Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5/2

„Jsem tady.“

A země odpověděla zaduněním, otevřela se a pozvala ji do kruhu stojících kamenů.

***

Skála pod jejíma bosýma nohama byla horká a třpytila se sklíčky vrostlé rudy. Tvrdé, nepoddajné, ostré hrany rozřezávaly jemná chodidla a krev pokrývala povrch skály blyštivými kapkami. Duše pod ní zpívaly jako u vytržení, poznávaly ji a vítaly.

U zábrany padla Hermiona na kolena. „Ukažte mi, co potřebujete,“ zašeptala k energetickým silám, o nichž věděla, že se potácejí pod zemí, a prsty přejela po lesklém povrchu. Nepřišla žádná slova odpovědi, jen záplava vzpomínek vytrysklých jako voda ze skály.

Dívenka nadšená létem a sluncem, s oceánem za zády, bílý písek měnící tvar pod doteky jejích rukou. Hradní zdi a kalná jezírka probouzející se k životu podél klikatých cest a lesíků osídlených tvory přesahujícími fantazii – svět přetékající přísliby a možnostmi. Hladký písek vibroval radostí z magie, která jím procházela. Neporušená. Mocná ve své nevinnosti a se slibem přemíry energie připravené podělit se s vyčerpaným světem.

„Zapomněla jsem,“ zamumlala a dál vzpomínala na sebe, na léto před prvním rokem v Bradavicích. Byla tak šťastná. Nervózní, ano, ale povětšinou nadšená, že se připojí ke světu lidí jako ona, lidí, kterým krev zpívala kouzly a kteří mohli slyšet šepotání vanoucího větru a rozpažených větví stromů natahujících se k nebi.

Ale oni to nemohli – nebo nechtěli – vidět. Se svou magií zacházeli stejně jako se všemi ostatními živly, které jim byly vydány na pospas. Zapomněli, že kvete v bujné zemi a ve výživné vodě; protéká drahocenným kovem v základech světa a zpívá v košatých stromech v lesích a v plápolajících ohních jejich krbů.

Duše pod ní se třásly bolestí zrady. Magie jim bylo darována, ale ony rozsekaly samy sebe na kousky. Podělila se o své bohatství a ony rozdrobily životodárný celek na střípky.

Ach, Merline… Moudrý klobouk.

„Nebelvír!“ zvolal a ona se usmála a vydala se ke stolu nadšených studentů. „Musí si tedy myslet, že jsem velmi statečná,“ dumala stísněně. „Ale klobouk také řekl, že jsem chytrá, loajální a ambiciózní.“ Zmatená, ale dychtivá se připojit, zapadnout mezi ostatní, zdokonalovala a živila oheň ve svém nitru. Svou inteligenci, vášnivou vytrvalost, když čelila výzvám, tvrdohlavou statečnost a spontánnost. Celkově dobré vlastnosti. Kvality, kterých si cenil ředitel, které ji udržovaly na špici třídy a v centru války, jež vřela po celá desetiletí.

Onen den a nespočetné dny následující se dívala k ostatním stolům a přemýšlela, jaké by to bylo v jiných kolejích. Během dlouhých období, kdy ji Ron nebo Harry odstrčili stranou, protože místo jim věřila vlastnímu úsudku nebo instinktu, hleděla na ostatní stoly a přála si, aby se mohla otočit zády ke kvalitám tak ceněným v nebelvírské koleji, nebo aby aspoň byla oceněna za zásluhy, které přesahovaly nebelvírské krédo. Ale ocitla se ještě ve větší izolaci, než si představovala, když do tohoto světa vkročila – s nevítaným původem a navzdory zřejmému talentu pokládaná v očích mnoha lidí, kteří nikdy nežili bez magie, za podřadnou.

Viděla jen jednu cestu: dokázat bez jakýchkoliv pochyb, že do tohoto světa patří. Myslela si, že jedině úspěch jí může vynést vstřícné přijetí. Když jí místo zde nezajistila zářivá magie, pak to mělo být její skvělé myšlení.

