Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3688609/23/
Rating: 9+
Kapitola 22. Mimo čas
Remus si nemohl pomoci, ale všiml si, jak bledá je Matylda Breakspearová, když sledovala vracející se tichou malou skupinku lidí, které předtím požádala, aby odešli. S Tonksovou se na Hermionino mlčenlivé pobídnutí posadili hned vedle stolu pro obhajobu. Cítil, jak je sledují oči členů Starostolce, slyšel to tiché mumlání a téměř vnímal, jak se jim v hlavě protáčejí kolečka.
Ale co si myslí, to nepoznal vůbec.
Harry, Weasleyovi a Andromeda nepokračovali k sedadlům vysoko na galerii a seřadili se pár schodů nad Remusem. Ačkoliv Harry se k nim neposadil – ten s otázkami v očích rychle klesl u boku Hermioně. Remus a Tonksová nepotřebovali pobízet, aby se k nim připojili, a ani Kingsley, který po výměně pár slov s Matyldou přešel k jejich straně.
„Jak to šlo?“ zeptal se vedoucí bystrozorů tiše a očima zabloudil od Teddyho, bledého a osamoceného v centru místnosti, k Vincenci Lictorovi, který zvláštně znepokojeně prohrabával papíry. „Můžu Lictorovu mrzutost brát jako dobré znamení?“
Hermiona si zhluboka povzdechla. „Těžko říct. Byla to nesnadná debata a nemyslím, že většinu Lictor pochopil – proto nevypadá šťastně. Nemůže říct, jestli vyhrál.“
Remusovy oči zaběhly od manželčiny úzkostné tváře k synově rezignovanému utrpení. Tolik v sázce kvůli lidem, které miloval…
„A vyhrál?“ zeptal se tiše.
Hermionin druhý povzdech byl ještě výraznější než první. „Upřímně nevím. Vím, že někteří členové Starostolce chápou a oceňují, co se stalo – Violetta Argyleová a Apollo Greengrass ke konci dost důrazně argumentovali ve váš prospěch. Ale některé další nepřesvědčíš, že zafunguje něco jiného než poslat vás zpět. Vytáhli to okamžitě, když jste odešli, a tu myšlenku neopustili.“
Kingsley protáhl tvář. „Mám hádat – DeWinter? Kingross? Selwyn?“
Hermiona přikývla. „Mezi ostatními, ale Tertias DeWinter je vůdce. Dokonce sem přivlekl Rajeshe Chauldhryho a vysvětlil mu, co by se mělo stát, aby ten mohl soudu potvrdit, jestli je to proveditelné.“
Remus se zamračil. Pamatoval si Tertiase DeWintera velmi dobře, ačkoliv nyní již měl šedivé vlasy a byl seschlý, už ne ten silný, vousatý profesor, kterého Remus očekával. Až teď jej poznal. V Remusově prvním ročníku působil jako učitel obrany a jeho kruté a vyhrocené přednášky o temných tvorech byly důvodem, proč byl tak naprosto vyděšený, když kamarádi zjistili, čím je. Nikdy se mu víc neulevilo, než když na konci toho roku DeWinter odešel na loveckou výpravu za tůňodavy do Mongolska.
Dora po jeho boku viditelně zbledla. „Co říkal Chauldhry?“
Hermionin úsměv postrádal pobavení. „Řekl možná a odmítl to rozvést. Když ho dotlačili ke skutečné odpovědi, musel přiznat, že s rozpadnutým polem a se zapojenými magickými tlumiči by mohlo být možné použít proměňovací kouzlo na záměnu Teddym vyčarovaných falešných těl za skutečná dřív, než udeří vražedná kletba. Ale také řekl, že se na žádné takové akci nebude podílet, protože to není nezbytně nutné a je to nelidské a ani nemyslí, že by se na tom podílel někdo z časové divize.“
„Dobrý muž,“ přikývl Kingsley v ponurém souhlasu. „Jaká byla odpověď?“
Hermiona se zatvářila. „DeWinter řekl, že on by udělal, co se mu řekne, pokud by si cenil svého zaměstnání. A pak se Lictor nabídl, že záměnu provede.“
Harry zatnul zuby. „Chci ho vyhodit. Přísahám, najdu způsob, jak se ho zbavit…“
Kingsleyho pevný stisk ramena mladšího muže ukončil hrozící tirádu. Remus však podle záškubů svalů v Harryho tváři poznal, jak touží pokračovat.
