Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola druhá, ve které jsou vyměněny dopisy a Ginny se snaží zachránit Hermionu před ní samotnou…

Hermiona s povzdechem odložila brk. Začínala si přát, aby to před všemi těmi měsíci nenavrhla – začínaly jí docházet básně.

Tajná aférka plná sentimentální dopisů vypadala jako celkem dobrý krycí i zábavný plán. Jen nepředpokládala, že to bude vyžadovat tolik úsilí.

Ale nedalo se nic dělat. Zavázali se k dopisům, a kdyby neodepsala, měl by obavy.

A navíc bylo fajn, že si jich navzájem posílali tolik. O to tu přece šlo, ne?

Rychle dopis osušila, než si to rozmyslí, a zasunula ho do obálky. Načmárala na ni Pro mého Tobiase a zamyslela se, jestli by bylo přehnané, kdyby na něj kápla trochu parfému. Na úvahy měla ostatně ještě nejméně půl hodiny času – Tobiasova sova nikdy nepřilétala před jedenáctou.

Když zalepila obálku, ozvalo se klepání na dveře. Nechala dopis na stole, přešla přes pokoj a otevřela. Na prahu stála rozesmátá Ginny Weasleyová. „Ehm… ahoj, Ginny,“ vykoktala a snažila se zakrýt překvapení. Bylo jí jasné, že bezvýsledně.

Úsměv se změnil na úšklebek. „Ahoj Hermiono.“

„Chceš… chceš jít dál?“ zeptala se a otevřela dveře dokořán. „Můžu postavit vodu na…“

„Velice ráda bych šla dál,“ odpověděla Ginny a překročila práh. „A čaj by byl fajn, ale jenom když si dáš taky. Nechci rušit.“

Hermiona si odpustila konstatování očividného, totiž že už ji Ginny ruší tím, že přišla. „Zrovna jsem si ho chtěla uvařit,“ zalhala.

„Aha, dobře,“ řekla zrzka. „Vždycky jsi dělala výborný čaj.“

Nezávazná konverzace pokračovala během doby, kdy Ginny následovala Hermionu do kuchyně. Dostaly se až k diskuzi o výhodách zeleného čaje oproti černému, když už to Hermiona nemohla vydržet. Položila na linku dva hrnky, významně si odkašlala a věnovala Ginny ostrý pohled.

Kamarádčinu tvář po celou dobu neopustil úšklebek a teď se rozesmála nahlas. „Zajímá tě, co tu sakra dělám,“ vyhrkla mezi slabikami smíchu.

„Ano, ta myšlenka mě napadla,“ podotkla Hermiona suše. „Ačkoliv by tě možná potěšilo, že jsme si nepomyslela slovo ‘sakra’.“

„Pravděpodobně to bylo něco mnohem horšího,“ přikývla kamarádka. „Já osobně se v myšlenkách nijak neomezuju. Harry by omdlel, kdyby věděl, jak mu v duchu říkám.“

„Je dost ohromený tím, co dokážeš říct nahlas,“ podotkla Hermiona ve snaze být mírná. „Zejména v poslední době. Proto jsem byla tak překvapená jeho nedávnými novinkami.“

Ginny pozvedla ukazováček a namířila jím Hermioně na obličej. „Ne tak rychle, slečinko. Tvoje chování mě vede k přesvědčení, že ve skutečnosti přesně víš, proč jsem tady.“

„Nějakou dobu jsme se neviděly, tak jsem prostě předpokládala, že to chceš napravit,“ pokrčila Hermiona mírně rameny.

