Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2: Žít sama

Ron byl zmatený. Hermiona se proháněla jejich domkem jako uragán, oblečení a věci doslova létaly vzduchem, jak mávala hůlkou a posílala všechno, co vlastnila (nebo co si mohla věrohodně nárokovat), do několika kufrů. Byly opatřené zvětšovacími kouzly a koupila si je okamžitě po odchodu z práce ten den, kdy se setkala s Harrym, aby se mohla co nejrychleji odstěhovat.

„Co se děje?” zeptal se Ron a zároveň se přikrčil, protože vzduchem právě letěly knihy. „Nějaká evakuace?”

„Opouštím tě, Ronalde Weasley! A jestli něco zkusíš, odčaruju ti koule, bez legrace, takže ani nemysli na to, že bys vytáhl hůlku,” varovala ho. V očích jí plál hněv.

„Srdíčko?” zkusil to váhavě.

„Vím to!” zaječela a švihla hůlkou, aby zmenšila prázdnou knihovnu a také ji uložila do kufru.

Zatvářil se nervózně. „Jestli jde o ten oběd s Levandulí, ujišťuju tě, že jsme na něm byli jen jako kamarádi. Klidně si vezmu veritasérum, abych to dokázal – k ničemu nedošlo.”

Hořce se zasmála a s divoce rozcuchanými vlasy a šíleným leskem v očích působila příliš děsivě, než aby byť jen pomyslel na to, že vytáhne hůlku nebo něco podobného. Zůstal jen nehnutě stát jako kořist, která nechce přitáhnout pozornost predátora.

„Je mi naprosto jedno, s kým spíš. Už ano. Můžeš ojíždět, koho chceš – jenom ne mě. Nejlíp, když půjdeš do hajzlu. Jsi odporná, hnusná náhražka člověka. Zdrogoval jsi mě. Nápojem lásky. Ty zasraný násilníku!”

Zbledl, až mu na tváři ostře vystoupily pihy. „Tak to nebylo – já tě miluju! Jen to vylepšilo to, co my už -”

Švihnutí hůlky a zamumlané zaklínadlo zkrátilo jeho žalostný pokus o vysvětlení, protože začal hlučně zvracet nepřetržitý proud slimáků. Pro jistotu si přivolala i jeho hůlku.

„Ty! Budeš! Zticha!” zasyčela rozzlobeně. „Jen tu stůj a zvracej slimáky. Já jdu balit. Odcházím. A už na mě nikdy nemluv.”

Ron odběhl ke dřezu a zůstal tam během celého jejího zuřivého balení – kouzlo bylo příliš intenzivní, než aby ze sebe dostal víc než vzdech nebo pár slov. Okamžitě mu z pusy spolu se slizem vyletěla další dávka plžů.

Nakonec se mu v kuchyni opět postavila tváří v tvář. Zoufale se držel dřezu a tělem mu otřásaly křeče, protože slizký vodopád neustával.

„Hermion- Bléé!”

„Sklapni.”

„Lásko, ty- Blééé!”

„Zvažovala jsem, že ti přelomím hůlku, ale zvítězilo moje lepší já. Nebudu jako ty, jsem lepší. Jen jsem ji hodila do záchodu. Nespláchla jsem, tak si užij její vyndávání.”

„Pomoz mi, pr- Blééé!” Mlaskavé zvuky slimáků dopadajících do dřezu byly odpudivé. Stejně jako on.

„Každému povím, co jsi udělal. Už nikdy nedostaneš šanci omámit ženu, aby se o tebe zajímala. Doufám, že tvůj život bude smutný a osamělý. A nejlépe krátký.”

„Ale-! Blééé!”

Vyšla ven, za ní vypluly oba kufry a dveře se s bouchnutím zavřely. S Ronem skončila. Ne, skončila s Weasleym.

***

Hermiona seděla vedle Billa Weasleyho nedaleko Lasturové vily v Cornwallu na písčitém útesu s výhledem na moře. Společně sledovali oceán a přátelsky si povídali. Nebe bylo šedé a zatažené, takže voda nevypadala pohlednicově modrá. Příliv a odliv ale stále působil krásným a uklidňujícím dojmem a zvuk vln spolu s křikem racků konejšil rozjitřené nervy jako bílý šum.

„Takže ti Harry o mě řekl. Požádal jsem ho, aby to držel v tajnosti,” poznamenal Bill s nepříliš maskovanou mrzutostí.

„Omlouvám se. Počítám, že si myslel, že to potřebuju vědět. Ron… Ron mi dával nápoj lásky,” připustila tiše. Ačkoliv se snažila zůstat klidná a jen konstatovat fakta, do hlasu jí stále prosakovat hněv, což bylo patrné na stisku jejích rtů a zaťatých pěstích.

Bill sklopil zrak k jejímu plochému břichu. „Jsi v očekávání? Jsou na řadě předběžné gratulace?”

„Ne! Ne. Aspoň myslím,” ohradila se s trochu menší jistotou. „Neměla bych být. Byli jsme opatrní. Napevno to budu, tak či tak, vědět do týdne.”

„Omlouvám se.”

