Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Nu, je to tady, lidi. Poslední kapitola. Čas se navršil. ;P

Naposledy bych měla vyjádřit své neskonalé díky osmi lidem, které jsem přejmenovala na svoji Veselou chasu, za neocenitelnou pomoc, kterou mi nabízeli od počátku tohoto příběhu. Poukazovali na nejasné body zápletky, přicházeli s nápady a odrazovými můstky, které mi dovolily dostat do příběhu teorii, která dávala smysl. Bez nich by tato fikce asi nebyla a jsem moc vděčná, že mi přicházeli na pomoc, když mě zahltilo moc nápadů a žádné řešení. Díky patří lidem za těmito nicky: AftertheRain, Celtmama, Drumher, Gilpin, Godricgal, Lady Bracknell, Mrs Tater a samozřejmě Snorkackcatcher, který pošetile, ehm, laskavě nabídl své služby coby betareader a ukázal se být neocenitelným při odhalování mých pitomostí, pomáhal ucpávat díry v ději a samozřejmě, umisťoval čárky, kde žádné předtím nebyly. Všem vám patří ohromné množství vděčnosti. :)

S univerzem, které jsem přejmenovala na portálversum, jsem ještě neskončila – z mé perspektivy je ze zjevných důvodů lepší než alternativa! – ačkoliv nemám žádné okamžité plány na žádné další příběhy než pár hrubých, beztvarých představ, které čekají na správnou výzvu. Uvidíme, co přinesou další rtchallenge a metamorficmoon jumbles na Livejournalu. Také plánuji publikovat upravenou verzi tohoto příběhu na LiveJournalu (věřte JKR, že mi hodí klacky pod nohy dvě kapitoly před koncem příběhu, kdy dá Percymu jinou manželku!), kde Penny se stane Audry a děti Weasleyových padnou do schématu JKR, ale nemůžu říct kdy a jediný rozdíl budou jen jména, takže stěží půjde o událost roku!

A tak tady máme epilog. Ach a varování – kdo nemá rád pěkné, šťastné konce, kde každý dostane, co si zaslouží, a vše se spraví, by teď asi měl odvrátit zrak. Protože jsem si prostě nemohla pomoct... ;P

Kapitola 25. Za portálem

Když se Remus Lupin ohlédl za těmi opojnými týdny, které následovaly anulování jejich osudu, nebyly to rozmazané tváře, které si pamatoval nejživěji, ani ty troufalé, zlověstné titulky prohlašující zázrak, ani hlasy vykřikující otázky a prosící o odpovědi nebo popis toho, jak se cítí po tom zázračném návratu.

Ne.

Byla to radost ve tváři jeho syna. Teplá ruka manželky v jeho. Úsměvy, které rozkvetly na tvářích jeho přátel.

A byla to úleva.

Jeho rodina byla v bezpečí. Všichni přežili válku i nebezpečí obav a byrokracie – v případě toho druhého opožděně, pravda, ale přežití bylo přežití a Remus se nehodlal dohadovat. Dával přednost tomu žít.

Když si dovolil v duchu vrátit k tomu děsivému, euforickému dni, pamatoval si hlavně emoce. Silnou směs strachu, žalu a vzteku, když čekal na kouzlo, které ukončí život jeho a ženy, kterou miloval. To zmatení a hořkost, zoufale potlačenou naději, když kouzlo neuspělo. Vztek na DeWintera, když se odvážil položit své pracky na jeho ženu, jeho zmatení při Percyho příchodu, a pak, znovu, ten agonizující, zoufale potlačovaný náznak naděje, když byli zavoláni k Pennyině posteli, aby si vyslechli, co jim musí vysvětlit.

Věděl, i když dohovořila, že její slova nemusí nic změnit. Zoufale se snažil necítit nic než prázdnotu, odmítal si dovolit jakýkoliv náznak úlevy nebo radosti, protože až příliš často viděl umírat své vroucí naděje. Proto si nedovolil žádnou vazbu k tomu, co mu může být každou chvíli oderváno. Až když Dora promluvila k Matyldě a položila ty otázky, kterých se sám neodvážil kvůli možným odpovědím, až když se otočila s nádherným výrazem, aby objala jeho i Teddyho, až tehdy Remus konečně povolil masku a dovolil radosti naplnit jeho svět.

Dokonce měl co dělat, aby se nerozvzlykal, když do pevného objetí popadl manželku a syna a zabořil tvář do Dořiných najednou nádherně růžových vlasů. Dovolil si oddat se pocitu dvou milovaných v náručí a vědomí, že tak bude moct činit i následující roky. A když je pak široce se zubící Harry dovedl domů, aby počkali na odvolání ke Starostolci, byl tak směšně, trapně emocionální, že téměř nedokázal projít dveřmi bez pomoci.

Dora – živá, dýchající, Dora, která dostala svůj život zpět – se na něj rozjařeně smála, než jej popadla do náručí a šeptala mu, jak jej miluje a jak je šťastná, že nakonec budou spolu. A pak skočila k rozzářenému Teddymu a prohlásila něco podobného, než zajala chudáka Harryho svým provoláním lásky a vděčnosti, které nechaly zachránce kouzelnického světa zmateného a zmuchlaného. Ale usmíval se. Usmíval se. Všichni se usmívali.

Slyšení u Starostolce se konalo o dva dny později a trochu je vystřízlivělo. Jak Matylda předpověděla, když čarodějkám a kouzelníkům ve švestkových hábitech předvedli Pennyiny důkazy, se zahanbenou shodou zvrátili původní rozsudek. Také zdráhavě změnili Teddyho šest měsíců ve vězení na rok veřejně prospěšných prací (nápad, který Kingsley vesele ukradl z mudlovského světa po čase stráveném v premiérově kanceláři), udělili mu neoficiální zamítnutí všech ministerských pozic a zákaz jakékoliv práce s magií času v budoucnosti. Tertias DeWinter nebyl přítomen – na ministerstvu jej neviděli od jeho násilnického, jedovatého výbuchu v portálové komnatě. Jen o pár dnů později zaslal oznámení, že odchází ze své pozice ředitele těch, o kterých se nemluví, a kvůli zdraví se stěhuje na odpočinek do Malajsie. Nikdo neřekl nic nahlas, ale podle upřímného úsměvu na Kingsleyho tváři, když se s ním příště viděli, pochopili. Vlastně byl pozoruhodně podobný úsměvům Harryho a Hermiony, když byl z ministerstva odvolaný Vincenc Lictor a z paměti mu bylo odstraněno vše týkající se Teddyho soudu, poté co byl přistižen při pokusu ukrást tajné dokumenty související s jeho případem a pokusu prolomit Slib mlčení. Nikdo ani trochu nelitoval jeho odchodu.

