Preklady fanfiction Harryho Pottera

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Harry vítězství oslavoval celý víkend. V pondělí ráno se vzbudil s pocitem, jakoby měl kocovinu. Věděl, že bolest hlavy nijak nesouvisí s jeho jizvou. Byl to prostě pocit, který se dostavuje, když do Vás narazí každodenní realita –

- což byly Lektvary.

První hodina po snídani.

Harry zasténal, když se vlekl po kamenných schodech s Ronem, Hermionou a zbytkem nebelvírských a zmijozelských studentů pátého ročníku. Hermiona s ním pořád nemluvila. (Ráno sice sešla po schodech, aby si spolu zaběhali, ale po celou dobu se s ním odmítala bavit.) Nápadně se tak lišila od všech ostatních (mimo zmijozelských), kteří s Harrym zacházeli jako s ještě větším hrdinou než obvykle, díky tomu, že byl kapitánem týmu, který dosáhl tak fantastického vítězství.

Ronovi se také dostalo obdivu. Padmě Patilové se jako jediné ze všech podařilo v neděli získat pozvání od svého dvojčete do nebelvírské společenské místnosti a tak ona a Parvati strávily s Ronem spoustu času, který vypadal, jakoby takovému štěstí nedokázal uvěřit - obklopený nádhernými dvojčaty, visících na každém jeho slově. Rozhodně tomu neublížilo ani to, že právě adoptoval roztomilé drobounké koťátko, které k němu rychle přilnulo. Patilova dvojčata se rozplývala na každým Stříbřenčiným zívnutím, protažením, způsobem, jakým si umývala obličej, stejně jako tím, jak se snažila vyškrabat se po Ronově hábitu do jeho náruče. Po Vánočním plese by Harryho nepřekvapilo, kdyby Padma Ronovu existenci vůbec nebrala na vědomí, ale teď byl hvězdou nebelvírského famfrpálového družstva. Hermiona vypadala, že se na Rona zlobí stejně jako na Harryho. Pokaždé, když zvedla hlavu od knih a podívala se na Rona a dvojčata, vysílala směrem k němu vražedné pohledy.

A Ginny! Další mimořádná věc se stala v neděli, když se velká síň zaplnila poštovními sovami a skoro všechny se při snídani snesly k nebelvírskému stolu s pozvánkami pro Ginny od různých chlapců, na procházku kolem jezera nebo po školních pozemcích. Některé z nich ani nepotkala nebo s nimi nikdy nemluvila. S každým dalším dopisem, který přečetla, rudla čím dál tím víc. Sovy nepřestaly přilétat, ani když byla ve společenské místnosti. Znovu a znovu tloukly svými křídly do okna, aby se dostaly dovnitř. Harry věděl, že kdyby šel k oknu a otevřel ho, sovy by letěly rovnou k Ginny, ale to by jí neudělal.

Mohl říct, že nenadálá pozornost, které se jí teď dostávalo, ji značně uváděla do rozpaků. Když jí podával další dopis, tiše navrhl, aby poslala svou vlastní sovu - Malfoyovi, takže by se mohli setkat v učebně lektvarů. Vděčně se na něj usmála - sovy nebudou moci přiletět tam, kde nejsou okna. Zůstala v podzemí skoro celé odpoledne, zatímco Harry bojoval s touhou je tam zkontrolovat. K tomu, jak jí po zápase políbil se už nevrátila a on o tom před ní taky nezačínal. Chovali se, jakoby se to nestalo (kromě toho, že z Hermioniny reakce Harryho pořád bolela noha). Harry také viděl, jak nasupeně se Hermiona na Ginny dívá.

Myšlenky na Malfoye a Ginny Harryho přiváděly ke Snapeovi a své matce – jinou kombinaci Nebelvíru a Zmijozelu. Když se vydal dolů do podzemí, Harry vzpomínal na to, co mu Snape řekl o ní a o lektvarech. Vyznělo to tak, že Snape poslední dobou na Harryho matku hodně myslel, zatímco se zabýval svojí tajnou prací. Vypadalo to, že se pořád obviňoval, protože ji nedokázal uchránit před Vodemortem. Snape by zřejmě byl lepší strážce tajemství než Pettigrew, uvědomil si Harry. Vzpomínal si na soudní proces, který viděl v Brumbálově Myslánce - kamenné tváře Smrtijedů a jak si Brumbál stoupl a bránil Snapea, když se ho Karkarov pokusil zařadit mezi ostatní, co se vyhnuli Azkabanu. Pokud by tu byla nějaká možnost, aby tomu lépe porozuměl, aby pochopil, co na něm matka viděla, proč mu Brumbál důvěřuje…

A pak, když vybaloval své pomůcky do lektvarů, na to přišel. MYSLÁNKA. Kdyby Snape měl Myslánku a používal ji, aby tam mohl dát své vzpomínky, které měl na Harryho matku…a kdyby Harry našel nějaký způsob jak se do podívat, jako do Brumbálovy Myslánky… bylo to riskantní. A možná trochu agresivní, bylo by to jako číst něčí deník. Harry potřásl hlavou. Bude o tom všem přemýšlet později. Dokonce ani nevěděl, kde Myslánku vzít…

„Pottere? Pottere!“ pronikl Snapeův hlas Harryho zmatenými myšlenkami. Harry škubl hlavou a vzhlédl. Kolikrát už Snape opakoval jeho jméno?

„Ano, pane profesore?“ řekl, jak nejzdvořileji mohl, což vůči němu nebylo jeho obvyklé chování. Snape poznal rozdíl a vypadal zdeptaně.

„Nesnědl jste náhodou Crocus colchicum namísto připravování protilátky proti hadímu uštknutí?“

„Jestli jsem nesnědl – co?“

Snape si zhluboka povzdechl. „Kdo může říct Potterovi, proč jsem se ho zeptal, zda nesnědl Crocus colchicum?“

Hermionina ruka se vymrštila. Její obličej vypadal chmurně. Výjimečně Snape nezaváhal a vyvolal ji. Hermiona vypadala, jakoby se pokoušela, aby její já-vím-všechno vyznělo ještě protivněji než obvykle.

„Crocus colchicum je speciální druh květiny, která je vysoce toxická. Ve starověkém Řecku jedli otroci její bobule, aby jim bylo zle a nemuseli pracovat,“ přičemž přes celou místnost Harrymu věnovala tvrdý pohled. Podle Harryho to Snape viděl - v koutku úst mu totiž pohrával úsměv. Opravdu si vychutnával, když viděl, že Harry s Hermionou stojí proti sobě. Skvělé, napadlo ho. Z jakého důvodu se ho vlastně pokouším pochopit? Ale pak si vzpomněl na Snapeův rozhovor se Siriusem o tom, proč ho Harryho matka opustila kvůli jeho otci. Něco mu uniklo, ale co?

