Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5: Zmatený král nedosáhl na camrál

Hermiona předpokládala, že najde nějaký druh tanečního klubu, kam by mohli vyrazit na druhé rande, ale kouzelnický svět noční kluby očividně zcela postrádal, minimálně v Británii. A další koncert Sudiček byl až za několik měsíců. Draco nicméně přišel s návrhem, o němž si myslel, že by mohl vyhovovat.

„Pansy pořádá ples ke svým narozeninám a je to už za týden. Můžu tě tam vzít jako svůj doprovod – budeme tam tančit. Samozřejmě, že Vlezlík nebude pozván, ale bude to docela společenská událost a ujišťuju tě, že tvoje pozvání se zaručeně roznese. Jestli budeš mít štěstí, možná se tam dokonce pokusí vpadnout.”

Pansy údajně s potěšením přidala Hermionu na seznam hostů pozvaných na její večírek. Ta sice pochybovala o pravdivosti této informace, ale stejně ocenila Pansyinu zdvořilost. Dívka přinejmenším už musela překonat to, že byla jako studentka do Draca zakoukaná, když zprávy o jejich chození vzala s takovou grácií. Hermiona netušila, co jí koupit jako dárek, a v návalu inspirace se rozhodla využít své rozpačitosti ohledně dárku jako záminku k probrání její a Dracovy schůzky s Harrym, svou kamarádkou Susan Bonesovou, několika dalšími známými z ministerstva a samozřejmě s Lenkou, Nevillem a Hannah. Hannah v současné době chodila s Nevillem – vypadalo to, že mezi touto dvojicí je opravdová náklonnost, jestli to tedy její nově podezřívavé já dokázalo správně posoudit.

Susan prohlásila, že si vždycky myslela, že by Hermiona a Draco tvořili dobrý pár (k Hermionině tajnému zmatení) a navrhla jako dárek pro Pansy čokoládu nebo víno. Neville samozřejmě navrhl kytku v květináči, zatímco Hannah dávala přednost dárku ve formě voňavé kosmetiky. Lenka její otázku ignorovala a poblahopřála jí, že se zbavila zamoření škrknami. Pak ji bez vysvětlení objala, a přestože Hermiona se smíchem protestovala, že je v pořádku, nepustila ji, až se Hermiona nakonec zlomila a přitisknutá ke kamarádce začala naříkat, co jí Ron udělal, a jak se cítí zlomená a pošpiněná. K Hermionině úlevě jí ta potrhlá dívka ze záhadného důvodu rozuměla, neříkala nic na Ronovu obranu, ani ji nesoudila. Jen broukala tichá slova pochopení a pokračovala v mnohem jemnějším objímání Hermiony tak dlouho, dokud se neuklidnila. Potom jí nakrmila sušenkami a čajem a vesele tlachala o podivných magických stvořeních (která pravděpodobně neexistovala), dokud se Hermiona znovu nezačala usmívat. Byla to zvláštní úleva moct se konečně vyplakat.

Ginny o žádnou radu nepožádala. Nechtěla na ni ani pomyslet, natož s ní mluvit. Nedávno se rozhodla, že se bude muset vyvléct z pozice družičky, ale nevěděla, jak to nadnést, aniž by vykřičela její provinění nebo přeskočila k tomu, že tu krávu začne rovnou proklínat (s čímž by Harry bohužel nesouhlasil).

Nakonec zbaběle pozvala Harryho na kávu a požádala ho, aby s Ginny promluvil místo ní. Harry se ze všech sil snažil ji přemluvit, aby ustoupila ze svého pevného rozhodnutí, protože opravdu chtěl, aby přišla na svatební hostinu, a místo toho jí nabídl slib, že přiměje Ginny, aby jí přestala posílat sovy ohledně účesů a květin.

„Jediné, co musíš udělat, je se tam ukázat,” prosil ji.

„Ale Harry,” vzdychla nešťastně, „Ron na té hostině bude taky – je tvůj svědek. Nechci s ním ani sedět u stejného stolu.”

