Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kterak se Lucius Malfoy pokoušel domluvit manželství

(How Lucius Malfoy tried to arrange a marriage)

autor: coffeeonthepatio

překlad: Jacomo, betaread: Calwen 

originál ZDE

Romance/Humor, rating: 13+

cca 5300 slov

Shrnutí: Lucius má geniální plán, jak znovu získat dobré jméno v kouzelnickém světě: ožení Draca s nejslavnější mudlorozenou čarodějkou. Neví, že ta už ale patří k Severusovi.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží coffeeonthepatio. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PP: Milované čarodějky, tahle je pro vás - jako aspoň malinká náplast na naše nucené odloučení. Díky, že jste! *medvěd *

***

Jmenuji se Severus Tobias Snape. Je mi čtyřicet pět let a přežil jsem ošklivé hadí kousnutí, šedesát sedm cruciatů, tři kletby imperius, dvě sektumsempry a šest či sedm desítek dalších potenciálně život ohrožujících kleteb, prokletí a zaklínadel. Byl jsem Smrtijed, špeh a mistr lektvarů; zabíjel jsem, mučil, kál se ze svých hříchů, pykal jsem za ně a byly mi odpuštěny.

Jmenuji se Severus Snape a miluji Hermionu Grangerovou. A Hermiona Grangerová miluje mě.

Mám podezření, že ví, že ji miluju. Ještě jsem jí to neřekl, navzdory tomu, že ona mi to říká každý večer, když má tvář položenou pod mou bradou, těsně před tím, než mě políbí na dobrou noc, povzdechne si a zavře oči. Ráda mi připomíná, že mě miluje. Uvědomuju si, že mi to víc dokazuje činy než slovy. Tím, jak se jí rozzáří oči, když mě uvidí, nebo že na mě čeká v mém bytě, než se vrátím od Svatého Munga, kde vařím lektvary. Zkrátka víme, že se navzájem milujeme, ale nikdo jiný to neví. Nemůžu si vzpomenout, kdo první přišel s nápadem držet to v tajnosti. Možná k tomu došlo, protože nejdřív jsme si nebyli jistí, kam to povede. Možná, že ze začátku Hermiona cítila jen pouhou fyzickou přitažlivost k potenciálnímu ničemovi, k temnému hrdinovi. Ano, ohrnuji nad těmi slovy nos. Možná jsem ničema, ale rozhodně nejsem hrdinou. Obvykle se směje, když s ní v tomto bodě nesouhlasím, a já ji nechám. Každopádně si asi vzpomínám, že to ona chtěla, si to nechali pro sebe, a já jsem souhlasil. Tehdy před necelým rokem jsem nepromluvil a nepromluvím ani teď, nenechám ji čelit hněvu těch dvou omezených nebelvírských hrdinů a jejich příbuzných. I když jde de facto jen o jednu rodinu. Od začátku bohužel dala zcela jasně najevo, že v žádném případě neexistuje důvod, proč by ji zahanbovalo být se mnou. Před rokem nastávaly chvíle, kdy jsem o jejích slovech pochyboval, ale chovala se vstřícně a velmi vášnivě a vždycky sténala ve správnou dobu mé jméno. Dnes už vím, že se za mě nestydí. Teď jsem to já, kdo o tom nechce mluvit, kdo to – ať už je to cokoliv, třeba vztah – chce udržet v tajnosti.

Nicméně předpokládám, že bych jí měl brzy říct, že ji miluju. Protože je to pravda. Víc než cokoliv na světě. Ne že bych to přiznal někomu jinému kromě ní. Vzpomeňte si, jsem Severus Snape. Nepřiznám se k ničemu, i když budu mučen nebo téměř vykrvácím. Ale ona si to zaslouží. Prostě si to zaslouží. A možná bych ji měl konečně požádat, ať se ke mě přestěhuje. Nebo ať se spolu někam přestěhujeme, ačkoliv můj byt je mimořádně pěkný a dokonce i ona si to myslí. Počítám, že ani jeden z nás není typ na manželství. Jinak bych ji požádal, aby se stala mojí ženou. Přesto, jakmile ji jednou požádám, aby se přistěhovala, lidé se dozvědí, že jsme spolu, a já nevím, jestli je na to už připravená. Je to krásná, mladá, inteligentní čarodějka, jedinečná. Výjimečná. A já ji miluju. Asi jsem připravený vykašlat se na opatrnost a vykřičet ze všech střech, že miluju Hermionu Grangerovou (nikdy bych to neudělal, ale snažím se, abyste mě pochopili).

