Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2., část 2. Nečekaná nabídka

Hned následující den jsme se rozhodli navštívit kancelář Ministerstva kouzel v Torontu. Mohli jsme dokončit převod srubu a jejich Občanská informační kancelář nás mohla nasměrovat správným směrem při hledání kouzelnické stavební firmy. Kromě toho Hermiona chtěla seznam čarodějek s aprobací porodní asistentky, aby mohla začít s těhotenskou péčí.

„Víš určitě, že pro tebe není přemísťování problematické?“ zeptal jsem se jí zamračeně.

„Nikdy jsem neslyšela o žádných omezeních pro těhotné ženy,“ řekla. „A mimo to, nejsme napojení na letaxovou síť a nemám v úmyslu celou dobu létat na koštěti.“

„A já nemám v úmyslu tě na koštěti vozit. Málem jsi mě uškrtila, když jsme si včera letěli prohlédnout náš nový majetek.“

„Nic takového jsem neudělala,“ namítla upjatě. „Celou dobu jsem se tě držela kolem pasu.“

„To by vysvětlovalo modřiny na mých žebrech.“

Přemístili jsme se do návštěvnického centra kanadského ministerstva. Naše smysly okamžitě zahltil ruch velkoměsta. Hermiona pokrčila nos.

„Zapomněla jsem, jak hlučné to tu je.“

„A tvůj přítel Potter se diví, proč žijeme tam, kde žijeme? Vždycky bych dal North Woods přednost před městem.“ Harry Potter si myslel, že se Hermiona zbláznila, když opustila své místo na ministerstvu, aby se nastěhovala ke mně doprostřed ničeho. Přistoupili jsme k recepci, kde se na nás usmála elegantně oblečená mladá čarodějka.

„Jak vám mohu pomoci?“

„Potřebovali bychom informace o stavebních společnostech,“ řekl jsem.

„Jaká stavba?“ zašvitořila čarodějka. „Obytná? Průmyslová?“

„Obytná.“

„A v které části společenství žijete?“

„Na venkově v Ontariu, asi šestnáct kilometrů od Trapper‘s Bay.

„Trapper‘s Bay?“ vypadala bezradně.

„To je asi osmdesát kilometrů od Sioux Lookout. Což,“ dodal jsem, když i nadále vypadala zmateně, „je asi šest set padesát kilometrů od Thunder Bay.“

„Aha,“ svitlo jí. Zvedla hůlku a z poliček za stolem se zvedly dvě brožurky.

„Tady jsou.“

„Jen tyto dvě?“ zeptal jsem se skepticky.

„Zajišťují ve vašem regionu všechny potřebné stavby,“ řekla. „Pokud byste chtěl, dám vám informace o společnostech na dalekém západu nebo v přímořských provinciích, ale není pravděpodobné, že by měly zájem s vámi spolupracovat.“

„Rozumím,“ přikývl jsem s pochopením. „Má žena také potřebuje seznam porodních asistentek.“

Mladá čarodějka pohlédla na Hermionu, pak na mě a nějak se jí povedlo neusmát se.

„Jistě. Porodní asistentky působící v té samé oblasti? Okamžik...“ Ještě jednou mávla hůlkou a další kus pergamenu letěl naším směrem. „Ještě něco?“

„Ano. Koupili jsme pozemek od nemagického dědice kouzelníka. Potřebujeme zjistit, co je nutné udělat, abychom prodej dokončili.“

„Tak to zajistí Úřad notářských listin. Dvanácté patro.“

„Děkuji.“ Odvedl jsem Hermionu ven a postavili jsme se před řadu výtahů ve foyer ministerstva. Vířily kolem nás houfy kanadských úředníků a magických občanů, kteří se pozoruhodně podobali britským byrokratům a kouzelníkům. Začal jsem pociťovat klaustrofobii, a to jsme tu byli asi pět minut.

„Až moc mi to připomíná časy, kdy jsem tu pracovala,“ poznamenala nervózně Hermiona.

„Určitě nechceš navštívit Patentový úřad? Jsem si jistý, že tvá Alma Hobbsová by tě ráda znovu viděla,“ poškádlil jsem ji. Hermiona své bývalé zaměstnání a nadřízenou vášnivě nenáviděla.

„V tomto životě ne!“

Výtah dorazil a vyvezl nás do dvanáctého patra. Vystoupili jsme a uprostřed zdi obložené růžovým mramorem spatřili dveře. Byly pootevřené a nápis na nich hlásal ‚Úřad notářských listin. Prosím, vezměte si číslo a trpělivě čekejte‘.