„Ach jo,” pípl Harry tiše. „Budu si muset vybrat, že?”

„Obávám se, že ano.”

„Jste mí dva nejlepší kamarádi na světě,” hlesl smutně. „Nechci ztratit ani jednoho z vás.”

„I po tom, co udělal?”

Harryho nálada prudce poklesla. „Řekl, že vůbec nevěděl, jak jsou ty lektvary silné. Myslel si, že tě jen přiměly mít větší zájem o… však víš. Být častěji ve správně náladě.”

„Lhal, Harry,” procedila přes zaťaté zuby. „Dával mi je každý den. Udělal ze mě roztouženou otrokyni, která pečovala o každý jeho rozmar. Ten rozdíl je prostě… obrovský.”

„Jo,” kývl smutně. „Myslím, že chápu. Vím, že lže. A je mi to líto. Fakt hodně líto. Moc spolu teď nemluvíme. Řeknu mu, že mi nepůjde za svědka.” V očích měl odhodlaný výraz, ačkoliv podbarvený zármutkem z počátku ztráty svého nejlepšího přítele. „Možná bys mi mohla svědčit ty?”

Hermiona oceňovala Harryho pevné odhodlání a snahu ji podpořit. Ale když se nad tím zamyslela, po chvíli si uvědomila, že na té hostině ani nechce být.

„Ne,” prohlásila rezolutně. „Jestli se budeš snažit udržet si s ním vztah, což počítám, že budeš muset, protože bude tvůj švagr, jestliže opravdu projdeš tou svatební fraškou…”

„Neříkej tomu tak.”

„Promiň, ale je to pravda. Takhle to vidím já. Snažím se říct, že bych nebyla dobrá družička nebo svědek. Nechci tam stát a nutit se do úsměvu, až si budeš Ginny brát. Mám tě ráda jako bratra, Harry – ale v tomhle tě nemůžu podporovat. Zasloužíš si někoho lepšího než je ona, opravdu. Takže si klidně můžeš Rona jako svědka nechat.”

„Jsi si jistá?”

„Naprosto.”

„Ale přijdeš na svatbu, že ano?” žadonil se štěněčím pohledem. „Můžeš přivést Malf… Draca.”

Teď to mělo potenciál, pomyslela si. A té roztomilé prosebné tváři nemohla říct ne.

„Weasleyovým se to nebude líbit. Může dojít ke scéně,” varovala ho. „Nejde jen o Rona, George je na mě taky naštvaný. A víš, jak se já zlobím na Ginny. Molly mi poslala huláka za to, že jsem novinám vykládala ošklivé nepravdivé věci o jejím chlapečkovi.”

Pokrčil rameny: „Pokud to zvládneš, neudělej velkou scénu, dokud neskončí obřad. Potom už klidně. Jestli je tohle cena za to, abych tam měl svou nejlepší kamarádku, tak budiž.”

„Ach, Harry!” vzdychla šťastně a on se zazubil a stydlivě sklopil hlavu.”

„Pořád jsme kamarádi?” zeptal se opatrně s ostýchavým úsměvem. „Přijdeš na tu svatbu?”

Natáhla se a stiskla mu ruku. „Pořád Ginny nenávidím. A myslím si, že je to chyba. Je mi moc líto, že nedokážu schvalovat tvou svatbu tak, jak bych chtěla. Ale můžu tam být pro tebe a udělat pro to maximum. To chci, takže ano, já a Draco přijdeme. Dokonce se na Ginny usměju a řeknu jí, jak je krásná a jaké má štěstí – protože alespoň to je pravda. Pořád jsme kamarádi, Harry. A pokud bys na poslední chvíli změnil ohledně Ginny názor, prokleju všechny tak moc, že z té vzpomínky budou mít posttraumatický syndrom, a ty zatím využiješ šanci přemístit se odtamtud třeba do samotného pekla. Protože tohle nejlepší kamarádi dělají.”

