Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Děkuji všem, kteří komentovali, a také své Veselé chase pomocníků se zápletkami a Snorkackcatcherovi za betaci. :)

Kapitola 21. Rozhodnutí

Tonksová dokázala sotva zachytit záblesk středně velké komnaty olemované lavičkami, když ji zaplavila masa šedivějících zrzavých vlasů a dech vyrážející objetí páru silných paží.

„Ach, Tonksová! Drahoušku, nemůžu tomu uvěřit! A stojíš tady a jsi živá a nevypadáš ani o den starší, než si tě pamatuju! Je to úžasné, je to báječné, ach, nemůžu tomu uvěřit…“

Tonksová s úsměvem objala známou, kyprou postavu v pleteném oblečení a s nadšením jí stisk vrátila.

„Ahoj, Molly,“ pozdravila láskyplně. „Tak ráda tě vidím!“

Mollyinu odpověď, napůl smích a napůl pláč, ztlumil hábit Tonksové. Ta zabořila tvář do vlasů své mateřsky laskavé přítelkyně, letmo pohlédla přes její rameno na Artura a Billa, kteří na střídačku popadali a třepali Remusovou rukou, na Kingsleyho, který jen stál, sledoval je a s úsměvem vrtěl hlavou, na Harryho a Andromedu, kteří stáli bok po boku a vypadali lehce pobaveně a hluboce ustaraně, a na Teddyho…

Teddy.

Tonksová ztuhla. Její syn právě žuchl na jednu z čalouněných lavic v rohu místnosti. Hlavu si chytl do chvějících se dlaní a celé jeho tělo se mu nekontrolovatelně třáslo. Znepokojená Viktorie se sedla vedle něj a chystala se jej nemotorně obejmout.

Ach, Teddy…

Jemně, s omluvou se Tonksová vymanila z náručí Molly. Pohled synovým směrem odpověděl na otázku v očích starší ženy. Když Molly ustoupila s chápavým úsměvem, Tonksová mlčky pobídla Remuse a ten následoval směr jejích oči. Rychle se omluvil ostatním a přešel k ní.

Teddy nevzhlédl k blížícím se rodičům, ztracen ve svých dlaních, zatímco jej Viktorie zamračeně hladila po zádech a ramenou. Znepokojeně se podívala na matku svého přítele. Tonksová nezaváhala a položila ruku na Teddyho rameno. Cítila, jak ztuhl a napjal se.

„Teddy?“ zeptala se tiše. „Teddy, co se děje?“

Nastalo dlouhé ticho, kdy se Teddyho prsty reflexivně zatnuly do čela. A pak pomalu, roztřeseně zvedl hlavu.

Tvář měl mokrou od slz. Ale oči…

Oči měl zuřivé.

„Co se děje?“ Ta zoufalá zloba, se kterou její syn ta slova vyplivl, Tonksovou vyděsila. „Co se zatraceně děje? Co myslíš, že se děje?“

„Teddy…“ Remusův tichý hlas byl klidnou vodou proti tomu víru a byl rychle přemožen synovým téměř bolestně intenzivním pohledem.

„A ty!“ Teddy setřepal rychlým pohybem matčinu i Viktoriinu ruku a vyskočil na nohy. Oči jako žhavé uhlíky zabořil do otcovy tváře. „Jak jsi to mohl udělat? Proč jsi to udělal? Nemusel jsi, nemusel jsi zasahovat a vše zničit! Byl by to jen Azkaban, pár měsíců, maximálně pár let, a nikdo by o vás nevěděl, kdybys jen seděl a zůstal zticha! Byli byste v bezpečí a v pohodě a šťastní a měli budoucnost, ale tu jsi zahodil! Viděl jsi, jak se tvářili! Starostolec to nepochopil! Nerozumí teorii, nechápou, že vás můžou nechat být a vše bude v pořádku! Pokusí se vás poslat zpátky; vím, že pokusí, protože nechápou, že nemusíte zemřít! Nechápou, že poslat vás zpět není nezbytně nutné, ale že je to vražda! A kdybys jen zůstal zticha…“

