Preklady fanfiction Harryho Pottera

82 - Opatrovnictví

část první

Opatrovnictví

„To bylo nějak vlažné ‚dobré ráno‘, zdá se mi,“ poznamenal Bill. Harry téměř začal přikyvovat, když mu zašimrání testrálího štětečku na tváři připomnělo, že se nemá hýbat. Brumbálův pozdrav skutečně postrádal obvyklou vřelost, ačkoliv se zdálo, že kázání bylo odloženo, přinejmenším než proběhne slyšení.

„Upadl jsem v nemilost.“

„Aha. Snape tu byl kvůli tomu nebo tomu navzdory?“ Zakřenil se Bill. „Klidně mi řekni, ať si hledím svého.“

„Asi by spolu mluvili tak jako tak, ale na můj poslední průšvih určitě taky přišla řeč.“

Bill přikývl. Dalších pár minut pracoval mlčky.

„Máš ze slyšení strach?“

„Jo.“ Harryho překvapilo, když si uvědomil, že tomu tak je. Rozkol s Dracem a hovor s Hermionou mu neponechaly velkou naději, že se mu podaří napravit napáchané škody nebo rozehnat pocity ztráty, jako by mu náhlé přerušení Kouzla věrnosti zanechalo v srdci kráter, ale zřejmě díky nim neměl čas vyšilovat kvůli blížícímu se slyšení. Nyní se však všechny myšlenky upřely k němu.

„Hm.“ Povzdechl si Bill. „Budeš mít ochránce, řekli ti to?“

„Ne.“ Harry spolkl ironické ‚jak jinak‘. Možná na to jednoduše nebyl čas.

„No, věc se má tak, že Kingsley udržuje přátelství s bývalým spolužákem, který teď dělá ve Věštci, a včera to konečně přineslo ovoce. Zjistili jsme, že někdo – vlastně to byl Percy – oslovil Věštce a navrhl, že by o slyšení mohli napsat. Pozval ještě minimálně další dva plátky. Takže to vypadá, že hodlají slyšení výrazně medializovat.“

„Potěš koště!“

„Jo...“ zamračil se Bill. „Je mi jasné, že z toho nejsi odvařený; taky bych nebyl. Znamená to ale, že Popletal bude mít svázanější ruce, než kdyby tam nebyli. Nemůže například nečekaně změnit čas nebo místo. A členové Starostolce, se kterými se bratříčkuje, nemůžou hlasovat za jeho zájmy, aniž by to dokázali dobře odůvodnit. Tonksová také říkala, že v kouzelnickém právu má pokrevní příbuznost daleko větší význam než v mudlovském.“

„Jak moc větší? Je nějaká šance, že neuspějeme?“

Bill tázavě zvedl obočí. „Děsí tě ta představa?“

„Jasně že jo! Nechci skončit v péči ministerstva!“ Při pomyšlení, že by nad ním měla takovou moc například Umbridgeová, poslední zástupce ministerstva, se kterým přišel blíže do styku, si Harry neklidně promnul hřbet pravé ruky. Místnost nebyla osvětlená tak dobře, aby byla vybledlá slova patrná, ale pod přímým světlem je stále viděl.

„To tě trápí nejvíc?“ Bill si přehodil zbloudilý pramen ohnivých vlasů přes rameno. „No, nemůžou Snapeovi odepřít právo na opatrovnictví jen na základě obav, že nebude dobrým rodičem, nebo protože by si mysleli, že někdo jiný by tu roli zastával lépe. Mohli by to ale udělat, pokud by usoudili, že by pro tebe byl přímou hrozbou.“ Billův otevřený úsměv se lišácky zkroutil. „Naštěstí se vám to podařilo udržet v tajnosti – jinak by dost možná mohli prokázat, že tě tady na škole systematicky šikanoval, stačilo by, aby si promluvili s dostatečným počtem tvých spolužáků.“

„Ale už tenkrát mě chránil,“ oponoval Harry. „Navíc si myslel, že dělá, co je pro mě nejlepší – jak na mě byl přísný – prostě si myslel, že o mně něco ví, i když nevěděl.“

