Preklady fanfiction Harryho Pottera

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Harry se na první víkend v Prasinkách netěšil, byly to přesně dva týdny po Hermioniných narozeninách. To samozřejmě znamenalo, že se přiblížil obrovskou rychlostí. Domácí úkoly, prefektské schůze, příprava na NKÚ, famfrpálové tréninky a výuka Zvěromága mu zabíraly veškerý volný čas a tak si ani nevšiml, jak rychle se ten obávaný den přiblížil. Vzpomněl si na třetí ročník, kdy neměl k návštěvám Prasinek oficiální povolení, protože Dursleyovi mu nepodepsali povolovací formulář a všichni měli obavy z jeho kmotra Siriuse Blacka, který právě utekl z Azkabanského vězení a pravděpodobně na něj číhal v okolí vesnice, aby ho mohl zabít. Toužil po tom celý rok, dostal se tam pouze za pomoci svého neviditelného pláště a hesla otevírající tajnou chodbu z hradu. Teď se Prasinky staly tím posledním místem, kde by se chtěl octnout, hlavně kvůli dvojité schůzce s Viktorem Krumem, Cho Changovou a Hermionou.

Přál si, aby byl ve své výuce na Zvěromága podstatně dál, takže by se mohl přeměnit ve lva a utéct se schovat do Zakázaného lesa. Už uměl svoje nehty prodloužit a zkrátit (na obou rukou a nohou) během mrknutí oka, stejně jako dokázal ovládat růst vlasů (kdyby věděl, že je to tak jednoduché, tak by se nikdy nenechal stříhat). Na profesorku McGonagallovou jeho rychlé pokroky učinily dojem, byl zvědavý, zdali se mu podaří se stát Zvěromágem dříve než za šest měsíců.

Harry už také dosáhl bodu, kdy bylo nezbytné se začít holit, ale rozhodl se ovládat růst svých vousů za pomocí zvěromážské techniky přičemž zjistil, že to funguje docela dobře a tím se vyhnul holení. Nikdo se ho na to neptal. Ron používal svou hůlku, jakmile zjistil, že porost na bradě a horním rtu už pro něj přesáhl únosnou mez a zasloužil by si oholit. Hermiona mu navrhla, aby si nechal narůst knír stejně jako Charlie - rezavé vousy vypadají moc pěkně, řekla mu, zatímco se červenala. Tohle Harryho pěkně vytočilo.

V sobotu ráno běhali Harry a Hermiona jako obvykle. Když cvičili na orosené trávě Famfrpálového hřiště, Hermiona náhle přestala, pak se posadila a nepřítomně hleděla před sebe. Jakmile ji takto Harry uviděl – sedící nehnutě jako kus skály, přišoural se k ní a objal ji kolem ramen.

“Hermiono?” zašeptal. Vzhlédla k němu a on uviděl v jejích očích strach. “Co se děje?”

“Harry?” řekla, jakoby si nebyla jistá jeho jménem. Položil jí ruku na tvář a ona mu ji přikryla svou.

“Trápíš se kvůli Viktorovi,” pronesl. Přikývla. “Nemusíš. Nebudeš sama.” Znovu přikývla.

“Ale…” zaváhala.

“Ano?”

“Ta věc s Viktorem a Cho. Můžeme… můžeme jí to udělat? Co o něm doopravdy víme? Možná bych měla využít šance a jednoduše to s ním skončit…”

“Chceš to tak udělat?” řekl jemně, zatímco ji hladil po rameni. “Můžu zrušit schůzku s Cho. Uděláme to, co si budeš přát.” Náhle se Hermiona otřásla, jakoby se pokoušela probudit. Ladně vyskočila na nohy a pokračovala v cvičení. “Omlouvám se, Harry. Zbytečně se strachuji. Máme plán, budeme se ho držet. Chytíš mi kotníky?” Přikývl, nahrbil se, aby je mohl pevně uchopit a ona začala dělat sedy a lehy. Pečlivě ji pozoroval, tvář měla staženou soustředěním, pot jí kapal z čela. Na vše, co dělala, se plně soustředila. Tedy kromě věštění, čímž každého naprosto šokovala. Zkoušel na Věštění moc nemyslet, před hodinou nechával Sandy od jisté doby v ložnici a zatím se dokázal vyhnout tomu, že by mu někdo taroky vykládal. Sám cítil, že se v tom stává čím dál lepším. Jednou se předvedl Georgeovi, který předpovídal nějakou Angelininu reakci, kterou přinejmenším nepředpokládal. Samozřejmě, nevěděli to, dokud je na to výklad neupozornil. Nicméně…

“Harry!”