Snape se postavil před třídu. „Protože obvykle nemáte ve svých zásobách Hieracium venosum nebo chřestýší plevel, přinesl jsem nějaký od profesorky Prýtové, který vypěstovala ve svých sklenících. Nyní pojďte sem a vezměte si jednu rostlinku…“

Harry se snažil na svou práci soustředit. Byl ve dvojici s Ronem, zatímco Hermiona pracovala s Nevilem. Všiml si, že Malfoy nevypadá zrovna nejlíp, byl ještě bledší než obvykle - pokud to vůbec bylo možné a měl tmavé kruhy pod očima. Třel si paže pokaždé, když si myslel, že se nikdo nedívá. Harry přemýšlel nad chladným pohledem Luciuse Malfoye, který do něj v sobotu zabodl, a nad tím, jak se s partou zmijozelských a Snapem spolčil proti svému synovi. Co mu otec provedl? Přemýšlel Harry. Vzpomněl si jak mu řekl o zákonných kletbách, které jsou stále velice bolestivé… Malfoy rozhodně vypadal, že ho něco bolí. Harryho krátce napadlo, co mu asi jeho otec udělal pokaždé, když byl Zmijozel rozdrcen při famfrpálu. Potřásl hlavou, nebylo rozumné nad tím přemýšlet. Nebyla jeho vina, že Malfoyův otec nedokáže pochopit, že je to jen hra.

Jenom hra. Harry se pro sebe usmál. Nikdy si nepředstavoval, že by takhle o famfrpálu přemýšlel.

„POTTERE!“ zakřičel Snape znovu, Harry se pak snažil, aby se mu myšlenky nezatoulaly jinam. Ačkoli…, uvažoval, …jsem pravděpodobně ten poslední, kdo někdy bude potřebovat prostředek proti hadímu uštknutí….

* * * * *

Po vyučování Harry spěchal do společenské místnosti, aby mohl Siriusovi poslat dopis a zeptat se ho, zda-li zná nějaký způsob jak získat Myslánku. Harry mu řekl, že by mu mohl zaplatit penězi co má u Gringottových. Doufám jen, že to nebude stát deset tisíc galeonů, pomyslel si. Kolik tak může stát?

Harry o Myslánce přemýšlel během celé večeře. Byl nějak nesoustředěný. Když se dostavil na zvěromážský trénink, profesorka McGonagallová tam zase nebyla. Zatímco ji hledal, cítil se, jako by se probudil. Brumbál tam také nikde nebyl. Pak se podíval ke krbu a na římse našel vzkaz, aby přišel k Hagridovi. To je zvláštní, pomyslel si.

Kráčel po svažujícím se trávníku až k Hagridovu stubu, zatímco se v prosincovém větru pěkně třásl - nevzal si plášť. Jeho černý školní hábit povlával kolem něj. Když dorazil k ohradě se Zlatým Griffinem, byl rád, že s sebou na tréninky přestal brát Sandy. Vlastně se v tu dobu o ni starala Ginny a nosila ji kvůli němu pod hábitem omotanou na své paži. Také byla jediná, kdo věděl o cvičení (nehledě na to, že pro ni bylo těžké mu cokoliv odmítnout - pokoušel se kvůli tomu necítit provinile). Profesorka McGonagallová stála před ohradou a čekala na něj.

Během minulého pátečního cvičení mu řekla, že jí Brumbál pověděl o jeho přání změnit se ve Zlatého Griffina. Nezdála se překvapená. Naštěstí se Griffin od pravého lva moc nelišil, potřeboval se jen naučit, jak udělat křídla, jinak to už skoro měl. To, naučit se snášet nesnesitelnou bolest a udržet si Griffinovu podobu déle než dvě vteřiny.

„Dobrý den pane Pottere,“ přivítala ho a také se poněkud otřásla zimou.

„Dobrý den, paní profesorko.“

„Jako ředitelka Vaší koleje mám v této věci volnou ruku a dávám Vám povolení strávit tento týden spaním zde se Zlatým Griffinem. Je to nezbytný krok Vašeho tréninku. Potřebujete si vytvořit pouto se zvířetem, ve které se chcete proměnit.“

Harry si přitáhl hábit těsněji k tělu, když ho ovanul studený vzduch. „Spát? Tady? Nemohli bychom toho Griffina vzít do hradu?“

„Ne, nemůžeme.“

„Dobře, ale co si budou myslet ostatní, když celý týden nebudu spát ve své posteli?“

„Hmm….“ řekla zamračeně. Pak se rozzářila. „Ach. Dostanete školní trest. Celý týden.“

 „Školní trest. Za co?“

„Řekneme, že jste zůstal dnes v noci venku bez povolení, a proto Vám dám po celý zbytek týdne školní trest. Během školního trestu budete, budete…“

„Leštit poháry v Pamětní síni za pomoci mudlovských metod?“

Přikývla. „Vynikající.“

Harry se ušklíbl. „Ron to jednou dělal. Přál jsem si být s ním, já jsem musel pomáhat Lockhartovi odpovědět na dopisy jeho fanoušků…“

Zdálo se mu, že viděl, jak se jí úsměvem zachvěly koutky úst, ale za ta léta se už dokázala ovládat.

„Takže už máme přijatelnou výmluvu. Hagrid mi řekl, že už jste měl nějaký kontakt s tímto tvorem…“

„Dovolil mi nakrmit ho a dvakrát jsem letěl na jeho zádech. Ale musím se ujistit, že s sebou nemám svého hada… Jednou šel po mně, když jsem ji měl u sebe.“

„Ano, přirozeně. Tohle Griffin dělá, Pottere. Jste si tím jistý? Proměnu ve lva jste už téměř zvládl. Ne, že bych si na začátku vybrala zvíře, jako je lev. Není moc nenápadný.“

„Jsem si jistý, paní profesorko. Cítím, že je to tak… správně.“

Přikývla. „Vím, co myslíte. Většina z nás, Zvěromágů, si myslí, že MY si vybíráme zvířata, ale vždy jsem měla pocit, že je to naopak. Zvířata si vybírají NÁS.“

„A já to nedělám proto, abych byl nenápadný. Cítím se spíš, jako bych se připravoval na boj.“ Znovu přikývla, rozuměla mu. Nikdo z nich nevyslovil jeho jméno. „Mám ještě jednu otázku, paní profesorko. Není příliš zima na to, abych spal venku?“ Znovu se zachvěl.

Usmála se. „Myslíte si, že tento Zlatý Griffin spí v takové zimě? Opravdu, Harry, v Bradavicích nejsme ke zvířatům krutí. Tohle není Kruval. Griffinové pocházejí ze středního východu a severní Afriky. Mají rádi horké počasí. Vzduch v ohradě je začarovaný tak, aby tam bylo teplo . Přes den, když svítí slunce jen trochu. Možná jste si toho během vyučování nevšiml. Když je noc, teplotu zvyšujeme. Nemusíme Griffina držet v ohradě nebo za zdí, nerad se zatoulá z pohodlí jaké tu má. Když jste na něm letěl, jak dlouho byl s Vámi ve vzduchu?“

Harry se zamyslel. „Možná pár minut.“

„Vidíte? Silně chtěl se dostat zpátky do tepla. Přečetl jste si něco o Griffinech, jak jsem Vám navrhovala? Protože musíte vědět, vše co je možné. Příští týden Vás vyzkouším.“

Páni, pomyslel si Harry. Nikdo neřekl, že budu ještě psát test. Ale přikývl.