Uvědomil jsem si to zejména v momentě, kdy Lucius začal s tím blábolem. No, buď vykřičím ze všech střech, že Hermiona je moje a jenom moje a že mě miluje a já miluju ji – nebo prokleju Luciuse do příštího milénia (a vzhledem k tomu, že jedno právě začalo, bude to dlouhé prokletí). Nebo bych ho mohl zardousit. Nebo praštit. Nebo ho zavřít do přístěnku s těmi dvěma omezenými nebelvírskými pitomci a nechat je poslouchat jeho tlachání. A nechat je, ať ho proklejou. Nebo ho zardousí. Nebo praští. Cokoliv.

Takhle to zkrátka dál nešlo.

„Cože chceš?“ zeptal jsem se a urputně se při tom snažil, aby to neznělo moc rozzlobeně. Ten arogantní dutohlavý pitomec. Měli ho poslat do Azkabanu na delší dobu než jen na rok. Na rok v ekvivalentu balíčku královských služeb. Peníze dokážou zajistit hodně věcí. Ale ne všechno, ušklíbl jsem se v duchu.

„Musím znovu posílit své postavení ve společnosti,“ jal se Lucius vysvětlovat znovu a pomalu, jako kdybych byl idiot. Ale nechme ho, ať si to ještě chvíli myslí. Když tomu ještě pořád věří.

„Ano,“ protáhl jsem. „A hodláš to udělat jak?“

„Ožením Draca,“ usmál se ten blonďatý pitomec drze.

„Ano,“ protáhl jsem znovu.

„Se šmej- s mudlorozenou.“

Tak jsem opravdu slyšel dobře.

„S Hermionou Grangerovou,“ culil se ten dutohlavec dál. „Není to geniální?“ hleděl na mě s výrazem naprosté sebejistoty ve tváři. Měl jsem chuť praštit ho do nosu. Slyšet, jak mu pod mou pěstí praskne, cítit vlastní bolest z toho úderu, vidět, jak sebou škubne. Býval jsem Smrtijed.

Ale ovládl jsem se.

„A proč,“ otázal jsem se sametovým – Hermiona mě miluje – tónem, „by měla slečna Grangerová souhlasit, že si vezme tvého syna? Nebo Draco, že si vezme ji?“

„Draco musí poslouchat,“ vysvětlil Lucius a tón jeho hlasu se proměnil z veselého na chladně vypočítavý. „A pokud jde o tu šmej- mudlorozenou, inu, uvědomí si, že nemůže najít lepší partii. A pokud bych ukázal trochu zájmu, ne, pokud by Draco ukázal trochu zájmu o její projekt domácích skřítků nebo něco podobného, jsem si jistý, že mu padne k nohám. Podle toho, co jsem slyšel, už se s přáteli moc nevídá, ten krv… Ronald Weasley se chystá oženit s Levanduli Brownovou – mimochodem, vhodné manželství – a Harry Potter, jak jsem slyšel, čeká první dítě s tou dcerou krvezrádce. Ehm, s Ginevrou Weasleyovou.“

Což byla z velké části pravda. Ale jsem si jistý, že Lucius si představoval, že Hermiona sedí sama mezi svými knihami a studuje, čte si nebo bojuje za domácí skřítky. Tak to nebylo. Teď přenesla svůj zájem na vlkodlaky (ne že bych s tím úplně souhlasil, ale pochopila to) a volný čas skutečně trávila s knihami. V mé knihovně. Obklopená knihami. Děláním věcí, které s knihami neměly nic společného. Ačkoliv ano, někdy jsme jen tak seděli a četli si. S mojí hlavou na jejím klíně. Ne že bych to někdy přiznal. Ani kdyby náš vztah vešel ve všeobecnou známost. Ani pak ne. Zlý, ušklíbající se, temný smrtijedský netopýr si nemohl užívat pocit, kdy má hlavu položenou na klíně krásné, talentované, mocné, mladé čarodějky, která milovala zamotávat mu své prsty do vlasů.