Kameny pod ní se znovu zachvěly a ona ucítila vítr zuřící divokým vztekem.

Teď viděla všechno mnohem jasněji. Stavba jejich světa narušovaná generacemi studentů, kteří byli v Bradavicích rozřazeni; rozdělili je, tak mladé, do kolejí, které v nich živily jen část z toho, co je dělalo celistvými. ꞌOd těch druhých se drž dál,ꞌ říkalo se. ꞌNaše cesta je ta jediná správná.ꞌ Jak je možné, že klobouk rok za rokem zpíval o spojenectví, a přesto je nutil k rozpadu - k odmítání částí sebe sama, které nepasovaly do modelu jejich koleje, a k opovrhování těmi, kteří vykazovali jiné kvality než oni?

„Už ne,“ zašeptala ke stojícím kamenům a ony zašeptaly svůj souhlas.

„Už ne.“

Jeho hlas zněl drsně, ale hladil jako nejjemnější hedvábí. Neviděla ho přijít blíž a připojit se, ale věděla každým vláskem své duše, že kdyby nebyl vítán, kameny by mu zabránily vstoupit. Navíc ho chtěla mít blíž – potřebovala ho mít blíž – a tak sáhla po jeho ruce a přitiskla si ji k hrudi.

Poklekl vedle ní, černé vlasy mu čechral vítr. Duše zapěly své pozdravy a on sklonil hlavu.

Zahanbený? Proč je zahanbený?

Hermiona si nepovšimla slz, které měl na tváři, dokud nedopadly na kámen pod jejich nohama, kde se mísily s kapkami její krve tak dlouho, až by nikdo, žádná čarodějka, kouzelník nebo mudla nebyli schopni rozeznat, kde končí krev a začínají slzy.

***

Duše pod zemským povrchem ho volaly nepovědomými hlasy, nabízely mu, aby se k ní připojil. Severus v jejich naléhavé prosbě rozeznal bolest, hluboké bezpráví a záchvěvy vykoupení. Došel, rovněž bosý, k bariéře a jako ona posvětil kameny svou krví, kterou tak dlouho považoval za pošpiněnou.

Je tu Hermiona, nejsem sám.

Stráž kamenů se před ním rozestoupila a on vešel, jen aby sledoval, jak se Hermiona připojila k symfonii. Jejími výkřiky pochopení brzy prosákla bolest. Natáhl ruku, aby se dotkl stojícího balvanu, a rázem to viděl, jeho vlastní vzpomínky se překrývaly s jejími, vzpomínal na její rozvíjení, jak rostla jako květinka, na kterou dopadá světlo jen z jednoho, přímého směru.

A Klobouk. Jak mohl nemyslet na Klobouk?

Stovky let rozdělování – vymezování dětí podle některých vlastností, ale odsuzování za jiné. Jak jinak by mohli Gauntové tak zakrnět? Během generací jistoty o nadřazenosti popoháněla jejich aroganci nafoukaná pýcha v třpytivém stříbře medailonku; ale pohrdala ohněm, který mu dal tvar a lesk, a zemí, která ho živila u svého prsu a poskytla k němu materiál.

Jak jinak by mohla Meropa věřit zároveň ve svou nadřazenost i naprostou bezcennost? Maso, krev, magie a strach – a sny o přetvoření světa tam, kde už nezůstalo žádné zrcadlo, které by vám připomnělo, že jiní chlapci s tmavými vlasy i bez matek vyrostou do síly bez nenávisti.

Vyrůstání v místě bez oken, bez výhledu na zemi, kde ocel v konstrukci světa živí vodu skrývající se v nejtemnějších zákoutích, kam se nikdo neodváží vstoupit, kde lesy s kořeny roztaženými pod zemí do dálky rozkvétají navzdory suchu, které tu a tam přijde a zanechá zemi vyprahlou. Jen spalující nenávist nasávaná s mateřským mlékem a později opojný příval moci, která vámi prolétne – a jejíž cenu popíráte, i když spálí každý kousek lidství, které v sobě máte.

