spíš přikázala – přičemž se snažil nedat najevo, jak ho její perfekcionismus pobavil. Hermiona očarovala skleněnou mísu s punčem, takže náhle zmrzla a pak mávnutím hůlky do ledu vyryla nápisy. Přes krb visel transparent, který hlásal: “Všechno nejlepší ke 4. narozeninám, Neville.”

Harry se zamračil. “Hmm, Ginny? Věřil jsem, že Nevillovi je šestnáct.”

Zasmála se. “Je mu šestnáct let, ale tohle jsou teprve jeho čtvrté narozeniny. Je přestupný den! Víš, přijde jednou za čtyři roky.”

Harry chápavě přikývl ještě předtím, než skončila. Neville bude určitě překvapen, pomyslel si.

Najednou uslyšeli, jak na chodbě někdo hlasitě zadává heslo. Ron ho vyslovil opravdu velice zřetelně: “Kneazles!” Harry bojoval s nutkáním vykřiknout “Gezundheit!” jako odpověď.

Portrét se rozevřel, a Ron vstoupil dovnitř. O chvíli později ho následoval Neville, ale neměl šanci vejít sám - zatímco téměř každý v místnosti křičel “Překvapení!” nebo “Všechno nejlepší!”, vtáhlo ho do společenské místnosti půl tuctu lidí.

Ohromený Neville se široce usmíval, dokud nevzhlédl a neuviděl transparent přes krb - pak se rozesmál naplno. Zvláštní, Harry si nevzpomínal, že by někdy předtím viděl Nevilla veselého. Určitě ano, pomyslel si Harry. To je směšné. Ale jestli ho zahlédl smát se, muselo to být před dlouhou dobou.

Když největší vzrušení opadlo a Neville dostal čestné místo u krbu společně s legračním kloboukem (nahoře s velkým vycpaným supem), byly přineseny dárky. Harry kvůli Nevillovi utratil spoustu peněz za Kouzelnické rádio (Ron, Ginny a Hermiona mu na něj zpětně přispěli) a jakmile Neville spatřil, co to je, zapnul ho, takže byla na večírku i hudba. Od Seamuse, Deana, Leeho, Freda a George dostal skleněné terárium pro svou ropuchu Trevora, aby měla elegantní bydlení. Neville donesl Trevora a umístil ho dovnitř - Trevor se zdál být celkem zaujatý umělým rybníčkem s malým písečným břehem a hladkými, kulatými kameny, kapradinami a jiným listovím. Bylo také zásobeno značným výběrem hmyzu, který nemohl opustit terárium a Trevor ho s vervou začal chytat do pusy.

Po darech se podávalo občerstvení, pak začali George a Angelina tancovat na hudbu z rádia, a jeden po druhém se k nim připojovali i ostatní. Když se přidružili i Ron s Parvati, Neville do kola vyzval Ginny. Harry si vzpomněl, jak Ron s Parvati tančil na vánočním večírku (ačkoliv si už nebyl jistý, zda to byla Parvati nebo Padma.) Harry poněkud rozpačitě požádal o tanec Hermionu.

Držel ji volně, ruce jí dal kolem pasu a ty její na svá ramena. Všiml si, že Parvati měla znovu na sobě svetr, který dostala k narozeninám od Levandule. Ron ji důvěrně svíral a rukama jí laskal záda. Harry viděl, že Neville a Ginny tancují volně, stejně jako on a Hermiona. Pocítil něco jako úlevu - zdálo se, že jsou pořád jen přátelé. Na druhou stranu, pomyslel si Harry, Hermiona a já ve skutečnosti nejsme jen přátelé…

Koutkem oka zpozoroval Rona a Parvati, jak se přemisťují směrem ke vchodu za portrétem. Bylo mu jasné, co se chystají dělat a napadlo ho, že on a Hermiona se k tomu už nějakou chvíli nedostali. Zašeptal jí do ucha svůj návrh.

“Kde?” pošeptala mu zpátky. “Učebna formulí nepřichází v úvahu…”

“Co třeba Přeměňování? Není to daleko,” vydechl. Přikývla.

“Jdi první. Já počkám… hmm, deset minut. To by mělo stačit.” Harry zamumlal souhlas. Když píseň skončila, oddělil se od ní a vyšel po schodech do ložnice, aby si vzal neviditelný plášť. Zastrčil ho pod hábit, ale téměř ho upustil, když procházel vchodem za portrétem – naštěstí ho včas zachránil. Jak odcházel, Ginny se na něj chladně podívala. Co to s ní v poslední době je? přemýšlel.

Jakmile byl na chodbě, nenápadně se rozhlédl kolem a oblékl si neviditelný plášť, přičemž upřímně doufal, že nenarazí na Moodyho. Opatrně přešel k učebně Přeměňování tak, aby se náhodně nesrazil s nikým, kdo by se náhle objevil za rohem.

Už byl skoro na místě, když Sandy zasyčela: “Býk chce Rybu…” Harry se zamračil. Býk? Rybu? Koho to předtím nazvala Sandy Rybou? Parvati. Harry cítil, že ví, kdo je tím Býkem. Aby mohla mít Sandy Vidění, musejí být blízko, pomyslel si Harry. Zasyčel na ni, “Děkuji za upozornění, Sandy, ale když mám na sobě neviditelný plášť, musím být tak potichu, jak je to jen možné.”

“Rozumím.”

“Přesto máš mé díky Sandy.”

Dorazil k učebně Přeměňování. Dveře byly otevřené. Ve chvíli, kdy vstoupil, je uviděl ve vzdáleném rohu, částečně skryté za hromadou dalších židlí. Ron s Parvati se objímali a on měl ruce pod tenkým fialovým svetrem. Harry zahlédl hladkou bronzovou pleť, prakticky mohl vidět téměř celá její záda. Nevypadala, že by pod svetrem něco měla. Rafinované, pomyslel si Harry. Pak si vzpomněl na Hermionu v den, kdy ji poprvé políbil - ale to nebylo plánované. Zdálo se, že Parvati ví přesně, co dělá. Harry si uvědomil, že si Rona stejně jako Padma začala všímat po podzimním utkání Nebelvíru se Zmijozelem. Zřejmě se ty dvě nějak dohodly, která ho nakonec “dostane”.

Hlavou mu náhle probleskla otázka: Proč se Ron najednou rozhodl být zrovna s ní? Nakonec, Hermiona se už Viktora skoro zbavila a Harry neviděl žádné známky toho, že by o ni Ron najednou přestal dbát nebo že by pro něj přestala být přitažlivá. Ve skutečnosti si byl dobře vědom toho, že Ronovy hormony byly ve stejném zmatku, jako ty jeho. Několikrát ho přistihl, jak se dívá do mudlovského časopisu, který Dean ukrýval pod matrací (Harry si ho taky prohlížel). Ale pak si vzpomněl na Ronovu paniku, když se s ním pokoušel mluvit o Hermioně, na jeho strach, že se mu vysměje do tváře nebo že kdyby byli pár a rozešli se, všechno by se změnilo. Proč jsem nad tím nikdy nepřemýšlel? uvažoval Harry. On v tom problém neviděl. Na druhou stranu, Parvati byla hezká, Rona přitahovala a jeho kamarádkou nebyla - odmítnutí nebo rozchod s ní by nebylo to samé, jako s Hermionou.

Hermiona! Brzy by tu měla být, lekl se. Znovu se podíval na Rona a Parvati. Ron přesunul ruce dopředu a ona, zatímco se líbali, ho křečovitě objímala. Harry viděl, jak se jejich jazyky dotýkaly, pak Ron přemístil svá ústa k jejímu hrdlu, a dál k hlubokému véčkovému výstřihu svetru, zatímco zvrátila hlavu a z úst jí unikl jakoby zvířecí zvuk, který si Harry do té doby s Parvati nespojoval. Jejich ruce sjížděly níž a Harrymu vyschlo v puse.

Pak si vzpomněl na Malfoyova slova: “Kdo ví, co jsi viděl v tom tvém neviditelném plášti…” a pak se přiznal ke špehování Hannah a Ernieho. Já nejsem jako Malfoy, ujišťoval se. Opatrně vyšel z místnosti a čekal na Hermionu, chtěl si být absolutně jistý, že Rona a Parvati neuvidí. Snažil se odolat pokušení znovu nahlédnout, aby viděl, proč Ron tak zasténal… Co když vejde McGonagallová? přemýšlel.

Harrymu se zdálo, že na Hermionu čeká celé roky. Konečně uslyšel na konci chodby kroky. Šla svěže, pohupovala pažemi, její prefektský odznak zářil, černý hábit za ní povlával. Harry se nad tímto obrázkem pousmál. Přišel blíž, aby se s ní setkal dost daleko od učebny Přeměňování. Nějak zapomněl, že má na sobě neviditelný plášť. Očekával, že se ve vteřině zastaví. Zdálo se, že se dívá přímo na něj. Pak se bolestivě srazili a oba spadli na tvrdou kamennou podlahu.

“Au,” zasténala a ucukla. “Harry, dívej se na cestu. Už jsem skoro byla u učebny…”

“To je ten problém,” zašeptal, zatímco jí pomáhal se postavit a pak si znovu upravil plášť. “Někoho jiného to napadlo dřív. Myslel jsem, že bychom mohli jít do Chloupkovy staré skrýše.”

“Myslíš tam, kam jsi zmizel před prefektskou schůzí?”

“Ano, ano. Za to se omlouvám…” Vzdychla, mluvila tiše, přičemž se snažila moc nehýbat rty. “Těžko se ti můžu divit. Roger byl opravdu hajzl.”

 “Hermiono!” vyjekl Harry šokovaně, pak si přitiskl ruku k puse. “Harry, pokud existuje osoba, u které si nehlídám slovník, je to Roger Davies. Nebo Draco Malfoy.”

“Kde?” vyhrkl Harry a zneklidněně se rozhlédl kolem.

