Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Mnohokrát děkuji Snorkackcatcherovi za betaci, své Veselé chase pomocníků, jakož i všem, kteří laskavě komentovali. Jelikož byla poslední kapitola dlouho očekávanou chvílí, obávám se, že tato bude dlouho očekávaným rozhovorem… ;P

Kapitola 16. Duchové

Remus musel přiznat, že to nakonec bylo podivné odpoledne.

Zvenčí Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct nevypadalo jinak. Ty ubohé, zaběhněné černé závěsy v oknech byly nahrazeny mnohem jasnějšími a klepadlo ve tvaru hada patrně dávno ustoupilo umně tepanému kruhu s hlavou fénixe. Okolí však zůstalo stejným zanedbaným místem a Harry se neobtěžoval s úpravou vnějšku domu, která by popravdě byla viděna jen zřídka někým jiným než rodinou nebo blízkými přáteli. Remus potřeboval jen krátké prozkoumání, aby poznal, že dost široké Fideliovo zaklínadlo Řádu nebylo odstraněno. Musel se pro sebe usmát. Protože Harry toto kouzlo ponechal, dokázal si domů pozvat kohokoliv, aniž by se musel bát tisku nebo kolemjdoucích zírajících na chlapce, který zůstal naživu.

Muže, který zůstal naživu, opravil se v duchu. Koneckonců teď byl Harry dospělý, ženatý s Ginny Weasleyovou a otcem – na oddělení záhad sám slyšel vyzrálejší hlas svého bývalého studenta. Zdálo se to dávno. Ušel dlouhou cestu od sedmnáctiletého hocha, kterého Remus viděl bojovat před dobou, která pro všechny znamenala dvacet let…

Dvacet let. Sedmnáct.

Dobrý bože. Harrymu bylo třicet sedm. A byl červenec. Za pár týdnů mu bude třicet osm.

Byli stejně staří. Chronologicky byl jen o pár měsíců starší než syn kamaráda ze školy.

Vyzbrojený touto zneklidňující informací se obrnil, přetáhl si kapuci cestovního pláště přes tvář a zaklepal na dveře.

Nikdo neodpověděl.

Nikdo nebyl doma.

Nebyl si jistý, jestli je rád, nebo lituje.

Jak to Harry vezme? Co řekne? Dokáže on sám ze sebe něco vypravit, než jej jako podvodníka zaklejí na tisíc kousků?

Tyto otázky mu běhaly myslí, když se posadil na lavičku na travnatém náměstí, aby sledoval dveře a čekal, až se vrátí Harry nebo Ginny. S Tonksovou probrali možnosti a nakonec přišli s jedinou, protože nemohli nechat syna v izolaci. Takže Remus zamířil na Grimmauldovo náměstí a Tonksová najít matku.

A tak čekal ztracen ve vzpomínkách na Siriusovo dovádění v těle Tichošlápka na tomto náměstí, než mu byl veškerý pohyb omezen jen na rodový dům. Na to, jak Alastor Moody rázoval po trávě s Emmelinou Vanceovou a zbytkem předvoje, když poprvé přivedli Harryho do domu jeho kmotra. Jak Brumbál seslal původní Fidelius téměř z tohoto místa. Naposledy tu byl na velmi problematické návštěvě a řekl a udělal strašné věci…

Remus si zhluboka povzdechl. Pravda, nebyl tehdy zrovna při smyslech, nechal se deptat jednou hrůzou za druhou, které ten týden postihly Tonksovou jen kvůli němu – přišla o práci, téměř o život, výhružky smrtí její psychotické tety, její rodiče, zdrženliví, nicméně hmatatelně nesouhlasící, a pak její těhotenství, které jí mohlo zničit život. Ale to mu nedávalo omluvu pro jeho chování k ní, k Harrymu, k nenarozenému a nepojmenovanému Teddymu. Měl věřit svým pocitům, ale opět se…

Jeho sebemrskačství by pravděpodobně pokračovalo, kdyby v té chvíli nezaznamenal Ginny Weasleyovou – Ginny Potterovou, opravil se – přistát na koštěti na rovnou plochu nad arkýřovým oknem. Zvedla poklop do podkroví a i s koštětem zmizela vevnitř.

Remus ostře polkl. Dobře. Bylo to tu.

Uřknutí se stalo velmi reálnou možností. Ginnyina pihovatá tvář, tvář dospělé, krásné ženy, kterou znával jako šestnáctileté děvče, smrtelně zbledla, když shodil kapuci a usmál se. Namířenou hůlkou jej dostrkala do salonu, poslala spěšnou sovu Harrymu a Remuse drtila téměř hodinu každou podivnou otázkou na jeho život, kterou dokázala vymyslet. Protože jeho paměť byla o dvacet let čerstvější než její, dokonce ji i párkrát opravil. Přistihl ji při několika pokusech nachytat jej, jako například poznámkou o kachním zobáku, který u stolu na Grimmauldově Tonksová dělávala. Poukázal, že šlo o prasečí rypák. Zkusila probrat i stříbrně lemovaný hábit, který si půjčil na svou svatbu od jejího otce. Připomněl jí, že byl Kingsleyho a zlatě lemovaný. Jak hodina ubývala, otázky ztrácely na agresivitě, zpomalily. Váhavý, nevěřícný nadějeplný úsměv rozzářil její tvář, až úplně opustila otázky a objala jej tak pevně, že jeho dobité tělo zaprotestovalo. Po omluvě a rychle připraveném čaji se posadili a Remus se pustil do dlouhého a spletitého vysvětlení, jak přesně se ten zázrak stal. Právě se dostali k Teddyho zatknutí, když se zezdola ozval Harryho hlas.

