Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Velký dík patří mému betareaderovi Snorkackcatcherovi za navržení proměňovacího kouzla a za jeho neocenitelné rady k ukončení kapitoly.

Kapitola 23. Čelit osudu

Bylo ráno.

Remus to poznal, aniž by otevřel oči. Cítil světlo, které muselo pronikat mezerou v závěsech a dotklo se jeho víček, slyšel ranní zpěv ptáků za pootevřeným oknem. A cítil Dořino teplé tělo, které se k němu choulilo. Měla kolem něj omotané nohy, chladnými palci se mu otírala o holeně, měkkými prsty rukou se dotýkala jeho zad a vlasy, zářivě růžové a rozcuchané, jej lechtaly na krku a na bradě, když se ve spaní posunula a zabořila mu tvář hlouběji do ramene.

Dokázal si vybavit její obličej, výraz klidu, náznak snového úsměvu pohrávající na jejích rtech, když se k němu tulila. Představil si její hebkou a bezchybnou pokožku v ranním světle, její zamotané vlasy v chumlu, který částečně zavinil on. Vzbudil se do krásného pohledu jako tolikrát předtím.

Ale teď ten pohled nemohl vystát, nemohl snést otevření očí k tomu, co se mu tak vyleptalo na sítnici. Nemohl vydržet, že to uvidí a bude to naposled, naposledy, kdy ji uvidí spát ve svém náručí tak mírumilovně – že se milovali naposledy v jejich životě.

Protože dnes ráno, podle rozhodnutí Starostolce, oba zemřou.

Ne. Nemůže otevřít oči. Kdyby oči otevřel, stala by se z toho skutečnost.

Uběhl týden od chvíle, kdy jej soudní rozhodnutí změnilo ve skutečnou chodící mrtvolu. Hermiona první dny po rozsudku pracovala jako démon, aby sestavila vhodné odvolání. Ale když panel náhodně vybraných tří členů Starostolce, kteří měli o věci rozhodovat, ukázal Tertiase DeWintera a Achillese Kingrosse, výsledek byl zjevný. Požadavek na odvolání byl zamítnut.

A tak se Remus spolu s manželkou a synem ocitl v domácím vězení. Teddyho rozsudek byl odložen, až se jeho rodiče postaví osudu. Ale podmínkou tohoto krátkého odkladu bylo kouzelné označení, aby se nemohl od rodného domu vzdálit na víc než sto metrů. Remus a Tonksová na Matyldinu lítostivou žádost unaveně souhlasili se stejným omezením a zůstali se synem ve Winchestrovce. Návštěvy měli povoleny, ale samozřejmě jen z řad informovaných. Matylda Breakspearová vložila na jednání uřknutí zvané Slib mlčení – jinými slovy, přítomní u soudu měli povoleno mluvit jen s ostatními ve stejné situaci o tom, co viděli a slyšeli v soudní síni. Kdokoliv by porušil zákaz, skončil by okamžitě němý a zůstal by tak, dokud uřknutí nezruší někdo ze Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Hermionu, která pomýšlela na náhodný únik informací v tisku s nadějí, že vyvolá poprask u někdejších Remusových žáků a bývalých přátel Tonksové, to dvojnásob frustrovalo – nejen že to zmařilo její plán, ale ona sama to kouzlo vytvořila ze starého uřknutí z BA a Matyldě jeho použití před několika lety navrhla osobně. Smutně musela připustit, že vyfičela na vlastní petardě.

Otázkou teď zůstalo, co si mají počít dva lidé v domácím vězení, když jim zbývá jen týden života. Remus dělal to nejlepší, co mohl, a Dora se k němu rychle připojila. Hráli hry, četli a jen tak klábosili se synem, s Harrym a Ginny, Ronem a Hermionou, Kingsleym, Molly, Billem a Arturem. Jednoho dne ráno se Teddy vytratil s Viktorií do zahrady a Dora pak ironicky pobavená hlásila, co vyslechla zpoza keře: „… jestli si myslíš, že se se mnou rozejdeš jen kvůli nějakému pitomému trestu vězení, tak mysli znova, Lupine! Nezbavíš se mě tak snadno! A jestli tě jen napadne, že přes tvé rty přejdou slova jako pro tvé vlastní dobro, tak přísahám…“ Jaký otec, takový syn, poznamenala suše s dovětkem, že Viktorie teď rozhodně dostala její mateřské požehnání. Jako jeho otec i Teddy potřeboval ženu, která mu nedovolí, aby ze sebe udělal zatraceného mučedníka.