Skutečný cirkus ale začal, až když Kingsley svolal tiskovou konferenci den po slyšení u Starostolce. Zpráva, že se na oddělení záhad objevili dva živí a zdraví váleční hrdinové z bitvy o Bradavice, vyvolala poprask. Důvěra, kterou si Kingsley získal, a jeho ujištění vedly k tomu, že veřejnost příběh spolkla jako malinu. Pár rozrušených a zoufalých příbuzných nicméně na ministerstvo dorazilo a prosilo o stejnou laskavost, ale nakonec všichni dostali rozum. Chaos, kterého se Starostolec tolik bál, nevypukl.

Remus s Tonksovou a občas i Teddym strávili příští dny mluvením až do ochraptění. Proběhlo mnoho rozhovorů – Denní věštec vyslal několik reportérů, aby našli různé úhly pohledu a to samé udělal i jeho rival, pro Remuse nový, přesto deset let vydávaný Hon na čarodějnice. Moderní přeměňování si je vyžádalo, aby se připojili k Penny Weasleyové za účelem vydání článku o jejich fascinující genetické podivnosti, která jim dovolila návrat. Dora si pak užila neformální debatu o své válečné romanci s kamarádkou ze školy, která teď pracovala pro Týdeník čarodějek. To vedlo k článku tak upřímnému, že Teddy karmínově zrudl a spálil jej. Remus víc než trochu v rozpacích pak s ulehčením doprovodil Doru na popovídání s Lee Jordanem, společníkem na Potterově hodince v jeho populárním pořadu v Začarovaném rozhlasu. Také se mu líbil rozhovor o jejich návratu s Teganem Fawcetem, novým redaktorem respekt rychle získávajícího Jinotaje, který jej převzal po výstředním Xenofiliusi Láskorádovi, jenž konečně odešel na odpočinek do Švédska honit chropotaly.

Byl to vyčerpávající týden, ale vedl k úspěchu. Většina článků a rozhovorů se soustředila na pozitiva jejich zázraku. Jen Rita Holoubková ve svém bulvárním časopise Tadá! publikovala článek, který nejen že překročil hranici urážlivosti, ale byl naprosto šílený. Remus měl podezření, že za jeho tónem stál fakt, že ji Harry před třemi dny uvěznil za vstup na soukromý pozemek bez povolení, když ji chytli na stromě u jejich domku, kde poškrábaná a zraněná zápasila se sovou o jejich dopis.

Po rozhovorech přišli návštěvníci. Andromeda s nimi byla samozřejmě od začátku, přeletaxovala se v okamžiku, kdy se vrátili domů. Patnáct minut dceru pevně objímala a úlevou plakala. Stálými návštěvníky byli také Weasleyovi. Molly doručovala své pravidelné dávky jídla (protože si byla jistá, že budou příliš zaneprázdnění, aby si sami vařili), Artur přicházel se všemi publikovanými články a zůstával, aby mohli probrat, cokoliv se objevilo. Viktorie se na Teddyho prakticky přilepila a Bill se zastavil, aby Remusovi pomohl změnit sklep zpět na vhodné místo pro jeho první přeměnu v tomto úžasném novém světě. Kingsley, jehož manželka byla zdatná lékárnice, mu dodal vlkodlačí lektvar, který za těch dvacet let zaznamenal vývoj, a stačila jen jedna jeho dávka před přeměnou. A Harry, Ginny, Ron a Hermiona se rozhodli, že nejlepší způsob, jak je rozptýlit od toho cirkusu kolem jejich návratu, je zahrnout je dětmi.

Remus je měl rád od začátku. Mladý James byl jeho děda a Sirius v jednom. Do dvaceti vteřin od seznámení se ten mladík pokusil z něj vystřelit a Remus do třiceti vteřin zjistil, že Harryho syn nejenže vlastní Pobertův plánek, ale víc než plní jeho motto. Albus byl vážnější povahy, ale milý, jakmile se dostal ze své skořápky. Malá Lily byla naprosto rozkošná. Do deseti vteřin se nalepila na Doru, jejíž žvýkačkově růžové vlasy si zamilovala. Hugo, zjevně její kamarád, zaníceně povzbuzoval Doru a Teddyho, aby soutěžili ve změně rysů, kteroužto hru Harry pokřtil na morfizaci. A nakonec tam byla Rose, která je všechny bombardovala otázkami jak to, že se tu objevili, a jak ta náhoda fungovala a fascinovaně se učila o této podivné nové magii. Když během té palby zachytil Ronův pohled, ten kývl hlavou k manželce a ústy naznačil dvojčata.

A samozřejmě, když se ta zpráva rozkřikla, přicházeli staří známí ze všech koutů a klepali jim na dveře. Přeživší členové Řádu jako Hestia Jonesová a Dedalus Kopál si vyšlapali cestičku k jejich dveřím a i Mundungus Fletcher se nenápadně vplížil na návštěvu. Kamarádi ze školy a kolegové Dory, všichni znepokojivě starší, se okamžitě zastavili a Remuse zaplavili bývalí studenti. Prvním byl kolem času na čaj Neville Longbottom spolu s manželkou Hannah, kteří doprovázeli křehčí, ale stále nezdolnou Minervu McGonagallovou. Lenka Láskorádová – teď Scamanderová – jednou ráno dorazila s manželem Rolfem a dvojčaty-syny na zádech obrovského bílého hipogryfa. Jednoho nezapomenutelného odpoledne zaskočilo pozdravit dvacet sedm lidí. Začínalo je to přemáhat.

Nevyhnutelně to byla Molly, kdo přišel s řešením, a Doře se ten nápad líbil, takže se, navzdory Remusově zdráhavosti, pustili do jeho provedení. O pomoc požádali přátele – ve Věštci i v Honu na čarodějnice vydali inzerát s pozvánkou všem, kdo si přejí přijít. A tak se jednoho jasného rána na začátku srpna ocitl Remus s manželkou a synem v rozlehlé zahradě Doupěte spolu s několika stovkami lidí, z nichž většinu sotva znali, jako rozrušené centrum pozornosti toho, co Ron rozjařeně přejmenoval na ‚Tak rádi, že nakonec nejste mrtví‘ oslavu.

