Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.
2. kapitola Dudleyho trénink
Příští ráno vstal Harry ještě dříve než obvykle a oblékl si šortky, nátělník bez rukávů a tenisky na běhání. Před tím než odešel, vypil dvě sklenice vody, ale nic nejedl. Nejdřív se cítil skvěle, jak míjel dům za domem, jeho nohy bušily do chodníku, orosené trávníky vlhce voněly - ale po pár blocích byl zadýchaný, nezvyklý na tempo které nasadil. Pokračoval v běhu, nicméně jakmile doběhl k parku, který byl asi půl míle od domu, obrátil se a klidným tempem běžel zpátky domů, cítíc jakoby mu srdce mělo každou chvíli vybouchnout.
Konečně dorazil na Zobí ulici, pot mu stékal po tváři a nohy se mu třásly při každém kroku, jakoby se teprve učil chodit. Vypotácel se po schodech do koupelny, aby si dal sprchu a zhroutil se v rohu sprchového koutu, zatímco na něj dopadaly proudy vody.
Během dalšího týdne toho v zahradě moc neudělal - ranní běhání ho plně vyčerpávalo a celý zbytek dne se do práce musel nutit. V sobotu si jeho strýc s tetou stěžovali, jak pomalu práce pokračuje a Harry jim to skutečně nemohl vyčítat. Věděl, že kdyby se pohyboval ještě pomaleji, tak bude chodit pozpátku.
„Omlouvám se,“ řekl u večeře, stěží schopný udržet hlavu, aby mu nespadla do talíře. “Zkouším si vylepšit kondičku ranním běháním. Právě jsem s tím začal, takže na to ještě nejsem tak úplně zvyklý. Ale budu pracovat i o víkendu, nemusíte mít obavy… “
Záblesk, který se mihl v tetiných očích ho polekal. “To je TO co děláš? Běhání!“ Harry skoro viděl jak se jí kolečka v hlavě otáčejí. “V tom případě máš další práci… neplacenou - měla bych dodat. Budeš Dudleyho trenér!“
Dudley vzhlédl od celeru a hlávkového salátu; ostatní měli vepřové kotlety s brambory a fazole na másle. Harry a Dudley pohlédli stejně zděšeně jeden na druhého.
“Ale mami… “
“Ale teto Petunie… “
“Ale nic!“ prohlásila teta. “Začínáš zítra!“
Harry a Dudley se na sebe zašklebili a ostražitě si měřili jeden druhého. Od Harryho návratu domů mezi nimi došlo ke zmírnění napětí, ale to neznamenalo, že by měli dělat cokoliv dohromady, zvláště pak každé ráno běhat. Harry se ve skutečnosti cítil den ode dne lépe a lépe. Dnes běžel do parku tam a zpátky dvakrát, celou dobu udržoval stejné tempo a cítil se před zahájením svých denních prací méně unavený než obvykle. To byl začátek. Také se naučil rozehřát a vychladnout před a po běhu a už ho ani nechytaly křeče, jako když měl za sebou třetí den.
Další ráno, jakmile se oblékl, zaklepal na dveře Dudleyho ložnice. Nic se neozývalo. Harry stiskl kliku a vešel.
Dudley byl stále v posteli a tvrdě spal. Harry se rozhlédl po ložnici. Dudleyho pokoj byl snem každého patnáctiletého chlapce. Měl dva televizory a videorekordér, nejmodernější stereo soupravu, počítač s 20-ti palcovou obrazovkou a nejméně stovku videoher. Měl jakékoliv CD, po kterém zatoužil, jakoukoliv videokazetu (některé jak si Harry všiml, byly VELICE pikantní), ale nikde neviděl ani jednu knihu. V Dudleyho šatně se poohlédl po něčem na běhání, našel také nějaké tenisky a ponožky. Potom Dudleym hrubě zatřásl.
“Vstávej! Tvoje matka chce, abychom běhali tak budeme běhat!“ Harry se nikdy neobtěžoval být k Dudleymu zdvořilý, jako byl ke své tetě a strýci, kde to byl jen pud sebezáchovy. Dudley se převrátil a zděšeně otevřel oči. Pak je znovu zavřel, zakrývaje si hlavu přikrývkou.