„Tolik nadání pro vodění za nos promarněno v knihovnictví, drahoušku,“ zatrylkovala Ginny. „Ty ses narodila pro politickou dráhu.“

Hermiona se ušklíbla a přešla k příborníku, aby přinesla cukr. „Fuj. Ne, díky. Politikaření nechám tvému bratrovi.“

„On není můj bratr. Ne po tom, co se stalo s ním a viteálem. Mamka a taťka jsou prostě šťastní, že nikdy neskončil mezi tou smrtijedskou chátrou, ale já tak snadno nezapomínám.“ Ginny se náhle zachmuřila, ale stejně rychle se jí na tvář vrátil úsměv. „Každopádně tohle je důvod, proč tě potřebujeme v kanceláři. Potřebujeme někoho, kdo není tak cele motivován vlastními zájmy jako ten pitomec Percy.“

„Všechna stvoření jsou motivována vlastními zájmy,“ poznamenala, ale uvědomila si, že to znělo přesně jako Severusova slova. Naštěstí to Ginny nedošlo. „Každý, kdo říká něco jiného, je lhář.“

Ginny odmítavě mávla rukou a znechuceně si odfrkla: „No, dobře, když to chceš brát přes biologii…“

„Zbožňuju, jak jednoduše dokážeš zavrhnout celý jeden obor,“ poznamenala Hermiona pobaveně a nasypala do konvičky, která stála na lince, několik lžiček čajových lístků.

„Když už je řeč o biologii,“ pokračovala Ginny v tématu, aniž by věnovala pozornost Hermionině komentáři, „připomeň mi, ať ti na obědě povyprávím, jak jsem vyhrála svůj poslední případ.“

„Na obědě?“ Sundala kouřící konvici ze sporáku a zalila připravený čaj. „Mám tu trochu mléka, jestli chceš, a někde možná i pár sušenek…“

„Nemáš místo toho radši citron?“ zeptala se Ginny. Hermiona otevřela pusu, aby odpověděla, ale byla přerušena – Ginny si na otázku odpověděla sama. „Co to říkám? Ty nikdy nemáš citron. Žádné obavy – vystačím si s tím, co je. A ano, na obědě. Oslavím své vítězství tím, že dnes už nebudu pracovat, a ty jdeš se mnou, takže žádné sušenky nebudou potřeba.“

Hermiona přenesla konvičku na stůl a Ginny ji následovala s hrnečky a cukřenkou. „Takže jsi mě přišla pozvat na oběd? Jak jsem to asi měla vědět?“

„Už ze sebe nedělej neviňátko, Hermiono,“ odpověděla zrzka. „Nežeru ti to minimálně od té doby, co jsem náhodou narazila na tebe a toho německého chlápka, co jsi s ním chvíli chodila. Merline, jsi pořádně pružná – ještě pořád to zvládneš udělat?“

Hermiona se s povzdechem nakrátko ztratila v myšlenkách. Uvědomila si, že už příliš mnoho let neměla příležitost procvičovat postelovou gymnastiku. „Na Johannese jsem si už dávno nevzpomněla,“ poznamenala zamyšleně. „Přes kamaráda nějakého kamaráda se mi doneslo, že se oženil přibližně v době, kdy se narodil Robby.“

„Vždycky jsem dumala nad tím, jak ses s někým jako on setkala,“ řekla Ginny. Bezmyšlenkovitě nalila čaj a nabídla jí hrnek. „Nevypadal zrovna na knihomolský typ a ty podle všeho pořád jen pracuješ.“

„Setkali jsme se v Německu,“ prohlásila a oči se jí nakrátko zamlžily vzpomínkou.

Blonďatý hezký Johannes se přiřítil ze svahu jako anděl pomsty. Trvalo jí celé tři hodiny, než podlehla jeho kouzlu, ačkoliv je pravda, že dvě z těch hodin strávila pod pořádným mixem léčivých lektvarů, přičemž ji Johannes držel za ruku a šeptal jí do ucha uklidňující nesmysly. Tehdy jí bylo dvacet a v tomto směru byla opravdu nevinná, takže se přikláněla k tomu odpustit si, že vyčkala ještě tu další hodinu.

Severus tehdy trčel v Berlíně a jen přísně sevřel rty, když mu oznámila, že Johannes se s ní na čas vrací do Anglie.

‘Na čas’ se změnilo na osm měsíců báječného sexu a ospalého mumlání svatebních plánů, když s propletenými končetinami leželi v posteli. Ale během té doby byli nuceni čelit faktům: jemu se nelíbil výběr její kariéry a Severus, ona nesnášela jeho občasný šovinismus a skutečnost, že se netajil přáním, aby se s ním přestěhovala do Německa.

