Autor: Kailin Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/12060510/1/Due-North
Rating: 13+
Due cz 6-1 final
Kapitola 6., část 1. Jaro
Přišlo jaro a blížil se první duben.
Stanley se znovu objevil ve svém červeném náklaďáčku, ale tentokrát nepřivezl krabice odložených věcí. Místo nich na korbě hrdě trůnilo houpací křeslo, ovázané velkou žlutou mašlí.
„Co to je?“ zeptal jsem se a vydal se mu naproti.
„Houpací křeslo,“ oznámil a vyklouzl z kabiny.
„Očividně.“
Hermiona vyšla ven. „Pro nás? Od koho je?“
Stanley vzal křeslo a položil ho na zem.
„Poslali ho Lawfordovi,“ odpověděl s docela provinilým výrazem. „Promiňte. Když ho vykládali v obchodě, vypadla z obálky kartička s věnováním.“
Hermiona vzala mírně pomačkanou obálku, kterou vytáhl z kapsy, a přečetla vzkaz. „‚Všechno nejlepší od Bradyho a Marity Lawfordových. Dejte nám vědět, jakmile se dítě narodí.‘ To je od nich moc milé.“
Stanley vypadal tak potěšeně, jako by byl dar od něj. „Dobrá, tak to křeslo vyzkoušej, Hermiono. Strávíš v něm spoustu času.“
Usedla do křesla, nesměle se zhoupla a na tváři se jí objevil šťastný úsměv. „Je perfektní!“
Příjezdem houpacího křesla bylo zahájeno opravdové hnízdění mé ženy. Do obchodu s použitým zbožím v Sioux Lookout udělala víc nájezdů, než bylo nezbytně nutné, i když nám tou dobou v novém srubu už nic nechybělo. Mnoho let jsem byl šťastný s naprostým minimem, a když se ke mně Hermiona přistěhovala, byla stejně spokojená. Ale na této poslední fázi těhotenství bylo něco, co ji nutilo zdobit, natřásat a vylepšovat náš domov. Protože šek od Caldwellů na konci loňského roku znovu naplnil náš bankovní účet, byl jsem více než šťastný, že jsem Hermioně mohl dopřát to, co najednou nutně musela ve srubu mít, pokud to nebyl nějaký nesmysl, nemělo to kanýry nebo to nebylo růžové. Nikdy jsem se zcela nepřenesl přes Dolores Umbridgeovou.
Znamenalo to, že jsem Hermionu často našel stát ve dveřích místnosti a v hlubokém zamyšlení zírat na její zařízení. To nikdy nevěstilo nic dobrého, protože to znamenalo, že se chystala s něčím hnout, něco posunout nebo prohodit. Několik hrnců a pánví, které jsme vlastnili a které dosud spokojeně spočívaly v kredenci, se nyní muselo zavěsit na věšák na hrnce, připevněný ke stropu. Polštáře na pohovce s potahem byly přesně naaranžované a Merlin mi pomoz, kdybych je nedokázal vrátit do přesně správného úhlu. Lenoška se třikrát přesunula z jedné strany obývacího pokoje na druhou, což znamenalo, že je v mém nejlepším zájmu pečlivě se rozhlédnout, než si sednu.
Přesto bylo více než uspokojivé probudit se ve své vlastní posteli ve svém vlastním domě, uvařit si šálek kávy ve své vlastní kuchyni a jít do své vlastní laboratoře zahájit denní práci.
Poslední pokus o pohodový životabudič probíhal slušně, zatím nic nevybuchlo a byl jsem si jistý, že tentokrát uspěju. Zatím se to nikomu nepodařilo, přinejmenším podle mých odborných časopisů, takže jsem měl pořád naději, že dokážu předběhnout smečku ženoucí se za patentem.
Kvůli bezpečnosti jsem trval na tom, aby Hermiona nechodila do laboratoře, když jsem pracoval na pohodovém životabudiči. K nehodě mohlo dojít každou chvíli a byl jsem nesvůj, kdykoli jsem ji tam našel, jak nahlíží do kotlíků.