V duchu jsem se zachvěl. Nebyl čas fantazírovat, nebo spíše ještě nebyl čas dělat si plány na večer. Bylo nutné soustředit se na toho pitomce, co tady seděl, jednu nohu arogantně přehozenou přes druhou, prsty si pohrával s holí (no, povídalo se, že Narcisa nebyla v manželství plně – spokojená), rty zkroucené v namyšleném úšklebku, který bych mu s chutí setřel z tváře. Což udělám. Časem.

„Zní to všechno skvěle, Luciusi, ale pochybuji, že slečna Grangerová padne Dracovi k nohám jen proto, že náhle projeví zájem o skřítky. Nehledě na to, že by to okamžitě prokoukla,“ namítl jsem zdánlivě bez emocí.

„Možná ano. Možná ne,“ ušklíbl se. „Uvidíme. Jen si představ, jak se mi otvírají dveře. Mně a mé rodině.“

Protočil jsem oči. Nedalo se nic dělat. No, tedy až na to, že jsem se chtěl milovat s Hermionou, abych jí připomněl, že je moje a jen moje. A možná jí říct, že ji miluju. Jen abych se ujistil, že to ví.

Rozloučil jsem se brzy. Všechno ostatní bylo vedlejší a já už jsem dál nechtěl poslouchat řeči o tom, k jakým koncům hodlá Lucius Malfoy dovést myšlenky o tom, co bude moje čarodějka, moje partnerka znamenat pro jeden z Luciusových cílů. No, když se to tak vezme – možná ke konci jako takovému. Rána do nosu a malá kletbička či zaklínadlo by mohly odvést slušnou práci. Na rovinu – vím, že to je ještě arogantnější než Luciusovo chvástání – většinu času mě bavil svými soustavnými plány, jak se dostat zpět na vrchol, zpátky do více či méně respektované společnosti. Jako když se zvířata snaží vyškrábat z vody, aby se neutopila. Něco na ten způsob. A ano, vím, že taková myšlenka je stěží oduševnělá a pravděpodobně mě přivede přímo do pekla (měl bych věřit v peklo, což nečiním – děkuji, nemám zájem), ale buď jak buď, znal jsem Luciuse. A Lucius byl schopen věcí, které by mi ani nikdy nepřišly na mysl. Vždycky byl takový. Stále věřil, neochvějně, v čistokrevnou nadřazenost. Stále věřil, že jen proto, že nesl jméno Malfoy a oženil se s Blackovou (a zázrakem zplodil potomka), byl lepší než zbytek kouzelnického světa. Nebyl. V tuto chvíli neměl nic na práci, žádnou činnost kromě svých záměrů a podobných věcí, které si vytvářel. Někdy jsem si říkal, že by bylo užitečné, kdyby si našel nějakého koníčka. Hermiona říká, že pletení po mudlovsku je šikovná věc, když potřebujete zaměstnat ruce. Nebo třeba háčkování.

Vybuchl jsem smíchy (protože už jsem byl zpět ve svém bytě, mohl jsem si tuto malou extravanci dovolit), jelikož jsem si představil Luciuse Malfoy, jak se zoufale pokouší uplést svetr. Nebo uháčkovat šálu. Nebo čepici.

„Tady má někdo dobrou náladu,“ zaslechl jsem z chodby, právě když se dveře mého bytu zavřely, a téměř jsem šťastně vzdychl. Moje čarodějka byla doma. Tedy u mě doma. Doufám, že brzy u nás doma. Ale teď to stále byl můj domov, ačkoliv tu trávila téměř každou noc.

„Ani ne,“ odpověděl jsem, když jsem vykročil, abych se s ní přivítal. Tedy řádně přivítal. A řádné přivítání zahrnuje vzít ji do náruče (protože to je místo, kam patří, i když bych to nepřiznal), možná ji trochu přitisknout k nejbližšímu čemusi na způsob zdi, uchopit ji za zátylek nebo jí zabořit ruku do vlasů, druhou rukou si ji přitáhnout blíž a políbit ji. Ne bez vášně. Zcela naopak. Poznal jsem, že jsem úspěšně zvládl řádné přivítání, když buď zasténala, nebo se ke mně pevně přitiskla. Většinou značně chlípně. Nebo obojí. Pak bylo vítání velmi, velmi úspěšné. Ačkoliv musím připustit, že tentokrát to myslím bylo trochu odlišné. Ano, byl jsem tak energický a majetnický jako jindy, ale přece jen jsem doufal, že bych tím mohl ukázat, jak moc ji miluju. Tím polibkem. No, samozřejmě si nejsem jistý, jak moc opravdově to zvládnu ukázat polibkem. Ale zdálo se, že na nějaké úrovni to fungovalo, protože pomalu otevřela oči, oddálila naše rty, ale stále mě pevně držela v náručí. Podívala se na mě s neochvějnou náklonností, láskou, kterou ke mě cítila. A já věděl, že ten pohled patří jen mně. Viděl jsem, jak reaguje na další lidi, které má ráda. Sakra, dokonce jsem ji viděl i s tím Weasleyovic klukem a s Potterem. A nikomu se nikdy nedostalo takového pohledu. Jen mně. Jenom mně.

