Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17. Návrat domů

Tonksová nemohla uvěřit, jak málo se její rodný dům za těch dvacet let změnil. Pro ni to byly pouhé čtyři dny, kdy stála v této tiché zahradě pod přibývajícím měsícem, kdy políbila svého chlapečka na čelíčko a předala jej pobledlé a znepokojené matce, než se otočila a přemístila vstříc svému osudu. Teď tu stála, hleděla na upravené truhlíky, úhledně namalované rámy a na vzorované záclony, které jako by vypadly z její vzpomínky. Téměř by uvěřila, že kdyby zaklepala na dveře, matka by jí otevřela a v náručí by držela malého Teddyho žužlajícího si pěstičku.

Ale Teddy už nebyl miminko. Potřeboval její pomoc. Jako ona potřebovala máminu.

Aby nevyděsila mámu k smrti, oblékla si nepopsatelné oblečení a přeměnila se do stejně nepopsatelně vyhlížející pracovnice ministerstva. Políbila Remuse na rozloučenou, popřála mu štěstí a přemístila se. Zhruba si načrtla plán – získá vstup na pozemky, aby ji informovala o Teddyho předpokládaných přečinech, a pak, až budou v soukromí, přemění se. Jak se však ukázalo, plán nebyl nutný. Zaklepala na dveře a nedostalo se jí odpovědi. Andromeda byla stále ve Vídni.

Tonksová zůstala bezradná. Neměla jak zjistit, jestli se matka dnes vrátí – co slyšela, konference měla skončit až zítra. Předpokládala, že matka se vrátí okamžitě, jak se doslechne o Teddym. Pak ji napadla děsivá myšlenka. Protože ‚Andromeda Tonksová‘ byla přítomna zatčení a Viktorii Weasleyové řekla o svém návratu, všichni, kdo ji mohli kontaktovat, pravděpodobně předpokládali, že už vše ví. Takže máma pravděpodobně neví o ničem, co se děje.

Sakra.

Snažila se ignorovat nárůst viny a rychle se rozhodla. Vytáhla klíč se štítkem babička, který našla v Teddyho šuplíku, strčila jej do zámku a vešla.

Ačkoliv exteriér byl uchovaný v nezměněném stavu s téměř vědomým úsilím, vnitřek domu ukazoval vývoj, který Tonksovou povzbudil i zneklidnil. Zdi haly pokrývaly nové tapety, místo známé žluté z dětství viděla vzory lesní zelené. Starý zlatý koberec vyprávějící příběhy o jejích nesčetných dětských nehodách a se zašlapaným blátem, které ani matčino nejlepší Pulírexo nemohlo odstranit, také zmizel. Nicméně – starý stolek v hale a zrcadlo se zlatým lemováním byly konejšivě známé. Rychlý pohled doleva ukázal stejný model změny v jídelně – nová výmalba obklopující dobře známý nábytek, ačkoliv jídelní židle byly přečalouněné a rostliny vyměněny. Salonek po pravici vypadal zcela jinak – stará otlučená sedací souprava, na které jako malá poskakovala, a polštáře, které roztrhla, když je změnila na pevnost proti otcovské armádě, konečně podlehla rokům hrubého zacházení a byla vydána zapomnění a nahrazená odolnějším modelem. Přestože matčin oblíbený křehký servírovací stolek zůstal na místě spolu s vestavěnými regály, krb byl přeměněn na novější model a nové byly i příborník a kredenc. Sousední dveře na chodbě vedly do malé přízemní ložnice, kterou vždy používali pro hosty. Ta byla změněna na matčinu studovnu, ale kuchyň, vybíhající jako vždy do zahrady, byla zcela nahrazena až na velký krb na jednom konci. Rychlým pohledem na zahradu zjistila, že jezírko zůstalo a stromy dost podstatně vyrostly – dokonce i ten sukovitý starý dub, kde si kdysi postavila stromový domek a pod jehož větvemi musel otec nejméně jednou ročně obnovovat širokou škálou polštářových a tlumících kouzel. Mezi listím zahlédla prkno, což naznačovalo, že byl zrekonstruován pro jejího syna.