“Nemyslela jsem tady, hlupáčku. Och, buď opatrný, jsi přede mnou? Blížíme se k jednomu z těch záludných schodů, na které Neville vždycky zapomene.”

“Díky bohu za Nevilla,” zašeptal Harry. “Davies byl Nevillovým vítězstvím tak potěšen, že se na nedělní schůzi choval jako menší hajzl než obvykle.”

“Harry, Harry, Harry,” napomenula ho tiše Hermiona. “Výrazy.”

“Hej, jestli to můžeš říct ty, tak já taky.” Pod pláštěm se usmál.

Když došli ke dveřím, Hermiona se rozhlédla po chodbě a potichu je otevřela. Rozsvítila svou hůlku a dveře držela tak otevřené, aby kolem ní mohl Harry proklouznout. Hermiona zavřela a Harry si svlékl plášť, prakticky ho zahodil na zem. Dívala se na něj s bezmocně přístupným výrazem, který jej nutil popadnout dech. Ovinula mu ruce kolem krku, Harry si ji k sobě přitáhl, přitiskl jí na ústa svoje rty a cítil jak je pomalu otevírá, zatímco ji zoufale svíral. Hermiona upustila rozsvícenou hůlku a ta zhasla.

Drželi se v naprosté tmě, s hladovými ústy a rukama odvážnějšíma, než kdykoli předtím. Je úžasné, jak tma bourá zábrany, napadlo Harryho, když si ji přitáhl dolů na podlahu. Seděli bok po boku naproti dveřím, otočení jeden ke druhému, ústa stále spojená, Hermiona měla ruce v jeho vlasech, Harry ty svoje na jejích zádech, obezřetně jednu přesunul dopředu a připomenul si tu noc ve společenské místnosti, když byli vyrušeni Ginny a Malfoyem.

Náhle se Hermiona odtáhla. “Ach,” zachroptěla potichu, “proč musí být kamenné podlahy tak tvrdé?” položila řečnickou otázku.

“Není to tu tak špatné,” řekl Harry, sáhl po ní, přitáhl si ji k sobě a rukou ji jemně přejížděl po noze. “Není to místem, opravdu,” řekla, ačkoliv si Harry myslel že část problému s tím rozhodně souvisí.

“To je z toho pádu. Pořád to bolí.”

“Dobře, v tom případě by jsi neměla sedět na tvrdé kamenné podlaze. Pojď sem a sedni si mi na klín.”

Přál si, aby mohl vidět její obličej. Ucítil, jak zaváhala. “Tak dobře,” rozhodla se konečně a přesunula se mu na klín. Posadila se bokem a natáhla si nohy.

“Je to lepší?” zašeptal jí do ucha. Roztřásla se, když ji ovanul jeho horký dech. Položila mu ruce, kolem ramen.

“Mnohem. To jen, že… jsem tak bolavá,” ozvala se znovu.

“Jaké je tohle?” zeptal se tiše, posouval ruku dolů k jejímu pasu a hladil ji v lenivých kruzích. Naklonil se k ní a znovu našel její ucho, lehce je políbil, sjel na lícní kost, pak na krk, pod kůží cítil její tep.

“Ach, Harry,” zavzdychala a znovu mu zajela prsty do vlasů. Nevěděl, jestli je to jeho rukama nebo ústy, ale pokračoval v tom, chtěl ji znovu slyšet.

Pokusil se nemyslet na Rona a Parvati a na to, co by Hermiona mohla udělat, kdyby je viděla. Zvedl jí bradu a znovu našel její ústa. Právě teď na ně myslet nechtěl. Chtěl ji jen líbat, držet, dotýkat se jí a byl stále smutnější, protože věděl, že za chvíli budou muset přestat. Nechtěl, aby si svoje poprvé pamatovala na studené kamenné podlaze. Zatím nevěděl, jak to zařídí, ale přál si, aby to bylo výjimečné.

Nakonec se rozhodl, že je čas přestat dřív, než nebudou moct. Sáhl po hůlce a rozsvítil ji tak, aby se mohli oba upravit a on si narovnat brýle. V matném světle hůlky byla kouzelně popletená, vlasy měla v obličeji, na čele a nad horním rtem krůpěje potu. Postavila se, aby si oprášila hábit a Harry se snažil neoddechnout si úlevou příliš hlasitě, když vstala. Mít ji na sobě, bylo zároveň báječné a nesnesitelné. Také vstal a trochu se otřepal. Hermiona se sehnula, sebrala svojí hůlku a podala mu neviditelný plášť. Vypadala najednou tak prakticky a efektivně. Znovu ji k sobě přitiskl, pootevřel ústa a ucítil její odpověď, okamžitě ztratila rezervovanost, kterou povětšinu času nosila jako brnění. Ukončil polibek, podíval se na ní a prstem jí přejel po dolním rtu. Zadívala se na něj způsobem, jakoby měla každým okamžikem odhodit svou vyrovnanost.

Harry se podíval jinam, ten pohled byl skoro koncem jeho sebekontroly. Otevřel dveře, rozprostřel neviditelný plášť a pak si ho oblékl. Šli po schodech zpět. Pro celý svět Hermiona vypadala, jako by šla sama, neviditelný Harry ji následoval, bolestně po ní toužil a byl velice velice vděčný, že neviděla Rona a Parvati.

* * * * *

Harry byl rád, že on a Hermiona měli na Nevillových narozeninách trochu času být spolu. Teď, když měl za sebou svůj trénink na Zvěromága (McGonagallová ho kontrolovala jen jednou týdně) byl schopný se více zaměřit na Famfrpál. Na přípravu na zápas s Mrzimorem, který se konal šestnáctého března měli zhruba dva týdny. Počasí začínalo být trochu teplejší. Harry cítil, že by to mohl být jen falešný poplach, vzhledem k tomu, že předešlé roky sněžilo i v dubnu, ale jak se zápas blížil, teplé jarní počasí pokračovalo a Harry optimisticky doufal v pěkný den.

Po lekci podpory Willa Kratiknota se hodně studentů zjevně rozhodlo, že Harry dveře do učebny Formulí pravděpodobně nezaklel. Rozhodl se, že zajde na ošetřovnu, promluvit si s Cho a Kratiknotem, pořád tu byla možnost, že ho uslyší. Hermiona šla s ním, vypadala velmi znepokojeně kvůli malému profesoru Kratiknotovi. Obecně se mělo za to, že by je z komatu mohl probudit odvar z mandragor, ale mandragory profesorky Prýtové neměly dospět dříve, než za měsíc nebo dva. Někdo připíchl k profesorově posteli spoustu přání s uzdravením a také transparent, který hlásal: “Postrádáme Vás profesore Kratiknote.” Harry si všiml, že Cho měla na nočním stolku čerstvé květiny.

Byly doplňovány každý den a Harry nikdy neviděl, kdy se to stalo. Po snídani, pár dní před famfrpálovým zápasem se mu zdálo, že vidí Viktora Kruma opouštět vstupní halu. Harry odešel dříve než ostatní, teď když bylo teplejší počasí, chtěl stát ve dveřích, dýchat čerstvý jarní vzduch a raději se dívat na opravdovou modrou oblohu s nadýchanými bílými mraky, než na tu začarovanou ve Velké síni. Ale pak, když uviděl Viktora, změnil své plány. Počkal na Rona a Hermionu před dveřmi a požádal je, aby šli k Hagridovi bez něho a omluvili ho, že se trochu zdrží. Hermiona vypadala, jakoby se chtěla zeptat proč, ale Harry se otočil a odešel po mramorovém schodišti. Ohlédl se přes rameno a uviděl Rona, jak ji bere za ruku a táhne ji ze dveří.

Když vešel na ošetřovnu, znovu uviděl na Choině stolku čerstvé květiny. Rozhodl se vyhledat madam Pomfreyovou v její kanceláři, ale nebyla tam. Zamířil tedy ke dveřím na opačné straně pracovny, ve kterých bylo zasazeno mléčné sklo a na nichž bylo napsáno LÉKÁRNA. Harry tu nikdy před tím nebyl. Zdálo se mu, že vidí na druhé straně dveří pohybující se stín a jemně zaklepal na sklo.

Uslyšel kroky směřující ke dveřím, které otevřela nervózně vypadající madame Pomfreyová, přes svůj černý hábit měla volnou šedou zástěru, tvář červenou horkem a spletené vlasy jí vypadávaly z neuspořádaného drdolu. Harry zahlédl velký bublající kotel visící nad fialovým ohněm, poličky s velkým množstvím lektvarů a jejich přísad stejně jako ve Snapeově kabinetu – jestli tu toho nebylo dokonce víc.

Madame Pomfreyová vypadala trochu rozladěně. Harry rychle přemýšlel. Jediný způsob jak získat informace, na základě zkušeností s profesorkou McGonagallovou, bylo chovat se, jako byste je už měli.

“Madame Pomfreyová, mohla byste mi dát vědět, pokud se Viktor Krum v několika dalších dnech nepřijde podívat na Cho? Slíbil jsem mu, že se postarám, aby tu měla stále čerstvé květiny, když on nebude moct. Kanonýři zřejmě zintenzívní své tréninky.

Bez zaváhání mu během chvilky řekla, co chtěl vědět: “S radostí Vám sdělím, když nepřijde, Pottere. Ale překvapilo by mě, kdyby se to stalo. Od té doby co je Cho tady se ještě nestalo, že by nepřišel, nepřinesl jí květiny a neseděl u ní… obvykle častěji než jednou denně.” On se chodí každý den, pomyslel si Harry. Sice to očekával, ale teď si byl jistý. Poděkoval madame Pomfreyové a vrátil se na ošetřovnu, podívat se před odchodem na Cho a Kratiknota.