A tak si povídali. Teddy jim povykládal každý drobný detail z posledních dvaceti let, který jej napadl, vzpomínal na školní dny, Vánoce s babičkou a Harryho rodinou, na večírky s Weasleyovými, první polibek, první rande s Viktorií. Andromeda se přilepila na Doru, ukazovala jí fotky, vyprávěla o Tedovi a Teddym, vší silou se chytala těch posledních dnů jako matka s dcerou. Harry Remusovi pověděl o rodině, o pobertovském synovi Jamesovi, který tak nadšeně dostával reputace jmenovce, o mladším synovi Albusovi a jeho odhodlání chovat se správně, a o malé Lily, další oslnivé malé rudovlásce, která čekala na příležitost zazářit. Vyjádřil svoji hrdost a trošku závisti nad Ginnyinou kariérou ve famfrpálu, o radostech v zaměstnání, ale i o nejhorších dnech, a prostě jak spokojený je. A když mluvil, usmíval se.

Remus byl za něj šťastný. Nikdo si tento klid nezasloužil víc než Harry Potter.

Ale mimo prosté rodinné rozhovory dorazila i jedna pozitivní zpráva. Molly s opravdovou úlevou ohlásila, že Penny Weasleyová začala vykazovat známky zotavení z kómatu a párkrát nabrala vědomí. Nakonec včera šťastně oznámila, že Penny je vzhůru, sedí a pokládá souvislé otázky ohledně oddělení, portálu a co se ksakru děje. Percy již podal žádost u Matyldy a Kingsleyho na povolení pro rodiče, aby je zprostili Slibu a oni tak mohli jeho a vedoucí časové divize informovat o nedávných událostech. Pokud Remus věděl, tak stále čekali na odpověď.

Teddyho úleva byla hmatatelná. Klesl do křesla, tvář zabořil do dlaní a rozvzlykal se, když Molly doručila tu zprávu – okamžitě po Molly poslal dopis, v němž téměř žebral Matyldu a Kingsleyho, aby Penny mohl navštívit a osobně se omluvit, než odejde do vězení. Odpověď ještě nepřišla a Remus vroucně doufal, že bude kladná.

Byl to náročný, dlouhý, protahovaný a bolestný způsob, jak se rozloučit s milovanými. Nevyhnutelný, kvůli pomalým opravám portálu, ukování nových přesýpacích hodin a kalibraci kouzel. Ale po celou dobu měl u svého boku Doru, která se na něj usmívala, dotýkala se jej, vášnivě jej líbala, kdykoliv byli spolu sami. Už té první noci po soudu, když měli oba hlavu zamotanou z toho, čemu musí čelit, se na něj přilepila, držela ho a šeptala, aby se milovali, poprvé od Teddyho narození, že si je jistá a že je připravená, že to chce tak moc, až jí to může spálit duši. A Remus nijak netoužil ji odmítnout. Nebyl si jistý, že by mohl odmítnout, i kdyby chtěl.

A tak se každé ráno toho tak dlouhého týdne vzbudil a viděl její tvář, usmívající se, přitisknutou k němu, s růžovými vlasy a teplým tělem. Ženu, kterou miloval víc než cokoliv, držel v náručí. A každé ráno věděl, že je méně o další moment, který budou sdílet.

A toto bylo poslední ráno. Poslední moment. Naposled.

Jak jen to může být naposled? Jak to, že se nemůže znovu vzbudit do tohoto nádherného pohledu? Jak se může svět točit, když v něm nebude Dora?

Nebylo to správně. Nebylo to fér.

Viděl tolik života. Ona ho viděla až moc málo. Bez ohledu na jeho osud, ona si zasloužila žít.

Ale nebude. Toto byl její poslední den naživu. Jejich poslední den.

A nemohl s tím sakra nic udělat.

I kdyby žil tisíc let, nikdy by se nevzdal šance vidět svého syna jako dospělého muže a potkat ty skvělé dospělé, kterými se stali jeho bývalí studenti. Částečně si nemohl pomoci a hanebně ho těšilo, že už nebude muset čelit další agonizující noci pod světlem úplňku. Ale bylo by tolik snazší, kdyby mu byl život odebrán bez vědomí toho cimbuří před dvaceti lety.

Cítil, jak sebou Dora škubla, pohnula se, stiskla ruce a hlavu otřela o jeho rameno. Začala se budit.

A jestli teď neotevřeš oči, Lupine, už ji neuvidíš takto mírumilovnou. Uvidíš jen její zármutek a obavy.

Remus se zhluboka nadechl, naplnil plíce vzduchem a připravil se na to, co přijde. A pak otevřel oči do posledního rána svého života.

ooOOoo

Byla v tom jistá krutá nevyhnutelnost, že Nymfadoře Tonksové ty zbylé hodiny jejího života tak rychle uběhly. Takové věci se dějí pořád.