Bože, bylo to divné. Vidět Harryho stát na patě schodiště bylo jako sledovat ducha Jamese, jaký by měl být, Jamese, který byl Remusova věku a který podporoval svého syna během studia v Bradavicích a během famfrpálu a vůbec životem. A Ron a Hermiona také – naposledy viděl trio jako otlučené a zoufalé dospívající uprostřed bitvy, na kterou byli příliš mladí. Teď tu stáli dospělí, zajištění, v bezpečí a šťastní a mnohem víc než jen trochu v šoku, že jej vidí.

Hermiona měla otevřená ústa a oči široce rozevřené. Ron lapal po dechu jako ryba a jeho mozek zjevně nedokázal pojmout, co mu říkaly oči. A Harry…

Harry jen zíral.

Patovou situaci přerušila Ginny a všechny je zahnala do kuchyně. Zatímco postavila další konvici, jen zopakovala zkrácenou verzi toho, co jí Remus pověděl. Remus se musel usmát nad tím Mollyovským chováním. Ginny vypadala jako osobitá žena, ale nemohla uniknout všemocnému vlivu své matky.

Hermiona se po konfrontaci s nemožností, kterou viděla na vlastní oči, vzpamatovala první.

„Takže Teddy vás oba prostě protáhl portálem?“ zeptala se a předklonila se s výrazem tak známým z časů v učebně, že Remus musel zakrýt úsměv dlouhým upitím čaje. „Vyvlekl vás z bitvy dvacet let do budoucnosti?“

Remus mlčky pokývl. „Co se mě týká, ta bitva se stala před čtyřmi dny. Můžu vám ukázat zranění, jestli jste dost masochističtí.“

„Pár jich vidím i odsud.“ Ron kývl k Remusově lícní kosti se žloutnoucími následky úderu, které stále vzdorovaly nejvyššímu úsilí Teddyho balzámu na modřiny. „Ale…“ nevěřícně zavrtěl zrzavou hlavou, „Merline, tohle je divné. Pomohl jsem přenést vaše tělo do Velké síně. Pamatuju si to. Nevím o portálu ani polovinu co Hermiona a Teddy, ale… myslím tím…“ Pohlédl k manželce pro pomoc. „Měl bych si to pamatovat? Nemyslel jsem, že pohrávání si s časem funguje takhle. Jestli se to nestalo, jestli Teddy změnil minulost a zachránil Remuse a Tonksovou, tak jsem jeho tělo neměl nést, ani bych si to neměl pamatovat, ale pamatuju a… zatraceně.“ Pořádně si lokl a natáhl se po čokoládové sušence. „Nesnáším mluvení o cestování časem.“

Remus se suše usmál. „Jestli máte problémy, jak se asi cítím já? Uvědomujete si vy tři, že jsem stejně starý jako vy, že?“

Ron rozprskl čaj a sušenky po stole. Hermiona se uchechtla, vyčarovala utěrku a beze slov ji podala manželovi.

„Ron má pravdu,“ podotkla, zatímco Ron pochmurně otíral binec, který vytvořil. „Protože si pamatujeme nález vašich těl, Teddy to musel nějak vyřešit…“

„Použil Geminio, aby vytvořil mrtvoly,“ přerušil Harry bezvýrazně její slova. Tvářil se podivně vzdáleně. Až teď poprvé promluvil. „Napsal si to v poznámkách.“

Remus zapomněl, že Harry viděl důkazy v Teddyho plánech. „Správně,“ odvětil tiše. Zíral na Harryho, ale tento ne tak mladý muž v bystrozorském hábitu hleděl na stůl, oheň z krbu se mihotal v jeho brýlích a zakrýval tak přímý pohled do jeho očí. „Teddy popadl moji hůlku, protože portálem nemohl pronést vlastní, a použil ji k vytvoření falešných těl. Tak by se minulost, jak ji pamatujete, nezměnila, a on by měl šanci uspět.“

Hermionino obočí se zkrabatilo. „Fungovalo by to? To kouzlo nevydrží dlouho. Falešná těla vydrží nejdéle týden…“

„Na čemž nezáleželo, protože byli pohřbeni po třech dnech,“ poukázala Ginny. „A nikdo nezkontroloval, jestli tam stále leží, že?“