To, že se s ním veřejně rozešla a lidé ho konečně přestali obviňovat za její současný stav, mělo vedlejší následky – dívky ho začaly zvát na schůzky. Týden po famfrpálovém zápase, dvacátého třetího, byla další víkendová návštěva Prasinek. Na posledním setkání Soubojnického klubu se ho Susan Bonesová stydlivě zeptala, jestli by nechtěl jít s ní. Harry byl v šoku, v Bylinkářství s ním do té doby nepromluvila ani dvě slova. Odmítl její pozvání s tím, že zatím není připraven na další schůzku. Možná si myslela, že se chce s Cho po jejím probuzení zase udobřit. Mandy Brocklehurstová ho zastavila po schůzi prefektů a zeptala se ho na ten samý termín. Co je na tom víkendu tak zajímavého? vrtalo Harrymu hlavou.

Brzy na to přišel. Velký pergamen ve vstupní hale ohlašoval tradiční skotskou zábavu - ceilidh, která připadla na den, kdy měli jít do Prasinek a konala se na radnici, kde se byli podívat na operu. Představení stálo deset srpců. Známá kouzelnická skupina Vřískající Tlačenka byla na turné a po vystoupení v Glasgow a Edinburgu se měli zastavit i v Prasinkách, i když se předtím ještě staví na Orknejích. Harry se dozvěděl, že ceilidh se vyslovuje “kely” když to Brumbál na večeři oznámil poté, co byl vyvěšen pergamen. Harry byl stále zmatený.

“Co je to sílid… teda chci říct kely?” zeptal se během jídla Hermiony sedící naproti.

“Ceilidh,” řekla, znělo to spíš jako kej-lí, “je shromáždění, kde se tančí. S tradičním Skotským tancem a ostatními věcmi. Však víš, hodně dud, obvykle nějaký šavlový tanec. Předpokládá se, že si muži obléknou kilty.”

Kilty! pomyslel si Harry vyplašeně. Když ho Susan a Mandy zvaly na schůzku, mínily tím, že si má obléct kilt? Bohužel, brzy byly Susan a Mandy jeho nejmenším problémem. Na slavnost ho pozvala i jedna dívka ze Zmijozelu, chodící do čtvrtého ročníku, kterou vůbec neznal. Odmítl ji. Měla silný skotský přízvuk a sotva rozuměl, co říká. Doufal, že to vzalo ostatním zmijozelským kuráž se ho zeptat na to samé. Aby to bylo ještě horší, Katie Bellová ho zatlačila do kouta společenské místnosti, přičemž se ho snažila taky pozvat. Nervózně a zdráhavě ji odmítl. Ale opravdu hrozné bylo, když ho Alice přepadla v šatně po tréninku den před zápasem.

Položila mu ruku na paži, aby ho zastavila poté, co ostatní hráči už dávno odešli. Nikdo je zřejmě nepostrádal. Tázavě se na ní podíval.

“Alice, co…” začal, když ho přitlačila ke zdi a dala mu ruce kolem krku. Než se vzpamatoval, přitáhla si jeho obličej a přitiskla svá ústa na jeho, pak se neústupným jazykem pokusila vklouznout mezi jeho zuby… Zarazil se a odtáhl, její chuť stále cítil v puse.

Polkl a podíval se na ni. Vypadala stejně dokonale jako vždycky. Rovné blond vlasy jí poletovaly kolem tváře, křišťálově modré oči si ho zvědavě prohlížely. Její hladká porcelánová pokožka nebyla poskvrněna ani jedinou pihou a on si ji okamžitě dokázal představit v jezdeckém oděvu jak pánovitě kyne čeledínovi, který ji přidržuje koně. Z nějakého důvodu ji viděl ve starodávných šatech s dlouhou sukní, přiléhavém sáčku s krajkovým fiží u krku a veselým černým kloboukem staženým šikmo přes její aristokratickou tvář zatímco sedí v dámském sedle na zářivém kaštanovém plnokrevníkovi…

Zatímco jeho mysl bloumala, využila příležitosti k dalšímu polibku a tentokrát byla mnohem úspěšnější - uvědomil si, že ji polibek vrací, drží ji kolem ramen a jeho ústa nějak automaticky přejížděla po její tváři skoro deset sekund, než se probral a odstrčil ji.

“Alice! Přestaň!” nařídil, když se mu v hlavě rozsvítilo.

Vědoucně se na něj usmívala. “Sice říkáš, abych přestala, ale tvoje chování…”

“Alice! Ty… ty jsi mě překvapila. Netýká se to doufám ceilidhu, že ne? Protože tam s tebou nejdu.”

Vypadala opravdu ublíženě. “Ano, chystala jsme se tě pozvat na ceilidh…” řekla a v hlase měla slzy. Věděl, že na ni neměl jít tak zostra, měl ji nechat, aby se vyjádřila a pak ji taktně odmítnout. Došlo mu, že teď vypadá pěkně domýšlivě, když předpokládal, že ho chce pozvat na zábavu.

“Je mi to líto Alice, Nechtěl jsem ti…” ale ona ho se smíchem odstrčila, zdálo se, že smích ji brání se rozbrečet.

“Co jsem si myslela?” zeptala se, jakoby mluvila sama k sobě a ne k němu. “Co mě přimělo myslet si, že bych mohla… že by Harry Potter…”

“Alice!” zakřičel, aby získal její pozornost. “Jsi v pořádku?”

Podívala se na něj nějak omámeně, potom zatřásla hlavou, jakoby si ji chtěla pročistit. Když promluvila, zněla skoro normálně.

“Harry… já se omlouvám. Nemám ponětí, proč jsem to udělala. Já jen… prostě jsem měla takové nutkání… vím, že to není dobrá omluva, ale zrovna se s nikým nevídáš…”

“A ani nechci,” řekl, pokoušeje se zjemnit ostří ve svém hlase. “Já prostě… nejsem na to připravený, ještě ne…”

Přikývla, polkla a nenápadně si otřela slzy, takže už jí nestékali po tvářích. “Rozumím.”

Jenomže bylo to tak skutečně? zajímalo Harryho. Svým způsobem se s někým jiným vídal, ale zdálo se mu taktnější počkat, jestli se Cho s Kratiknotem po odvaru z mandragor probudí, předtím než vyjde na veřejnost s novým vztahem… zvláště s jedním ze svých nejlepších přátel.

Alice zašeptala: “Mohli bychom prostě předstírat, že se to nikdy nestalo?”

Harry přikývl. “Samozřejmě. Naprostá ztráta paměti.”

Usmála se. “To je skoro stejně dobré jako Paměťové kouzlo.” Poté, co po něm vrhla poslední melancholický pohled se otočila a utekla pryč. Harry vydechl, ani si neuvědomoval, že zadržoval dech. Očividně potřebuje zjistit, co dělat s tím zatraceným ceilidhem.

*****

Nebelvír Mrzimor porazil s úctyhodným výsledkem dvě stě deset ke třiceti. Nebelvír se tak dostal s pěti sty dvaceti body do vedení soutěže o Famfrpálový pohár. Zmijozel měl jen dvě stě devadesát z jejich utkání s Mrzimorem, vzhledem k tomu, že se jim proti Nebelvíru nepodařilo uhrát ani jeden bod. Mrzimor měl jen ubohých sto deset a žádné vítězství po třech zápasech. Havraspár měl dvě stě deset, ale narozdíl od Zmijozelu je čekaly ještě dvě utkání. Naplánované zápasy byly madam Hoochovou přesunuty, takže Havraspár bude hrát koncem dubna a finálový zápas roku začátkem června – všichni doufali, že do té doby se Cho Changová zotaví a nastoupí jako chytačka, zatímco malý profesor Kratiknot bude přihlížet a fandit svému kolejnímu týmu.

I když přes Rona prošel Camrál jen třikrát, velice ho to rozladilo. Novým mrzimorským kapitánem byl Ashraf el-Madi, který hrál na pozici útočníka. Za těch třicet bodů byl zodpovědný on, a celou dobu si Rona jedovatě měřil. Podle Harryho el-Madi patřil spíš do Zmijozelu než do Mrzimoru. Předtím než zápas začal a Harry si s ním potřásl rukou, vrhl na něj zvláštní pohled. Harry se zachvěl, naštěstí byl el-Madi v sedmém ročníku. Mrzimorští si příští roku budou muset zvolit jiného kapitána.

Zbytek týmu zůstal nezměněn. Ernie MacMillan zápasil jako brankář, přičemž nechal Nebelvír šestkrát skórovat. Hannah Abbottová a Susan Bonesová hrály jako útočníci, Susan nebyla špatná, ale Hannah ve Famfrpálu nebyla o moc lepší než v soubojích. Odrážeči, čtvrťák jménem Drumm a Carson, který chodil do šestého ročníku, byli skoro nebezpečnější vlastnímu týmu než Nebelvíru. Harrymu silně připomínali Hermionu během jejich zápasu v Doupěti. Justin byl čtyřikrát skoro sražen z koštěte Potloukem, který na něj poslali jeho vlastní spoluhráči.

Harry se znovu cítil ve svém živlu. Ačkoliv se nezdálo, že Mrzimor bude těžké porazit, Harry svou povinnost chytače rozhodně nezanedbával. Pokud by Justin chytil Zlatonku jako první, Mrzimor by pořád mohl vyhrát. Když ji Harry uviděl, okamžitě k ní na svém Kulovém Blesku zamířil, přičemž předvedl nádherný obrat než se pustil do letu střemhlav - Justin prohledával pole na opačné straně. Harry létal kolem hřiště, usmíval se a nad hlavou držel v ruce Zlatonku.