Vzbudila se a Remus se na ni díval a láska, vřelost a smutek v jeho očích ji bodaly do srdce, přesto se všechno rozpustilo jako sníh pod zimním sluncem. Natáhla ruku, aby se dotkla jeho tváře, prohrábla mu prsty vlasy. Políbili se a líbali, dokud je tlumené, zdráhavé zaklepání nepřivedlo zpět do hororu, kterým se jim stala realita. Dveřmi nakoukl Teddy a tvářil se tak nešťastně, jak ho Tonksová ještě neviděla. Řekl jim, že právě dorazili Weasleyovi, aby se rozloučili.

A tak to začalo, jejich poslední sbohem, tentokrát vyslovená se silou vědomí, s nevyhnutelnou pravdou o smrti na druhé straně. S ohledem na potenciálně hrozivou povahu toho, co se mělo vyskytnout v portálové komnatě, se Matylda rozhodla, že mimo přítomné z moci úřední má povolení být u toho jen nejbližší rodina. Harry i Hermiona si ovšem u neodporující Matyldy úspěšně vyargumentovali svoji přítomnost – Harry, aby sledoval Teddyho, který byl v podstatě zločinec, a Hermiona jako nezávislý zákonný zástupce aby zajistila, že rozsudek bude uskutečněn co nejvíc humánně – ale Andromeda, bledá a chvějící se, zdvořile odmítla. Se zvednutou bradou a očima bouřlivýma oznámila Matyldě, že pohled na mrtvolu své dcery si už jednou užila a to stačí.

A tak Tonksovou nepřekvapilo, že když se s Remusem mlčky oblékli do šatů z bitvy, našla svoji matku ve formálním černém sametovém hábitu, jak sedí v obývacím pokoji se skupinou vážných Weasleyových.

Všichni se přišli rozloučit. Navždy.

Byla to ta nejbolestnější hodina života Tonksové.

Jednoho po druhém je objala, držela je, řadu zrzavých vlasů na své tváři, slz a něžných rozloučení, mumlání o nespravedlnosti a pitomosti Starostolce. Všichni se vystřídali. Bill s bradou ponuře zvednutou a se zjizvenou tváří, Artur mlčky vrtící hlavou, když unaveně poodešel, Molly nekontrolovatelně vzlykající, dokud ji manžel neodvedl stranou. Ron plynule nadával na DeWintera a jemu podobné, zatímco se mu ramena třásla, a Ginny, ačkoliv oči vypovídaly o stejném vzteku, je sotva oba podržela, než zatnula pěsti a ustoupila. Viktorie je oba překvapila vroucím objetím, než své paže ovinula kolem Teddyho a pevně jej držela, dokud nenastal čas odchodu. A pak Weasleyovi, jeden po druhém, každý s ohlédnutím plným slz, zuřivosti a zármutku vyšli ven a zmizeli.

Během toho všeho Andromeda nevydala hlásku a klidně v křesle seděla. Čekala na svoji chvíli, čekala, až bude čelit své dceři a zeti a řekne jim své poslední sbohem.

A srdce Tonksové se sevřelo a trhalo se tak mohutně při tom pomyšlení, že sotva mohla dýchat.

Máma. Moje máma. Jak se mám rozloučit s mámou? Jak ustojím, až mi řekne sbohem?

To se nemůže dít. Prosím, ať se to neděje.

Ale dělo.

Sledovala, jak její matka polehoučku vstala, sledovala, jak přistoupila k Remusovi, vzala jej za ruku a s tichými slovy jej přitáhla do náručí. Remus jí gesto vrátil s láskou, smutně se usmíval, přikývl, když mu děkovala za to, že je součástí její rodiny, a se zřejmou vděčností akceptoval její přijetí.

A pak se Andromeda Tonksová přesunula od zetě k dceři.

A všechno se změnilo v realitu.

Tonksová netušila, jak dlouho se s matkou drtily v objetí, beze studu vzlykaly, když na sobě téměř zoufale visely a snažily se zastavit čas a vytěsnit svět, nechat pravdu zmizet a změnit názor osudu. Někde v dálce, na pozadí mysli, slyšela Remuse a Teddyho, jak diskrétně odešli, ale v té chvíli se nestarala, nemohla se starat o nic jiného než o ženu, která ji porodila, vychovala, milovala ji, vzdorovala zlu své rodiny, aby jí dala život a udržela v bezpečí. Už toho ztratila tolik. Jestli je smrt nevyhnutelná, Tonksová věděla, že ji musí přijmout, ale bolest, kterou to způsobí matce, že ji opět ztrácí, byla až moc, aby ji unesla.

A Teddy, poslední z její rodiny, půjde do Azkabanu. Jak může být svět tak krutý k ženě, která neudělala nic, než že vzdorovala křivdám světa, do kterého se narodila?

Ach, mami…

Ale už nebyla dítě. Matčino objetí už nemá sílu držet svět v šachu.

