Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 2. Čtvrtý rok: Zdráhavá nevěsta

O tři týdny později jsem doprovázel Lynette Grangerovou do New Yorku na její výroční kontrolu v Experimentální lektvarové laboratoři. Byla ten typ přívětivé ženy, který si vyvinul talent pro milé krátké rozhovory, bez zbytečného klábosení o ničem. Předpokládám, že to byl výsledek dlouhodobé jednostranné konverzace s pacienty, kteří nebyli schopní hovořit s jejíma rukama v ústech. V každém případu dlouhá cesta letadlem uběhla relativně rychle.

Zatímco paní Grangerová trávila první červnový den s výzkumníky testováním, dloubáním a proklepáváním, dostalo se mi prominentní prohlídky institutu. Netrvalo dlouho, abych si uvědomil, že svatý Mungo ve srovnání s ním vypadá amatérsky a zpátečnicky. Poté jsem strávil příjemnou hodinku s Leonardem Littlelarkem, vypili jsme si kávu a porovnali poznámky o nejnovějším vývoji v lektvarové oblasti. Následujícího dne, když skončili s vyšetřením paní Grangerové, mi nabídli práci, kdykoli bych se rozhodl přesídlit za Atlantik.

Tak toto jsem si zapamatoval. Přestože jsem byl vyznamenaný válečný hrdina, a i když se mé malé lektvarové firmě vedlo dost dobře, pravděpodobně nikdo nezapomněl, že jsem zabil Albuse Brumbála. Ať už na jeho žádost nebo v důsledku mého vlastního popudu, Brumbál – ikona kouzelnického světa, pokud vůbec kdy jaká byla – byl mrtvý, a já už provždy budu známý jako člověk, který je schopný vraždit, když nastanou správné okolnosti.

Mne osobně v Británii nic nedrželo. S Harrym Potterem jsme sdíleli podivné pouto v podobě jeho matky, ale rozhodně to nebylo opravdové přátelství. A během svého působení na pozici ředitele Bradavic jsem klepl přes příliš mnoho prstů, než abych očekával, že bývalí kolegové budou vyhledávat mou společnost. Kupodivu nejblíže skutečnému přátelství byl můj vztah s Hermionou Grangerovou, a protože se chystala vdát, bylo jen málo pravděpodobné, že až skončí můj trest veřejně prospěšných prací, zůstaneme si blízcí.

Ne že bych se vzdal myšlenky na milostný poměr. Během let jsem dělal různé polovičaté pokusy o vztahy se ženami, ale vždycky mi je zkazil fakt, že žádná z nich se ani vzdáleně nemohla rovnat Lily Evansové. Od posmrtného setkání s ní jsem už ve svém životě necítil dotek jejího ducha, ale to nezměnilo skutečnost, že každá žena, kterou jsem potkal, byla pozoruhodně nezajímavá. Mudlovské ženy byly posedlé mne jaksi ‚zkoušet‘, ať už je to cokoli. A každá plnoletá čarodějka v Británii věděla všechno o mně a mé odporné minulosti, pokud tedy nestrávila minimálně posledních dvacet let v kómatu. Zdálo se více než pravděpodobné, že nebylo mým údělem žít šťastně až do smrti ve společenství se ženou – nebo vůbec v jakémkoli společenství.

Ano, o představě, že opustím Británii, jsem rozhodně uvažoval.

xxx

Vzhledem k fiasku, jakým skončil loňský svátek skřítků, jsem ohledně letošní akce neměl vysoká očekávání. Překvapivě proběhla mnohem lépe. Zúčastnilo se deset nových domácích skřítků, což znamenalo, že veškerá naše práce při získávání hostů a uklidňování jejich pánů nebyla zbytečná. Úspěch pikniku, řekla Grangerová, byl důkazem, že se kouzelnický svět mění. Byla nadšená.