„Taky jsi mi chyběl,“ zašeptala s úsměvem.

Za to já jsem pouze zabručel. Víte, že nepatřím k těm, kteří kolem sebe trousí sentimentální slůvka o nehynoucí lásce a takové ty řečičky. Budu jí to muset říct, ano, ale no tak, měla by na to přece přijít. Byla bystrá a inteligentní a – moje. Takže místo toho, abych jí vykládal, jak mi chyběla, že to byl dlouhý den pro mě i pro ni a že se mi nelíbí, když pracuje přes čas, znovu jsem se sklonil a políbil ji na krk. Obvykle začínám svlékáním jejího hábitu, svetru, halenky nebo čehokoliv, co má na sobě (pokud něco na sobě má), z ramen a políbením na odhalenou kůži, to je tak nějak moje verze šílenství. Šílení po ní. Takže když odstraním jakoukoliv otravnou, nepříjemnou část jejího oděvu, sevřu ji v náručí a políbím ji naplno na rameno, poblíž jamky pod klíční kostí, přejedu jí rty po kůži, abych naplno ochutnal svou Hermionu, a pak se přesunu k jejímu krku a dlouze se mu věnuju. Není to jen moje potěšení, protože líbat ji tam, ochutnávat ji, cítit ji, to vše si užívá i ona, jelikož slyším, jak vydechuje moje jméno nebo něco jiného, co obvykle zahrnuje slova jako postel nebo ložnice nebo, ve vzácných případech (ale dochází k nim), slova ’přímo tady’. A mezitím mi obvykle obtáčí nohy kolem pasu a přitahuje si mě blíž. Takový den rozhodně není výjimkou. Nejprve tedy zašeptala moje jméno tím úžasným, dechberoucím, sexy hlasem, a poté jsem mohl cítit, jak si mě stehnem a lýtkem přitáhla blíž.

To byl pokyn pro mě, abych ji zdvihl, odnesl tu drahocennou, úžasnou, krásnou, jemnou, horoucí bytost, která je jen moje, do své ložnice (která téměř působí dojmem, jako kdyby už byla naše, protože její oblečení je všude) a položil ji na postel, následoval ji a začal rozbalovat svůj dárek. Byla moje. Moje. Moje. Nikoho jiného.

Obvykle se na sebe chvíli jen díváme. Hledí mi do očí a já vím, že tohle jsem nikdy, nikdy k nikomu jinému necítil. Pokaždé mě zasáhne, že je pro mě ta jediná a že je tady se mnou, a ten den, kdy jsem slyšel od Luciuse ten směšný plán, nebyl výjimkou, ba naopak. Ten den jsem jí věnoval zvláštní pozornost, víc než kdy jindy jsem myslel především na její potěšení a plnil jí všechna přání. Je moje a moje zůstane. Po zbytek života.

Mezi vším tím, co na Hermioně opravdu miluji, je to, jaká je po našem milování. Úplně vláčná, poddajná, horká, měkká, jemná, krásně voní a je trochu ulepená od potu. Ale obvykle mi položí hlavu na hruď nebo na rameno, půvabně (no, víceméně) si přehodí svou nohu přes mou a drží mě tak pevně jako já ji. Nikdy to neproběhlo jinak, ani když jsme spolu byli poprvé. Ani jednou neopominula podívat se pak na mě a zašeptat mi něco do ucha. Cokoliv. Ale ta slova, pronesená zadýchaným hlasem, jsou mi moc milá a vzácná, říká mi tím, po té, co jsme se milovali, a před tím, než jdeme do postele (a to někdy není v tutéž dobu, ale třeba až za několik hodin), že mě miluje. Občas jsem si přál mít – jak je to slovo, odvahu? – říct jí to také. Víte, nejsem zbabělec. Nikdy jsem nebyl, ale je těžké to, co cítím celým svým zmrzačeným srdcem, vyslovit.

