Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3 – 3. část ze tří

Zmíněný plán se dostal na novou úroveň, když se Potter zjevil ve dveřích Dracova děsivého bytu, absolutně promočený a se sdělením, že se Weasley a Grangerová rozešli.

Ačkoli Dracovi jeho prvotní instinkt velel zesměšňovat kohokoli, kdo se domnívá, že vlakové neštěstí se může přihodit i mimo koleje, posléze si představil rozchod Crabbeho a Goyla a šok, který by to provázel, a tak vyrazil nalít ohnivou whisky a držel jazyk za zuby.

„Musí spolu pořád mluvit,“ pravil Potter ochraptěle po dvou panácích ohnivé whisky. „Musí. Já je potřebuju. Není to jako – nikdo z Weasleyových se mnou teď nebude mluvit. Jenom Ron.“ 

„Proč ne,“ zajímal se Draco.

„Protože,“ procedil Potter mezi zuby, „jejich dcera se odstěhovala do Francie, jelikož měla pocit, že s ní chodím, a pak mě načapala inflagranti se Zachariášem Smithem.“ 

„…to by mohl být důvod,“ připustil Draco.

Potter ještě stále mluvil oním nepřirozeně strojovým způsobem, který jasně naznačoval, že musí pokračovat, jinak by už nikdy znovu nezačal, když si Draco uvědomil, že neexistují žádná trojčata.

To zjištění jej omráčilo, takže téměř přestal vnímat Potterovo vyprávění o jeho vztahu se Smithem, který podle všeho sestával z množství vzájemného kroužení a okukování a syčení jako mrouskající se kočky a – čteno mezi řádky – Potterova dokonalého přehlížení Smithovy existence. Draco se domníval, že Potter, vezme-li se do úvahy jeho směšně přitažlivé vzezření a fakt, že vždycky dostal vše, co chtěl… dobrá, čekal by trojčata, ale nezahrnul do svých výpočtů skutečnost, že Potter a běžné lidské vztahy nejdou dohromady.

Ovšemže právě teď nebyla ve hře žádná trojčata, jinak by Potter byl s nimi namísto s Dracem. Ve skutečnosti by mohl jít stejně tak s kýmkoli jiným – ale pokud neměl Weasleyovy a zjevně stěží zaregistroval jiné Nebelvíry kromě Weasleyho a Grangerové, tak kdo jiný ještě zbýval?

Zjištění, že Potter je sám, udeřilo do Draca v téže chvíli jako hypotéza, že nikdy nebyl s nikým jiným než se Smithem, což byla roky stará záležitost.

Žádný div, že byl Potter polovinu času tak náladový.

Uprostřed těchto neradostných odhalení začal Draco víceméně doufat, že by se Potter vlivem alkoholu mohl stát legračním, ale on zkrátka zůstával tichý a nešťastný a mnohem méně hlučný, než se zdál za střízliva. Ukázal Dracovi, jak má používat svoji novou, úžasnou televizi, načež se Draco rozhodl, že ji už nikdy nevypne, aby mu dělala společnost, a s uchvácením na ni zíral a spřádal tajné plány a Potterovi se absolutně nedařilo udělat cokoliv trapného. Jediná podivná událost nastala, když Draco odvrátil zrak od televize a zahlédl Pottera blíž, než by čekal, s hlavou skloněnou a lehce se dotýkající bavlněného límečku Dracovy košile.

Takže opilý Potter trpěl utajenou fascinací látkami. Úžasné. Draco doufal v alespoň malý záchvat hihňání.  

Nicméně, Dracovi stále zbývalo uskutečnit svůj plán.

O několik týdnů později, během dalšího zmijozelského pokerového večera konaného v domě Crabbea a Goyla, se odmítl zúčastnit hry a jen seděl poblíž, klábosil s kdekým a sledoval dveře.

„… Takže jsem se rozhodla, že co potřebuji, je skutečně monstrózní a nesmyslný flirt,“ rozkládala právě Pansy.