„Severusi, nejsem křehká,“ odsekla, když jsem jí řekl, aby odešla. „Těhotenství nebrání práci v laboratoři, jak víš.“
„To je mi známo, a taky vím, že s mistrovským titulem z lektvarů jsi k pobytu zde plně kvalifikovaná. Tohle nejsou Bradavice, kde jsem měl štěstí, když jsem zažil jen jeden výbuch denně.“
„Tak v čem je problém?“ V očích jí zářil okouzlující oheň a jednu ruku si položila na vystouplé břicho.
„Problém je v tom, že jsi moje žena a čekáš moje dítě,“ řekl jsem. „Nemám v úmyslu strávit jakoukoli část zbytku svého života bez tebe a byl bych raději, kdybys zůstala v jednom kuse!“
Zatvářila se otráveně, ale věřím, že si užívala představu, jak se zlý profesor Snape změnil v někoho, kdo byl schopen skutečně milovat.
Po pravdě řečeno, nevím, co bych si bez ní počal.
xxx
Přišel první duben a k Hermionině zklamání se nic nedělo. S obtížemi si sedala a vstávala ze židle a stěžovala si, že nemůže najít žádnou pohodlnou polohu ke spaní. Poslala svým porodním asistentkám po Patronovi zprávu a požádala o opětovné ujištění, že termín porodu nastal a nic se nestalo. Jejich odpověď byla téměř pobaveně blazeovaná a informovala ji, že má čas ještě pět dnů, než začnou uvažovat o jakémkoli zásahu, který by porod uspíšil.
Nikdy předtím jsem neviděl, aby se někdo pokusil proklít Patrona.
xxx
Každou noc jsem šel spát s tím, že mě Hermiona probudí a řekne, že jí začaly kontrakce. A každé ráno jsem se budil a viděl mrzutý výraz na její tváři. Bylo tomu tak i čtvrtého dubna, kdy jsem posnídal a zamířil do laboratoře. Byl čas, abych do lektvaru přidal druhé ze tří závěrečných ustalovacích pojiv a pak ho celou hodinu nepřetržitě míchal. Za osmnáct hodin přidám třetí pojivo, což byl poslední krok, který bude buď úspěchem, nebo selháním.
Bylo to krásné ráno s náznaky jara ve vzduchu. Když jsem přidal pojivo a začal míchat, v duchu jsem si šťastně představoval dopis od ministerstva, který potvrzoval, že jsem získal patent na pohodový životabudič. Zbývalo mi jen čekat, až u mě Caldwellovi – a pravděpodobně půl tuctu dalších společností, ne nutně jen z Kanady – začnou úpěnlivě žadonit o právo vyrábět můj lektvar. Vize končila tím, jak mne zasypávají galeony a dalšími rozmanitými měnami.
Hodina míchání skončila a já jsem zamířil do srubu, abych zkontroloval Hermionu. Přecházela po pokoji s nosem zabořeným v jedné z knih o těhotenství; ostatní měla naskládané na dosah ruky.
„Přidal jsem druhé pojivo,“ oznámil jsem jí a pak se zamračil. „Proč si nesedneš? Vím, že sezení pro tebe asi není úplně pohodlné, ale musí to být lepší, než se tady ploužit, ne?“
„Nechci si sednout,“ řekla, aniž by vzhlédla od knihy. „Je lepší v první fázi porodu chodit.“
Trvalo hodně dlouho, než jsem pochopil, co právě řekla.
„Ty rodíš?“ zajíkl jsem se.
„Ano. Začalo to před něco víc než hodinou.“
Čekal jsem, že mi dá vědět hned, jak to začne; její klidné čtení mě vyvedlo z konceptu.
„Proč jsi mi to neřekla?“ vyhrkl jsem.