A jak tak ten den ležela v mém náručí, znovu jsem propásl příležitost to říct, a místo toho ji políbil na čelo a dlaní ji pohladil po boku, zádech a stehně a téměř stejnou cestou putoval zase zpátky nahoru. Věděl jsem, že ji musím informovat o tom, co jsem slyšel. A musel jsem ji informovat o tom, že naprosto nemám v úmyslu ji nechat odejít. Nikdy. Co bude živa. Ale především jsem ji musel varovat, monitorovat jídlo a pití kvůli jakémukoliv druhu nápoje lásky (nebyl jsem úplně jistý, jestli by Lucius klesl tak hluboko, ale nevyplatilo se riskovat), dávat pozor, kam půjde, s kým se setká. A dobře, budu muset nějak zajistit, že bude chtít zůstat se mnou. A nebude si chtít vzít Draca Malfoye. Obvykle nebývám takhle nejistý. Koneckonců to byla ona, kdo na začátku zaměřil svou pozornost na mě, ne naopak. Ale, pomyslel jsem si, teď už si možná uvědomila, že nejsem ten temný, romantický hrdina, ale jen někdo, no, jako já. Bývalý Smrtijed, který přežil dvě války a je plný jizev, dokonce vrah. Ne že by Draco byl o moc lepší, ale – musel jsem se ujistit.

„Setkal jsem se dneska s Luciusem Malfoyem,“ sdělil jsem jí, když mi ležela v náručí, hlavu položenou na mém rameni, nohu přehozenou přes mou, prsty mi kreslící podivné vzory na hrudníku a pohrávající si s černými chloupky. Dech už se jí téměř ustálil.

Zasténala: „Proč se s ním ještě scházíš? Buď máš po návratu mizernou náladu, nebo si myslíš, že z těch svých pitomých nápadů naprosto zešílel.“

„Dneska je to to druhé,“ potvrdil jsem.

„Co jeho brilantní mozek vymyslel tentokrát? Další noviny? Nebo balonky zdarma pro čistokrevné děti? Nebo, vím já, co je to tentokrát? Svržení ministerstva? Revoluce?“

„Hermiono,“ šťouchl jsem ji do žeber (což vyvolalo vyjeknutí, zvuk, který strašně rád poslouchám), „ne, je to mnohem vážnější.“

„Vážně?“ zeptala se, podívala se na mě a já si na chvíli pomyslel, že bych se v těch jejích krásných očích mohl zase ztratit.

„Ano, vážně. Chce najít Dracovi manželku.“

„Šťastný to Draco. Šťastná to dívka,“ ušklíbla se. Její stará nelibost vůči tomu blonďákovi nikdy zcela nevymizela. „Koho?“

„No,“ protahoval jsem to, „zdá se, že je poněkud záludný. A nepodceňuj, co se v tom jeho mozku děje.“

Odfrkla si. Ach, ten zvuk miluju.

„Říkal jsem, že je to vážné,“ zopakoval jsem. „Poslouchej. Myslí si, že bude dobrý nápad oženit Draca s mudlorozenou. A podle Luciuse je nejlepší volbou ta nejslavnější.“

Moje drahá, sladká, rozzlobená Hermiona se prudce posadila (a já se urputně snažil nezírat na její poskakující prsa) a probodla mě pohledem. „Cože?“ zeptala se, výmluvná jako vždy.

„Jak jsem řekl,“ potvrdil jsem a přitáhl si ji zpátky do náruče (a zase se snažil nezírat jí na prsa), „myslí si, že jeho pověsti pomůže, když požehná ’smíšenému manželství’.“

„Nenávidím Draca,“ vyštěkla. „Nemluvila jsem s ním, nevím, tři roky? Kde sakra přišel k tomuhle nápadu?“ zeptala se a opřela se o lokty (žádné zírání – tedy snaha). „Co jsi mu řekl?“

„Řekl jsem mu…“ odmlčel jsem se. Moc jsem mu toho neřekl, že? Neprotestoval jsem, nestěžoval jsem si, jen jsem mu, no, řekl… „že jsi příliš chytrá na to, aby sis Draca vzala, a že to prokoukneš. Že bys okamžitě pojala podezření, kdyby se Draco najednou začal chovat jako člověk.“

„Tohle jsi mu řekl?“ zahleděla se na mě. Netušil jsem, proč se na mě tak dívá, ale dívala se. Těma svýma očima.

