Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Přímo na sever

Kapitola 3., část 1. Místo zvané domov

Přímo na sever
Vložené: denice - 07.05. 2020 Téma: Přímo na sever
denice nám napísal:


Autor: Kailin          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/12060510/1/Due-North

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

 

 

Kapitola 3., část 1. Místo zvané domov

 

S tím, jak rychle teď život kolem nás plynul, jsem se od Bradyho návštěvy nedostal k přípravě lektvarů. Projekt kombinace pohodového lektvaru a životabudiče byl doslova odsunutý na zadní hořák, dokud nebudu mít dostatek času se mu věnovat. Bylo zbytečné ponořit se do vývoje lektvaru, který vyžadoval zdlouhavou přípravu, protože jsem netoužil v den, kdy nastane stěhování, přemísťovat pult plný vroucích kotlíků. Nicméně jsem připravil várku životabudiče, kterou jsem slíbil dodat Neole do jejího obchodu se smíšeným zbožím. Rozlil jsem ho do lahviček a připravil k dopravě do města.

„Můžu se přemístit s tebou?“ zeptala se Hermiona a položila brk. Její současnou práci, pojednání o potenciálním využití zaklínadla k vylepšení vývoje a produkce lektvarů, naše vzhůru nohama převrácená existence neovlivňovala.

„Samozřejmě.“

„Skvělé. Užiju si změnu prostředí.“ Moje žena tolerovala skutečnost, že jsem mudlům ve městě dodával jednoduché lektvary, i když to téměř zničilo její zákony ctící dušičku.

Vyrazili jsme brzy dopoledne. Majitelka obchodu Neola nás vždycky ráda viděla. Když jsem začal žít v Lawfordově srubu, pečovala o mě přímo mateřsky, přestože jsme byli stejného věku. Poté, co jsem vyjedl všechno, co zbylo v Lawfordově spíži, mě nasměrovala do městské potravinové banky, a později vyměnila můj první lektvar za několik plechovek fazolí. Jsem si poměrně jistý, že ten první životabudič nepovažovala za nic jiného než za s přehnaným nadšením vnucovanou obarvenou vodičku, ale ona – i zbytek města, kde se zpráva rozšířila ústním podáním – zjistila, že je docela účinná. Pokračování už je historie: dokud budu dodávat drobné lektvary, budu mít dostatek jídla.

„Hermiono! Snowe!“ Neola, mohutná Odžibvejka s dlouhým copem pořád ještě černých vlasů, který jí splýval po zádech, se rozzářila, když jsme vešli do obchodu. „Jak se máte? Neviděla jsem vás celý týden, nebo možná ještě déle!“ Objala Hermionu; už věděla, že se mnou to nemá zkoušet.

„Jsme v pořádku, Neolo,“ odpověděla Hermiona. „Jak ses měla?“

„Byla jsem v jednom kole. Připravujeme se na powwow, bude za čtrnáct dní. Má nejstarší nooshenh Kara je letos rolničkovou tanečnicí a je nesmírně nadšená. Už týdny pracuje na svém kostýmu. Budete moct přijít?“

„Samozřejmě,“ řekla Hermiona.

Povzdechl jsem si. Každoroční powwow byl docela příjemný svátek odžibvejské kultury, ale obvykle jsem se mu vyhnul. Odešel jsem z něj před několika lety a rozhodl jsem se, že už se nikdy nevrátím, ačkoli to nebyla moje vrozená nechuť ke společenským shromážděním, která mě od něj odrazovala. Několik lidí z města, včetně Neoly, naléhalo, abych si zřídil stánek, v němž bych návštěvníkům prodával lektvary. Zatímco směňování lektvarů za jídlo bylo věcí přežití, jejich prodej mudlům (mezi něž nepatřili jen obyvatelé města, ale mnoho cizinců, kteří přišli do Trapper‘s Bay na powwow) byl přímým porušením kouzelnického práva. Někdo by mohl vnímat rozdíl mezi směnou a prodejem přinejlepším jako mlhavý, ale pokud šlo o mě, byl to rozdíl mezi přestupkem a zločinem.

Neola se na nás zářivě usmívala. „Nikdy předtím jsi na něm nebyla, Hermiono?“

„Ne. Těším se na to.“

„Sebastiane, předpokládám, že tě nedokážu přesvědčit -“

„Ne,“ řekl jsem nekompromisně.

„Se svými léky bys vydělal spoustu peněz,“ zašeptala.

„Když už o nich mluvíme, tady je posilující tonikum, které jsi chtěla,“ přerušil jsem ji, než mohla zahájit další přesvědčovací pokus.  Hermiona se mezitím vydala k jedné ze tří uliček malého obchodu, aby si prohlédla nabídku.