George vytvořil tři obrovské bannery, na nichž zářila jejich jména, a jestliže se k nim přiblížili, pak je hlasitě povzbuzovaly. Molly upekla několik dortů o velikosti maďarského trnoocasého. Lee Jordan si připravoval vybavení na rozhlasový přenos v Arturově staré kůlně na nářadí. A k dovršení všeho, jako by nevěděli o Remusově stavu, což jej upřímně znepokojovalo, padesát tři lidí si jej našlo a potřáslo si s ním rukou.

Bylo to víc než děsivé. Skoro zvažoval jít domů a schovat se do postele.

Ale Dora se zubila od ucha k uchu a zjevně se bavila, zatímco klábosila se bývalou kolegyní Ester Hrdonožkovou o změnách v bystrozorském oddělení za posledních dvacet let. Trochu dál u skládacích stolů s Viktorií a skupinou školních přátel, kteří si nandávali moučníky, se smál Teddy, až se za břicho popadal.

A pak tam byl dort. S tím jste se hádat nemohli.

„Můj ty smutku, Remusi. Vypadáte na smrt vyděšený.“

Remuse vytrhl ze snění známý pisklavý hlas a on se s širokým úsměvem podíval dolů. „Dobrý den, Filiusi.“

Filius Kratiknot, jeho bývalý kolega a současný ředitel Bradavic, se zubil, když se vesele natáhl a odložil si talíř s pořádným kusem čokoládového fondánového dortu, který byl téměř tak velký jako on sám, než se efektně odlevitoval na příhodně umístěnou židli. Lusknutím prstů si přivolal vidličku a pustil se do jídla.

„Hm,“ přemítal spokojeně. „Dobrý dort.“

Remus se s úsměvem posadil vedle svého drobného přítele. „Nu, upekla ho Molly Weasleyová.“

„Ta žena je geniální.“ Filius zamlaskal. „Nemůžete se hádat s dortem, jako je tento.“

„Napadlo mě přesně to samé. Kromě jiného vám nemůže odmlouvat.“

Filius se dlouze zasmál. „Pravda, pravda!“ Přátelsky poplácal Remuse po rameni. „Vždycky jsem měl rád vaše poznámky, Remusi. Neuvěřitelně oživovaly sborovnu. Když jste musel odejít, chyběly nám.“

Remus si vždy užíval večery ve sborovně, kdy si vykládal s Pomonou a Minervou, vtipkoval s Filiusem a nebožkou Charity Burbageovou o hodinách, studentech a příležitostně o Severusovi, Argusovi a Sibyle, když provedli něco zvlášť pozoruhodného. Předtím roky trvalo, než mu byly příjemné rozhovory s dospělými, kteří vědí o jeho stavu, a chybělo mu to téměř kamarádství, které tam našel. Ačkoliv uměl od všeho trochu, jak ho naučila nouze, tady našel místo, profesi, lidi ke kterým patřil. Jen vlastní pitomostí o to přišel a to bolelo, i když ve skutečnosti ten post byl zakletý a bylo přehnaně optimistické čekat něco jiného.

„Jak jsou na tom Bradavice v těchto dnech?“ zeptal se a doufal, že svůj posmutnělý tón si jen představuje. „Harry mi řekl o přestavbě a že jsou jako nové. Taky vím, že Neville Longbottom vyučuje bylinkářství.“

„A je ředitelem Nebelvíru a je skvělý!“ Filius si nabral další plnou vidličku dortu. „Samozřejmě, tváře se změnily až na Hagrida a mě.“ Máchl rukou ke klíčníkovi, který s omluvami pomáhal znovu zavěsit prapory poté, co se mu nešťastnou náhodou do vousů zachytil háček. „A Sibyly, samozřejmě – nic menšího než drak v okně by ji v těchto dnech nedostalo z věže. Většina učitelů, kteří přežili bitvu, se za těch dvacet let posunula a ve třídách máme novou generaci, pro niž válka není nic než příběh z historie.“ Filius zvážněl. „A to mi přijde nebezpečné. Usnutí na vavřínech po Voldemortově pádu vedlo k jeho opětovnému vzestupu. A místo, které to může zastavit, jsou Bradavice.“

Remus přikývl. „Nemohl bych víc souhlasit.“

Filius se široce usmál. „To rád slyším. Protože mám plán na vyřešení toho problému možné hrozby, Remusi, a to bezprostřední vyřešení. Hodlám k tomu využít volná místa, která máme a brzy budeme mít.“

„Volná místa?“ V Remusovi se vzedmula vlna podivné, vířící, nepohodlné naděje, ale silně ji potlačil. Nebuď směšný. Jsi dvacet let pozadu. Jen se ptá na tvůj názor, to je vše…

„Hmm.“ Filiusovu odpověď zpozdila další dávka dortu. „První bude v dějinách čar a kouzel.“

„Dějiny čar a kouzel?“  Údiv se Remusovi nepodařilo zamaskovat. „Počkejte, ani mě nenapadlo, že to místo bude někdy volné. Co profesor Binns?“

Filius k němu vzhlédl. „Vy jste to neslyšel? Na konci toho strašného roku, pár týdnů před bitvou, jej profesor Carrow vymítil.“

„Cože? Proč?“

Filius rezignovaně pokrčil rameny. „Nechtěli, aby učil cokoliv jiného než jejich Čistokrevní především učivo. A víte, jaký starý Binns býval – neznal jiné osnovy než ty, co učil století. Nepostavil se jim, ani nebojoval – jen to prostě nemohl změnit a vykládal stejné dějiny jako vždy, mudlorození a tak. Takže Amycus Carrow přivolal nějaké zástupce spirituální divize a ti jej vyhnali. Byli dost opatrní, aby jej nezničili, i když je Carrow naváděl, ale po jejich činu už nemůže vstoupit na bradavické pozemky. Nicméně spirituální divize jej propašovala ven a našla mu místo v historické sekci kouzelnického archivu. Dál dává lekce, ale ne už tak velkému publiku. Je stejný jako vždy. Nejsem si jistý, zda si všiml rozdílu.“

Remus se pousmál. „Zní to dobře.“

„Získal jsem příjemného mladíka, který jej nahradil.“ Filius zlikvidoval zbytek své porce dortu. „Možná si ho pamatujete z třídy OVCE – Demetriose Warwicka?“