Nakonec byl Johannes samozřejmě odehnán jako každý jiný muž, se kterým se pokoušela mít vztah. Ale byl první a ona jeho nepřítomnost ve svém životě citelně zaznamenala.

Když o tom někdy přemítala nahlas, Severus se ušklíbl, ale obvykle utrousila nějakou kousavou poznámku o nedostatku oddaných, obětavých žen v jeho životě. To posloužilo k odvrácení bolesti, která se ozvala, kdykoliv se rozhodl chovat se k ní bezcitně.

A teď na ni Ginny civěla s otevřenou pusou. Zvažovala, jak dlouho asi míchá čaj a nic neříká. „Já, ehm…“ vykoktala.

„Než ses vytratila… tam, kde jsi právě teď byla,“ poznamenala se sladkým sarkastickým úsměvem zrzka, „ptala jsem se tě na důvody, proč jsi byla v Německu.“

„Vzpomínáš si na všechny ty konference, kam mě knihovna posílala?“ zeptala se. „Samozřejmě předtím, než mě povýšili.“

„Pravda,“ řekla a zavrtěla malinko hlavou. „Zapomněla jsem. Připomeň mi znovu, čím to je, že posílají knihovnické elévy po celém světě, aby si užívali báječná dobrodružství, a ty služebně starší nechávají doma.“

Hermiona se uculila. „Je vidět, že ses nikdy nezúčastnila žádné naší konference. Jsou asi stejně zajímavé jako… no, ty oficiální bankety, na které tě Harry občas nutí jít.“

Ginny se otřásla a napila se. „Nepřipomínej mi to,“ ušklíbla se. „Radši protrpím další měsíc disciplinárních debat v kanceláři, než abych někdy znovu šla na něco takového. Díky Merlinovi, nevypadá to, že by Pán zla zůstal středobodem diskuzí navěky.“

„No…“ Nedokázala úplně zformulovat větu, kterou chtěla odpovědět, ale Ginny byla naštěstí připravená pokračovat.

„Ach, já vím,“ odmávla to rukou. „Věř mi, to je to jediné, o čem můj pitomý bratr dokáže mluvit, kdykoliv se sejdeme společně u jídla. Poslední Smrtijed. Mamka je na něj naštvaná – nikdy ho nepovýší, jestli s tou posedlostí nepřestane.“

Hermioně vyschlo v krku a přinutila se napít. Nepomohlo to.

„Samozřejmě šílí ještě víc, protože Padmě je to asi jedno. ‘Chci, aby byl šťastný,’ říká, když se do ní mamka pustí. Na jednu stranu předpokládám, že je hezké, že se tak vzájemně podporují, ale na druhou stranu je v tomhle Ron tak trochu blbec. Přísahám, on si myslí, že se Severus Snape schovává za každým rohem. Jako že ten chlap je pravděpodobně ještě v zemi… kdybych já byla na jeho místě, pláchla bych v okamžiku, kdy bych zaslechla, že bystrozoři vydali příkaz k zatčení. Četla jsi ho někdy? Zní to jako zatracený rozsudek smrti.“

„Ginny…“ začala Hermiona.

Ale nemělo to smysl – zrzka byla v ráži. „Věděla jsi, že ho měl připíchnutý na zdi v kanceláři? Padma ho donutila to sundat, když jim Robbyho učitel celý ustaraný zavolal, že si to Robby opsal a četl to ve třídě. Dělali úkol o práci, která je zajímá, a Robby zřejmě řekl, že chce zabíjet špatné lidi, jako to dělá jeho táta.“

„Ginny,“ zopakovala, tentokrát hlasitě. Poslední věc, kterou chtěla, bylo sedět tu a diskutovat o Ronově posedlosti chytit anebo zabít Severuse. Během pravidelné večeře s klukama vynaložila značné úsilí, aby jim tuhle debatu nepovolila, a neviděla důvod, proč by měla udělat výjimku kvůli Ginny, která měla slabost pro sdílení příliš mnoha informací s Harrym.