Ačkoliv Remus ze všech sil udržoval výraz klidný, Tonksová viděla záblesky viny, lítosti a zármutku a daleko vzadu část její mysli křičela dobře, ty idiote a podívej, cos provedl. Ale zároveň věděla, že Remus – že ona – by nikdy skutečně nemohli žít utajený život, kdyby zůstal zticha, a navzdory vlastnímu vzteku nad jeho jednáním, že byl zase tak ušlechtilým pitomcem, se jí v koutku duše ulevilo, že pravda vyšla najevo. Navzdory talentu Nymfadora Tonksová nebyla ženou stavěnou na skrývání. Poslední rok – tedy poslední rok před portálem – ji poučil. Vedl k ohromující frustraci, pošetilým impulzům a útěku do bitvy…

„Nemohl jsem.“ Remusova tichá slova prolomila její dumání. „Teddy, nemohl jsem jen mlčky sedět, to musíš pochopit. Lictor se to snažil na tebe ušít a to jsem nemohl dovolit…“

„Proč ne?“ Hněv v Teddyho tváři začalo vytlačovat unavené zoufalství. „Spáchal jsem ten čin, tati. Porušil jsem první pravidlo portálu jen ze sobeckých důvodů. Uvrhl jsem Penny do kómatu. Zasloužím si trest. Ale vy ne.“

Po Teddyho tváři stékaly čerstvé slzy, když padl zpět na své místo a do Viktoriiny čekající náruče. „Nemusel jsi to dělat,“ zopakoval tiše. „Jen jsi vše zhoršil.“

„Má pravdu, víš.“

Tonksová viděla, jak sebou Remus trhl nad temným tónem Harryho hlasu. Zachránce kouzelnického světa zíral na svého bývalého učitele s chladnou směsí zklamání, frustrace a rezignace.

„Přísahal jsi mi.“ Harryho oči jiskřily jako vzteklé smaragdy. „Přísahal jsi, když jsem bral tvoji ženu nahoru, že se nepoženeš udělat přesně to, cos udělal. Jen z toho důvodu jsem tě spustil z očí, Remusi. A co jsi, sakra, vypil, protože to jistě nebyl mnoholičný…“

Tonksová si povzdechla a v duchu se vrátila k Harryho kanceláři, k zírání na fotku Ginny, kdy se snažila o stejně zářivý tón jejích vlasů. Vzpomněla si, jak jí žaludek poklesl a jak vyskočila na nohy, když jí Harry řekl o rozhovoru, který právě měl s Remusem, o jeho přísaze. Protože Remuse znala, znala ho až příliš dobře, věděla, že pokud si něco umíní, najde si způsob, jak obejít přísahu…

„Slíbil jsem, že neudělám nic pitomého.“ Remus se tvářil omluvně, ale rozhodně. „A nebylo to pitomé, snažil jsem se ochránit svého syna…“

A tady je ta skulina… Věděla, že nějaká bude. Remus by nikdy neporušil slib daný v dobré víře. Ale poohýbal by okraje, pokud by se měl jak omluvit.

Harry si rezignovaně povzdechl. „Samozřejmě, že ne. Skvělé. Jaký otec, takový syn, jak vidím.“

Tvrdohlavé držení ramen bylo příliš známé. „Opravdu je mi líto, že jsem tě obelhal, Harry. Ale i teď, ať už bude výsledek jakýkoliv, upřímně věřím, že jsem udělal správnou věc…“