„Výborně. Spěte dobře.“

Otočila se k odchodu. „Paní profesorko, už ehm…jedl?“ Opatrně se na zvíře podíval.

„Ano, Hagrid mě ujišťoval, že dostal na večeři dvě stě liber syrového skopového. Dobrou noc Pottere“ Otočila se a vydala se zpátky k hradu. Harry se otřásl a znovu se podíval na Griffina. Skvělé, pomyslel si. Jestli je tam opravdu teplo, bude lepší když budu uvnitř.

Přelezl plot a dopadl na měkkou půdu. Najednou cítil, jak ho zahalilo teplo, a úlevou zavřel oči. Připadal si jako, by se najednou přemístil do tropů. Profesorka McGonagallová si nedělala legraci. Opatrně se přiblížil ke Griffinovi. Bez Hagrida nikdy nebyl tak blízko. Měl bych s ním navázat kontakt, pomyslel si.

Přiblížil se blíž ke spícímu zvířeti, vypadal mnohem víc jako lev. Přikrčil se k němu a položil mu ruku na bok, sálalo z něj teplo. Slyšel, jak Griffin přede. Sundal si hábit, smotal ho místo polštáře a stočil se vedle něj. Cítil jeho dech na svých zádech, cítil jeho předení v mysli. Chvíli ještě pozoroval oblohu, protože obvykle chodil spát mnohem později. Otočil se na záda a díval se, jak hvězdy září na noční obloze, pak zavřel oči a pokusil se představit si sebe sama letícího vzduchem, představit si, jak je Zlatým Griffinem…

* * * * *

Lest se školním trestem vyšla skvěle. Po první noci profesorka McGonagallová sehrála scénu, kterou napálila celou kolej. Harry se zašklebil a pokoušel se vypadat kajícně, že byl celou noc venku. Oznámila mu trest a pak odešla ze společenské místnosti, místa, kde ji viděl jen párkrát za celou dobu, co chodil do Bradavic.

„No nazdar,“ řekl Ron Harrymu, když odešla. „Zůstat venku celou noc. Co tě k tomu vedlo?“

Harry se podíval na Hermionu, která se zatvářila tak vítězně, jakoby ho sama práskla. Harry pokrčil rameny. „Teď ti to nemůžu vysvětlit. Pojď na snídani.“ McGonagallová byla dobrá, pomyslel si, moc dobrá. Cítil se pokořený, když byl přede všemi zavolán na kobereček. Byl prefekt, od něhož se očekávalo, že půjde příkladem.

Každou noc chodil k Hagridově boudě spát do ohrady s Griffinem. Po první noci si ale používal neviditelný plášť; takže ho nikdo nemohl vidět, jak se v noci krade po školních pozemcích. V úterý ráno se probudil s velkou tlapou kolem sebe. Vypadá to, myslel si, jako bych byl pro to zvíře nějaká hračka. Po čtvrteční noci se cítil připravený proměnit se, včetně křídel.

 Zavřel oči, usilovně se soustředil, potom ucítil, jak se mu mění každá kost v těle. Spustil se na všechny čtyři, jeho mohutné tlapy se dotkly země obrostlé mechem vedle skutečného Griffina. Pak se s velkým úsilím soustředil ještě víc, roztáhl křídla a otočil se, aby si je mohl prohlédnout, jak nejlépe mohl – zlaté, průsvitné a silnější než si kdy představoval. Podíval se na Griffina. Byl teď vzhůru a díval se na něj. O-ou, pomyslel si Harry. Mohl by být vyplašený? Mohl by chtít bojovat s jiným Griffinem?

Griffin také roztáhl křídla a s krátkým rozběhem se vznesl do vzduchu. Harry zalapal po dechu a zhroutil se na zem, podržel si Griffinovu podobu dobré dvě tři minuty. Byl to jeho rekord. Naneštěstí, jestli si opravdový Griffin myslel, že se pokusí letět s ním, tak mu přeskočilo. Harry neměl zájem se na zem zřítit v lidské podobě a pak trávit čas na ošetřovně.

Griffin kolem něj kroužil a pak se vrátil na zem. Vztyčil hlavu, podíval se na Harryho a pak se znovu položil – znovu vypadal ospale. Harry ho následoval, opět se vedle něj stočil a upadl do hlubokého spánku. Pokoušel se zapomenout na bolestivou přeměnu, kterou měl za sebou. Cítil se, jakoby ho právě popravili a někdo svou práci zpackal jako u Skoro bezhlavého Nicka. Ale když se znovu přitiskl ke Griffinovi, teplo zvířete a rytmus jeho dechu prostoupily jeho tělem a on už za chvíli mírně podřimoval. Bolest ho opustila, zatímco se mu zdál sen, který si nezapamatoval…

* * * * *

Byla sobota ráno před tím, než přišla odpověď na dopis, který poslal Siriusovi společně s velkým balíčkem. Hedvika skoro pustila Myslánku na Ronovu hlavu, který seděl hned vedle Harryho.

„Hej!“ zakřičel Ron a vyplivl kus ryby, kterou právě žvýkal.

„Éééééé!“ ucukla Ginny. Zrovna se natahovala pro kousek topinky a kus Ronova plivance jen těsně minul její ruku. Will Kratiknot, který seděl vedle ní se smál do svého pomerančového džusu a u nosu se mu dělaly bubliny. Amy a Andy Donegalovi se drželi za břicha a neovladatelně se smáli téhle řetězové reakci.

Harry chytil balíček a okamžitě pochopil Hedvičin problém (a to byla rozhodně větší než Ronova sova, Papušík). Balíček měl okolo osmnácti palců v průměru a skoro stopu do výšky. Harry ho vrazil pod stůl a sundal z Hedvičiny nohy Siriusův dopis. Ron natáhl krk, aby si to mohl přečíst, ale Harry se odvrátil. Rom se zamračil.

Drahý Harry,

tady je ta Myslánka. Nebyla tak drahá jako Kulový Blesk, ale bylo to těsně.

No páni, pomyslel si Harry.

Cenu můžeme probrat později. Řekl jsi, že se mnou potřebuješ naléhavě mluvit. Nejlepší by asi bylo, kdybychom se sešli ve společenské místnosti u krbu, jednu hodinu po půlnoci. Do té doby… Sirius.

Harry si dal dopis do kapsy, zvedl se od stolu a sebral Myslánku, aby ji odnesl do kufru. Když odcházel, Hermiona ho zastavila.

„Harry!“

Zmateně se otočil. Najednou s ním zase mluví?

„Máš rozvázané boty,“ řekla. Harry držel Myslánku v pravé ruce a Hermina byla po jeho levé. Podíval se dolů, obě boty byly v pořádku. Znovu k ní vzhlédl. Něco si dávala do kapsy.

„Kdyby ses viděl!“ řekla prozpěvujícím hlasem a vrátila se zpět ke svému jídlu. Harry protočil oči a pokračoval ve své cestě. Skvělé. Mluví se mnou za jediným účelem, abych si připadal jako idiot. Odešel bez toho, aby se jedinkrát ohlédl.