„Skvělé,“ Neola mi šťastně odebrala tašku s životabudičem. „Už mám několik objednávek na tvůj lék proti chřipce a nachlazení. Blíží se jejich sezóna, však víš. Řekni mi, tady se povídá... Je pravda, že Brady Lawford prodává svůj srub?“

„Je to tak,“ potvrdil jsem.

„Ale co bude s vámi dvěma? Ve městě je několik volných domů, kdybyste měli zájem.“ Najednou vypadala ustaraně.

„To už je vyřešené, Neolo. Dědeček paní Lawfordové vlastnil srub asi v polovině cesty mezi městem a Bradyho domem. Prodává nám ho za velmi rozumnou cenu.“ Nedokázal jsem prozradit, jak rozumná ta cena byla.

Neola vypadala zmateně. „Mezi námi a Lawfordem je ještě nějaký srub? To jsem nevěděla. Nevzpomínám si, že bych si všimla odbočky ze silnice...“

„Úplně zarostlá,“ namítl jsem a dodal: „Už mnoho let se nepoužívá.“

„Nepoužívá? To tedy musí být hrůza. Dá se tam bydlet? Budete potřebovat pomoct s opravami? Můj ningnis je docela nadaný na truhlařinu, instalatérské práce a tak podobně.“

„Mám někoho, kdo se na to podívá,“ řekl jsem neurčitě.

„Ach. Dobře, dejte mi vědět, až budete potřebovat pomocnou ruku. Ta Stanleyho je vždycky k dispozici, jestli budete dost zoufalí,“ řekla a vyprskla smíchy.

Zdvořile jsem se usmál. Neolin manžel Stanley byl na manuální práci nechvalně známý nešika. 

Vtom bylo slyšet, jak se poblíž tříští sklo.

„Ach, Danielo!“ ozval se rozzlobený ženský hlas v prostřední uličce. „Řekla jsem ti, abys na nic nesahala!“

„Co se to zase stalo?“ povzdechla si Neola. Spěšně vyšla zpoza pultu a zamířila k uličce. Šel jsem jí v patách, zvědavost zvítězila.

Stála tam žena a vedle ní batole, které buď upustilo, nebo shodilo na podlahu sklenici džemu. Musela dopadnout pod špatným úhlem, protože roztříštěné sklo a rozlitý džem byly všude. Holčička okamžitě zvědavě strčila ruku do lepkavého svinčíku plného ostrých střepů. Začala kvílet, právě když se zpoza rohu vynořila Hermiona, zvědavá, co se děje.

„Daniela rozbila sklenici džemu, Neolo,“ řekla žena a rozhlédla se, aby přišla na to, jak uklidit střepy a uklidnit řvoucí dítě. „Myslím, že se pořezala. Máš papírové ručníky?“

Všiml jsem si, že žena má plné ruce čehosi omotaného přikrývkou. Pohlédla na Hermionu a  balík jí podala. „Podržíte mi Stevena, než ji umyju?“

Hermiona vykulila oči, když jí žena beze všech cavyků strčila dítě do náruče.

„Ehm, no...“ zakoktala se, nešikovně chytila dítě a snažila se ho posunout, aby ho mohla lépe uchopit. „Ech...“

Neola mezitím popadla ve vedlejší uličce papírové ručníky a strhla z nich plastový obal. „Koupelna je vzadu za skladem,“ řekla matce.

„Díky. No vážně, Danielo!“ pospíchala s dcerou pryč a nechala Hermionu zírat na dítě, spící jí v náruči.

Neola si klekla a začala opatrně stírat sklo a džem.

„Můžu nějak pomoct?“

„Řeknu ti jak, Sebastiane. Dones mi odpadkový koš, co je za pultem. A je tam taky lopatka a smetáček.“

„Jistě.“ Požadované věci jsem bez potíží našel.

„Za chviličku to budu mít uklizené,“ řekla Neola vesele.

Hermiona nejistě houpala dítě v náruči, zatímco ječení malé Daniely v koupelně ztrácelo na hlasitosti. „Nevím, jak to matky zvládnou,“ přiznala se. „Je dost těžké uhlídat jedno dítě, ale dvě?“

Neola se zasmála. „Prostě děláš, co musíš. Proč jen si bezdětní lidé vždycky myslí, že je to tak těžké?“

„Vypadá to opravdu děsivě.“

„Nikdo neví, jak na to, dokud se nestane matkou. Přijde dítě a najednou to zvládneš. Je to jako kouzlo.“

„Kouzlo?“ opakovala Hermiona opatrně.