„Já jsem teď opravdu vytížený,“ zamračil se na ni Zabini. „Mohu si na tebe najít čas během října. Nebo spíš příštího října.“

„Ne s tebou, Blaisi, a jestli na mě vybalíš ty vílí fígle, praštím tě, ty pitomče,“ odmrštila jej Pansy a na okamžik vycenila zuby. „Vůbec to nezkoušej. Nedělím se lehce.“

Pomyšlení na monogamii zkřivilo Zabiniho dokonalé rysy čirým zděšením. „Ale ne, tak to tedy vůbec zkoušet nebudu,“ souhlasil spěšně.

„Měla jsem na mysli někoho, víte, velkého a nekomplikovaného a dobrého v posteli,“ pokračovala Pansy. „Možná extrémně dobře vybaveného. Ale toho je těžké se dopátrat předem.“ Odmlčela se a dodala: „Jo, a fanouška famfrpálu. Napadá vás někdo?“

Draco nepřítomně zavrtěl hlavou a pokračoval v povalování se v křesle a sledování dveří, dokud se neotevřely a dovnitř konečně nevešel Malcolm Baddock. Vypadal čile, nesl lahev ohnivé whisky – rozhodně značkové – a měl oblečené třpytící se modré tričko hlásající, že JEDINĚ SUPERMUŽ MI ZAMOTÁ HLAVU.

Byl to jediný gay, kterého Draco znal, pokud by Potter nakonec nezatoužil po té trojce s Crabbem a Goylem. 

„Ach, Malcolme,“ zapředl Draco, jako by se chystal udělovat body, a když se Baddock otočil, usmál se na něj a zakýval prstem. „Pojď sem.“

Baddock vypadal uchváceně.

„Přijdeš na moji narozeninovou párty, že jo,“ pokračoval Draco, když se Baddock sehnul k jeho křeslu, a sevřel v pěsti třpytivé tričko.

Baddock těžce polkl. „To bych si nenechal ujít za nic na světě!“

„Dobrá,“ pravil Draco, jako by Baddock právě vyhrál enormní množství kolejních bodů a školní pohár mu zářil přímo na dosah. „Protože já mám pro tebe úkol,“ pokračoval a zakřenil se. „Pokud se rozhodneš jej přijmout.“

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ otázal se později Goyle znepokojeným tónem, zatímco hbitě krájel další zeleninu do dipu.

„Ano, jsem,“ odtušil Draco, který momentálně nebyl připravený nechat si to rozmluvit.

„Mám Baddocka rád, ale on je poněkud – malý a třpytivý,“ řekl Goyle.

„Je stejný jako poněkud málo třpytivý Zachariáš Smith!“ 

„Vůbec nevypadá jako Zachariáš Smith,“ namítl Goyle.

„Má blond vlasy,“ trval na svém Draco.

Goyle napřáhl jednu ruku, vepřovou kotletu v druhé, a zatahal za Dracovu kštici.

„Nedělej to,“ ohradil se Draco. „Jsem tvůj neohrožený vůdce, nemáš mě co tahat za vlasy. A navíc, já je nemám kudrnaté.“ Na okamžik se zamyslel a pak dodal: „Myslím, že kudrlinky by je činily zženštilými. Nicméně, Goyle, nedělej si s tím hlavu. Ten plán je můj, tudíž je geniální a nemůže selhat.“

Plán se ne zrovna vydařil.

Potter se zdál být většinu času vystresovaný a zmatený z Baddockovy třpytivosti, ale Baddock nezapomínal na Dracovy ubohé prefektské výhrůžky a vrhl se do svádění. Přesto se po většinu večírku zdálo, že jako svůdce selhal a že se možná chystá vrhnout z balkónu.

Potter s sebou přitáhl Weasleyho a Weasley, který se na rozdíl od Pottera zdál mít normální lidské instinkty ohledně kopulace, strávil většinu času na baru s Pansy.

Zmíněný hororový pohled přinutil Draca se opít. Samozřejmě, byly to jeho narozeniny. Byla to jeho svatá povinnost nebo tak něco. A byly to skvělé narozeniny, navzdory přítomnosti Weasleyho. Tequila obrušovala všechny hrany a jejím působením Katiina tvář pod pouličními lampami zářila, když se konečně vynořili z baru. Draco zavřel oči a políbil ji s cílem předstírat, že právě neviděl Weasleyho kráčet domů s Pansy, která se zdála být vážně rozhodnutá, že jejím bouchačem se stane řečený zrzek. Na tomto světě neexistují žádní Weasleyové, rozhodl se Draco a držel se vzpřímeně povětšinou za pomoci kandelábrů. Všechno bylo pohodlné a laskavé a zahalené obrovskými a nádhernými oblaky tequily.