Srdce ji bolelo, když šla po schodech nakouknout do ložnice rodičů. Aspoň tady se čas zastavil. Ani tříska nábytku, ani obraz, ani přehoz se nezměnil od doby, kdy tu byla naposledy. Jen jedna jediná věc byla nová. Velká zarámovaná fotka na nočním stolku na otcově straně postele. Z ní se v tiché radosti smál táta, který vyhazoval a do náručí chytal hihňající se dcerku.

Její pokoj byl zjevně dán Teddymu, i když teď se stal spíš jen skladištěm oblečení a hraček, ze kterých dávno vyrostl. I koupelna byla jiná. Známá byla jen obrovská skleněná skříňka, kde mívala matka uskladněny hojivé lektvary.

Tonksová netušila, jak dlouho strávila procházením domu a zahrady a postupným hltáním a vstřebáváním změn. Usmívala se vzpomínkám vyvolaným tímhle či oním známým kouskem, mračila se, když mlčky brala na vědomí, kolik zmizelo toho, co z tohoto místa dělalo domov. Bylo to jako přijít do starého domu, který koupil někdo jiný, nebo navštívit někoho, kdo zakoupil hromadu starého rodinného nábytku. Byl to dům, kde vyrostla, kde se smála a hrála si s rodiči, vyváděla jako puberťák a studovala na bystrozorku, dokud se ve dvaceti neodstěhovala do bytu s kamarádkou. Ale nějak to nebyl ten dům. Už ne.

Dvacet let. Je to až příliš dlouho.

Přijala změny v domě, ve kterém bydlela s Remusem. Koneckonců, znala jej sotva rok a byl jeho minulostí. Možná že na vlastní oči vidět ty změny mu pomohlo přijmout veškerý ten čas, který ztratili. Ale skutečně ji zasáhlo, až když viděla změny její minulosti, stopy dvaceti let uplynulých mrknutím oka. Dvacet let zde žila. Dvacet let vzpomínek se odráželo v těchto pokojích. A tolik tu slyšela smíchu, tolik zažila slz, tolik vítězství a nehod, mimořádností i každodenností, tolik života, tolik jejího života. A v těchto zdech stejné roky uběhly pro její mámu a Teddyho. Zažili zde svůj smích a zármutek, jako kdysi ona, a dům se změnil, aby odrážel tyto dny a vytlačil její vzpomínky.

A ty nové vzpomínky – vzpomínky její matky a jejího syna – nebyly její, aby je sdílela.

Najednou na ni padla tíha let, které ztratila. Jakmile zase vešla do salonku, ztěžka se posadila na nové, ale používané křeslo. Udělal si Teddy svoji pevnost proti babičkovské armádě? Padal a padal tady, vrážel do stolků a zakopával o tkaničky? Rozpatlal zmrzlinu na kobereček a sledoval, jak jeho babička významně zvedá obočí při pohledu na ten binec? Hádal se s ní o barvě vlasů, ale končil ten spor objetím a úšklebkem stejně jako ona?

O tolik přišla.

Seděla v křesle a knihovna po její levici, vsazená do výklenku ve zdi, byla zasypaná fotkami v rámečcích. Jen se jimi probírala, prohlížela si je, vzpomínala a toužila po své rodině. Svatební fotka rodičů, dvě mladé svěží tváře ze dnů čerstvě po Bradavicích, ruku v ruce v zadní zahradě babičky Tonksové. Mladý rozesmátý Sirius ve školním hábitu s paží hozenou kolem ramen starší sestřenice. Miminko s rudou tvářičkou a měnícími se vlasy v náručí její bledé, ale zářící matky a její táta přikrčený vedle nich. Sama jako batole v ruinách pevnosti z polštářů, kdy už ji síly taťkových vojů nemilosrdně přitlačily na kobereček a bez smilování zlechtaly. Rozzářená zelenovlasá holčička skrývající se ve vachrlatém stromovém domku. Opět ona, tentokrát se šarlarovými vlasy, když se s maximální radostí probíjela hromadou vánočních dárků a matka ji sledovala zezadu a tiše se smála. Jasně si pamatovala den, kdy ji táta vyfotil v bradavické uniformě s hůlkou v ruce a spěšným vlakem v pozadí – bože, navzdory úsměvu byla tak vyděšená, že mnohokrát přiběhla k mámě a tátovi, aby je objala, až jí vlak málem ujel. Další police ji přenesla do další fáze jejího života – měla na sobě bystrozorskou uniformu a šťastně držela osvědčení, že dokončila trénink, a máma a táta se pyšnili po jejích stranách. Dvacáté výročí svatby jejích rodičů stálo vedle a poslední fotka s babičkou Tonksovou, než umřela. A pak, ach, pak její vlastní svatební fotka, kde rozpačitě stála a zářila v kruhu Remusových paží. A pak další fotka… ona s otcem, elegantně vyšňořeným, když ji předával…

Ne, na to stále ještě nebyla připravená. Přesunula pohled na obrázek, kde byla vyčerpaná, ale rozzářená s vlastním uzlíčkem rudé tvářičky a duhových vlasů.