Čekal na odpověď celý týden a ten se neuvěřitelně vlekl. Zato zbytek dne se zdál tak dlouhý, jako předchozích pět dohromady. Harry sledoval každou minutu, která utíkala mučivě pomalu. Trénoval s týmem Famfrpál, četl Bouři, hrál s Ronem šachy

…a po ranní příhodě ve Velké síni se s Hermionou sobě pečlivě vyhýbali.

Harry byl docela rád, že konečně spí znovu uvnitř. Ačkoli se doopravdy nevyspí, dokud si nepromluví se Siriusem. Když kolem tři čtvrtě na jednu několik zbylých studentů opustilo společenskou místnost, Harry si s úlevou oddechl, přešel k ohništi a svalil se do křesla, kde čekal na Siriuse.

Jakmile se objevil, Harry nadskočil, stále si nemohl zvyknout na tento způsob komunikace. Měl štěstí, že ho nechytili ve Snapově kabinetě - rozhodně ho překvapilo, když se Siriusova hlava objevila v jeho krbu.

Sirius se na něj usmál. „Ahoj Harry. Jak se máš?“

Vypadá unaveně, napadlo Harryho. „Dobře. Díky za poslání Myslánky.“

„Vadilo by ti, kdybys mi řekl na co ji potřebuješ?“

Harry se mu nedokázal podívat do očí. „Chci ji dát…příteli. Jako dárek.“

„Aha,“ Sirius vypadal pochybovačně. „To je nějaký dárek.“

„No, je to někdo, kdo ji opravdu potřebuje. Má v hlavě zamčeno spoustu vzpomínek.“

„Odkud vlastně víš, co je Myslánka?“

Harry se ušklíbl. „Brumbál jednu má. Já…náhodou jsem tam spadl a…“

„A plánuješ “náhodou“ spadnout i do téhle? Bude si tvůj přítel myslet, že jeho myšlenky jsou stále jeho?“

Harry se na něj provinile podíval. „Je to pro Snapea.“

Sirius vypadal šokovaně. „Asi nechci vědět co přijde dál. Snape? Ty chceš Snapeovi dát Myslánku?“

„To není všechno. Musím se k něčemu přiznat. V říjnu, když jsi se Snapem mluvil v jeho pracovně, byl jsem tam. Pod mým neviditelným pláštěm. Všechno jsem slyšel, o Mnoholičném lektvaru, o…o mé mamince a Snapeovi, o Malfoyových, o Smrtijedech blízko vesnice Wesleyových…“

„Tys tam byl!“ Sirius se zdál rozzuřený. Harry si myslel, že je rozzuřený kvůli němu, ale nebyl. „Jestli jsi tam byl, někdo jiný mohl ještě jednodušeji… ach, Harry, neměl jsem v úmyslu na tebe křičet, je to jen… bezpečnost…“

Harry se díval na zem. „Omlouvám se. Když jsem vklouzl do jeho pracovny, nevěděl jsem, že s ním budeš chtít mluvit. Byl jsem tak překvapený, že jsem málem vykřikl, když se tvoje hlava objevila v krbu. Budu mít štěstí, pokud mi nedá školní trest na celý měsíc. Prosím, neříkej mu to.“

„Ten neviditelný plášť…“ zamumlal Sirius a potřásl hlavou. Harryho napadlo, že vzpomíná na všechny rošťárny, které společně s jeho otcem pomocí něj napáchali. Harry si přál, se na některé Siriuse zeptat, ale teď nebyl správný čas.

„Siriusi?“ odvážil se. „Až se Snapem použijete lektvar…buď opatrný, dobře?“

Sirius se na něj znovu usmál. „Slibuju.“

„Chci říct… Lucius Malfoy se zdá pěkně bezohledný. Dokonce i k vlastnímu synovi…“ Připomněl si, jak Malfoy v pondělí vypadal a mimoděk se otřásl. Pak si vzpomněl, že Lucius Malfoy mluvil po famfrpálovém zápasu s Cho, chovala se zvláštně… vypadala, jako kdyby byla v transu…

Řekl to Siriusovi a tomu se rozšířili oči. „Harry, tohle nezní dobře. Co se stalo potom?“ Harry zrudnul. „No?“ pobídl ho.

„Pak, my…my jsme…“  

„Co?“ Sirius začínal být netrpělivý.

„Líbali jsme se,“ řekl Harry velice tichým hlasem. Sirius náhle vybuchl smíchy. Snažil se uklidnit, ale stále se otřásal.

„Promiň Harry, pořád si ještě nemůžu zvyknout, že už nejsi malé dítě. A najednou je z tebe teenager s rozbouřenými hormony. Než mi to dojde, tak už z tebe bude děda.“

„Pokud se dožiji konce studia v Bradavicích,“ řekl Harry mrzutě. Sirius se na něj znovu vyrovnaně podíval.

„Harry. Takové řeči nechci slyšet. Neřekl jsi mi, že máš přítelkyni.“

“No, jo,” byla Harryho výřečná odpověď. Nechtěl zrovna teď zasvěcovat Siriuse do Plánu Viktor Krum. „Přál bych si, vědět co jí říkal. Nezdálo se, že jen nezávazně tlachali.“

Sirius zamyšleně přikývl. „Souhlasím, dělal to z nějakého důvodu. A ty se jí pravděpodobně nemůžeš zeptat, protože pokud je pod nějakým kouzlem, tak si stejně nebude nic pamatovat. Ale možná bys měl být opatrný, když budete spolu. Jen pro jistotu. Ubezpeč se, že máš hůlku pořád u sebe. nepolevuj v ostražitosti. Je mi jasné, že je těžké dávat pozor a zároveň se líbat….“

„Siriusi!“ Harry se smál a znovu zrudl.

„Teď se tomu směješ, ale přemýšlej o tom. Jak se někdo může k mladému klukovi dostat lépe, než přes jeho děvče?“

Harry přikývl. „Opravdu na to budu myslet. Víš, že Hermiona byla unesena. Zajímalo by mě, jestli není pod kletbou Imperius. Říkala… dělá věci…“

Sirius zvedl obočí. „Jaké věci?“

Harry se rozpačitě podíval jinam. „Raději bych to neříkal. Ale na tom teď nezáleží. Momentálně spolu nemluvíme.“

„Ty a Hermiona? Proč?“

„To je na dlouho…“ Co vlastně chtěl Siriusovi povědět? Že také líbal Hermionu? (Dobrá, bylo to trochu víc než líbání.) A že se mu pokusila rozdrtit nohu, když ho viděla líbat Ginny? Harry nechtěl, aby si Sirius myslel, že úplně ztratil sebeovládání a líbá každou dívku, kterou uvidí.

„Posel se blíží,“ zasyčela Sandy. Harry zvedl hlavu. Posel? Koho tím myslela?

„Siriusi, bude lepší, když půjdeš. Někdo jde. Díky za všechno. A nezapomeň na to, co jsem říkal o opatrnosti.“

 „Ty taky.“ A odešel. Oheň v ohništi už zas normálně plápolal. Sedl si zpátky do křesla a čekal, kdo se objeví.

