Preklady fanfiction Harryho Pottera

Zpátky doma

Poté, co zavítali do cukrárny Floreana Fortescue („Jestli se nenaučíš jíst šlehačku slušně, odčaruji ti ji.“), apatyky („Plodové obaly jednorožce? Fuj! To je hnus!“), Prvotřídních potřeb pro famfrpál („Jako bys snad na famfrpál potřeboval další nesmysly!“), a Krucánků a kaňourů („Ty jsi měl oblíbené knížky? Pohádkové knížky?“), se Harry a Severus přenesli pomocí letaxové sítě z Děravého kotle do Brumbálovy pracovny.

Brumbál vzhlédl od komplikovaného pohybujícího se zařízení z křišťálu a nějakého matného kovu. „Vítejte! Právě včas. Harry, věřím, že na tebe Ron čeká v Komnatě nejvyšší potřeby. Severusi, zbývá ti dvacet minut, aby ses přichystal na shromáždění své koleje.“

„Děkuji, řediteli. Jsem schopen určit čas již po mnoho let.“

Brumbál se šibalsky usmál. „Ach ta mladá paměť! Sám zjišťuji, že mi čas rád protéká mezi prsty.“

„Teď už to nemůže být tak hrozné jako na slyšení.“ Pokoušel se Harry upnout na povzbudivou myšlenku.

Severus protáhl obličej. „Ty budeš čelit jen studentům Nebelvíru.“

Harry pokrčil rameny. Ty zase jen studentům Zmijozelu – a Voldemortovi. To je toho; já to dělám roky.“ Trochu vážněji dodal: „Hodně štěstí.“

„Tobě také.“ Severus se zastavil u dveří. „Harry, teď jsem si vzpomněl... Nyní budu mít čas přichystat tvůj trest. Uděláš dobře, když na to budeš pamatovat.“

„Paráda.“

Dveře do Komnaty nejvyšší potřeby se již zhmotnily. Sáhl po klice a zvědavě ho napadlo, jakou místnost Ron přivolal. Stěží stihl vzít na vědomí, že se jedná o jejich standardní tréninkovou místnost pro BA, než Neville vypískl „Harry!“

Harry vešel dovnitř a zavřel za sebou.

První lidi, které si pozval, už na něj čekali. Seamus a Dean zůstali sedět, ale Neville a dívky vyskočili, pak se zarazili a zůstali stát s otevřenými ústy v hloučku za Ronem.

„Harry?“ Přivítal ho Ron spíše otázkou než pozdravem.

„Co?“ Harry si nebyl jistý, proč se všichni tváří tak vyjeveně. Nic neřekl, a pro většinu z nich už okolnosti jeho slyšení nebyly žádnou novinkou.

„Harry!“ Vyrazila mu vstříc Hermiona. „Kde máš vlasy?“ Přikryla si ústa rukou, do tváří se jí začínala vkrádat červeň. Harry přešel ke skupince, aby se s nimi přivítal, a Hermiona se mu vrhla kolem krku. „Gratuluju,“ zašeptala. „Promiň.“

„Děkuju.“

Pustila ho a Harry se otočil na Rona, který se tahal za praven vlastních vlasů. „Vypadáš... hodně jinak, kámo. To jsi teda vypadal i předtím, ale teď...“

Hermiona zvedla ruku a počechrala jeho krátké černé vlasy. „Co to má být?“

„Nebylo by vhodné, abych si je nechal dlouhé.“

„To přece neznamená, že ses musel nechat ostříhat takhle nakrátko!“

Harry se zasmál. „Měla jsi mě vidět, než si mě vzala do parády Ronova mamka. Uřízl jsem si je sám. Nožem. Vypadal jsem jako strašák do zelí.“

„Ty sis je uřízl svým nožem?“

„Říkal jsem ti, že dokážu najít využití i pro nůž, který nemůže zranit člověka. Takhle by ani nevadilo, kdyby mi ujela ruka.“

Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou. Ginny obrátila oči v sloup. „Proč jsi to rovnou nesvěřil někomu jinému?“

„Uřízl jsem je při slyšení – jako gesto. Někdo se uráčil zeptat na můj názor, tak jsem popadl vlasy, jak mi přišly do ruky, uřízl jsem je a řekl jsem, že je mým otcem.“

„A vážně je?“ Postavil se Seamus. „Ron to říkal, ale-“

„Jo. Dokonce mám ve sklepení vlastní ložnici, což je místo, kde jsem spal včera. Sám. Nic šťavnatého. Promiň.“

Seamus se zatvářil nadějně. „Neměl bys něco aspoň na něj?“

„Skladuje v chladicí skříňce mrtvoly krtků.“ Harry se zakřenil, když se mu podařilo vyvolat v ostatních zhnusení. „Ale má je tam jen pro sovy. Má sovy rád.“

„Harry, ale...“ Neville přesunul váhu z jedné nohy na druhou. „Vždycky... vždycky tě nemohl vystát.“

„Tak to není. Nesnášel Jamesova syna.“

Neville, Seamus a Dean si vyměnili nervózní pohled. Překvapivě to byl Neville, kdo promluvil.