“Vypadni zmetku! To je snad noční můra!“
Harry mu strhl pokrývku z obličeje a odhodil ji pryč. Přiblížil svou tvář na palec od Dudleyho a pokusil se napodobit vojenský tón, jak to jednou viděl v jakémsi americkém filmu o armádě.
“Vzmuž se! Jdeš běhat!“
Dudley ho zkusil udeřit, ale Harry byl příliš rychlý. Vyrazil přes pokoj a lehkým klusem poskakoval vedle dveří.
“Pokud mě chceš zmlátit, budeš si mě muset chytit!“
Dudley zavrčel a neochotně na sebe natáhl oblečení, které mu Harry vybral a zavázal si tenisky. Pak se Harry otočil a utíkal pryč ze dveří, dolů po schodech, cítíc otřesy každého schodu jak ho Dudley naštvaně následoval. Harry otevřel vchodové dveře a vyběhl před dům, pronásledovaný Dudleym.
Jakmile minul pár domů, Harry si uvědomil, že už za sebou neslyší žádný dupot. Otočil se, aniž by přestal klusat na místě a uviděl potem zbroceného Dudleyho, který byl zhroucený přede dveřmi vedlejšího domu s hlavou mezi koleny.
Harry doklusal zpátky k Dudleymu, lehce před ním poskakoval a tiše čekal. Po pár minutách se Dudley narovnal a Harry, který stále klusal na místě, na něj kývl.
“Skvěle,“ řekl Dudleymu. “Jsi připravený pokačovat?“ Dudley pevně přikývl, už se ani nepokoušel Harryho udeřit - naopak vypadal odhodlaný udělat cokoliv jeho vychrtlý bratranec chce. A možná, jak si Harry myslel, doufá, že to posílí jeho šance v září u Julie…
Harry trochu zpomalil, ačkoliv pořád ještě doslova kroužil kolem Dudleyho. Běžel dopředu asi půl bloku, pak se vrátil zpátky k Dudleymu, zůstal po jeho boku dalšího půl bloku, dokud ho pomalejší tempo nezačalo příliš nudit. Pak běžel zase dopředu, ale ještě jednou se vracel stejnou cestou, aby se znovu zařadil vedle svého bratrance. Když se konečně dostali do parku, chtěl se Dudley natáhnout na trávník, ale Harry mu to nedovolil.
“Teď protáhnout,“ řekl mu. “Měli jsme to udělat předtím, než jsme začali, ale protáhneme se teď. Jinak dostaneš křeče.“ Názorně to Dudleymu předvedl a ten to po něm odvážně všechno zkoušel opakovat, dokonce i dotknout se špiček prstů na nohou (což se mu nepodařilo). Harry na něj kývl, překvapený, že opravdu dělá, co může. Vůbec si nemyslel, že Dudley zvládne bez neustálého nářku alespoň polovinu toho, co dokázal.
Po protažení mu Harry nakázal připravit se na zpáteční běh. Teď to šlo Dudleymu o poznání lépe, prakticky skoro celou cestu zpátky na Zobí ulici běžel vedle Harryho, přestože Harry cítil, že se šetří. Jakmile doběhli ke dveřím, Harry nařídil další cvičení a Dudley přikývl; ve tváři byl rudý a sotva popadal dech, ale beze slova stížnosti. Když skončili, tiše vešli do domu a Harry s malým úsměvem prostě poplácal Dudleyho po zádech. Dudley se mu pokusil úsměv vrátit, ale očividně ho to stálo obrovské úsilí, kterého rychle zanechal, zavřel oči a vrávoral nahoru do schodů dát si sprchu. Zatímco ho Harry pozoroval, tak ho napadlo, že během té doby co běželi do parku a zpátky se mezi nimi něco změnilo. Cestou do kuchyně si rukou otřel pot z čela, otočil kohoutkem ve dřezu a rovnou se z něj napil.