„Co jiného jsem mu měl říct? Že jsi, no… dohodli jsme se, Hermiono,“ namítl jsem, sám překvapený svým klidem. Byl jsem pozoruhodně klidný a nevěděl jsem proč.

Naštvala se. „Já vím,“ řekla pak moje Hermiona po chvíli a nechala mě, abych ji zase sevřel v náručí (kam patří). „Ale vzít si Draca? Chodit s ním? Proč bych měla? Myslí si, že jsem pitomá?“

„Myslí si… vím, co si myslí,“ vysvětloval jsem. „Podle jeho názoru jsou mudlorození stále poněkud… asi bychom řekli vyšinutí. Ne zcela schopní podívat se slušnému kouzelníkovi do očí. Tohle si myslí. Jen jsem tě chtěl varovat.“

„Umím se o sebe postarat,“ naštvala se znovu.

„Ano,“ kývl jsem, přitáhl si ji blíž (čas od času měla sklon mě kopnout) a uvěznil její nohy mezi svými. „Pravděpodobně.“

„Pravděpodobně?“ vykřikla, protože moje prsty si našly cestu k jejím žebrům a zlehka je polechtaly.

„Ano,“ zopakoval jsem, „pravděpodobně.“ Věděla, že ji škádlím, jelikož jsem ji šimral na kůži, ale neodradilo ji to od boje – nikdy ji to neodradilo. A tak bojovala, dál, ale bylo úžasné cítit její kůži na mé, tak blízko. Možná musím přiznat, že ji někdy škádlím jen proto, abych ji cítil, když se brání. A je tak jednoduché ji škádlit. Stačí zmínka o pořízení domácího skřítka, což je obvyklý žert, a začne se úchvatně tvářit a pokusí se o kopnutí.

„Severusi!“ vyjekla, ale bez náznaku vzdoru. Byl jsem silnější než ona, a tak jsem ji přišpendlil k posteli a umlčel polibkem.

***

O pár dní později, poté, co jsem se s Hermionou opět řádně přivítal, jsme se ocitli v mé kuchyni. Vzala si do hlavy, že by bylo milé spolu vařit. Hele, jsem mistr v přípravě lektvarů, ale vaření je zbytečně zdlouhavé. Potřebuji jíst, ano, ale u Číňana za rohem vaří slušně, ve stánku na druhém rohu mají hranolky a jídlo je tam ucházející, a kdyby tohle všechno selhalo, nevadí mi použít telefon a objednat si pizzu. (To bych bývalým kámošům Smrtijedům neměl říkat.) Moje čarodějka si ale myslí, že bych měl jíst zdravěji, a asi taky předpokládá, že společné vaření je romantické. Nebo byla možná naštvaná, že jsem ji nepustil do své laboratoře. Možná bych to měl přehodnotit – zachránilo by mě to před jejím neustálým rýpáním kvůli její romantické představě společného vaření. Budu o tom přemýšlet.

Každopádně, ten den mě poprvé přesvědčila, abych s ní vařil. Donesla plné tašky věcí, které se nedají jíst syrové, ale musí se vařit, dusit, péct nebo něco takového. Když jediné, co jsem chtěl sníst, byla, no, Hermiona. Pokud by to bylo nutné, mohl jsem ji vzít na večeři (obvykle jsme vyrazili do mudlovské restaurace někde v Británii – přemisťování je velmi šikovný vynález) a dát si s ní nějaké výtečné jídlo, ale vařit? V mé starodávné kuchyni? Jediná dobrá věc na tom bylo to, že byla tady, a když něco míchala, hezky při tom vrtěla zadečkem a to je obrázek, který mám rád. Tak jsem ji nechal vařit a pozoroval ji, přestože mě občas osočila, že vůbec nepomáhám. Prostě po mě házela pohledy a trousila takové poznámky, které jsou obvykle mojí specialitou. Aspoň jsem si myslel, že věděla, že to nemyslím zle, že jsem zkrátka takový. A ona vypadala spokojeně, když jsem zastavil vrtění jejího zadečku vlastním tělem a pomohl jí krájet tu zeleninu, co přinesla. Lilek. Cibuli. Česnek. Cuketu. Ano, pomohl jsem jí. Ona držela nůž a já její ruku, přičemž jsem byl přitisknutý hrudí k jejím zádům a nosem zabořený do jejího krku. Zhluboka vzdychla. Miluju, když vydává tyhle zvuky, a věděl jsem, že ji můžu přimět k ještě lepším, zastřenějším. Jen se musím otírat o její krk, pak ji tam políbit a svýma ruka se vydat na pouť po jejím těle, k prsům, vzít je do dlaní. Její vzdychání se prohloubilo a nakonec jí nůž vypadl z ruky (a já jsem rychle otevřel oči, abych se ujistil, že se nezranila).