Pak zaslechl Pottera vyštěknout: „Chceš jít se mnou domů?“

„Jo, chci!“ odpověděl Baddock.

„Fajn,“ zavrčel Potter a vyrazil ulicí pryč.

Baddock vrhl přes své rameno tázavý pohled a Draco přes Katiino rameno gestikuloval – jdi, jdi! A Baddock pelášil za Potterovým vzdalujícím se obrysem.

Draco protočil nad světem očima. „A to jsme si všichni mysleli, že Potter na tohle nemá.“

„Hej, Draco,“ vyrušila jej Katie a přivinula se k němu ve světle lampy, žhavá a sladká. „Chceš jít se mnou domů?“

Draco povytáhl obočí a ďábelsky se na ni zašklebil. „Jo, chci.“

Šli vlastně domů k Dracovi, protože žil sám a Katii se to líbilo. Což se ukázalo jako klika, protože jinak by Malcolm Baddock zazvonil ve čtyři hodiny ráno na dveře prázdného bytu.

Draco se odtrhl od teplé, měkké postele a teplé, měkké přítelkyně, našel pyžamové kalhoty a našel Baddocka, neupraveného, ale stále zářivého třpytit se na svém prahu.  

„Co se stalo?“ vyhrkl Draco v panice. Poslal ubohého malého Baddocka domů s tím střeleným chlapíkem, který byl dost možná zasvěcen do všech druhů ujetých praktik a zastrašil ho. Draco byl nejhorším prefektem na světě.  

„Mise splněna!“ oznámil Baddock pyšně.

„A to jsi šel celou tu cestu, abys mi to řekl?“ vytřeštil se Draco. „Jsou čtyři ráno.“

„Ale ne,“ odvětil Baddock. „Mohl bych se vyspat na tvém gauči? Potter mě vyhodil a já nemůžu jít domů, protože mého tátu chytá fantas, když chodím pozdě.“

„Počkej,“ zarazil jej Draco. „Mise byla splněna. A pak tě Potter vyrazil.“

Baddock přikývl.

„Sprosťák,“ konstatoval Draco. „Ubohý malý Baddocku, to je mi líto. Zítra mu udělám ze života peklo.“

„Bylo to pěkný,“ podotkl Baddock a trochu se zakymácel. „Chci říct, jo, moc nemluví, a když mluví, je tak trochu přisprostlý, ale to je v pohodě, protože ten sex byl úžasný.“  

„…Tak jo,“ děl Draco.

„Fešný hrudník, Malfoyi,“ informoval jej Baddock. „K té velké hnusné jizvě jsi přišel, když tě tenkrát Potter napadl v umývárně? Pamatuju si, jak o tom všichni mluvili a Pansy říkala, že se tě Potter pokusil zabít!“

Baddockovo prohlášení vyznělo tak, že ačkoli nepodporuje myšlenku na Dracovu vraždu, stále shledává lehce vzrušujícím, že to Potter zkusil. Draco nad mladší generací zlomil hůl.

Příštího dne přišel Draco do práce s brutální kocovinou a plně připraven osvětlit Potterovi, co přesně si myslí o jeho negalantním chování, ale Potter byl shrbený nad stolem a vypadal nenápadně a utrápeně přesně jako té noci, kdy se Weasley a Grangerová rozešli. Draco netušil, v čem přesně tkví problém: v nenávisti k vlastní homosexualitě, beznadějném zaláskování do Zachariáše Smithe, depresích z přílišného třpytu, ale věděl jednu věc a to tu, že Goyle měl pravdu.

„Sorry,“ šťouchl do Pottera. „Vážně jsem si myslel, že je to dobrý nápad.“  

*  

„Tím chceš říct, že občas hrajete famfrpál?“ zeptal se Pottera jednoho dne v autě.