„Dohlédneme na to později.“ Ministr kouzel se hluboce zamračil. „Co se stalo pak, Hermiono?“
Hermiona protáhla tvář. „Padma se pokusila zasáhnout. Když nás DeWinter odmítl nechat mluvit, že až na nás bude řada, Greengrass se k němu otočil a promluvil za mě. Chaudhryho poslali zpět do práce a pak debata pokračovala. Každý řekl svoje, to ano, ale zazněla spousta vytáček. Upřímně netuším, kam to povede.“
„Ticho, prosím.“ Překvapivě tichý hlas Matyldy ukončil uspěchanou poradu u obhajoby i mumlání mezi členy Starostolce. „Prosím, vraťte se na svá místa… Pane ministře, ocenila bych, kdybyste zatím zůstal mezi přihlížejícími. A pan a paní Lupinovi, jak vám asi naznačili právníci vašeho syna, ráda bych, abyste zůstali vepředu.“
Kingsley přikývl a chvilinku zaváhal s rukou na Dořině rameni, než si šel sednout vedle sinalé Andromedy. Harry stiskl paži svého bývalého profesora a následoval jej. Hermiona už padla na své místo vedle Padmy a seděla pozorně a rovně jako svíčka. Remusovi se vybavil záblesk třináctileté vlasaté studentky v Bradavicích čekající na příležitost vystřelit ruku do vzduchu a prokázat se. Teď však v jejím chování byla jistota i navzdory zřejmé nervozitě, tichý pocit, že už nemusí nikomu nic dokazovat. Remuse ten pohled velmi potěšil.
Jakými dospělými se stali, jakými dospělými se všichni stali, Hermiona, Harry, Ron, Ginny, Padma… Teddy…
Jsem šťastný za šanci je poznat. Ať už se stane cokoliv, jsem šťastný, že mi takový dar byl dán…
Když se usadil na sedadlo vpředu, Dora jej chytla za ruku a jemně stiskla. Její tmavé oči se setkaly s jeho na nekonečný okamžik naplněný obavami, strachem, frustrací a úzkostí, ale než sebral sílu na slabý úsměv, ticho opět pročísl Matyldin hlas a přitáhl jejich pohledy.
„Starostolec projednal fakta, která před námi leží.“ Ředitelka prosazování kouzelnických zákonů šla k věci a snažila se dívat neurčitým směrem, když oslovila místnost jako celek. „Ale než přistoupíme ke konečnému hlasování ohledně náhrad škod Teddyho Lupina za jeho činy a věci přítomnosti pana a paní Lupinových, bude jen spravedlivé, aby ti, co nebyli přítomni naší diskuzi, mohli pronést svoji závěrečnou řeč. Nicméně -“ zvednutou rukou zastavila Molly Weasleyovou, která již napůl stála, „- nepřipustím osobní doporučení či prosby ve prospěch obviněného či jeho rodičů.“ Molly si se slyšitelným povzdechnutím zase sedla. „Žádám jen fakta a návrhy řešení této složité situace, případně zopakování teorie, aby se problém vyjasnil. A až tato prohlášení skončí, Starostolec bude volit. Kdo bude mluvit první?“
Teddy byl o zlomek vteřiny rychlejší než Kingsley a Harry a Matylda mu mávnutím ruky předala slovo. „Pane Lupine.“
Remus viděl, že se jeho syn chvěje, že má obličej stále rudý a flekatý od vzteklých slz, ale pěsti měl zaťaté a výraz tvrdý, když pohledem přeběhl řadu Starostolce.