„I tak. Vzhledem k jeho osobní historii by to mohlo pěkných pár lidí zviklat. Řekl bych, že momentálně podstupuje kázání na téma slušného chování – nevypadalo by dobře, kdyby dal průchod své sžíravé rétorice.“ Bill se zamračil, zrovna se věnoval oblasti pod Harryho rty. „Kdybys musel odejít z Bradavic, byl bys daleko méně chráněný... pokud by pro tebe teda Snape nezemřel stejně jako kdysi tvá matka.“

Harry se urputně zamračil a odstrčil štětec, takže mu na tváři udělal šmouhu. „Nikdo další nemá dovoleno pro mě umřít!“

„Seď a nemluv.“ Bill nepromluvil hlasitě ani ostře, ale přesto v jeho hlase byla znát železná autorita, která Harrymu připomněla McGonagallovou. „O tom ty nerozhoduješ. Jsou to naše životy, naložíme s nimi, jak uznáme za vhodné.“

„Ale já si to nepřeju!“

„A stejně s tím musíš žít. Kdybych si měl vybrat, jestli pro tebe umřu, nebo budu žít pod Voldemortovou nadvládou, neváhal bych.“

Harry polkl. Ovšemže to nebylo jen o něm. Jestli zemře, pohřbí naděje mnoha lidí.

„Je ode mě špatné, když si přeju Voldemortovu smrt z malicherných důvodů?“

„Malicherných?“

„Abych mohl žít svůj život?“

„Harry, to není malicherný důvod. Jeho nenávist tvůj život omezuje víc než kohokoli dalšího, na koho cílí své útoky.“

„Čekáme, že dnes zaútočí?“

„Během slyšení? Mohl by, je veřejně přístupné. Ale nemyslím si to, téměř jistě by ztratil všechny, které by do té akce vyslal, a zřejmě by tím nic nezískal. Spíš bych čekal, že bude stejně jako Popletal předpokládat, že se jedná jen o formalitu, a plány na další útok nechá na potom. Až nebudeš pod Brumbálovou ochranou.“

„Tak proč ten ochránce?“

Bill se usmál. „Kvůli tisku. Chystáme se držet od tebe média dál.“

Slovo ‚chystáme‘ značně pozvedlo Harryho náladu. Přítomnost nejstaršího syna Weasleyových mohla jeho den jen vylepšit. „Ty, a kdo další?“

„Já, Fred a George. Prý s sebou možná vezmou pár přátel, protože se nejedná o akci Fénixova řádu. Možná taťka, když mu do toho nic nevběhne. Tonksová taky chtěla, ale Brumbál si nepřeje, aby mezi vámi bylo vidět takhle jasné spojení.“

„Co mám dělat já?“

„To samé, co tvůj otec. Buď klidný, rozumný a nevrhej se po žádných rudých praporech, kterými ti zamávají před nosem.“

„Tak to jsme ztraceni.“

Harry vtipkoval jen napůl. Vědomí, že výsledek slyšení spočívá v jeho a otcově schopnosti zachovat klid, byla skličující.

„Asi bys tu měl nechat ten svůj nůž,“ kývl Bill bradou k noži v červenozlaté pochvě u Harryho pasu. „Uznávám, že s tím zeleným hábitem vypadá působivě, ale nedovolí ti vejít do síně s žádnou zbraní, ať už sebehezčí, a jestli se rozhodneš zapíchnout ho do někoho po cestě, budeme mít problém.“

Harry neklidně přejel prsty po rukojeti nože.

„Doufal jsem... je začarovaný, aby neprořízl lidskou tkáň.“

Bill zvedl obočí. „Aha, tak v tom případě ti to možná projde. Takhle je ale ještě méně užitečný.“ Zasmál se. „Nezkoušel jsi s ním oklamat skřeta, že ne?“

„Ne. Ani ho nemám na boj. Je to pracovní nůž. Neumím bojovat s nožem.“

Když ve vstupní hale ministerstva prověřili kouzla, jimiž byl nůž opatřen, předmět byl schválen a označen, a úředník mu ho vrátil, začal Harry uvažovat nad tím, že by se dovednost bojovat s nožem možná naučit měl. I když jeho očarovaný nůž nemohl proříznout kůži. Ani si nebyl jistý, že by to skutečně nešlo – když by něco s tak ostrou špičkou po někom vrhl, mělo by to zanechat pořádnou stopu. Zahálčivé myšlenky zahnala herda do zad, kterou mu uštědřil Lee Jordan.