Remus přikývl – Demetrios byl tmavovlasý Zmojozel, který se vždy víc zajímal o původ kouzel a zaklínadel než o jejich použití. Také neochvějně ukazoval jen pohrdání nad předsudky svých spolužáků. „Demetriose si pamatuju. Byl to dobrý student.“

„Posledních dvacet let byl dobrým učitelem – děti skutečně začaly v dějinách dávat pozor.“ Filius se ale najednou zatvářil. „Nicméně jsem pár let zpátky zaznamenal, že začal být nepokojný. Fascinuje ho ten portál a jeho možnosti a myslím, že byl trochu zklamaný, když kontaktoval Penelopu Weasleyovou a zjistil, že jediné volné místo v časové divizi dostal jeho bývalý žák.“

Remuse přepadl pocit, že ví, kam toto míří. Očima zaběhl k synovi, který se smál s Ginny a Ronem. „Teddyho místo. Nabídli mu ho.“

Filius přikývl. „Myslím si to. Před třemi dny mi poslal sovu s výpovědí a řekl mi, že bude patřit k těm, o kterých se nemluví. Nedovedu si představit, že by šlo o něco jiného. Ale protože odchází, napadlo mě, že je dobrá doba udělat změny v osnovách směrem k, řekněme, současnějším událostem?“

„To zní rozumně.“ Remus si začal říkat, kam toto vše vede. Podle Filiusova poněkud významného pohledu poznal, že někam míří. Ale prolomit ten směr myšlenek nedokázal.

Filius si třel ruce. „A s tím na mysli… jsem oslovil vašeho syna.“

Remusovým břichem se prohnala podivná vlna – šok, uspokojení, souhlas, vše zabarvené trpkým nádechem závisti. „Teddy mi neřekl, že jste mu nabídl práci.“

Filius pokrčil rameny. „Ještě ne, ačkoliv bych rád. Předpokládám, že víte o plánech, které spřádá s Hermionou Weasleyovou.“

Remus se zasmál, i když poněkud nuceně – při těch hromadách papírů válejících se v obýváku, na které si poslední dny dělali poznámky, bylo dost těžké nevšimnout si výše uvedených plánů. „Vím, že s Hermionou hodlají revidovat a aktualizovat Dějiny bradavické školy. Velmi se na to těší.“

Přestaň. Neodraď Filiuse. Mohla by to být výborná příležitost pro syna a byl by velmi dobrým učitelem. Tak to nepokaz jen proto, že závidíš.

„Vím, je to velký projekt. Zvlášť když Hermiona pracuje na ministerstvu a většina práce padne na něj.“ Filius si pohrával s teď již prázdným talířem a s očividným záměrem obhlížel stůl s dortem. „Proto mu navrhnu, aby začal příští rok, až ta nejtěžší práce bude hotova.“

Rok. Za rok si dávno zvyknu. A můžu mu pomoct. Chci mu pomoct.

„Za těchto podmínek bude potěšený.“ Tak, dobrá práce. Správně řečeno. „Máte na mysli někoho na ten volný rok?“

„Náhodou ano.“ Filiusovy oči neopustily monstrozitu, kterou byl ohromný mrkvový dort Molly Weasleyové. „Vás.“

Asi deset vteřin trvalo, než se to jediné slovo prodralo zamlženým, lehce roztržitým Remusovým mozkem. A když k tomu došlo, to nejlepší, na co se zmohl, bylo jediné přidušené slovo.

„Promiňte?“

„Vás.“ Věcnost, s jakou to prohlášení Filius pronesl, byla upřímně šokující. „Nabízím vám práci, Remusi. Harry říkal, že ani nehledáte, když jsem se ho zeptal, a vím, že milujete učení. Tak tady ho máte.“

„Ale…“ Spojení mezi jeho ústy a mozkem patrně trpělo katastrofální poruchou. „Tedy… Filiusi, nikdy jsem dějiny neučil. Nedělal jsem je od školy! Přece…“

„Což ukazuje, že jste mě předtím pořádně neposlouchal.“ Filius klepl vidličkou o talíř. „Chci studentům předložit nedávnou historii a to z první ruky, Remusi. Chci, abyste to samé učil ve všech ročnících. Dvě války s Voldemortem. Koneckonců jste tam byl, bojoval v přední linii. A je to pro vás jen měsíc stará záležitost. Nemůže to být víc bezprostřední.“

„Ale…“ Remus byl popletený a vůbec jej nenapadlo přemýšlet, proč u všech všudy protestuje. „Neznám vše, co se během válek událo. A ani nevím, jak to skončilo…“

Filius jen nedbale pokrčil rameny. „Přečtěte si knihy. Teddy jich má několik. A samozřejmě, na detaily se můžete zeptat jistého Harryho Pottera a jeho přátel! Máte přístup k nejlepšímu studijnímu materiálu přímo od zdroje! A jde jen o rok, Remusi. Pak se můžete vrátit k obraně proti černé magii, kam patříte.“

V této chvíli začal být Remus přesvědčený, že se nějak dostal do nemožného paralelního vesmíru. Pokud tedy neusnul a nesní…

„Obranu?“ zeptal se slabě.

„Ach, tuhle část jsem nezmínil?“ zazubil se Filius. „Můj učitel obrany se těší na odchod a na vybudování útočiště pro bubáky v Suffolku a řekl mi, že na konci roku bude mít našetřeno dost, aby se do toho pustil. Ten rok můžete využít, abyste dohnal změny a inovace v předmětu za tu dobu, co jste byl pryč, takže až odejde, budete připravený místo převzít. Nemůže to být víc perfektní, to tedy ne. Váš návrat mě uchránil od příšerného lovení hlav.“

„Rád pomůžu.“ Nemohl se soustředit. Svět byl v oparu. To nemůže být skutečné, je to příliš dobré, příliš perfektní… Takovéto věci se jemu prostě nedějí… „A co můj stav? Rodiče nebudou chtít…“

„Ale to není nic, co by se nedalo stabilizovat.“ Ta bezstarostná krčení ramen začínala natahovat Remusovy křehké, nevěřící nervy. „Posledně jsme to zvládli dobře, až na tu jednu noc. A ministr Pastorek už dávno odvolal většinu těch směšných protivlkodlačích zákonů, takže se nemusíte bát. Samozřejmě, nějací idioti tu budou stále, ale lidé jsou teď mnohem tolerantnější. Náhodou je to zčásti kvůli vám.“ Filius se jemně usmál. „Koneckonců generace studentů zjistila, že vlkodlak může být také extrémně dobrým učitelem a normálním, příjemným, sympatickým člověkem k tomu. A teď jsou rodiči. Na to nezapomeňte.“ Ještě jednou si protřel ruce. „Takže co, Remusi, co říkáte? Musím se ještě zeptat vašeho syna, samozřejmě, ale na jeho přemluvení mám rok. To od vás potřebuju odpověď.“ Upřel na Remuse pronikavý pohled. „Vrátíte se učit do Bradavic?“

A to bylo to, oč tu běží. Až dosud vydával jen hm a dělal pauzy a protestoval, zatímco rozhovor pádil jako zdivočelý hipogryf mimo veškerou kontrolu. Ale tady byla prostá, přímá, základní pravda schovaná za tím vším. Remus cítil, jak se mu omráčení zvedlo z mysli, když vše absorboval, nechal, aby jej pohltilo, nechal tu myšlenku usadit – a zírat na tvář alternativy, což by znamenalo nevrátit se k práci, kterou miloval víc než jakoukoliv jinou.