„Nebudu se obhajovat.“ Hlas měl nízký, ale silný. „Porušil jsem zákon časové divize a použil portál pro osobní cíl, což vedlo ke zranění mé dobré přítelkyně. Veřejně přiznávám, že jsem vinen a přeji si, alespoň co se týká Penny, abych své činy mohl vzít zpět. Ale moji rodiče…“ Hlas se mu nalomil, ale polkl, sebral se a pokračoval. „Neudělali nic jiného, než že se vzdali životů ve prospěch budoucnosti, kterou teď máme, budoucnosti bez Voldemorta, bez Smrtijedů a s mnohem menším strachem. Přivedl jsem je bez jejich vědomí a bez jejich souhlasu a oni si nezaslouží být potrestáni za mé činy. Zaslouží si žít.“
Matyldina tvář byla bledá a strhaná. „Pane Lupine, říkala jsem…“
„Ano, já vím.“ Teddy se zhluboka nadechl. „Žádné prosby. Ale toto jsou fakta. Jsem si jistý, že jsou tací, kteří obhajovali jejich návrat portálem do minulosti. Tak, prosím, slyšte toto. Nic takového není třeba. Pracuji jako jeden z těch, o kterých se nemluví v časové divizi oddělení záhad a poslední dva roky jsem strávil ponořený do časové teorie a diskuzemi. A jak víte, již jsem prohlásil, že vše, co jsme zjistili, nám říká, že historie může být změněna jen směrem, který si pamatujeme. Vím, že někteří z vás řeknou, že to je důkazem pro to, aby mí rodiče šli zpět na smrt v jejich stanoveném čase, protože historie to říká. Ale když jsem se pustil do této osobní mise na jejich záchranu, věděl jsem, že jde o tento případ. Že historie buď nadiktovala, že selžu, nebo provedu vše, aby odpovídala. Jinak to být nemohlo.“ Narovnal ramena. „Takže to jsem udělal. Historie odpovídá. A šel jsem na to po svém. Použil jsem Felix felicis, abych zajistil perfektní načasování. Nemohl jsem mít svoji hůlku s sebou, tak jsem ukradl otcovu přímo tam, na cimbuří, a použil jsem ji na replikační kouzlo na oba, než jsem je přivedl sem. A jak právě dokázal případ Korneliuse Popletala, není snadné odlišit falešnou mrtvolu od pravé. Byla bitva. V síni leželo padesát těl, takže kdo by se obtěžoval s podrobným zkoumáním? Byli pohřbení do tří dnů, takže nikdo neviděl, jak se kouzlo začalo hroutit. To je historie. To se stalo. Historie je v bezpečí. Nemusí umřít, aby byla skutečná.“ Oči mu viditelně ztvrdly. „A mohu to potvrdit. Exhumujte ta dvě těla z hrobu. Najdete zbytky kouzla, ne těla…“
„Madame Breakspearová!“ Lictorovo hrubé přerušení vytrhlo Remuse z jeho uctivého hodnocení synova prohlášení. „To je absurdní! Po celé té době neexistuje…“
„Vy jste už řekl svoje!“ K Remusovu úžasu odsekl Teddy, předběhl i Hermionu, Harryho a Kingsleyho, kteří všichni již stáli na nohách. „Sklapněte a nechte mluvit další…“
„Ticho!“ Matyldino zvučné zvolání přineslo mlčení a ona se zamračila na žalobce. „Pane Lictore, pan Lupin má pravdu. Vy už jste mluvil. Toto jsou prohlášení, bez debat. A pane Lupine…“ Hlas ředitelky prosazování kouzelnických zákonů se zřetelně zjemnil. „Je mi to líto, ale pan Lictor má také pravdu. Jsem u práva čtyřicet let a znám každé forenzní kouzlo z učebnic. Po dvaceti letech by bylo neuvěřitelně těžké rozhodnout, co je reziduum replikačního kouzla a co