“Co…?”

“Sedím tady a křičím na tebe. Už mi můžeš ty kotníky pustit. Myslím si, že pět tisíc sedů-lehů je trošku mimo můj ranní limit. Je řada na tobě.”

“Ach, jistě.” Teď mu je držela ona, zatímco Harry dělal sedy-lehy. Nejdřív si sundal tričko, otřel si pot z čela, potom ho sbalil do ranečku a použil ho jako polštář pod hlavu. Byl asi v polovině, počítal v duchu, čímž zkoušel potlačit jakékoliv jiné myšlenky, když na místo, kde cvičili, dopadl stín. Harry přestal, zrychleně dýchal a vzhlédl…

…do bledého, ostrého a maximálně samolibého obličeje Draca Malfoye. “Vypadáš dobře, Grangerová,” řekl unyle, “na mudlovskou šmejdku.” Harry si všiml, že Hermiona zrudla. Vstala stejně jako on, podíval se na Malfoye (který byl nepatrně vyšší). Malfoy a s ním ostatních šest Zmijozelských ve svých zelených famfrpálových hábitech drželi něco, co vypadalo jako nový Nimbus 3000… pravděpodobně zásluhou Luciuse Malfoye, pomyslel si Harry.

Harryho rozzlobený obličej byl teď velice blízko toho Malfoyova. “Pozor na jazyk, Malfoyi,” řekl nízkým nebezpečným hlasem. V levé ruce mačkal zpocené tričko a přál si v pravé držet svou hůlku. Malfoy se na něj podíval spatra.

“Promiň, pokoušíš se mi diktovat, co můžu říkat? Potřísnil jsi potem celé naše Famfrpálové hřiště a můj tým potřebuje trénovat.

“Tvůj tým?”

“Ano,” odpověděl Malfoy, přičemž samolibost v jeho obličeji byla ještě zřetelnější. “Jsem novým kapitánem Zmijozelského družstva. Co na to říkáš?” Aha, to vysvětluje ta nová košťata, pomyslel si Harry.

Hermiona přistoupila blíž a stoupla si vedle něj. “Ach, jaká náhoda. Opravdu, Harry je teď kapitán Nebelvírského týmu.” Malfoyův obličej ztratil zbytek barvy, který ještě měl. “Ano,” pokračovala Hermiona. “Oba jste prefekti a oba kapitáni svých kolejních družstev. Co ten zbytek? Co uděláte dohromady příště?”

Oba se otočili, aby se na ni podívali, zářící a opálenou v ranním slunci, krátké kudrny jí poletovaly kolem tváře, její běžecká podprsenka a těsné cyklistické šortky nedávaly žádný prostor obrazotvornosti a ani v nejmenším nezakrývaly tvary jejího těla. Protože nechtěla slyšet, co vypadne z úst ani jednoho z nich, oznámila hlasitě, “Jdu se připravit na svou schůzku s Viktorem Krumem!” Otočila se a odkráčela zpátky ke hradu.

Harry si pomyslel, že Draco Malfoy vypadá poněkud omráčeně, zatímco sledoval její odchod, Harry musel připustit, že výhled to byl opravdu pěkný… ale Malfoy se během vteřiny otočil zpátky k němu. “Takže,” usmál se na něj Malfoy ironicky. “Velký Harry Potter opuštěn kvůli Viktoru Krumovi…”

“Já jsem nebyl…” začal Harry, pak ale s úsměvem zavrtěl hlavou. “Nemůžeš mě naštvat, Malfoyi. Ne dnes.” Pokoušel se vypadat šťastněji, než se cítil. “Jdu společně s Hermionou a Viktorem na mou vlastní schůzku: s havraspárskou chytačkou, Cho Changovou.”

Přál si, aby měl po ruce foťák k zachycení Malfoyova konsternovaného výrazu v obličeji. “Ale ona je v šestém ročníku!” drmolil Malfoy.