No, aby byla spravedlivá, ti dva spolu spali. Žili spolu, se vším všudy. Pravděpodobně existovalo nějaké pravidlo, podle kterého se od párů vyžaduje, aby shromažďovali drby o svých společných kamarádech. Ron pravděpodobně dělal totéž s Padmou, jen to Hermionu tolik neovlivňovalo, protože se nenacházela v situaci, že by se Ronově manželce s čímkoliv svěřovala. Ona a Padma neměly tu… historii, jakou sdílela s Ginny.

A konečně se jí podařilo přerušit Ginnyin proud myšlenek. „Co je?“ zeptala se Hermiony a zamrkala.

„Mohli bychom to prosím přestat probírat?“ požádala ji. „Já jen… mám dneska volno,“ dodala chabě.

„Jasně,“ souhlasila zrzka rozhodně. „Buď jak buď, trouba Ron a jeho hloupý Snape. Toho hrozného parchanta nejspíš už před lety shodil některý z jeho špatných kámošů z útesu, jen nikdy nikdo nenašel tělo.“

Hermiona se musela doslova kousnout do jazyka.

„Nicméně…“ Ginny si odkašlala a nasadila omluvný úsměv. „Než jsem byla odtažena od tématu fraškou mého očividně šíleného bratra, pokoušela jsem se poukázat na to, že budu opravdu šťastná, když bude Ty-víš-kdo a příběh jeho pádu bezpečně odsunut do historických análů a nikdo ve vládě už se nebude zajímat o to, kdo je Harry Potter.“

„Teď už víš, jak jsem se cítila, když mi Mark sdělil, že mě zbavili pozice ‘prostředníka’,“ řekla Hermiona už opět s úsměvem a vyprázdnila svůj hrnek. V duchu zvažovala, kolik je asi hodin – Tobiasova sova už dost dlouho meškala a ona si chtěla být jistá, že dopis bude bezpečně odeslán dřív, než někam odejde.

Ginny si ale očividně vyložila její gesto s hrnkem jako narážku a dopila ten svůj. „Počítám, že jedenáct dvacet je dostatečný čas, aby se to už nekvalifikovalo jako ‘brzký oběd’,“ prohlásila a mrkla na hodinky na svém zápěstí. „Kam bys chtěla jít?“

Hermiona pokrčila rameny, odsunula židli a začala sklízet ze stolu. „Je to tvoje oslava,“ odpověděla a naskládala hrnky do dřezu. „Takže bude fér, když vybereš ty.“

„Pak tě musím něčím překvapit,“ řekla zrzka. Vstala, uhladila si několik neznatelných záhybů na předku hábitu a dodala: „Než to tu poklidíš, rychle si odskočím, jestli ti to nevadí.“

„Víš, kde to je,“ souhlasila Hermiona bezmyšlenkovitě a otočila kohoutkem.

Uplynulo celých devadesát vteřin od chvíle, co Ginny opustila místnost, než pojala podezření. Všechno to předchozí upejpavé chování ukazovalo na to, proč Ginny přišla na návštěvu. A před třemi dny tu byl její bratr a přítel a škádlili ji ohledně…

Dopis.

A ona ho – naivka – nechala ležet na psacím stole.

Se zaklením nechala vodu vodou a spěšně vyrazila. Jakmile opustila kuchyni, viděla, že už je příliš pozdě.

Nejen, že Ginny zvedla výsledek její poslední činnosti ze stolu, ona dokonce rozlomila voskovou pečeť a vypadalo to, že se zamračeným výrazem ten dopis čte.

„Ginny?“ oslovila ji Hermiona a v duchu si nařídila, že musí zůstat klidná, ať se děje, co se děje. „Ginny, co to děláš?“

Kamarádka se otočila, rudá ve tváři, neohrabaně mávla dopisem a téměř ho upustila. „Já, ehm…“

Hermiona měla vzácnou příležitost vidět Ginny neschopnou slova, ale ne dost času si to vychutnat. „Poslal tě sem Ron, že jo? Řekl ti, co se stalo.“

„Ron mi o tom řekl, ale to Harry navrhl, že bych já mohla být tím, kdo… sežene víc informací,“ vychrlila ze sebe bez emocí. Dopis stále držela v ruce.