Severus svíral obličej v dlaních a plakal. Pro Lily, jejíž oheň ho přitáhl a o jehož plameny se popálil bez ohledu na cenu. Pro své spolužáky, kteří usilovali o nadvládu, jako kdyby ta znamenala bezpečí, když ani jejich jiskry magie nestačily. Nejvíc ale plakal pro chlapce, pro mladíka, který věřil, že jeho vědomosti k němu přitáhnou moc, a že bez moci by také mohl přestat existovat.

Truchlil nad beznadějným, zoufalým přáním být v bezpečí a mít vše pod kontrolou – a že navzdory dovednosti, se kterou ovládal dřevěnou hůlku, jíž pohrdal, a kotlík, jehož obsah mohl tvarovat jako hlínu, to všechno nedokázalo zadržet ostrou čepel nenávisti, aby ho neodřízla od první ženy, kterou kdy miloval. Nezničit ho spolu s ní.

Žádné množství pokání, žádná náprava nemohly odčinit nenávist. Neúnavně na tom pracoval, a když dokončil poslední úkol, byl připravený na to, že jeho čas na tomto světě je u konce. Po probuzení v kolébce země, slabý a bezmocný jako kotě, si především přál dostat nějaký náznak odpuštění, signál, že náprava byla dokončena. Místo toho byl pověřen nesplnitelnou úlohou rozšifrovat jednání starce a – jak nyní rozuměl – napravit škody způsobené staletími rozvratu. Mohl být jen vděčný, že z toho malého chlapce něco zůstalo – dlouho spící zbytky dítěte, jehož tvář se rozzářila očekáváním při pomyšlení na školu magie, do níž bude patřit.

Ucítil, jak ho Hermiona pohladila po vlasech, její konejšivé teplo a jistotu. Čím si zasloužil být po jejím boku, po boku této mudlorozené čarodějky – této vášnivé ženy, jejíž srdce bylo stejně zraněno jako to jeho? Oba se dotkli temnoty, čelili částem sebe samých nucených skrývat se v nejhlubších stínech. Ale našli tam jeden druhého a ve světě, kde se potkali, existovalo světlo.

Přiblížil rty k její dlani a vtiskl polibek na měkkou pokožku. Šepot jejího povzdechu se připojil k vanutí větru mezi kameny. Skály pokrývala jejich krev, slzy a prach kouzel, které ho chránily před újmou. Takže když se země otřásla a stojící kameny se rozevřely jako vítězné lístky v květu, prudký výbuch síly z železného pásu procházejícího skálou, zněl jako výkřik radosti. Otočili se k sobě, vzduch kolem nich pulzoval triumfem.

Obloha se otevřela a pokropila je očistným deštěm – vyčerpaná půdu duněla poděkováním za jejich oběť a odevzdání -

- a rozšířila pozvání i na ně…

Tančete s námi.

Hermiona stiskla Severusovu ruku a on vědět, co udělá – ale přece ji nemohl napodobit! V mžiku zvedla tvář k oblakům a s radostným výkřikem se přeměnila. Její tygří mládě dovádělo v dešti a Severus se jen díval, i když si nepřál nic jiného než se k ní připojit. Rázem byla u něj, hravá, ale vytrvalá, pozorovala ho tygříma očima. Padající voda ho omývala, jeho tělo vítalo živel, který vyléčili, a další, které by nyní mohli uzdravit společně.

Vzpomněl si na den, kdy se poprvé proměnila, na vodu, kterou jí přinesl, protože byla vyprahlá. Řekla, že byl tygr. Mohl by jím být, mohl by to dokázat. Pochopil, jak změnit destruktivní ostří meče na obohacující nádobu kotlíku, pochopil poranění i zázrak, na který se může kouzelná voda přeměnit v lektvarech. Zavřel oči a přál si jen být, otevřít se všemu, co je v něm podstatné – ať už přijaté, nebo dlouho popírané. A svaly se protahovaly, šlachy napínaly, cítil, jak se celé jeho tělo taví a reformuje. Uvítal ho nadšený řev mláděte a společně přistáli na hladkých kamenech.