„Za co?” zeptala se nevrle.

Ostražitě na ni pohlédl. „To je obecná omluva. S Fleur to vždycky zafunguje. Ať jsem řekl špatně cokoliv, omlouvám se za to.”

Téměř proti její vůli jí zacukaly koutky. Měla ráda svůj vztek – snažila se si ho udržet co nejdéle. Nepustil ven slzy. Mrkla na Billa – jeho modré oči zářily veselím a i přes jizvy na tváři to byl pohledný chlap.

„Chápu, proč tě má ráda.”

„Jsem ženatý!” ohradil se se smíchem. „Prošvihla jsi šanci. Navíc, Ron by explodoval.”

„Ron,” zamračila se a znovu ji zaplavil známý pocit hněvu.

„Takže,” vrátil se Bill neochotně k tématu, „co chceš vědět? Proč to mamka dělala? Co to znamená pro mě?”

„To druhé. Zejména, proč to vypadá, že jsi do Fleur zamilovaný, když literatura – z toho mála, co je o tématu k dispozici – uvádí, že bys neměl být schopen milovat.”

„A můžu si být jistý, že tenhle rozhovor bude soukromý?”

Nakrátko se zamyslela. „Můžu o tom mluvit s Harrym? Kdybych potřebovala?”

Bill po chvilce přikývl: „Ano, asi ano. Ale s nikým jiným.”

„Souhlasím.”

„Takže, asi víš, že když mě mamka čekala, byla ještě dost mladá. Nechci zabíhat do otázek jak a proč, ale táta byl tehdy pod vlivem nápoje lásky. Mamka ale nevěří, že mě to ovlivnilo, chápej. Několikrát jsme o tom mluvili, ale nemohl jsem ji přesvědčit, že je něco špatně. Víš, chodil jsem v Bradavicích s pár holkama. Říkalo se, jak jsem za nimi bláznil. Takže si myslí, že bylo všechno v pořádku.” Objal si rukama kolena a hleděl se na tříštící se vlny.

„Ale nebylo.”

„Ne. Jen jsem randil, protože se to tak dělá. Nikdy jsem k nim doopravdy nic necítil. Pár pus, hodně držení za ruce. Pár schůzek v přístěncích na košťata a jedno hodně nevydařené setkání na vrcholu Astronomické věže, které jsem nakonec ukončil předstíráním, že jsem zaslechl přicházet hlídkujícího Filche. Dokonce jsem to jednou zkusil s klukem pro případ, že by šlo o tohle – nic. O tomhle jsem samozřejmě mamce neřekl. Dobří kouzelníci své rodiny takhle nezahanbují.”

„Na tom být gay není nic špatného, víš.”

Pokrčil rameny. „Stejně se to na mě nevztahuje. Nejsem gay. Nejsem nic a snažil jsem se to přijmout a spokojit se s tím. Bylo to celkem v pohodě. Dokud jsem nepotkal Fleur.” Když ji zmínil, oči se mu radostně rozzářily.

„Byla jiná. Od chvíle, kdy jsem ji uviděl. Cítil jsem tu jiskru, o které lidi mluví. Táhlo mě to k ní – vzrušovala mě. Chtěl jsem, aby si mě všimla. Samozřejmě si myslela, že jsem roztomilý a úžasný – neblekotal jsem, abych na ni udělal dojem jako ti ostatní pitomci. Myslí si, že jsem částečně imunní vůči jejímu šarmu díky své silné vůli – a  já chci, aby to tak zůstalo, takže jí prosím nic neříkej.”

„Neměl bys to vyjasnit?”

„Proč?”

Hermiona se zamyslela – co říct, aby to nevyznělo urážlivě. „Aby znala pravdu?”

„Možná jí to jednou řeknu,” řekl neurčitě. „Teď nejsem připravený.”

Stiskla rty. Další Weasley, který manipuloval se svým vztahem bez ohledu na to, co chce jeho partner. Alespoň, že tenhle bral lektvary sám… pokud tedy věděla.

„Podívej, jde o to, že její půvab díky částečnému vílímu původu dokáže, že ji miluju. Tak, jako jsem nikdy nikoho nemiloval. Nechci o to přijít. Nechápeš, jaké to je žít a nic k nikomu necítit. Chodil jsem s lidmi, kterým jsem říkal, že je mám rád, ale nezemřel bych pro ně. Tedy, podle logické volby bych možná svůj život riskoval, ale ne z lásky. Ale pro Fleur bych umřel. Rozumíš? Udělala ze mě lepšího člověka. Udělal bych cokoliv, aby byla šťastná. Už nejsem na světě sám.”

Pomalu přikývla. „Chápu.” Nešlo ani tak o to, že by manipuloval s Fleur, jako že jí dovolil, aby ona manipulovala s ním. Aby cítil. „Neuvědomila jsem se, že to může být tak zlé.” Stále si myslela, že by se měl přiznat, ale neznělo to, jako by Fleur ubližoval – opravdu ji miloval.

Utrhl stéblo trávy, pozvolna ho rozdrobil v ruce a kousky nechal odnést vánkem do oceánu. „Je těžké vysvětlit, jaké to je. Fakt to nedokážu s ničím srovnávat – nevím jak. Jen odříkávám to, co je v knihách. Co říkají ostatní. Snažím se to přirovnat k tomu, co cítím ke své rodině, ale nevím, jestli jiní lidé milují své rodiče a sourozence víc než já – jak to můžu posoudit?”

Když Hermiona pokládala další otázku, snažila se o co nejneutrálnější tón: „Kdyby Fleur pohrozila, že tě opustí, dal bys jí nápoj lásky, abys ji přiměl zůstat?”

„Ne. Nenávidím je. Nemůžeš pochopit, jak moc je nenávidím,” prohlásil a modré oči mu zajiskřily hněvem. „Prosil bych, aby zůstala. Slíbil bych jí cokoliv. Bez ní bych umřel – radši bych odešel z tohoto světa, než bych žil bez její lásky. Ale to bych jí nikdy nemohl udělat. Jak bych si mohl odpustit, kdybychom přivedli na svět dítě, které by trpělo stejnou prázdnotou, jakou jsem prožil já, než mi moje vzácná květinka ukázala, co je to doopravdy žít?”

Přikývla: „Omlouvám se.”

„Obecná omluva?”

„Víceúčelová,” opravila ho s náznakem úsměvu. „Za všechno, co jsem řekla a co tě rozrušilo.”

„To je v pořádku. A já se omlouvám za Rona. Chceš, abych ho za tebe praštil? Nakopal ho do rozkroku? To je výsada staršího bratra – mám to dovoleno, aniž by na mě poslal všechny začínající bystrozory.”

„Ne. Ale děkuju. Pomstím se mu po svém.”

Teď Harryho zoufalou snahu zůstat s Ginny chápala o něco lépe. Nepoznal lásku, možná vůbec žádnou (čert vem Dursleyovy), takže lpěl na tom málu, co měl. A měl pravdu – popovídat si s Billem pomohlo.

Stále se jí to nelíbilo, ale pokusí se respektovat jeho přání, aby se nepletla do jeho vztahu (i když ho považovala za žalostnou chybu), a nechá Ginny na pokoji. Ale v momentě, kdy Harry změní názor, přestane si brát servítky.

Nicméně Ron – to byla jiná záležitost. Udělá mu ze života pořádné peklo. Už zřetelně začala tím, že se odstěhovala. Po první noci strávené U děravého kotle, kde měla celý svůj svět sbalený v několika kufrech, si našla malý byt na Příčné ulici. Byl dost nevýrazný – nic, o čem by se dalo mluvit, kuchyně z dvacátých let minulého století a špína, která naznačovala, že se tam možná neuklízelo od doby, co byl postavený. V mrňavé koupelně stála stará smaltovaná vana na nožičkách, kterou musela napouštět kbelíkem nebo máváním hůlky, protože k ní nevedly žádné vodovodní trubky. Chtěla něco rychle a na Příčné ulici se momentálně nic nenabízelo – nebyla jediná, komu se líbilo pohodlí plynoucí z takové adresy. Neměla moc ráda přemisťování a bylo šikovné mít blízko do kanceláře na ministerském oddělení pro regulaci a kontrolu magických stvoření i do centra Londýna.

A všem pověděla, co Weasley udělal. I Ritě Holoubkové, kterou ten neočekávaný příval špíny skutečně nadchl a která slíbila, že jí bude potěšením protáhnout v novinách jeho jméno blátem. Ale pořád to nestačilo na uhašení ohně, který v ní zuřil.

Také vyrazila do Georgeova obchodu, vykoupila celou zásobu nápojů lásky a jeden po druhém je rozbila o podlahu obchodu, přičemž mu podrobně sdělila, co si nápojích „lásky” a jeho násilnickém bratru myslí. Zvažovala, že je rozbije, aniž by je koupila, ale nechtěla být zatčena za vandalství. Na konci své tirády jí mezi růžovými výpary uvolněnými do vzduchu a rozbitým sklem pod jejíma nohama George vyznal nehynoucí lásku a padl přímo do střepů na kolena, aby ji požádal o ruku. (Ji lektvary neovlivnily – v té době brala pravidelně protilátky – pro jistotu.)

Doufala, že mu to poskytne cennou lekci, a zachovala se natolik laskavě, že trvala na tom, aby si vzal protijed – kvůli ní. Když to udělal, jen na ni chvíli hleděl, krev mu prosakovala kalhotami tam, kde mu sklo pořezalo kolena, a poté zamumlal krátkou omluvu. Vítězoslavně opustila obchod, přičemž lidé se jí kvapem klidili z cesty.

Ron – Weasley, připomněla si – jí poslal několik dní po odchodu sovu. Přinesla hodně odůvodňování a málo omluv. Byl si jistý, že ho stále hluboce miluje a že by se měli sejít, aby si promluvili. Psal, že to stále mohou napravit. Zmuchlala pergamen do koule a hodila ji do ohně. Za tohle jí zaplatí. A ona ví, jaký druh pomsty mu ublíží nejvíc.

Příště: Hermiona ví, jak přimět Rona cítit se co nejhůř.