Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část 2. Budování domova

„Určitě ti nebude vadit, že nepojedu?“ Rozhodl jsem se, že mi neublíží, projevím-li ochotu k flexibilitě. Pokud se Hermiona nerozhodne, že bude vlastně raději, když se zapojím do jejího výběru.

„Nevadí mi to. Opravdu. Vím, že jsi chtěl znovu začít s pohodovým životabudičem. Ale než se kdokoli vypraví do Sioux Lookout, je nezbytné dodělat cestu,“ dodala. „Stanley musí mít možnost přivézt nábytek přímo sem.“

Správná poznámka. Střídali jsme se v odstřelování stromů na kratších úsecích pozemku a už jsme byli v polovině cesty k silnici do města. Tak jsme zvýšili naše úsilí – což znamenalo, že jsem měl méně času začít s pohodovým životabudičem – a soustředili jsme se na prvořadý úkol. Za týden byla hotová cesta, která byla prostě jen pásem půdy zbaveným vegetace, a Hermiona dala vědět Neole, že je připravená vyrazit do Sioux Lookout, jakmile bude mít Stanley čas. Hned další ráno se na nové cestě vynořil Stanleyho náklaďáček, jehož motor chrlil naftové zplodiny a ničil klid a pohodu u jezera. Byl jsem dvojnásob rád, že Hermiona netrvala na tom, abych jel s nimi.

Stanley vylezl z kabiny. Byl mužským protějškem své ženy; spíše zavalitý a podsaditý, s dlouhým tmavým copem, spadajícím mu na záda. Nakrátko se zarazil a zíral na srub.

„No to mě podrž, Sebastiane. Tohle tu stálo celou tu dobu? Jak to, že o tom nikdo nevěděl?“

„Bylo to mnoho let neobydlené,“ začal jsem, ale Stanley mě přerušil.

„Jo, ale zdá se to být v perfektním stavu! Kdo jsi říkal, že ti to stavěl? Odvedli skvělou práci!“

„Malá společnost z Toronta,“ řekl jsem mlhavě. Byl jsem připravený seslat na něj matoucí kouzlo, pokud bude pokračovat v kladení otázek, ale vtom vyšla ze srubu Hermiona.

„Dobré ráno, Stanley! Je od tebe moc hezké, že nám pomůžeš. Dal by sis hrnek kávy, než pojedeme? V konvici zbylo ještě aspoň na jeden.“

I když bylo od mé ženy chvályhodné, že si hrála na hostitelku, nechtěl jsem povzbuzovat Stanleyho, aby se zdržel a pokládal další zvědavé otázky o srubu. Naštěstí měl svou dávku kofeinu už ráno a brzy odjeli.

Vrátili se o tři hodiny později. Jakmile náklaďák zastavil, Hermiona s rozzářenýma očima vyskočila.

„Našla jsem několik úžasných věcí,“ rozplývala se.

Hleděl jsem na hromady nábytku a beden na korbě vozu. Připadalo mi to jako kupa harampádí, ale držel jsem jazyk za zuby. Pohodový životabudič nebyl jediný lektvar, který jsem vařil. Ráno mě začala bolet hlava a teď se mi zdálo, že se mi do zadní části lebky zaryla řada drápů. Čerstvé naftové výpary, zamořující okolní vzduch, tomu nepomáhaly.

„Připravený přestěhovat horu nábytku, Sebastiane?“ ptal se Stanley srdečně. „Tvoje žena ale umí nakupovat!“

Byl to kompliment, nebo nebyl? Víc než cokoli na světě jsem chtěl Stanleymu říct, ať to složí z vozu, že se o to postaráme, ale vysvětlit mu, že moje těhotná manželka by mohla snadno přesunout pohovku do srubu, nebylo možné.

Bez ohledu na bolest hlavy jsme začali sundávat věci z korby a nosit je dovnitř.

Byly tam tři zaprášené koberce neurčité barvy, pohovka (docela otrhaná), čalouněné křeslo (stejně otrhané), otlučený dřevěný jídelní stůl se šesti židlemi (na co jsme u Merlina potřebovali šest židlí?), matrace a rám s pružinami (suď bůh, čím vším mohly být zamořené), různé skříňky a jakési rámy s dřevěnými rošty, které vypadaly naprosto bezúčelné. Zdálo se však, že Hermiona přesně věděla, jak a kde všechno chce, takže jsem neměl jinou možnost, než své úsudky prozatím odložit.

Než Stanley odjel, byl bych si vlastnoručně uřízl hlavu, kdybych si tím mohl trochu ulevit. Hermiona mi začala podrobně vyprávět o každé maličkosti, kterou koupila, a proč.

„Co se děje?“ přerušila svůj monolog a tázavě na mě pohlédla.

Během pobytu v North Woods jsem zúčtoval se svou minulostí. Nikdy nebudu milý nebo jemný, ale aspoň už jsem nebyl neurvalý a zatrpklý.

Až doteď, kdy vše, co jsem chtěl, bylo zbavit se bolesti a pracovat na přípravě pohodového životabudiče.

„Šetři dechem,“ vyštěkl jsem. „Proč jsme utratili poctivé peníze za tenhle odpad, mi můžeš vysvětlit později!“

I když jsem ze srubu rázně vypochodoval, věděl jsem, že mám veliké potíže.

xxx

Přemístil jsem se do Lawfordova srubu, kde jsem do sebe obrátil pořádnou dávku utišujícího lektvaru a natáhl se na postel. Přibližně za půl hodiny jsem se probudil a bylo mi mnohem lépe. Uvědomil jsem si, že by pravděpodobně bylo dobré čelit Hermionině hněvu dříve než později, a vrátil jsem se k novému srubu. Síťové dveře verandy hlasitě zaskřípaly na přivítanou, když jsem je otevřel. Poté, co jsem na tuto zvláštnost narazil poprvé, trochu mě to otrávilo – koneckonců, neplatili jsme těm třem starým moulům za to, aby podobné věci opravili? – ale Douglas Dinsmore se mé stížnosti jen smál.