O pár minut později začal dřímat. Najednou si Hermiona sedla na jeho klín, dala mu ruce okolo krku a položila mu hlavu na rameno. „Harry,“ zašeptala. Harry překvapeně otevřel oči, nevěděl, co má dělat nebo říct.

„Hermiono!“ bylo všechno co vymyslel, šokovaně na ni zíral a nemotorně ji objal. „Proč jsi…“ podala mu Siriusův dopis. Uvědomil si, že mu ho musela sebrat z kapsy při snídani, když ho upozornila na tkaničky.

Upřeně se mu podívala do očí, vypadala zkroušeně. „Harry omlouvám se. Já… já byla tak…“

Položil jí prst na rty. „Ne. Měl jsem ti o Sandy říct. Ale některé další věci…ty, ti opravdu ještě říct nemůžu. Dokonce ani Sirius o nich neví. Ale ty budeš. Nakonec. Slibuji.“ Jeho hlas zjemněl. „Chyběla jsi mi.“

Smutně se usmála. „Dobře. Už to nikdy nedělej.“

Harry byl zmatený. „Nedělej co?“

Podívala se dolů. „Nelíbej Ginny.“ Znovu se na něj podívala. „Já vím, já vím. Měla bych se chovat dospěleji. Byl jsi v davu lidí a ona právě vyhrála týmu zápas… Nikdy bych nevěřila, že můžu tak vybuchnout žárlivostí jako tehdy…“

Usmál se na ní a zatahal ji za nos. „Moje noha si to chvíli bude pamatovat. To mi mělo zabránit v toulání?“

Hermiona si zakryla tvář rukama. „Ach bože, nechtěla jsem ti ublížit! Nemůžu uvěřit, co jsem to udělala!“

Odtáhl jí ruce z tváře a prstem jí zvedl bradu. „Můžeš mi to teď vynahradit,“ řekl jí tiše.

Jejich rty se jemně setkaly, jeden váhavý polibek za druhým. Pak Harry pomalu otevřel pusu, zvedl ruce a jemně jí zatlačil bradu dolů, líbal její rty a hlavu držel v dlaních. Zatřásla se, prsty mu vjela do vlasů, přitiskla se k němu a nyní se líbali skutečně dlouze. Tohle nikdy před tím nedělali, pozvolna, klidně prozkoumávali jeden druhého, žádný spěch, žádné zběsilé sápání po oblečení. Harry pomalu ukončil polibek a přitiskl svoje čelo k jejímu.

„Slíbíš mi něco?“ zašeptal. Hermiona přikývla. „Příště, až budeš kvůli mně rozrušená, tak na mě použij nějakou smrtelnou kletbu nebo něco. Rychle mě zbav mého trápení. Viděl jsem, jaké to je být tvým nepřítelem. Rozhodně si to nechci zopakovat. Nikdo nepřemůže Hermionu Grangerovou.“ usmál se na ni. Hermiona sklonila hlavu a začala plakat. „Ach, Hermiono! Já to tak nemyslel…“ ale nemohla přestat, přitiskla obličej k jeho krku a Harry ucítil její slzy na svá kůži.

Hladil ji po vlasech, zatímco vzlykala. „Mě to tak mrzí, tak mrzí--“ a když přestala plakat, Harry zaslechl její povzdech. Pevně ji držel a zabořil jí tvář do vlasů. Její dech ho hřál na krku. Cítil se tak unavený. Zavřel oči, jen na minutku, pomyslel si.

Když je znovu otevřel, byla místnost nádherně ozářená, bílé světlo oknem pronikalo dovnitř. Hermiona nebyla nikde vidět. Harry spal v sedě v křesle celou noc, pořád měl na sobě oblečení a hábit z minulého dne. Protřel si oči a zívnul. Ron se řítil dolů ze schodů a zastavil se, až když spatřil Harryho.

„Tak tady jsi. Myslel jsem, že jsi udělal zase nějakou pitomost, jako zůstat celou noc venku.“

„Tvoje důvěra ve mě je překvapující,“ odpověděl mu Harry ospale.

„Běž se převléknout! To je první sníh! Jsem rád, že je neděle. Bylo by k zbláznění, kdyby bylo pondělí a my měli teď jít na lektvary.“ Harry se usmál, zatímco Ron šel k oknu a zíral na zasněžené pozemky. To vysvětluje to bílé světlo, pomyslel si Harry. Ron mu připadal spíš jako pětiletý než patnáctiletý. Harry šel nahoru do ložnice a křenil se. Myslel na Hermionu a cítil se tak šťastný, jako už dlouho ne. Byli zas v pořádku. Myslel na to, jak ji v křesle držel, jako malou holčičku. Kdy odešla nahoru? Uvažoval. Bylo velké štěstí, že je takhle nenašel Ron. Ne, že by to bylo příliš kompromitující, oba byli oblečení, jen spali. Ale stejně…

Většinu dne strávili venku. Vypadalo to, že každý student ve škole si chce hrát ve sněhu jako malé dítě. Dokonce i Alice Spinetová zapomněla na svoji důstojnost primusky a připojila se ke sněhové bitvě s Angelinou a Weasleyovými dvojčaty, přičemž tahle zábava nakonec skončila tak, že každý byl zasypáván začarovanými samohybnými sněhovými koulemi, které naštěstí byli mnohem jemnější než Potlouky. Harry, Ron, Hermiona a Ginny si vykouzlili brusle a závodili na zamrzlém jezeře. Někteří zmijozelští se rozhodli, že půjdou taky bruslit, ale Hary a Ron vzali Hermionu s Ginny pryč odtud, aby se vyhnuli zraněním. Harryho na chvíli znepokojilo, že Crabe, Goyle a Crabeho “malá“ sestra byli na ledě ve stejnou dobu, měl strach že by mohl prasknout. Ale držel dobře, žádné křupání se neozývalo. Jediná osoba, kterou tam neviděl, byl Malfoy.

Později všichni seděli u krbu ve společenské místnosti, pili horkou čokoládu, opékali si na špejlích toasty a vdolečky. Cítili teplo, pohodlí a spokojenost. Dokonce ani Hermiona neděla úkoly. Když tohle ráno sešla dolů, Ron si všiml, že se s Harrym zase baví, a jakmile to potvrdil, na nic se neptal, jen se s úlevou podíval.

Když se přiblížil čas večeře, šel Harry nahoru do ložnice, aby byl sám. Sedl si na postel a napsal krátký vzkaz na kousek pergamenu.

„PRO SEVERUSE SNAPEA, OD PŘÍTELE.

TŘEBA BY VÁM TO MOHLO BÝT UŽITEČNÉ PRO VAŠE VZPOMÍNKY NA LILY.“

Harry to napsal vzpřímeným písmem, které nikdy nepoužíval. Přeložil vzkaz a zastrčil ho pod provázek, kterým byla ovázaná krabice s Myslánkou. Pak vzal neviditelný plášť a uložil si ho do kapsy hábitu. Harry prošel společenskou místností, aniž mu někdo věnoval pozornost, kromě Hermiony. Usmála se na něj a tázavě zvedla obočí.