„Ten vypadá zajímavě, Harry!“

Lee na něj čekal u výstupních krbů letaxové sítě spolu s Fredem, Georgem a Angelinou, když Harry s Billem vykročili z pozlaceného ohniště do pozlátkem oplývající vstupní haly Ministerstva kouzel. V obležení pěti rozesmátých a škádlících se lidí došel až ke stanovišti bezpečnostní služby, aniž by si jich někdo všiml. Dnešní strážný vypadal upraveněji než ten, který Harryho přivítal, když byl donucen dostavit se na ministerstvo před rokem, ale působil přesně tak znuděně. „Do řady,“ organizoval je. „Předložte prosím hůlky.“

Harry, kterého ostatní postrčili dopředu, vydal svou hůlku, poté nůž, a čekal, až je strážník přezkoumá.

Nyní, když jeho doprovod stále čekal ve frontě kousek stranou, si konečně mohl halu prohlédnout. V tuto hodinu bylo příchozích pomálu. Ve středu místnosti viděl Fontánu kouzelných bratří. Na první pohled vypadala v pořádku, ale v Denním věštci se psalo, že na ni bylo sesláno zkrášlovací kouzlo, místo aby ji opravili; a když trochu zamžoural, dokázal rozpoznat slabé vše vypovídající mihotání v místech, kde se fontána pod silou Voldemortova útoku roztříštila.

Když si dokumenty k hůlce (líska, deset palců, jádro z pera pastelníčka – Harry ani netušil, že se peří pastelníčka při výrobě hůlek používá, ale svým pokrouceným způsobem to dávalo smysl stejně jako to, že Fredova byla identická, jen o palec kratší) vyřizoval George, záblesk světla z fotoaparátu Harrymu napověděl, že jeho štěstí vyprchalo. Než stačili opustit bezpečnostní stanoviště, odštěpil se od davu u výtahů neznámý člověk s brkem v ruce.

„Harry Pottere! Přemýšlel jste o tom, jakou máte šanci, že-“

Fred, nebo možná George, odsekl muži, který ho oslovil. „Po Harryho myšlenkách vám nic není. Dejte si odchod.“ 

„Rozumím tomu tak-“

George, nebo možná Fred, přešel za muže a hodil na dlažbu k jeho nohám drobný předmět. Novinář se v obláčku kouře změnil v přerostlou veverku, která urputně štěbetala a máchala přitom kolem sebe zrzavým ocasem.

„Bacha, vyhni se tomu kouři!“ Škubla Angelina Harrym do boku a začala ho táhnout k výtahům. Weasleyovi a Lee se jim rozjařeně drželi v patách. Harryho by zajímalo, jestli to vypadá, že přišel s osobními ochránci nebo spíš s pouličním gangem. Veverka za nimi udělala jeden skok, pak se vrátila, aby se marně pokusila posbírat psací náčiní do chlupatých tlapek.

Harry si nebyl jistý, že to k výtahům stihnou, ale jeden zrovna čekal, držel jim ho člověk, kterého Harry čekal ještě méně.

„Nastupuj, Harry! Tady na ministerstvu mají víc pravidel než my na hřišti – hlavně se nenech nikým zastavit.“

„Olivere!“

Postrčení zezadu Harryho pošouplo do výtahu.

„Můžeš na něj zírat i uvnitř,“ řeklo jedno z dvojčat.