Zřetelně jsem na ní viděl naději, že jenom zapomněla na část svého magického vzdělání, což půjde napravit výpravou do knihovny.

„No,“ odfrkla si Neola, „to ale neznamená, že neděláš chyby. Miminkům se nějak povede růst a prospívat navzdory tomu, co s nimi děláme.“ Vzhlédla k Hermioně a zašklebila se. „A podívej se na sebe! To dítě je u tebe šťastné jako škeble. Máš to vrozené.“

„Opravdu?“ V Hermionině hlasu zněl slaboučký náznak naděje.

Neola shrábla poslední střepy skla na lopatku a setřela zbytek džemu. Zvedla se na nohy a ušklíbla se, když jí protivně zapraskalo v kolenou. „Letos musím shodit aspoň dvanáct kilo. Jo, a ještě jednu věc ti o mateřství nikdo neřekne, Hermiono.“

„Jakou?“

„Jakmile jednou porodíš dítě, nikdy se ti nevrátí stejná postava!“ Třásla se smíchem, když zamířila zpět k pultu.

Viděl jsem, jak Hermionina tvář v šoku tuhne.

„Nevrátí?“

„Ach, myslím, že většina žen zhubne, ale tvoje tělo už nikdy nebude stejné.“

Nade dveřmi obchodu cinkl zvonek, ohlásil nového zákazníka, který si vyžádal Neolinu pozornost

Hermiona byla ponechána, aby se vyrovnala s obrazy nepříjemných změn vlastního těla. Najednou se děcko začalo kroutit a vřískat nelibostí. Bylo zjevné, že se připravuje na ještě hlasitější rozhořčený křik. Výraz strachu na Hermionině tváři byl v naprostém rozporu s typickou nebelvírskou suverénností.

„Co mám dělat?“ zeptala se mě vyděšeně a s větší vervou pohupovala děckem nahoru a dolů.

To se ptala ?



 

Poznámka autorky: 'nooshenh' = vnouče; 'ningnis' = synovec

Poznámka překladatelky: pro ty, kdo by si chtěli přečíst víc o powwow - http://powwow.cz

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Neco mi rika, ze oba budou ze zacatku docela roztomili rodice. :-) Ani se Hermione nedivim, ze je lehce vydesena, byla bych na jejim miste take. Opet velmi mily stripek z nevsedne vsedniho zivota. Dekuji!
Ano, na Hermionině místě by byla vyděšená většina budoucích matek, zvlášť když se v minulosti moc s malými dětmi nesetkala - možná v Doupěti, ale pochybuji, že by své synovce a neteře nějak aktivně vyhledávala. Jo, dítě, to bude neprobádaná kniha :-) Děkuji.

Možná budou moci plně využít potenciál bílých nocí v létě na severu. Až budou mít děťátko a ono bude plakat a nebude jim jasné proč, viz 4 důvody nahoře, mohou se střídat v chození po bytě a sbírání bylinek, nebo borůvek za chatičkou. Oh-la-la, bílé noci rapidně změní vlastnosti o půlnoci sklízených rostlin jako přísad do lektvarů. Ještě jim to pomůže v akademické kariéře, pokud se Hermiona dá do práce a sepíše za bezesných nocí 5.- 8. měsíce očekávání nějakou studii, nebo rigorózní práci. Bohatství severu není jenom hmotné, ale i metafyzické - slunce nezapadá, není temnoty. Nákup ve vesničce se evidentně velmi povedl. Hermiona poprvé drží dítě v náručí a na vlastní kůži může zažít pocit odpovědnosti za ten bezmocný uřvaný uzlíček. Jinak půlroční dítě - papoose by mělo vědět, že se převlékání a umývání děje asi tak jednou za týden, takže není třeba křičet, pokud se stane něco teplého v jeho dřevěné nosičce. Hermionu to asi překvapí, ona vyrostla v jiné zemi, s jinými nároky na hygienu. Domorodí lidé to prostě dělají jinak a ona zatím neví, které varianty si vybrat. Vidím Severuse, jaksi v této situaci za nedlouho bude kontrolovat jaké má nehty, nebo něco takového zmijozelského a po anglicku zmizí z dohledu. On to asi nebude řešit, pokud nebude muset. Děkuji, Denice, za krásný překlad. Hned je jasné, jaké sociální prostředí a vyžití vesnička nabízí. Podle zkušeností - nic pro Severuse. On má s odpuštěním svou práci.
Už jsem se myslím zmínila, že bys měla psát vlastní příběhy. Myšlenka, že bílé noci by mohly změnit vlastnosti přísad do lektvarů, je velice zajímavá. Severus by se sice musel přemístit hodně na sever, ale určitě by mu to stálo za to. Tito Odžibvejové už žijí ve městě, užívají většiny výhod civilizace, mají nemocnice, auta, obchody a u nich koupelny, takže dřevěnou nosičku na papoose by mohli předvádět na powwow jako muzeální kousek možná z devatenáctého století, a pokud se týká hygieny, kdo ví, když pomyslím na typy povalující se po lavičkách v parku, mohou být i na mnohem vyšší úrovni než leckterý Evropan... Děkuji.

