Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část druhá. Třetí rok: Pošetilá Grangerová

Navzdory všem možným průtahům a nedostatku radostného nadšení nastal den pikniku. Když jsme se shromáždili na vybraném místě, zjistil jsem, že Grangerová získala více kompliců. Já jsem tam samozřejmě musel být, kvůli svému trestu. Potter a Weasley tam přišli kvůli svému dlouholetému přátelství s Grangerovou a postavení válečných hrdinů. Zbylí členové výboru tam byli, protože to dostali nařízeno.

„Rád vás vidím, pane Snape. Jak se máte?“ Jakmile mne Potter spatřil, přišel ke mně a nabídl mi ruku. Jeho excentrický domácí skřítek Krátura se vlekl v jeho stopách.

„Docela dobře, pane Pottere.“ Chlapec – ne, mladý muž – stojící přede mnou byl přímý a zdvořilý a proti mé vůli na mne udělal dojem. Možná pro něj ještě byla naděje.

„Tohle je Hermionin velký den,“ řekl s úsměvem. „Čekala na to dlouho.“

„Doufám, že nebude zklamaná, když se svět nezmění přes noc.“

Otočil jsem se vpravo, odkud přicházel Ronald Weasley.

„Zdravím, profesore Snape,“ natáhl ruku a já ji neochotně přijal.

„Pane Weasley,“ řekl jsem chladně. Pokud si Weasley myslel, že by mohl Pottera využít jako zástěrku k navázání přátelství se mnou, těžce se mýlil. Chtělo to téměř zázrak, abychom se s Potterem dostali do bodu, v němž jsme se dokázali vyhnout vzájemnému útoku v okamžiku, kdy jsme se přiblížili na dohled.

Kluk – vypadal mnohem méně mužněji než Potter – byl na nedělní odpolední piknik extrémně elegantně oblečený. Skutečně se zdálo, že jeho oděv měl nejmodernější vzhled a styl.

„Jak prosperuje váš obchod, pane Weasley?“ zeptal jsem se, ačkoli jsem měl podezření, že musí jít docela dobře, pokud si Weasley může dovolit tak nákladnou garderobu.

„Skvěle,“ řekl a strčil si ruce do kapes. „Vedeme si skvěle. Zisky rostou a podnik se rozvíjí. Kde je Hermiona?“

„Naposledy jsem ji viděl, když řídila sestavování stolů,“ odpověděl jsem a podíval se přes rameno na místo, kde lidé z ministerstva za použití hůlek přesunovali piknikové stoly – skřítčí velikosti – na místa.

„Jo. Asi jste slyšel, že jsme se zasnoubili.“

„Ano. Grangerová mi ukázala prsten.“ Když jsem to říkal, podařilo se mi udržet vážnou tvář.

„Fakticky bomba, že?“ řekl a vypadal nesmírně spokojený sám se sebou. „Nikdo jiný takový nemá.“

„O tom nepochybuji.“ Koutkem oka jsem zahlédl, jak Potterovi škublo ústy. „Kdy nastane ten šťastný den?“

„No, datum jsme ještě neurčili. V obchodě musím zařizovat milión věcí. George se na mě spolíhá.“

„Vítám vás!“ Grangerová přiběhla, vlasy měla stažené do neuspořádaného uzlu, oči jí zářily a tvářila se, jako by na tomto pikniku závisel osud světa. „Budeme chystat jídlo. Mohli byste přiložit ruku k dílu a dokončit přípravu stolů? Čekám, že skřítci začnou přicházet každým okamžikem.“

Bez okolků jsme začali vyčarovávat židle pro skřítky a umísťovat je kolem stolků. Rozložili jsme talíře a speciálně vyrobené poháry, které hlásaly ‚Svátek skřítků 2001', a pak jsme začali připravovat jídlo. Když jsme s Potterem zápasili s velkými láhvemi máslového ležáku ve snaze správně je umístit, mohutné prásk ohlásilo příchod bradavických skřítků.

Byl to podivný pohled – téměř sto domácích skřítků všech tvarů a velikostí, oblečených v bělostných utěrkách s erbovním znakem Bradavic, nervózně přešlapujících z nohy na nohu, jako by se všichni ztratili. Grangerová se okamžitě ujala vedení, ukázala si hůlkou na hrdlo a přivítala je s hlasitým nadšením.

„Ahoj, jsem tak ráda, že jste to všichni zvládli! Jmenuji se Hermiona Grangerová a jménem Ministerstva kouzel vás chci přivítat na Svátku skřítků 2001!“

Skřítci na ni zírali, někteří z nich mumlali. Bylo slyšet ‚Dobby‘ a ‚pletené kloboučky‘. Nebylo tu patrné žádné nepřátelství samo o sobě, ale každý z nich ji sledoval s upřímnou nedůvěrou.

„Slečno Grangerová!“ Minerva McGonagallová, která se přenesla hned za skřítky, vykročila kupředu. „Jak se máte, drahá?“

„Děkuji, dobře, paní profesorko,“ potřásla si rukou se svou bývalou učitelkou.