„Snad sis namyslel, že jsme na tebe všichni zapomněli?“

Harry se úlevně zasmál a dveře se zavřely. „Ještě štěstí, že tam těch novinářů nebylo víc.“

„Neboj, u slyšení bude.“

„Katie se s námi sejde tam, vzala s sebou chlapíka, kterého zná z hospody.“

„A všichni z nich to vědí?“

„My měli pusu na zámek.“

„Ani jsme necekli.“

„Ale neboj.“

„Však víš, to je tebou.“

Výtah se propadl dolů a Harryho náhlá euforie zmizela, jako když propíchne mýdlovou bublinu. Na okamžik se mu v žaludku usadila hrůza z toho, co má před sebou, než plochý ženský hlas oznámil: „Odbor záhad.“

Zlaté mříže se rozestoupily, a za nimi se otevřela děsivě známá chodba: strohá, holá s jedinými černými dveřmi. Harry měl chuť se rozkřičet, zastavit se a plakat pro Siriuse, ale jeho doprovod ho družně postrkoval kupředu, naštěstí ne k těm osudným dveřím, ale ke schodišti. Harry s nimi otupěle držel krok, myšlenky na falešná vidění a bitvu, která se odehrála na ministerstvu, nahradily veškeré obavy ze slyšení. Přál si, aby Sirius přežil jeho hloupost, s bodnutím provinilosti zapochyboval, zda by ho jeho kmotr stále dokázal mít rád, když ho s Jamesem nepojilo pokrevní pouto.

Jasně že dokázal, pokáral sám sebe v duchu. Možná to nebyla pravda, ale pravděpodobně ano, a ničemu neublíží, když se v to rozhodne věřit. Chybíš mi, Siriusi. Je mi to tolik líto. Já tě mám pořád rád.

Potřeboval se něčím rozptýlit. „Má se to konat v soudní síni číslo deset?“ Zeptal se.

Bill k Harryho úlevě zavrtěl hlavou. Nyní se nacházeli v podzemní chodbě, ale tentokrát se k Harrymu zepředu donesl zvuk hovoru.

„V soudní síni číslo jedna.“ Bill obrátil oči v sloup. „Jediný důvod, proč se Popletal rozhodl ji použít, je, aby slyšení mohlo být přístupné pro veřejnost, což znamená, že očekává procházku růžovým sadem. Což jsme ale věděli, jinak by nepřizval tisk.“

Harry se pokoušel nemyslet na své předchozí zkušenosti s médii.

„Taťka si myslí, že se někteří nezávislejší členové Starostolce plánují ulít, když se jedná o tak triviální záležitost; takže si užij, že budeš obklopen patolízaly. Brumbál ale rozeslal pár svých sov, aby ve shromáždění měl i svoje lidi, nejen ty ministrovy.“ Zastavili se před obřími dveřmi s úctyhodnými železnými panty, ale Bill Harryho obrátil k nenápadnějším modernějším po straně. „Můžeme se dívat z hlediště.“ Pousmál se. „Alespoň než tě předvolají.“

Harry přikývl. Přes sevřený krk ze sebe nedokázal nic vypravit. Bill otevřel dveře. Hlediště bylo podlouhlou úzkou místností s bytelnými lavicemi s opěradly, které byly uspořádány do čtyř polokruhových řad. Jedna z dlouhých stěn chyběla a zdánlivě prázdný prostor nabízel výhled do ohromné soudní místnosti osvětlené pochodněmi. „Stěna je začarovaná, aby ukazovala výhled do soudního sálu,“ zašeptal Bill. „Lidé dříve mohli sledovat průběh soudu ze skutečných galerií, ale po koordinovaném žhářském útoku v sedmdesátých letech vytvořili tyhle místnosti a začarovali je, aby z nich byl stejný výhled.“

V místnosti už sedělo zhruba dvacet lidí, většina se v hloučcích usadila do přední řady. Mnoho z nich bylo vybaveno brky a dalšími psacími potřebami, a všichni z nich si živě vykládali se svými sousedy. Harry se nahrbil, aby zůstal skrytý za Oliverem a Leem, a k jeho štěstí si ho nikdo nevšiml. Jeho samozvaní strážci zamířili k bočním schodům, které vedly do horní části místnosti, kde už na ně čekala Katie ve společnosti hnědovlasého muže. Když k nim Harry došel, vyskočila na nohy a objala ho, Harry obezřetně ukryl tvář v jejích vlasech. Bill a Angelina se posadili na horní lavici po jeho druhém boku a Lee, Fred s Georgem a Oliver zabrali místa před nimi o řadu níž. Harry byl vděčný, že je trochu schovaný, i když mu tak částečně bránili ve výhledu.