Ne, na to taky nebyla připravená.

Ale pak jí pohled padl na další polici. Na ní stály v jasných barvách všechny vzpomínky, o které přišla. Zelenovlasý Teddy jako batole běží po zahradě. Teddy s modrými vlasy se zubí, zatímco nasedá na koště, které mu právě dal Harry. Rudovlasý Teddy v domečku na stromě přesně jako kdysi ona. Černovlasý Teddy s Harrym a její mámou o Vánocích a pak Teddy s tyrkysovými vlasy na nástupišti devět a tři čtvrtě se svou babičkou…

Její syn. A jeho dětství, ze kterého měla jen fotografie, které udělal někdo jiný…

Dlouho hleděla na tuto konkrétní fotku ztracená v matoucí směsi vzpomínek na teplo tátových paží, když ji naposledy objal a strčil do vlaku, s pokusem představit si Teddyho na jejím místě. Doběhl si pro poslední babiččino objetí? Měl s sebou kočku, sovu nebo žábu? Udělal si ve vlaku kamarády, nebo to přišlo až později, když se připojil k havraspárským spolužákům?

Někde v zákoutí mysli věděla, že slyší plameny, koutkem oka vidí zelené světlo. Jedna její část slyšela kroky v kuchyni a pak dole v hale. Ale její vědomý mozek zareagoval, až když zaslechla šokované zalapání po dechu a bouchnutí kufříku na zem.

„Cože…? Kdo jsi? Co děláš v mém domě? Jak ses sem…?“

Tonksová bez přemýšlení vyskočila na nohy a z ruky jí téměř provinile vypadl obrázek, zatímco se snažila sebrat. Rychle skládala předem naplánovaný příběh o výslechu, aby snížila tu ránu, která přijde. Ale Andromeda na ni upírala rozšířené oči a z tváří jí zmizela krev, napůl namířenou hůlku v třesoucí se ruce. Tonksová poznala pravdu, aniž by se musela přesvědčit.

Někdy během toho dlouhého, nostalgického toulání její převlek zmizel.

Tolik ke snížení šoku.

Dovolila si krátký, požitkářský okamžik zírání. Máma byla starší, samozřejmě, dlouhé hnědé vlasy s pruhy stříbrné ladily s jejíma šedýma očima. Tvář měla trošku vrásčitější, ale oblečení, i navzdory cestování krbem, bylo bez vady jako vždy. Na prstě se jí stále leskl svatební prsten a zpod límce Tonksová viděla vykukovat okraj přívěsku s pramínky vlasů manžela a dcery.

A třásla se jako osika.

Její máma se nikdy netřásla. Nikdy.

„Mami.“ Ta slova byla tichá, téměř zašeptání, ale Andromeda sebou trhla, jako by ji někdo udeřil. „Mami, to jsem já.“

Andromediny rty se zkroutily, jako by ochutnala něco hnusného. Obočí měla sveřepě spojené.

„Kdo jsi?“ zvolala třesoucím se hlasem. Tonksová k ní chtěla vyběhnout, držet ji, vzít ji do náručí a obejmout ji, dokud nepochopí, že to všechno je skutečné. „A jak se opovažuješ přijít do mého domu s tímto obličejem?“

Tonksová se pokusila usmát. „No, je to můj obličej, mami. Zdálo se mi jako dobrý nápad vzít ho s sebou. Můžu ho změnit, jestli chceš, ale…“

Máma se povytáhla a upřela na Tonksovou tak intenzivní pohled, div že nezapálila nábytek. „Neopovažuj se to zlehčovat! Přijdeš si do mého domu s tváří mé mrtvé dcery a ještě si z toho budeš dělat legraci?“

Tonksová si nebyla jistá, co se stane, až zčistajasna matce řekne, že nakonec před dvaceti lety nezemřela, ale podle máminy tváře poznala, že se situace rapidně zhoršuje.