A zatímco je zmáčela voda, cítili, jak se skála pod jejich tlapami posouvá, měkne a přeměňuje, až je obklopily bílé krystaly oceánu písku. Běhali po něm a sledovali, jak se v jeho křišťálových zrnkách láme světlo. Mládě vypísklo a začalo hrabat, zavrtávalo se do země, norovalo v bujné půdě pod nimi. Připojil se k ní, plný vůně úrodné hlíny. Voda zalévala zemi a ta ji radostně pila. Převalovali se spolu po měkké zemi a smývali ji vodou. Když stál znovu na nohou, vytřásl si ji z kožichu a pocítil, jak se jeho tělo znovu mění. Pohled na Hermionu odhalil, že i ona se přeměňovala. Dvě želvy si hověly v kalužích vody a tančily s příliš dlouho oddělenými živly. Voda a kov, uvolněné, propletené, konečně se uzdravující.

Když zvedl hlavu a podíval se do dálky, spatřil les, kterého si předtím nevšiml – explozi barev a příliš dlouho zapovězeného života. Sledoval pohyb ve stromech, život schovaný pod větvemi. Jakmile se vydal směrem k němu, cítil, jak se jeho tělo znovu mění – azurová dračí křídla dala signál k zastavení deště. Hermionin drak byl menší, ale velkolepě žlutý, jako slunce a světlo na písku.

Vychutnával si ten pocit nádherné formy, své spojení s kořeny stromů roztahujícími se v zemi a s vědomím, že jsou konečně vyléčeny a mají dostatek živin. Hermionin drak vedle něj zářil nadpozemským ohněm a on s děsivou jistotou věděl, co udělá.

Kolikrát vášeň a hněv zničily toho, koho miloval? Planoucí srdce mu bušilo v hrudi, když se díval, jak se drak přeměňuje do fénixe tak rudého, že se zdálo, jako by jeho pera hořela. Fénix triumfálně zatrylkoval, ale on váhal, dokud se k němu nepřiblížila a zobákem mu nezačala oklovávat šupiny na křídlech. Vychrlil jejím směrem ohnivou kouli a přísahal by, že když letěla podél plamenů, smála se.

Vyzývala ho, dobře to věděl. Vyzývala ho, aby se osvobodil od pout, které ho tolik let života držely v zajetí. Vyzývala ho, aby se k ní připojil a byl volný.

Vyletěla tak vysoko a hořela tak jasně, že se bál, aby ve výbuchu ohně nezmizela. Povstane fénix-zvěromág z popela? Musel ji následovat; kdyby shořela, shořel by s ní. Půjde za ní kamkoliv. Vystřelil do vzduchu, během letu se z draka přeměnil do zářivého fénixe a dohonil ji, když prolétla mezi stromy na okraji stojících kamenů.

I les dole se měnil. Byl pustý, jako po dlouhé zimě. Ale jak nad ním kroužili, větve se obalovaly zářivě zelenými listy, rašily na nich květy, ze kterých bude jednoho dne ovoce. Ze své vyvýšené pozice viděl kořeny, které se nořily hluboko do půdy, a představoval si cesty, které si probíjejí hluboko pod povrchem. Fénixova paměť mluvila o staletích shořelých stromů, živících svým popelem půdu, živících další generaci stromů.

Svět měl, stejně jako on, své cykly a rytmy. Život, smrt, regenerace a obnova – cykly v rovnováze, neporušená struktura vesmíru. Čepel, která je rozbila na střepy generacemi kouzelníků, jež zapomněli… a stvořili Toma Raddlea. A Raddle, který se ve snaze zvrátit za každou cenu přírodní zákony sápal po duši světa a téměř nenapravitelně ji roztrhal.