Zbytek jeho odpovědi utnulo Harryho odfrknutí. „Správnou věc? Remusi, jestli tvůj syn nečelil trestu vězení, tak teď už jo. Hermiona, Ron, Ginny a já budeme muset vysvětlit, proč jsme se nezmínili o tom malém faktu vašeho návratu dřív, a já doufám v alespoň jedno trochu rozumné ucho…“ Pohlédl na Kingsleyho, který seděl na lavici na druhé straně místnosti a Harryho prohlášení vzal na vědomí zvednutým obočím. „A co se týká tebe – musel jsi vědět, že Tonksová nebude nečinně sedět a že ti nedovolí zase ze sebe udělat mučedníka…“

„Sakra pravdivé.“ Tonksová se na manžela významně podívala a on měl tolik slušnosti, že sebou trhnul. „Opravdu sis myslel, že po tom všem, čím jsme si prošli, ti to projde?“

Harry přikývl a poslal k ní najednou nevysvětlitelně smutný pohled. „Přesně. A tak, ušlechtilé úmysly stranou, jsi vystoupil a odhalil sebe a manželku Starostolci. A teď…“ Najednou si povzdechl. „A teď, Merlin ví, co rozhodnou. Teddy má pravdu, Remusi. Ty jsi situaci jen zhoršil.“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Tonksová pohledem přebíhala po místnosti, k Harryho pochmurným, smutným očím, k bizarní směsi zmatku a pochopení na tváři Molly, Artura a Billa, k matčině vyděšené, k Teddymu, který měl hlavu položenou na Viktoriině rameni s unaveným neštěstím v očích, k Remusovu napůl zatvrzelému, napůl zasaženému výrazu.

A nakonec se podívala na Kingsleyho, který seděl ve svém švestkovém hábitu jako zvláštní směs utěšující přítomnosti starého přítele a kolegy a impozantní strohosti ministra kouzel. Téměř mu v očích spatřila ty potrhané okraje myšlenek, jak rád viděl přátele naživu, a přesto si udržoval odstup od bolesti, kterou by způsobila jejich opětovná ztráta; napůl radost a napůl smutek, napůl nádhera znovuobjevení, napůl stíny možné ztráty. Poznala, že je jak na trní, aby se mohl vrátit zpět do síně, aby se vrhl do debaty, prosil za jejich případ, ale také věděla, že to neudělá – protože takový on nebyl, poznala to už z jeho vyprávění, jak se připojil k Řádu, tehdy v těch dnech, kdy jeho první pochyby o Siriusově rozsudku začaly vyplouvat na povrch. Kingsley Pastorek vždy věděl, kdy promluvit a kdy neprozradit své záměry a počkat. A Tonksová věděla, tak jako musel vědět i on, že Starostolec musí dojít k rozhodnutí nestranně. Kdyby mu byli po vůli a on se zapojil, takoví jako Rita Holoubková by mezi řádky začali chrlit slova jako zaujatost a protěžování a Kingsleyho reputace spravedlivého a čestného ministra, o které jim řekl Teddy, by skončila v prachu.

I když to znamenalo životy dvou dávno ztracených přátel.

Tonksová potlačila zachvění. Ve skutečnosti nepřemýšlela o dopadu svého jednání, když se hnala soudní síní a zapomněla na převlek, jen aby dala svému pitomému manželovi co proto. Pořádně to nezvážila, protože na něj byla tak nazuřená. Nedomyslela možné následky svého jednání. Řekla ta slova, myslela je vážně, ale když teď adrenalin klesl, když se myšlenky zostřily a soustředily na místnost plnou nejbližších a nejdražších, začala si uvědomovat, co to bude znamenat, jestli Starostolec rozhodne o jejich návratu do minulosti.

Zemřou.

A Teddy je zase ztratí. A tentokrát to pocítí.

Remusova slova v soudní síni se jí zabodla do srdce. Podruhé si vybrala manžela a boj před svým synem. Nikdy, nikdy to nezamýšlela, ani se nad tím nezamyslela, tak zuřila, když viděla, co Remus udělal. Ale uvidí to tak i Teddy? Není divu, že se na ně tak zlobí.

Protože riskoval svoji budoucnost, aby zachránil jejich životy, jen aby čelil jejich opětovné ztrátě.