„Ééé – jo,“ odpověděl Potter. „Někdy jdeme s Ronem ven a blbneme s pár Potlouky a Zlatonkou.“

„To zní jako dokonalá zábava.“ Dracův tón nebyl přesvědčivý. „Takže předpokládám, že bys neměl zájem o skutečný zápas.“

„S tebou?“ otázal se Potter se zájmem.

„Řekl jsem opravdový zápas,“ upřesnil Draco lehce. „Sedm hráčů na každé straně, odpovídající hřiště. Opravdový famfrpál, žádné předstírání.“

Potter nasadil výraz vyprahlého poutníka, který v poušti narazil na vodu.

„Většinou Zmijozelové a Havraspáři,“ vysvětloval Draco. „Vidíš, co dokáže plánování? V létě hrajeme každý víkend.“

Vzkázal Marcusi Flintovi, aby posadil dosavadního chytače na lavičku náhradníků, a první májový víkend se objevil s Potterem v zádech.

„Malfoyi, opravdu netuším, na co si tu hraješ,“ začal Flint, když se řítil Dracovým směrem, ale pak zahlédl Pottera a, soudě dle jeho výrazu, nebeské chóry a anděly a božskou záři samu. „Ach Merline, Malfoyi, ty jsi dokonalý,“ zakončil vroucně.

Draco se uculil. „Ani ne.“

Tím se vyřešily letní soboty. Odpoledne pak bylo snadné mlčet s Katií, jak to měla ráda, protože byl utahaný k smrti.

Ačkoli nešlo jen o to. Famfrpál byl vždycky skvělý, ale on byl při něm zvyklý na Pottera, na tu dráždivou výzvu. Prohry bolely, ale ne tolik jako dřív, protože dřív tam figuroval školní pohár a pomyšlení na otce a Potter se svými posměšky všude kolem. Nyní šlo víc o zápas jako takový, včetně euforie z létání a následného popíjení v hospodě.  

„Jdi mi koupit drink,“ rozkázal Draco a zřítil se do křesla. „Od posledního případu vedu o tři body.“

„Ach, fajn,“ odpověděl Potter a tím to bylo vyřešené; konečně se nastavily odměny za bodovací systém.

Takhle to většinou v pátek po práci chodilo. Někdy se zastavila také Katie a na Pottera se přilepil Weasley s Pansy vinoucí se mu k paži způsobem, jakým by rozhodně neměla, protože Weasley byl proutník. A pak se Potter zeptal na Grangerovou a Draco požádal Crabbeho a Goyla, aby poskytli nárazníkovou zónu, kdyby došlo k násilí.  

Ačkoli jim přísně zakázal zasahovat v případě, že by se uchýlily k zápasu Pansy s Grangerovou. 

Grangerová mluvila cíleně se všemi kromě Weasleyho a Pansy a její povýšená póza se přetavila do skutečného zájmu, až když si Crabbe mylně vyložil vývěsku na baru a ona se rozhodla vložit všechen svůj elán do vyléčení dyslexie. 

„V Bradavicích by se tomu měli skutečně věnovat,“ svěřila Crabbemu a studovala jej, jako by byl přerostlý domácí skřítek. „Někdo by měl něco udělat. Ráda bych pomohla. Někdo,“ dodala s bojovným leskem v očích, „musí napravit sociální křivdy.“ 

„Připravím ti koláč, pokud zaskočíš k nám domů,“ navrhl Goyle. „Jaký je tvůj oblíbený, Hermiono?“

Hermiono. Goyle, přemítal Draco temně, byl vždycky slabý článek.

Jakmile byla jejich obrana jednou prolomena, po několika týdnech vše došlo do bodu, kdy Crabbe zcela vážně oslovil Pottera ‚Harryʼ, když se ho ptal, jestli nechce něco k pití. Draco zavřel oči a s hrůzou čekal na odpověď, protože Potter neznal Crabbeho křestní jméno.

„Ne, děkuji, Vinci,“ řekl Potter.

Draco zamrkal. „Goyle,“ navrhl zkusmo.

„Gregory,“ vystřelil Potter.