„Severusi,“ zašeptala a znělo to téměř jako zasténání.

„Ano?“ ozval jsem se od její klíční kosti.

„Přestaň, nebo nic neuděláme,“ informovala mě takřka bez dechu.

„Vezmu tě na večeři,“ nabídl jsem a jemně ji kousl do měkké kůže.

„Ne, budeme vařit. A… přestaň. Až potom, Severusi,“ vydechla.

Se zavrčením jsem se odtáhl a znovu se zaměřil na její (nevrtějící se) pozadí.

„A přestaň mi zírat na zadek,“ varovala mě s ohlédnutím přes rameno. „Mohl bys mi podat ten velký hrnec, na který se tamhle práší?“

Přikývl jsem, stále ještě trochu mrzutý, že přerušila to, co mohlo být příjemným intermezzem, a mávl hůlkou směrem k hrnci.

„A sůl, prosím?“

Dodnes netuším, jak k tomu ten den, v tu chvíli, došlo. Jen mě požádala o sůl, ale nějak se náhle všechno zdálo naprosto snadné a jasné, a jak tam tak stála a krájela tu zatracenou zeleninu, pocítil jsem náhlý příval čehosi, jakési nutkání vyjádřit se, ale dlouhatánskou chvíli jsem se jen dokázal na ni dívat, zatímco ona se zcela zmateně dívala na mě. A v ten moment to bylo jednoduché. Usmál jsem se. Úsměvem bez zlomyslnosti, bez jakéhokoliv náznak jízlivosti a úšklebku. Byl to jen úsměv.

„Severusi? Sůl? Zbláznil ses?“ vyptávala se a obracela nad mým výrazem oči v sloup. „Nebo jsi hluchý? Němý? Severusi? Sůl?“

„Miluju tě, Hermiono,“ sdělil jsem jí, otočil jsem se a přivolal si sůl. Jen tak. Bylo to snadné. A zdálo se to správné. Mně. A ona tam prostě stála a dívala se na mě, jako kdybych se totálně pomátl. Ale nepomátl. Jen jsem jí to řekl. Teď se s tím musela vypořádat.

Znovu jsem se k ní přesunul, chopil se nože a objal ji pažemi, ale nic jsem neříkal. Místo dalších řečí jsem prostě začal krájet červenou papriku na dokonalé kostičky.

Dlouho jen tak stála a přerývavě dýchala. Ve skutečnosti tak dlouho, jako mě trvalo nakrájet tuhle a ještě jednu papriku. Pak to vypadalo, že se uklidnila a já jsem jí vtiskl něžný polibek na krk. Nechtěl jsem, aby si myslela, že mi musí odpovědět. Jen jsem jí to chtěl sdělit. Jen tak. A ona to pochopila a mírně se ke mě naklonila.

„Draco Malfoy mě pozval na tu pitomou akci ministerstva, co se koná v sobotu,“ informovala mě nevzrušeně, přičemž se její nahé chodidlo sunulo po mém lýtku (a proč si vždycky zula boty, když vešla po mém přiměřeném přivítání do bytu?).

„Cože udělal?“ zavrčel jsem. Tak já jsem jí tu zrovna řekl, že ji miluju – poprvé – a ona mě nevzrušeně informuje, že ten proklatý Draco Malfoy ji někam pozval.

„Pozval mě,“ zopakovala klidně a dál mě chodidlem hladila po lýtku.

