Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4/2

Sledovali, jak kolem sebe obě zvířata krouží. Bílý tygr, elegantní a majestátní, poskakoval kolem neustále plující želvy. Na dvě tak rozdílná stvoření působily vířící postavy vytvořené z mlhy a emocí podivně synchronně.

„Myslela jsem, že tvým Patronem je laň," podivila se Hermiona tiše s očima upřenýma na průsvitná zvířata.

„Byla," překvapil ji ostrostí v hlase.

„Co se děje?" zeptala se. „Jsi naštvaný, že už to není laň?"

Její úzkost ho zasáhla, ale byl příliš rozptýlený, než aby se jí zaobíral. To měl tak nízké sebevědomí, že jeho Patron na sebe bral podobu podle ženy, která mu bydlela v srdci? Rozmrzele se nahrbil.

„Nelíbí se mi myšlenka, že se tvar mého Patrona změnil, aby odpovídal současnému objektu mé náklonnosti," zamumlal.

„Ale tak to není," odpověděla, příliš pohlcena záhadou, než aby zaregistrovala slova, která u Severuse Snapea znamenala vyhlášení nekonečné oddanosti. „Podívej, můj se také změnil. Měl by to být také tygr, ne?"

Zamyslel se. „Možná. Ale," ukázal na pomalu blednoucí stvoření, která si vzájemně hleděla do očí s čumáky téměř u sebe, a nešťastně dodal, „můj Patron převzal tvou změromágskou podobu."

„Jak to víš tak jistě?" zeptala se a vyskočila. „Byla jsem přesvědčená, že mou zvěromágskou formou bude vydra, protože ta byla vždycky mým Patronem. A pokud jsem coby zvěromág bílý tygr, proč je mým Patronem želva?"

„Možná si tvoje vydra konečně vypěstovala zdravý pud sebezáchovy a odhodila krunýř," zamumlal, stále znepokojený nevysvětlitelnou změnou svého Patrona.

„Velmi vtipné," zamračila se. „Je zřejmé, že naše základní předpoklady jsou mylné."

„Jako například co?" zeptal se.

„Jako například vztah mezi formami," opáčila ostře a krátce se zamyslela. „Vždycky jsme jen předpokládali, že podoby Patrona a zvěromága budou stejné. Očividně jsme se mýlili."

„Co navrhuješ?"

„Nejsem si jistá, co ještě navrhnout. Ale Mistr Wu se v uzlu přeměnil do několika zvěromágských podob." Přikývl. „Slyšel jsi někdy o kouzelníkovi, který by to dokázal?" zeptala se.

„Ne, ale uvědom si, že nemáme ponětí, jestli to má nějaký význam, a pokud ano, co to znamená." A na moment zalitoval těžko pochopitelného chování taoistického čaroděje, jehož nevysvětlitelné jednání bylo jejich jediným, chabým vodítkem.

„Ale to je právě ono." Vzrušení v jejím hlase bylo nakažlivé. „Nevíš, jaká je tvá zvěromágská podoba, protože ses nikdy nezkusil přeměnit. Kdy naposledy jsi seslal Patrona, Severusi?"

Zavřel oči, nechtěl té vzpomínce dovolit, aby ho vtáhla do svého sevření.

„Za války," zamumlal.

„Tu noc, kdy jsi dal Harrymu meč?"

Přikývl. Nedokázal zabránit, aby se mu před očima neobjevil obraz stříbrné laně.

„Severusi," oslovila ho tiše, „to už bylo dávno." Přistoupila k němu blíž, ale on se na ni odmítl podívat. „Severusi, poslouchej. Nemyslím si, že se tvůj Patron změnil, aby odpovídal mé zvěromágské podobě." Krátce zaváhala. „Mám dojem, že moje podoba se změnila v reakci na tebe."

Chvíli mu trvalo, než zpracoval, co mu řekla. Změnila v reakci na mě?

„Jak by bylo možné, aby bílý tygr vycházel ze mě, Hermiono?" zeptal se. „Byla to přece laň, vždyť to víš."

„Ano, vím. Laň. Tvoje oddanost Lily, závazek chránit Harryho. Vím, Severusi." Prudce vzhlédl, protože měla přiškrcený hlas, a uviděl její zuřivý výraz. „Netuším, jak jsem přišla na to, že původně jsi byl tygr," pokračovala. „Ale vím jistě, že moje mládě v tobě poznalo dalšího tygra. Vzpomněla jsem si na to až teď, když--" mávla rukou směrem ke stále se vzpínajícímu stříbřitému stvoření.