„Nott?“

„Theodore.“

„A Zabini?“

„Blaise,“ vyhrkl Potter s triumfálním úsměvem.

Jednalo se o správné odpovědi a také se tím pochopitelně zodpověděla otázka, jak je možné, že znal jména všech zmijozelských chlapců, což zcela trumflo jeho předchozí rekord tří a půl Havraspárských klučičích jmen.

Zabiniho vílí šarm očividně přilákal Potterův zájem. Kdo by se mu divil, předpokládal Draco a tvrdě potlačil nepatrnou jedenáctiletou část svého já, která chtěla, aby Potterova znalost jeho jména byla exkluzivní. Ten muž byl koneckonců taky jen člověk.

* 

V pondělí byl Draco unesen šílenými mudly, kteří chtěli znát tajemství jeho sil.

„Mám to v krvi,“ odsekl Draco stále naštvaný sám na sebe, že se jimi nechal zaskočit během obhlídky místa činu.

Šéf té mudlovské partičky přejížděl prstem po ostří svého nože a Draco se tvrdě snažil nemyslet na to, jak vypadala poslední oběť.

„Máme chuť tě mučit,“ prohlásil.

„No, to jsou – děsivé zprávy,“ opáčil Draco.

„Jeden z vás dřív nebo později promluví,“ zašeptal ten mudla. „Vím to.“

Draco si řekl, že je udatný bystrozor a nebude křičet, a stejně křičel, když mu ten nůž otvíral krvavou cestičku podél žeber. Řekl si, že neomdlí, a když ho umístili do malého uzamčeného kamrlíku, ten slib dodržel, držel okraje rány pevně stisknuté jednou rukou a naslouchal zvukům lidí v dalších místnostech. Měl pocit, že napočítal pět lidí kromě sebe, což bylo užitečné vědět.

Pak si se znechucením uvědomil, že bolest otupuje jeho mysl až příliš na to, aby přišla s nějakým plánem, takže se musel uchýlit k čekání na Pottera, až jej přijde zachránit.

Když zaslechl před svými dveřmi kroky, strach v něm vzrostl a chystal se jej pohltit. Byl si jistý, že bude škemrat a křičet, ale pak se dveře rozletěly a skrze jejich trosky vstoupil Potter.

„Kdes sakra byl tak dlouho!“ vybuchl Draco.

Vteřinu poté svých slov litoval. Nezdálo se ale, že by je Potter vůbec zaregistroval, jak tak stál a zíral na něj, očima skenoval každou píď Dracova těla. Hruď se mu těžce zvedala a klesala. Na tričku měl spoustu krve, Draco ale pochyboval, že nějaká patří jemu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Potter konečně cizím vrčivým hlasem.

„No, vlastně to docela bolí, nebylo to zrovna příjemné, ale – nicméně, je tu dalších pět lidí, pokud mohu poznamenat, kteří jsou naživu, a nemyslím si, že je někdo z nich nějak vážně zraněn –“ 

Potter vyrazil směrem k němu dlouhými kroky, které se zdály nezastavitelné, nebo, přinejmenším, pokud by se je někdo zastavit pokusil, opravdu by toho litoval. Na jeho tváři se usídlil výraz, ze kterého Draco lehce zpanikařil – už neslyšel žádné další hlasy –

Když se Potterova kolena zarazila o hranu postele, zastavil se a znenadání si klekl na podlahu s tváří zabořenou do pokrývek. Draco ostražitě zíral na jeho napjatá ramena.

„Ano, dobře,“ řekl Potter stále tím znepokojivým hlasem a sevřel v pěstech prostěradlo. „Ale ty – ty – jsi v pořádku?“  

Draco si svíral zraněnou stranu hrudi volnou rukou, takže se pokusil natáhnout tu připoutanou a dokázal se dotknout konečků Potterových vlasů. Když prsty odtáhl, byly zmáčené krví.

Ani teď si nemyslel, že je Potterova.

„Ano,“ zamumlal, trochu v obavách, zda jeho odpověď nevrhne Pottera do propasti, na jejímž okraji balancoval.