Chtěla jí ho vytrhnout, ale donutila se zůstat v klidu. „Pověděl ti, abys otevřela mou soukromou poštu?“

„No, to ne,“ připustila zrzka. „Samozřejmě, že ne. Ale oba vypadali fakt ustaraně, Hermiono. Nechtějí vidět, jak -“

„Pokud řekneš, že nechtějí vidět, jak mi někdo ublíží, jsem si jistá, že začnu ječet,“ přerušila ji.

„Ale je to pravda,“ namítla Ginny tvrdohlavě. „A když na to přijde, tak ani já ne. Proč bych jinak riskovala naše kamarádství tím, že bych se ti hrabala ve věcech?“

„Ach, prima, je dobré vědět, že je moje soukromí napadáno ve jménu lásky,“ odsekla upjatě.

Ginny vykulila oči a zatvářila se téměř ublíženě.

Hermiona si povzdechla. Asi by na ni neměla být moc tvrdá – jednak se zdálo, že má na srdci její nejlepší zájmy, jednak už tenhle druh útoku nějaku dobu čekala. Ginny to sice nijak neomlouvalo, ale přimělo to Hermionu k větší snaze jí odpustit. „Bylo by fajn vědět, že to od kluků prostě vezmeš jako fakt.“

„Nejdřív jo,“ zněla odpověď a zrzka konečně – konečně! – odložila dopis zpátky na stůl. „Ale pak mi něco došlo. Vlastně mi došlo pár věcí.“

Významně pozvedla obočí a čekala, jak bude Ginny pokračovat.

„Zaprvé je u tebe neobvyklé vyměňovat si s nějakým záhadným mužem zamilovaná psaníčka plná básniček. A dodala bych, že dost špatně napsaná.“ Poklepala na otevřenou obálku na stole. „Vím, že umíš psát lepší věci, než je tohle, Hermiono, což je divné samo o sobě. Proč psát záměrně špatně? A proč se pro všechno na světě nepodepisuješ svým pravým jménem?“

Pauza byla dobře vypočítaná – Hermiona už skoro, skoro na tu otázku odpověděla. Ale včas se zarazila a zůstala zticha.

„Ale nejdůležitějším ukazatelem,“ pronesla Ginny, „byla reakce, kterou Ron a Harry popsali nezávisle na sobě. Když mi Ron řekl, že jsi zaujala značně obranný postoj, nejdřív jsem si myslela, že prostě jen přehání, ale pak mi po návratu domů totéž řekl i Harry a já jsem o tom začala přemýšlet. Nikdy předtím jsi žádný svůj vztah před námi neskrývala, ale teď najednou máš vztah s kolegou jménem Tobias, o kterém nikdo z nás ani neslyšel, natož aby se s ním setkal. Chápeš, proč si já, proč si my o tebe děláme trošku starosti?“ Domluvila, založila si ruce na hrudi a vážně se na Hermionu zahleděla.

„Brilantní dedukce, paní advokátko,“ odsekla suše. „Kdybych věděla, že budu dneska stát před soudem, vytáhla bych si ze skříně paruku.“

Nezabralo to; Ginny měla stále tentýž kamenný výraz. „Hermiono…“

„No dobře,“ zafuněla podrážděně. „Nechtěla jsem nic říkat, protože je to prostě… dost trapné.“ Během řeči přešla ke stolu a znovu zalepila obálku. Možná by měla sově nechat otevřené okno.

„Nepovím to,“ odpověděla zrzka bez známky ironie v hlase.

Kdyby Ginny ten dopis neotevřela a nečetla, možná by se cítila provinile za to, co se chystá udělat, ale usoudila, že Ginny a kluci přišli o jakékoliv ospravedlnění, kterého se jim mohlo dostat, tím, že naplánovali tuhle šarádu. „Tobias je můj… je někdo, komu píšu,“ vychrlila spěšně, zavřela oči a schovala obličej v dlaních. „Jen jsem… nechtěla jsem se cítit tak sama a viděla jsem ve Věštci reklamu na tyhle věci. Pošleš někomu sovu a on ti odpoví i s adresou. A potom máš někoho, s kým si můžeš povídat. Tobias a já jsme se rozhodli, že milostné dopisy budou… zábava.“

„A co ta Eileen?“ zeptala se Ginny ostře.

„Ty bys chtěla, aby někdo věděl, že tak stůněš po romantice, že si vyměňuješ zamilovaná psaníčka s naprostým cizincem?“ Snažila se, aby to znělo sarkasticky, ale věděla, že působí jen unaveně. „Ginny, podívej, já… je mi třicet jedna a nikdy jsem nebyla do nikoho opravdu zamilovaná. Nikdy se mi z nikoho nepodlomila kolena nebo jsem nebyla s někým, s kým bych se chtěla probouzet po zbytek života. Jen jsem… pro jednou chtěla víc než falešné city a tělesné tekutiny.“

Pravděpodobně to fungovalo už jen díky několika zlomkům pravdy, kterými tu řeč prošpikovala. Přesto bylo čím dál obtížnější oddělit své vlastní lži od toho, co v jejím životě byla pravda. Možná se jí z nikoho nepodlomila kolena (Johannes se nepočítal, protože tehdy skoro vykrvácela), ale už si nebyla úplně jistá, že se nikdy nezamilovala.

Důležité však bylo, že ten podezřívavý, vylekaný výraz z Ginnyiných očí zmizel. „Chápu, proč píšeš takové dopisy, jestli je tohle tvoje představa o romantice. Tělní tekutiny? Fuj.“

Hermionin úsměv byl váhavý a stejně falešný jako to ostatní, co právě řekla: „Už víš, proč jsem nechtěla, aby to někdo věděl?“

Ginny se zeširoka zazubila, objala Hermionu a pevně ji stiskla. „Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Prostě povím klukům, že máš žhavý flirt se šviháckým dědicem velkého bohatství a musíš to tajit, dokud jeho stará teta neumře a nezanechá mu svoje peníze, jinak jedinou věcí, co dostane, bude její zablešená kočka.“

„Protože tomuhle oni uvěří,“ podotkla. Objetí opětovala, ale žaludek se jí sevřel úzkostí.

„Víš, já to fakt umím se slovy,“ podotkla Ginny hravě.

„Něco jsem o tom slyšela. Nepoužila jsi náhodou nedávno svůj ostrovtip, abys přesvědčila soudce, že nějaký chudák ve skutečnosti neměl se smrtí ministrova bratra nic společného, přestože se na místě činu nacházela jeho hůlka?“ zasmála se Hermiona a přešla přes pokoj, aby otevřela okno. Doufala, že to Ginny nebude komentovat.

„Jo, je to tak. Jo, myslím, že si vzpomínám, že se něco takového před dvěma dny stalo,“ mračila se předstíraným dumáním a poklepávala si pěstěným nehtem o tvář. „A trvám na tom, že mi dovolíš koupit ti oběd v nějaké přemrštěně drahé restauraci a okouzlit tě tou historkou. Po mé nesnesitelnosti a paranoie kluků si to zasloužíš.“

Hermiona se naposledy ujistila, že je dopis dobře vidět, a zvedla ze stolu klíče. „Ano,“ odpověděla. „Ano, jsem pro.“

Oběd se nakonec vydařil. S Ginny vedly nenásilnou konverzaci, týkající se povětšinou podrobností o zrzčině případu a jejího nedávného usmíření s Harrym.

Ještě lepší však bylo, že když se vrátila domů a odeslala Ginny bezpečně pryč, uviděla, že dopis na jejím stole byl vyměněn za jiný. Tobiasova sova tedy přiletěla.

Pro Eileen. Ačkoliv měl Tobias tendenci vyjadřovat se květnatě a přehnaně, obvykle omezil své vášně na vnitřek dopisu a u adresování se držet jen jednoduchého a jasného směru. Hermiona nedočkavě roztrhla obálku a vytáhla jediný list pergamenu.

***

PA+PP: Báseň v dopise Eileen je od Emily Dickinsonové v mém chabém pokusu o překlad, ta Tobiasova náleží e.e.Cummingsovi v překladu Hany Šudákové (v originálu je „my darling since“, zde použita „i carry your heart“).