Když oba týmy přistály a Harry si znovu potřásl rukou s el-Madim, nemohl si pomoct, ale zdálo se mu, že v jeho očích viděl zármutek, který s prohraným famfrpálovým zápasem neměl nic společného. Možná jeho předchozí nepřátelství souviselo spíš s kolejné loajalitou, než se zmijozelskými způsoby. Celý Mrzimor se zdál pěkně zaražený. Harry měl podezření, že to nesouviselo jen s tím, že finále o Famfrpálový pohár pro ně bylo letos ztraceno. Všichni vypadali, jakoby je celý rok tížilo nesmírné břemeno. Cedrik měl být pořád mrzimorským kapitánem a jejich Chytačem. Místo toho tu byl Ashraf el-Madi a jako chytač Justin, pocházející z mudlovské rodiny. Byl sice malý a mrštný, ale předtím nikdy Famfrpál nehrál a jeho zrak rozhodně nebyl z nejostřejších. Třeba měl el-Madi na Harryho vztek, že přežil a Cedrik umřel. Harry se tak sám cítil dost často.

Zbytek Nebelvíru měl očividně pocit, že tohle vítězství není z těch, co se musí vehementně oslavovat. Nebylo to jako porazit Zmijozel. Zatímco mířili zpátky do hradu, tiše mezi sebou rozmlouvali, Fred a George šaškovali jakoby z donucení a zápas nikdo nerozebíral. Ron šel s rukou kolem Parvatiných ramen, její paži měl kolem pasu. Oba se zdáli dost vážní. Harry se vlekl za ostatními, Hermiona si toho všimla a taky zvolnila.

“Jsi v pořádku, Harry?” zeptala se tiše a položila mu ruku na rameno. Přikývl, ale ani se na ni nepodíval. “Když to říkáš,” zamumlala, očividně nepřesvědčená. “Och, skoro jsem zapomněla. Vzpomínáš si na ten ceilidh? Viktor říkal, že nemůže. Doufala jsem, že ho přinutím, aby se tam se mnou rozešel nebo bych se s ním mohla konečně rozejít já. Ale teď… tak nějak… všichni jdou a zní to jako skvělá zábava…“

“Ve skutečnosti jsem se tě chystal zeptat. Abych řekl pravdu, celý týden jsem všechna pozvání od ostatních dívek odmítal. Opravdu zajímavé. Chci říct, Cho se se mnou rozešla, ale je v komatu. Člověk by řekl, že by mohly být aspoň trochu citlivější.” Pak si všiml Hermioniny tváře. “Nechtěl jsem, aby to vyznělo, že jsi stejná! Já jen… řekneme ostatním, že tam jdeme jako kamarádi. Ty jsi technicky pořád s Viktorem a já jsem těm dívkám tvrdil, že nejdu, protože ještě nejsem připravený na další vztah… ne že bych měl někdy pocit, že to bylo skutečné… Ach! Skoro jsem zapomněl!” Zastavil se a otočil se k ní. “Hermiono, já… no, vlastně jsem to nebyl úplně já… dobře, svým způsobem byl, ale nezačal jsem to… Zatraceně! Tady!” a natáhl k ní svou nohu. Zírala na ni.

“Co čekáš, že udělám?”

“Rozdrť ji! Dupni na ni! Jen do toho!”

“Harry, o čem to proboha mluvíš?”

Zavzdychal. “Poslouchej, nebuď na ni naštvaná. A taky o tom nikomu neříkej. Alice je jedna z těch dívek, které mě pozvaly na tu slavnost a ona… ona mě políbila. ”

Hermiona to přijala s podivnou vyrovnaností. “A?”

“A, no, já… jsem jí ten polibek pár vteřin vracel. Ale pak jsem to zarazil!”

Hermiona pořád vypadala, že ji to nerozházelo. “Kvůli tomu?” Přikývl. “Harry, nehodlám ti dupat na nohu. V žádném případě to nezní, jako bys Alici k tomu polibku vyprovokoval. Nevadí mi to.”

“Tobě to nevadí?” opakoval nevěřícně.

“Harry, vím, že… že jsem jednou říkala, že to chci tak moc, až nad sebou ztrácím kontrolu, ale to už není pravda.” Na okamžik mu pohlédla do obličeje a potom, asi když si uvědomila, jak to vyznělo, se jí v tváři objevil zděšený výraz a honem pokračovala. “Och, Harry, já jsem to tak nemyslela… Chtěla jsem říct, že pořád chci, abychom byli spolu. Jen prostě už necítím… jak to říct… šílenství? Zoufalství? Ani jedno z těchto slov to patrně moc dobře nevystihuje. Cítím jistotu, že se všechno vyřeší. To je ono. Předtím jsem asi tuhle jistotu postrádala a to způsobovalo, že jsem se chovala poněkud bláznivě, pokud šlo o nás dva. Poslední měsíc cítím klid. Prostě - věci mezi námi jsou nevyhnutelné a vynakládat takové množství duševní energie na obsesi, jak to vlastně dopadne, byl nesmysl. Nemám ohledně nás žádné pochybnosti, Harry. Vím, že všechno dobře dopadne. Je mi jedno, kolik dívek se na tebe vrhne. Řekla bych, že už tě znám natolik dobře Harry, abych nemusela žárlit.” Na okamžik se odmlčela. “No, vlastně jen jedna věc…“

“Co?”

“Já… choval jsi se poměrně zvláštně ohledně Malfoye a Ginny.” Harry se pokoušel zachovat bezvýrazný obličej.

“Pokoušel jsi se ho varovat, aby se k ní choval slušně. Bylo to kvůli jejímu věku. Ty jsi mu řekl, aby se ovládal i po jejích narozeninách. A ten způsob jak jsi to…”

“Myslel jsem, že je ti jedno, kolik dívek se na mě vrhne?”

“Ano, ale Ginny není jednou z nich, ne?”

Harry se na ni zadíval, knedlík v krku. “Myslel jsem na Rona. Už tak bude pěkně vzteklý, jakmile to o nich zjistí… a to se sveze i po tobě. Oba to před ním tajíme. Jen jsem se snažil, aby těch věcí bylo co nejmíň.”

Ale ačkoliv přikývla, Harry měl pocit, že ji moc nepřesvědčil. Nepřekvapilo ho to. Ani Harry svým slovům příliš nevěřil. Chytil ji za ruku a ona neprotestovala. Předtím než pokračoval, zhluboka se nadechl.

“Chystal jsem se s tebou o něčem promluvit, Hermiono. Existuje jistý lektvar, který se jmenuje Preventivní…”

“Ano, vím o něm.” Znovu zněla naprosto vyrovnaně, jako kdyby na Ginny zapomněla.

“Víš?”

“Neměj obavy, Harry. Jakmile nastane pravý čas…” Pevně mu stiskla ruku a pak ji pustila. Byli před hradem. Šla jako první a on se zastavil, aby ji pozoroval. Zjistil, že se mu nedostává dechu. Možná se to po tom všem přece jen stane, přemýšlel. Třeba měla pravdu a všechno se vyřeší. Rozhodně v to doufal.

Pak ho napadlo, že pokud má jít příští týden na ceilidh bude potřebovat kilt. Najednou se mu nezdálo tak obtížné obléknout si kilt a tancovat, půjde přece s Hermionou. Ale jak ho získat?

Potom si vzpomněl, co udělal, když potřeboval Myslánku a mudlovské noviny: kontaktoval Siriuse. Ale neměl čas poslat Hedviku na cestu do Manchesteru a zpátky. Jak to jen udělat?

Zatímco míjel dveře do Velké síně, dostal nápad. Zastavil se a otočil, vešel do obrovské místnosti, kde se na začarovaném stropu odrážela stejně modrá obloha jako venku, když hráli Famfrpál. Jeho kroky zněly hlasitě a ozvěna je několikanásobně odrážela, zatímco rázně přešel až na konec. Předtím, než otevřel tajnou pasáž, kterou mu ukázal Snape, zaváhal jen na okamžik.

Rozsvítil hůlku a dveře za sebou zavřel, opatrně nesl koště a tiše sestupoval po schodech dolů. Instinktivně našlapoval po špičkách. Jakmile dosáhl bodu, kde se Snapem vešli za tapiserií, na moment se zarazil – na kterém místě se Snape dotýkal zdi? Harry odložil koště, takže mohl levou rukou pátrat na vlhké stěně, zatímco pravou svíral hůlku a svítil si na to.

Konečně se část zdi oddělila, opřel se ramenem a cítil, jak se ztěžka otáčí. Jakmile bylo dost místa na to, aby prošel, natočil se bokem a vklouzl do Snapeova kabinetu – v jedné ruce koště a v druhé hůlku. Úlevně si vydechl, začal se oprašovat a když vzhlédl, hleděl přímo do zvědavých očí Severuse Snapea, sedícího za stolem.

“A čemupak vděčím za tuto návštěvu?” dolehl k němu Snapeův úlisný hlas. Harry cítil, jak zrudl. V minulosti byl obviněný, že se sem vloupal a teď to skutečně udělal. Doufal, že by mohl použít prášek na krbu, aby zavolal Siriusovi bez Snapeova vědomí, ale teď…

”Já… hmm… potřeboval jsem s Vámi mluvit a nechtěl jsem riskovat, že mě někdo uvidí k Vám vcházet,” lhal, ačkoliv, pomyslel si, přesně takhle by to mohlo být…

“Kvůli čemu jste mě potřeboval vidět?”

“No… tak dobře. Ne přesně Vás. Potřeboval jsem zkontaktovat Siriuse a doufal jsem, že mi dovolíte použít Váš krb.”

Přikývl. “A proč chcete mluvit s Blackem?”

Harry se přemáhal, aby nešoupal nohama a nevypadal jako čtyřletý klučina.

“Protože… on je můj kmotr a já potřebuji kilt na ceilidh, co bude příští týden.”

Snape vstal, vypadal znepokojeně. “Vy tam jdete? Jste si jistý, že to opravdu chcete?”

Harry se zamračil. “To je ta kapela tak špatná?”

Snape po něm vrhl ironický úšklebek. “Nestarám se o tu zatracenou kapelu. Na základě jistých informací máme podezření, že by tu mohlo… hrozit nebezpečí útoku Smrtijedů…“

Harry vytřeštil oči. “Jste si jistý? Protože se tam chystá spousta dalších studentů. Jsou všichni v nebezpečí?”