I když jsem strávil několik nekonečných dnů zakládáním zpráv v místnosti bez oken na ministerstvu, piknik v zásadě znamenal konec mých veřejně prospěšných prací v tomto roce. Ještě jeden, pomyslel jsem si, a splnil jsem svou povinnost ke Starostolci. Na mysli mi vytanula zcela nečekaně další myšlenka. V době, kdy začnu svůj poslední rok veřejně prospěšných prací, už bude z Hermiony Grangerové Hermiona Weasleyová.

Informovala mne, že mi pošle pozvánku na svatbu, a začátkem července jsem ji obdržel. Sňatek se bude konat v Doupěti. Řekla mi, že původně měl obřad proběhnout v zahradě jejích rodičů, ale přeprava a ukrytí velkého shromáždění kouzelníků se ukázala být poměrně komplikovanou.

„Skutečně?“ ušklíbl jsem se. „Nebo jste prostě nechtěla nechat své kouzelnické hosty předvést se v jejich bizarních verzích mudlovského ošacení?“

Z jejího výrazu jsem poznal, že jsem se trefil poměrně přesně.

Jak se blížil den svatby, přemýšlel jsem, jestli jsem Grangerové o minulých svátcích neměl sdělit svůj upřímný názor. Ronald Weasley jí v žádném ohledu nebyl rovnocenný, s tou výjimkou, že byl jako stvořený k létání na koštěti, zatímco ona byla určená ke stoupání na vrchol. A ačkoli s Potterem sdíleli sedm let dobrodružství, nemohl jsem si pomoci, musel jsem přemýšlet, co mají společného teď.

Tyto úvahy mne dohnaly k naprosté depresi. Jako člověk, který ví, jaké je zahodit svůj život, jsem nenáviděl dívat se, jak se to děje ženě tak brilantní jako je Grangerová, a přesto, co jsem mohl dělat? Rozhodla se nechat předsvatební nervozitu být a pevně šla svou cestou.

xxx

Když jsem dorazil k Doupěti, srpnové nebe bylo zářivě modré. Percy Weasley mne nasměroval k mému místu a já jsem se usadil k tomu, co mělo být totálně depresivním odpolednem. O chvíli později se vedle mne posadila Minerva McGonagallová.

„Severusi! Jak se máš? Vypadáš dobře.“

„Děkuji, Minervo. Jak to jde v Bradavicích?“

Mávla paží zahalenou v krajce. „Jako obvykle. Připravujeme se na začátek školního roku.“ Správně předpokládala, že nechci diskutovat o přípravách na vyučování, a začala hovořit o tom, kteří absolventi se v minulých letech vzali, jak věděla, že jsou určeni jeden pro druhého, a že Grangerová a Weasley jsou posledním důkazem její intuice. Nudil jsem se k pláči.

Po celou tu dobu hrál orchestr v pozadí nevtíravou hudbu. Když však přešli do svatebního pochodu, zjistil jsem, že to, co se chystá, se mne niterně dotýká. Jak se Ronald Weasley opovažuje ohrozit život nejbrilantnější čarodějky své generace, ženy, která si zaslouží muže lepšího, než on mohl snít, že kdy bude? Když na to přijde, jak se Grangerová opovažuje takhle zahodit svůj život? Mezitím svatební hosté natahovali krky, aby je viděli procházet uličkou, ale já jsem hleděl dopředu a mračil jsem se tak, jak už dlouho ne.

Hudba zahrála dalších osm taktů. Dalších šestnáct taktů. Uplynula celá minuta. Hudebníci po sobě začali vrhat tázavé, pak nervózní pohledy. Hosté začali mumlat.

„Co se to pro všechno na světě děje?“ zašeptala Minerva.

V tom do stanu vklouzl Martin Granger.

„Dámy a pánové, věnujete mi chvilku pozornosti? Pro ty, kteří mě neznají, jsem Martin Granger, Hermionin otec. Požádala mě, abych vám vyřídil její upřímné omluvy, ale ona a Ron poslední chvíle věnovali přemýšlení o tom, co se chystají udělat. Dnes se tu neuskuteční žádná svatba, ale všichni jste zváni, abyste zůstali a užili si úžasnou pohostinnost Weasleyových.“

V šokovaném tichu jsem se začal smát. „Výborně, Hermiono,“ zamumlal jsem tiše, „výborně!“

„Cože? Co tím myslíš? Co se mohlo pokazit?“ McGonagallová se na mne ohromeně obrátila.