Pokrčila rameny. „Mohli to být poslíčci a to by tě zklamalo.“
„A jsou to poslíčci?“
„Zdá se, že ne. Chtěla jsem počkat, až se zkrátí přestávky mezi stahy, než zavolám porodní asistentku. A kromě toho to byla příležitost znovu si o tom všechno přečíst.“ S tím vzdychla a jak ji zasáhla kontrakce, sevřela opěradlo často přesouvaného křesla. Kniha sklouzla na podlahu.
„Krucinál! Do Merlinova nočníku!“ zařval jsem. „Ženská, musíš pokaždé všechno hledat v nějaké zatracené knížce? Nemůžeš ani porodit bez toho, že bys do nějaké strčila nos?“
Ale ona se plně zaměřovala na kontrakci a já jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem jí svíral ramena, zatímco se zdálo, že bolest trvá celou věčnost. Konečně...
„Po šesti minutách.“ Narovnala se s poněkud rozechvělým úsměvem. „Trochu mě překvapilo, že stahy jsou hned tak silné. Myslela jsem, že zpočátku budou mnohem slabší.“
„Přivolám porodní asistentku,“ vyštěkl jsem, hůlku už v ruce.
„Severusi, počkej.“
„Proč?“ zeptal jsem se rozčileně.
„Tohle je naposledy, kdy jsme spolu sami, jen ty a já. Chci ti říct, že tě miluji, a vím, že jsme dítě neplánovali, ale bude to úžasné dobrodružství, že ano?“
Pohlédl jsem do jejích vážných hnědých očí a můj výraz změkl. Vzal jsem její tvář do dlaní. „Ano. Bude. Budeš báječná matka a naše dítě bude skvělé. Miluji tě nejvíc na celém světě, Hermiono, ale můžu teď prosím zavolat porodní asistentku?“
„Počkej.“
„Cože? Proč?“ zasyčel jsem. Mých pět vteřin trpělivosti právě vypršelo.
„Víš, kam Patrona poslat?“
Musel jsem připustit, že nevím. Měl jsem jen neurčitou představu o jeho odeslání ‚porodním asistentkám v Thunder Bay‘. Usmála se mému váhání, vzala svou hůlku a poslala po Patronovi informaci, že porod začal, spolu s délkou času mezi kontrakcemi.
Asistentka dorazila v pěti minutách. K Hermionině úlevě to byla jedna z přátelštějších ze skupiny těch, které ji navštěvovaly během těhotenství. Ale i když byla Barbara zakulacená a měla mateřské chování, byla také docela panovačná a poté, co mou ženu vyšetřila, oznámila, že porod je stále ještě velmi daleko. Nařídila mi, abych se s Hermionou vydal na dlouhou procházku, zatímco si nachystá, co potřebuje, a připraví ložnici.
„Na procházku?“ vyhrkl jsem. „Co když se něco stane?“
„Nic se nestane, Sebastiane. Můžu vám říkat Sebastiane?“ usmála se podmanivě.
Chtěl jsem říct, že ne, absolutně ne. Ale v tu chvíli na Hermionu přišel další stah a já jsem musel zaměřit svou pozornost jinam.
„Čekáte, že v tomto stavu půjde ven a bude se tam procházet?“ Nevěřil jsem vlastním uším.
„Udělá jí dobře, když bude chodit tak dlouho, dokud to půjde. Věřte mi, trochu to pomůže.“
„Ale -“
„Severusi,“ řekla Hermiona vyčerpaně, „nehádej se. Jen vezmi můj kabát a pomoz mi ke dveřím.“
Udělal jsem, co mi řekla, ale pořád jsem zuřil.
Poté, co jsme udělali třicet koleček kolem srubu – zastavili jsme pokaždé, když přišel stah – se mi chtělo řvát. Neexistovalo nic, co by porod vyvolalo? Nikdo nikdy nevynalezl nic, co by ten proces zkrátilo? Své myšlenky jsem hlasitě sdělil Hermioně. Probodla mě pohledem a řekla, abych sklapl, když nedokážu říct nic užitečného.