Harry se netvářil, že ho ten napůl žertem vyslovený plán pobavil tak, jak doufala, i když alespoň ocenil její snahu ho podpořit. V duchu si nadávala, že nezůstala zticha. Měla jen říct něco neutrálního s naznačením podpory a nechat to být.

Když později zopakovala svůj plán Dracovi, shledal ho zábavným. Naštěstí to nevypadalo, že by ji chtěl žádat o vysvětlení, proč nenávidí Ginny, čímž se ta konverzace stalo jednodušší. Usoudila, že pravděpodobně předpokládá, že teď nenávidí všechny Weasleyovy.

Nakonec po mnoha konzultacích a přemýšlení a po náročném hovoru s Harrym koupila v mudlovském obchodě několik pěkných parfémů a naaranžovala je do dárkového balíčku pro Pansy.

A pak Draco – po vší té snaze vymyslet vhodný dárek – prohlásil, že předpokládal, že jí dají něco společně.

„Proč jsi mi to neřekl?” stěžovala si, když s ním večer mluvila přes letaxovou síť, skrčená na podlaze před svým začouzeným krbem s hlavou prostrčenou skrz zelené plameny do jeho prostorného salonu.

„Předpokládal jsem, že to víš. Je to základní etiketa pro páry,” pokrčil rameny.

„No, já ten svůj dárek nevrátím,” prohlásila tvrdohlavě.

„To jsem po tobě nechtěl,” namítl. Naklonil hlavu na stranu a zvědavě ji pozoroval.

„Chceš tedy použít můj dárek místo toho tvého?”

„Ne, jednoduše je zkombinujeme. Můžu moji krabici dovozových belgických čokolád přidat do tvého dárkového košíku a znovu ho zabalit.”

„Aha.”

„Problém vyřešen,” zakončil spokojeně a zvedl skleničku bílého vína, jako kdyby jí připíjel.

„Ron a já jsme nedělali kompromisy,” poznamenala zamyšleně. „A myslím, že jsem předpokládala, že to chceš udělat po svém. Moje chyba.”

Draco se otřásl. „Prosím, nepleť si mě s tím ubohým exemplářem mužského pohlaví.”

Hermiona se zasmála a on se na ni pobaveně uculil.

Chvíli si povídali o vhodném oblečení na oslavu (neformální, ale elegantní hábity), o tom, co na oslavě bude (tácy s jednohubkami, spousta vína a smyčcové kvarteto, které by mělo hrát hudbu k tanci).

„Nejsem nejlepší tanečnice,” varovala ho.

„Viděl jsem tě tančit na vánočním plese ve čtvrťáku. Tančila jsi půvabně a lehce. Jsem si jistý, že to bude v pořádku,” uklidňoval ji.

„Ty ses díval, jak tančím?”

„Všichni se dívali, jak tančíš. Obvykle jsi vypadala všedně, ale ten večer jsi byla prostě ohromující. Všichni jsme byli v šoku.”

„Ach, tak to děkuju,” řekla s poněkud zmatenými pocity. „Nechtěla jsem Viktora zklamat. A předpokládám, že jsem si přála Ronovi ukázat, o co přišel.”

Draco se na ni rozpustile ušklíbl a kousl se do spodního rtu. „Doufám, že vyhlídka na nádherný večer v mé společnosti na tebe bude působit stejně motivačně a povede tě k podobnému nadšení pro zkrášlení.”

Nebyla si úplně jistá, jestli to myslí vážně nebo ne, dokud ji něco na způsob svůdného kroucení obočí nepřinutilo vybuchnout smíchy.

„Neboj se,” zachichotala se. „Vydrhnu se obzvlášť pečlivě, jen pro tebe.”

„A pro Pansy,” dodal potměšile.

„Cože?!” rozesmála se, i když ji to šokovalo.

Ramena se mu otřásala potlačovaným smíchem. „Přece jí musíš ukázat, jakou krásnou přítelkyni jsem získal, a přimět ji příšerně žárlit. Na co jsi myslela, ty koketo?”