A v tu ránu poznal, že je jen jedna odpověď.

„Ano,“ řekl. „Vrátím.“

„Vynikající!“ Filius tleskl, až téměř nadšením spadl ze židle. „Bude báječné mít vás zpátky! A teď, jestli mě omluvíte, vidím kus mrkvového dortu, které rozhodně nese moje jméno…“

A s tím vyskočil z židle a zmizel do davu, jako by zrovna neotřásl bývalým a brzy současným kolegou. A v následujícím tichu Remus jen seděl, zíral na jasné barvy praporů a dovolil si přijmout vše, co se právě stalo.

Vracím se do Bradavic. Vracím se do Bradavic.

Dobrotivý Merline. Budu zase učitelem…

Trvalo asi pět vteřin, než se jeho úsměv rozšířil na plnohodnotné zubení. Vrátí se do Bradavic…

„Remusi!“

Z jeho radostného snění jej vytrhla manželka. Vyprostila se z davu a táhla usmívajícího se Harryho, zatímco ve volné ruce důrazně mávala papírem.

„Remusi!“ zvolala znovu zarudlá a u vytržení. „Remusi, hádej co? Budu zase bystrozorka!“

Remus okamžitě pohlédl na Harryho, jehož úsměv a krčení ramen vypadalo neadekvátně vzhledem k faktu, že Dora se křenila jako kočka Šklíba a tančila tak šťastně, že se nohama sotva dotýkala země.

„Oddělení pořád potřebuje dobré bystrozory.“ Harryho úsměv se rozšířil do zubení, když ukázal na papír, se kterým Tonksová pořád mávala. „Neviděl jsem smysl v tom, nechat si jednu z nejlepších bystrozorek proklouznout mezi prsty, tak jsem zorganizoval rozvrh na přeškolení a doplnění. Bude kvalifikovaná k službě do Vánoc. Řekl bych to dřív, ale trvalo nějakou dobu zařídit…“

„Není to fantastické?“ Dora napůl vykročila, napůl vyskočila a vrhla se Remusovi do náruče. Ten reagoval jejím zvednutím do vzduchu, až se rozhihňala a zajásala do modrého nebe. Vzpomenul si, jak zničená byla, když přišla o práci, kvůli které tolik trénovala a kterou tolik milovala, jak frustrovaná byla a ztracená, že už nemůže pomáhat chránit ty, na kterých jí záleželo, alespoň oficiálně. Nemohl si pomoci a vrhl tichý vděčný pohled přes rameno na Harryho, zatímco Dora mu vracela objetí a užívala si svého štěstí.

„To je báječné…“ Remusovu větu utnuly manželčiny rty, ale proti takovému přerušení vůbec nic nenamítal. „Jsem za tebe tak šťastný.“

S rukama kolem jeho krku se Tonksová odklonila a rozzářila se. „To je náhoda. Já jsem za sebe taky šťastná.“ Jedním ostrým nehtem ho dloubla do ramene. „A Teddy svůj výzkum s Hermionou rozběhne, takže mu tolik nevadí, že přišel o místo. Teď už musíme jen vyřešit tebe…“

Nemohl si pomoci. Úsměv na rtech nedokázal potlačit.

Dořiny oči zajiskřily. „A pročpak se křeníš?“

Remus si pohrál s myšlenkou, že bude dělat hloupého, ale nakonec se rozhodl vyjít s pravdou ven. „Filius Kratiknot mi nabídl místo učitele v Bradavicích.“

Dořiny oči se radostí rozšířily a rozmáchla ruce, zjevně se záměrem je kolem něj zase hodit. Bohužel jediné, co ji až dosud drželo ve vzpřímené poloze, byly právě její paže kolem Remuse.

„Uf!“ Zadek se setkal s trávou s ozvěnou zadunění, ale Remus jí rychle nabídl ruku, zatímco se na něj manželka ze země najednou zamračila.

„Zatraceně doufám, že jsi to přijal!“ zvolala důrazně. „Znám tě, Remusi. Vím, že se pokusíš o výmluvy, ale pro učení jsi byl stvořený, takže raději jsi měl…“

Remus potvrdil tu domněnku pokývnutím hlavy. „Přiznám, že mě pár výmluv napadlo. Ale nakonec…“ Pokrčil rameny. „Rozhodl jsem se, že jsem idiot. Takže ano, zatraceně jsem to přijal.“

„Jo!“ Dořino vítězné máchnutí ruky do vzduchu z její uzemněné pozice přitáhlo pozornost, ale Remuse rozptýlilo Harryho nadšené poplácání po zádech.

„To je skvělé!“ prohlásil a Remuse polichotila, ale i zastrašila upřímnost v jeho výrazu. „Nevím o nikom, koho bych měl raději jako učitele svých dětí. Musím profesoru Kratiknotovi koupit láhev medoviny jako poctu jeho rozumu.“ Odmlčel se, aby pomohl Tonksové na nohy a oprášil jí trávu z hábitu. „Předpokládám, že budeš učit obranu?“

„Od příštího roku.“ Na Harryho tázavý výraz vysvětlil. „Tento rok budu učit dějiny. Filius chce, aby se děti dozvěděly o první a druhé válce od někoho, kdo tam byl. Nedávno.“ Podíval se na Harryho s omluvou i nadějí. „A jestli nemáš námitky, budu nejspíš potřebovat pomoc s několika částmi osnov…“

Harry se upřímně usmál. „To udělám moc rád.“

„Mami! Tati! Harry!“ S nevázaností ne nepodobnou matčině se Teddy vynořil z davu, tvář rozzářenou nádherným úsměvem. V ruce držel talíř mrkvového dortu.