rozkládajícího se těla. Bez magického nabalzamování před pohřbem se každé tělo po traumatickém kouzle, jakým je vražedná kletba, rozkládá rychleji než normální tělo. Exhumovali jsme tělo Korneliuse Popletala, ale po tolika letech jsme bez důkazu z časové divize nemohli s jistotou říct, že nebylo kdysi lidské. Dokážeme detekovat stopy magie – jestli je z vražedné kletby, z těla vrženého krbem nebo z falešné mrtvoly – ale neumíme mezi nimi rozlišit. Kéž bychom uměli. Tento případ by to krásně zjednodušilo. Ale byla to dobrá myšlenka a já vám za ni děkuji.“ Matylda se tvářila soucitně, když Teddy zavřel oči a bradou klesl k hrudi. „Máte ještě co dodat, pane Lupine?“
Teddy pomalu zavrtěl hlavou a zvolna zvedl oči ke svým soudcům. „Ne. Jen pokud všichni chápete a přijmete, co jsem řekl. Nemusí zemřít. Prosím, prosím, nezapomeňte na to.“
Matylda mlčky přikývla. „Děkuji vám, pane Lupine. Posaďte se.“
Když Teddy padl do křesla obviněného, očima střelil k rodičům. Tonksová se na syna vděčně usmála a Remus její gesto napodobil. Teddy jim úsměv vrátil, ale jen slabě.
Matylda se obrátila k sedadlům za Remusem a Tonksovou. „Pane ministře? Pane Pottere?“ zeptala se. „Věřím, že oba chcete něco říct.“
Harry a Kingsley si vyměnili dlouhý pohled, načež Kingsley zdvořile pokynul, ať Harry mluví první. Vedoucí bystrozorů znepokojeně přikývl a pomalu vstal.
„Madame Breakspearová,“ začal tiše. „Členové Starostolce. Chci podpořit, co řekl Teddy Lupin – že jeho rodiče nemusí zemřít, aby historie zůstala, jak má být.“ Dovolil si povzdechnutí. „A co víc, jestli jste ochotní vzít moje místopřísežné slovo bystrozora a vašeho Vyvoleného, mohu to dokázat. Protože něco se stalo té noci bitvy o Bradavice, něco, co jsem nikomu neřekl, jen nejbližším přátelům. A je to věc, která by opravdu dopadla jinak, kdyby Teddy neudělal, co udělal.“
Ach, Harry…
Starostolcem se rozlehlo mumlání, ale Remus ho ignoroval a ostře se otočil, aby viděl na kmotra svého syna.
„Harry, nemusíš,“ řekl tiše. „Vím, jak osobní to pro tebe je…“
Harryho rty zacukaly. „Ne tak osobní, jak bylo,“ odvětil ironicky. „Vzhledem k tomu, že už nejsem jediný žijící, kdo u toho byl.“
„Pane Pottere,“ Matyldino klidné přerušení vytrhlo Harryho z jeho upřeného pohledu. „Chcete to vysvětlit?“
„Ano.“ Harry narovnal ramena. „Nemůžu zaručit, že mi uvěříte, ale na to jsem zvyklý už od svých patnácti. Nikdy mě to však nezastavilo.“ Oči upřel do řad Starostolce a vydržel. „Jsem si jistý, že všichni znáte Příběh tří bratří od barda Beedleho. A jsem si jistý, že většina z vás si vzpomíná, že se objevila Bezová hůlka během mého boje s Voldemortem.“ Ostře se zvedlo mumlání. „Nu, co není dobře známo je to, že profesor Brumbál se zajímal o Relikvie smrti. Ta hůlka byla jeho, než si ji Voldemort vzal. A když zemřel, zajistil, aby mi zůstal Kámen vzkříšení.“
Mumlání se změnilo na výkřiky a několik členů Starostolce vyskočilo na nohy, ale madame Breakstearová je navzdory vlastnímu ohromení uklidnila. Když se opět rozhostilo ticho, s nevěřícím, ale zaujatým výrazem pokynula Harrymu, aby pokračoval.
