Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6., část 2. Jaro

Než uběhla noc, byl jsem úplně mimo. Hermiona mě střídavě buď chtěla mít u sebe, anebo mě žádala, abych zatraceně vypadl ze srubu. Snažil jsem se něco kutit v laboratoři, ale nebylo co dělat až do chvíle, než bude třeba přidat třetí a poslední pojivo do pohodového životabudiče. K tomu mělo dojít přibližně za pět hodin. Mohl jsem začít vařit jiný lektvar, ale rychle jsem si uvědomil, že by mě ohrožovala moje momentální neschopnost soustředění.

Přesunul jsem se do křesla na verandě, ale tam bylo až příliš dobře slyšet Hermioniny výkřiky při každé kontrakci. Zvažoval jsem, že požádám porodní asistentku, aby použila umlčovací kouzlo, ale uvědomil jsem si, že by mi to pravděpodobně vyneslo přednášku o tom, jak si vážím svého pohodlí víc než manželčina. Chvíli jsem se pokoušel sedět na břehu jezera, ale slunce stálo příliš nízko, časně jarní vzduch byl docela studený a já jsem se roztřásl zimou. Myslím si, že takto bezmocný jsem se necítil od té doby, co jsem našel mrtvou Lily Potterovou v Godricově Dolu, a to se zdálo být už strašlivě dávno.

„Sebastiane... nebo Severusi?“ porodní asistentka, očividně v rozpacích, jaké jméno použít, mě volala od dveří srubu. „Teď vás Hermiona bude potřebovat.“

Vyběhl jsem na verandu. „Dítě už je -“

„- venku? Ne, ještě ne, ale teď už to půjde velmi rychle.“

Následoval jsem ji do ložnice. Hermiona byla zpocená a bledá, ale povedlo se jí usmát se na mě.

„Bez tebe to nezvládnu, můj drahý,“ řekla prostě. Přistoupil jsem blíž a vzal jsem ji za ruku.

Teď byly kontrakce mnohem častější a silnější. Hermiona mi pokaždé pevně sevřela dlaň; čekal jsem, že mi poláme kosti. Byl jsem si jistý, že dítě se narodí každou chvíli.

Po téměř hodině jsem vyčítavě pohlédl na Barbaru. „Říkala jste, že teď už to půjde rychle!“

„Už to nebude moc dlouho trvat,“ uklidňovala mě.

Najednou Hermiona zalapala po dechu. „Tlačím!“ vykřikla.

„Výborně!“ rozzářila se Barbara. „Na chvilku se nadechni, drahoušku. Sev... bastiane, vlezte si na postel za svou ženu.“

„Za?“ zopakoval jsem bezvýrazně.

„Ano. Chci, abyste sis za ni klekl, aby se o vás mohla opřít plnou váhou.“

Odstranila polštáře, zatímco jsem se neobratně drápal na postel a zaujímal pozici za Hermionou. Bylo to zvláštní, bylo to neohrabané, a náhle na světě nebylo místo, kde bych byl raději, než fyzicky podporovat svou rodící ženu.

Nicméně tu dítě nebylo ani po dvaceti minutách.

„Něco nejde dobře?“ ptal jsem se, zoufale jsem toužil po informacích. „Nemělo být dítě už venku?“

„Vůbec nic se neděje. Jen to trochu déle trvá.“ Barbara, zosobnění klidu, si přes hábit navlékala ochrannou zástěru a vzala si několik ručníků a přikrývek ze stolu vedle postele. „Hermiono, teď pozorně poslouchej a tlač, jen když ti řeknu, dobře, drahoušku? Sebas – pane Snowe? Teď položte ruce na kolena své ženy. Hermiono, drahoušku, pevně se chyť jeho paží.“

Přikývla, zalapala po dechu a pevně mě stiskla.

Ubíhaly minuty a zdálo se, že stahy nikdy neskončí. Přísahal jsem, že jestli to Hermiona přežije, už nikdy ji nebudu obtěžovat s manželskými styky. Má žena bude aspoň naživu a budeme –

„Ach, tady jsme!“ Barbaře se rozzářily oči. „Hlavička je venku, drahoušku! A je na ní spousta tmavých vlasů!“

„Opravdu?“ řekla Hermiona mdle.

Chtěl jsem se naklonit nad její kolena a podívat se zblízka, ale strnul jsem na místě. Uplynulo dalších třicet sekund, minuta, celá věčnost...