Bezradná Hermiona?!? No to se vidí jen velmi málo. Denice, mockrát ti děkuji za super čtení.
To je pravda, skutečně vzácná chvíle :-) Děkuji!

Hermiona záhy zjistí, že když mimino řve, tak z důvodů - plná plína, prázdné bříško, zaražené prdíky a potřeba potulit se :D V různých kombinacích. Ale může být ráda, že má zdatné známé, které jí s tím poradí. Kdo ale poradí Severusovi, jak to všechno zvládnout? :D Děkuji za další kousek, denice.
Důvody miminčího řevu jsi shrnula naprosto dokonale - přidala bych ještě: nudím se, kde jste, mí služebníci? Ještě se uvidí, jaká bude Hermiona matka - určitě ponořená do knih, ale jedna dobrá rada od zkušené ženy lepší než deset knih... Kdo ví, jestli se Severus nestáhne do své laboratoře, když toho na něj bude moc - i když on si už poradí:-) Děkuji!

Dobrá kapitola, Hermiona a její naděje, že zvládání dětí je nějaké kouzlo... ach jo, holka a to máš proti mudlům ještě výhodu, třeba evanesco a další... nesla to statečně, že? Celkem chápu, proč se Severus brání prodeji lektvarů ve velkém, za ten průser to nestojí, bartr by měl projít. I tak je lepší nedráždit, že? Ta slavnost vypadá dobře, je fajn, že se oba dokázali zašít v klidu a bez hektiky města, ikdyž myslím, že Hermioně přátelé chybí, je společenská. Děkuju za překlad
Ano, určitá kouzla se Hermioně a Severusovi budou móóc hodit. A leckdo by jim to záviděl... Severusovi asi stačilo, když na něj ministerstvo poslalo Hermionu kvůli repelentu - podruhé by mu to taky nemuselo tak snadno projít. Slavnost odžibvejské kultury bych taky moc ráda viděla, nedivím se, že Hermiona je nadšená. Děkuji.

Nojo, první setkání s méně rozkošnou stránkou péče o dítě - výměna plínky. Asi se ptala Severuse, jestli může něco udělat sama nebo to má radši přenechat matce. Má docela recht, některé děti reagují na cizí dotek nelibě. Pobavil mě ten Hermionin výzkum o vylepšení vývoje a produkce lektvarů. V praxi by to vlastně mohlo znamenat snahu najít kouzlo, jak vzbuzovat a udržovat pracovní elán lektvaristy, tedy v tomto případě Severuse, ne? To by bylo vážně dobré, hlavně po probdělých nocích, které je čekají, kdy dítě bude vytrvale kvílet a jim nebude jasné proč. Hermiona je opravdu předvídavá, nejspíš už tuší, co je čeká! Trochu se taky divím, že indiáni ještě nepoznali, co jsou Snoweovi zač. Aspoň Neola! Děkuji za krásnou kapitolu a moc se těším, jak to bude dál!
Přiznám se, že mě ani nenapadlo, že by Hermiona měla měnit plenku:-D Dostala do náruče zavinuté dítě a tomu se pochopitelně nelíbilo, že bylo odložené k úplné cizince, která na něj nezačala ihned cukrovat - to by mě na jeho místě taky naštvalo :-) Přemýšlela jsem na tvou otázkou, proč Indiáni nepoznali, že Snowovi jsou kouzelníci. Jedna z možností by byla, že už žijí civilizovaným způsobem ve městě, dávno mají mají polikliniku, obchody, auta. A i kdyby ne, jejich šamani, kouzelníci, nebo kohokoli měli, asi pracovali odlišným způsobem od evropské kouzelnické školy. Je to zajímavý oříšek, třeba tě k tomu ještě něco napadne. Děkuji.

Koukam, ze sme meli se Severusem podobnou reakci - proc se pta jeho?! :D Dekuju!
No jo, když on nikdo jiný poblíž nestál :-D Děkuji.