„Dalšího tygra?" zopakoval.

„Ano, dalšího tygra. Známého, mocného, spolehlivého." Prudce se nadechla. „Víc než jen spolehlivého. Jako kdybys měl něco, co jsem potřebovala." Odmlčela se. „A tys mi to dal."

„Já?" hlesl. To úchvatné stvoření nemohlo vycházet z něj. Bylo příliš krásné, příliš mužné, než aby odráželo jeho srdce.

„Ano, ty – tygr, kterým jsi byl."

„Tygr, kterým jsem byl." Zamrkal, a pak se zamračil, protože měla ve tváři samolibý výraz. Myšlenka na její nádherné tygří mládě, vytvořené díky němu, ho připravila o dech.

„Nejsem zvěromág," stál si tvrdohlavě na svém až do konce.

K jeho překvapení znovu vyskočila a jeho napadlo, že kdyby neměla tu svou hřívu vlasů, možná by mohl vidět, jak jí v hlavě vybuchují myšlenky.

„Nevyčarovala jsem Patrona předtím, než---" Zrudla a on pozvedl obočí.

„--než jsem se poprvé přeměnila. Ale vsadila bych se, že to tehdy nebyla želva." Se ztělesněním výzvy si založila ruce na hrudi.

„No tak prones tu svou hypotézu."

„No," začala, „možná podoba Patrona není totožná s formou zvěromága, ale nastiňuje ji."

„Proč by měla?"

„Protože..." zarazila se. „No, nevím proč. Ale myslím, že to tak je."

„Co si myslíš, že se stane s tvou zvěromágskou podobou, když se tvůj Patron změní?" zeptal se. Stěží dokázal ovládnout vzrušení ve svém hlase. Jenže ona ho tam slyšela; poznal to, protože se po jeho otázce rozzářila.

„Pojďme to zjistit, ne?" uculila se na něj a jemu srdce vyskočilo až do krku.

„Hermiono, počkej--"

Ale než ji stihl zastavit, udělala to. V jednu chvíli před ním stála žena s rozcuchanými vlasy a zarudlými tvářemi. A pak mrknutím oka mu seděla u nohou malá černá želva a ostrými drápky škrábala do studené kamenné podlahy.

***

***

Být želvou nebylo tak zábavné jako být tygřím mládětem, řekla si, jakmile se přeměnila zpět do lidské podoby. Žádný kožíšek, který by se dal hladit, žádné předení nebo mazlení. Severus pečlivě zvedl želvu z podlahy a položil ji vedle sebe na křeslo, ale jaksi se bohužel neměl k mazlení s tvrdým krunýřem. I když pohled na jeho tvář, když se přeměnila, stál za to.

„Měla jsi pravdu," hlesl omráčeně.

„Měla jsem pravdu," zopakovala.

Aniž by pomyslela na to, jestli je to vhodné, vrhla se mu do náruče, a on si ji přitáhl blíž a sevřel ji se zuřivostí, která ji poplašila. Cítila, jak mu srdce buší v hrudi, a měla chuť ho políbit na pulzující bod přesně na opačné straně krku, než se nacházela zubatá jizva. Objala ho.

„Děsíš mě," zašeptal.

„A to je špatně?" zamumlala mu do hrudi.

Zasmál se. Bylo to nádherné. S úlevou se pousmála.

„Takže to tedy není špatně," poškádlila ho.

„Ne," uchechtl se. „Rozhodně to není špatně."

„Ron říkával: jsi skvělá, ale bojím se tě."

„Jsi skvělá," souhlasil, „ale tím mě neděsíš."

„Tak čím?"

„Tvou ochotou vrhnout se do všeho, co děláš," odvětil. „Energie, kterou vnášíš do každé myšlenky, každého pocitu..."

„Je jí moc?" Napadlo ji, že kdyby jí strach, který cítila, sevřel hrudník ještě víc, určitě by se udusila.

„Ne!" namítl rychle. „Není jí moc. Jen je to zkrátka... jiné než to, na co jsem zvyklý." Odmlčel se a ona cítila, že mu srdce opět buší prudčeji. „Částečně za to může moje povaha a částečně asi to, co jsem se naučil." Zadržela dech a poslouchala. „Držet se zpátky. Skrývat své myšlenky." Smutně se usmál. „Víš, nitrobrana je dvousečná. Má být obranou proti útočníkům--" odmlčel se, „--ale funguje zároveň tak, že brání v přístupu i mně - k mým myšlenkám, emocím, nadějím."