Snape se znovu posadil, sepjal prsty a čelo se mu svraštilo usilovným přemýšlením. “Na druhou stranu, možná by nebylo špatné mít na místě kapitána Soubojnického klubu. Pokud by měl někdo zvládnout Smrtijedy… Berete s sebou nějakou dívku?”

“Hermionu.”

“Hmm… v tom případě jděte. Dva nejlepší studenti z klubu. A Vy budete připravený, když to víte dopředu. Musím Vás ale požádat, abyste o tom před ostatními studenty nemluvil, nechci působit paniku. Máme další zprávy z jihu. Není jasné, zdali jedna z těchto informací nepochází od dvojitého agenta, který tím chce odvést naši pozornost. Už čtyřikrát během posledních dvou měsíců se stalo, že byl Black poslán na falešné místo, zatímco si Smrtijedi hráli nebo mučili mudly někde jinde. Ministerstvo vyslalo svůj tým na paměťová kouzla, aby se postaral o následky, ale Popletal stále ignoruje podstatu problému. V Denním Věštci se zatím o návratu Pána zla nic neobjevilo, ani o útocích na mudly. Natož pak zmínka o Westminsterské zastávce metra.”

“O těchto útocích jsem nevěděl,” řekl Harry, cítil se vynechaný.

“Black neviděl důvod, proč Vás informovat o každé jejich činnosti a v tom jsem s ním zajedno. Potřebujete se soustředit na školu, na to, aby jste se naučil všechno, co se jen dá. Přesto doufám, že všichni na zábavě budou v bezpečí. Půjdu tam také. Ale máte pravdu, potřebujete kilt. Black by měl být schopný Vám dát ten správný klan. Bude vědět.”

“Já jsem Skot?”

Přikývl. “Mám pocit, že se Váš otec zmiňoval o své matce nebo babičce.”

Harry pokýval. Potom ho něco napadlo. “Takže, Vy máte kilt klanu Campbellů?”

Snape právě něco hledal v zásuvce psacího stolu, ale teď prudce zvedl hlavu. Harry Snapeovi nikdy předtím Myslánku nepřipomněl. Siriusovi sice nadhodil ten pohár s krví, ale se Snapem to neprobíral.

“Ano,” řekl tiše. “Jeden mám.”

Harry se zadíval směrem ke krbu, aby zakryl rozpaky. Položil ruku k misce s práškem na krbové římse. “Smím?” zeptal se. Snape přikývl.

Hodil trochu do ohně a řekl: “Remus Lupin.” Za pár okamžiků se v plamenech objevila Lupinova tvář. Harry se usmál, už ho nějaký čas neviděl.

“Harry! Jak se ti vede? Vypadá to, že jsi byl hrát Famfrpál. Trénink nebo zápas?”

“Zápas proti Mrzimoru. Vyhráli jsme dvě stě deset ke třiceti.”

“To je skvělé! Dojdu pro Siriuse,” řekl a zmizel. Během chvilky se v plamenech zjevila Siriusova hlava.

“Ahoj, Harry. Proč voláš?” “No, víš o ceilidhu v Prasinkách, co bude příští týden? Jdu tam a doufal jsem, že bys mi mohl dát kilt. Snape říkal, že víš, který klan by to měl být. Ani jsem nevěděl, že můj táta byl Skot.”

“Klan MacGregor. Moc pěkný tartan, především červená a tmavě zelená. Jdeš s Hermionou?” Harry sklopil hlavu a zrudl, potom zachytil Snapeův pohled – vypadal, že ho Siriusova povědomost o Hermioně zaujala.

“Ano.”

“V pořádku, seženu taky kus tartanu pro ni, aby si ho mohla vzít kolem ramen. Ženy kilty nenosí, jen si je ovinou kolem sebe a sepnou velkou sponou se znakem klanu.”

Harry zaváhal. “Siriusi… chystají se na ceilidh zaútočit Smrtijedi? Pokud ta možnost existuje, neměl by Brumbál výlet do Prasinek zrušit?”

Sirius zavzdychal. “Nevím, co si mám myslet, Harry. Mám pocit, jako bychom dostávali správné informace, ale co nejpozději. Chci říct, podívej se na svou situaci, někdo začaroval dveře učebny Formulí! Jak někdo mohl vniknout do Bradavic?”

Harry byl zmatený. “O tom jsem ti neříkal.” Myslel na Malfoye a na záhadnou osobu, která mu posílala školní sovy.

“Ano, naštvu se na tebe kvůli tomu někdy jindy. Severus mi o tom řekl.”

“Promiň,” zamumlal.

“V každém případě tě tam rád uvidím.”

“Kde?” “Na zábavě. Budou tam také ostatní agenti. Doufejme, že to zabezpečíme tak, že se Smrtijedi ničeho neodváží. Navíc, tohle je kouzelnické shromáždění, ne mudlovské. Nepředpokládám, že by jsi někdy byl na kouzelnickém ceilidhu, Harry?”

“Nikdy jsem nebyl na žádném druhu ceilidhu.”

“No, obvykle tančí pouze muži, ale skotské kouzelnické zvyky dávají ženám více svobody a rovnoprávnosti než mudlovské. Jediný tanec, který je pouze mužskou záležitostí je ten šavlový. Ačkoliv, řekl bych, že kdyby se k tomu chtěla připojit i nějaká čarodějka, nikdo by jí v tom nebránil.”

“Ale Siriusi… jak tam můžeš jít? Poznají tě a strčí zpátky do Azkabanu!”

Sirius se záhadně usmál a zamrkal na Harryho očima. “Neříkal jsem, že budu vypadat jako já, nebo ano?” Harry pochopil - Mnoholičný lektvar.

“Buď opatrný,” nabádal ho. Sirius vzal láskyplné varování přesně tak, jak ho Harry myslel.

“Budu,” řekl něžně svému kmotřenci. “Takže! Pokud mám sehnat pro tebe a Hermionu nějaký ohoz MacGregorů, bude lepší, když už půjdu. Znám skvělé místo na náměstí Sloane v Londýně. Přemístím se tam a zpátky dnes odpoledne a ty bys měl dostat svůj kilt, tartan a všechno ostatní co budeš potřebovat, během zítřka. Dýku ti posílat nemusím, můžeš použít ten nůž, co jsem ti už dal. Je to kouzelnická dýka.”

“Co to má společného s ceilidhem? Ne, že by mi vadilo mít další zbraň…“

Sirius se zasmál. “Taky přiložím knížku, abys věděl, jak se správně obléknout. Ta dýka patří do ponožky. Možná bys mu to mohl vysvětlit, Severusi.”

Snape přikývl, Harry se pokoušel zachovat vážnou tvář a nerozesmát se – kdyby mu někdo řekl, že bude ze Snapea tahat rozumy jak se obléknout…

“Tak, bude lepší když vyrazím nakupovat, Harry. Zatím se měj. Oba Vás uvidím příští sobotu.” S těmito slovy zmizel. Harry Snapeovi poděkoval a odešel tajnou chodbou vděčný za to, že mu Snape umožnil kontaktovat Siriuse mnohem rychleji než soví poštou, ale také kvůli tomu, že nepatří do klanu Campbellů. Zajímalo ho, jaký tartan bude mít Sirius na sobě – a taky jakou tvář.

*****

Další den během snídaně přinesla Harrymu Lupinova sova od Siriuse obrovský balík, ve kterém byl jeho kilt, nějaká kožená brašna jménem sporran, kárované ponožky a spousta jiných – divně-vypadajících věcí, jejichž význam, jak doufal, objeví v knize o skotských klanech, na kterou Sirius nezapomněl. Uvnitř Harryho balíku byl další, zabalený do papíru s Hermioniným jménem. Byla překvapená, odsunula snídani a okamžitě ho otevřela.

“Och,” vydechla, když z něj vytáhla překrásný kus červeno-zeleného tartanu klanu MacGregorů s bílým vzorkem. Harry na něj sáhl, aby zjistil druh materiálu. Byla to silná vlna, ale sametově jemná. Kilt byl nepatrně hrubší. Dostala také stříbrně zbarvenou brož lemovanou jednorožci a jeleny se lví hlavou uprostřed, která měla korunu. Harry ji zvedl, toužebně se zadíval na jelena a prsty přejížděl po jeho obrysu.

“Dvanácterák…” zašeptal.

Naneštěstí, Katie a Alice seděly u nebelvírského stolu toto ráno hned naproti nim. Alice se na Hermionu dívala pěkně nepřátelsky.

“K čemu to je?” chtěla vědět, přičemž hlavou kývla k tartanu.

Hermiona se na ni podívala, jakoby neměla nejmenší ponětí, že líbala Harryho a požádala jej, aby ji doprovodil na stejnou zábavu.

“Harry a já jdeme na ceilidh. Jako kamarádi. Ale protože nejsem Skotka, budu mít jeho tartan.”

Alice a Katie se po sobě vědoucně podívaly, možná jejich podezíravost poháněla žárlivost. Harry se začal obávat, jak ještě dlouho budou schopni svůj vztah utajit. Začínalo to být pěkně složité a touto veřejnou schůzkou, která je pokládána za rande, si to rozhodně neulehčovali.

“Jako kamarádi?” řekla Katie, znělo to pochybovačně.