Harry se právě posouval, aby něco viděl alespoň mezi Leem a bližším z dvojčat, když se dveře znovu otevřely.

„Musí tady někde být!“ Zvolal hlasitě jeden z příchozích, a Harrymu do zorného pole vstoupil novinář, se kterým se střetli ve vstupní hale o dvě podlaží výš.

„Ticho v hledišti,“ ozval se od stropu lhostejný ženský hlas, ten samý, který předtím slyšeli ve výtahu.

Jiný muž, který přišel s bývalou veverkou, zabodl ukazovák směrem k Harryho skupince. „Tamhle jsou ti zrzci!“

„Ticho v hledišti.“

Ze dveří vyšla čarodějka s širokými rameny v uniformě ostrahy a mávla jejich směrem hůlkou. „Hlediště,“ zavrčela výhružně na dva nově příchozí. „Posadíte se a sledujete, rozumíme si?“

„Ticho v hle-“ další bodnutí hůlky v ruce čarodějky směrem ke stropu a hlas umlkl. „Pro tebe to platí taky.“

Harry opatrně vykoukl mezerou na to, co mohl vidět, a zadržoval přitom smích. U neviditelné zdi postával mladý muž, mohlo mu být maximálně dvacet, a kolébal se netrpělivě na patách. Před ním se vznášel rozměrný samorozvinovací pergamen a z pouzdra připevněného u pasu mu vykukoval přinejmenším tucet náhradních brků. Podle všeho také novinář. Harryho napadlo, zda kontroverzní události dnešního slyšení odstartují jeho kariéru.

Nikde v dohledu neviděl Ritu Holoubkovou, za což byl upřímně vděčný.

Lee se po Harryho poklepání na rameno kousek posunul a Harry konečně získal výhled do soudní síně. Byl to obrovský sál obložený kouřem začaděnými kvádry kamene a osvětlený poskakujícími plameny pochodní, Harrymu vzdáleně připomínala jeskyni. Usoudil, že se se soudní síní číslo deset zmýlil. Tohle muselo být místo, kde byl souzen Barty Skrk, Lestrangeovi, Ludo Pytloun a ostatní. Naproti nim se vyjímala impozantní křesla soudců, do kruhu uspořádané lavice zbývajících členů Starostolce zabíraly stoupající stupně po jedné straně. Díky vzpomínkám na vlastní slyšení a vzpomínce v Brumbálově myslánce věděl, že přesně takové se rozkládají na stěně, na kterou z hlediště neměli výhled.

Mnoho míst bylo prázdných, většina přítomných se probírala dokumenty před sebou. Jeden kouzelník ve středním věku štrikoval cosi, co se lesklo jako křídla špačka. Harry viděl, jak se k sobě lidé naklánějí v hovoru, ale zvuk do hlediště nedolehl. Čarodějky a kouzelníci přecházeli podlahu ve formálních polobotkách, ale ostré klapání dřeva o kámen kouzelná stěna nepřenesla.

„Jak budeme vědět, o čem mluví?“ Zašeptal Harry, aby nepřitáhl pozornost novinářů, z nichž někteří se přesunuli blíže jejich skupince.

Bill se k němu naklonil. „Jakmile bude soud zahájen, rozšíří kouzlo, aby přenášelo i zvuk. Pak to opravdu bude, jako bychom seděli v galerii... jen s tím, že nemůžeš házet ohnivé bomby na soudce, kteří prosazují Zákon o ochraně kouzelnické kultury... nebo v tomhle případě na tebe. Nebo Popletala.“