Po týdnu Dudley běhal vedle Harryho každé ráno, i když Harry pořád běhal pomaleji než by ve skutečnosti rád. Přece jen občas běžel zase dopředu a pak se vracel zpátky k Dudleymu. Obvykle se pořádně napil a něco snědl, zatímco se Dudley sprchoval a pak se vyměnili. Byl tak zaneprázdněný Dudlyho tréninkem a celotýdenní prací na zahradě, až se jeho narozeniny přiblížily úplně nepozorovaně.
Ráno 31. července vešel Dudley do Harryho ložnice ho probudit, namísto toho, aby to bylo naopak - jak se už stalo běžnou praxí. Bylo to krásné pondělní ráno. Harry byl obzvláště unavený, protože zůstal dlouho do noci vzhůru a četl Dějiny kouzelného léta, aby mohl napsat domácí úlohu dlouhou jeden a půl svitku o tom, jak Brumbál v roce 1945 porazil Grindelwalda (Grindelwald byl během druhé světové války na straně nacistů, což nebylo žádné překvapení). Harry si nebyl jistý, jestli díky tomu, že Brumbál Grindelwalda porazil, neměl i zásluhy na ukončení války, ale rozhodně by ho to také nepřekvapilo. Hitler byl znám svým zájmem o magii a nadpřirozené jevy a Harry věděl, že všechna nejdůležitější vítězství Spojenců byla dosažena až poté, co Brumbál získal kontrolu nad zlým čarodějem.
Harry zasténal a zašklebil se na Dudleyho, stejně jak to Dudley udělal první den tréninku jemu, s tím rozdílem, že přikrývka přistála na jeho obličeji. “Hej!“ vykřikl, když ji Dudley na něj přitiskl. Podařilo se mu vykroutit se z postele ven a s žuchnutím dopadl na podlahu. Dudley se smál a hodil přikrývku na postel.
“Měl jsi vidět jak jsi se tvářil!“ zavyl smíchy. Pak vytáhl zpoza zad balíček a položil ho na postel. “Všechno nejlepší k narozeninám, Harry.“ Harry na něj z podlahy šokovaně zíral. Ještě nikdy za celý svůj život nedostal k narozeninám od svého bratrance žádný dárek. Vrhl se zpátky na postel a začal sundávat obal, pod kterým byl přenosný magnetofon se sluchátky a kazetou uvnitř.
Harry se na Dudleyho usmál. “Díky, Dudley.“ Podíval se na pásku v magnetofonu - byla to nějaká Gotická hudba. “Gotika?“ řekl se zvednutým obočím. “Kvůli tomu že jsem čaroděj?“
Dudley pokrčil rameny. “To je všechno co jsem vymyslel. Není to nové. Ani ten přehrávač není nic extra. Nepotřebuju tři.“ Ačkoliv Dudley připustil, že vyvinul jen nepatrnou námahu, aby dal Harrymu dárek, Harry si toho vážil. Bylo to víc, než kdy udělala jeho teta a strýc. Právě když byli připraveni k odchodu, znenadání na okně přistála sova. Harry před časem poslal Hedviku k Siriusovi s dopisem, ve kterém ho žádal o příručku využití hadů v kouzlení a teď se vrátila s jeho dárkem a vzkazem. Harry ho začal otvírat, ale dovnitř vlétla středně velká hnědá sova s balíčkem nadepsaným Hermioniným nepřehlédnutelným rukopisem, následovaná Papuštíkem, vlekoucím pro něj příliš velký balík a děsivou sovou u které si Harry domyslel, že přináší něco od Hagrida, od něhož dostal ke svým jedenáctým narozeninám Hedviku.