Zvedla ruce před sebe. „Mami, prosím. Vím, že to pro tebe musí být matoucí. Ale přísahám, tohle je reálné, a když jen trošku skloníš hůlku a posadíš se, všechno vysvětlím…“

„Nechci žádné vysvětlování!“ Ten výkřik pocházející z matčiných úst ji málem srazil. „Nechci poslouchat tvé lži! Chci, abys vypadla z mého domu! Ven! Zmiz, nebo tě přinutím!“

„Mami!“

„SKLAPNI!“

Magický úder přišel odnikud a s prásknutím ji srazil až na stojan na pohrabáče u krbu. S bolavým kolenem a paží Tonksová šmátrala po hůlce, aby se zoufale pokusila odvrátit další úder.

„Mami!“ vykřikla téměř prosebně. „Skloň tu hůlku!“

„Neříkej mi tak!“

Druhý úder ji minul o centimetry, když uhnula, ale stoleček neměl to štěstí. Paží se o něj zachytila, když padala, a rozbila jej na kousky.

Tonksová udělala to jediné, co ji napadlo. Zapadla za opěradlo sedačky, aby se kryla.

„Mami!“ zvolala zoufale. „Prosím!“

„Přestaň!“ Tento výkřik aspoň nebyl doprovázen úderem. Do matčina hlasu se vplížilo chvění, nádech ublížení a zoufalství, které podbarvoval bouřlivý hněv. „Ty krutá… zlá…“ mrštila ta slova přes pokoj. „Je to plán Rity Holoubkové konečně získat příběh Blacků, se kterým mě pořád otravuje? Nebo snad nějaká chorá odplata Rudolfa Spragga za to, že jsem přišla na konferenci a rozbila jeho řeč?“

Tonksová zavřela oči. Samozřejmě že máma nebude jen tak věřit, že jí do obýváku napochodovala mrtvá dcera. Samozřejmě že to bude považovat za mystifikaci a trik. Ale jak jen ji má uklidnit, aby ji mohla přesvědčit?

„Mami, ne!“ vložila do hlasu maximum upřímnosti, zatímco se kryla sedačkou. „Není to odplata! Jsem naživu! Jsem to opravdu já!“ Zaváhala, než se přinutila říct to nenáviděné jméno: „Jsem Nymfa…“

„NE!“ Andromeda přímo zařvala, ale zadusila ji bolest, bezútěšnost, muka a běs. Srdce její dcery to trhalo na kusy. „Ne, ne, ne! Nevím, kdo jsi, ani proč se mnou hraješ tuto zvrácenou hru, ale chci, abys okamžitě odešla z mého domu! Nymfadora je mrtvá! Ty nejsi má dcera!“

Tonksová okamžitě ucítila slzy v koutcích očí – hormony, zatracené hormony! – a zuřivě je potlačila. Přinutila se soustředit, ale mohla myslet jen na to, že její vlastní matka křičí a pláče a metá na ni kouzla a všechno je to jen její chyba. A vůbec netušila, jak to napravit…

A pak, díky Merlinovi, dorazila kavalerie.

„Andromedo! Počkejte! Andromedo!“

Při zvuku Harryho hlasu Tonksová riskla pohled přes sedačku. Harry, zmužnělý a dospělý Harry v bystrozorském hábitu vyzařoval tichou autoritu. Stál pevně ve dveřích s hůlkou vytaženou, ale ruce měl zvednuté v uklidňujícím gestu a hleděl s opatrným pochopením na třesoucí se Andromedu. Za ním zazněly další kroky, ale Harry mávnutím ruky zadržel svůj doprovod z dohledu. Nebylo těžké odhadnout proč. Pokud Andromeda takto zle reagovala na jednu mrtvou osobu v obýváku, jak by se srovnala se dvěma?

Matčiny rysy byly zkrouceny intenzivním žalem, zmatkem a zuřivostí – Tonksové krátce připomněla Belatrixin šílený výraz, ale tu představu rychle odehnala. Zatímco se silně chvěla, hůlku měla stále v ruce a mířila jí neurčitým směrem.