„To nezní dobře.“

„Máš pravdu, nebylo to dobré. Musel čelit hodně věcem, které se pokusil pohřbít už v době, kdy jsem byl mimino nebo ještě předtím. Teď je to ale v pohodě.“ Harry zvedl ruku, aby si odhrnul vlasy z obličeje, až pak mu došlo, že jsou moc krátké, aby si s nimi mohl pohrávat. „Vzhledem k tomu, že se dál nemusí snažit předstírat, že je věrný smrtijed, mělo by se to zlepšit i na veřejnosti. Aspoň doufám.“

Ginny se dotkla jeho vlasů. „Bude chvilku trvat, než si na to člověk zvykne.“

„Počkej.“ Harry pomalu zvedl ruku a sundal si brýle. Chvilku se na ně mračil, pak se rozhlédl kolem sebe. Zkoušel, jak věci vypadají bez obrouček, které mu vždy ohraničovaly zorné pole. S tichým zasmáním se podíval na brýle ve své ruce.

„Hádám, že už je nebudu potřebovat.“

„Co tím myslíš?“

„Vidím dobře. Téměř týden v nich mám jen obyčejné sklo.“ Navzdory svému prohlášení Harry opatrně složil nožičky a uložil si brýle do náprsní kapsy. Podíval se na Hermionu. „Dobrý?“

Dean sebou plácl do nedaleké hromádky polštářů. „Doporučuju nosit je i tak,“ poradil.

„Proč?“

Hermiona souhlasně kývla. „Pár týdnů. Je to aspoň nějaké spojení s tvým předchozím vzhledem. Lidé si tě tak budou moci spojit s tím, jak jsi vypadal dřív.“

„No jo, to máš asi pravdu,“ pokrčil rameny Harry. „Nasadím si je, než přijdou členové BA.“

„Takže, Harry,“ nadhodil Seamus. „Vážně čekáš, že od teď Snape nebude takový zmetek?“

„No...“ Harry se zamyslel. Uvědomil si, že se pokouší postrčit si brýle na nose, i když je jeho prsty nemohou nahmatat. „Bude se chovat lépe ke mně a zřejmě o něco lépe k Hermioně a Deanovi a ostatním – není důvod, aby se dál vozil po mudlorozených studentech; vypadal by jako hlupák, kdyby to dělal. Zbytek z vás na tom ze začátku může být i hůř – bude si potřebovat udržet pověst a ukázat, že je pořád nejdrsnějším a nejodpornějším bastardem v učitelském sboru, jinak ho kvůli mně a mojí mamce jeho kolej bez milosti rozcupuje.“ Harry se zadumal. „Taky tu dál bude pro studenty ze Zmijozelu – někdo to musí dělat. Takže bych moc nečekal, že se něco změní s jeho nadržováním hadům. Řekl bych, že se to ještě zhorší, akorát že to už nejde.“

Seamus si poraženě povzdechl. „Tak to je super.“

Harry opatrně zapátral v jejich tvářích. „Takže s tím nikdo nemá problém?“

Ron možná podvědomě napodobil Harryho a přejel tváře ostatních. „Nikdo kvůli tomu neměl takový záchvat, jako já.“

Harry protočil panenky. „U tebe jsem to čekal. Záleží ti na mně.“

„Nám na tobě Harry taky záleží,“ opravil ho lehce vyčítavě Neville, ale pak se na něj povzbudivě usmál. „Ale mně to nevadí, pokud jsi s tím v pohodě ty.“

Neville ale nevypadal úplně v pohodě. Byl pobledlý a tvářil se odhodlaně jako nový voják vyslaný do bitvy. Rozhodl se, že si s ním později promluví v soukromí.

***********

Severusovo setkání s Darrenem Coggleshallem proběhlo povzbudivě. Když zaujímal místo u krbu ve zmijozelské společenské místnosti, viděl, že jsou chlapcovi přátelé pečlivě rozmístěni po celé místnosti. Mělo by to stačit, ale stejně by byl radši, kdyby měli podporu Draca Malfoye. Malfoyův dědic se ležérně opíral o zadní stěnu a tvářil se podrážděně a znuděně.

