Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3/2

Hermiona-tygřík stála u nohou vysokého muže a škrábáním tlapek se dožadovala, aby ji zvedl z kluzké kamenné podlahy.

Zima.

Hermionina mysl v tygřím těle registrovala skutečnost, že se přeměnila, že je jí zima a že přímo před ní je zdroj lahodného tepla. Nepatrný kousek tahal za člověka uvnitř tygra jako za přadénko vlny, které by možná byla zábava honit, ale nemohla se s tím zdržovat, když ji tlapky studily jako led. Místo toho skočila vpřed, trochu uklouzla a otřela si chlupatou tvářičku o černou postavu před sebou.

Mmmrr... Hřřřeje.

Hermionina mysl v tygřím těle vzala na vědomí, že tygři očividně předou.

Rovněž vzala na vědomí smyslnou sílu rukou, které se natáhly, aby ji zvedly. Bylo v pořádku to těm rukám dovolit, neupustí ji. Hladily ji, drbaly její zářivě bílou srst a vyvolávaly v ní pocit blaženosti. Horká ústa jí cosi šeptala do ucha, závany dechu jí způsobovaly brnění po těle.

Dokázala se soustředit jen na rytmus slov, kterým skoro nerozuměla; ale Hermiona-tygr rozpoznala melodii a tak si rovněž broukala. Přizpůsobila se tvaru jeho těla, uvelebila se mu na hrudníku a měkkou hlavu mu zasunula pod bradu. Chvěla se spolu s hlubokými vibracemi z jeho hrudi, tulila se co nejblíž a vychutnávala si dotek jeho rtů na své hedvábné srsti. Tak dlouho jí trvalo se dostat ven a ona byla tak unavená.

Ano. Přřředeš.

Teď se hýbal, pomyslela si vzdáleně, a měl svižnou chůzi. Napůl ve spánku uvažovala, že to musí být dospělý, sebevědomý tygr.

Ne, žádný tygr.

Kouzelník.

Ona byla tygr.

Počkat, ne, ona nebyla tygr, byla čarodějka, ale teď byla tygr.

Rozrušeně se mu zavrtěla v dlaních.

Ale dlouhé prsty ji hladily a ústa vydávala ty nejkrásnější uklidňující zvuky a mumlala cosi, co možná znamenalo: „Přestaň myslet," dokud konečně neusnula, uvelebená v jeho náručí.

***

Probudila se, dezorientovaná, v jeho objetí.

A s úlekem zaregistrovala, že i ona má ruce.

Takže se přeměnila zpět.

Trhla sebou, když si uvědomila jejich pozici – leželi spolu natažení na pohovce v knihovně, ona přitisknutá k němu, on paže pevně ovinuté kolem ní, třebaže spal. Zápasila s protichůdnými pocity, které se v ní rozpoutaly. Ještě nezapomněla na noci strávené sněním o tom, jak se nachází právě v této poloze, a když se teď této chvíle dočkala, nechtěla ji promarnit. Tolik týdnů odtažitosti – sice iniciovaných z jeho strany, ale připouštěla, že ona v ní pokračovala i poté, kdy jí nabízel, že napraví bolest, o níž musel vědět, že ji způsobil.

Povzdechla si a přejela rukou po Snapeově rameni, dychtivými prsty pohladila pramen vlasů uvolněný ze spony, která mu obvykle zabraňovala padat do tváře.

Pronikl skrz, pomyslela si kajícně, a měl pravdu. Vytrval i přes její odpor. Kouzelník, který ji k sobě tiskl i ve spánku, se stěží podobal tomu, který ji nechal o samotě slepovat trosky magického spojení a síly, která, jak věřila, byla jejich společným bohatstvím. Zvažovala, co během těch dlouhých osamělých týdnů způsobilo změnu v jeho uvažování a co dalšího mohla ještě za zdmi své pevnosti promeškat.