Aha…

Teddy se zubil od ucha k uchu a přejížděl pohledem po svých milovaných. „Právě jsem potkal profesora Kratiknota u stolu s dorty!“ zvolal. „A neuhádnete, o co mě požádal…“

ooOOoo

Severní cimbuří bradavického hradu bylo opuštěné. Což bylo pravděpodobně jen dobře.

Remus pomalu, opatrně vydechl, když se zvolna opřel o vyčnívající zub zdi a zadíval se na pozemky, kde v temných a zádumčivých stínech Zapovězeného lesa dřepěla nezměněná Hagridova chatrč ve světle zamračeného zářijového rána.

Vypadalo to tu stejně.

Ani si nebyl jistý, co očekával.

Naposledy, kdy stál na tomto místě, byl, co se týkalo světa, zabit. Zdálo se neuvěřitelné, i s vědomím, že uběhlo dvacet let mrknutím oka, že tu nebyly žádné známky, žádné jizvy po destrukci toho dne, který prožil před dvěma měsíci. Ta ohromná rána od obušku obra zmizela beze stopy, nádvoří a trávník byly hladké, jako by v nich nikdy nevznikly velké krátery, když dopadlo bombové kouzlo a po okolí rozprsklo hlínu a kamení. Ani náznak těl, která pokrývala okolí. Nový byl jen krásný památník ve Vstupní síni. Pořád mu přišlo těžké a bizarní se na něj podívat. Kromě jiného, nesl i jeho jméno.

Ať se to pro studenty stane reálné, požádal jej Filius. Ať pochopí hrůzy, které přinášejí nenávist a předsudky. Ať si uvědomí, kam to vše vede, a tak se to už nikdy nestane znovu. Řekněte jim celou pravdu.

Vzpomínky na toto místo v chaosu, teroru, který temnota způsobila, byly stále živé. Kde jinde sdělit ten příběh než zde?

Podíval se na hodinky. Jedenáct dopoledne. Bylo prvního září a spěšný vlak do Bradavic právě vyrážel ze stanice Kings Cross. Studenti byli na cestě.

Jeho studenti.

Byl zpět. Byl zase učitelem. A jeho studenti se blížili.

I po měsíci příprav hodin s pomocí Harryho, Kingsleyho a Hermiony, i po celém včerejšku stráveném zařizováním jeho nového kabinetu u učebny dějin, mu to stále nepřišlo reálné. Asi to tak zůstane, dokud se síněmi nebudou zase ozývat kroky studentů a šťastné, rozesmáté hlasy, které by mohly odehnat příliš současnou vzpomínku na výbuchy a výkřiky.

Bylo divné být zpět. Ale Bradavice byly Bradavicemi a dobré vzpomínky vždy převáží ty špatné. A teď měl ještě větší šanci naklonit váhy. Vytvořit nové vzpomínky na místo, které miloval.

Nakonec se rozhodl, že tady žít nebude – vidět každý večer svoji ženu a syna pro něj znamenalo až moc, aby se toho vzdal. Filius byl neobyčejně velkorysý, když zařídil spojení krbem v jeho novém kabinetu s krbem ve Winchestrovce, aby Remus mohl docházet do zaměstnání. Harry a Dora nastavili bezpečnostní opatření, aby zajistili, že nikdo jiný než on nemůže to spojení použít jako tajná vrátka do školy. Bylo to ohromné a ambiciózní, ale zejména efektivní, jak se ukázalo podle popálené a šokované Ronovy hlavy, když ochrany testoval. Teď byli v přízemí a dokončovali obrany v kabinetu, aby se žádný student nevydal na výlet. Teddy asistoval, protože mu veřejně prospěšné práce přikazovaly pomáhat v Bradavicích. Toto opatření se ukázalo ideálním, protože Teddy tak měl přístup k duchům a do bradavické knihovny, což bude důležité pro jeho výzkum. Ani trochu neprotestoval kvůli pomoci madame Pinceové v knihovně nebo domácím skřítkům v kuchyni a dokonce skončil se spáleninami a drápanci, když s působivě radostnou ochotou pomáhal Hagridovi s jeho tvory. Pouze pomáhat stárnoucímu a čím dál víc iracionálnímu panu Filchovi s jeho povinnostmi školníka se ukázalo být víc než obtížné, Filius však Teddymu slíbil důstojnější povinnosti, až se studenti vrátí – koneckonců by bylo těžko vhodné, aby byl budoucí učitel viděn, jak umývá chodby. Vůbec nepřekvapovalo, když se jeho syn tak rychle přihlásil, že mu pomůže se zakouzlením. Remuse trochu znepokojilo, že ta složitá kouzla bude muset příští rok přesunout do jiného kabinetu, Dora však radostně poukázala, že aspoň nový učitel dějin nebude protestovat, až si vypůjčí krb.

Dva profesoři Lupinové, škádlila je vesele. Jak se s tím svět vyrovná?

I Remus se víc než trochu znepokojoval, jak se s tím studenti srovnají, ale když zvážil možnosti, které měl jen před pár měsíci, přemýšlet o potenciálním zmatku žáků byl stěží konec světa.

Dostal druhou šanci. Druhou šanci žít svůj život, život, o kterém nemyslel, že bude někdy mít, překrásnou ženu, báječného syna a práci, kterou miloval ve světě, kde byl, když ne přímo populární, tak alespoň akceptovaný. Měl skvělé přátele a rodinu, kterou miloval víc než co jiného. A teď zde stál a vítr mu pohrával s vlasy a chladil mu tvář, hleděl na Bradavice, které jako fénix povstaly z destrukce. Nemohl si pomoci, ale všechny kapky Felix felicis na světě by jej neučinily větším šťastlivcem.

Zavřel oči, zvedl tvář k nebi a nebyl si jistý, koho oslovuje. Ani si nebyl jistý, jestli mu na tom záleží. Zašeptal dvě slova, která se zdála zcela nepřiměřená.

„Děkuji vám.“

ooOOoo

„Děkuješ komu?“

Tonksová si nemohla pomoci a usmála se, když Remus nadskočil dobrou stopu nad zem. Když ho něco překvapilo, vypadal mladistvě a rozkošně. Nedokázala odolat nutkání vylekat manžela, až nadskočí, když už se naskytla příležitost. Považovala to za benefit manželky.