Zaťal jsem zuby. Strávil jsem příliš mnoho let osaměle v North Woods, než abych se vyrovnal s idiotským čekáním na někoho, kdo nám pomůže, až na to bude mít náladu. Číslo, které jsme si vzali z recepčního pultu, bylo devadesát osm, oznámení na blízké přepážce nás informovalo, že momentálně je obsluhováno číslo osmdesát pět. Přistoupili jsme ke křeslům pro čekající, Hermiona byla v mnohem lepším rozpoložení než já.

Hleděl jsem na lidi, kteří jednali s klienty. „Možná by matoucí kouzlo věci trochu urychlilo,“ zamumlal jsem, ale má žena mi ukázala na ceduli visící před čekárnou:

NEPOKOUŠEJTE SE POUŽÍT MATOUCÍ KOUZLO K PŘEDBÍHÁNÍ VE FRONTĚ

Tiše jsem zuřil.

Konečně po tom, co mi připadalo jako věčnost (i když Hermiona broukala, že to čekání koneckonců nebylo tak dlouhé), jsme vešli do kanceláře jistého Norwarda Simonelliho. Pozdravil nás s obvyklým pokryteckým úřednickým přístupem, pak se zběžně podíval na originál listiny a ověřovací dopis, který nám dala Marita Lawfordová. A zamračil se.

„Jeden dolar?“ řekl nevěřícně. „Koupili jste pět hektarů půdy za jeden dolar?“

„Jeden dolar,“ potvrdil jsem.

Norward doopravdy nesouhlasně zamručel a mumlal cosi o spravedlnosti a cenách bydlení a městských čtvrtích, které se řítí do pekel.

Nicméně vzal obrovské razítko a orazil jím oba papíry. Pak vytáhl hůlku a zamával jí nad dokumenty.

„Transakce je zaznamenána a přenesla se do hlavní knihy,“ zabručel a vložil orazítkované papíry do krabice na odchozí poštu. „U pokladny zaplaťte deset galeonů.“

„Chtěl bych kopii naší listiny a také potřebujeme mapu s přesným vyměřením našeho pozemku.“ Nechtěl jsem ho nechat tak lehce jít.

Slyšitelně si povzdechl, když vzal papír a ještě jednou zamával hůlkou, pak ke mně odmávl duplikát dokumentu. „Mapu si můžete vyžádat v Oddělení technických specifikací dole v hale. To bude dalších deset galeonů u pokladny.“

„Děkujeme za váš čas,“ řekl jsem poněkud ostře. Viděl jsem Hermionu, jak na mne upřela Ten pohled, ale ignoroval jsem ji.

Našli jsme oddělení specifikací – tentokrát jsme měli číslo padesát a na řadě bylo čtyřicet pět – a dostali jsme lokální mapu vymezující náš pozemek. Pak jsme stáli u pokladny (před námi dvanáct lidí) a zaplatili jsme poplatek dvacet galeonů.

S extrémní úlevou jsme sjeli zpět do haly. Nejenomže jsme byli oficiálními majiteli pozemku a měli jsme doklad, který to potvrzoval, ale mohli jsme také za sebou nechat dusné velkoměsto a spletitou byrokracii.

„Chtěla bys ještě někam zajít, když už jsme tady?“ Zoufale jsem toužil po návratu domů, ale jestli už jsem se musel tísnit v civilizaci, bylo by vhodné zabít víc much jednou ranou.

„Možná do obchodu s potravinami?“ navrhla. „Je tu jeden, asi tři bloky daleko, kde jsem se obvykle stavovala, když jsem tu pracovala.“

To bylo rozumné přání. Mohli jsme si koupit nějaké speciality, které nám Neola obvykle musela objednávat. Konečně jsme s rukama plnýma jídla zamířili k pokladně (Další fronta! Počkám si hodně dlouho, než budu zase cestovat mimo North Woods!) a čekali, až budeme na řadě. Hermiona odhadla, jak dlouho to bude trvat, a náhle zmizela v hlubinách obchodu. Vrátila se chvíli před tím, než jsme byli na řadě, a nesla jakousi krabici.

„Keramická kachna?“ zíral jsem, zmatený vyobrazením na krabici. Na co ji budeme potřebovat? Něco takového jsme měli pár kroků od dveří.

„Je to dóza na sušenky,“ opravila mě.