„Harry,“ vydechla téměř zoufale. „Musíš ji uvěznit, Harry. Vlámala se do mého domu a předstírá, předstírá, že je…“

Ta věta se změnila ve vzlyknutí. Harryho obličejem proběhl soucit, ale dál ostražitě stál ve dveřích a očima kmitl k úkrytu Tonksové. Namířil na ni krátký, ale upřímný úsměv, načež se obrátil zpět k její matce.

„Andromedo,“ pravil tiše. „Andromedo, je to v pořádku.“

„To není!“ Tonksová svoji matku znala příliš dobře, aby si uvědomila, že jen tvrdohlavost a šok zadržují její slzy. „Moje dcera! Moje Nymfadora! Vysmívá se mé ztrátě! Ona…“

„Nevysmívá se.“ Věta byla pronesena tiše, ale přesto okamžitě ukončila Andromediny protesty. „Andromedo, rozumím ti. Věř mi. Vím přesně, jak se cítíš, jak zmatená jsi, jak se nemůžeš přimět věřit tomu, co vidí tvé oči. Hledáš jiná vysvětlení, protože je to nemožné, nemůže to být pravda a jsi vyděšená z toho, co se stane, pokud si dovolíš mít naději…“

„Harry.“ Matka teď šeptala, téměř prosila, když jí v očích zablesklo cosi nepopsatelného. „Nemůže to být…“

„Může.“ Harry se teď usmíval jemně a opatrně. „Zažil jsem to samé. Ale jestli víš o Teddym a co se událo, musíš vidět, že to dává smysl. Když se to stalo nám, když on přišel za námi po Teddyho zatčení… Andromedo, odpověděl na všechny otázky, které jsme mu položili, a ví… ví věci, které může vědět jen on. A protože on je skutečný, pro mě to znamená, že i Tonksová je skutečná.“

„On?“ zachraptěla Andromeda.

Harry se otočil a mlčky pokynul. A pak pomalu, opatrně, docela nervózně do dveří vstoupil Remus. Obezřetně se usmál.

„Dobrý den, Andromedo,“ pronesl.

Zvuk, který vyšel z matčina hrdla, se dal nejlépe popsat jako přiškrcené zalapání po dechu. Hůlku pustila z ruky, až zaduněla o kobereček. Zapotácela se dozadu a jako rozbitá loutka padla do křesla, které jen před chvílí opustila Tonksová. Její dech byl drobné, zoufalé úpění a nevěřícíma očima zírala z Remuse k Tonksové a zpět. Nakonec skončila u dcery s tak intenzivním pohledem, že málem probodával.

„Ale to nemůže být…“ zašeptala pro sebe. „Je to nemožné. Jsi mrtvá. Identifikovala jsem tělo. Pohřbila jsem tě. Tak jak můžeš být…? Jak můžete oba být…? A vůbec ses nezměnila, nezestárla jsi…“

„Mami.“ Tentokrát sebou matka necukla, což Tonksová považovala za pokrok. Opatrně vstala a vyšla z úkrytu. Obezřetnými kroky přešla k matce a téměř zoufale se jí zadívala do tváře. „Mami, všechno vysvětlíme, slibuju. Ale jak řekl Harry, toto je skutečné. A jestli se chceš ujistit, zeptej se mě na cokoliv.“ Teď i ona dýchala mělce a zrychleně. „Existuje toho tolik, co je jen naše, mami, tolik věcí, které jsme měli jen ty, já a táta. Nech mě je říct.“ Ty zatracené slzy byly zpět a hromadily se jí v koutcích očí. „Nech mě dokázat, že jsem tvoje holčička.“

Andromedin pohled byl podivně prázdný. „Dobře. Ta příšerná hadrová panenka, kterou ti koupil strýc Bernard, když ti bylo osm, a kterou jsi tak nenáviděla – co se s ní stalo?“

Tonksová si nemohla pomoci a lehce se jí zabarvily tváře. „Dala jsem ji na svůj malý katapult a ze svého pokoje ji vystřelila do jezírka. A když se nepotopila, dala jsem ji sousedovic psovi jako žvýkací hračku. S tátou jste mě přinutili slíbit, že to nikomu neřeknu, aby se strýc Bernard neurazil.“