Harry jí neslyšně naznačil ´Za chvíli jsem zpátky´. Přikývla a Harry odešel. Na chodbě si oblékl neviditelný plášť, krabici pevně držel v jedné ruce. Sešel do sklepení, aniž někoho potkal a vstoupil do učebny Lektvarů.

Harry přešel až ke Snapeově pracovně, měl v úmyslu jemně tam položit krabici. Namísto toho, mu krabice vyklouzla ze sevření a s velkým hlukem dopadla na kamennou podlahu. Harry uslyšel rázné kroky a pak se dveře pracovny prudce otevřely. Snape se chystal vstoupit do třídy, ale v cestě měl balíček. Přimhouřil oči a podezřele se rozhlédl po třídě. Jako vždy, když něčí zrak spočinul přímo na Harrym, měl podivný pocit. Snažil se nepohnout nebo se pořádně nadechnout, pokud by Snape natáhl ruku, musel by se Harryho dotknout.

Snape se znovu podíval na balíček. Uviděl vzkaz, vytáhl ho, přičemž to vypadalo to, že se nechce balíčku dotknout. Přečetl si to a pak se znovu zamračeně rozhlédl po místnosti. Vytáhl hůlku a Harry měl dojem, že se chystá provést nějaké kouzlo aby odhalil, kdo tu je… ale namísto toho použil Levitační kouzlo a dopravil balíček do své pracovny. Zřejmě pořád nebyl ochotný se ho dotknout. Harryho zajímalo, jestli si myslí že by mohl vybuchnout, jako když policie najde na letišti podezřelou zásilku, která vypadá jako teroristická bomba. Dveře pracovny se s prásknutím zavřely a Harry hlučně vydechl. Opatrně se plížil zpátky na chodbu. Každou chvíli očekával, že Snape vyběhne k Nebelvírské věži a obviní ho z nějakých zločinných záměrů. Sundal si neviditelný plášť, strčil si ho zpátky do kapsy a prolezl otvorem do společenské místnosti.

* * * * *

Když už všichni dojedli večeři, měl profesor Brumbál proslov.

„Nebyl to dneska ale krásný den? Jsem si jistý, že se každý ve sněhu bavil, alespoň já ano.“ Harry se usmál. Vzpomněl si, jak viděl Brumbála sáňkovat dolů ze svahu a bruslit. Jen několik málo profesorů se oddávalo zimním sportům. Profesor Kratiknot pomáhal svému prasynovci a jeho přátelům postavit začarované sněhové opevnění, profesorka Prýtová použila hůlku a začarovala sníh tak, aby vypadal jako exotické rostliny ve sklenících. Profesorka McGonagallová přesvědčila profesorku Vektorovou, aby si s ní šla zaběžkovat okolo jezera. Ve skutečnosti to ale nevyžadovalo moc kouzel.

„Vsadil bych se, že vám všem moc chutnalo. Zima v Bradavicích! Je to kouzelná doba! A počkejte, až uvidíte letošní vánoční dekoraci. Doufám, že se každý bude chtít zapsat, aby tu zůstal přes Vánoce.“ Harry se zašklebil. Doufal, že nebude nějaký další ples. To by mohlo být složité, co s Cho a Hermionou… a co když Malfoy bude chtít vzít Ginny? Zbytek života by musel Rona navštěvovat v Azkabanu, po té co by zabil Malfoye…

„Den po Vánocích je samozřejmě Štěpána. A tenhle rok v Bradavicích zachováme všechny tradice.“ Brumbál se rozhlédl kolem, jako by čekal na ovace. Harry zpozoroval, že se Hermiona široce usmívá, vypadala, že praskne. Vzpomněl si na její rozhovor o dni svatého Štěpána s Dobbym, když byli v kuchyni. Čeho se to týkalo? K čemu to Hermiona Brumbála vlastně přesvědčila?

Bylo ticho. „Ach ano. Někteří z vás jsou příliš mladí, aby věděli, co obvykle lidé v tento den dělají. Prostě, rodiny, které mají sloužící, si s nimi tento den vymění role. A to je to, co letos uděláme v Bradavicích: Páni budou služebníky a služebníci pány.“

Harry vyvalil oči a otočil se na Hermionu. Zářila optimismem. Hadí předpověď! Tenkrát mu řekla, že ví, co to znamená. Bylo to o výměně na svatého Štěpána!

„Tak,“ pokračoval Brumbál. „Doufám, že mnozí z Vás tu zůstanou a tuto tradici si vychutnají. Každý z vás se může zapsat ve vstupní hale. Pospěšte si! Do Vánoc zbývají jen dva týdny! Teď se pusťte do svého pudinku,“ řekl, znovu se posadil a tvářil se, jako by neřekl nic důležitého.

Když odcházeli do Nebelvírské věže, Ron se otočil na Hermionu. „To byl tvůj nápad, že? Svatý Štěpán!“

Hermiona vzdorovitě zvedla bradu. „A co když ano?“

Ron podrážděně zavzdychal. „A kdy se budeš učit? Domácím skřítkům to tak vyhovuje. Jenom pro to, že cítíš vinu…“

„Ano cítím, Ronalde Weasley a ty bys měl taky! Každý, kdo tu je! Všichni se na té velké křivdě podílíme. Teď je Brumbál přesvědčí, že se jedná o tradici, která by se jim mohla líbit. A jednoho dne, možná budou chtít svobodu…“

„Co? Že by chtěli svobodu? Všichni? Hermiono, já mám rád své čisté prádlo, co mám v šatníku. Mám rád jídlo, teplé postele, čistá prostěradla a všechny ty věci. Slyšel jsem, že v některých mudlovských školách si to studenti musí dělat sami. To chceš?“

„To se nestane. Brumbál na Nový rok nabídne těm, kteří chtějí být volní nějaké oblečení a svobodu. Jestli tu ale budou chtít zůstat, dostanou mzdu a budou mít i dovolenou. Nebudou už majetkem Bradavic. Vím, že by to bylo štěstí, kdyby se tak rozhodla třeba jen hrstka, ale doufám v to. Samozřejmě, pomůže i to, že Winky odešla. Jsem realistická, domnívám se, že někteří domácí skřítkové, jednoduše nikdy nebudou chtít být volní. Je to jejich přirozenost. Ale nastal čas změn…“

„Ty se domníváš, co? Víš, co je pro každého nejlepší?“

Harry toho měl dost. Postavil se mezi ně. „Dobře. Hermiona a já jsme teď zase v pohodě. Takže se pro změnu pohádáte Vy dva? Je tohle opravdu nezbytné? Každý ví, že ostatní s tím souhlasit nebudou. Nemůžete toho oba nechat?“ Střídavě se díval z jednoho na druhého. Ron neustoupil.