Hermiona přikývla a potom začala rychle mluvit. “Víte, je opravdu zajímavé kolik skotských kouzelníků nenosilo hábity do té doby, než byl tartan po bitvě u Cullodenu, v roce 1754, postaven mimo zákon. Předtím byste skotského mudlu od kouzelníka nerozeznali, dokud byste ho neviděli se přemístit nebo čarovat. A věděly jste, že Robert Bruce byl ve skutečnosti taky kouzelník? To by samozřejmě vysvětlovalo Bannockburn. Chci říct, pokud by nebyl čaroděj… právě čtu knížku, co jsem si půjčila z knihovny, jmenuje se ‘Největší skotští kouzelníci’ a je opravdu zajímavé kolik ze známých Skotů…“

Alice a Katie obrátily oči v sloup a vstaly k odchodu. Harry se usmál. Hermiona opravdu ví, jak vyprázdnit místnost, když chce (a někdy i když nechce). Samozřejmě, nejjednodušší vždy bylo začít slovo od slova citovat ‘Dějiny bradavické školy’ nebo jinou podobnou knihu.

Ron, který seděl vedle ní s sebou škubl. “Je v knihovně ještě knížka, kterou neznáš nazpaměť?” zeptal se, zatímco jednou rukou objímal Parvati kolem ramen. Hermiona se na něj chladně podívala.

“A je v téhle škole knížka, kterou jsi už otevřel?” odpověděla, potom vstala a když sebrala svůj balíček od Siriuse, opustila místnost. Ron se za ní díval s nevyzpytatelným výrazem a pak se otočil k Harrymu.

“Takže vy jdete na ceilidh.”

Harry přikývl. Ron udělal obličej. “Kilt bych si nevzal, ani kdyby mi za to zaplatili. A to, vzhledem k tomu, že jsem pořád bez peněz, už něco znamená. My si zajdeme do Medového ráje a ke Třem košťatům.” Harrymu během vteřiny došlo, že Ronovo ”my” zahrnuje i Parvati. Pořád si na to ještě nedokázal zvyknout. Bylo to divné. Zdálo se, že si Parvati oddechla, jakoby si myslela, že ceilidh je to poslední místo na zeměkouli, kde touží být.

V zápětí Harrymu toto podezření potvrdila, když řekla: “Dudy…“ a otřásla se odporem.

“Mně se dudy líbí,” ozvala se Ginny. Seděla hned vedle Katie. Naproti ní byl Neville – po obličeji mu přeběhl zvláštní výraz. Náhle se k ní otočil, přičemž vypadal poněkud nervózně.

“V tom případě… nechtěla bys… nechtěla bys jít na ceilidh se mnou, Ginny?”

Ginny na něj zírala s otevřenou pusou. Ron se zamračil. Harryho zajímalo, co s tím bude dělat. Vypadala, jakoby se obávala zranit Nevillovy city před tolika lidmi. Nakonec zamumlala: “Dobře,” zatímco se tvářila, jakoby ji do toho vmanévrovali. Neville se usmál.

“Díky. Půjdu zjistit, jestli mi babička může poslat starý kilt mého táty. Zrovna si nevzpomínám, co je to za klan. Jsem si jistý, že se najde i kousek pro tebe. Leda, že by sis chtěla vzít tartan vlastního klanu?”

Zavrtěla hlavou.

“Ne. Ten tvůj bude skvělý.”

Znovu se na ni usmál a povstal k odchodu. Ginny zůstala sedět a bezmocně zírala na Harryho. Opatrně překontrolovala, že Ron stále mluví s Parvati a tiše mu zašeptala: “Ach můj bože. A teď mi poraď, co má říct Ty-víš-komu?”

Harry doufal, že nikdo z přítomných Ginnin šepot nezaznamenal, mohli by si myslet, že mluví o Voldemortovi. “Pokud půjde,” řekl tiše, “mohl by tě pod nějakou záminkou vyhledat. Vy dva byste pak měli šanci si spolu zatancovat.”

Ginny se zahloubala. “Hmm. To mě nenapadlo. Myslíš, že půjde?”

Harry si povzdechl. “No, pokud mu řekneš, že jdeš s Nevillem, opravdu si myslíš, že ho udržíš v bezpečné vzdálenosti?”

Ginny se usmála. “To máš pravdu. Ale je vůbec Skot?”

Harry přikývl a na talíř si položil kus koláče. “Klan Campbell,” řekl bezmyšlenkovitě, zatímco žvýkal. Ginny byla zmatená.

“Jak to víš?”

Provinile k ní vzhlédl. Myslánka opravdu nebyla jednou z těch věcí, o kterých by jí mohl vyprávět… ale rozhodl se, že jí řekne pravdu. “Slyšel jsem Luciuse Malfoye, jak se o tom jednou zmiňoval.”

Ginny nemusela vědět, že to bylo před dvaceti lety, a že to zjistil v Myslánce. Ginny to přesvědčilo. Takže to by byli další dva, přemýšlel Harry. Tři, pokud počítal i Malfoye. Rozhodně souhlasil, že pokud na zábavě mají být studenti z Bradavic, mít tam několik členů Soubojnického klubu je skvělý nápad. Přál si, aby kromě Hermiony mohl varovat víc lidí, ale neodvážil se. Musí doufat, že všechno bude v pořádku.

*****

Ve čtvrtek odpoledně Harry s Ronem tupě zírali na vnitřnosti dalšího mrtvého kuřete, po čase si na tu hrůzu už zvykli. Trelawneyová přešla k jejich stolku, naklonila se nad něj a podívala se na ptáka. „Ach,” řekla svým tajemným hlasem. „Vím, co vidím. Otázka je, vidíte to také?” S očekáváním se zahleděla na Harryho - celý rok čekala, kdy se zase projeví jeho “Vnitřní zrak”, což bylo naprosto zbytečné, protože s sebou Sandy už nějakou dobu do Věštění nenosil. Přestože ji dnes měl, byl rozhodnutý ignorovat jakékoliv její předpovědi, leda že by to byla otázka života a smrti.

Harry zašilhal na krvavou směs před sebou, přičemž se pokoušel vypadat zahloubaně. Ron měl na tváři jeden ze svých výrazů typu: Právě-si chystám-vymýšlet. Harry se nemohl dočkat, co z něho vypadne.

„Co si o tom myslíš?” pobídl Rona a pokoušel se zachovat vážnou tvář.

Ron vypadal, že nad tou otázkou bude dumat nejmíň sto let. „Myslím…že spící se vzbudí a budou se cítit osvěženi. Kletba bude zlomena.” Jo, pomyslel si Harry, ti z nás co tu spí, se probudí a budou se cítit osvěženi hned, jakmile zazvoní ten zatracený zvonek, tahle hodina Věštění skončí a my odtud vypadneme. Jednou, když se před Brumbálem zmínil, že ve Věštění usnul, ředitel se nezdál nijak překvapený. Zdálo se, že to očekával.

Trelawneyová se zamračila. Harry předpokládal, že jí jejich podvod došel. Neřekla nic a raději se otočila k Levanduli a Parvati, které si už také zvykly na mrtvá kuřata a dokonce se nabídly, že to svoje samy zaškrtí, což Harrymu nahánělo husí kůži. Jsem bojovník, který se má postavit Smrtijedům, pomyslel si. Přitom holky dokážou uškrtit kuře, ale já ne.

Když hodina konečně skončila, pod žebříkem, který vedl k Trelawneyové narazili na čekající Hermionu. Vzrušením skoro poskakovala. „Harry!” řekla rozčileně. „Jsou vzhůru!”

Zmateně se zamračil. „Kdo?”

„Cho a Kratiknot! Právě jsem to zjistila. Jdeme!” Zatáhla ho za ruku a Harry se bezmocně zadíval na Rona.

„Uvidíme se ve společenské místnosti,” oznámil mu. Ron přikývl. Nezdálo se, že by chtěl jít s nimi, což byl podle Harryho dobrý nápad. Viděl, jak Ron dal Parvati ruku kolem ramen a zamířil s ní směrem k Nebelvírské věži, zatímco on a Hermiona vyrazili k ošetřovně.

Když se dostali ke dveřím, Harry zaváhal, než položil ruku na kliku. Hermiona asi nic podobného nepociťovala a tak po ní sáhla jako první, zmáčkla ji a vrazila dovnitř. Harry ji následoval. Mrňavý Kratiknot seděl na posteli, povídal si s Willem a několika Havraspárskými, kteří stačili dorazit před nimi. Radostně oběma zamával. Okolo druhé postele byla zatažená záclona, ale přesto to bylo místo, kam zamířili jako první. Když ji odtáhli, našli tam Viktora Kruma, který líbal Cho Changovou na ústa a v dlaních držel její obličej. Šokovaně se zarazili. Viktor se otočil, jeho tvář získala stejnou barvu jako prostěradlo. Cho se zdála zahanbená.

„Hermiouna! A Harry! Já… hmm…” Hermiona se na něj usmála. „To je v pořádku, Viktore. Já… já jsem věděla, že jsi ji každý den chodil navštěvovat. Tak nějak jsem předpokládala…“

Cho Changová se zadívala na Viktora. „Každý den?” Viktorovi se vrátila jeho barva plus ještě nějaká navíc a sklopil hlavu. Cho se na něj usmála a propletla své prsty s jeho. Vzhlédl k ní a zakryl jejich spojené ruce svou dlaní. Potom Cho zděšeně vzhlédla k Harrymu. „Och, Harry… je mi to tak líto… ”

Vyslal k ní vědoucí pohled. „Už jsi se se mnou rozešla, vzpomínáš?”

Vypadala zmateně, pak se zdálo, že se rozpomněla. „To je pravda. A… hej! Co ten vzkaz? Jsi snad tím důvodem, proč jsem spala… jak dlouho to bylo, Viktore?”

„Čtyřicet dní.”

„Víš,” začal Harry, „ano a ne.”

„Ano a ne co?” požadovala Cho.

„Ano, jsem tím důvodem, proč jsi spala čtyřicet dní, ale ne kvůli tomu, že jsem ti poslal vzkaz. Nebyl ode mě.” Vysvětlil jí, jak Ron a Hermiona dostali podobné a jak jim zabránil v odchodu. Nevěděl, že jí taky něco přišlo, takže ji nemohl varovat. „Pořád nevíme, kdo to udělal,” končil Harry svoje vyprávění, „ale rozhodně jsi udělala správnou věc, když ses se mnou rozešla. Už nějakou dobu jsem si lámal hlavu, jak to vyřešit, abych tě nevystavoval nebezpečí…”

Zašklebila se. „Já jsem ta, co tě požádala o schůzku, Harry. Dokážu se o sebe postarat.”