Aby přiznala pravdu, Remus nebýval překvapený dlouho, a dnešek nebyl výjimkou. „Odkud jsi přišla?“ zeptal se překvapivě klidně. „Neslyšel jsem tě.“

Tonksová se zazubila a přikročila k němu. Posadila se do zubu cimbuří a zadívala se na pozemky. „No, víš, to je to přeškolení ve stopování a sledování. Tonksová, malé slůně, už neexistuje. Od teď budu klouzat po zemi jako tichý duch, připravený okamžitě vystřelit…“ Kývla hlavou k střelecké věži. „Ale na vrcholu schodů jsem se rozplácla jak žába, takže jsi nedával pozor.“

S láskyplným úsměvem se posadil vedle ní a hravě ji dloubl do ramene, když se loktem opřel o kámen. „Jen jsem přemýšlel.“

Tonksová mu dloubnutí do ramene škádlivě vrátila. „O čem?“

Pohlédl kamsi daleko. „O tomto. Že jsem tady. Co se tu stalo. Co by se stalo, kdyby Teddy…“

Jemně mu položila ruku na zápěstí a tím jej zastavila. „Nedělej to.“

Zatvářil se lehce káravě. „Je důležité nezapomenout. Tolik lidí zemřelo. My jsme mohli zemřít. My jsme měli zemřít.“

Jemně mu položila prst na pusu. „Samozřejmě je důležité nezapomenout,“ odvětila tiše. „Ale stejně důležité je se tím obšírně nezabývat. Dostali jsme tento zázrak. Nepromarněme ho rácháním se v mělo-být.“

Mírně se na ni usmál. „Vím. Jen… je to těžké. Zvlášť tady…“

Tonksová přesně rozuměla, co myslí. Záblesky vzpomínek, výkřiků a ran a ten bizarní obraz jejího vlastního ztuhlého obličeje, když sledovala, jak její kopii zahalilo život zkracující zelené světlo… Stalo se to tady. Tady by zemřeli, nebýt jejich syna.

Ale nezemřela. Že tady stála, to jen dokazovalo. Jaký mělo smysl si tím zase procházet, když se to ani nestalo? Hloubání o minulosti stálo v cestě času strávenému lépe, žití v přítomnosti a budoucnosti. Tu lekci se těžce naučila v roce před jejich svatbou.

Starý Pošuk říkával, že mohlo-být ti přinese jen hromadu lítosti a pár jizev, ke kterým by nedošlo, kdyby sis pročistil hlavu a zabýval se tím tady a teď. Pošuk byl paranoidní parchant a blázen, ale přesto ten starý prevít věděl, o čem mluví.

Tonksová na Remuse upřela významný pohled. „Vím, že je to pro tebe těžké. Byl jsi stvořený k dumání. Je to zakouzleno do tvého mozku. V Remusově světě probíhá – božínku, cosi se stalo, musím se posadit stranou a bez ustání o tom přemýšlet…“

„Hej!“ Ramenní terč zasáhla větší síla. „Nejsem až tak špatný.“

Tonksová se zazubila. Věděla, že ho trošku vytáčí, a bylo jí to dost jedno. „To teda sakra jsi, víš. Ale je to v pohodě. Teď jsem konečně získala čas to z tebe dostat.“

Jedno obočí se pomalu zvedlo, až prakticky zmizelo ve vlasech. „Dostat to ze mě? Co uděláš – zaženeš mě do rohu a budeš práskat bičem, dokud nepřestanu?“

Tonksová hravě zahýbala obočím. „Jsi studnice nápadů…“

Remus protočil očima, ale nebyl rozmrzelý. „Díky, ale roky každoměsíčního a dost neplodného poutání řetězy ve sklepě mi docela stačí. Ale ohledně přemýšlení…“ Pomalu se usmál. „Uvidím, co zvládnu. Ne že by mi toho život nechal k přemýšlení málo.“

„A přesto vím, že se budeš stále pokoušet.“ Drze se usmívající Tonksová se sehnula pod manželovou paží a láskyplně se přitulila k jeho rameni. Objal ji a stiskl. „Ale stejně tě miluju.“

„A i když nepřemýšlím, budeš mě kvůli tomu pořád škádlit.“ Jeho hlas zarachotil o temeno její hlavy. „Ale já tě taky stejně miluju.“

Tonksová se na chvilku oddala jeho teplu, vůni, doteku, pocitu že je prostě tady, s vědomím, že jednou provždy mají čas vybudovat si pořádný život, společnou budoucnost. Bylo to velkolepé. Bylo to správné.

„Na koho jsi myslel?“ zeptala se nevědomky. „Když jsem dorazila, na koho jsi myslel?“

Přitiskl si ji k rameni. „Na všechny zodpovědné, kteří mi dovolili mít toto.“

Tonksová přitiskla tvář k látce jeho hábitu a nebyla si jistá, jestli se někdy v životě cítila tak spokojená. „V tom případě,“ pronesla tiše, „dostanou i mé díky. A není to dluh, který bych kdy mohla splatit.“

ooOOoo

Teddy si nebyl jistý, jestli má rodiče rušit, když vzhlédl z nádvoří a uviděl je v objetí na cimbuří, odkud je před dvěma měsíci odnesl. Ale matka si jej všimla a nadšeně jej přivolávala, otec se usmál a mávl. Než si to uvědomil, přešel za nimi a položil mop a kbelík, kterým jej Filch před pár minutami vybavil. Dívali se na bradavické pozemky a zaháněli velmi znepokojující pocit déja vu.

Bylo tak divné vidět je zrovna tady. Tolikrát sledoval scénu, která se zde odehrávala, scénu, v níž zdánlivě zemřeli. Vědomí, že to nebyli doopravdy oni, té vzpomínce nesebralo na reálnosti. Když je sledoval, myslel si, že jsou to oni, a pokaždé cítil jejich ztrátu. Když se na ně teď díval, jedna jeho část pořád nemohla tak docela uvěřit, že nepřijdou obři a nerozbijí cimbuří, že se neobjeví Dolohov a nesešle smrtící kletbu. Ale byli tady, teď, usmívali se na něj, vtáhli jej mezi sebe. Máma mu dala rychlou pusu a táta mu poklepal na paži, aby si pospíšil do jejich kroužku lásky.

Jeho rodiče. Jeho rodina.

A tolik je miloval.