Dudley uskočil do rohu, vyplašený čtyřmi sovami létajícími po místnosti, ale pokoušel se vypadat nevzrušeně. Harry od nich převzal balíčky, jeden po druhém, dávaje každé soví pamlsek a kromě Hedviky, která se usadila na bidýlku ve své kleci, všechny poslal pryč. Harry nejdříve strhl obal z dárku od Siriuse. Odložil lístek na polici a potom se podíval na velkou knihu, kterou držel: Kouzelníci, čáry a hadi od Colleen Colubrové. Dovnitř Sirius vepsal:
Drahý Harry… Vše nejlepší k patnáctým narozeninám! Od tvého kmotra,
a dál byla nějaká čmáranice, ve které Harry matně poznal S a B, ale která byla jinak naprosto nečitelná. Harry začal zběžně listovat stránkami a zašklebil se. Vypadalo to, že by mohla obsahovat něco užitečného. Nejraději by si ji začal číst hned, ale místo toho se přinutil otevřít Hagridův balíček. Byla v něm nějaká moc pěkně voňavá paštička s medem a oříšky, kterou Hagrid označil jako Ukrajinskou verzi baklavy. “… neříkám tím, že bych byl na Ukrajině… “ zněla Hagridova poznámka. Harry se usmál. Hagrid prostě neuměl udržet tajemství.
Jako další otevřel balíček od Rona. Poté, co na polici odložil další kartičku, našel dort od Ronovy maminky, krabici medového cukroví, opasek se sponou na které se vinuli dva hadi, a úzké pouzdro na hůlku. Na Siriusovu radu, domyslel si Harry. Najednou zjistil, že na dně balíku od Weasleyových je ještě jeden malý balíček s kartičkou. Kartička byla od Ginny a na ní jednoduše stálo:
Všechno nejlepší k narozeninám, Harry.
S láskou Ginny
Rozhrnul papír obalený okolo hrající krabičky, ve které po otevření našel amulet na stříbřitém řetízku. Amulet vypadal jako bazilišek a měl malá, žhavá, zelená očka. Usmál se nad tím a okamžitě si jej pověsil kolem krku. Dudley sebral kartičku, přečetl si ji a se zdviženým obočím se obrátil na Harryho:
“S láskou Ginny, jo?“
Harry se ušklíbl, nehodlal vysvětlovat Dudleymu historii okolo Ginny a Baziliška. Nakonec otevřel balíček od Hermiony, který obsahoval… žádné překvapení… další knihu. Sirius jim skutečně poradil, protože podle tučně tištěného textu byla o péči a chovu hadů. Jak Harry otevřel dopis, na podlahu slétla fotografie. Harry četl vzkaz, zatímco se Dudley sehnul pro fotku.
Drahý Harry,
Všechno nejlepší k narozeninám! Doufám, že ti tato kniha bude užitečná. Sirius říkal, že by měla. Posílám další fotku, tentokrát z Korfu. Teď jsme právě v Bulharsku. Sirius nás doprovází jako náš pes. Vypadalo to jako nejlepší řešení. Maminka se stále zdá poněkud nesvá, kdykoliv se zase změní v člověka - myslím si, že dává přednost spíš jeho psí podobě. Doufám, že se uvidíme v Příčné ulici! Mám tě pozdravovat od Viktora. Myslím na tebe.
S láskou Hermiona
Harry se musel zasmát, když si představil Hermioniny rodiče vyrovnávající se se Siriusovými proměnami ve velkého černého psa a to mu zvedlo náladu. Její rodiče nebyli kouzelníci. Byli zubaři, ale akceptovali dceřinu volbu stát se čarodějkou, přičemž zanechali svých snů, že Hermiona půjde v jejich stopách a bude studovat medicínu (jak Hermiona nafoukaně sdělila, v šesti letech).
Harry pohlédl na Dudleyho, jenž držel fotografii, kterou zvedl ze země. Harry viděl, že na zadní stranu Hermiona napsala:
Všechno nejlepší k narozeninám Harry, s láskou od Hermiony.
Dudley zíral s otevřenou pusou. Polkl. “To je tvoje holka?“
Harry vzdychl. Celý minulý rok musel tento fakt uvádět na pravou míru, když se to objevilo v kouzelnických novinách Denní Věštec. “Ne, jsme jenom kamarádi. Je jedním ze dvou mých nejlepších přátel. Co si všechno lidi nevymyslí jenom proto, že kluk a holka spolu kamarádí… “
“To není holka,“ přerušil ho Dudley.