Přikývl, nechtěl se s ní hádat. Viktor se znovu podíval na Hermionu. „Omluvuji se za to, jak to dopádlo, Hermiouno…“

Poplácala Viktora po rameni a usmála se: „Nemusíš. Vypadáte, že jste šťastní.” Cho a Viktor zírali jeden na druhého, opravdu byli. Možná to nakonec nebyl zase tak špatný nápad, pomyslel si Harry. Cítil jistý druh samolibosti. Když se ti dva začali zase líbat, přičemž očividně zapomněli, že nejsou sami, oba se s Hermionou rozhodli, že je čas nechat je o samotě.

Jakmile se vymotali ze závěsu, zjistili, že Kratiknotovi návštěvníci už odešli a tak zamířili k němu.

„Harry! Hermiono! Rád Vás zase vidím. Rád zase vidím kohokoliv!” zachichtal se. Čtyřicet dní v posteli mu zjevně nijak neuškodilo. Harry, se mu z nějakého důvodu nedokázal podívat do očí. Kratiknot si toho všiml. Promluvil k němu necharakteristicky pánovitým hlasem: „Harry. Podívej se na mě.” Harry zvedl oči k malému kouzelníkovi a polkl. „Will mi říkal, že tě spousta lidí obviňovala z toho, co se stalo. Vyprávěl mi o vzkazech, co dostal Ron s Hermionou. Samozřejmě, že jsi nemohl nic dělat. Tohle není tvoje chyba. Ačkoliv, skutečně bych rád našel toho, kdo to udělal. Opravdu důmyslné. Velice jednoduché protizlodějské kouzlo, i když poněkud méně známé - bylo nahrazeno složitějšími zaklínadly se stejným účinkem, takže se už moc nepoužívá. Přivede oběť do čtyřicetidenního spánku, po kterém se obvykle probudí ve vězení už odsouzená. Věděli jste, že podle kouzelnického práva můžete být za krádež souzeni i během spánku? Zákon pouze požaduje, abyste byli přítomni, ne při vědomí.” Rozesmál se a Harry s Hermionou se k němu přidali. „Napůl jsem očekával, že se probudím v cele na Ministerstvu kouzel, s trestem za vykradení vlastní učebny!” jásal.

„Ale proč se nepodařilo profesoru Brumbálovi ani madam Pomfreyové Vás s Cho probudit?” chtěla vědět Hermiona.

„Z důvodu, o kterém jsem už mluvil, je to začarovaný spánek. Neexistuje absolutně žádný způsob, jak toto kouzlo zlomit předtím, než uplyne stanovená doba. Dá se jen čekat.”

„Takže… to není černá magie?”

Zamračil se. „Ne tak úplně. Je to v podstatě neškodné. Nevhodné, měl bych podotknout. Doufám, že jste pokračovali s přípravou na N.K.Ú…”

„Samozřejmě,” ujistila ho Hermiona. „A Aberforth poslední tři týdny vyučoval místo Vás…“

Okamžitě se napřímil a temně se zamračil. „Aberforth Brumbál?” Náhle se zašklebil. „No tedy! Díky bohu, že už jsem vzhůru!”

Harry byl překvapený. Co mají všichni profesoři proti Aberforthovi? Souviselo to snad s tím 'nepatřičným kouzlením s kozou'? Během tří týdnů co tu Aberforth byl si všiml, že se mu ostatní učitelé vyhýbají jako nákaze, profesorky Sinistra a Vectorová se na něj zdály zírat s nenávistí a během jídla si o něm neustále něco šeptaly. Snape ho rozhodně rád neměl, Harry ho slyšel, jak na jeho adresu trousí víc než jen pár štiplavých poznámek. Ačkoliv byl Brumbálovým bratrem, dokonce i McGonagallová a Prýtová na něj hleděly s nedůvěrou. A teď to vypadalo, že i Kratiknota nepotěšilo, když slyšel, že Aberforth měl na starosti jeho hodiny. Teda, pomyslel si Harry, lidé v kouzelnickém světě se občas dokážou chovat pěkně zaujatě…

Oba se s Kratiknotem rozloučili a jakmile se dostali na chodbu, nedokázali si pomoct a jako blázni se křenili jeden na druhého. Hermiona se mu pověsila kolem krku a on se nahnul, aby ji políbil - byli volní! Cho a Viktor se dali dohromady, ona a Kratiknot se probudili v naprostém pořádku… Jak se jejich polibek prohluboval a Harry si ji k sobě přitahoval čím dál tím blíž, nemohl si vzpomenout, jestli měl někdy předtím lepší den.

„Ehm!” ozvalo se za nimi povědomé odkašlání. Když Harry od Hermiony odskočil a obrátil se, octl se tváří tvář… Aberforthu Brumbálovi. Jakmile Harry zjistil, že je to on a ne jeho bratr, úlevně si vydechl.

Aberforth se zdál mírně pobavený scénou, kterou právě přerušil. „Ahoj Harry, Hermiono. Vy… poněkud blokujete vstup na ošetřovnu.” V očích mu zajiskřilo stejně jako jeho bratrovi, až Harryho napadlo, jestli nejsou dvojčata. Albus Brumbál dvojče! Proč na to nepřišel dřív? Rozdíly mezi nimi byly zanedbatelné, délka vlasů, střih vousů, Aberforthovo opálení… Dávalo to jistý smysl. Harryho zajímalo, jestli někdy sebere odvahu se ho na to zeptat. Teď na to nebyla správná doba.

„Jste si jistý,” zeptala se Hermiona diplomaticky, jakoby ji právě nepřistihl při průzkumu Harryho krčních mandlí, „že tam chcete jít? Profesor Kratiknot se zdál… poněkud znepokojený, když zjistil, že jste za něj učil.”

Aberfortha to pobavilo. „Obávám se, že jistě byl. Nemám v úmyslu ho rozčilovat Hermiono. Během let jsem si vypěstoval pěkně tuhou kůži.” Harry a Hermiona ustoupili stranou a Aberforth otevřel dveře ošetřovny. Potom, předtím než je zavřel, se k nim znovu otočil.

„Takže, tohle bude pravděpodobně naše nashledanou. Podle toho co říkáte, se bude chtít Kratiknot pravděpodobně vrátit k vyučování hned zítra.” Oba se s ním rozloučili, Harry cítil, že mu skutečně bude chybět. Bylo tak jednoduché si na něj zvyknout, když měl všechny Brumbálovy dobré vlastnosti, ale postrádal jeho ředitelskou autoritu.

„Hodně štěstí při N.K.Ú.,” řekl jim nakonec. „A Harry…” Harry se k němu znovu otočil. Aberforth přimhouřil jedno oko. „Brzy se zase uvidíme.” Potom zavřel dveře.

O dvě vteřiny později uslyšeli, jak Kratiknot zařval: „Aberforthe Brumbále, co jsi prováděl v mých hodinách?!” Harry a Hermiona se usmáli a vydali se chodbou pryč, přičemž se pokoušeli potlačit smích, dokud nebyli v bezpečné vzdálenosti. Potom, když se vraceli do Nebelvírské věže, se Harry zarazil nad tím, co Aberforth řekl jako poslední: 'Brzy se zase uvidíme'. Vždyť říkal, že odchází? Chtěl se o tom zmínit Hermioně, ale pak změnil názor. No nevadí, pomyslel si Harry. Pravděpodobně měl na mysli, že půjde na ceilidh nebo tak něco. Začal se těšit čím dál tím víc. Usmál se na Hermionu, která šla vedle něj. Teď můžou jít spolu bez obav, skoro jako opravdový pár. Tohle bude skvělý víkend. Pokud se tam ovšem neobjeví Smrtijedi.

*****

Po pátečním vyučování šli Harry, Ron a Hermiona společně do knihovny. Harry s Ron prováděli výzkum, aby mohli napsat své eseje do Dějin čar a kouzel, kterou už měla Hermiona hotovou (oni to jako obvykle odkládali až na poslední chvíli). Chtěli ji dokončit ještě předtím, než vyrazí do Prasinek. Hermiona hledala něco ohledně Kouzelnické minulosti Skotska, aby získala představu, jaká bude slavnost. Nakonec posbírala všechny knížky, které se s tím zdály souviset.

„Jdu zpátky do Nebelvírské věže. Musím zjistit, jestli mi Ginny může pomoct správně ovinout můj tartan. Předpokládám, že Vás dva uvidím na večeři?”

Harry se zadíval na své tři palce eseje, které zatím napsal - měla být dlouhá tři stopy. Ron na tom nebyl o moc líp. Harry si povzdechl. „Jestli budeme mít štěstí, tak se nám to do té doby podaří dodělat.”

Usmála se na něj. „No, aspoň jste už začali, v nejhorším to můžete dokončit v neděli.” Jakmile odešla, Harryho napadlo: Kdy v neděli? Během Soubojnického klubu? Nebo prefektské schůze? Začal se cítit poněkud přetížený. Ron aspoň nemusí chodit na ty stupidní prefektské schůze. Ale kdyby mu Harry řekl, jaké má štěstí, pravděpodobně by si myslel, že se nad něj zase povyšuje, stěžuje si na své bohatství a slávu. Harry zavzdychal. Čím dál tím častěji měl pocit, že se s Ronem pohybuje na tenkém ledě.

Po nějaké chvíli uslyšeli, že do knihovny přišla skupinka studentů, která se posadila na druhou stranu za polici, kde seděli Harry s Ronem. Nezdálo se, že by sem přišli studovat.