„Jsi opravdu, ale opravdu hrozný chlap. Víš to, že jo?”

„Možná to přede mnou někdo jednou nebo dvakrát zmínil.”

Nakonec hovor uzavřela s úsměvem a v noci klidně spala, sny blaženě osvobozené od jakékoliv myšlenky na Rona.

***

Když odpoledne před Pansyinou oslavou končila práci, čekal na ni v atriu na osmém poschodí Ron. Postával mezi výtahy a řadou přeplácaně zdobených ministerských krbů. Na sobě měl hábit bystrozorů v zácviku – červený s černým lemováním. Myslívala si, že mu to v něm sekne. Teď zjistila, že se nervózně rozhlíží, aby věděla, kdo je poblíž, kdyby došlo k nepříjemné konfrontaci. Říkala si, že největší šanci představuje kouzelník z ochranky v pávově modrém hábitu, který kontroluje hůlky, ale to pomyšlení nebylo moc uklidňující. Pro jistotu vsunula ruku do kapsy svého hábitu a zlehka se dotkla hůlky.

Vypadalo to ale, že hádka není na spadnutí, protože Ron na ni mával kyticí rudých růží a přibližoval se s přátelským výrazem.

„Ahoj, Hermiono, ty jsou pro tebe,” řekl a podal jí kytku s nervózním úsměvem. Ale ona si ji nevzala, nechala ho ruku držet nešikovně nataženou mezi nimi.

„Myslíš, že to pár růží spraví? Nechtěj mě rozesmát!” O tohle nestála. Chtěla hněv. Žárlivost. Úplné a naprosté ponížení. Optimistický a poněkud povýšený úsměv, který mu hrál na rtech, nebyl výsledek, po kterém prahla.

„Nemyslíš, že už jsem se trápil dost dlouho?” zeptal se. „Omlouvám se, Hermiono. To chceš slyšet? Nebudu… to dělat znovu. Ty víš. To, co jsem dělal. No tak, vrať se domů.”

„Domů?” zasyčela rozzlobeně. „Já mám domov. Daleko od tebe. Rozešli jsme se, Ronalde Weasley. Zdrogoval jsi mě a znásilnil, to je neodpustitelné.”

Vytrhla mu květiny a mrskla s nimi na zem, až se červené lístky rozprskly po dláždění jako krev.

„Děláš scénu,” vytkl ji.

„Dobře! Zasloužíš si to!”

„Hele, vím, že mě pořád hluboce miluješ -”

„- je jasné, že ty nic nevíš, ty ignorantská kryso!”

„Nesnažila by ses tolik, abych žárlil, kdyby ses o mě nezajímala! Přeháníš to. Ty lektvary nefungují, pokud už neexistují city, na kterých je možné stavět.”

Na krátkou chvíli zakolísala a ztratila se v myšlenkách. Kdysi ho milovala. Ale teď už ne.

„Pokud ano, tak ta láska je už mrtvá,” prohlásila s tichým přesvědčením. „Stejně jako naše přátelství. Moje náklonnost se přesunula jinam.” Otočila se k němu a k poničeným růžím zády a odkráčela k řadě krbů, sledovaná zvědavýma očima čarodějek a kouzelníků, kteří pozorovali odvíjející se drama.

„Vím, že Malfoye nemiluješ!” zaječel Ron a vydal se za ní. „Je to stejné, jako když jsi v šestém ročníku flirtovala s Cormacem McLaggenem! Děláš ze sebe blázna pro nic za nic, protože já už jsem ochotný to dát zase dohromady. A on tě samozřejmě taky nemiluje. Ne jako já. Vrať se domů, Hermiono.”

Hermiona si s potěšením uvědomila, že než se odletaxuje, má perfektní příležitost mít poslední slovo.