Harry se na něj zamračil. Co jiného bylo teda na obrázku? Dudley ho držel tak pevně až mu zbělely kotníky. “Jasně že je to holka, o čem to mluvíš?“
“Ne,“ trval Dudley na svém. “To je žena.“ Podal fotku Harrymu a teď přišla řada na Harryho, aby otevřel pusu.
Tentokrát byla Hermiona na obrázku sama namísto se svými rodiči. Vyfotili ji na slunné pláži, opřenou o ruce, s jednou nohou pokrčenou a druhou pohupovala v koleni. Všechno, co měla na sobě, byly černé háčkované bikiny. VELICE MALÉ černé háčkované bikiny. Harry byl úplně vedle. Hermiona odhalovala tolik… kůže. Měla opět černé brýle, jako na obrázku Parthenonu, ale teď se nesmála a vypadala spíš vážně. Harry cítil, jak mu vyschlo v puse.
Jako ze strašné dálky zaslechl Dudleyho hlas, jak říká, “Jsi si jistý, že to není tvoje přítelkyně?“ Harry se na něj polekaně podíval, potom fotku opatrně položil k ostatním.
“Jo,“ zaskřehotal; docela se mu podařilo ovládnout svůj hlas, ale ne úplně. Dudley k němu otočil hlavu, zatímco opouštěl pokoj.
“Idiote… “ zaslechl jeho bratranec, jak si zamumlal, když odcházel. Harry se dotkl baziliščího přívěsku kolem krku a znovu se podíval na obrázek Hermiony na pláži, její odhalenou kůži, vlasy kaskádovitě spadající v zářivě hnědých kudrnách s odlesky zlata. Bezpochyby už je žena a ne dívka. Myslel na to kde právě je a konečně pochopil Ronovo nepřátelství k Viktoru Krumovi.
Poté, co se s Dudleym vrátili z běhání ho Dudley, pustil do sprchy jako prvního. Harry strávil dopoledne prací na zahradě, pak se posadil a prohlížel si knihy od Siriuse a Hermiony, zatímco nechal Dudleye zkusit některé z Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, které mu poslal Ron. (Dudley byl v pohodě, když našel borůvkovou, s příchutí sirupového koláče, ryby a chipsů, ale odradila ho jedna, co chutnala jako leštěnka na nábytek).
Pravidelně během dne se Harry díval na fotografie na polici a doufal, že je Hermiona v bezpečí, dotýkal se amuletu, co mu poslala Ginny a přál si, aby Ron, Ginny a zbytek Weasleyových byli taky v pořádku.
Během večeře se Dudley poněkud hlučně Harryho vyptával, jestli se mu jeho narozeniny líbily a jestli už vyzkoušel jeho magnetofon. “Pokud bys chtěl jinou pásku, tak se podívej ke mně do pokoje a vezmi si jakoukoliv, co budeš chtít,“ dodal.
Harry mu poděkoval a řekl, že magnetofon ještě nezkoušel, ale plánuje to během zítřka, zatímco bude pracovat na zahradě. Naprosto neočekával, co bude následovat. Dudley se otočil na své rodiče a řekl: “Tak! A co jste dali Harrymu VY k jeho narozeninám?“
Teta Petunie šokovaně vzhlédla od svého talíře. Strýc Vernon přestal žvýkat a oba hleděli na svého syna, jako by je postihla ta nejhorší možná kletba.
“Cože?“ vybuchl jeho otec po minutě a vyprskl nerozkousané maso doprostřed stolu. Sáhl po něm a znovu si je nacpal zpátky do pusy. Harry se s odporem odvrátil a zašklebil se. “Nikdy mu nic nedáváme, vždyť to víš!“
“Přesně tak!“ Dudley odpálil zpátky na otce. “Co kdyby se něco stalo Vám, když jsem byl malý a Harryho rodiče si mě vzali k sobě? Přáli byste si, aby se mnou zacházeli stejným způsobem, jako to děláte Vy jemu?“
“Nebuď směšný!“ řekla teta Petunie. “Pokud by se s námi něco stalo tak bys šel k tetě Marge…. “
“To je jedno!“ prskal Dudley. “Co kdybych šel k ní a ona se mnou zacházela jako Vy s Harrym?“
“To by se nikdy nestalo drahoušku, protože tě miluje.“
“Říkám ‘co kdyby,’ Vy mizerové!“ vybuchl Dudley potřásaje hlavou. Jeho rodiče na něj zmateně hleděli a vůbec nechápali příčinu jeho rebelie.