A tak, když zaznělo zaklepání na dveře, když Harry a Achilles Kingross ze Starostolce vstoupili do jejich domu a ponuře oznámili, že je čas jít, Tonksová neměla jinou možnost než pustit matku z náručí a ustoupit.

Ve chvíli, kdy se za Tonksovou zavřely dveře, ve chvíli, kdy vykročila z domu, aby zbytek života uplynul a matka zůstala sama, aby plakala, srdce se jí rozbilo. Nohy to téměř vzdaly – jen Remusova rychlá reakce jí zabránila padnout na zem a jeho pevná ruka byla to jediné, co ji udrželo vzpřímeně dost dlouho na to, aby dosáhla hranice obran pro použití přenášedla na ministerstvo. Ale když ji známé trhnutí přenášedla odtáhlo z domu a od matky, pálila ji jen jediná myšlenka.

Jestli bylo takto těžké rozloučit se s mámou, jak to sakra zvládnu s Teddym a Remusem?

A upřímná odpověď byla, že nemyslela, že zvládne.

ooOOoo

„Nemůžeš, Harry.“

Ach, Hermiono. Proč jsi vždy tak rozumná?

Ta poslední slova jeho drahé přítelkyně zvonila v Harryho hlavě, když kráčel po cestičce od Teddyho domu s tím naprostým bastardem Kingrossem o půl kroku před sebou, s Teddym po boku a Lupinem, který napůl nesl chudinku Tonksovou, za nimi. Asi mohl prostě jít napřed a udělat, co zvažoval, aniž by musel čelit Hermioninu hlasu rozumu, ale nějak mu nepřišlo správné vytvořit takový plán, aniž by o tom někomu řekl, a Hermiona náhodou byla u toho, když se planá, zoufalá myšlenka zhmotnila.

Matylda jej požádala, aby šel s Kingrossem a pomocí přenášedla přivedl Lupinovy na ministerstvo. A najednou ho to napadlo – co tak změnit cíl přenášedla? Mohl by je přenést někam jinam, skrýt je a udržet v bezpečí? Stačilo by jen omráčit Kingrosse a…

Sotva to dokázal zformulovat, než Hermiona neochotně, ale racionálně přerušila proud jeho slov. Nemůže, jak řekla. Zaprvé, za napadení a opovrhování rozhodnutím Starostolce by ho jistě zavřeli do Azkabanu na kdovíjak dlouho, a Ginny s dětmi by jeho zatčení a uvěznění jistě neocenila. Zadruhé, ministerská přenášedla byla pečlivě zakouzlená proti manipulaci – neměl by čas na provedení změny. A ze všeho nejdůležitější – opravdu si myslí, že by mu Remus dovolil obětovat svobodu?

Nemůže, řekla mu smutně, unaveně a odevzdaně. A ksakru, měla pravdu.

A tak, jak se předpokládalo, přenášedlo je doručilo přímo do místnosti, kde zářil čekající portál.

„… poslouchejte, Krákoro, už jsem za odmítnutí předvedení, jak tato zatracená věc funguje, dal poslední varování Chaudhrymu, Zellerové, Brightwellové a Fortescueovi. Vy lidi jste celý týden otáleli, aby s touto věcí bylo možné provést, co po vás žádáme. Chaudhry byl dvakrát umlčen, když se snažil něco prozradit! Teď už s vaší divizí rychle ztrácím trpělivost. Jsem ředitel oddělení záhad, ať už se vám to líbí nebo ne. Jestli okamžitě nenastavíte portál přesně, jak vám bylo řečeno, zavřu celou časovou divizi a všechny vás vyhodím! Teď dělejte!“

Harry se zatvářil. Nebylo pochyb, že na jeho osobním seznamu lidí k praštění vedl Vincenc Lictor, ale Tertias DeWinter mu šlapal na paty.

Kostnatý stařičký Krákora zjevně cítil to samé – na DeWinterova záda vysílal pohledy čiré nenávisti a cestou místností si mumlal pod vousy.

„Ředitel oddělení záhad, leda houby! Kdybys strávil víc času na oddělení místo touláním se po zahraničí za osobními projekty, kdybys nenechal vše na starosti chudákovi Edgaru Fortescueovi, pak bys tu možná měl víc respektu! Ty arogantní, odporný, zlý…“

Mumlání rázem utichlo, když oči starého muže padly na vážného Teddyho, který čekal o pár kroků dál. Pak rychle pokračoval k bledému Lupinovi a uplakané Tonksové, než se zase vrátil ke kolegovi. Rty se mu zkroutily.