„Nikdo si nezaslouží být ‘milován’ tak, jako jsi ty ‘miloval’ mě. To nebyla láska. To bylo otroctví,” křikla na něj hlasitě. „A Draco na rozdíl od tebe ví, jak se k ženě chovat.”

Nadchlo ji, že při tom posledním dloubnutí spatřila v jeho očích pobouřený výraz – konečně vztek – a zmizela v záblesku zelených plamenů.

***

Chtělo to hodinu usilovného kouzlení, vlasové přípravky a občasné klení, aby její kudrnaté vlasy dostaly podobu elegantní sofistikovanosti, a další půlhodinové trápení s málokdy používanou kosmetikou, ale Dracův obdivný pohled věnovaný jejímu stylovému vzhledu v ní vyvolal dojem, že to za to mimořádné úsilí stálo.

Pansy ji po příchodu na Parkinson manor uvítala políbením vzduchu vedle jejích tváří, jako kdyby byly dlouholeté přítelkyně, a nikoliv dávné rivalky, a byla prostě nadšená dárkem a zamilovaná do Hermionina hábitu v barvě lesní zeleně. I kdyby nešlo o upřímnost, aspoň uměla velmi dobře lhát, což bylo pro Hermionu pozitivní.

Dafné Greengrassová byla z jejich společného příchodu nadšená mnohem méně, ale Draco odtáhl Hermionu na taneční parket dřív, než se stačila přiblížit. Konfrontace se ale nedala odkládat navěky.

Když byl Draco zaneprázdněn získáním dvou skleniček chlazeného bílého vína, Dafné vystartovala a varovně na Hermionu zasyčela.

„Moc si nezvykej,” vrčela zamračeně. „Nikdy si tě nevezme. Jen tě využívá. Brzy ho začneš ty a ty tvoje mudlovské způsoby nudit a odstrčí tě. A pak si vezme moji sestru.”

Hermiona zamrkala. Dafne očividně nepatřila k té hrstce osob, které znaly pravdu o dohodě mezi ní a Dracem.

„Možná ano, možná ne. Pokud je to tak, jak říkáš, pak si to užiju, dokud to trvá,” zareagovala nakonec. „Carpe diem.”

Dafné chvíli vypadala zmateně, než se vzpamatovala. „Běhno,” vyplivla a rozzlobeně odplula.

„Neobtěžovala tě, že ne?” zeptal se Draco a podal jí sklenici vína.

„Nic, s čím bych si neporadila,” ujistila ho.

„Skvělé. A teď mi o sobě pověz něco intimního, ať se s tím můžu Vlezlíkovi posmívat, kdyby se ukázal,” zašeptal jí Draco do ucha, naklonil se k ní a položil jí horkou dlaň na záda. „Slyšel jsem, že vy dva jste se odpoledne na veřejnosti pěkně poštěkali, takže by mě nepřekvapilo, kdyby se tu objevil.”

„Hmm. No, když si dávám koupel, ráda si k tomu vezmu knihu a něco dobrého – je to můj oblíbený způsob relaxace. Jemný sýr, nakrájené ovoce a pěna s ovocnou vůní. A baví mě číst biografie.”

„To zní úžasně. Já si rád sbalím košík a zaletím si někam na samotu udělat si relaxační piknik. Ale to není úplně ta správná úroveň intimní historky, kterou jsem měl na mysli,” zapředl. „Něco sexuálního, Hermiono. Detail, který by znal jen milenec.”

„Aha, no ehm…” vykoktala. „Líbí se mi, když mi to muž dělá pusou, ale Ron se do toho moc nehrnul. A když můžu být hlasitá.” Mluvila tím nejtišším šepotem, jaký si lze představit, takže se Draco musel opravdu sklonit, abych její slova zachytil. Jeho kolínská nádherně voněla, jako koření a pižmo, a z blízkosti jeho obličeje u její tváře se jí zatřepotalo srdce. Naprosto bezvýznamná fyziologická reakce, přesvědčovala sama sebe.

„Budu si to pamatovat,” uculil se.