„Tady jsme!“ vykřikla asistentka, jakmile Hermiona naposled mohutně zatlačila. „Je to chlapeček!“

„Kluk!“ řekla Hermiona chraptivě, v hlase se jí mísil smích se slzami. „Máme syna, Severusi!“

Syn. To slovo mi znovu a znovu znělo v uších a náhle mi to vědomí způsobilo závrať.

Když Barbara pozvedla balík ručníků a přikrývek, abychom lépe viděli, v ložnici se ozval první dětský pláč. Byl to výkřik samotného života.

Měl rudý obličejík a kvílel rozhořčením, protože ho donutili opustit jeho útulné hnízdečko. Můj syn měl skutečně hlavu plnou tmavých vlasů a modlil jsem se, aby zdědil Hermioninu divokou hřívu. Jeho oči, nyní zavřené před jasným světlem, budou prozatím tmavě modré, jak mi moje žena řekla už dříve. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neměl modré oči, bylo velmi pravděpodobné, že přibližně do roka zhnědnou – i když se nedalo určit, jestli budou tmavé jako moje, nebo světlejší jako Hermioniny. Počítal jsem: deset prstů na rukou, deset na nohou. A byl obdařený miniaturou bezchybné mužské anatomie, což mě okamžitě přimělo uvědomit si, že mě na tomto světě nahradí.

„Tady máš, vezmi si ho,“ řekla Barbara a vložila našeho syna Hermioně do náruče, „a já pomůžu Severusovi přetnout pupeční šňůru.“

„Cože?“ Můj mozek se pokusil to zachytit.

„Prostě použijte hůlku, drahoušku, a vrhněte slabé oddělovací kouzlo sem... vidíte?“ Ukázala na to místo.

Hůlka? Měl jsem hůlku, že? Někde tady?

„Chtěl byste moji?“ zeptala se, když jsem na ni jen zpitoměle zíral.

Odfrkl jsem si. „Ne, mám ji tady.“ Vytáhl jsem ji z kapsy, abych zjistil, že se mi chvěje v ruce.

„Tady.“ Barbara jemně přidržovala mou hůlku namířenou na správné místo, zatímco jsem mumlal zaklínadlo.

Přeťal jsem šňůru a můj syn se stal nezávislou, úplně samostatnou lidskou bytostí. A když jsem upřeně hleděl do jeho drobné tváře, nade vší pochyby jsem věděl, že kdyby se jednou objevil jiný Pán zla a odvážil se žádat jeho duši pro sebe, bez váhání bych vrhl Avadu Kedavru. Termín ‚promyšlená zlovolnost‘ by ani zdaleka nestačil k popisu mých činů.

„Jaké jméno jste mu vybrali?“ zeptala se asistentka, která se nyní zabývala Hermionou.

„Brady,“ řekl jsem a nepoznával svůj hlas. „Brady Hugh Snow.“

xxx

Příštích několik hodin mám v myšlenkách rozmazaných.

Střídali jsme se s Hermionou při chování našeho dítěte a žasli nad tím malým tvorem, kterého jsme zplodili. Na Barbařino pobídnutí se Hermiona pokusila Bradyho přiložit k prsu, ale zjevně ho nezajímalo.

„To není neobvyklé,“ prohlásila porodní asistentka. „Pravděpodobně nemá hlad. Porod je pro dítě trochu traumatický a může chvíli trvat, než se to usadí.“

A po opětovné kontrole Hermiony a slibu, že se zítra vrátí, se přemístila.

„Jsme sami,“ řekl jsem, když mi došla naše ohromná situace.

„No, to se lidem stává pořád, že?“ řekla, i když vypadala stejně nervózně, jak jsem se cítil já.

„Byla jsi skvělá,“ prohlásil jsem a myslel vážně každé slovo.

„Moc skvěle jsem se necítila...“

„Jak je ti? Opravdu?“

„Jsem jenom unavená. Bylo to mnohem těžší, než jsem čekala.“

„Není úžasné, že lidská rasa ještě nevymřela?“ Odhrnul jsem jí vlasy z tváře.

„Zkusíš se trochu prospat? Pohlídám – Bradyho.“

„To zní skvěle,“ připustila. „Kolik je hodin?“

„Čtvrt na čtyři,“ odpověděl jsem a vzal spící dítě do náruče.

A ztuhl jsem. Při všem tom vzrušení jsem úplně zapomněl na finální pojivo do pohodového životabudiče.

„Co se stalo?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Před hodinou jsem měl přidat poslední pojivo.“

„Je zničený?“ zeptala se tiše, ačkoli odpověď už znala.

Přikývl jsem. Jakkoli úžasné bylo narození mého dítěte, má naděje na velký finanční zisk se rozplynula v dým.