„Lupine, je mi to tak líto,“ zašeptal chraptivě. „Nechci to udělat, ale hrozí zavřením divize. Už hrozil vyhodit Rajeshe…“

„Krákoro!“

Krákora poslal smrtící pohled přes rameno na DeWintera, načež vrátil pozornost zpět na mladého kolegu. Teddyho úsměv byl tenkou, váhavou linkou. „Je to v pořádku, Berte. Chápu. Není to vaše chyba.“

Bert Krákora si zhluboka povzdechl. „Děkuji, že to říkáte, chlapče. Ale to moc nepomůže.“

A pak, s posledním zamračeným pohledem k DeWinterovi, který si vykládal s Achillesem Kingrossem, se Krákora otočil a došel k portálu. Kostnatými prsty nastavil přesýpací hodiny, pěkně postupně, v patřičném pořadí.

A Harrymu se každé zdály jako umíráček jeho dvou přátel.

Pohlédl na rodinu Lupinových. Kingsley i Hermiona se roztřeseně loučili, Kingsley popadl Tonksovou do bouřlivého objetí a Hermiona si otírala slzy skloněná na Lupinovo rameno. Matylda stála pár kroků za nimi a její tvář byla bojištěm emocí – vina se svářila s povinností, zármutek se bil s rozhodnutím. Hlasovala proti rozsudku smrti a v jejích očích se chvěla hrůza z toho, co se odehraje, ale až na krátký, jediný pohled jeho směrem, který šepotal frustrovanou bezmocí, se kterou bojoval i Harry, své myšlenky nijak neprojevila.

A pak najednou u něj stál slabě se usmívající Remus Lupin, jeho učitel, jeho mentor, jeho přítel. Byl posledním skutečným pojítkem s jeho rodiči, poslední Poberta, kterého Starostolec hodí do krutých kol osudu. Tento muž jej naučil, jak bojovat s vtělením samotného strachu, nezměrně mu pomohl, když ho učil, jak se bránit před nevyhnutelným, a dal mu sílu najít odvahu jít a čelit vlastní smrti pro dobro kouzelnického světa. Byl dobrým mužem, který bojoval dlouhou válku proti světu, Smrtijedům, proti síle měsíce a proti vlastním strachům.

Nezasloužil si zemřít takto.

„Remusi,“ pravil tiše. „Je mi to líto.“

Ten jemný úsměv byl bolestně známý. „Harry, zrovna tobě nemusí být nic líto.“

Harry si nemohl pomoci a zavrtěl hlavou. „Udělal jsi toho pro mě tolik a já ti nikdy doopravdy nepoděkoval.“

Lupin se potichu zasmál. „Já si vždy myslel, že jsem toho neudělal dost. Nemáš mi za co děkovat. Jestli jsem nějak přispěl, pak muž, který tady teď stojí je víc než dostatečným poděkováním. A postaral ses o mého syna, Harry. Na to nemám slov, jak jsem za to vděčný.“

Harry cítil, jak se mu v očích střádá vlhký tlak. Ať je ale zatracený, jestli bude plakat před takovými, jako je Tertias DeWinter. „Nezasloužíš si to. Ani jeden z vás.“

Remus se ironicky pousmál. „To je něco, co slýchám celý svůj život. Nezasloužil jsem si kousnutí. Jsem si jistý, že jsem si nezasloužil ztrátu přátel. A rozhodně jsem si nezasloužil svoji manželku.“ Rty se mu hořce stočily. „Už jsem na to zvyklý. Takto to musí být. Tentokrát to alespoň není nic, s čím bych musel žít.“

Harry zavřel oči proti vlně hořké bolesti, která mu sevřela hruď. „Remusi…“

„Promiň.“ Harry oči otevřel, když na rameni ucítil Remusovu ruku. „Neměl jsem…“ Harry zavrtěl hlavou. „Harry, je jen jedno, co ti chci opravdu říct,“ zostra se nadechl. „Žij. Užívej si rodinu, práci, život. Protože nikdo si to nezaslouží víc než ty. A prosím… Teddy…“

Harry přikývl. „Postarám se o něj. Zajistím, aby se neobviňoval.“

Remus ve zjevné úlevě krátce zavřel oči. „Děkuji ti.“

Harry se dokázal usmát, i když jen smutně. „Já děkuji tobě. A pozdravuj Siriuse a rodiče. Protože oba víme, že tam na tebe budou čekat.“

Dlouhou chvíli na sebe ti dva muži hleděli, Remus ruku na Harryho rameni stiskl. Nebylo třeba dalších slov.

„Pane ministře. Madame Breakspearová. Pane DeWintere.“ Ticho hrubě pronikl téměř nucený hlas Berta Krákory. „Portál je připraven.“

ooOOoo

Teddy si tím teď byl jistý. Pozvrací se.