Nedalo se to obejít. Slyšela prohlášení Teddyho přátel z časové divize, mlčky absorbovala Remusovy a Hermioniny debaty o čase, když probírali případ. A co pochopila, minulost byla minulost. Vstoupení do minulosti vedlo k výsledku, který již byl znám, změněn podle toho, co mohlo být, ale ne co historie říkala, že je. A historie říkala, že jsou mrtví.

Kdo mohl říct, že to opravdu byla falešná těla, která Harry viděl toho dne ve Velké síni? Kdo mohl říct, že hroby, které Teddy navštěvoval, opravdu neobsahovaly jejich skutečné kosti? Kdo mohl říct jistě, že tento výlet do budoucnosti nebyl jen mezihrou, odsunutím pravdy o jejich nevyhnutelném konci?

Smrt. Jednou ji podvedli. Ale kdo mohl říct, že tvář, kterou na zlomek vteřiny viděla koupat se v zeleném světle, než ji Teddy odtáhl, nebyla jejího budoucího já? Nebo co když se pokusili je poslat portálem zpět, ale nemohli? Co když skončili mrtví na zemi v portálové místnosti, nebo navždy ztracení, roztrhaní na kousky, tělo i duše, tím strašlivým rudým světlem?

Nechtěla zemřít. Kdo by mohl upřímně říct, že chce? A ano, ty poslední dva týdny byly bolestné a občas matoucí, ale bylo to sakra lepší než zapomenutí. Ale co bylo horší, tolik horší, jak bezmocně se cítila. Tonksová byla bystrozorkou, bojovnicí, ženou akce. Nemohla vystát představu, že nebude mít osud ve vlastních rukách. Její akce a rozhodnutí ji definovaly a ano, byly časy, kdy její akce a rozhodnutí byly naprosto pitomé, ale alespoň to byly její chyby. Stát teď tady a čekat na bandu kouzelníků a čarodějek ve švestkových hábitech, až rozhodnou, jestli by neměla zemřít, a vědět, že neexistuje nic absolutně nic, co by mohla udělat…

Dobrovolně se vzdát života v bitvě byla jedna věc. Ale mít oznámeno kdy a kde se jej vzdá, to bylo jiné.

Nikdy Tonksová necítila k Harrymu větší respekt.

„Myslíte, že je pošlou zpátky?“ Ticho přerušila Andromeda s pohledem upřeným na Kingsleyho. „Myslíte, že to dokážou? Poslat dva nevinné lidi zpět do minulosti, aby tam zemřeli?“

„To nemůžou.“ Mollyin hlas byl plný nevěřící hrůzy. „To by byla vražda, čistě a jasně. Nemůžete poslat dva mladé lidi zpět jejich smrti bez vážného důvodu…“

„Můžou, pokud se rozhodnou, že už mrtví jsou.“ Kingsley se pomalu zvedl. Tvářil se velmi unaveně a poprvé Tonksová viděla váhu těch dvaceti let navíc. „Nebo že musí zemřít, aby se uchovala minulost. Historie říká, že Nymfadora Tonksová a Remus Lupin zemřeli v bitvě. Starostolec může rozhodnout, že když toto historie říká, toto historie i dostane.  Jestli jsem pochopil všechny ty bláboly o teorii času správně, cestování časem může způsobit věci jen tak, jak jsou. Starostolec to může vidět jako důkaz, že jen naplňují historii, jak se sluší a patří…“

„Ale já jsem vše pojistil!“ vykřikl Teddy z rohu. „Nechal jsem tam falešná těla! Nemusí zemřít, aby historie zůstala nezměněná!“

Kingsley pomalu zamyšleně přikývl. „Já to tak taky vidím. Ale už nezáleží na tom, co vidím já. Je na Starostolci, aby rozhodl.“