Harry chvíli ztěžka dýchal, než navázal. „Nemám ho – zahodil jsem ho už dávno a živé duši nikdy neřeknu, kde je, takže se neobtěžujte s dotazy. Ale když jsem šel do lesa konfrontovat Voldemorta, měl jsem kámen s sebou. A když jsem potřeboval sebrat kuráž, abych pokračoval…“ Na chvíli zavřel oči – zjevně pro něj bylo stále těžké vzpomínat na chvíle, kdy kráčel vstříc smrti. „Použil jsem ho. Jak říká legenda, nepřivedl k životu mrtvé, ale přivedl vnější podoby těch, které jsem miloval – mé rodiče, kmotra… A Remuse.“ Poněkud hořce se zasmál nad tichou nevírou tváří kolem. „Vím, co si myslíte – byl jsem ve velkém stresu, měl jsem halucinace. A to jsem si i ty roky říkal. Do minulého týdne. Minulý týden, když jsem mluvil s Remusem, zjistil jsem, že to bylo skutečné.“
Pomalu zavrtěl hlavou a v brýlích se mu zajiskřil odraz světla. „Můžete si myslet, že jsem blázen, když to říkám. A i když mi uvěříte, asi si budete myslet, že je to důkaz, že Remus musí být mrtvý, aby mohl být tam. Ale věc se má tak, že nemusí. Protože co Teddy nezmínil, je to, že záchrana jeho rodičů nebyla tak přímočará, jako je protažení portálem. Pro Tonksovou ano. Ale Remus uvízl.“
Remus se zachvěl vzpomínkou na rudé světlo, které tisklo a trhalo jeho tělo, snažilo se jej rozervat zevnitř i z vnějšku. Nemohl si pomoci, ale přemýšlel, jestli Harryho zavolání nemohlo zachránit jeho duši od odtržení, možná jej udrželo v bezpečí, aby jej jeho kamarádi mohli zatlačit zpět do jeho těla a pryč z portálu…
Ale Harry pokračoval. „A zatímco byl uvíznutý, Remus si pamatuje, že byl v lese se mnou, mými rodiči a Siriusem Blackem. Nikdo mu o tom nevyprávěl. Věděl věci, které vím jen já, které jsem nikdy nikomu neřekl. Takže, vidíte? Jistě budete souhlasit, že to by se změnilo, kdyby jeho záchrana nějak ovlivnila historii, ale ono se to nezměnilo. Dokonce dokázal být mrtvý, aniž by zemřel.“ Harry se usmál. „Historie je v pořádku. Oni jsou v pořádku. Nechme je být. Už si toho zažili dost.“
Když se Harry posadil, kolem se odráželo hluboké ticho. Dokonce i Matylda přišla o řeč, než si nakonec upravila hábit, odkašlala si a postavila se.
„Děkuji vám, pane Pottere,“ dokázala roztřeseně. „To byl ten… nejzajímavější pohled. Nuže,“ pevně dodala, „pane ministře?“
Kingsley se pomalu postavil a téměř smutně se usmál. „Nejsem si jistý, jak po tomto pokračovat,“ přiznal suše a Remuse povzbudilo, že dost členů Starostolce se skutečně uchechtlo. „Ale zkusím to. Myslím, že Teddy i Harry, oba dost důrazně ukázali, že historie nepožaduje smrt dvou nevinných lidí, dvou lidí, kteří bojovali dlouho a tvrdě za svobodu, kterou si posledních dvacet let užíváme. Ale je zde další důvod, proč je poslat zpět, důvod, který tak dojemně demonstroval Dennis Creevey. Co se stane, až se do světa dostane zvěst o tomto zázraku? Co řekneme ostatním, kteří se zeptají, proč nemůžou být zachráněni jejich milovaní?“
Provinilé vrtění Starostolce Remusovi řeklo, že toto byl opravdu primární zájem mnoha jeho členů. Kingsleymu v duchu popřál štěstí při rozptylování jejich pochyb, ale musel přiznat, že to není snadný úkol.