Přikývla. Bylo snadné představit si, jak se od přírody zdrženlivý chlapec v politicky nestálém prostředí naučil, že přirozená rezervovanost zajišťuje bezpečí.

„Ale ty..." Pohladil ji po tváři, a když svou rukou překryla tu jeho, vyplašilo ji, jak se mu třese. „Ty nemáš strach."

„Mám," odporovala. „Ale já, když se bojím, nechci být sama." Odmlčela se. „A už jsem ti říkala, že se někdy můžu chovat trochu... unáhleně. Předpokládám."

„Tak ty předpokládáš, ano?" uchechtl se. „Říkáš to, jako kdybych neměl dostatek příležitostí si toho všimnout."

Slyšela smích v jeho hlase, a protože už mohla znovu dýchat, zvedla hlavu, aby se na něj mohla podívat.

„Předpokládám, že jsi měl," zašeptala utopená v intenzivním pohledu jeho očí.

„Líbí se mi, co se mnou tvoje unáhlenost dělá," zamumlal. Přiblížila se, aby ho mohla políbit na rty, měkce a cudně, a ucítila, jak jí prošel proud energie. Severusovi se zrychlil dech. Sklonila hlavu a zašeptala mu do ucha.

„Alchymie, Severusi."

„Alchymie," zopakoval.

***

***

„Já tomu prostě nerozumím," zamumlala Hermiona a odstrčila další list pergamenu počmáraného inkoustem stranou.

„Čemu nerozumíš?" zarazil se Severus, který zvedl hlavu od své práce. Všude se válely pergameny, prázdné nádoby od inkoustu a polámané brky. Svědomitě se vyhýbal tomu, aby sledoval její počínání, hlavu měl skloněnou a veškerou svou pozornost soustředil na rozečtený článek o alchymických vlastnostech vody. V čínštině. Zřejmě přehlédl útok nevrlého hrabáka, pomyslel si s úšklebkem.

„Ta rovnice prostě neplatí," zabručela, hluchá k jeho pobavení.

Opatrně se přesunul na její stranu pracovního stolu, přičemž se cestou vyhýbal spadlým pergamenům a tiše seslal evanesco na zaschlou inkoustovou skvrnu na podlaze. Pohlédl jí přes rameno na runy naškrábané na papíře – červené a fialové symboly narážely jeden do druhého a zápasily o nadvládu – a nakonec se hroutily na doutnající hromadu při spodním okraji stránky.

Kinetická aritmancie, pomyslel si. Dobrá leda na předvádění. Zachytil Hermionin pohled, ušklíbl se a ona pokrčila rameny.

„Je to nejúčinnější metoda pro simulaci a predikci procesu, jenže nefunguje. A dělá obrovský nepořádek na pergamenech."

Odfrkl si: „Ano, jistě, kouzelnický svět ti děkuje za obětování materiálu – tváří v tvář pokračujícímu hromadění všelijakých nepřirozených katastrof a poměrně předvídatelnému všeobecnému idiotství."

Promnula si oči a rozesmála se. Pomyslel si, že jsou oba unavení. Příliš mnoho ponocování a neklidného spánku nepřináší jasné myšlení.

„Mohu se podívat?" zeptal se, protože už se poučil ohledně zasahování do pracovních činností Hermiony Grangerové bez předchozího svolení. Přikývla, přesunula pergameny k němu a s povzdechem se opřela o židli.

Z papírů se kouřilo a téměř se tvářily nedůtklivě, jak odmítaly spolupracovat.

„O co ses tu snažila?" začal a zahloubal se do záludností jejích rovnic, které se neochotně vrátily na své původní místo, aby je mohl prozkoumat.

Všiml si, že použila Strom života – neobvyklá volba, ale ztotožnil se s ní. Symboly se rozbíhaly po celé stránce. Runy, písmena a symboly zahrnující čas a kulturu padaly jeden přes druhý – začínaly dole na stránce pevným základem vytvořeným z čínských run, pokračovaly do Raido a Kaunaz^*)  a dělily se do hlavních větví, na nichž se houpala ladně vykroužená písmena. Zaznamenal, že včlenila čínské symboly pro každý z pěti živlů, a pokoušel se představit si symboly pro Qi a Shen^**)  do runy Laguz, ale ta neustále opouštěla pergamen. Mezitím, co ji pozoroval, runa Eihwaz se prudce roztočila, vyhodila ostatní z jejich míst a způsobila, že se písmena a symboly sesypaly na hromadu, jak už to viděl předtím.

Hermiona protočila oči: „Mají sklon k teatrálnosti."