„K čemu potřebujeme dózu na sušenky?“ zeptal jsem se zmateně. Nebyl jsem velkým milovníkem sladkostí.

„Myslela jsem – no – když máš dítě, potřebuješ dózu na sušenky,“ řekla se zrůžovělými tvářemi.

Vzpomněl jsem si na dózu z mého dětství. Otlučený, křiklavě zelený křáp, uložený na polici nad sporákem. Téměř vždy zůstával prázdný. Ale v Hermioniných očích bylo něco doufajícího, něco nesmírně odhodlaného, takže mi bylo jasné, že bude péct sušenky a udržovat dózu mnohem lépe zásobenou než moje matka.

Prošli jsme na prázdnou vykládací plochu za obchodem a přemístili se. Jakmile jsem se ocitl doma, pustil jsem se do psaní dopisů oběma stavebním společnostem a Hermiona psala Radě kouzelnického porodnictví severozápadního Ontaria. Moje sova Manitou a Hermionina Minerva odlétly na příslušné adresy. Večer jsme měli odpovědi od obou stavebních společností a nejbližších porodních asistentek.

Nazítří v poledne dorazil zástupce společnosti Clogsworthovy stavby (‚Kouzlíme ve vašem životě i ve vašem domě‘). Obešel náš staronový srub, jednou či dvakrát zamával hůlkou a prohlásil, že se zdá být solidní.

Jen prozatím, poznamenal starostlivě, zjevně nechtěl přijít o možný budoucí obchod. Clogsworth se zabýval především novostavbami. Jistě budeme chtít strhnout starý srub a postavit krásný nový, že ano? Vyhodil několik ‚přibližných údajů‘ – neměl jsem tušení, co to bude znamenat – a pokusil jsem se zůstat klidný. Caldwellovy farmaceutické závody ještě neprodaly tolik repelentů, abych mohl přistoupit na ceny, které sypal z rukávu.

Naštěstí byl zástupce Livewellových staveb a renovací mnohem rozumnější. Řekl, že srub je pevný, a natolik ho zaujal, že chtěl prohlédnout firemní záznamy, jestli by se nedalo zjistit, kdo byli původní stavitelé. Zeptal se, z jakého důvodu srub renovujeme. Sezónní využití, nebo jako útěk od civilizace?

„Chceme tu žít,“ řekl jsem prostě. „Nepotřebujeme nejmódnější parádičky, ale musí to být čisté, teplé a funkční.“

„Chápu.“ Zástupce, jménem Douglas, s porozuměním přikývl. „Necháte mě důkladně si to tu projít, udělat si poznámky, něco proměřit? Při renovačních pracích obvykle přicházíme se třemi nabídkami, na základě toho, kolik jste ochotní utratit nebo jaké chcete úpravy. Mohu vám to dodat během tří dnů. Jak vám to vyhovuje?“

„Perfektní,“ řekl jsem. „A ještě potřebujeme malou stavbu opodál, kterou budeme využívat jako lektvarovou laboratoř.“

„Lektvary, jo?“ Douglas potřásl hlavou. „V Ilvermorny jsem byl na lektvary příšerný. Dokážu přeměnit kozu k řezání dřeva na živé zvíře s jednou rukou přivázanou za zády, ale nechtějte po mně, abych zamíchal kotlík!“

Shodli jsme se, že výroba lektvarů není pro všechny, a naplánovali další schůzku v Lawfordově srubu za tři dny.

Druhý den přišla za Hermionou diplomovaná porodní asistentka. Vzala ji do ložnice, vyšetřila ji, položila jí řadu otázek o jejím zdravotním stavu a prohlásila, že je dokonale schopná porodit dítě – které zřejmě přijde na svět kolem prvního dubna. Zdála se být poměrně sympatická, ale Hermiona jí příliš nadšená nebyla.

„Vím, že spolupracuje s dalšími pěti asistentkami, a předpokládám, že se ve správný čas se všemi setkám, ale o tuhle opravdu moc nestojím. Při porodech se střídají, tak doufám, že v té skupině najdu jednu, kterou si oblíbím.“ Ztichla a listovala různými brožurkami, které jí tu asistentka nechala. „Tohle je opravdu realistické, že? Ty obrázky tady jsou... docela explicitní.“

Na jeden úděsný moment mě napadlo, že bude trvat na tom, abych se také podíval, ale jen se loudala pryč, s čelem zvrásněným při pohledu na to, co se stane s jejím tělem.

Život se s konečnou platností změnil.