Tiché okamžiky plynuly a ona znovu zadřímala. A pak v polospánku ucítila, jak po ní sáhl, ucítila, jak jí položil dlaně na tvář a dotkl se svými ústy jejích, váhavě, opatrně a poté divoce s nespoutanou potřebou.

Možná znovu sní, myslela si jako v mlze, když jí zapletl prsty do vlasů. Ztratila se v jeho polibku; v jeho rtech, drzých a naléhavých, jimiž ji pohltil a naplnil zároveň. Její tělo tonulo v touze, horkost se jí šířila útrobami, a když zasténal potěšením, ona sama se rozpouštěla dotekem jeho rukou a zvukem jeho hlasu.

„Hermiono," vydechl chraplavě. Touha v jeho hlase jí projela ještě intenzivněji než jeho vášeň, vytrhla ji ze spánku a roztříštila maličký zbyteček její netečnosti.

Působilo to jako protržení hráze, tíha zdrženlivého trápení rázem nic neznamenala; její tělo se třáslo, jak ji zaplavovaly měsíce neprolitých slz, které se konečně vyhrnuly ven.

Uvědomila si, že ji stále ještě objímá, a podlehla zmatené představě, že se ji snaží ukonejšit. Zabořil jí ruce do vlasů a šeptal slova, jimž téměř nerozuměla, ale okamžitě se znovu cítila stejně klidně, jako když byla tygrem v jeho náručí.

Zvířata uměl konejšit; lidé ho mátli.

„Jsem v pořádku," zamumlala rozpačitě a pokusila se s částečnou odvahou vymanit ze sevření jeho paží. „Nedělej si se mnou starosti, je mi fajn." Bojovala o znovuzískání kontroly nad svými emocemi, ale nemohla se uvolnit z jeho držení. „Prosím, pusť mě--" zašeptala.

„Počkej, Hermiono." Hlas měl drsný, ale pustil ji. „Omlouvám se--" Úzkost v tónu jeho hlasu ji zmátla.

„Omlouváš se za co? Že jsi mě políbil?" Její slova měla jedovatý nádech a on sebou trhl.

„Že jsem tě políbil--"

„Nic se neděje. Jsem zvyklá."

„Zvyk-- cože?" mnul si oči, v hlase jednoznačný zmatek. „Neodcházej, Hermiono."

Zakroutila hlavou, ale hlas jí uvízl v hrdle.

„Prosím..." Viděla, co ho to jediné slovo stálo, a zastavila se. Zkusmo se prsty dotkl jejích rtů – ještě brnících od toho, jak se k nim tiskl svými. Z nepokryté touhy v jeho očích se jí stáhlo hrdlo. „Budeš to... popírat?"

„Tys to udělal." Ta slova z ní vylétla o vlastní vůli.

„Co jsem udělal?"

„Popřel jsi to, odešel jsi pryč, jako kdybych... jako kdyby to, co jsme měli... to, co jsme zažili v uzlu, nebylo nic výjimečného, jako kdyby celá ta věc byla jen nějaký hloupý výlet, se kterým jsi souhlasil, abys mi vyhověl," pronesla napjatě.

Nijak nenaznačil, že se chystá odpovědět, a tak pokračovala, než ztratí odvahu.

„Vím, že ses mě tehdy nedotkl, nepolíbil jsi mě," zajíkla se. „Ale jako kdyby ano, alespoň tak to přišlo mně. Tak jsem to cítila," zašeptala. Slzy nepřestávaly téct. Byly jako řeka s vlastní vůlí, chtěly být svobodné, nedaly se zkrotit.

„Já..." zaváhal, ve tváři výraz absolutního šoku. „Nic výjimečného?" zopakoval.

Odfrkla si. „Domnívám se, že tady jsme hotovi, slečno Grangerová," vrátila mu jeho slova z onoho rána, která jí stále řezala jako horký nůž.

Zrudl a ona se znovu pokusila zvednout z pohovky a dát se na, doufejme, důstojný odchod.

„Hermiono, počkej," řekl. „Prosím."