Zasmál se a uhladil list, ale rychle s cuknutím stáhl ruku z horkého povrchu. „K teatrálnosti a přecitlivělosti, jak se zdá," dodal.

„Ano. No, nejsou zvyklé, aby je někdo žádal o spolupráci. Zjevně ještě stále vyjednávají." Pohlédla znovu na pergamen. „Mělo by to fungovat," podotkla tiše. Přikývl.

„To mělo." Položil pergamen do středu stolu. „Ať už je tu cokoliv nakřivo, dneska to nejspíš nevyřešíš," řekl. „Možná je čas odložit rovnice a udělat si přestávku."

Přikývla a on se zadíval, jak zvedla ruku umazanou od inkoustu a začala si masírovat krk.

Sledoval pohyb té ruky pod jejími zacuchanými vlasy a žaludek se mu sevřel nevysloveným očekáváním, které mezi nimi viselo už týdny. Váhavé doteky, horké pohledy a ne jen příležitostné muchlování v křesle, které mimo toto křeslo nepokročilo. Věděl, že ona čeká, až on otevře dveře k větším intimnostem, a zároveň si byl silně vědom vlastního úsilí se ovládnout.

Nebylo pochyb, že ji chtěl. Byl k ní přitahován dlouho před jejich výletem do uzlu. To, jak na něj reagovala, naznačovalo, že i ona chce být s ním. Ale stál o víc než jen o fyzický vztah a rozhodně neměl zájem o cosi příležitostného. Energie, kterou v něm probudila, v sobě měla cosi živelného.

Když byla poblíž, připadal si šlechetný; chtěl ji zahrnout každým kouskem energie, kterou dokázal nahromadit. Co patřilo jemu, patřilo jí. To, co cítil s ní, jak vnímal sebe, když byl s ní, jím hluboce otřáslo. Ano, chtěl ji – ach, jak moc ji chtěl. Ale držel ho zpátky strach, že v momentě, kdy se k ní s vážným zájmem nakloní, objeví se ona neustále číhající jedovatá podoba Severuse Snapea. Říkal si, že takhle aspoň mohou oba zůstat na čas v bezpečí. Pro jistotu.

Optimismus a naděje byly emoce, se kterými neměl mnoho příležitostí se zabývat. Vypadalo to, že se někdy zhmotnily i bez pozvání.

Sledoval, jak se zabývala svaly na krku, a nechtěl nic jiného než přejíždět svýma rukama po jeho hladké linii a jemně uvolňovat napětí, které se jí tam nahromadilo. A možná, pomyslel si, tu existovalo i jiné napětí, kterému by se při tom mohl věnovat.

Odvahu, chlape.

„Udělat si přestávku u pracovního stolu není to, co jsem měl na mysli, Hermiono," řekl. Její unavený úsměv mu trochu uvolnil knedlík v krku.

„Vlastně mě napadlo," začal a doufal, že jeho hlas nezní tak roztřeseně, jak se on cítí, „jestli bys mě nechtěla doprovodit do mých pokojů a dát si se mnou večeři a možná sklenku vína."

Rozzářila se a náhle vypadala mnohem méně unaveně.

„To bych moc ráda," zašeptala. Zaplavila ho úleva a on žasl nad hřejivým výrazem jejích očí a nad nadějí, která z něj sálala. Žaludek se mu znovu sevřel úzkostí. Prosím, ať to nepodělám.

Ze strachu pronést jakékoliv další slova jí jen podal malý kousek pergamenu.

Domov Severuse Snapea se nachází na ministerstvu magie, odbor záhad, oddělení Nedotknutelných číslo 7.

Šlo stejnou měrou jak o připomínku hrozícího nebezpečí, kterému po válce stále čelil – i když skrytou, protože oba se nacházeli v hlubinách odboru záhad – tak o hmatatelné vyjádření důvěry.

Když roztržitě pohladila pergamen a soustředila se na adresu, zahlédl náznak slz, které zahnala netrpělivým pohybem ruky. Jakmile skončila a pergamen se zredukoval na oharek, vstala a zavěsila se na paži, kterou jí nabídl.

Dlouhé šmouze od popela, která jí ulpěla na prstech obtočených kolem jeho ruky, nevěnoval nejmenší pozornost. Společně se vydali na cestu.

***

Poznámka překladatelky:

*) Pro přepis run použito https://cs.wikipedia.org/wiki/Germ%C3%A1nsk%C3%BD_futhark_prost%C3%BD

**) https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Jing_Qi_Shen