Severus roztáhl křídla a zakroužil, prolétl kolem Hermiony a ve výbuchu euforie prudce vystoupal nad ni. Zatrylkovala potěšením a připojila se k němu nad mraky. Společně zkontrolovali spoje a vazby světa a shledali je silnými. Bok po boku se radovali, že svět je znovu celistvý.

Poté postupně klesali ke stojícím kamenům zasypaným listím a ke stříbrnému písku lemujícímu svěží bující trávu. Věděl, že se dívá, a připravil se k přistání na zelené ploše. Tato vášnivá žena tolikrát převzala vedení; tentokrát udělá první krok on.

Dal jí signál výmluvným načechráním peří. Svíralo se mu srdce a doufal, že ona pochopí, co se chystá udělat, a že ho bude následovat.

Oba zářivě rudí fénixové za stálého klesání společně projeli chladným vzduchem, dokonce i za letu přitahovaní k sobě – a bok po boku shořeli v plamenech.

***

***

Když se probudila, měla opět chladnou kůži. Leželi na roztroušených drnech trávy s výhledem na stojící kameny.

Hermiona zamrkala. Byla si jistá, že když předtím vešli do komnaty, stály mnohem víc nakřivo. I komnata působila úplně jinak, pomyslela si. Narušené vibrace téměř ustaly, stejně jako zmizely roztříštěné kameny. Zalila ji proudící energie, jako kdyby se země snažila podělit o svou odměnu a radost.

Kdyby byla energie stvořená ze zvuku, napadlo ji, zněla by tu symfonie. Jako by v dálce hrál orchestr, Hermiona cítila pulzující rytmy a vysoké tóny složité písně, která sílila, prudce tryskala z jádra země.

Otočila se k Severusovi, který ležel vedle ní, a natáhla ruku, aby mu zamotala prst do uvolněného pramene vlasů. Když otevřel oči a přejel po ní malátným, hřejivým pohledem, srdce jí poskočilo – ruka následovala trasu očí s pálivým dotekem.

Rozbušilo se jí srdce, energie komnaty nabobtnala – musí to teď dokončit, pomyslela si nejasně, rozptýlená vzrůstající touhou, potřeby srdce a těla v souladu. Prsty kreslil kroužky na jejím břiše.

Chtěla to; chtěla ho každou buňkou svého těla – srdcem, myslí i duší. Moje volba.

„Severusi,“ zašeptala a on si ji přitáhl oběma rukama. Zasténala, když se k ní přitiskl celým pevným tělem, nechtěla nic jiného než roztrhat látku, která je dělila, na cáry a vychutnávat si dotek a jeho chuť. Už žádné další bariéry.

„Chci tě, Hermiono,“ zamumlal. „Chci tě celou, každý tvůj fantastický, popudlivý, otravný, neodolatelný kousek.“ Každé slovo potvrdil otřením svých rtů o její, rukama hledal nahou kůži a chtěl víc.

Nedočkavý, dravý -

Ano, ano…

Přivinula se k němu. Zvedl ji do náruče a odnesl ji na mýtinu s bujnou trávou pod stříšku z převislých stromů. Pod zrcadlícím se světlem tisíců hvězd pluli na hloubce své touhy a okraje jeho kdysi rozbitého srdce se rozechvěly v žhavém žáru jejího pozvání.

Bylo to jako mísení nespravedlivě oddělených materiálů, jásajících nad svým sjednocením. Vzrušeně se dotkla jeho nahé kůže a rozechvěla se horkem jeho nedočkavého těla, kterým se k ní tiskl. Rukama ho hladila po zádech, nevědomky na nich kreslila ohnivé runy, svými ústy se přisála k jeho a pila z něj jako dlouho vyprahlá žena. A jeho rty, tak horké jako její; jeho hlas, hladký jako tekoucí voda; přivřené oči sledující stopu těch hbitých prstů, překvapující intenzitou, se kterou zkoumal a dráždil, soustředěný, jako kdyby se učil nazpaměť krajinu jejího těla a vstřebával texturu její duše.