„Naopak, Minervo. Myslím, že všechno jde velmi dobře.“

„O čem to mluvíš, Severusi?“

Ostatní začali vstávat a shlukovat se s napjatou, hlučnou nerozhodností, což mi ušetřilo nutnost odpovědět. Spletí jasně barevných klobouků a hábitů se jedna osoba snažila plout proti proudu.

„Profesore Snape?“ Ginny Weasleyová Potterová, svírající malý kousek pergamenu, si konečně prodrala cestu k místu, kde jsme s Minervou stáli. „Mám pro vás zprávu.“

„Děkuji, paní Potterová.“ Vzal jsem od ní pergamen a rozbalil ho, zatímco McGonagallová ji zasypávala zvědavými otázkami.

Musím s vámi mluvit. V mém bytě, Glenwood Close 608, v šest večer.

HJG

xxx

Byt by mohl být půvabný, kdyby působil dojmem, že v něm někdo skutečně žije. Momentálně byly všude naskládané krabice, protože obyvatelka zjevně zamýšlela odejít. Když jsem následoval Grangerovou do obývacího pokoje, minul jsem aspoň deset krabic označených jako ‚knihy‘.

„Posaďte se,“ mávla směrem k pohovce.

Usedl jsem. Klesla na opačný konec pohovky. Měla na sobě mudlovské kalhoty, příliš velké tričko, které hlásalo Magická stvoření: to je správná věc, a chlupaté růžové pantofle. Vlasy měla stažené do ohonu, ačkoli pečlivě vytvořené prstýnky, které z něj unikly, naznačovaly, že dřívější propracovaný styl nebyl to pravé. Jediný pohled na její oči mi řekl, že strávila den tím, že uronila víc než jen pár slz.

„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se prostě.

„Dobře,“ odpověděla a pak s poněkud žalostným úsměvem dodala: „Opravdu. Jsem si jistá, že líp, než vypadám.“

Na chvíli jsem zaváhal a přemýšlel, jak přijme mou další poznámku. „Plný počet bodů za váš dnešní výkon, slečno Grangerová.“

Škublo jí kolem úst. „Víte, nedošlo by to tak daleko, kdybyste mi na druhý svátek vánoční dal přímou odpověď.“

„A vzít vám potěšení z toho, že jste dospěla ke svým vlastním závěrům? Poslouchala byste mne tenkrát?“

„Poslouchala bych,“ stála si na svém. „Možná bych s vámi nesouhlasila, ale poslouchala bych.“

„Co se dnes stalo, že jste změnila názor?“

Grangerová se opřela, přitáhla si nohy a objala je. „Probudila jsem se,“ řekla s povzdechem. „Řešila jsem to celé týdny, ale pořád jsem si myslela, že jsou to nervy. Pak jsem si dnes prostě jen oblékla svatební šaty a mamka mě chtěla vyfotit. Zatímco si hrála s aparátem, náhodou jsem se podívala z okna. Ron a Harry stáli venku, žertovali spolu, vytahovali se jeden na druhého, nebo tak něco.“

„Nejspíš jako dva prvňáci,“ poznamenal jsem.

„Přesně tak. A pak Ron udělal tu idiotskou, nechutnou poznámku.“ Její rty se sevřely a oči potemněly zlostí. „Zeptal se Harryho, jestli Ginny pořád není v jiném stavu – i když ví, že ti dva ještě pár let žádné děti neplánují – a řekl, že s tím, jací jsou Weasleyovi mužští, budu pravděpodobně těhotná už zítra ráno.“

Co čekala? Ronald Weasley byl ignorantský křupan. „Poněkud neotesaný kus chlapského siláctví,“ poznamenal jsem.