„Přímým argumentem pro mnoho lidí bude, že smrt byla svědecky potvrzená.“ Kingsley po Starostolci přejížděl strohým a, jak jej Remus podezříval, záměrně velmi ministerským pohledem. „Postup, který pan Lupin použil, spočívá v tom, že v okamžiku smrti neexistuje přímý svědek. Ale stejně budou mnozí, kteří uplatní nárok, a jestli se Remus Lupin a Nymfadora Tonksová před nimi objeví živí, budou chtít vědět, proč nemohou mít to samé. A tak, k zakrytí této potenciální katastrofy, zajistíte, že znovu zemřou, i když ve svých srdcích víte, že nemusí.“
V některých částech Starostolce se objevilo vrtění. Kingsley na to kápl.
A ministr kouzel to věděl.
„Takže vám říkám – se silou ministerstva za zády, bylo by tak náročné skrýt dva lidi, z nichž jeden má přirozenou výhodu metamorfózy? Bylo by to tak obtížné? Stojí dva životy za vyhnutí se skandálu?“ Pevně se narovnal. „Jsem ochotný vzít si na osobní zodpovědnost jejich bezpečnost a ukrytí. Pokud by pravda vyšla najevo, vezmu na sebe vinu. Přiznávám, je pravděpodobné, že portál bude zničen, aby se předešlo opakování tohoto incidentu, a to bude velká rána pro vyšetřování trestných činů i pro znalost historie samotné. Ale jestliže jednou provždy zmizí, bude opravdu záležet na tom, že se pravda objeví? Může znalost a potenciální poprask opravdu mít cenu dvou nevinných životů? Nevěřím tomu. A vaše vlastní svědomí také ne. To je vše, co musím říct.“
Opět se rozhostilo ticho, tentokrát vysoce nepříjemné. Kingsley se posadil. Několik členů Starostolce si hledělo na boty jako vyplísnění školáčci, ale pár dalších, zejména starý Tertias DeWinter, vypadalo pobouřeně.
Ó, bože…
Kingsleyho slova zasáhla mnohé. Ale vyplísnění od ministra kouzel mohlo také přinést odpor těch vzpurnějších členů.
Hermiona má pravdu. Může to dopadnout jakkoliv.
„Velmi dobře. Děkuji vám, pane ministře.“ Matylda Breakspearová opět přeběhla pohledem místnost. „Chce ještě někdo něco dodat, než přejdeme k rozsudkům?“ Očima zůstala u Remuse a Dory. „Pane Lupine? Paní Lupinová?“
Cítil, jak mu Dora stiskla ruku, než se narovnala.
„Nechci zemřít,“ pronesla jasně. „Ne takto. Ale to už na mně nezáleží, že?“ Zvedla obočí na několik členů Starostolce, kteří se stále kroutili. „Ale záleží na budoucnosti, ne na minulosti. Takže prosím, buďte na Teddyho mírní.“ V očích jí zářila prosba. „Netrestejte mého syna, že chtěl poznat rodiče, kteří jej měli vychovat. Lituji, že jsem tu pro něj nebyla a vždy litovat budu. A jestli musím zemřít, raději zemřu s vědomím, že bude v pořádku.“ Slabě se usmála. „To je vše.“
Matylda ji pozorovala s mateřskou solidárností. Ale nic nepoznamenala, když nakonec promluvila. „Děkuji vám.“ Očima šlehla k Remusovi. „Pane Lupine?“
Remus se narovnal. „Pronesl jsem svoje přání, aby trest padl na mě a ne na moji rodinu.“ Trhl sebou, když se mu do ruky zaryly Dořiny nehty. „Ale kdybych je tady zopakoval, obávám se, že má žena a syn se se mnou vypořádají mnohem dřív než Dolohov.“ Ozvalo se uchechtnutí. „Takže zopakuji manželčina slova. Nám záleží na Teddym. Cokoliv rozhodnete, přijmeme, jen jej netrestejte tvrdě.“
„Dobře,“ přikývla Matylda jemně. „Jestli je to vše, co si přejete říct, přišel čas, aby Starostolec hlasoval.“
Celá místnost se napjala. Ovzduší zhoustlo tak, že by po něm Remus mohl kráčet kus nad podlahou. Teddy strnul a držel se opěrek židle, jako by je chtěl odtrhnout. Hermionina ramena se změnila v kámen a slyšel zrychlené dýchání několika plic za sebou. Dořin stisk zesílil a cítil, jak mu položila hlavu na rameno.
