Autor: Kailin Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/12060510/1/Due-North
Rating: 13+
Kapitola 3., část 1. Místo zvané domov
S tím, jak rychle teď život kolem nás plynul, jsem se od Bradyho návštěvy nedostal k přípravě lektvarů. Projekt kombinace pohodového lektvaru a životabudiče byl doslova odsunutý na zadní hořák, dokud nebudu mít dostatek času se mu věnovat. Bylo zbytečné ponořit se do vývoje lektvaru, který vyžadoval zdlouhavou přípravu, protože jsem netoužil v den, kdy nastane stěhování, přemísťovat pult plný vroucích kotlíků. Nicméně jsem připravil várku životabudiče, kterou jsem slíbil dodat Neole do jejího obchodu se smíšeným zbožím. Rozlil jsem ho do lahviček a připravil k dopravě do města.
„Můžu se přemístit s tebou?“ zeptala se Hermiona a položila brk. Její současnou práci, pojednání o potenciálním využití zaklínadla k vylepšení vývoje a produkce lektvarů, naše vzhůru nohama převrácená existence neovlivňovala.
„Samozřejmě.“
„Skvělé. Užiju si změnu prostředí.“ Moje žena tolerovala skutečnost, že jsem mudlům ve městě dodával jednoduché lektvary, i když to téměř zničilo její zákony ctící dušičku.
Vyrazili jsme brzy dopoledne. Majitelka obchodu Neola nás vždycky ráda viděla. Když jsem začal žít v Lawfordově srubu, pečovala o mě přímo mateřsky, přestože jsme byli stejného věku. Poté, co jsem vyjedl všechno, co zbylo v Lawfordově spíži, mě nasměrovala do městské potravinové banky, a později vyměnila můj první lektvar za několik plechovek fazolí. Jsem si poměrně jistý, že ten první životabudič nepovažovala za nic jiného než za s přehnaným nadšením vnucovanou obarvenou vodičku, ale ona – i zbytek města, kde se zpráva rozšířila ústním podáním – zjistila, že je docela účinná. Pokračování už je historie: dokud budu dodávat drobné lektvary, budu mít dostatek jídla.
„Hermiono! Snowe!“ Neola, mohutná Odžibvejka s dlouhým copem pořád ještě černých vlasů, který jí splýval po zádech, se rozzářila, když jsme vešli do obchodu. „Jak se máte? Neviděla jsem vás celý týden, nebo možná ještě déle!“ Objala Hermionu; už věděla, že se mnou to nemá zkoušet.
„Jsme v pořádku, Neolo,“ odpověděla Hermiona. „Jak ses měla?“
„Byla jsem v jednom kole. Připravujeme se na powwow, bude za čtrnáct dní. Má nejstarší nooshenh Kara je letos rolničkovou tanečnicí a je nesmírně nadšená. Už týdny pracuje na svém kostýmu. Budete moct přijít?“
„Samozřejmě,“ řekla Hermiona.
Povzdechl jsem si. Každoroční powwow byl docela příjemný svátek odžibvejské kultury, ale obvykle jsem se mu vyhnul. Odešel jsem z něj před několika lety a rozhodl jsem se, že už se nikdy nevrátím, ačkoli to nebyla moje vrozená nechuť ke společenským shromážděním, která mě od něj odrazovala. Několik lidí z města, včetně Neoly, naléhalo, abych si zřídil stánek, v němž bych návštěvníkům prodával lektvary. Zatímco směňování lektvarů za jídlo bylo věcí přežití, jejich prodej mudlům (mezi něž nepatřili jen obyvatelé města, ale mnoho cizinců, kteří přišli do Trapper‘s Bay na powwow) byl přímým porušením kouzelnického práva. Někdo by mohl vnímat rozdíl mezi směnou a prodejem přinejlepším jako mlhavý, ale pokud šlo o mě, byl to rozdíl mezi přestupkem a zločinem.
Neola se na nás zářivě usmívala. „Nikdy předtím jsi na něm nebyla, Hermiono?“
„Ne. Těším se na to.“
„Sebastiane, předpokládám, že tě nedokážu přesvědčit -“
„Ne,“ řekl jsem nekompromisně.
„Se svými léky bys vydělal spoustu peněz,“ zašeptala.
„Když už o nich mluvíme, tady je posilující tonikum, které jsi chtěla,“ přerušil jsem ji, než mohla zahájit další přesvědčovací pokus. Hermiona se mezitím vydala k jedné ze tří uliček malého obchodu, aby si prohlédla nabídku.
„Skvělé,“ Neola mi šťastně odebrala tašku s životabudičem. „Už mám několik objednávek na tvůj lék proti chřipce a nachlazení. Blíží se jejich sezóna, však víš. Řekni mi, tady se povídá... Je pravda, že Brady Lawford prodává svůj srub?“
„Je to tak,“ potvrdil jsem.
„Ale co bude s vámi dvěma? Ve městě je několik volných domů, kdybyste měli zájem.“ Najednou vypadala ustaraně.
„To už je vyřešené, Neolo. Dědeček paní Lawfordové vlastnil srub asi v polovině cesty mezi městem a Bradyho domem. Prodává nám ho za velmi rozumnou cenu.“ Nedokázal jsem prozradit, jak rozumná ta cena byla.