Možná to byla bolest v jeho hlase nebo možná fakt, že jeho tělo sálalo horkem, které z něj nikdy necítila, ani v těch vzácných chvílích, kdy pracovali bok po boku. Volalo na ni, hlasem sirén ji táhlo zpět do jeho objetí a k teplu. Čekala, až bude pokračovat, bránila se podlehnout jeho tělu a vzpomínce na prsty zabořené ve vlasech.

„Myslel jsem, že šlo o čáry uzlu--" vyhrkl, ale do očí se jí nepodíval. „Upřímně řečeno, nikdy by mě nenapadlo--" ukázal na ni a pak na sebe a beze slov tak naznačil neviditelné pouto, které od onoho dne cítila, „--že to bylo víc než magicky vyvolaná iluze. Moje iluze." Vzhlédl a jemně jí setřel slzy z tváří. „Myslel jsem si, že moje... touha po tobě je něco, co moje prokleté srdce – znovu – chce, něco, co nikdy nemůže mít."

Jeho přiznání zůstalo viset ve vzduchu mezi nimi a ona se k němu upnula, opatrně, jako kdyby se mohlo roztříštit, kdyby na něj hleděla příliš dlouho. A pak uviděla jeho potřebu, jeho narůstající strach, a znovu našla slova.

„Mně to nepřipadalo jako iluze." Zachytila jeho pohled – pozorně ji sledoval. „Cítila jsem tě – tvou magii – toho dne to bylo jako najít něco, o čem jsem nevěděla, že jsem to ztratila. Když jsme se vrátili zpět, než..." Hlas jí selhal, a tak zavřela oči a snažila se znovu nabýt jistoty. „Připadala jsem si šťastná, celá a živá jako nikdy." Znovu otevřela oči. „A pak jsi prostě... odešel," dodala nevýrazně. Rozhostilo se ticho.

Znovu ji zavalila tíha vzpomínky a napadlo ji, jestli tentokrát bude milosrdná a úplně ji pohřbí. Kdyby klesla na podlahu a vzdala se zemi jako oběť, možná by ji nechal jít. Ztracená v myšlenkách téměř propásla zvuk jeho hlasu, slabý a opatrný.

„Je mi známo... jak to říct, aby to bylo srozumitelné--" odmlčel se a odkašlal si, „--že mám--" pohlédl na ni zpod svých řas, „pochopitelně pod extrémním tlakem... je mi známo, že mívám sklony... ke špatnému úsudku." Vzhlédl. „Občas."

Chvíli na něj překvapeně hleděla a rozplétala, co řekl. Ale tlak v její hlavě a brnění v její hrudi směřovaly k-

Až nakonec propukla v smích.

„Občas?" zopakovala. Po tváři jí horkým proudem tekly slzy z absurdity toho všeho, jeho, jich.

Musela mu přičíst ke cti, že ji při závrati ze smíchu, který ji celou roztřásl, držel stejně pevně jako předtím při pláči.

Co za člověka naprosto ignoruje důkazy, které mu předkládají jeho oči i všechny smysly? Podívala se na něj – byl napjatý jako struna, připravený při sebemenším náznaku nebezpečí vyrazit. Tento muž, který byl příliš mnoho let v pasti, se halil do silné vrstvy temnoty. Navzdory zkušenostem se lstivostí mu stále mohlo uniknout to, co měl přímo před nosem.

Ona na tom nebyla o mnoho lépe, uvědomila si s úšklebkem. Kdy se začala uzavírat a potlačovat to, co bývalo přirozené? Kdy se rozřezala na kousky a nejdůležitější části svého já poschovávala?

Ztracená v myšlenkách propásla opatrný úsměv, který se mu objevil ve tváři.

„Pracuješ na zapeklitém problému, že ano?" zamumlal.

Usmála se. „Ano."

„Co se se mnou o ten hlavolam podělit?" zeptal se opatrně.