“A je vážně krásná,” řekl Zabini, s úctou v hlase.

“Drž hubu!” ohnal se po něm okamžitě Malfoy.

“Já vím,” řekl Harry, jako když másla ukrajuje. “Je opravdu krásná. Všiml jsem si toho, když mě požádala na Příčné ulici, abych s ní šel…”

“ONA,” zeptal se “požádala tebe?” Malfoy byl skeptický. Harry se pokoušel nerozesmát nad jeho výrazem. Otočil se a kráčel za Hermionou, voleje přes rameno, “Přeji ti pěkný den, Malfoyi! Vím, že já ho mít budu!” Otočil se zpátky do směru, kterým šel a přál si, aby to co řekl, byla pravda - nejen velmi dobrý způsob jak popíchnout Malfoye.

Zatímco odcházel pryč, zaslechl říkat zmijozelské: “Poslední dobou každá holka ve škole začne slintat, jakmile ho vidí…”

“Taky se na něj podívej. Určitě vyvolá malou bouři, když si vkráčí do hradu jen tak bez trička…”

“Budete už držet huby?” zaslechl znovu za sebou vybuchnout Malfoye. Harry se usmál a pokračoval v chůzi.

Druhý zmijozelský měl pravdu, nicméně v momentě, kdy Harry vešel do vstupní haly, začal litovat, že si tričko neoblékl. Pomyslel si, že je docela možné, že madam Pomfreyová bude dnes ráno pěkně zaneprázdněná mnohými zraněními dívek, které zakopávaly nebo kvůli němu narážely do zdí. Ve třetím poschodí, právě když Hermiona vcházela do koupelny prefektek, z ní vyšla Cho Changová. Jakmile uviděla Harryho, ztuhla.

“Harry…” řekla slabě, zatímco na něj upřeně hleděla. Harry cítil, jak rudne.

 “Dobré ráno. Právě jsme byli běhat,” řekl, přičemž ukázal směrem k Hermioně, která se na Cho usmála a proklouzla kolem ní do koupelny. Cho se na Hermionu ani nepodívala.

“Ach-hmm,” řekla, stále hledíc na Harryho.

“Půjdu teď nahoru dát si sprchu. Vyzvednu tě po snídani.”

“Dobře,” odpověděla – nevypadala, že by se chtěla pohnout. Harry pokračoval nahoru do pátého poschodí a uvažoval, jestli Cho vůbec bude schopná zaznamenat Viktorovu existenci. Doufám, že se ze mě nestává náfuka, přemýšlel.

Strop ve Velké síni byl křišťálově čistý, modrá obloha, kterou viděli během svého ranního běhu kolem Famfrpálového hřiště byla bez mráčků. Když přiletěly poštovní sovy, Hermiona dostala dopis od Viktora Kruma, kde potvrdil jejich sraz v Medovém ráji. Po snídani, se Harry podíval na Hermionu sedící vedle něho u Nebelvírského stolu a řekl, “Jsi připravená?”

Zhluboka si povzdechla. “Tak připravená jak to jenom jde.” Ron a Fred se podívali jeden na druhého a z nějakého důvodu oba přikývli.

Harry s Hermionou vstali a procházeli kolem havraspárského stolu. Harry Cho poklepal na rameno, když se otočila a uviděla ho, skoro se usmála. Oblékl si svůj nejhezčí černý hábit na který si připnul prefektský odznak a pod ním měl jednoduché černé tričko s knoflíky, volné kalhoty stejné barvy a černé boty, které používal během práce na zahradě – ale dnes byly krásně vyleštěné. Se svým novým sestřihem a černými brýlemi podtrhujícími výraz jeho zelených očí, vypadal každým coulem jako vítěz Poháru tří kouzelníků.

“Jsi připravená?” zeptal se jí. Pokoušel se ignorovat švitoření ostatních havraspárských dívek a jejich pošťuchování lokty jakmile zjistily, s kým jde Cho na schůzku.

“Ano,” odpověděla jednoduše, očividně bez škádlivosti. Vstala a přijala jeho ruku, kterou jí nabídl… vypadalo to staromódně, ale Harrymu se to v ten okamžik zdálo zvlášť vhodné. Vyšli ven, následováni pohledy všech přítomných.