„Jak všichni víte,“ začal Severus, „po většinu dne jsem nebyl přítomen na škole. Mám pro vás dvě oznámení. Jedno se týká očekávaných zpráv, druhé nečekaných.

Jistě pro vás nebude novinkou, že jsem byl po Voldemortově prvním pádu předveden k výslechu před Starostolec jako smrtijed. Od uvěznění v Azkabanu mě uchránil pouze zásah profesora Brumbála. Jsem si vědom toho, že otázka mé věrnosti byla předmětem mnohých spekulací.“ Severus se střetl s pohledem Pansy Parkinsonové. Dovolila si zradit ho? Tvářila se ze všech studentů nejzděšeněji, když se před nimi znovu objevil.

Severus se napřímil.

„Připojil jsem se ke smrtijedům, když mi bylo sedmnáct let, následoval jsem tak Luciuse Malfoye a Augusta Maitlanda, k nimž jsem cítil hluboký obdiv.“ Atmosféra téměř hmatatelně zhoustla napjatým očekáváním. „Vystřízlivěl jsem velmi záhy, když jsem zjistil, že lord Voldemort a jeho následovníci nejsou víc než násilníci, kteří zneužívají zástěrky pochybné, ač možná přitažlivé, ideologie, aby se mohli vyžívat se svých sklonech k sadismu, aniž by jakkoliv přispívali jejich údajné věci. Tehdy jsem přestal sloužit nehodnému pánovi a začal svého postavení využívat ke špehování a sabotování, aby byl odstraněn, protože nehodné vůdce je vždy třeba odstranit.“

Severus se odmlčel, aby mohla doznít zalapání po dechu, která mnoho studentů nedokázalo potlačit. Přelétl po jejich tvářích, aby zjistil, kdo prožívá nepříjemný šok a kdo úlevu, ale většina pocitů byla rychle ukryta. „Po návratu Pána zla jsem se vrátil... ke své tajné práci.“ Zaměřil se na Pansy, aniž by se to obtěžoval skrývat. „Minulou noc jsem byl zrazen, a proto tuto roli nebudu nadále zastávat. Nyní mě k Pánovi zla a jeho šílenství již nic neváže. Nemusíte si nad tím dále lámat hlavy.“ 

Členové jeho obecenstva si vyměňovali kradmé pohledy. Severus téměř slyšel, jak se vztahy ve skupině přeskupují. Chladně se pousmál a čekal, až se tichý šum vzrušení uklidní.

„Toto je mé očekávané oznámení – alespoň určitým způsobem. Nyní to neočekávané.“ Obrnil se. „Harry Potter... je...“ Aniž by to zamýšlel, vyhledaly jeho oči Draca. Mladík stál u zdi, zuby zaťaté a pohled přilepený k nějakému holému kameni na protější stěně. Severus se ovládl. „Je můj syn,“ dořekl rychle.

Jeho oznámení vyvolalo vlnu neartikulovaných zvuků šoku a zděšení. Dracovi poklesla brada, zapomněl se natolik, že zůstal civět přímo na Severuse.

„Doufám, že jste všichni obeznámeni se hrou Ukradený dědic? Nacházím se v obdobné situaci. Došlo k tomu za oboustranného souhlasu – a ano, jeho matka byla mudlorozená, a já si toho byl vědom – ale promysleli jsme pouze očekávaný scénář – ten, v němž zemřu. Když uvolnila kouzlo, byl jsem tak blízko smrti, že jeho účinky neselhaly. Potterovi mě nepovažovali za vhodného žijícího rodiče.“

Severus si všiml, jak se při tom prohlášení několik tváří stáhlo. Některé mladší děti zřejmě potlačovaly pobavení. Draco zbělel jako duch. Zvláštní. Čekal jsem, že mu Harryho včerejší jednání poskytne alespoň nějaké vodítko, pokud na nic nepřišel dřív.

„Ukryli pravdu přede všemi včetně mého syna, a to až do jeho šestnáctých narozenin, které oslavil toto léto. Od té doby má možnost činit vlastní rozhodnutí.

Dnes ráno jsem ho uznal za svého, požádal jsem o jeho svěření do mé péče a bylo mi vyhověno.“

Severus přelétl očima místnost. Zřejmě nikdy neviděl tolik studentů vlastní koleje takto vyvedených z míry. Nechal si své škodolibé pobavení pro sebe. Coggleshallova banda nevypadala, že mu bude v nejbližší době schopná poskytnout podporu, ale pro děti smrtijedů bylo jeho oznámení celkově tvrdší rána, nevypadaly, že jsou připraveny zaútočit. Opět vyhledal Draca a střetl se s jeho pohledem. Chlapec se otřepal. V odpovědi přejel místnost pohledem a kývl na Severuse. Ředitel zmojozelské koleje pokývnutí opětoval. Draco přinejmenším předstírá, že je spojenec.