„Jsi na řadě,” pronesla se zrudnutím, ale odhodlaně. „Je jen fér, když já na oplátku uslyším něco o tobě.”

„Líbí se mi, když je žena přede mnou na kolenou, drží mě za boky a pohybuje hlavou dopředu a zpátky. Zamotal bych ti prsty do vlasů a hrozně tě rozcuchal, zatímco ty bys mi sála můj tvrdý penis, dokud bych se ti neudělal do pusy,” zašeptal jí do ucha.

„Draco!” Hermiona se v panice rozhlédla. Doufala, že nikdo neposlouchá; naštěstí nikdo nestál tak blízko, aby mohl zaslechnout, co si povídají.

Nestydatě se zasmál její rozpačité reakci. Vypadalo to, že ji chce škádlit ještě víc, ale k její úlevě na něj mávla Pansy, aby si ho autoritativně přivolala k soukromému rozhovoru, a Hermionu prchla ke švédskému stolu, kde do sebe nalila víno a ochutnala lákavě vypadající jednohubku sestávající z čehosi neidentifikovatelného zabaleného do slaniny. A snažila se zklidnit své divoce bušící srdce, přičemž jí v hlavě tančily obrazy toho, o čem si předtím šeptali.

Chvíli trvalo, než se Draco vrátil, a tak mezitím přijala pozvání k tanci od Ernieho Macmillana, kterého si pamatovala z BA. Vypadalo to, že od absolvování školy trochu přibral, ale tmavě fialový hábit mu dobře padl. Při tanci si povídali, protože chtěl vědět, jestli Dracova rodina jejich vztah podporuje.

„Musíš mít na paměti,” upozorňoval ji laskavě, „že zatímco flirt může čistokrevná rodina tolerovat, manželství je něco jiného. Není to Draco, koho si musíš naklonit, ale jeho rodiče. Moje matka říká všechny ty správné věci a je hrdá, že jsem bojoval proti Ty-víš-komu, ale pořád se těší na den, kdy přivedu hezkou čistokrevnou čarodějnici, abych ji představil rodině. Jsem čistokrevný potomek v deváté generaci, víš – taková věc se nepřihodí sama od sebe. Je tu velký tlak rodiny. A víš, že Malfoyovi rodiče jsou horší než moji!”

Hermiona se usmála. „To je v pořádku, Ernie. Je to teprve na počátku a ještě o manželství nemluvíme. Ale víš, že už jsem se setkala s jeho rodiči? Jeho otec byl opravdu potěšený, že spolu chodíme, věřil bys tomu? Jako válečná hrdinka jsem docela dobrý úlovek, s dobrou reputací. Jeho matka to taky schvaluje, i když je trochu… opatrnější. Myslím, že se bojí, abych jejímu synovi neublížila. Na rovinu, myslela jsem si, že to bude obráceně – že Lucius mnou bude pohrdat a obávat se, abych nepošpinila čistou malfoyovskou linii.”

„Taky bych si to netipl,” zamrkal Ernie překvapeně. „Víš, to by opravdu mohlo pomoct zahladit rozdíly ve společnosti – kdybyste se ty a Malfoy vzali.”

„Brzdi, Ernie!” rozesmála se. „A pšt, teprve spolu chodíme. Je to báječné, věř mi! Jsem s Dracem mnohem šťastnější, než jsem kdy byla s Ronem.”

Když hudba dohrála, vydali se společně ke švédskému stolu a občerstvili se dalšími jednohubkami.

„Myslel jsem, že jste spolu šťastní,” vzdychl Ernie toužebně s plnou pusou slaného koláče. „Je to škoda, že jste se rozešli.”

„Nečetl jsi noviny? O tom, že mě omámil?”

„Ach, ten nápoj lásky?” nadhodil, ale neznělo to příliš znepokojeně. „Ano, četl jsem, že jsi kvůli tomu naštvaná. Obvykle spolu lidé zůstanou, když lektvar vyprchá. Většina to považuje za romantické.”