„Je to taky z části tvoje chyba. Ty jsi přece osvobodil Dobbyho.“

Harry vzdychl, teď se Ron pustil do něho. „Vlastnili ho Malfoyovi! Celou dobu, co byl u nich, se musel mrzačit!“

Ron zavrtěl hlavou. „Nikdo z vás neví jaké to je vyrůstat v kouzelnické rodině, která si nemůže dovolit domácího skřítka…“ Otočil se a vyběhl nahoru po schodech. Odřený hábit vlající za ním, jako by potvrzoval jeho slova.

Harry se otočil k Hermioně, vypadala zdrceně. Zavedl jí do prázdné učebny a zamkl dveře. „Hermiono,“ řekl a držel jí za paže, „víš, že to co děláš je báječné? Máš tak dobré srdce, jen prostě nemůžeš…“ dál nemohl pokračovat, protože Hermiona si stoupla na špičky a přitiskla své rty k jeho. Na okamžik zaváhal, pak ji objal, zvedl její tvář ke své a prsty jí přejel po čelisti, přičemž cítil, jak se pod jeho dotyky chvěje. Ukončil polibek a s úsměvem se na ni podíval.

„Takže jsme domluveni – jsi báječná. Půjdeme?“ Hermiona zčervenala a přikývla. Opustili učebnu a vyšli po schodech aniž se dotkli jeden druhého, ale Harry cítil, jako by ji pořád držel v náručí. Ještě před tím, než vstoupili do společenské místnosti dal Harry Hermioně rychlou pusu a usmál se na ni. Zazubila se na něj se stínem pochybností v očích. Harry doufal, že na vánoční prázdniny se zapíše spousta studentů. Děsil se zklamání v jejích očích, jestli ne…

* * * * *

Během příštího týdne, kdy měli Lektvary, strávil Snape většinu času ve své pracovně. Na začátku hodiny jim zadal instrukce, pak se vrátil zase do pracovny a nevylezl z ní, dokud hodina skoro neskončila, aby jim mohl práci oznámkovat. Když bylo těsně před Vánočními prázdninami, šel Harry ke stolku, kde pracovali Nevil a Hermiona a zašeptal Nevilovi. „Co si myslíš, že Snape dělá ve své pracovně poslední týden a půl?“ Nevil pokrčil rameny.

„Jednou jsem tu na něčem pracoval a zaklepal jsem na dveře, abych se ho zeptal na lektvar, který jsem zrovna dělal. Otevřel dveře, seděl před velkou kamennou mísou a v ruce držel hůlku. V té míse bylo něco bílého, ale zároveň jsem tam viděl pohybovat různé obrázky. Bylo to divné.“

Harry se pro sebe usmál. Používal Myslánku. Po vyučování Harry znovu sešel do sklepení. Díky rozhovoru, který vyslechl mezi Snapem a Siriusem dostal ještě další nápad. Harry zaklepal na dveře Snapeovi pracovny a slyšel jak zvolal. „Alohomora!“ Dveře se otevřely.

„Á, to jste Vy, Pottere.“ Harry vešel do pracovny. Uvědomil si, že tu nikdy předtím nebyl, když nepočítal tu záležitost s neviditelným pláštěm. Na stole spatřil poznámky o Myslánce, ale pak se začal dívat jinam, aby nevypadal, že ho to zajímá. „Co chcete?“ Zavrčel Snape bez známky energie, jakoby příliš unavený na to, být dostatečně odporný.

„Víte, pane profesore, přemýšlel jsem o tom od těch loňských událostí….“ Byla to lež, ale s trochou štěstí by mohla být přesvědčivá. „Možná by byl dobrý nápad, zavést znovu ve škole Soubojnický klub. Opravdový, který by vedl někdo, kdo ví jak se to dělá.“ Snape se na něj jízlivě podíval.

„Jestli si myslíte, že ředitel má čas vést Soubojnický klub…“

„Ne, to ne. Já vím, že je…docela zaneprázdněný. Já myslel Vás.“ Postřehl překvapení ve Snapeově tváři. „Ne, že byste nebyl zaneprázdněný. Tak jsem to nemyslel,“ dodal rychle. „Kdybyste nám tenkrát neukázal to odzbrojovací kouzlo….“ Harry si vzpomněl na Voldemorta, spojení jejich hůlek, zlatý paprsek světla a na zpěv fénixe…

„Pak byste mě Vy, Weasley a Grangerová nemohli omráčit v Chroptící chýši,“ řekl Snape s dalším zavrčením, ačkoli to teď znělo poněkud křečovitě.

Harry se zašklebil. „Omlouvám se za to. A děkuji, že jste nás kryl. Nikdy bych to neřekl.“ Snape se znovu zatvářil překvapeně. Nebyl zvyklý, že by mu Harry za něco děkoval. Vzpomněl si, co Snape říkal Siriusovi - že by mu Harry nikdy nepřiznal zásluhy za záchranu svého života. Také si vzpomněl na skučící Hermionu. „Napadli jsme učitele… my jsme napadli učitele. Ach bože, z toho bude takový průšvih,“ když Snape přeletěl celou místnost a narazil hlavou do zdi. Snape je všechny mohl nechat vyloučit.

„Myslím, že by to mohl být pro studenty způsob přípravy. Pro to, co přijde. Teď, když je Voldemort zpátky.“ Na rozdíl od profesorky McGonagallové, Harry necítil, že by neměl vyslovit Voldemortovo jméno. Narozdíl od ostatních kouzelníku co znal, Snape sebou při zaslechnutí jeho jména neškubl.

„Dobře,“ řekl Snape, zatímco to zvažoval - nebo možná hodlal připustit, že se v Siriusovi mýlil. Tak jak tak teď pracují spolu na tajném úkolu (těžko je něco tajnějšího, než použití Mnoholičného lektvaru). Ale Snape tak daleko nezašel. Postavil se a pokynul ke dveřím. „Jděte ven Pottere.“

Harry se zamračil. Co teď?

Snape mávnutím hůlky odstranil z cesty pár stolů. Teď držel hůlku v ruce a mířil na Harryho. „Co…“ začal Harry.

„Dáme si souboj. Chci vidět, jak daleko jste došel od druhého ročníku.“

Harry si vzpomněl na jeho krátký souboj s Malfoyem v prvním Soubojnickém klubu. Použil na Malfoye lechtací kouzlo, ale mezitím Malfoy dokázal zaklít Harryho nohy a ty začaly tancovat quickstep. Poté co byla kouzla zrušena, Snape pošeptal Malfoyovi formuli vyvolávající hada a pak Harry odhalil, že je Hadí jazyk…

 Harry vytáhl hůlku a otočil se k Snapeovi, přičemž se snažil tvářit stejně bezvýrazně jako on. Poklonili se jeden druhému a pak ustoupili, hůlky drželi jako při šermu. Harry se snažil nemrkat. Viděl jak Snape otevírá pusu a míří na něho hůlkou.

„Expell..“

„Impedimenta!“ Vykřikl Harry rychleji a namířil hůlkou na Snapea, který náhle vypadal, že se pohybuje nesnesitelně pomalu, ale pokračoval v zaříkadle.

„…i..ar..“ říkal hluboce a pomalu se k Harrymu blížil. Harry nevzrušeně přešel okolo Snapea a s úsměvem pozoroval jeho pomalý postup.