„Slyšela jsem, že ho pozvala Susan,” zazněl povědomý hlas, asi jako Parvatin, ale trochu ostřejší. To musí být Padma, napadlo Harryho.

„Tys to neudělala Mandy?” řekl další hlas. Podle Harryho to mohla být Niamh Quirková. Což znamená, že ty drbny jsou dívky z Havraspáru. Mandy – to bude Mandy Brocklehurstová.

„Ano,” uslyšel Harry Mandyno zdráhavé přiznání. „Ale slyšela jsem, že odmítl i Alici Spinnetovou a Katie Bellovou.”

Harry do té doby doufal, že mluví o někom jiném, ale jakmile zaslechl tohle, věděl, že nemá štěstí. Podíval se na Rona, poměřil jeho chudou esej a zamračil se. Přišel snad na to, o kom se baví? Přál si, aby mohl uplatnit nějaký druh tlumícího kouzla bez toho, aby si toho Ron všiml.

Bohužel, dívky pokračovaly. Jako další se ozval hlas Niamh. „Takže jde nebo ne?”

„Ano. S Hermionou Grangerovou,” odpověděla jí Padma. Ron prudce zvedl hlavu. Podíval se na Harryho s rozšířenýma očima. Harry taky vytřeštil oči, předstíral, že do té doby neměl ponětí, o kom to mluví.

Oba zaslechli Niamhino pohrdlivé odfrknutí. „Jako bych nevěděla, že to přijde,” řekla Padma, „Parvati říkala, že jdou jako kamarádi.”

Další Niamhino odfrknutí. „Tvoje sestra by se raději měla starat sama o sebe. Ten Ron Weasley ji pravděpodobně nechá v okamžiku, kdy se Harry Potter rozejde s Hermionou Grangerovou. On je přesně typ, který čeká, až se slavný kamarád nabaží a pak ty jeho odvržené sbírá. Určitě by vyjel i po Cho Changové, kdyby to hned nedala dohromady s Viktorem Krumem…“

Padma jí vpadla do řeči: „Och, s tím o Hermioně Grangerové souhlasím. Chci říct, na vánoční večírek šel se mnou, ale celou dobu na ní vrhal zamilované pohledy. Běhal za ní už roky, ale nejočividnější to bylo ten večer. Jako prase u koryta…“

Harry se odvážil rychle pohlédnout na Rona. Nikdy ho neviděl tak vzteklého. Tvář měl skoro stejně rudou jako vlasy, nozdry rozšířené a zaťatou čelist, jakoby se jen stěží držel, aby nevyštěkl stejnou nechutnost, kterou právě slyšeli. Místo toho, což Harrymu připadalo jako obrovská ukázka jeho sebekontroly, naházel své věci do ruksaku a chystal se jako tornádo vyrazit z knihovny. Harry to taky zabalil a vstal k odchodu. Předtím než odešel, se Ron zastavil a zapíchl rozzuřený pohled do náhle oněmělých dívek. Zdálo se, že se Niamh chystá něco poznamenat, ale vypadala, že změnila názor, když zahlédla jeho výraz. Taky vypadal, že by rád něco řekl, ale potom se otočil a odešel, z uší mu skoro šla pára.

Harry zůstal, upřeně se na ně díval, hlasitě dýchal nosem a cítil, jak se ho zmocňuje obrovský vztek. „V budoucnu,” oznámil jim ztuhle a formálně, „bych Vám radil, abyste nedrbaly lidi, kteří sedí blíž než deset stop. Vlastně nepomlouvat vůbec, je něco, co byste rozhodně měly vyzkoušet.” Beze slova na něj hleděly. Mandy poděšeně, Padma se stále zdála zaskočená faktem, že se Harry s Ronem vynořili jakoby odnikud a Niamh se pokoušela zachovat zdání vyrovnanosti, když mu vracela jeho pohled. Podíval se jí přímo do očí.

„Uvidíme se v Soubojnickém klubu, Niamh,” řekl tiše, přičemž doufal, že to zní jako hrozba. Když viděl, jak se její výraz změnil, věděl, že to pochopila. Ano, Niamh, myslel si. Boj se. Nemáš představu…

Ve skutečnosti doufal, že se do neděle uklidní, pokud ne dřív. Vyletěl z knihovny a vzteky skoro neviděl, když si připomněl věci, o kterých mluvily. Měl pocit, že kdyby tam zůstal o chvilku déle, všechny tři by se trojnásobně nafouklé vznášely u stropu jako teta Marge. Rozhlédl se po chodbě. Ron byl pryč. Harry ostře kráčel směrem k Nebelvírské věži a doufal, že přesně tam šel.

Když došel na konec chodby, kde byl vchod do společenské místnosti, byl málem sražený Nevillem, který vypadal zmateně a neupraveně. V očích měl vztek. Sevřel Harryho rameno a lehce jím zatřásl.

„Harry, chystám se dělat lektvar, ale došly mi Eupatorium fistulosum… nemáš nějaké?” Bohužel v ten moment, kdy vyslovil jméno rostliny, zasyčela Sandy něco o Rybě a Býkovi a Harry měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Byl zmatený, svou odpověď nevrle vyštěkl.

„Cože? Ne. Proč nepožádáš profesorku Prýtovou?”

Neville se dramaticky plácl do čela. „Skleníky! Samozřejmě! Mám chuť ti dát pusu!”

Harry ustoupil a Nevilla od sebe odstrčil. „Prosím, nedělej to. Musím jít…” ale Neville nečekal, až větu dokončí, už odběhl. Harry se za ním díval. Teda, pomyslel si, pokaždé, když se otočím, má Neville novou osobnost. Tentokrát to je nepříčetný, děsivý šílenec. Skvělé.

Zavrtěl hlavou a poté co zadal heslo, vešel do společenské místnosti. Přemýšlel, jestli by neměl požádat Sandy aby mu zopakovala, co říkala, ale příliš spěchal. V místnosti byla jen Levandule, seděla v křesle blízko schodů, jakoby držela nějakou stráž.

„Hej, Levandule,” zavolal Harry a když ji míjel, nedbala jí mávl na pozdrav, připravený vyběhnout schody do ložnice, kde jak doufal objeví Rona.

„Harry!” vykřikla náhle pěkně nahlas, skoro panicky. „Nechoď nahoru!”

Harry se zastavil, otočil se a podíval se na ni s pozdviženým obočím. „Proč ne?”

„No, víš…” zarazila se, vypadala, jakoby mu strašně chtěla něco říct, ale rozvažovala, jestli jí to za to stojí.

Právě v tom okamžiku se na schodech objevily Ginny s Hermionou, povídali si o ceilidhu. Když viděly Harryho, jak zírá na Levanduli, okamžitě zmlkly. Nemusel se bát, Levandule teď měla velké obecenstvo, což milovala.

„Víš,” řekla Harrymu, přičemž mluvila o hodně hlasitěji, než bylo nezbytné, takže kdyby ji chtěly Ginny a Hermiona poslouchat, nebylo by to příliš obtížné. „Ron sem před chvílí vpadl a vypadal strašně naštvaně. Parvati a já jsme si povídaly. Popadl ji, postavil… Potom ji políbil a že to byl polibek…“ pro větší efekt se na chvíli odmlčela. „Potom jí něco zašeptal do ucha a ona ho prakticky odtáhla do schodů vedoucím k chlapeckým ložnicím. Ale on ji nenechal jít, vzal ji do náruče a vynesl ji tam.” Levandule vypadala vítězně, že mohla tuhle novinku jako první sdělit Ronovým dvěma nejlepším přátelům a jeho sestře.

Harry měl chuť ji zaškrtit stejně jako ty havraspárské drbny. Pokračovala, čímž to ještě zhoršila.

„Obávám se, že zítra bude muset navštívit madam Pomfreyovou, aby jí dala nějaký Preventivní…”

„Och!” vykřikla Hermiona, ve tváři strašný výraz. Harry ji takhle ještě nikdy neviděl. Utíkala směrem k portrétovému východu a dřív než stihl zareagovat byla pryč.

PLESK! Harry se otočil. Ginny přistoupila k Levanduli a dala jí facku. Levandule na Ginny šokovaně zírala a chytila se za tvář. Kvůli rudosti, která se jí rozlévala v místě, kde se nedržela, Harryho napadlo, jaká je celá béžová. Béžové vlasy, kůže, oči… prostě všechno. Úplně všední, klidně mohla splynout s tapetou v nějaké lékařské ordinaci. Byla tak obyčejná, až ji to skoro dělalo výjimečnou. Ale ne úplně.

Levandule klouzala pohledem z Ginny na Harryho a zpátky, zdálo se, že v nich podporu nenajde. Nakonec je odstrčila a utekla do své ložnice. Harry slyšel, jak se za ní zabouchly dveře. No, rozhodně ji nebudou rušit. Hermiona utekla a Parvati byla… Harry bolestivě polkl, jak si připomněl… zcela zaujatá něčím jiným. Na Ginny se ani nepodíval. Vydal se směrem k portrétu.

„Nech ji teď o samotě,” ozvala se náhle Ginny. „Dej jí čas.” Dobrou půl minutu si ji prohlížel a žasl, jak vyspěla – uvnitř i zvenku. Ale nesouhlasil s ní.

Zavrtěl hlavou a prolezl portrétem ven. Jakmile byl znovu na chodbě, začal se horečně rozhlížet kolem. Kam jen mohla jít? Měla až moc možností. Mohl by jít zpátky a podívat se do mapy – ale ta byla v jeho ložnici. Zatraceně!

Opřel se o zeď a pak se svezl do dřepu. Možná měla Ginny pravdu, pokud by s někým chtěla být, počkala by na mě. Potřebuje čas. Všichni potřebujeme nějaký čas… Harry složil hlavu do dlaní, zatímco se pokoušel nepředstavovat si Rona s Parvati nahoře v jejich ložnici a taky Hermionu, která se tím někde trápí.