„Ve věci Teddyho Remuse Lupina.“ Matyldin hlas se místností ozýval hlasitěji než kdy předtím. „Původní obvinění se zakládalo na úmyslu překroutit průběh historie. Je mnoho způsobů, jak toto obvinění interpretovat. Ale podle odhalených okolností je jasné, že pan Lupin neměl v úmyslu změnit historii ve prospěch Lorda Voldemorta ani nikoho jiného. Jestli v tomto bodě se mnou souhlasíte, zvedněte ruku.“
Remus vydechl, když se až na pár rukou zvedly v souhlasu všechny. Napříč síní viděl Lictora, jak frustrovaně praštil pěstí do stolu, a dovolil si usmát. Původní záměr žalobce, nařknout Teddyho ze snahy zachránit Voldemorta, byl zmařen.
„Nicméně,“ úsměv mu smazala vážná intonace Matyldy Breakspearové, „pan Lupin je vinen, podle svého přiznání, porušením hlavního pravidla časové divize a využitím mocného magického objektu k naplnění osobních cílů, což vedlo k vážnému zranění madame Penelopy Weasleyové. V tomto obvinění, z úmyslné nedbalosti a nestoudného zneužití ministerského majetku, shledáváte obžalovaného vinným? Prosím, zvedněte ruce.“
Remus zavřel oči. Všechny ruce se zvedly.
Ale věděl, že se to stane. Sám byl tím důkazem.
Buďte na něj mírní, prosím, mírní…
Matylda, jejíž ruka byla také zvednutá, se pomalu otočila k Teddymu. Mladý muž byl bledý, ale odhodlaný.
„Když nepočítáme ministra kouzel, který se zdržuje hlasování,“ prohlásila Matylda pevně, „hlasuje čtyřicet devět proti žádnému hlasu s jedním, který se zdržuje hlasování. Teddy Lupin je shledán vinným z úmyslné nedbalosti a nestoudného a úmyslného zneužití ministerského časovratného portálu. Jakožto na vedoucí prosazování kouzelnických zákonů na mně spočívá vynesení rozsudku.“ Její přísně stisknuté rty Remusovi nedávaly naději. „Především musím prohlásit, že věřím, že je zásadní, aby Teddy Lupin byl oddělen od pokušení, která mu přináší jeho práce. Neprodleně jste stažen z pozice na oddělení záhad a nikdy nebudete mít dovoleno tam pracovat ani vstoupit.“
Teddy okamžitě sklonil hlavu. Rukou si přetřel čelo a rty se mu stočily jasnou bolestí. Remus sám se zatvářil. Věděl, jak jeho syn svoji práci miluje.
„A pokud jde o oficiální sankci,“ Matyldina další slova stáhla Remusovi žaludek, „obávám se, že věc je natolik vážná, že nemohu dovolit, abyste odešel od soudu bez trestu vězení. Proto, Teddy Remusi Lupine, vás odsuzuji k trestu šesti měsíců v Azkabanu.“
Azkaban… Remus stiskl oči a slyšel, jak jeho žena v rozzuřené hrůze zasyčela, jak za nimi několik lidí zalapalo po dechu. Když se přinutil vzhlédnout k synovi, viděl strach v jeho tváři. Ale také viděl rezignaci a unavené přijetí, že takto to bude. A přestože to Remusovi zabodávalo nůž do srdce, když se setkal s pohledem svého syna, poznal, že Teddy stále věří, že si to zaslouží.