Během cesty dolů do vesnice se ji Harry pokoušel zatáhnout do konverzace, ale na všechna témata, která nadhodil, odpovídala jednoslabičnými odpověďmi, což ho pěkně frustrovalo. Proto se neustále snažil jít co nejblíže Hermioně, aby se mohl bavit alespoň s ní a Cho vypadala naprosto spokojeně. Zřejmě jí vyhovovalo jít vedle něj, neustále k němu vzhlížet (dosahovala mu jen k rameni) a poslouchat o čem si povídají (ačkoliv Harry nebyl přesvědčený o tom, že je opravdu poslouchá, on a Hermiona se občas zasmáli, ale od Cho se žádného smíchu nedočkal).

Když se dostali do vesnice, prošli hlavní ulicí k Medovému ráji. Viktor čekal venku a políbil Hermionu na tvář, jakmile se k němu přiblížila dostatečně blízko. Vypadal, jako by se snažil ji políbit na ústa, ale ona otočila hlavu a nastavila mu v poslední chvíli tvář. Nakoupili pár sladkostí a pak se nějakou dobu procházeli po vesnických ulicích, Harry byl stále víc a víc unavený z toho, jak se pokoušel mluvit s Cho - hlavně teď, když Hermiona byla s Viktorem. Ani u nich se nezdálo, že by spolu moc debatovali, protože Viktor mluvil pořád se silným akcentem a také měl problémy s hovorovými výrazy.

“Učil jsem se za pomoci televizních programů,” vysvětloval Hermioně.

“Ale ty nemáš televizi,” vzpomněla si. “Dokonce nemáš ani elektřinu.”

“Ach, ne. Šel jsem do obchodu v Sofii, kde prodávají televize, stál jsem tam a díval se, dokud mě nevybídli k odchodu. Nemají rádi lidi, co tam zůstávají tak dlouho a nic nekoupí.”

Jak fascinující rozhovor, pomyslel si Harry, když to porovnal s tím, co tu dělá on. Přemýšlel, jestli se Cho má zeptat zda minulé léto viděla Famfrpálový světový pohár, ale od té doby uplynul celý rok, Viktor v něm hrál a on nechtěl vypadat, že je z něj nadšený – proto si to raději rozmyslel. Pokoušel se jí zeptat, jestli jsou zkoušky na NKÚ opravdu tak těžké, ale ona řekla jenom, “Ach, jsou tak těžké jak jsi slyšel,” a už to nerozváděla. Pak se otázal, co se dělá v hodinách v šestém ročníku a ona odpověděla, “Skoro to stejné jako v pátém, jenom možná trochu víc.” Líp bych se spíš pobavil se sloupem, přemýšlel Harry.

Konečně, když byl čas oběda, rozhodli se zajít ke Třem košťatům. Bylo tam docela přecpáno studenty, kteří také navštívili vesnici, ale v rohu našli jeden volný stůl - byl náhodou blízko toho, u kterého seděli Ron a Fred Weasleyovi, přičemž se zdáli předstírat, že svoje spolubydlící nepoznávají. Harry s Hermionou řekli Viktorovi a Cho, že pro všechny přinesou Máslové ležáky a u baru objednají nějaké jídlo.

Zatímco tam čekali, až si jich Madam Rosmerta všimne, ohlédli se přes rameno na jejich partnery, kteří zrovna nevypadali, že by spolu bouřlivě diskutovali.

“Hermiono, jsi si naprosto jistá, že lektvary lásky jsou zakázané? Protože umírám touhou dát nějaký Cho a Viktorovi do pití hned teď, abych to celé urychlil. Nikdy v životě jsem se tak nenudil!”

“Opravdu?” řekla Hermiona se svraštělým čelem. “Ale ona je velice krásná…”

 “Ach, přestaň. Dobře víš, že tohle nehledám…”

“Ještě loni jsi ji požádal, aby s tebou šla na vánoční ples.”

Harry se ušklíbl. “Zřejmě se to se mnou potáhne až do smrti, co?”

Zvesela se na něj usmála. “Nejmíň sto let. Ale no tak, nemůže to být tak špatné. Určitě je tu něco, co by Vás dva spojilo… ”

Nejdřív mu to nedošlo, potom když mu svitlo, tak vykřikl, “Hermiono! Jak bych jí mohl políbit, když nejsem schopný se s ní bavit?”