Zachytil její pohled a touha zračící se mu ve tváři ji přiměla vykřiknout – musel vědět, jak moc v něj věří, jak moc ji poznání a láska k němu změnily. Byl její součástí – neoddělitelně, a radost z toho vědomí ji zasáhla tak, že cítila její váhu až v kostech.

Zvedla ruku k jeho rtům a hladila je prsty, dokud jeden z nich nezachytil a nevtáhl ho do úst, což jí rozechvělo po celém těle.

„Severusi… prosím…“ zašeptala. Oči měl jasné a nezáleželo na tom, které slzy na její tváři patřily jemu a které jí.

***

Teplo v jeho hrudi mohlo pocházet z bušícího srdce, ale bylo těžké to tvrdit, protože mu horce plálo celé tělo.

Severusi, prosím… Teď už zůstal jen její hlas, jen ona a pravda – konečně, konečně si mohl svobodně vybrat cestu: ukotvit nápravu tímto finálním spojením, přímo tady s živly kroužícími kolem nich, nebo ji odtud odnést a milovat ji jen tak, jako muž miluje ženu, a nikoliv jako zástupce vesmíru.

Co věděl s jistotou, bylo, že nemůže – nechce od ní už nikdy znovu odejít. Ne z nutnosti nebo kvůli závazku, ale kvůli pravému a mocnému poutu, kterého si bude vážit a chránit ho, dokud bude dýchat. Našel podstatu sebe sama a část z toho patřila jí.

„Ano, ach ano.“ Bylo na něm, aby si zvolil – svobodně a naplno, pomyslel si a přitiskl své rty k jejím.

A pokud to bude prospěšné světu, nezlobil by se – kdyby je nechal ještě pár dalších chvil o samotě.

Znovu si ji k sobě přitáhl. Tělo se jí vlnilo touhou, rukama mu přejížděla po hrudi, břiše, jemně ho hladila. Ten dotek ho rozpálil a on toužil po jediném – ponořit se do jejího vlhkého horka, konečně nalézt splynutí a rovnováhu, po které prahl.

Vzdychla a pod jeho dotekem se prohnula. Laskal ji svým dechem – a přiměl k hlubokým stenům a výkřikům potěšení, když škádlil a ochutnával její nejtajnější místa, centrum její rozkoše a touhy. Kotlík, pomyslel si překvapeně – ona je můj kotlík a já jsem plamen.

Přesunul se na ni. Omotala mu nohy kolem boků a přitáhla si ho blíž, hladila ho – zasténal a poddal se jejím dlaním. Nasměrovala ho do svého nitra, a když do ní vklouzl, společně vykřikli nad intenzitou spojení svých těl – konečně.

Tiskli se k sobě, tvrdě, horce a plynule se pohupovali. Sténala a zvedala boky, aby s ním sladila rytmus. Svými ústy našla jeho, zaútočila jazykem, rty, zuby, pohltila ho horkým dechem. S každým výpadem, s každým kmitem jazyka a s každým hrdelním stenem v něm narůstalo, rozvíjelo se a mohutnělo potěšení. Podle jejích nadšených výkřiků a naléhavých pohybů poznal, že není daleko za ním.

Tiskli se k sobě a pohybovali se v harmonii – jejich pouť nebylo možné vykonat samostatně. Spalující, něžná, nejintenzivnější rozkoš, jakou kdy zažil – vykřikla při vyvrcholení a on vnímal vlny jejího prožitku, jako by patřily jemu. Země pod nimi se zachvěla, jako by magie, kterou spoutali a vyléčili, čekala na jejich spojení.

Pohladil Hermionu po vlasech a zanořil jí prsty do vlnících se kadeří. Zasmála se a znovu ho políbila – a pak znovu a znovu, dokud nebyl opět rozpálený a připravený. Pomyslel si, že tohle by možná mohl být uspokojivý způsob, jak strávit zbytek věčnosti.