Koutky matčiných úst se zacukaly, ale vážný výraz zůstal. Letmo viděla, že Remus bojuje s chechotem, a rozhodla se vyřídit si to s ním později. Protože jeho matka zemřela, ještě než se potkali, a protože jeho otce potkala jen párkrát, než umřel v tom hrozném roce, kdy byli od sebe, vždy měl výhodu, když přišlo na prozrazování trapných historek z dětství. Táta svého zetě přešťastně zásoboval příběhy o jejích lumpárnách, jakmile přijal představu jejich sňatku a jejího těhotenství. Takto Remuse varoval, co má čekat, až se narodí jeho vlastní dítě. Vždycky to považovala za hrozně nefér…

Ale její matka už mluvila. „Kde u jídelního stolu vždycky sedával táta?“

Tonksová ztěžka polkla, když jí zaplavily vzpomínky na tátu, jak se opírá na židli, pronáší špatné vtipy, chválí mámě jídlo a dopřává si s dcerou krátké bitvy s jídlem, zatímco máma předstírá, že se nedívá…

„Nejblíž oknu,“ odpověděla a snažila se, aby se jí hlas nezlomil. „Já po jeho levici a ty po jeho pravici u dveří. A spal na levé straně postele při pohledu od podesty.“

Andromediny rty se zachvěly nad dodatečnou informací, ale stejně nějak dokázala udržet pevný výraz.

„Jaké zvíře měla babička Tonksová na zahradě?“

To bylo příliš snadné. „Králíky, stovky králíků. Její sousedé si pořád stěžovali. A strýc Bernard vždy prohlašoval, že nemůže chodit tak často na návštěvy, protože je na ně alergický. Táta si ale myslel, že jsou to výmluvy.“

Teď se v Andromedině výrazu objevilo cosi křehkého, nejistého, téměř váhavého. „Čtyři bílé tě babička nechala pojmenovat. Jak jsi jim říkala?“

Tonksová se musela usmát. „Hopík, Ňufík, Zajda a Ouško.“

Další otázky přišly náhle a rychle, vypouštěné v bizarní kombinaci agrese a naděje.

„Pojmenuj tři věci, které tvůj otec odmítal jíst.“

„Klobásy, hrášek a vejce. Poslední dvě nesnáším i já.“

„Jakou barvu měly závěsy ve tvém pokoji, než jsi odešla do Bradavic?“

„Jakousi divně fialkovou s purpurovými kudrlinkami.“

„Co se s nimi stalo?“

„Snažila jsem se spravit roztřepený lem a podařilo se mi je zapálit.“

„Co jsi mi nakreslila na přání ke dni matek, se kterým ti pomohl táta, když ti bylo sedm?“

„Jak mě objímáš.“

„Kolik dní předem jsi mi dala vědět o svatbě s Remusem?“

„Dva. Což bylo přesně tolik, jako jsme to věděli sami.“

Matka se opět třásla, ale vztek zmizel a žal se rozptýlil, nahrazen zběsilou, téměř zoufalou touhou. Očima se zaklesla do dceřiných a zmrazila ji na místě.

„Naposledy, když jsem tě viděla,“ zašeptala, ale hlas byl navzdory všemu intenzivní. „Té noci, kdy jsi šla do Bradavic, před odchodem jsi políbila Teddyho na čelo. Na jakou barvu se změnily jeho vlasy?“

Tonksová mohla sotva dýchat, když jí mysl zaplavily obrazy jejího chlapečka, který se právě začal usmívat, jak na ni vzhlédl a instinktivně, téměř náhodně změnil barvu vlasů na její…

„Růžová,“ vyklouzlo z ní spontánně. „Jako moje – tehdy to udělal poprvé záměrně. A já měla vlasy žvýkačkově růžové.“

Jako by něco uvnitř matky prasklo, protrhla se hráz emocí v jejích očích. Tonksová si sotva uvědomila, že se matka hýbe, dokud ji neobjaly báječně známé paže. Popadly ji tak silně, až to bolelo. A pak na oplátku držela mámu, objímala ji vší silou, svoji maminku, svoji mámu. Otřásaly jí vzlyky, ale nedokázala je odlišit od matčiných. Zaplavila ji mámina úžasná, uklidňující vůně, když jí zabořila tvář do hebkých vlasů. Poslouchala, jak matka nevěřícně a uctivě šeptá její jméno. Sotva mohla uvěřit, že se to konečně děje, že je matka zpět a všechno bude v pořádku.