„Totálně neotesaný kus chlapského siláctví,“ opravila mne ostře. „A pomyslela jsem si: ‚Ano, vím, jací jsou Weasleyovi mužští, a hlavně vím, jací jsou Weasleyovi chlapci.‘ Byla jsem hloupá, když jsem věřila, že Ron by si někdy dokázal vypěstovat alespoň trošičku vnímavosti. Miluji ho, ale rozhodně ne dost, abych s tím žila po zbytek svého života.“

„Chápu.“ Takže ho milovala. Stále Weasleyho milovala a já jsem tu byl pouze jako poradce ve věci lásky. Dobrá nálada, kterou jsem začal cítit před pěti hodinami po prohlášení pana Grangera, se náhle vypařila.

„Každopádně,“ shrnula, „jsem si svlékla svatební šaty a propuklo peklo.“

„Jak Weasley vzal ty novinky?“ zeptal jsem se a doufal, že nesmírně trpí.

„Myslel si, že žertuji.“ Její smích se rozlehl v téměř prázdné místnosti. „Ale když jsem poukázala na všechny své obavy, najednou se rozhodl, že já pro něj nejsem dost dobrá a že se nemíní oženit s někým, kdo se s ním nehodlá ‚usadit‘.“

„Nejste dost dobrá? Prosím vás,“ zamumlal jsem, „to těžko – ve skutečnosti je to přesně naopak.“

V jejích očích se objevil letmý záblesk čehosi. „Děkuji vám za to,“ řekla měkce.

„A jak se k této události postavili všichni ostatní?“

„Asi tak, jak byste očekával,“ znovu si povzdechla. „Artur a Molly jsou naprosto zmatení, zatímco moji rodiče jsou překvapení, ale plně stojí za mnou. Vždycky to tak bylo – když jsem dostala první dopis z Bradavic, když jsem se každé léto vracela domů a říkala jim jen to, co jsem chtěla, dokonce i za války... vždycky mi věřili, chápete.“

„To proto, že jste zralá, rozumná mladá žena.“

„Co se týká Harryho a Ginny... já nevím. Jsou zmatení, protože si myslí, že se musí postavit na něčí stranu, a nevědí, kdo má pravdu. Časem poznají, že se k sobě s Ronem přece jen nehodíme, aspoň doufám.“

Ztišila hlas, zatímco se dlouze rozhlédla po pokoji.

„Mezitím,“ pokračovala, „jsem tady uvízla.“

„Rozumím dobře, že si vybalíte?“

„Nemůžu. Už to pronajali někomu jinému. Do patnáctého musím být pryč.“

„Kam půjdete?“

„Jestli něco teď hned neseženu, na chvilku se vrátím k rodičům. Ráno se podívám do Timesů a víkendového vydání Věštce.“ Pokrčila rameny. „Řekla bych, že tohle bude hlavní zpráva ve sloupku Rity Holoubkové, co říkáte?“

„Rozchod dvou válečných hrdinů? Bude nadšená. Nepřekvapilo by mne, kdyby museli dotisknout další vydání.“

„Díky bohu. Nechtěla bych, aby drahoušek Rita zběhla od skandálů.“ Roztřeseně se usmála a najednou se zdálo, že se bojí pohlédnout mi do očí. „Severusi, chtěla bych vám něco říct.“

„Ano?“ Z ničeho nic se mé nitro stáhlo očekáváním. Neměl jsem tušení, kam to spěje, ale něco mi říkalo, že se můj svět otřese v samých základech.

A pak – krutě, jako by bohové v tu chvíli pohlédli dolů a vysmáli se naději kvetoucí v mé hrudi – zazněl zvonek.

„Sakra!“ vykřikla a vrhla se z pohovky ke dveřím.

Slyšel jsem hlasy, Potterův a jeho manželky. Netušil jsem, co by mohli říci, kdyby mne tu našli, a nechtěl jsem to vědět. Byl čas jít. Koneckonců, pozvala mne sem pouze jako partnera k diskusi, ne proto, že bych doopravdy měl místo v jejím životě.

Zatímco Hermiona vítala své nové hosty, přemístil jsem se do svého domu.