„…mus,“ dokončil Snape,  z konce jeho hůlky vylétly s prásknutím jiskry a neškodně se rozprskly na kamenné zdi. Harry pozoroval jeho pomalý pohyb, ale pak usoudil, že to stačilo. Znovu namířil hůlku na Snapea a řekl. „Tempo!“

Najednou Snape klopýtnul a pohyboval se zase ve své normální rychlosti. Díval se před sebe, otáčel hlavou sem a tam, jenže Harryho neviděl. Když se podíval za sebe, konečně so ho všiml. Harry se ze všech sil pokoušel nevypadat samolibě. Snape vytřeštil oči. Ruka s hůlkou mu klesla. Opět se Harrymu poklonil a ten ho napodobil. Oba pak schovali hůlky.

„Dobře Pottere. Třeba byste kapitánem Soubojnického klubu měl být Vy,“ řekl Snape bez emocí, ale Harrymu to připadalo jako velká pochvala.

„Já, pane?“ Harry zariskoval, že vzbudí nepříznivý dojem. „Dobře, dejme tomu,“ souhlasil nervózně. Pak se ale nad tím zamyslel hlouběji. „Počkejte - ne. Měli bychom počkat. Uvidíme, kdo se přihlásí. Rozhodne o tom souboj každého s každým. Uvidíme, kdo je nejlepší.“

Snape se teď na Harryho podíval s výrazem, který u něj ještě nikdy neviděl – byl to respekt. Právě mu nabídl, aby byl kapitánem Soubojnického klubu a on odmítl – dokonce navrhl, že by to mohl být každý, kdo si to zaslouží, ne ten kdo přišel s nápadem ho založit. Snapea to zjevně překvapilo.

„Tak dobrá, Pottere. Pošlu řediteli vzkaz a na večeři to vyhlásím. Jestli mě teď omluvíte, byl jsem… uprostřed nějaké práce.“

„Samozřejmě pane profesore,“ řekl Harry a přikývl. Obrátil se k odchodu. Před tím, než opustil místnost, se ještě ohlédl. Snape se na něj díval zvláštně. Harry bleskově odvrátil pohled a co nejrychleji odešel, přičemž se snažil, aby to nevypadalo jako útěk.

Když Harry, Ron a Hermiona dorazili do vstupní haly, připraveni vejít do Velké síně, našli dav studentů okolo něčeho, co vypadalo jako pergamen připíchnutý na zdi.

„Výborně!“ řekla s úsměvem Hermiona. „Další lidé se zapisují, že zůstanou na Vánoční prázdniny!“ Zatím byla velmi zklamaná - jenom pět studentů z celé školy napsalo na pergamen svoje jména: mimo Harryho a Hermiony tam zůstali ještě Ernie MacMillan, Hanah Abbotová a Roger Davies.

Ale Hermiona se zmýlila. Jakmile si prorazili cestu davem, zjistili, že vedle prvního pergamenu je ještě jeden s názvem: SOUBOJNICKÝ KLUB. Nic jiného tam napsáno nebylo. George a Fred Weasleyovi se otočili na Leeho Jordana.

„Slyšel jsi něco o tom, Lee?“ Zeptal se ho George.

„Já bych o tom měl vědět,“ vztekal se Roger Davies. „Já jsem primus. Jakto, že jsem o tom neslyšel?“

Harry se na něj podíval. „Protože jsem to navrhl profesoru Snapeovi teprve dnes odpoledne.“

„Cože?“ nevěřil Ron. „Snapeovi? Přeskočilo ti? Ten každého promění přinejmenším v Bludníčka.“

„Řekl bych, že opravdu ví, co dělá. Pár věcí by nás mohl naučit. Hermiono, půjčíš mi brk?“ Hermiona jeden vytáhla z kapsy hábitu a podala ho Harrymu, který vzletně napsal Harry Potter - první jméno na seznamu. „Bude to zábava. Užitečná.“

Když jí Harry podával brk zpátky, Ron mu ho sebral a napsal svoje jméno pod Harryho. Hermiona byla další. Pak brk putoval z jedné ruky do druhé, jak se většina studentů zapisovala. Harry a Ron vešli do Velké síně. Hermiona čekala, až se jí vrátí brk a pak se k nim připojila.

Když už byli všichni najezení a chtěli se pustit do moučníku, Brumbál povstal. „Dobrý večer. Doufám, že každému z vás chutnalo. Mám pro vás pro všechny zajímavou novinku. Dal jsem profesoru Snapeovi povolení založit Soubojnický klub. Pokusili jsme se ho založit již před několika lety, ale nefungovalo to. S ohledem na… současné poměry… je vhodná doba to znovu zkusit. Profesore Snape, chcete k tomu něco dodat?“ řekl a s úsměvem se k němu otočil. Snape se pomalu postavil a podíval se na studenty s výrazem, který Harrymu připomínal Moodyho jako kdyby pochyboval, že kterýkoliv student či studentka ve škole by se byl schopný utkat s něčím větším než je papírový sáček.

„Klub nezačne dříve než po prázdninách. Pokud bude chtít zapsat jiné jméno než svoje vlastní, nepůjde to - očaroval jsem pergamen tak, aby to nebylo možné.“

„Zatraceně,“ zaslechl Harry George. „To musí být ten důvod, proč jsem tě nemohl zapsat, Frede. Budeš to muset udělat později.“

„Navrhuji, aby studenti, kteří se o klub zajímají, strávili prázdniny převážně v knihovně pátráním po vhodných kouzlech a zaklínadlech. Do klubu bude přijato jen prvních dvacet studentů ze seznamu. Čtyři studenti s nejhoršími soubojovými výsledky budou vyloučeni a nahradí je další čtyři ze seznamu. Nakonec v klubu zůstane šestnáct členů. A bude to nepochybně nejlepších šestnáct duelantů v Bradavicích.“ Snape se rozhlédl po místnosti, jakoby pochyboval, že takoví lidé existují.

„Ještě, zúčastnit se mohou jen studenti od čtvrtého ročníku a výš. Hezký večer.“ Znovu se posadil a pustil se do jablkového koláčku, jakoby právě neměl za sebou tak netypické prohlášení.

Fred Weasley se sebral a s brkem v ruce běžel do Vstupní síně. Vrátil se poněkud zklamaný. Ztěžka se posadil. „Jsem na dvacátý první v seznamu. Než se připojím, budu muset počkat, až někdo dostane padáka.“ George vypadal velice zklamaně - bylo neobvyklé, aby dvojčata něco nedělala společně. (Tedy, byla tu ještě Angelina, ale ta si vlastně začala s oběma.)

Harry se pro sebe usmál, cítil se velice spokojený. Všechny rozhovory ve Velké síni se točily jen kolem Soubojnického klubu. Zachytil Hermionin pohled a zamrkal. Doufal, že by se mohla přes debakl se dnem svatého Štěpána přenést, možná se příští rok rozhodne zapsat víc lidí… A pak si uvědomil, že pokud tu nikdo jiný z Nebelvíru na vánoce nezůstane…

…on a Hermiona budou v Nebelvírské věži sami.