Trvalo dlouho, než se obě ženy uklidnily. Ale nakonec roztrhly své slzavé objetí a ruku v ruce se posadily na pohovku. Tonksová s Remusovou obratnou pomocí vysvětlila mámě, jak přesně je Teddy vytáhl z minulosti sem a do jakých problémů ho to uvrhlo. Andromeda přiznala, že o Teddyho prekérní situaci a Penny nic nevěděla, dokud nedostala nevysvětlitelnou zprávu od dost vyčerpané sovy od Ginny. Byla ve Vídni, a protože Harryho manželka použila jen jméno a ne adresu, sova místo krátké cesty letěla přes celý kontinent, aby našla příjemce. Netrpělivá po zprávách se okamžitě vrátila a pokusila se při posledním přestupu kontaktovat Harryho krbem, ale zrovna ho někdo používal – Hermiona vyslovila teorii, že měla tu smůlu a volala, zrovna když se vraceli z ministerstva. Z netrpělivosti tedy zkusila Rona a Hermionu, kde nikdo nebyl, než nakonec zastihla ohromenou Molly, která nechápala, jak může cestovat z Vídně, když její vnučka tvrdí, že s ní mluvila v Teddyho domě. Zmatená a znepokojená z představy podvodníka, který se za ni vydává, zamířila domů s tím falešníkem na mysli, jen aby zjistila, že je v jejím pokoji žena s tváří její dcery…

Tonksová se hojně omlouvala za ten šok a nedorozumění, které vyvolal její převlek.

„Byla jsi první, kdo mě napadl,“ přiznala, když se Harry a Ron pro sebe ušklíbli – zjevně zaslechli Viktoriin příběh o nevyrovnané paní Tonksové. „Hned, jak se všechno vyjasní, Viktorii to vysvětlím. A nenapadlo mě, že když se budu vydávat za tebe, asi pak nebudeš mít jak zjistit, co se děje…“

„Teď na tom nezáleží.“ Andromeda sevřela dceřinu ruku a stiskla. Usmívala se i navzdory zarudlým očím a slzami zmáčené tváři. „Záleží jen na skutečnosti, že tě mám zpět a že zajistíme, aby byl Teddy v bezpečí. Oba vás vroucně miluju a nepřijmu výměnu jednoho za druhého, ať už spáchal zločin nebo ne.“

Tonksová si dopřála krátké objetí s mámou. „Vím, jak se cítíš.“

„A to je ten problém.“ Hermiona si pohrávala s poznámkami, které měla rozložené po malém stolku. „Co teď uděláme? Jak můžeme Teddymu pomoct a udržet vás oba v bezpečí?“ Pokynula Tonksové a Remusovi, kteří se usadili po její pravici. „O to jde. Odhalíme pravdu?“

„Můžeme?“ Ron se tvářil nejistě. „Myslím tím, to by bylo ono, ne? To by dokázalo, že Teddy opravdu změnil minulost. Šel by rovnou do Azkabanu.“

Remus se předklonil s lokty na kolenou. „Ale také to dokazuje, že nic nezměnil. Jsme naživu, ale minulost se nezměnila – Teddy to zajistil. Naše přítomnost jen potvrzuje, že Teddy skutečně vůbec neovlivnil historii.“

Hermiona vrtěla hlavou. „Nemyslím, že to Lictor takto uvidí – žalobce,“ dodala, když na ni Tonksová i Remus upřeli prázdný pohled. „A pořád to nemění nic na tom, co se stalo s Penny…“

Argumenty, nápady a slova začala proudit, až to Tonksová už nemohla poslouchat. Nemohla se připojit a nakládat se synovou situací jako s akademickou debatou o časové a právní sémantice. Namísto toho se zaklonila a dovolila si pošetilý požitek z opření hlavy o matčino rameno. Máma na ni koukla a její úsměv byl plný radosti, lásky, neuskutečnitelnosti a nevěřícího štěstí, jako by taková skvělá událost nebyla, neměla být dovolena. A Tonksová v té chvíli nemohla uniknout před prostou myšlenkou – ať už zvolí jakýkoliv plán, cokoliv osud přinese, ona najde způsob, jak Teddymu vrátit, co právě teď cítí.

Cokoliv se stane, přivede si svého chlapečka domů.