Někde po levici slyšel Matyldu Breakspearovou tiše odpovídat na Bertovo oznámení. Konkrétní slova mu splynula do víru žaludek zvedajícího bzučení a duši mu naplnila ostrá bolest.

Protože přišel čas.

Čas kdy znovu přijde o rodiče.

Živě si pamatoval ten strašný pocit ztráty, když jejich smrt sledoval poprvé před tolika týdny. Tehdy poprvé mu byli něčím víc než jen fotkami na krbu a cizími vzpomínkami, poprvé se jim podíval do tváří a viděl v nich dva lidi, kteří k němu patří.

A to je ani neznal.

Nikdy s nimi nemluvil, nehádal se s nimi, nesmál se s nimi, neviděl lásku v jejich očích, když se usmáli na něj a jeden na druhého, neviděl je spolu tak šťastné, jak se do svých životů hodí a i do jeho, jako by v něm byli pořád. Tehdy pro něj nebyli skutečnými lidmi.

Teď však ano.

A tehdejší bolest byl jako kapkou v oceánu v porovnání s touto agonií.

Moje máma. Můj táta.

Musím zase sledovat, jak umřou. A tentokrát napořád.

A oni vědí, že se to blíží. Žádné rychlé zapomenutí jako předtím, kdy ani nevěděli, že byli zabiti. Teď to musí sledovat a čekat. A všechno je to moje vina.

Opět v očích ucítil slzy, ačkoliv ho ohromilo, že po událostech posledních týdnů ještě nějaké má. Rudé světlo portálu, když se probudil k životu, zabarvilo místnost do krvava a jemu se zvedl žaludek.

U Merlina…

A pak byl najednou ve vřelém objetí a na tvář se mu přitiskly růžové vlasy. Rozplakal se, když se ztratil v matčině náručí. Popadl ji za hábit a visel na ní a cítil, jak se její tělo otřásá vzlyky, jako když držela babičku. Její vůně, která jej obklopovala, tak prostá věc, kterou donedávna neznal, vůně domova, lásky, všeho, co kdy chtěl od rodiny.

Byla jeho matkou.

„Mám tě rád, mami,“ vypadlo z něj spontánně. Stiskla jej v objetí, ramena se jí napjala a přitáhla si jej ještě blíž a držela se jej jako o život. „Tolik tě mám rád.“

„Taky tě mám ráda,“ zamumlala, šepot následovaný slzami. „Můj drahý Teddy. Můj chlapečku.“

A pak se objevil i táta, oba je objal, aby přitiskl svoji šedivějící hlavu na jejich a dodal svoji vůni a Teddy se jí zoufale nadechoval a snažil se ji vtisknout do paměti spolu s jejich doteky, jejich hlasy, aby nikdy nezapomněl, jaké je to mít je skutečné v životě. Neměl je ani měsíc, ale byl odhodlaný nikdy, opravdu nikdy na ně nezapomenout.

A byla slova, která chtěl říct i otci, která musela být vyřčena.

„Mám tě rád, tati.“

Otcovi se zlomil hlas při odpovědi. „Taky tě mám rád, Teddy. Taky tě mám rád.“

Teddy si přál, aby tato chvíle trvala navždy.

Ale musela skončit. Nebyla jiná možnost.

Když se pustili, hleděl jim do tváří a do paměti si vtiskával rysy svého otce, matčin výraz, každou jeho malou změnu, vše, co je dělalo skutečnými, co je dělalo jeho. Matka se snažila usmát s tváří mokrou od slz, které vyplakala, a prsty sledovala jeho vlastní vlhké tváře, hledíc na něj se stejnou intenzitou.

„Budeš v pořádku, Teddy,“ pronesla tiše hlasem bolestně se chvějícím. „Šest měsíců uběhne jako voda a máš Harryho a babičku. Ale drž se Viktorie, slyšíš? Přesně takové děvče potřebuješ a hodíte se k sobě.“ Rty sebou cukly. „I tvůj otec věděl, kdy přestat být ušlechtilým pitomcem a přijmout lásku. Udělej to samé.“

Teddy tiše přikývl a vzpomněl si na hádku na zahradě, na Viktoriino zuřivé odhodlání. Vzpomněl na dny strávené sledováním minulosti rodičů, na stejné zuřivé odhodlání ve tváři jeho matky. Jestliže se tvrdohlavá žena rozhodla vás milovat, pak minulost napovídá, že je dobrý nápad ji nechat.

Viktorii velmi miloval. Nemohl unést, že ji zraní. Jestli na něj chtěla počkat, až se dostane z vězení, bylo to její rozhodnutí. Neměl právo rozhodovat za ni.

Matka musela zahlédnout to rozhodnutí v jeho očích. Rozzářila se jako sluníčko.

A pak se obrátil k otci, který se na něj vřele, jemně a láskyplně usmíval.