„A pane Pottere,“ pokračovala Minerva, když ho spatřila stát poblíž. Skřítci náhle přenesli pozornost a všichni se rozzářili. Posvátný úžas zněl v šepotu ‚Harry Potter!‘ Zdálo se, že to trochu prolomilo ledy. Grangerová využila jejich lepší nálady a požádala všechny, aby se postavili do řady u blízkého stolu a udělali si jmenovky. Skřítci to přijali s rozpaky. Nakonec jeden váhavě zvedl ruku, aby se zeptal, k čemu to bude, protože bradavičtí skřítci se navzájem všichni znají.

„Ulehčí vám to poznávání ostatních, až dorazí,“ řekla Grangerová rozzářeně.

Skřítek měl zjevně stále pochybnosti. Koutkem oka jsem zahlédl Pottera, stojícího vedle Grangerové, souhlasně kývat, aby je povzbudil. Skřítci pokrčili rameny, zařadili se do fronty a vyrobili si jmenovky. Zanedlouho jsem zaslechl Grangerovou moudře navrhnout Potterovi, aby to byl on, kdo oznámí, že občerstvení je připravené.

Servírování jídla bylo dalším fiaskem. Skřítci, kteří nebyli zvyklí obsluhovat sami sebe, se zdáli být naprosto neschopní pochopit myšlenku, že by jim lidé chtěli sloužit. Jeden za druhým plnili talíře a nabízeli je jednomu z nás, jen aby jim bylo připomínáno, že jídlo je pro ně. Nakonec se pokoušeli obsluhovat se vzájemně, se stejným nedostatkem úspěchu.

„Jak to vypadá s návštěvností?“ totálně rozcuchaná Grangerová se vrhla ke stolu se jmenovkami, kde jsem hovořil s Minervou. „Kolik se jich ukázalo, kromě těch z Bradavic?“

„Pouze jeden,“ řekl jsem a ukázal na místo, kde se Potterův Krátura usadil k bradavickým kolegům s něčím podobným blahosklonnosti.

Grangerová posmutněla. „Nikdo další nepřišel?“

„No tak,“ řekla Minerva rázně, „to je dobrý začátek, víte. Chce to nějaký čas, aby se myšlení lidí změnilo.“

Grangerová se při jejích povzbuzujících slovech usmála. „Děkuji vám, paní profesorko.“

V tu chvíli dorazil jeden z členů komise a zeptal se na začátek her. Grangerová s Weasleym ze sebe udělali naprosté idioty, když se snažili předvést třínohý závod. Jsem si jistý, že se skřítci utvrdili v tom, o čem už měli podezření – že lidé jsou koneckonců šílení – když sledovali kroucení jejich těl, jak se snažili o běh s nohama svázanýma k sobě. Domácí skřítci mají jistě lepší způsoby zábavy, než hloupé hry, ale zkoušeli to – myslím, že důvodem byla jednoduše přítomnost Harryho Pottera.

Když piknik skončil a skřítci se přemístili, Grangerová unaveně klesla do židle a zakryla si tvář rukama. Weasley ji šel utěšit a já jsem se snažil uklidit. Při tom jsem nechtěně zaslechl jejich rozhovor.

„- říkal jsem ti, že to byl střelený nápad.“

„Nebyl to střelený nápad!“

„No, jediní skřítci, co se ukázali, byli ti, co sem museli, že jo? I když se vsadím, že kdyby žil Dobby, přišel by taky.“

„Děkuji ti, Ronalde. Byl jsi velmi nápomocný – jako vždycky.“

Grangerová od něj odešla. Jsem si jistý, že Weasley opravdu nevěděl proč.

Nakonec bylo vše uklizeno a já jsem si vzpomněl na dopis, který jsem celý den nosil v kapse. „Něco pro vás mám, Grangerová. Je to z Experimentální lektvarové laboratoře v Newyorském institutu pro magický výzkum,“ řekl jsem. „Dovolil jsem si otázat se, zda se vaše matka může zúčastnit zkoušek jejich nového léku.“

Zírala na mne rozšířenýma očima. Vytrhla mi pergamen z ruky a rychle ho prolétla.

„Myslíte to vážně? Mamka se může zúčastnit zkoušek?“ zalapala po dechu a ujišťovala se, že četla správně.

„Ano, pokud bude mít kouzelnického zástupce, který-“ uprostřed věty jsem byl náhle přerušen štíhlým tělem s huňatými vlasy, které se na mne vrhlo. Grangerová mne objala a rozplakala se.