Harry si pozorně prohlížel soudní síň. Ve středu přímo před soudci byla umístěna židle pro svědky ovinutá řetězy. Kousek za ní se nacházel nevelký obdélníkový prostor ohrazený zídkou z masivních panelů do výšky pasu, do nějž se vcházelo nízkými dvoukřídlými vrátky. Zatímco se Harry díval, vstoupil mu do výhledu klidným krokem Brumbál. Severus kráčel krok za ním, utrpení, které jen před pár hodinami přestál, prozrazovala jen nepatrně zvýšená opatrnost, s jakou před sebe kladl nohy. Přešli k ohrazenému prostoru a Brumbál zvedl háček na těžkých dubových vrátkách a vstoupil dovnitř. Drobným pohybem prstů přeměnil část moderně vyhlížející dřevěné lavice s vysokým opěradlem v ošoupanou, na pohled pohodlnou pohovku. Harry si dokázal živě představit, jak musí Severus protáčet panenky. Na Brumbálovo pokynutí se strnule usadil vedle ředitele a vytáhl z kapsy malý předmět, který se v mrknutí oka zvětšil. Ukázalo se, že se jedná o podstavec pod pergamen, z nějž vyjmul brk, kalamář a pergamen. Očividně zde působil v roli Brumbálova tajemníka.

Kromě toho se v soudní síni nic moc nedělo. Harry by rád věděl, na co se čeká. Zatímco se díval, vtrousilo se dovnitř pár dalších členů Starostolce. Rozhodl se je spočítat a zjistil, že shromáždění není tak nepočetné, jak se mu zdálo, to jen rozměry místnosti vyvolávaly dojem, že je poloprázdná. Spolkl knedlík, který se mu v krku vytvořil při pomyšlení na to, že přijde o svou masku před všemi těmi důstojně vyhlížejícími čarodějkami a kouzelníky. Jak bude schopný mluvit? Možná by si teď mohl vybrat jednoho a pak si představit, že hovoří k němu.

Popletal seděl ve středu soudního tribunálu, ale k němu Harry svou řeč mířit nechtěl. Po jeho levici byla usazena postarší, příjemně vyhlížející čarodějka se zářivě stříbrnými vlasy ve starorůžovém hábitu. Místo po jeho pravé ruce bylo prázdné. Jeho pozornost upoutal pohyb v uličce, Harry rozpoznal Amelii Bonesovou, která hovořila k čarodějce s čokoládovou pletí v šafránovém hábitu, který byl téměř ukryt za rojem fialových oběžníků. Harrymu připadalo, že mezi sebou ve snaze upoutat její pozornost soupeří jako banda prvňáčků. Madam Bonesová ukončila rozhovor a vyrazila ke křeslům soudců, kde autoritativně mávla na Popletala.

Ministr se zatvářil vyjeveně. Madam Bonesová gesto zopakovala a ukázala na podlahu. Zvedla monokl, který se jí na stříbrném řetízku pohupoval na hrudi, a rázně ho upevnila na místo před oko. Harry by hrozně rád slyšel, co říká. Pár lidí kolem se po nich otočilo, jeden z nich pohyboval rty. Popletal se nakonec se značně popuzeným výrazem zvedl a oddusal k prostoru vyhrazenému pro lavici svědků. Harry sledoval, jak se ministr zamračil na Brumbálovu pohovku posetou fialovými kvítky a nepohodlně se usadil na samotný krajíček. Podrážděně odmávl nabízenou karamelu a Brumbál ruku neochotně stáhl.

Popletal ze svého nového místa pokynul Percymu, který vyskočil na nohy a dramaticky namířil hůlku před sebe. Šepot v hledišti přehlušil zesílený šepot v kamenné soudní místnosti. Percyho nabubřelý hlas zahájil soudní jednání:

„Starostolec nyní přejde k-“

„Pane Weasley!“ Zvučný hlas madam Bonesové zarazil Percyho v půli věty. „Mohu vám připomenout, že zde působíte ve funkci tajemníka soudu, nikoliv osobního asistenta navrhovatele?“

Percy na okamžik znejistěl, pak si odkašlal. „Ovšem, madam.“

Harryho překvapilo, že Percyho nervózní odpověď zněla téměř stejně hlasitě jako zvučná žádost madam Bonesové. Usoudil, že zvukové kouzlo musí přenášet hlasitěji zvuk z klíčových míst, jako například ze soudcovské stolice. Předpokládal, že hlasy svědků budou podobně zesílené.