Nafoukl jsem se (což nedělám často), ale ona se jen zachichotala, přitiskla se zády k mé hrudi a obtočila svou nohu kolem mě. „A já půjdu,“ vysvětlila měkce. „Ale chci, abys tam byl, Severusi.“

***

Vůbec se mi nelíbí, když má Hermiona plán, který nedokážu okamžitě rozluštit. Nestává se to často, vlastně si myslím, že to bylo poprvé. Ve skutečnosti to bylo jednoduché. Jít tam, vynadat Dracovi přede všemi a mít mě tam, ne jako svůj doprovod, ale abych tam byl, protože mě tam chtěla mít, a chtěla, abych viděl, že nejspíš opravdu chce jen mě.

A tak tu právě teď stála a předváděla mi svoje šaty a já cítil, jak mi spadla brada. Byly z hodně tmavě modré, téměř černé měkké látky, splývaly po křivkách, které miluji, a měly rozparek až nahoru, no, příliš vysoko na to, aby ji Draco takhle viděl.

Na to odešla, s polibkem, po kterém jsem chtěl víc, a já ji, jak jsme se domluvili, následoval v parádním hábitu o chvíli později. Nenávidím tyhle akce. Každý rok to samé. A až dosud jsem se tomu dokázal vyhýbat. A takovým okamžikům, jako když jsem vešel do nevkusně přezdobeného atria ministerstva kouzel. Civěl na mě dav lidí a byla tam moje čarodějka s paží Draca Malfoye kolem pasu. Rozzuřil jsem se. Chtěl jsem tomu blbečkovi tu ruku urvat. Nebo ho zabít. Jeho a jeho otce.

„Severusi, jaké překvapení,“ zaslechl jsem poblíž hlas toho pitomce Luciuse Malfoye.

„Jsem nevypočitatelný,“ odpověděl jsem chladně.

„A hleďme, funguje to,“ poznamenal a znělo to podivně vzrušeně. Na někoho, jako je Lucius Malfoy. Kývl směrem k mé čarodějce a svému synovi. Co ale neviděl, byl pohled, který ke mně vyslala Hermiona a který říkal ’zachraň mě’. Nebo jsem si ho tak aspoň vyložil.

„Omluv mě,“ řekl jsem, stěží schopen ovládnout vztek, který jsem cítil k Dracu Malfoyovi, vedoucímu moji Hermionu na taneční parket. Tohle jsem nemohl dopustit. Ona je moje. Moje. Ne jeho. A nikdy nebude patřit nikomu jinému. Bez debat. Sebejistě jsem kráčel přes atrium k tanečnímu parketu. Na jejím plánu už nezáleželo. Jestli s ní bude někdo tancovat, tak já, a ne ten blonďák.

Já jsem ji miloval. Ne on. Neměl právo ji milovat, nikdo z nich neměl. Věděl jsem, že se na mě všichni dívají, ale bylo mi to jedno. Nechtěl jsem ji uprostřed ministerstva líbat, ale chtěl jsem ji držet v náručí.

„Mohu se do toho vložit?“ obalil jsem slova do zdvořilé žádosti, i když Draco dobře věděl, že je to rozkaz.

„Ehm,“ ten hlupák měl tu drzost se červenat. „Ehm…“

„Běž,“ zavrčel jsem tiše. „Je moje.“

„Ale,“ zamumlal ten zrudlý hlupák. „Povím otci, že…“

„Ano,“ protáhl jsem. „Pověz mu to.“

To bylo všechno, co jsem mohl říct. Hermiona se na mě dívala a snažila se zoufale skrýt úsměv, zatímco já jsem znovu zavrčel a přitáhl si ji do náruče. Přirozeně v tanečním držení.

„Měla jsem všechno pod kontrolou, Severusi,“ sdělila mi pobaveně.

„To je mi fuk,“ odpověděl jsem a ona se ke mně okamžitě přivinula blíž a navzdory všem pohledům si položila hlavu na mou hruď. Tiskl jsem ji pevně, to ano, ale stále to vypadalo, jako kdybychom tancovali. Těsně u sebe.

„Přestěhuj se ke mně,“ překvapil jsem sám sebe nabídkou a ona mě překvapila tím, že okamžitě přikývla a usmála se.

„Ráda bych tě právě teď políbila,“ zašeptala po chvíli. „Ale myslím, že bychom s tím vším měli postupovat trochu jemněji.“

„Nebo,“ odvětil jsem, „je necháme, aby na to přišli sami.“

Usmála se na mě, položila mi hlavu na hruď a dál se mnou tančila po atriu ministerstva kouzel.

*** Konec ***