„Tomu říkáte mírný?“ To zvolání vyšlo od Dory. Remus měl jen chvilku na to, aby jí zabránil vystřelit na nohy. Když ji stáhl dolů, Matylda Breakspearová na ni pohlédla s klidným, tichým soucitem.
„Říkám tomu velmi mírný trest,“ odvětila, „když jsem nejdříve zvažovala trest v letech. A musíme pokračovat. K vám, pane a paní Lupinovi, a co bude provedeno.“
U Merlina.
Dora teď seděla a držela se jej za paži. Ačkoliv nic nedala najevo, cítil chvění její ruky, viděl strach, který jí vířil v očích, když kmitala pohledem z něho na Teddyho a zpět.
Dora byla vyděšená.
A on také.
Už čelil smrti. Ale ne takto. Ne v soudní síni, kde by čekal na trest jako zločinec. Smrt vždy proudila z hůlky nebo stoupajícího měsíce, z cvakání zubů v temném lese nebo toho strašného tisknoucího karmínového světla. Nikdy nemusel sedět v bezmocném tichu a čekat, až to přijde.
Bude tomu čelit přímo a opravdově, jestli to tak má být. I s vědomím, že je to zbytečné a nesmyslné by to dokázal. Ale sledovat zemřít i Doru, čekat, až to uvidí…
Nevím, jestli to dokážu. Tak dlouho jsem bojoval, abych ji udržel v bezpečí. Lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím smrti, ale bojím se o ni, ne o sebe…
„Pan a paní Lupinovi jsou zde mimo jejich čas.“ Matyldin hlas, dříve tak silný, byl najednou nejistý. „A jejich přítomnost nás vede k vážnému rozhodování. Je jejich smrt nezbytná k průběhu historie, nebo je minulost již v bezpečí? Musíme být nuceni poslat dva nevinné lidi, dva válečné hrdiny, k jejich smrti, abychom uchovali, co máme? Nebo zde můžou zůstat navzdory riziku poprasku a chaosu, které jejich přítomnost může vyvolat? To je rozhodnutí, kterému čelíme. Nikdy po mně nebylo žádáno vynést rozsudek smrti, natož nad dvěma lidmi, kteří jsou nevinní. Ale bude-li potřeba, nebudu mít jinou možnost, než to udělat. Takže hlasujte. Členové Starostolce, podle vašeho názoru, je nezbytně nutné poslat Remuse Lupina a Nymfadoru Tonksovou do minulosti, aby se zajistil pravý průběh historie? Prosím, zvedněte ruku, pokud věříte, že odpověď je ano.“
Půlka. To Remuse okamžitě napadlo, když zíral na les rukou. Asi půlka.
Madame Breakspearová počítala pečlivě – Remus by počítal sám, ale ze svého úhlu neměl dokonalý výhled. A pak ruce zmizely.
Matylda se tvářila odhodlaně. „A kdo je pro možnost nechat je zde?“
Další ruce, samozřejmě asi půlka, zatraceně, se zvedly ke stropu, včetně krátkého gesta Matyldy Breakspearové. Opět pečlivě počítala. Pak ruce padly.
„Pár hlasů chybí,“ Matyldin hlas se zvláštně chvěl. „Pokud nepočítáme pana ministra, zdržuje se někdo hlasování?“
Do vzduchu se zvedly tři ruce. Tři členové Starostolce nechtěli čelit té strašlivé volbě.
„Dobře.“ Teď už se Matylda chvěla, ale bylo to dobře, nebo špatně? „Starostolec promluvil. Hlasováním dvacet čtyři ku dvaceti dvěma, čtyři se zdrželi hlasování, jsme rozhodli …“ Ztěžka polkla a očima naplněnýma žalem, hrůzou a, bože, zármutkem zamířila k Remusovi a Tonksové. „Rozhodli jsme, že historie musí zůstat chráněná. Remus a Nymfadora Lupinovi budou vráceni do minulosti, odkud byli přivedeni. A tam, bolí mě to říct, musí zemřít.“