„Budete se tedy řídit pokyny předsedajícího soudce, je vám to jasné?“

Percyho tváře nabraly odstín, který se velmi blížil barvě jeho vlasů, zatímco čekal, než se Amelia Bonesová beze spěchu usadí, porovná si papíry a upraví monokl. Pokynula mu, že může začít.

Percy se zhluboka nadechl, aby nabral klid. „Starostolec nyní přejde k projednání věci.“

Amelia Bonesová z výšky svého křesla zamžourala na květinovou pohovku, nepatrně zavrtěla hlavou a zahájila jednání.

„Jednání soudu ze dne prvního listopadu ve věci potvrzení rozhodnutí ustanovit Ministerstvo kouzel v osobě Korneliuse Oswalda Popletala, ministra kouzel, ke dni čtvrtého listopadu opatrovníkem Harryho Jamese Pottera se stávajícím bydlištěm ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. Dotazovatel: Amelia Susan Bonesová, vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů; Justin Tatius Chandler-Thorpe, vedoucí Odboru kouzelnických záznamů; a Florimel Dympna Pattersonová, vedoucí Odboru pro rodinu. Soudní tajemník: Percy Ignatius Weasley.“ Věnovala Brumbálovi další nesouhlasný pohled a otočila se na Percyho. „Pane Weasley, přečtěte prosím zjištění předchozího slyšení.“

Percy opět bleskově vyskočil na nohy. „Slyšení ze dne čtvrtého října, žádost Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích, o udělení opatrovnictví Harryho Jamese Pottera.“ V pompézním gestu, které Harry znal z dřívějška, napřímil ramena. „Starostolec navrhovatele navzdory jeho minulému vztahu s nezletilým i jeho zesnulými rodiči shledává pro roli opatrovníka nevhodným. Předchozí odmítnutí navrhovatele ujmout se na žádost Ministerstva kouzel po úmrtí rodičů nezletilého opatrovnictví nezletilého a nevšímavý postoj k domácím podmínkám nezletilého v době, kdy působil in loco parentis, vedly k tomu, že nezletilý strávil patnáct let svého života v mudlovském prostředí, v němž byl vystaven zneužívání.“

„To nebyla jeho chyba!“ Vybuchl Harry. Vzápětí si uvědomil, že šlápnul vedle, a přikrčil se za Oliverovými širokými zády. Slyšel, jak se lidé otáčejí na svých místech, ale nikdo jeho jméno nevyslovil. Hledištěm se ozýval zvuk zuřivého škrábání brků.

„Vzhledem k tomu, že neexistuje jiný vhodný kandidát na opatrovníka, zůstane Harry James Potter chráněncem Ministerstva kouzel, a to až do navršení dospělosti dne 31. června 1997. Ministr kouzel pan Popletal se zavázal-“

„To prozatím stačí, pane Weasley.“ Madam Bonesová se otočila doprava na čarodějku v růžovém hábitu. „Madam Pattersonová?“

„Odbor pro rodinu shledává toto ustanovení vhodným.“

Harry sebou cukl. Kdy se ke slovu dostane Brumbál? Kdy bude moci něco říct jeho otec?

„Pane Chandler-Thorpe?“

Muž s ostrými rysy ve tváři oděný do světle fialového hábitu s nepravidelnými proužky přikývl. „Odbor kouzelnických záznamů toto ustanovení též shledává vhodným.“

„Copak oni nemusí-“

„Tiše,“ varoval ho Bill. Angelina Harryho konejšivě poplácala po koleni.

„Dobrá. Za předpokladu, že nevyvstaly nějaké odůvodněné-“ Madam Bonesová se ostře zamračila na Brumbálovo: „Námitka“. Umlkla. Brumbál se zvedal na nohy.

Na její varovné zamračení reagoval jen zářivým úsměvem, který poté věnoval také Percymu, jako by pobouřený tajemník byl jeho oblíbeným žákem. „Mám přesně takovou námitku.“