“Takhle se mnou nemluv mladý muži!“ zařval jeho otec poté, co šok odezněl.
“Budu s tebou mluvit, jak sakra uznám za vhodné,“ sdělil mu Dudley, zvedl se a opustil pokoj. Harry se cítil nepohodlně, stále ještě žvýkal mrkev, pokoušel se to dělat co nejtišeji a střídavě sledoval tetu a strýce, kteří ho teď sledovali s jasným obviněním, svalujícím na něj vinu za Dudleyho chování. Pak vybuchli.
“To všechno je tvoje vina. Ty jsi… ty jsi ho začaroval! Oznámíme to v té tvé škole, kde se čaruje a tebe vyhodí!“ řekla teta Petunie. Harry nevině potřásl hlavou. Věděl, že nemůže být vyhozen. Ministerstvo kouzel může použít Priori Incantatem na jeho hůlku a jednoduše tak zjistit poslední použité kouzlo, které provedla, což oni, jako spousta Mudlů nemohli vědět.
Spolkl své sousto a omluvil se sám sobě. Cítil jejich oči zabodávající se mu do zad, jak běžel halou ke schodům. Jakkoliv oceňoval, že je Dudley na jeho straně, celé léto kolem sebe se strýcem a tetou chodili velice opatrně a nepotřeboval, aby ho obviňovali za změny, které se s Dudleym udály a podezřívali ho z překračování zákona, který studentům zakazuje kouzlit mimo školu.
Vešel do svého pokoje a sedl si na postel, kde si chtěl přečíst víc z knihy od Siriuse, když ho napadlo, že ještě neochutnal dort. Vyskočil z postele a otevřel krabici - okamžitě ho obklopila vůně čokolády a krému, která z ní vycházela. Pak dostal nápad, přešel chodbou k Dudleyho pokoji a zaťukal na dveře.
“Hej, Dudley,“ zašeptal nahlas a opatrně se rozhlížel kolem dokola. “Chceš dort?“
Dudley seděl u počítače a hrál hru. “Jasně, ale jenom malý kousek. Jsem v tréninku, však víš.“
Harry se usmál. “Vím.“ Vešli do Harryho pokoje a jen co si sedli na podlahu, Dudley znovu vyskočil a běžel zpátky do svého pokoje. Vrátil se s talíři, vidličkami a servírovacími kleštičkami. Harry byl překvapený, kde se tyto věci vzaly v Dudleyho pokoji.
“Když mi nařídili dietu, máma mi sebrala všechno jídlo, které jsem měl v pokoji schované, ale nechala mi tam tyhle věci - mám je už od osmi let. Harry se zasmál a oběma ukrojil kus dortu.“Šťastné narozeniny Harry,“ řekl Dudley s plnou pusou.
Harry spolkl kousek výborného dortu paní Weasleyové a usmál se na svého bratrance. “Však víš Dudley, skutečně si myslím, že jsou.“
Oba ještě snědli dva kousky dortu a pak si popřáli dobrou noc. Harry si svlékl tričko, které následoval zbytek oblečení, kromě dlouhých spodek. Lehl si znovu na postel s rukama za hlavou, prohlížel si všechna přání a fotografie - především fotku Hermiony na pláži. Na okamžik se dotkl svého amuletu, který měl stále kolem krku, nějak ho myšlenka s ním spát netrápila tak jako spaní v tričku. Sundal si brýle a zhasl světlo. Tyto jeho narozeniny byly určitě nejlepší.
Vitajte, ste prihlásený ako Neprihlásený
Členstvo:
Najnovšie: Monchieh
Nových užívateľov dnes: 0
Nových užívateľov včera: 0
Celkom zaregistrovaných užívateľov: 4630
Online návštevníkov:
Návštevníkov: 266
Užívateľov: 18
Spolu: 284
Online:
