Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7., část 2. Rodičovství

„Brady je hodné miminko,“ řekla nám Molly poté, co se s ním mazlila větší část posledních čtyř dní. „Víte, když dítě chováte, dokážete říct, jestli je neklidné nebo uvolněné.“

Konstatoval jsem, že Brady má na neklid plné právo, když jeho život spočívá v rukou novopečených rodičů. Molly se mi vysmála.

„To nevadí. Stále vědí, kdy jsou milované, že?“

„Které z tvých dětí byly neklidné, Molly?“ ptala se Hermiona zvědavě. „Vsadím se, že Fred a George.“

Molly si odfrkla. „To by ses spletla. Kupodivu, Bill s Percym byli jako živé stříbro, Fred s Georgem byli tak tiší, že to víc už nešlo.“

„To proto, že už tehdy je s největší pravděpodobností zaměstnávalo plánování chaosu,“ zamumlala Ginny.

Někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a málem jsem nahlas zasténal. Samozřejmě, něco by tu chybělo, kdyby se neobjevil Harry Potter, aby si prohlédl nového malého Snapea.

„Pane Pottere.“ Automaticky jsem zaťal zuby.

„Snape.“

Potter kolem sebe šířil atmosféru sebevědomí, jako by fakt, že se objevil bez pozvání, nic neznamenal. Síla zvyku mě uvedla do pokušení smazat mu samolibý úsměv z tváře tím, že mu odečtu kolejní body. Připomněl jsem si, že je to Hermionin přítel a pokusil jsem se nasadit neutrální výraz.

„Nevadí, doufám, že jsem se tu takhle objevil,“ pokračoval. „Mohl jsem si vzít pár dnů volna a napadlo mě, že se podívám, jak se vede Hermioně.“

„Tak byste měl jít dál a zjistit to,“ řekl jsem rezignovaně.

„Jaké je stát se otcem?“ chtěl vědět.

„Změní to život.“

Zašklebil se. „Vítejte v nové realitě. Je to piknik, že?“

Piknik? Otřes, který utrpěl náš život, se nepodobal žádnému pikniku, jaký jsem kdy viděl.

„Harry!“ Hermiona spatřila starého přítele. Podezíral jsem ji, že by radostí vypískla, kdyby jí Brady v tu chvíli nespal v náruči.

„No páni, jen se na něj podívej, Hermiono,“ Harry obdivoval uzlíček, zavinutý v přikrývce. „Bravo!“

Jako bych se na tom vůbec nepodílel.

„Zdá se, že má vaše vlasy, Snape.“

„Bůh uchovej,“ zamumlal jsem.

„I když,“ dodal, „nemusíte nutně skončit s vrabčím hnízdem, se kterým začínáte. Pravděpodobně kromě mě. Myslím, že už jsem se narodil s vlasy trčícími na všechny strany.“

To nás přivedlo nebezpečně blízko k tématu oplakávané Lily. Naštěstí se do rozhovoru vložily Molly a Ginny se svými názory na dětské vlasy. Nakonec Potter vytáhl z kapsy svého hábitu plochý balíček.

„To je pro Bradyho,“ prohlásil.

„Harry, to je od tebe tak milé,“ řekla Hermiona a posunula si dítě v náručí. „Severusi, mohl bys to otevřít?“

„Možná si to nebudeš myslet, až to uvidíš,“ varoval ji. „Věř mi, že pochopím, jestli to budeš chtít vyhodit.“

Tak tohle mě zaujalo. Stáhl jsem balicí papír. Objevila se dětská kniha, jejíž název hlásal: ‚Dobří hoši vyhráli válku‘.

„To nemyslíte vážně. Máte dětské knihy o válce?“

Potter měl alespoň tolik slušnosti, aby se tvářil ztrápeně.

„Abych byl upřímný, tahle je první, o které vím. Ve skutečnosti šla do prodeje předevčírem.“

„A ty jsi ji koupil?“ Na Ginny bylo vidět, že by si se svým mužem ráda ihned promluvila.

„Vlastně ne. Nějaký chlápek si myslel, že bych ji měl mít, a nechal mi ji na stole. Prolistoval jsem ji a nezdá se být úplně nepřijatelná.“

Nevěřícně jsem na něj zíral. „Dáváte mému synovi knihu, kterou jste ani nekoupil, a která se ‚nezdá být úplně nepřijatelná‘?“

Potter se trochu ošil. „Jen jsem si myslel, že by ho to jednou mohlo zajímat. Aspoň tam nevypadáme moc ujetí.“

„Kniha je ilustrovaná? Jsou v ní nějaké naše obrázky?“ vyhrkl jsem.

„Jo, ale jak jsem řekl, odvedli docela slušnou práci. Myslím, že Ronovi párkrát nakreslili příliš krátkou ruku a na jedné stránce máš tak nějak osobité vlasy, Hermiono.“

„Cože?“ S tím Hermiona strčila Bradyho Ginny do náruče, přiběhla ke mně, vytrhla mi knížku z rukou a začala v ní listovat. Hlasitě zalapala po dechu. „Nikdy bych nenosila oblečení tohoto střihu nebo barvy! A moje vlasy trčí od hlavy! Vypadám opravdu idiotsky! A podívej se na sebe, Harry! Na téhle stránce zíráš do nebe, jako bys Voldemorta vůbec nesledoval! A tady Severus vypadá, jako by tě chtěl zabít!“

„No, jednu věc mají správně,“ řekl jsem suše.

Zaznělo trochu nervózního smíchu. Netrvalo dlouho a všichni se mačkali nad knížkou, zatímco jsem vzal Bradyho a usadil se do houpacího křesla v dětském pokoji. Přemýšlel jsem, jestli britští rodiče nemohli své potomky poučit o válce, aniž by o ní někdo napsal knihu? Současná generace kouzelníků určitě nešla cestou svých předchůdců, nezametla válku pod koberec nebo o ní nemluvila jen tichounkým šeptem ze strachu, aby hlasitá slova nepřivolala Voldemorta z jeho hrobu. Autor možná jen viděl příležitost shrábnout pár galeonů...

Což nastolilo další otázku, o které jsem předtím nepřemýšlel; co si o mně bude myslet mé dítě, až se dozví pravdu o mém předchozím životě v Británii? „Přál bych si, abych býval lepším člověkem, Brady,“ řekl jsem tiše svému spícímu synovi.

Jeho jedinou odpovědí bylo jemné zachrápání.

xxx

Představa nás šesti pod jednou střechou by mne v jisté fázi mého života přivedla k šílenství, ale teď se mi povedlo vydržet. Srub naplnily zvuky vydávané dítětem, povídání a smích. Než týden skončil, byla Hermiona mnohem klidnější, jistější v mateřských dovednostech a, což bylo ze všeho nejlepší, šťastná.

Než se Molly přemístila přes Toronto do mezinárodního letaxového střediska v Ganderu v Newfoundlandu, chytila mě za ruku. Povedlo se mi neucuknout.

„Nechci, aby Hermiona byla dál jedinou dopisovatelkou od vás. Ty také zůstaň v kontaktu, Severusi. Koneckonců jsme prakticky jedna rodina, že ano?“

Opravdu? Kdysi bych se té myšlenky zhrozil, ale teď? Nesnášel jsem to, ale musel jsem připustit, že je v tom možná nepatrné zrnko pravdy. Když se nad jezerem odrazila ozvěna prásknutí při přemístění, Hermiona mě objala. „Mockrát ti děkuji.“

„Za co?“

„Za to, že jsi pozval Ginny, aby mi pomohla.“

„Už jsi mi poděkovala. Každý den tohoto týdne. Možná dvakrát denně.“

„Ale nikdy na to nezapomenu. Byl to ten nejlaskavější a nejšlechetnější skutek, jaký si dokážu představit.“

Odkašlal jsem si. „Samozřejmě jsem v dopisu nikde nezmínil, že by byl Potter vítán...“

Tiše se zasmála. „Jsi světec, víš?“

Dobrá. Tohle mi určitě ještě nikdo nikdy neřekl.

xxx

O několik dnů později jsem se rozhodl znovu prohlédnout zničený pohodový životabudič. Vytáhl jsem lahvičky z krabice, kam jsem je uložil, a okamžitě jsem si všiml něčeho zvláštního – místo aby tekutina byla zářivě zelená, stala se křišťálově průzračnou. Když jsem neopatrně zašátral po jedné z lahviček a sklo se rozbilo pádem na pult, připravil jsem se na výbuch.

Nic.

V rostoucím rozrušení jsem sdělil novinku Hermioně.

„Žádný výbuch?“ opakovala zmateně. „Ale bez posledního pojiva...“

Nedořekla to, co jsme jako mistři lektvarů dobře věděli; bez závěrečného pojiva je lektvar zcela nestabilní.

„Co když,“ uvažoval jsem, „kombinovaný lektvar nevyžaduje třetí pojivo? Co když jako poslední krok nepotřebuje nic jiného než nějakou dobu v klidu ve tmě?“

Hermiona na mne hleděla, v duchu očividně probírala možnosti. „Myslíš, že proto zatím nikdo neuspěl? Protože jsme s tím pracovali jako s kterýmkoli jiným lektvarem?“

„Předpokládám, že je to zjevná možnost.“

„Co chceš dělat teď? Začneš novou dávku?“

„Ano, ale... Co kdybych teď přihlásil patent? Jen abych si zajistil fakt, že v kombinovaných lektvarech jsou třeba pouze dvě pojiva a uložení ve tmě? Samozřejmě začnu s novou várkou, ale pokud už budu mít patent na nový způsob přípravy-“

„- a budeš ho mít v případě, že to mezitím objeví někdo jiný a pospíší si s vařením?“

Když jsem viděl vzrušení v Hermioniných očích, věděl jsem, že jsem asi narazil na něco velmi, velmi dobrého.