„To je pro ně typické, Severusi. Síťové dveře tohle dělají.“

„Hermiono?“

Z ložnice se ozval tichý zvuk. Šel jsem tam, ale zjistil jsem, že má žena není v naší, ale až ve druhé ložnici. Klečela na podlaze uprostřed místnosti, obložená těmi podivnými rošty v rámech, kterých jsem si všiml už dřív, a vypadala naprosto otráveně.

„Co je?“ chladně na mě pohlédla.

„Omlouvám se za své dřívější chování,“ řekl jsem tiše. „Strašně mě bolela hlava. Neměl jsem si to vybíjet na tobě.“

Po dlouhé odmlce zdráhavě zamumlala: „Přijímám tvou omluvu. Cítíš se lépe?“

„Ano. Vzal jsem si utišující lektvar a chvíli jsem spal.“ Pokynul jsem k rámům. „Co to děláš?“

„Pokouším se dát dohromady dětskou postýlku. V obchodě mi řekli, že díly zaskočí do sebe, ale zatím na to nedokážu přijít.“

Postýlka pro dítě. Cítil jsem se kvůli svému výbuchu ještě provinileji.

„Řekla bys mi, co jsi mi chtěla předtím ukázat? Věci, které jsi koupila?“

Přikývla a zvedla se na nohy. Její břicho přitom vypadalo výrazněji než kdy předtím.

„Podívej, Severusi, vím, že některé z koupených věcí jsou ve špatném stavu. Ale myslím, že s Reparo a několika důkladnými čistícími kouzly dáme všechno do pořádku. A jestli budeš něco opravdu nenávidět, zbavíme se toho, dobře?“

„Jsem si jistý, že všechno bude vyhovující,“ řekl jsem, v této chvíli ochotný vzít za svůj jeden každý kousek z té kupy harampádí. „Ukaž mi, co jsi koupila.“

Vedla mě k obývacímu pokoji, nebo k tomu, o čem jsem kdysi slyšel kohosi mluvit jako o velkém pokoji. To bylo nesmyslné pojmenování, pomyslel jsem si. ‚Velká síň‘ v Bradavicích dávala smysl. ‚Velký pokoj‘ v domě podle mého názoru znamenal pouze to, že někdo zapomněl mezi kuchyní, jídelnou a obývacím pokojem postavit zdi.

Za mé nepřítomnosti Hermiona položila koberce v obývacím pokoji a jídelně, a umně uspořádala pohovku, křeslo, jídelní stůl a židle. Výsledek nebyl nepříjemný, ale všechno pořád vypadalo docela ošuměle.

„Jak jsem řekla,“ začala Hermiona, „to všechno půjde opravit a vyčistit. Prostě to jen nebude vypadat jako zbrusu nové.“

Napřáhla hůlku na pohovku, kde uvolněná pružina protrhla díru v čalounění zadního dílu. Jedno švihnutí, pružina zaskočila na místo a látka se zacelila.

„Obzvlášť se mi nelíbí ta barva,“ pokračovala.

„Mně také ne.“ Mdlá barva nazelenalé mořské pěny mi připadala odporná.

„Ale dobré je, že tu máme tenhle pěkný, neutrální potah, Severusi,“ řekla a ukázala na hromádku bělavé látky na podlaze. „Pomocí magie se dá snadno udržet čistý.“

Zaplavilo mě několik myšlenek. První byla vzpomínka na hrozný žmolkovitý potah, který má matka koupila, aby zakryla naši ošuntělou pohovku v Tkalcovské uličce. Nikdy správně neseděl, měl příšerný kytičkovaný vzor a byl dobrý jen k tomu, aby křičel do světa, že Snapeovi jsou na mizině. Ta druhá byla, že s dítětem na obzoru bylo dobré mít kouzlo, které umožní docela snadno vyčistit skvrny. Mezitím se Hermiona přesunula k jídelnímu stolu a předvedla Reparo na téměř roztříštěné noze od židle.

„A,“ řekla, zatímco se přesouvala do kuchyně, kde čekaly plné krabice, „objevila jsem několik dobrých hrnců, pánví a dalších potřeb na vaření. Taky talíře a příbory. Samozřejmě nejsou z jedné sady, ale myslím, že ti to nebude vadit.“

„Nebude,“ souhlasil jsem rychle. A kvalitní hrnce a pánve se zdály být skvělé při vzpomínce na naše vaření v minulosti; některé Lawfordovy hrnce byly hodně promáčknuté a pánev měla tendenci připálit cokoli, na co jsme nedávali velice dobrý pozor.

Hermiona na mě teď hleděla s vážnou nadějí ve svých hnědých očích. Uvědomil jsem si, že jsem předtím neurazil jenom její nákupy, ale také její schopnost dobře se rozhodovat. Ačkoli se rozhodla provdat se za mě, což její zdravý rozum poněkud zpochybnilo.

„Když se do toho dáme spolu,“ řekl jsem, „určitě to zvládneme do večera vyčistit a opravit.“

„A zkusíme složit postýlku?“ zeptala se dychtivě.

„A složíme postýlku.“ Vzal jsem svou ženu do náruče.