„Toto vše by se mělo jen pramálo dotknout vašeho každodenního života. Potter je stále studentem nebelvírské koleje a jako takový podléhá disciplíně profesorky McGonagallové. Ve světle posledních událostí však nemám důvod pokračovat v předstírání nepřátelství, proto vám v šestých ročnících vřele doporučuji, abyste ho v hodinách lektvarů přestali používat jako zástěrku vlastní neschopnosti. Harry je ve skutečnosti... poměrně talentovaný.“

Zachytil, jak sebou Draco cukl. Nějaký dílek skládačky musel zapadnout na místo.

„Poslední věc – pan Malfoy včerejší noci prokázal škole i této koleji za obtížných okolností nesmírnou službu.“ Severus sevřel čelist, jak ho přemohla silná vlna hrdosti. „Sto bodů pro Zmijozel.“

Všechny oči se přesunuly k Dracovi, který uznání formálním pokývnutím přijal. Nedal najevo, zda je vlastním jednáním potěšen nebo ho lituje.

„To je vše, co většina z vás v tuto chvíli potřebuje vědět. Požaduji však soukromé setkání s těmi, pro které tento vývoj představuje... složitější problém.“ Severus vytáhl z hábitu roličku pergamenu a připevnil ho na stěnu. „Toto je seznam lidí, které chci dnes večer vidět ve svém kabinetě. Slečno Parkinsonová, začneme s vámi. Následujte mě, prosím.“

Byl to Draco, s kým si přál mluvit nejdříve, ale potřeboval mu dát čas, aby si mohl uspořádat myšlenky. Bude jen ku prospěchu, když Parkinsonové takový komfort nenabídne.

***********

„Neville?“

Když Harry přesunul pozornost od sesílání zvukotěsného kouzla mezi výklenkem s knihami a hlavní místností, Neville sebou cukl, ale okamžitě nato se usmál. Sepnul ruce. „Vlastně se mi ulevilo.“

„Ulevilo?“

„Poslední měsíc... jsi mě občas děsil. Nedokázal jsem přijít na to proč. Teď je mi to jasné... vypadáš hodně jako on. Myslím, že se to srovná, když teď vím, o co jde.“

„Jo tak.“ Harryho zmatené zamračení se rychle změnilo v úsměv. „To jsem rád.“

„Harry...“ ztišil Neville hlas. „Mohl jsi mi to říct.“

„Nemohl-“

„Dokážu udržet tajemství. Vždyť to přece víš. A ty s Ronem jste taky nikde neblábolili o mé mamce a taťkovi.“

„Nedovolili mi to. Neřekl jsem o tom nikomu – ne dobrovolně. Hermiona na to přišla a zeptala se před Ronem, a než jsme si to vysvětlili, museli jsme zasvětit i Ginny. Deanovi jsem to řekl minulý týden, ale jen proto, že si všiml, komu se podobám, a tohle byl nejlepší způsob, jak mu zavřít pusu.“ Položil Nevillovi ruku na rameno a pevně ho stiskl. „Vím, že ti můžu věřit!“

Neville se rozpačitě usmál. „Aha. V tom případě chápu.“

Harry se vnitřně obrnil. „Takže. Víš, jak jsi říkal, že by ti víc zkušeností s lektvary pomohlo s OVCEMI z bylinkářství?“

„Nemůžu začít chodit do lektvarů!“ Zaskučel Neville. „Nikdy by to nedovolil!“

„To asi ne, ale souhlasil, že s Ronem můžete po večerech chodit do labáku, kdybyste chtěli a když na vás budu dohlížet.“ Harry nezmínil, že podmínkou této dohody bylo, že nahradí veškeré zničené vybavení. Škod bude nepochybně méně, když si s tím Neville nebude dělat starosti. „Měl bys zájem? Aniž by ti dýchal na krk on?“

„Tobě by to nevadilo?“ Neville sklopil hlavu. „Taky jsi lektvary nikdy moc neprožíval-“

„Nevím, jestli je to genetické nebo jestli je to jen časem, který jsem s ním strávil v laboratoři, ale jde mi to lépe než dřív. Taky... mě baví si s lektvary hrát, teď když můžu. Nebudu jen sedět a sledovat tě – mám vlastní věci, které chci vyzkoušet.“ Harry se zakřenil. „Chtěl bys?“

Nevillovi zářily oči. „Děkuju, Harry. To bych fakt rád.“