„Já – já nevím jak – vám poděkovat,“ kvílela. „Jestli – jestli to bude fungovat, b-bude to tak – úžasné!“

„Jestli to bude fungovat,“ opakoval jsem. Kupodivu jsem netoužil od sebe Grangerovou odtrhnout. Mít k sobě přitisknutou ženu, to byl zážitek, s kterým jsem se již dlouho nesetkal, a myslel jsem si, že si ho můžu užít, jakkoli krátce bude trvat. „Dobře víte, že to je experimentální.“

„Ano, ale je to začátek, Severusi!“ Pustila mne, sepjala ruce na hrudi a v očích se jí zaleskly slzy. Když jsem pozbyl kontakt s jejím tělem, zasáhl mne nečekaný pocit ztráty. Také mne nazvala křestním jménem, při tom jsem sebou nepatrně trhl. Uplynula už léta od doby, kterou jsem trávil v bradavické sborovně, kde jsem byl tímto způsobem oslovován denně. „Co musíme udělat? Zmínil jste zástupce?“

„Protože je vaše matka mudla, zjevně by nesplňovala požadavky bez toho, aby ji doprovázel kouzelník nebo čarodějka,“ vysvětlil jsem trpělivě. „Kromě toho předpokládám, že bude muset alespoň na část výzkumu odjet do New Yorku.“

„Ach.“ Grangerová intenzivně přemýšlela. „No, mamka ještě samozřejmě nepracuje, takže to by neměl být problém. Budu se muset podívat, kdy se tam s ní budu moct na nějaký čas vypravit. Jak dlouho předpokládáte, že se tam bude muset zdržet?“ zeptala se a znovu si prohlížela dopis.

„Můžete jim odepsat a zjistit podrobnosti. Já jsem svůj díl už udělal.“

xxx

Experimentální lektvarová laboratoř v Newyorském institutu pro magický výzkum vytvořila v posledních dvaceti pěti letech nejméně tucet nových lektvarů. Její pověst byla vynikající, a proto jsem necítil žádné výčitky svědomí ohledně faktu, že jsem Lynette Grangerové doporučil jejich program. Britský kouzelnický svět byl stále příliš zaneprázdněn blahopřáním sobě samému k vítězství ve válce, než aby dosáhl ve svém výzkumu solidního úspěchu.

O týden později mne překvapilo klepání na dveře. Když jsem je otevřel, stála za nimi Grangerová.

„Doufám, že neruším,“ řekla na pozdrav.

„A pokud ano?“ pátral jsem.

„Tak to se omlouvám,“ zářivě se usmívala. „Můžu jít dál?“

Beze slova jsem jí pokynul do malého obývacího pokoje. Okamžitě vytáhla z kapsy hábitu dopis a podala mi ho. „Je to z institutu z New Yorku. Prvního června tam mamku čekají.“

„To je přespříští týden,“ zdůraznil jsem. „Co na to řekli vaši rodiče?“

„Oba jsou svolní,“ řekla. „Věří mi – a vám, protože vy jste ten, kdo ji doporučil. V neděli jsem s nimi o všem mluvila a souhlasí, že nový lektvar stojí za zkoušku. Maminka samozřejmě víc, žene ji touha vrátit se k její zubařské praxi.“

„Jak dlouho tam bude muset zůstat?“

„Pro začátek dva týdny. Jakmile zahájí léčbu, ústav pošle lék a protokol ke svatému Mungovi, aby tam mohli provádět aspoň měsíční vyhodnocení.“

„Chápu dobře, že jedete s ní?“ zeptal jsem se a pokynul jí na křeslo.

Přikývla. „Ano.“ A pak se zamračila. „Můj vedoucí není zrovna bůhví jak šťastný z toho, že chci volno, právě když se pracuje na finálních návrzích zákona o ochraně domácích skřítků, ale nemám na vybranou. Nemůže jet sama.“

Zdvořile jsem se usmál. „Doufám, že jí pomohou.“

„Já taky. Je hrozné vidět, jak není schopná pracovat ve svém oboru a vědět, že jsem to zavinila.“

„Přestaňte s tím, Grangerová,“ řekl jsem tiše. „Zbavte se pocitu viny, nebo vás sežere zaživa.“

Hermiona na mne hleděla, hledala v mé tváři – co? Starost? Znepokojení? Šokovalo mne, když jsem si uvědomil, že se o Grangerovy skutečně obávám.

„Za všechno vděčím vám,“ zamumlala.

„Za nic mi nevděčíte,“ začal jsem, neschopný odtrhnout oči od její tváře.

Grangerová se náhle dvěma kroky přiblížila těsně ke mně. Pak uchopila můj obličej do dlaní a jemně mne políbila na rty.

Nevím, kdo z nás dvou vypadal vyděšeněji, když znovu ustoupila.

„Raději půjdu,“ řekla nervózně, strčila dopis do kapsy a přešla ke dveřím.

Následoval jsem ji. „Předpokládám, že pro mne po vašem návratu budete mít další úkoly? Stále ještě mi zbývá více než sto hodin letošních veřejně prospěšných prací.“

„Pokud ten lektvar pomůže,“ zamumlala, zatímco vycházela ven, „můžete svou letošní službu považovat za dokončenou.“