„Jsem si jistý, že nedošlo k žádnému poškození historie.“ Harry se podíval na Remuse, ale jeho smaragdové oči byly vzdálené. „Při té bitvě proběhlo… setkání, které to dokazuje.“ Ztěžka polkl. „A půjdu před Starostolec a řeknu jim to, jestli mě nechají. Historie to hezky zvládne, i když tu Remus s Tonksovou zůstanou. Jsem si jistý.“

„Promiňte… že ruším, ale…“ V Mollyině tváři bylo taky cosi zvláštního, podivná směs zmatení, zájmu a nejslabšího náznaku bolestné naděje, když si celá nesvá upravila vestu a škubavě si pohrávala s kabelkou. „Jen že… Jestli jsem to pochopila… Teddy použil jakýsi časový portál na oddělení záhad a vytáhl Remuse a Tonksovou z minulosti. A to nezměnilo minulost, protože tam nechal falešná těla?“

V jejích očích naděje rostla, šířila se a mihotala světlem a Tonksovou přepadl chlad, když se v duchu vrátila k příliš známému jménu vyrytému na fontáně v atriu ministerstva kouzel…

Ach, Molly, ne, prosím, ne…

Artur také zjevně viděl, kam se rozhovor ubírá – zatnul čelist, přešel k manželce a jemně jí položil ruku na rameno.

„Molly…“ řekl tiše. „Molly, ne…“

Ale Molly nedala najevo pochopení manželova gesta. Pokračovala rychlostí, která hraničila se zoufalstvím, ruce se jí třásly a dýchala mělce a trhavě a hlas se jí chvěl.

„Jenže… Napadlo mě… Jestli to fungovalo jednou… A já vím, že je špatné to žádat, ale musím… byl to můj syn… Můj Fred… A jestli je nějaká šance…“

Ten dlouhý, hluboký, zoufalý sten byl Teddyho – Tonksová viděla, jak syn ještě víc klesl na lavici a tvář opět zabořil do dlaní. Kingsleyho výraz ztvrdnul a Remus se napůl vydal k Molly se soucitem v očích. Ale Artur byl blíž, sáhl po manželce, jejíž oči se leskly slzami.

„Molly…“ zašeptal znovu.

„Omlouvám se… ach, omlouvám se!“ Mollyina hlava se třásla, když se nechala vtáhnout do jeho náručí, zabořila mu hlavu do ramena a reflexivně jej popadla za hábit. „Neměla bych… Omlouvám se!“

„Molly, je to v pořádku.“ Remusův hlas byl tichý. „Byl to tvůj syn. Nikdo tě nemůže obviňovat za naději.“

Bill se právě připojil k otci a jemně poplácával matku po zádech. Zjizvenou tvář měl plnou starého, důvěrně známého zármutku. „Všem nám chybí,“ dodal tiše. „Ale mami, Percy nám říkal, že mu koukal do tváře, když zemřel. Viděl, když se to stalo. Tam nemůže proběhnout výměna… Pokusit se jej vytáhnout by nefungovalo…“

Mollyiny slzy narostly do vzlyků, zatímco ji manžel se synem opatrně vedli k lavici, aby se jí posadili po stranách a nabídli podporu. Ale až na její vzlyky místnost opět utichla.

„A tady je další problém.“ Tentokrát ticho prolomil Kingsleyho pomalý, hluboký hlas. „Dennis Creevey a nyní Molly právě demonstrovali další nebezpečí. Co se stane, když se slovo o tomto zázraku dostane na veřejnost? Co řeknou ostatní, když zjistí, že dva lidé, dvacet let mrtví, byli přivedeni pomocí ministerského portálu?“ Zhluboka si povzdechl. „Budeme zaplavení příbuznými, kteří se budou dožadovat stejné laskavosti pro jejich milované – přiveďte mi manžela, manželku, matku, syna… A když jim řekneme ne, jako Dennis budou požadovat vysvětlení, proč je jednomu ten dar dopřán, když ostatní byli odmítnuti. Když i někdo jako Molly má potřebu žádat, kde to skončí? A když zvážíte, že tam venku je stále pár takových, co považují myšlenky Grindelwalda a Voldemorta za správné…“