Krátce si pomyslel, že už se tak stalo. Potter vzhlédl a linie jeho ramen se změnila, napjala se, jako by se chystal ke skoku. „Nemůžu,“ řekl pak a pohlédl na Draca, tentokrát normálně namísto těch nevidoucích planoucích očí, a jeho hlas se změnil. „Je mi to líto,“ pokračoval. „Musíme tě dostat do nemocnice.“

U svatého Munga řekli, že rána byla otevřena příliš dlouho a že zanechá slabou jizvu. S tím byl Draco celkem v pohodě: když se ho teď lidé zeptají, kde přišel ke svým jizvám, může říct, že během bystrozorské práce, a ani nebude úplně lhát.

Příštího dne se dostavil do práce. Jakmile se objevil ve dveřích, pozval si jej do své kanceláře Pastorek.

„Rád bych vás upozornil, že jste již rok v týmu s panem Potterem a vaše zkušební doba je tím u konce,“ oznámil mu Pastorek. „Nyní si můžete vybrat jiného partnera, nebo, Merline chraň, pokračovat jako doposud.“ 

„Myslím, že si ho nechám,“ zazubil se Draco. „Merline chraň.“

„Jsem nanejvýš šokován,“ podotkl Pastorek bez sebemenší změny hlasu a pak zaváhal.

Draco ho nikdy dřív neviděl udělat něco takového.

„Pane Malfoyi – je tu ještě něco dalšího.“ Pastorek měl v hlase téměř nějaký výraz. Draco byl naplněn hrůzou. „Týká se to vězně Luciuse Malfoye,“ pokračoval a krátce se odmlčel. „Všechna jeho odvolání k soudům selhala a Brousek považuje za vhodné, aby byl nad ním konečně vynesen rozsudek. Země – může potřebovat morální vzpruhu a obávám se, že Brousek je rozhodnut potrestat vašeho otce exemplárně. Doporučil mozkomorův polibek.“

Draco svíral opěrky křesla; pohlédl dolů a viděl, že mu klouby na prstech tím stiskem zbělely, ale nedokázal nic cítit.

„Předpokládám, že se budete bránit,“ podotkl Pastorek tím samým podivným, děsivě lidským hlasem.

„Ano,“ zachraptěl Draco.

„Jako jednomu z mých lidí vám musím říct, že pokud budete od oddělení potřebovat cokoli, co by vám pomohlo, máte to mít.“ 

„Děkuji vám,“ vytlačil ze sebe Draco.

„V každém případě si musím zavolat také pana Pottera a informovat i jeho o ukončení zkušební doby,“ pokračoval Pastorek. „Pokud by to pro vás bylo snazší, mohu mu říct –“

„Ne,“ přerušil jej Draco. „Ne, já to udělám.“

Musel to udělat. Poprosí Pottera o pomoc. Z toho pomyšlení by se mu udělalo špatně, ale špatně mu už bylo a věřil, že Potter by mohl tu nevolnost zlepšit, mohl by udělat tu samou věc jako tehdy a chvíli držet svět z dosahu, dokud se Draco nebude cítit zase o něco jistější.

Vyšel z Pastorkovy kanceláře a roztřesenýma rukama si připravil hrnek kávy. Bude to v pořádku, řekl si a snažil se ovládnout své ruce a přivolat klid. Byli teď s Potterem – přátelé. Takže by měli zvládnout i tohle.  

Stále cítil potřebu nějaké útěchy, takže šel poslouchat za Pastorkovy dveře a zachytil Potterovu odpověď dřív, než si s ním stihl sednout a všechno mu vyklopit.

Bezstarostně se opřel o rám dveří, naklonil hlavu a slyšel Pottera říkat: „Chci jiného parťáka.“

Za svého stanoviště Draco zaslechl i Pastorkovu obezřetnou otázku: „Mohu se zeptat koho?“

„Kohokoli.“ Potterův hlas zněl chladně. „Kohokoli kromě něho.“

Draco také cítil chlad. Přestal poslouchat za dveřmi: pochyboval, že by se dozvěděl něco dalšího, minimálně nic, co by ho mohlo zajímat. Vrátil se do kuchyně a vylil svoji kávu do dřezu. Hrdlo měl stažené a ruce se mu opět třásly.