„Takže.“ Máma popadla mop a dovádivě jej rozhoupala. Úspěšně pocákala manželovy i synovy nohy vodou, když kbelík nevyhnutelně vyslala do vzduchu. „Jaký je život v Bradavicích, poskoku?“

Teddy přijal ručník, který táta s ironickým úsměvem vyčaroval, a začal si sušit nohy. „Přiměřeně odporný s ohledem na to, že jde o trest,“ přiznal pochmurně. „Filch rozhodně za posledních pár let přišel o rozum. Nejsem si jistý, jestli záchodky na třetím patře byly umyté od dob, kdy jsem byl ve škole, a už tehdy nebyly zrovna příjemné. Ani domácí skřítci se jich nedotknou. A v učebně lektvarů je jakási prsť, ve které už by se mohla vyvíjet forma života. Jestli se ukáže, že mám pravdu, pak bych ji mohl pojmenovat…“ Povzdechl si. „Nemůžu se dočkat začátku vyučování, až se vrátím do knihovny.“

„Jen počkej, až se studenti vrátí.“ Máma vědoucně pokývala. „Pak už ani knihovna nebude útočištěm. Zažila jsem tam bomby hnojůvky, bláto, vodu, pudink…“

„Pudink?“

„Nejlepší studijní skupina všech dob,“ zavzpomínala máma. „Největší jídelní bitva v bradavické historii a rozstřel začal v jediné místnosti, kde jídlo bylo zakázáno. Trvala tři hodiny. Brumbál to přišel rozpustit a dopadl tak, že se přidal. A, samozřejmě, skončilo to rekordem trestů, které jsem dostala najednou. Profesorka Prýtová skutečně zfialověla…“

Táta se taky zubil. „Kolik?“

„Všechny večery po dobu dvou měsíců, včetně víkendů, jsem pomáhala Pinceové s knihami. Bylo to šedesát jedna trestů v řadě, abychom vyčistili všechny police ručně. Pokoř to!“

Táta se uchechtl. „Byl jsem prefektem, pamatuješ? Tím hodným hochem. Nicméně tvůj bratranec Sirius by vesele převzal rekord a zvedl ho o jeden měsíc.“

Teddy na mámina bratrance Siriuse narazil, když sledoval minulost rodičů, a nepřišlo mu těžké uvěřit. „Co u všech všudy provedl?“

Táta se podíval na západní stranu kamenných zdí Bradavic. „Řekněme to takto. Je důvod, proč je západní věžička nakřivo…“

Teddy zavrtěl hlavou, když se máma zvonivě rozesmála. „Tvoji kamarádi byli šílení,“ prohlásil upřímně.

Táta se jen zakřenil. „To ano. Ale taky zábavní. S nimi jsem se nikdy nenudil.“

„Dovedu si představit, že ne.“ Teddy se pro sebe usmál, když se opět zadíval k lesu. V duchu se vrátil k tátově tvrzení, že ho jeho kamarádi zachránili, když uvízl v portálu napůl cesty mezi minulostí a budoucností. Pro něj byli jen příběhy, jako mu kdysi rodiče byli příběhy, obrázky v portálu, když sledoval jejich minulost, ale ne úplně je znal. Ale byl vděčný, že mu otce vrátili. Byl jim tak vděčný.

„Mami, tati.“ Obrátily se k němu dvě tváře, vždy známé, ale nyní tak reálné. „Tehdy v chalupě, ne dlouho poté, co jsem vás vytáhl, jste mi oba řekli, že vaše životy nestojí za riskování budoucnosti.“ Dovolil si zazubit. „Vzhledem k aktuálním okolnostem bych rád oficiálně prohlásil, že jste se oba naprosto mýlili a já teď přijmu vaše omluvy.“

Byl rád, že oba rodiče v tom viděli tu vtipnou stránku.

„Cože?“ uchechtl se táta. „Myslíš tím, že oba máme cenu počínající formy života a toalet na třetím patře? Jsem polichocen.“

„Po jaké omluvě jdeš?“ zasmála se máma a opřela se o cimbuří. „Můžu se ti plazit u nohou, ale raději bych počkala, až budeš mít čisté boty.“

Teddy se přidal k jejímu smíchu, ale zvážněl. „Myslím to vážně,“ prohlásil tiše. „Mít vás zpět, mít šanci vás oba poznal a vidět, jak pokračujete v životech a jste šťastní… Stálo by to za všechno. Miloval jsem svoji práci a bude mi pořád chybět, ale stálo za to dostat vás zpět do života. I kdybych šel do vězení, bylo by mi to jedno, jen abyste vy byli v pohodě. Mám vás rád.“

Cítil kolem sebe matčinu paži a položil jí hlavu na rameno. Nato je oba objal táta.

„Taky tě máme rádi, synu,“ slyšel jej Teddy zašeptat. „Taky tě máme rádi.“

ooOOoo

Na nádvoří pod nimi stál Harry Potter, vzhlédl na tři objímající se postavy a usmál se.

Jak podivně se věci vyvinuly.

Stále si pamatoval ty temné, strašné dny, které následovaly po konečném vítězství nad Voldemortem. Pamatoval si tu řadu pohřbů, hlavně jeden konkrétní dvojitý, kdy seděl a zíral na malinkého Teddyho v náručí uplakané babičky a přemýšlel, jak u všech všudy tohle napraví.

Nikdy by jej nenapadlo, že něco takového někdy uvidí.

Tak moc truchlil v těch dnech po hořkém vítězství. Po rodičích, kteří zemřeli, aby jej zachránili, po věrném a milujícím kmotrovi Siriusovi, po Albusi Brumbálovi, záhadném dokonce i po smrti, po Fredovi Weasleym, který zemřel s úsměvem na tváři, po Dobbym, který zemřel jeho jménem, a dokonce i po Severusi Snapeovi, který miloval až do konce jeho matku natolik, aby mu dokázal dát vše potřebné k vítězství.

A truchlil po báječném učiteli, na kterého si nenašel dost času, aby jej skutečně poznal, a po jeho zářivé, odhodlané ženě, kterým byla ukradena společná budoucnost a čas, aby poznali svého syna.

Teď ji měli.

A ačkoliv pořád zbývali ti, za kterými Harry truchlil, kteří byli v té strašné době ztraceni, nemohl si pomoci a cítil, že když se dívá na Teddyho opětovné spojení s rodiči a sleduje Remuse s Tonksovou pokračovat v životech, které si zasloužili, ta jedna z velkých křivd závěrečné bitvy je zázrakem napravena.

A pro opětovně sjednocenou rodinu Lupinových bylo konečně vše dobré.