„Starostolec s tím nebude chtít vyjít na veřejnost.“ Remus mluvil klidně, ale oči měl pochmurné. „Nebudou chtít, abychom my vyšli na veřejnost.“

Ledová ruka stiskla srdce Tonksové, když promluvila. „Takže i když jsme se odhalili, budeme muset zůstat skrytí. A i pak, jestli nás někdo objeví…“

„Pravda stejně vyjde najevo.“ Remus jí stál po boku, prsty si propletl s jejími a jemně ji stiskl pro uklidnění, což vůbec nezahnalo strach v srdci Tonksové. „A i když Starostolec přijme, že historie nepotřebuje naši smrt, stále mu dá skvělou výmluvu, jak zadusit požár v zárodku. Pošlou nás zpět, zničí portál a to bude konec rizika, že se to může stát znovu…“

„To je barbarské!“ K překvapení Tonksové ten rozhořčený výkřik patřil Viktorii. „Nemůžou jen tak zabít pana a paní Lupinovy, aby toto ututlali!“

„Už se to stalo i dřív.“ Andromedin hlas byl chladný. „Můj výzkum kouzelnických a mudlovských rodin odhalil, že tu a tam se může osoba ukázat jako nepohodlná. Napadají mě dva nebo tři v samotné linii Blacků…“

„A pak jsou takoví jako Dolores Umbridgeová.“ Remusův tón byl mrazivý, když přikývl Harryho směrem. „Vsadím se, že ta by neuronila moc slz, kdyby tehdy ti mozkomoři, které poslala na Harryho, jej umlčeli nadobro.“

„Ale teď je jiná doba!“ zuřila Viktorie. „Nemůžou… to neudělají!“

„Mohli by.“ Bill se střetl s pohledem své dcery a umlčel její rozhněvanou tirádu. „Ale můžeme jen doufat, že jsou lepší.“

„Matylda je.“ Kingsley nepřítomně hleděl do stropu. „A dost dalších. Ale nemůžu ručit za všechny v místnosti.“

„Takže ať už se stane cokoliv, jsme v háji.“ Ta slova splynula Tonksové ze rtů téměř nevědomky. „Půjdeme zpět a umřeme, nebo se po zbytek života budeme skrývat. Od rána se nic nezměnilo, jen už nemáme možnost sami se rozhodnout.“

Remusovy prsty v jejích ztuhly a v očích se objevila vina, když se na ni podíval. Ale ten napůl očekávaný vztek, který cítila dřív, se neobjevil – jen jej stiskla ještě pevněji a mlčky se opřela o jeho rameno.

Nu, ať už se rozhodnou jakkoliv, přemýšlela mlčky, nadechla se známé vůně, přitiskla se ke kostnatému rameni pod hábitem a vnímala jeho ruku ve své, alespoň budeme spolu.

Už neměli co probírat. A tak čekali. Čekali, až je zavolají zpátky, čekali na zprávy, čekali na něco, cokoliv, zatímco mezi sebou tlumeně hovořili a všem a o ničem. Bolestivé minuty se změnily do agonizujících hodin.

A pak se ozvalo zaklepání na dveře.

Všichni ztuhli. Ledové úponky kolem srdce Tonksové se utáhly, když Harry narovnal ramena a odpochodoval ke dveřím. Otevřel je a ukázal se muž, kterého Kingsley u soudu představil jako Scribea. Jako by se to stalo před desítkami let.

„Terry,“ pozdravil jej Harry tiše. „Co se děje?“

Terry se chabě usmál a nepřítomně pohlédl na Remuse, ach bože, provinile. Mělce se nadechl.

„Madame Breakspearová mě pro vás posílá,“ řekl rozpačitě. „Harry… Profesore Lupine… Je čas na rozsudek. Starostolec je připraven volit.“