„Dávat někomu po celá léta denně lektvar je romantické?”

„Bylo to tak často?! Bože, to je trochu moc, ne?”

„Ano, to je,” souhlasila velmi chladným tónem.

„Měla bys být opatrnější ohledně toho, co piješ, víš. Řídit se zdravým rozumem. A existují příznaky, které na sobě můžeš pozorovat, pokud jsi pod vlivem – čarodějky by je radši měly dobře znát.”

Když Hermiona viděla Draca vracet se na taneční parket, s úlevou se Erniemu omluvila a pospíchala k blonďákovi se skutečným úsměvem. Ukradl jí z talířku kousek toastu s lososem a trpělivě vyslechl, když si stěžovala na Ernieho nepochopení toho, jak je hrozné být zdrogovaná.

„Romantické! Věřil bys tomu!” zuřila. „A obvinil mě, že jsem si nevšimla, že jsem byla omámená.”

„No, chodil do Mrzimoru. Musíš vzít v úvahu, že je trochu hloupý.”

Se smíchem si odfrkla: „Všichni mrzimoři nejsou nekňubové.”

„Většina ano. Všichni inteligentní studenti jdou do Havraspáru nebo Zmijozelu. S výjimkou velmi pobloudilé nebelvírky,” poznamenal s pobaveným pozvednutím obočí a lišáckým úsměvem.

„Mimochodem, kde jsi byl tak dlouho?”

„Pomáhal jsem panu Parkinsonovi vyhodit Vlezlíka. Snažil se vtrhnout na Pansyinu oslavu.”

„Cože jsi udělal?! Měl nás vidět spolu,” stěžovala si hořce Hermiona. „Proč jste ho ty a Pansy prostě nepustili dál?”

Draco se na ni ušklíbl. „Protože jsem udělal něco mnohem lepšího. Když zpochybnil upřímnost našeho vztahu, urazil jsem ho a řekl mu, ať odejde. Řekl jsem, že chceme, aby byl náš vztah respektován jako soukromá záležitost, a pohrozil mu, že jestli tě bude znovu obtěžovat, tak pocítí následky.”

Hermiona otevřela pusu a chvilku na něj naprosto zmateně zírala. „Ale to nebylo v plánu a on by nikdy… Ach, Draco, to je brilantní! Jsi génius!” Propukla v hlasitý smích, protože pochopila jeho plán – Ron by nikdy neudělal to, co po něm Draco chce. Bylo to stokrát lepší než její nápad jen ho nechat zahlédnout, jak se líbají, zejména proto, že stále pochyboval, jestli je jejich vztah opravdový.”

Draco se při její chvále pyšně naparoval a vypadalo to, že ho její reakce potěšila. „Myslel jsem si, že by se ti to mohlo líbit,” poznamenal samolibě. „Nafoukl se jako naštvaný rudý žabák a přísahal, že mě přiměje trpět, protože jsem mu ukradl ženu. Pak bezmocně odkráčel a pan Parkinson za ním křičel, že nemá úroveň a ať už nikdy na jeho panství nezaclání. Bylo to úžasné – mrzí mě, že jsi o to přišla, ale neřekli mi, o co jde, dokud jsme nebyli v půli cesty k Weasleymu.”

Při té nádherné představě Ronova marného snažení si šťastně povzdechla: „Příště to musím vidět.”

„Pojď, začíná další písnička.” Při tanci ji tiskl k sobě a na závěr ji jemně políbil. Jeho ústa chutnala lehce nahořkle, jako víno, které popíjel. Vrátila mu polibek, i když Weasley samozřejmě nebyl nikde v dohledu. Mohl se přece kdykoliv vrátit, jeden nikdy neví, že. A sledovalo je pár dalších lidí. Uchopila ho za ruku, aby ho vytáhla na balkon, a on s ní ochotně šel, přičemž vesele (a možná trochu ovíněně) mávnul na Pansy. Když ji míjeli, usmála se a po způsobu malé holčičky na něj malinko zahrozila.