„Dej na sebe pozor, Teddy,“ pronesl tichým, ale pevným hlasem. „A chci, aby sis zapamatoval, že toto není tvoje chyba. Jsem tak vděčný, že jsem dostal příležitost poznat svého syna jako muže, a jsem na tebe tak hrdý. I když to teď končí takto, poslední týdny bych nevyměnil za nic na světě.“

„Pane Lupine.“ Hlas Matyldy byl naplněn lítostí. „Paní Lupinová. Je mi to líto, je čas.“

Nemohl zůstat stát. Spadne, zhroutí se na hromadu, a kdyby Harry v tuto chvíli nepoložil paži pevně kolem kmotřencových ramen, Teddy by se sesypal na podlahu. Viděl, jak Kingsley s kamennou tváří a bouřlivýma očima sleduje rodiče přejít místnost. Slyšel, jak Hermiona někde za ním vzlyká, ale vše se zdálo nereálné jako sen. Klesl do Harryho sevření a sledoval rodiče, jako před tolika týdny, jak odehrávají poslední velký okamžik svého života. Tertias DeWinter již čekal u portálu s hůlkou vytaženou. Na rtech mu téměř zamilovaně čekala inkantace proměňovacího kouzla, které je pošle trhlinou pole v portálu a vymění je za dvě falešná těla. Bert, který již zdráhavě odehrál svoji část, se stáhl za netečného Kingrosse, zatímco Matylda Brakspearová ještě jednou četla úřední rozhodnutí Starostolce.

A sledoval své rodiče, kteří stáli ruku v ruce jako ve chvíli, kdy je vytáhl z minulosti. Hleděli si do očí zdánlivě hluší Matyldiným slovům a slepí k DeWinterově napřažené hůlce. Viděl, jak otec ústy naznačuje ‚miluju tě‘, viděl, jak matka vrací to samé, viděl, jak se naklonili, spojili rty, ignorovali DeWinterovo odfrknutí, když se jejich polibek prohloubil. Jen hleděli na sebe, zatímco bledá a vyčerpaná Matylda zdráhavě ustoupila a dovolila  DeWinterovi zaujmout její místo. Ten zvedl hůlku a namířil ji do šarlatového chřtánu portálu. Jeho rty se rozdělily…

ooOOoo

Toto je tak špatně.

Tato myšlenka odmítala opustit Kingsleyho hlavu. Bila do něj během vynášení trestu, trápila jej tím posledním agonizujícím týdnem dlouhého čekání a teď mu v mozku ječela, dožadovala se, aby povstal, vykřičel ta slova nahlas, aby zastavil tuto parodii, než bude příliš pozdě.

Ale neudělal to. Nemohl.

Protože to již nebylo rozhodnutí závisející na něm.

A nikdy za těch dvacet let, které strávil na ministerstvu kouzel, se Kingsley Pastorek necítil tak bezmocný.

A tak mohl jen v paralyzovaných mukách sledovat, jak Tertias DeWinter zvedá hůlku a míří na zářící portál, jak se nadechuje k inkantaci, která jednou provždy ukončí životy dvou nejdražších přátel.

Viděl jejich tváře omývané karmínovým světlem. Viděl jejich lásku a bolest.

A věděl, že to nedokáže sledovat.

Kingsley zavřel oči.

„Permuto!“

Bylo to tu. Slyšel, jak proměňovací kouzlo udeřilo do portálu se slyšitelným zasyčením. S očima stále zavřenýma bolestně čekal na bouchnutí dvou falešných mrtvol, které nahradí živé dýchající duše, na prohlášení, že je hotovo, že Nymfadora Tonksová a Remus Lupin již nejsou.

Ale nic takového se nestalo.

Namísto toho se ozvalo třesknutí. A pak ostrá zalapání po dechu a do ticha hlas Tertiase DeWintera.

„Co to sakra…? Permuto! Permuto! Co je to? Proč se nic neděje?“

Kingsley rychle otevřel oči. Viděl šokované tváře, zmatené výrazy. A nejlépe ze všeho, ach, ano, díky ti, Merline, viděl, jak ve středu místnosti stojí Remus s Tonksovou a drží se za ruce, ohromení ale rozhodně živí.

DeWinter zuřil. Matylda a Bert žasli. Ale v Hermionině, Harryho a Teddyho tváři svítala naděje.