Neola vypadala zmateně. „Mezi námi a Lawfordem je ještě nějaký srub? To jsem nevěděla. Nevzpomínám si, že bych si všimla odbočky ze silnice...“
„Úplně zarostlá,“ namítl jsem a dodal: „Už mnoho let se nepoužívá.“
„Nepoužívá? To tedy musí být hrůza. Dá se tam bydlet? Budete potřebovat pomoct s opravami? Můj ningnis je docela nadaný na truhlařinu, instalatérské práce a tak podobně.“
„Mám někoho, kdo se na to podívá,“ řekl jsem neurčitě.
„Ach. Dobře, dejte mi vědět, až budete potřebovat pomocnou ruku. Ta Stanleyho je vždycky k dispozici, jestli budete dost zoufalí,“ řekla a vyprskla smíchy.
Zdvořile jsem se usmál. Neolin manžel Stanley byl na manuální práci nechvalně známý nešika.
Vtom bylo slyšet, jak se poblíž tříští sklo.
„Ach, Danielo!“ ozval se rozzlobený ženský hlas v prostřední uličce. „Řekla jsem ti, abys na nic nesahala!“
„Co se to zase stalo?“ povzdechla si Neola. Spěšně vyšla zpoza pultu a zamířila k uličce. Šel jsem jí v patách, zvědavost zvítězila.
Stála tam žena a vedle ní batole, které buď upustilo, nebo shodilo na podlahu sklenici džemu. Musela dopadnout pod špatným úhlem, protože roztříštěné sklo a rozlitý džem byly všude. Holčička okamžitě zvědavě strčila ruku do lepkavého svinčíku plného ostrých střepů. Začala kvílet, právě když se zpoza rohu vynořila Hermiona, zvědavá, co se děje.
„Daniela rozbila sklenici džemu, Neolo,“ řekla žena a rozhlédla se, aby přišla na to, jak uklidit střepy a uklidnit řvoucí dítě. „Myslím, že se pořezala. Máš papírové ručníky?“
Všiml jsem si, že žena má plné ruce čehosi omotaného přikrývkou. Pohlédla na Hermionu a balík jí podala. „Podržíte mi Stevena, než ji umyju?“
Hermiona vykulila oči, když jí žena beze všech cavyků strčila dítě do náruče.
„Ehm, no...“ zakoktala se, nešikovně chytila dítě a snažila se ho posunout, aby ho mohla lépe uchopit. „Ech...“
Neola mezitím popadla ve vedlejší uličce papírové ručníky a strhla z nich plastový obal. „Koupelna je vzadu za skladem,“ řekla matce.
„Díky. No vážně, Danielo!“ pospíchala s dcerou pryč a nechala Hermionu zírat na dítě, spící jí v náruči.
Neola si klekla a začala opatrně stírat sklo a džem.
„Můžu nějak pomoct?“
„Řeknu ti jak, Sebastiane. Dones mi odpadkový koš, co je za pultem. A je tam taky lopatka a smetáček.“
„Jistě.“ Požadované věci jsem bez potíží našel.
„Za chviličku to budu mít uklizené,“ řekla Neola vesele.
Hermiona nejistě houpala dítě v náruči, zatímco ječení malé Daniely v koupelně ztrácelo na hlasitosti. „Nevím, jak to matky zvládnou,“ přiznala se. „Je dost těžké uhlídat jedno dítě, ale dvě?“
Neola se zasmála. „Prostě děláš, co musíš. Proč jen si bezdětní lidé vždycky myslí, že je to tak těžké?“
„Vypadá to opravdu děsivě.“
„Nikdo neví, jak na to, dokud se nestane matkou. Přijde dítě a najednou to zvládneš. Je to jako kouzlo.“
„Kouzlo?“ opakovala Hermiona opatrně.
Zřetelně jsem na ní viděl naději, že jenom zapomněla na část svého magického vzdělání, což půjde napravit výpravou do knihovny.
„No,“ odfrkla si Neola, „to ale neznamená, že neděláš chyby. Miminkům se nějak povede růst a prospívat navzdory tomu, co s nimi děláme.“ Vzhlédla k Hermioně a zašklebila se. „A podívej se na sebe! To dítě je u tebe šťastné jako škeble. Máš to vrozené.“
„Opravdu?“ V Hermionině hlasu zněl slaboučký náznak naděje.
Neola shrábla poslední střepy skla na lopatku a setřela zbytek džemu. Zvedla se na nohy a ušklíbla se, když jí protivně zapraskalo v kolenou. „Letos musím shodit aspoň dvanáct kilo. Jo, a ještě jednu věc ti o mateřství nikdo neřekne, Hermiono.“
„Jakou?“
„Jakmile jednou porodíš dítě, nikdy se ti nevrátí stejná postava!“ Třásla se smíchem, když zamířila zpět k pultu.
Viděl jsem, jak Hermionina tvář v šoku tuhne.
„Nevrátí?“
„Ach, myslím, že většina žen zhubne, ale tvoje tělo už nikdy nebude stejné.“
Nade dveřmi obchodu cinkl zvonek, ohlásil nového zákazníka, který si vyžádal Neolinu pozornost
Hermiona byla ponechána, aby se vyrovnala s obrazy nepříjemných změn vlastního těla. Najednou se děcko začalo kroutit a vřískat nelibostí. Bylo zjevné, že se připravuje na ještě hlasitější rozhořčený křik. Výraz strachu na Hermionině tváři byl v naprostém rozporu s typickou nebelvírskou suverénností.
„Co mám dělat?“ zeptala se mě vyděšeně a s větší vervou pohupovala děckem nahoru a dolů.
To se ptala mě?
Poznámka autorky: 'nooshenh' = vnouče; 'ningnis' = synovec
Poznámka překladatelky: pro ty, kdo by si chtěli přečíst víc o powwow - http://powwow.cz