„Myslím, že se Pansy líbíš,” poznamenal překvapeně.

„Nebuď směšný,” odfrkla si Hermiona. „Ty se jí líbíš. Mě dnes večer v nejlepším případě toleruje. Dokud to bude vypadat, že jsi se mnou šťastný, snese mě. V okamžiku, kdy si na mě začneš stěžovat, víc než ochotně se připojí k házení bláta.”

„Asi máš pravdu,” připustil. „Nicméně jsem ji v minulosti párkrát viděl chovat se zcela bezdůvodně zlomyslně. Tentokrát to opravdu zkouší, což je překvapivé.”

Draco se rozhlédl po balkonu – byl opuštěný. Zářivá světla a teplo uvnitř domu ostře kontrastovaly s tichem studené noci a mírným chladem šířícím se z holé žulové balustrády. Jedle a upravené trávníky s pěšinami třpytícími se bílým pískem, které se vinuly zahradou, vypadaly ve stinném měsíčním světle nádherně.

„Co tady venku děláme?”

„Jen jsem si myslela, že by tady mohlo být při měsíčku hezky,” řekla Hermiona, která tiše doufala, že se Ron – ne, Weasley – bude potulovat po areálu a pokoušet se dostat zpět na večírek, jako nechtěný Romeo. „Mohli bychom se políbit. Pokud tedy chceš. Lidé by nás měli vidět, jak to děláme, ale budu radši, když nebudou tak blízko, aby nás mohli odposlouchávat.”

„Nikdy nedopusť, aby se říkalo, že jsem zklamal dámu,” zamumlal a zasunul jí za ucho pramen vlasů, který se jí uvolnil z účesu, na začátku večera zdánlivě naprosto pevného. Kouzla musela vyprchávat. Něžně se na ni zadíval, a pak se mu na tvář vkradl rozpustilý úsměv, kterým ji přejel od hlavy k patě a zase zpátky. Krátce očima setrval na jejím hrudníku, kde výstřih oživoval mírně korzetový střih zelených šatů a mezi prsy jí lákavě visel malý smaragdový přívěsek. „Ale kam tě mám políbit?”

„Tam ne. Oči sem, chlape,” rozesmála se. „Tvoje ústa na moje. Tady.”

„Panovačná ženská. No, tvoje rozkošné rty jsou skvělým místem, kde začít,” připustil.

Krátce se zasmála, aby se pokusila zakrýt skutečnost, že se jí díky jeho slovům zatajil dech a srdce začalo rychleji bít.

Když ji začal líbat, navzdory jeho svůdným řečem se nezdálo, že by se pokoušel pokračovat s líbáním přes krk dál na prsa, jak očekávala. Jeho polibky byly něžné a zřejmě neslintal jako Ron. Ruce se ale nechovaly tak decentně jako rty, a když ucítila, jak jí sklouzávají z pasu na hýždě, musela zašeptat, že ta šaráda má své hranice. Pak se ruce poslušně vrátily k jejímu pasu.

Při jejich odchodu a loučení Pansy šťastně vrkala, ale Dafné je zlostně probodávala pohledem z druhé strany místnosti. Ne každý byl nadšený, že je vidí pohromadě. Hermionu to trochu znepokojilo, ale Draco ji ujistil, že Astorie zná pravdu. „Ona tomu rozumí. Jen nás nechce vidět spolu – proto dnes zůstala doma. Ale Dafné – není dobrá lhářka, ač byla ve Zmijozelu. Je spíš ambiciózní než mazaná. Takže jí to neřekli. Neboj se, jakmile se rozejdeme a já se začnu dvořit její sestře, snadno to překoná.”

„To je dobře. Jsem si jistá, že to tak bude,” souhlasila Hermiona. Ale ta myšlenka ji neuklidnila tolik, jak očekávala.

Příště: Bod pět v Hermionině mistrném plánu – rande v mudlovském světě. Draco se snaží zbavit lasičáka.