“No, to nevím. Myslím si, že někdy, když si toho lidi mají moc co říct, tak je to může od líbání zdržovat…” Dívala se na něj docela jedovatě a Harry si vzpomněl na okamžik, kdy byli spolu v zahradě u Dursleyových, skoro se už políbili, ale Sandy ho upozornila, že přichází Sirius. Na to neměl odpověď. Letmo se ohlédl přes rameno.

“Trochu pohybují rty. Možná hrozí skutečná konverzace,” řekl plný naděje. Hermiona objednala čtyři Máslové ležáky a talíře s rybou a hranolky a ukázala, ke kterému stolu je mají přinést. Každý z nich vzal zpátky dva Máslové ležáky, pomalu se prodírali davem, což ještě prodloužilo jejich nepřítomnost, protože se obávali, aby nápoje nerozlili.

Harryho napadlo, že konečně přišel na něco ještě nudnějšího, než jsou hodiny profesora Binnse: rande s Cho Changovou. Tahle zkušenost by mohla být uzavřena do lahví a prodávána jako pomoc proti nespavosti, napadlo ho. Prozatím si byl silně vědom Rona a Freda u vedlejšího stolu, kteří se pokoušeli zaslechnout každý rozhovor odehrávající se mezi nimi a jejich partnery.

Jakmile dorazilo jejich jídlo, mohli se alespoň vymluvit na plnou pusu, která jim zabraňovala v konverzaci. Harry ještě nikdy nezažil u jídla takové ticho, kromě u Dursleyových, kde na něj normálně nikdo nemluvil (pokud náhodou neprotestoval, to po něm řvali). Dokonce i Ron s Fredem začali vypadat, že se nudí, pomyslel si. Když jsou špióni unuděni, představoval si Harry titulek v Týdeníku čarodějek. Od Rity Holoubkové. Pokud stále ještě píše.

Poté co dojedli, rozhodl se, že už to déle nevydrží. “No,” řekl energicky, “bylo to skvělé, ale Hermiona a já máme dělat spoustu domácích úloh. Musím se na pár hodin ponořit do Lektvarů a neříkala jsi Hermiono, že Vám profesorka Vectorová dala nejmíň tunu úkolů z Numerologie? Jeho oči se na ni úpěnlivě upíraly.

“Ach!” řekla náhle. “Ano. Tolik práce. Neuvěřitelné.” Mohutně přikyvovala. Viktor a Harry zaplatili účet (Hermiona s Viktorem diskutovala o zaplacení svého podílu, Cho Harrymu neřekla nic, když za ni zaplatil - přestože to byla ona, kdo ho pozval ven). Všichni vstali k odchodu, a když se dostali k východu, Harry si koutkem oka všiml, že Ron s Fredem se také zvedají.

Zatímco šli zpátky ke hradu, Harry s Cho a Hermiona vpředu s Viktorem, Harry se rozhodl už nezkoušet Cho zatáhnout do rozhovoru – vypadala naprosto šťastná, že jde s ním ruku v ruce a užívá si pohledu na podzimní barvy. Ron a Fred se skrývali asi čtyřicet stop za nimi.

Jakmile se dostali do vstupní haly hradu, Harry podal Cho ruku, mohutně jí potřásl, děkoval jí za pěkný den a řekl jí, že by si to měli zopakovat hned příští víkend, ale myslel si Je to ztracených pět hodin života. Jak si potřásali rukama, u schodů do učebny lektvarů se vynořila Ginny. Strnula, jakmile uviděla Harryho s Cho, nejprve svraštila čelo, pak ale vypadala šťastněji, když si všimla, že místo polibku na rozloučenou si jen potřásli rukama. Vlastně, vypadala jako by se chtěla smát, pomyslel si Harry, přičemž doufal, že to neudělá. Pak přes rameno Cho uviděl Viktora a Hermionu a v duchu zasténal, tento plán moc dobře nefungoval…

Jejich polibek ve vstupní hale udělal z toho na nástupišti jen chabý pokus. Když se oddělili, Harry si pomyslel, že Hermiona vypadá, jakoby se nemohla udržet na nohou. Cho šla po schodech směrem k Havraspáru, viděla konec Viktorova a Hermionina polibku a před tím než zmizela, vrhla na Harryho trochu ublížený pohled. Viktor odešel, Hermiona stála v otevřených dveřích a dívala se za ním s nakrčeným čelem, přejížděje si spodní ret pravou rukou.

Ginny se chystala jít k Harrymu a Hermioně, ale náhle se na stejných schodech, odkud se vynořila, objevil Draco Malfoy. “Ginny!” zavolal, když vystoupal nahoru. “Zapomněla sis svůj hmoždíř s paličkou…” Předal jí to, zatímco Harry s Hermionou překvapeně vrtěli hlavami.

“Vy jste spolu byli v učebně Lektvarů?” zeptal se Harry nedůvěřivě, právě když Fred s Ronem vstoupili do dveří.

“Jo. A?” řekl Malfoy a přistoupil blíž.

“A co jste tam dole dělali?” chtěl vědět Ron.

“Domácí úkol z lektvarů,” informovala ho Ginny upjatě.

Ron pozoroval Malfoye zúženýma očima. “A tomu mám věřit?” Harry se postavil po bok Ronovi a Fredovi čelem k Malfoyovi.

“Ano,” řekl Malfoy, když uviděl, že Harry a Weasleyovi bratři představují spojenou frontu. “Dělal jsem něco navíc, nechci být závislý jen na dobré vůli ředitele své koleje. Chci tím říct, že věřím, že Potter a mudlovská šmejdka si to spolu nebudou rozdávat na Famfrpálovém hřišti každé ráno…”

Harry a Ron zároveň popadli Malfoyovy ruce a přišpendlili ho ke kamenné zdi, oba vytáhli svoje hůlky a ukázali jimi na Malfoyův krk. “Přestaň jí tak říkat Malfoyi,” zasyčel na něj Ron. Malfoy se zle zazubil.

“Rone! Harry! Nechte ho!” ozval se neočekávaně Ginnin hlas. “On je můj kamarád!”

“Tvůj KAMARÁD?” zavyli Harry, Ron a Fred unisono. “Hermiona je tvoje kamarádka,” připomenul jí Harry.

“Nechte ho být,” řekla pevně a Harry si náhle dokázal představit, jak se jednoho dne stane primuskou. Alice Spinnetová by pravděpodobně nedokázala vystupovat tak autoritativně, pomyslel si. Pustili ho a Ginny si stoupla před něj. “Dobře víš, že tohle slovo nemám ráda…” řekla Malfoyovi tiše, ale přísně.

Poprvé za tu dobu, co ho Harry znal, vypadal Draco Malfoy zahanbeně. “Omlouvám-”

“Ne. Ne mě. Hermioně.” Harry se pokoušel potlačit úsměv, byla tak odpovědná.

 Malfoy přešel k Hermioně a upřímně se jí zadíval do očí. “Omlouvám se za to, jak jsem tě nazval… Grangerová.”

“A…” podněcovala ho Ginny.

“A už se to znovu nestane.”

Hermiona zkřížila paže a bezvýrazně se na něj podívala. “Omluva přijata. Promiňte,” řekla, zatímco se vydala po schodech do Nebelvírské věže. Harry, Ron a Fred tam zůstali, dokud Malfoy neodešel, nikdo z nich ho nechtěl nechat s Ginny znovu o samotě. Ještě jednou se k němu otočila. “Děkuji ti za svůj hmoždíř a paličku, Draco.” Draco? Pomyslel si Harry. Ona mu říká Draco?

“Nemáš zač,” usmál se na ni a Harry byl šokován, když viděl, že je schopen vyprodukovat i úsměv, který nevypadá afektovaně nebo jako ďábelský škleb. Pak předtím než definitivně zmizel na schodišti vedoucím do Zmijozelu vyslal směrem k Harrymu a Weasleyovým vražedný pohled.

Právě v tom okamžiku, se z učebny lektvarů vynořil Neville Longbottom, opatrně nesl skleněný kelímek, který očividně vypadal, že je horký, držel ho v rukavicích z dračí kůže. Na chvíli se zastavil, když uviděl ve vstupní hale postávat Harryho, Rona, Freda a Ginny.

“Děje se něco?” zeptal se, obezřetně hlídaje svůj lektvar - ten vypadal, jakoby měl každou chvíli přetéct přes okraj nádoby.

“Byl jsi dole v Lektvarech s Ginny a Malfoyem?” chtěl vědět Ron. “Jasně. Všichni jsme měli co dělat. Malfoy byl neuvěřitelně ochotný, vážně. Pomohl mi s tímhle lektvarem na podporu paměti, takže teď vypadá dobře…” Pokračoval nahoru do schodů a držel nádobu opatrně před sebou.

Fred se na Ginny vyčítavě zadíval. “Proč jsi nám neřekla, že jsi tam s Malfoyem nebyla sama?”

Vypadala jako by se přeslechla. “Proč jsem… co to má znamenat, soudní tribunál? Obtěžovali jste se na to zeptat? A i kdybych byla? Copak by to znamenalo, že děláme něco jiného než úkoly do lektvarů? Prostě mi pomohl i s tím mým.” Vztekle se zadívala na Harryho a své bratry.

Harry se naklonil k Fredovi a Ronovi, přičemž jim zašeptal, “Co kdybyste se Vy dva ztratili… nechejte s ní promluvit někoho, kdo není její bratr, v pořádku?” Ron nevypadal jakoby si myslel, že je to dobrý nápad, ale Fred přikývl a naznačil Ronovi aby jej následoval. Nakonec šel, ohlížeje se na ně přes rameno.

Harry a Ginny šli po schodech trochu pomaleji. “Omlouvám se ti za tohle všechno Ginny. Ron a Fred strávili den špionáží našich schůzek a já jsem ve skutečnosti byl na zatraceně pitomém rande… všichni jsme prostě byli napružení…”

“Takže to moc dobře nedopadlo,” řekla tiše.

“To je velice skromně řečeno. Nebudu tě nudit detaily, už jsem znuděný dostatečně. Tobě to neudělám.” Usmál se na ni a ona mu úsměv slabě vrátila. Pokračovali nahoru, pomalu a klidně. “Ale řekněme, že to pro mě byl šok, slyšet, jak říkáš Malfoyovi jeho jménem…”

Zastavila se. “Vážně? Je to asi proto… že jsem na něj vždycky myslela jako na Draca. Jako Malfoye mám spíš zafixovaného jeho otce…”

“Dal ti deník Toma Raddlea,” dokončil za ni Harry a také se zastavil. Pevně přikývla, potom zase pokračovala v chůzi.

“Když se nevychloubá, když kolem něj není spousta lidí, tak může být docela prima. Ve skutečnosti, v poslední době vypadá trochu… opuštěně. Nemá moc přátel ani mezi zmijozelskými.”

“Někteří z nich musí být jeho přátelé. Famfrpálový tým si ho právě zvolil za kapitána.” Ale pak si Harry připomněl nová košťata, která všichni drželi. Tenkrát nad tím nepřemýšlel.

“Dejme tomu. Ale vem si tohle: pomohl Nevillovi, což bys pravděpodobně nikdy neočekával, pomohl mě a přitom jsem Ronova sestra - víš moc dobře jaká zlá krev tady panuje.”

“Takže… navrhuješ, abych uvěřil, že Draco Malfoy obrátil nový list?”

“Navrhuji, abys v případě pochyb spíš rozhodl v jeho prospěch.”

“Dnes to bylo podruhé, co řekl Hermioně mudlovská šmejdko. To mi moc nepomáhá rozhodnout se v jeho prospěch.”

“No… o tom mám svou teorii…”

Zastavil se. “Cože?”

Taky se zastavila. “Myslím si, že by do ní mohl být… je to jen možnost… trochu zamilovaný.”

“Co? Takže proto ji neustále uráží tím nejhorším možným způsobem?”

“No právě… myslím, že ví, že si ho nikdy ani nevšimne. Takže se pokouší sám sebe přesvědčit, že je nějak pod ním, protože nemá čistou krev…”

Vyrovnaně se na ni zadíval. “Ty máš čistou krev.”

Překvapilo ho, když zrudla. “Nebuď směšný, Harry. Jsem taky Weasleyová… To by nebylo… to by… nebuď směšný,” zopakovala nepřesvědčivě. Na schodech ho předběhla, tentokrát se pohybovala rychleji a Harry náhle zatoužil mít Moodyho magické oko, aby mohl vidět její výraz.