„Nefunguje to!“ DeWinterova pěst narazila do jeho nohy, až to všechny vylekalo. „Zatraceně to nefunguje! Ten proklatý portál spolkl moje kouzlo!“

Hermiona se začínala usmívat, když vykročila a spěchala dopředu. „Nu, pane DeWintere, řekla bych, že toto je onen potřebný signál, ukazující, že historie nepožaduje obětování nevinných životů! Podle časové teorie vašich pracovníků, o kterých se nemluví…“

„Chaudhry!“ DeWinterův výkřik přetnul Hermioninu řeč. „Dostaňte sem Chaudhryho! Řekl, že to bude fungovat, lhal před Starostolcem! Za to ho dostanu! Za to…“

„Teoretizoval!“ Jak se zdálo, Hermiona nebyla umlčena. „Teoretizoval pod pohrůžkou ztráty zaměstnání a to je špatné! Zjevně to kouzlo nakonec nemůže cestovat syrovým prostorem času. Nemůžete vinit…“

„Toto bude provedeno!“ Teď od DeWinterových rtů odletěla slina – Kingsley nikdy nebyl fanouškem tohoto muže, ale až teď jej napadlo, jestli není úplně pomatený. „Starostolec rozhodl!“ Rychle udělal dva kroky k Tonksové, zlomyslně ji popadl za ruku a táhl ji k portálu. „I kdybych je měl portálem prohodit já sám…“

To byla mez. Kingsley již vykročil, když zaznamenal Matyldin vztek. Harry již také vyrazil kupředu. Ale Remus byl blíž, popadl DeWintera a trhl jím od své ženy. Sám se pak mezi ně postavil s výrazem pro něj netypické zuřivosti.

„Neopovažuj se položit ruku na…“

„Remusi, jeho hůlka, nenech jej…“

„Pane DeWintere, toto je naprosto nepřípustné!“

„Sundejte z nich ruce, jinak se mi budete zpovídat!“

Hlasy stoupaly, pěsti mávaly a hůlky byly vytaženy. Situace se dostávala mimo kontrolu.

Musím to zastavit, musím je uklidnit, musím…

„Počkejte! POČKEJTE!“

Nepatrný okamžik Kingsley myslel, že to zakřičel nahlas, že slova ječící mu v hlavě se mu prodrala přes rty. Ale pak si uvědomil, že se dveře otevřely a do místnosti se vřítila postava bez dechu, s pokrčeným hábitem, s brýlemi nakřivo a s rozcuchanými zrzavými vlasy. Zastavila se a položila ruce na kolena v zoufalém boji o dech. A pak ticho pročísl Hermionin hlas.

„Percy?“

Byl to Percy. Percy Weasley, jeho první náměstek, se narovnal, celý zrudlý lapal po dechu a postavil se proti galerii zaražených tváří, které na něj jen zíraly. Nakrčil nos.

„Omlouvám se,“ vydechl. Opatrně získával dýchání pod kontrolu. „Omlouvám se, pane ministře, madame Breakspearová, že jsem sem tak vpadl. Ale musel jsem. Moje žena mě úpěnlivě prosila a musel jsem…“

Odmlčel se, jak bojoval s dechem. Kingsley zachytil Matyldiny oči a oba si vyměnili dlouhý, zaražený pohled. DeWinter, na druhou stranu, vyhlížel ještě rozběsněněji.

„Pro to není omluva!“ zařval. „Jak se opovažujete vrazit do uzavřeného jednání Starostolce? Jak jste se sem vůbec dostal?“

„Tertiasi.“ Kingsleyho úsečný hlas ukončil DeWinterovo řečnění. „Já to projednám. Percy, jestli už máte dech pod kontrolou, ocenil bych, kdybyste to vysvětlil.“

Percy přikývl, až se mu brýle na nose rozkmitaly. Rozhlédl se po místnosti a na chvíli zůstal pohledem u Remuse, než se vrátil k šéfovi.

„Pane ministře,“ prohlásil formálně (a za jiných okolností by se Kingsley nad tou formalitou bezprostředně po takovém vstupu rozesmál). „Přišel jsem přímo od svatého Munga, od lůžka mé manželky. Jak jistě víte, Penny se pořádně probrala až včera a dnes ráno madame Breakspearová udělila mým rodičům povolení k odnětí Slibu, aby nám oběma řekli, co se děje. A to taky udělali.“ Narovnal ramena a něco v jeho hlase a postoji Kingsleyho naplnilo nadějí. Jistě, jistě Penny nežádala manžela o tak neobvyklou cestu, kdyby neměla něco životně důležitého…

„Věc se má tak,“ Percy již byl klidný. „Ve chvíli, kdy jsme Penny řekli o tom, co se stalo s portálem a profesorem Lupinem a jeho ženou, nařídila mi, že sem musím jít a říct vám, že s vámi musí okamžitě mluvit.“ Podíval se na karmínový portál. „Protože než provedete něco nezvratného, něco vám musí vysvětlit.“

PA: Chtěla jsem ukončit kapitolu u posledního oddělovače, ale rozhodla jsem se, že by to bylo kruté. Vidíte, nejsem tak zlá… :)