Přesunuli se, aby na pohovce seděli těsně vedle sebe. Napadlo ji, že Severus vypadá jako kočka, příliš často vyhozená z nalezeného útočiště, která se teď má před svým okolím na pozoru. Záměrně ho uchopila za jednu kostnatou paži a prsty mu po ní zvolna přejížděla. Chvění, které se mu rozběhlo po těle, ji potěšilo.

„Právě jsem přemýšlela o tom, proč očekáváme, že nezávislé kousky skládačky budou hladce fungovat samostatně, když jsou určeny k tomu, aby pracovaly synchronně."

Pozvedl obočí: „O tom jsi přemýšlela?"

„No," začervenala se, „spíš o tajemstvích, strachu a izolaci--" Odmlčela se, protože si náhle vzpomněla na škody způsobené Brumbálovou zálibou v tom nechávat si důležité informace pro sebe. Napjatý výraz na Severusově tváři jí připomněl, že i on byl používán jako figurka v mnohem větší hře.

„Ano, dobrá, předpokládám, že se shodneme na tom, že sdílet informace je lepší." Z tónu jeho řeči čišela opatrnost, jako kdyby mu mohla jedním slovem rozvrátit celý svět.

„Souhlasím. A zdá se, že ty a já trpíme následky toho, že jsme se tohoto pravidla nedrželi." Zachytila jeho pohled. Napětí mezi nimi se dalo krájet.

Trvalo mu jen jeden úder srdce, než vstřebal, co řekla. Viditelně se uvolnil a ona mohla konečně znovu dýchat. Zajiskřily mu oči, zřejmě si uvědomil, že ji stále ještě objímá. Když pohnul palcem, aby pohladil jemnou kůži na jejím zápěstí, napadlo ji, že se dýchání možná zbytečně přeceňuje.

„To trpíme," zamumlal. „Pak tedy bys možná mohla mít zvláštní pochopení pro podružné činy toho, kdo je v umění jasné komunikace nováčkem a kdo špatně pochopil dosti důležitou... zkušební otázku," pronesl tiše.

Bez dechu a chycené v intenzivním pohledu jeho černých očí jí chvíli trvalo, než k ní jeho slova pronikla.

„Zkušební?" zopakovala zmateně.

„Ano, a zároveň životně důležitou," zašeptal. „Doufám, že dostanu příležitost tuto osudovou zkoušku opakovat." Rty se jí třel o ucho a ona se zachvěla.

Odkašlala si a ztuhla. Viděla někdy Severuse Snapea... hravého? Zalapala po dechu, protože jí přejel ústy po ušním lalůčku a pokračoval dál po linii krku. Hravý a svádějící. S tím by si mohla poradit. Pokud se zvládne soustředit...

„Věřím, že v tomto případě může být opakování umožněno." Dalo jí práci mluvit vyrovnaně, protože se zároveň otočila a přitiskla svá ústa k jeho tváři, přejela rty po kůži zdrsněné strništěm vousů – se zoufalou nadějí, že správně přečetla jeho konání. „Ačkoliv si myslím, že by mohlo být užitečné to nejprve trochu přezkoumat. Je lepší dát si dostatek času na přípravu, než se znovu bezhlavě hrnout do náročné zkoušky. Souhlasíš?" Zadržela dech. S očekáváním.

„Ano, rozhodně," zamumlal. V nastalém tichu slyšela, jak se mu zrychlil dech, a vydechla úlevou. Jeho rty se měkce dotýkaly jejího krku a ona se vznášela na narůstající vlně spojení mezi nimi, kdy staccato tlukotu srdce znělo jako dorážející bouře. „Kdybych u této zkoušky selhal... znovu, bylo by to velice nepříjemné." Tentokrát měl hlas sytější, sebevědomější.

Usmála se a zlehka ho kousla do ušního lalůčku. Ozvalo se tiché zajíknutí.

„Jen si představ, čeho bys mohl při správném doučování dosáhnout," zamumlala.

Z mnoha věcí, které se o Severusovi Snapeovi dozvěděla, by se různé způsoby, jak ho dokáže rozesmát, mohly stát jednou z jejích nejoblíbenějších.