„Na hrob rodičů.“ Harry najednou zavřel oči a pochmurně ztrápený klesl čelem do rukou. „Na to mi Teddy přísahal, že se nepokusí přivést je zpět. Proto na to přistoupil a přísahal. Věděl, že pokud by vše vyšlo, nebylo by na co přísahat.“

Remus se na Harryho usmál, ačkoliv s hlavou v dlaních to jeho bývalý student nemohl vidět. „Chtěl jsem, Harry, říct, jak oceňuji, že ses toho večera snažil udržet Teddyho od problémů. Zvlášť ve světle toho, co se stalo dnes…“ Unaveně si povzdechl při vzpomínce na letmý pohled z okna a provinilou synovu tvář, když jej odváděla Zenobia Moonová. „Ačkoliv ta přísaha byla nešťastně vybraná, postoj, který jsi mým jménem projevil, byl na místě…“

Poprvé Harry zvedl oči a překvapeně a s šokem se setkal s jeho. „Počkej. Ty jsi tam byl?“

Remus se opět ironicky usmál. „Ve vedlejší místnosti jsme s Tonksovou slyšeli každé slovo. Nerad ti to říkám, Harry, ale přišel jsi o deset minut později.“

Harry zavřel oči. „Už to provedl. Merline, to mě vůbec nenapadlo.“ Zatnul čelist jako jeho otec, když přišlo na přetřes Snapeovo jméno. Remus se musel štípnout, aby si připomněl, se kterým Potterem mluví. „Ale to nic nemění na faktu, že mi lhal. Stál tam a lhal mi přímo do očí…“

„A od té doby si to nepřestal vyčítat.“ Remus se opatrně předklonil a podařilo se mu zachytit Harryho nepolapitelný pohled. „Jestli to pomůže, myslel si, že tě chrání.“ Pochmurně se usmál a Harry mu úsměv slabě vrátil. „Obávám se, že jde o rodinný rys.“

Harry se uchechtl. „Jsem vedoucím bystrozorů. Myslel bych si, že můj kmotřenec ví, že jsem dost velký a zlý, abych se o sebe uměl postarat.“

Ginnyin kašel podezřele zakryl slova znějící jako ‚špatně v obou případech‘, ale nikdo u stolu na ně nezareagoval víc než letmým úsměvem.

„Jestli ti to pomůže, tak s tebou souhlasím.“ Remus zvedl ruce před Ginnyiným falešně varovným pohledem. „Ne že jsi zlý, ale že si umíš rozhodovat své záležitosti. Ale Teddy se bál, že kdyby tě zasvětil a pravda pak vyšla na světlo, riskoval bys ztrátu práce kvůli chránění zločince a zatajování přísně vzato kriminálního činu. Nemohl vystát představu, že po tom všem, cos pro něj udělal, by on mohl za to, že tě do toho namočil.“

„Má pravdu,“ pronesla Hermiona tiše. „Přesně to jsme říkali o doručení těch poznámek. A víš, že Matylda – naše šéfová, Matylda Breakspearová, Remusi, možná si pamatujete její dceru Lízu, učil jste ji – nicméně, Matylda by tě musela vyhodit, kdyby přišla na to, že jsi Teddymu pomohl zahladit kriminální čin, zvlášť po tom, co se stalo Penny…“ Pohlédla k Remusovi. „Stalo se to kvůli Teddymu?“

Remus krátce zavřel oči. „Ano, ale když se to stalo, byl k neutěšení. Neuvědomil si, že poškodí portál, ani jej nenapadlo, že se někdo zraní. V tom se vyvedl po matce. Vroucně ji miluju, ale má strašný zvyk vrhat se po hlavě do akcí, aniž by rozvážila následky. Náš syn, zdá se, podědil její impulzy jednat dřív, než se zamyslí.“

Ron se propracovával třetím šálkem čaje a pátou sušenkou. „A kde vlastně je Tonksová? Nechtěla přijít?“

„Je u své matky.“ Ta slova z něj vypadla bezmyšlenkovitě, ale ozvěna věty vyřčené kdysi v této pozměněné, přesto rozpoznatelné kuchyni, kde naposledy seděl a čelil těmto třem lidem, do něj udeřila. Cítil, jak mu hoří tváře a Hermioniny rozšířené oči mu řekly, že ironie vyřčeného ji neminula.

„Šla ji navštívit,“ opravil se ostře. „Aby jí to řekla. Chudák Andromeda – ještě asi ani neví o Teddym.“

Harryho obočí se nakrabatilo. „Počkat, musí to vědět. Byla tam, když byl zatčený. Je to v záznamech.“

Remus mu vrátil významný pohled. „Nebyla.“

Ginny pochopila první. „Byla to Tonksová, že? Přeměnila se na matku! A vsadím se, že to nebylo poprvé – Viktorie říkala, jak v úterý, když šla Teddyho vyzvednout na oběd, se jeho babička divně chovala.“

Remus si hořce povzdechl. „Neměla dobrý den. Má trochu… splašené hormony. Koneckonců, její tělo si stále myslí, že Teddy je miminko.“

Ginny a Hermiona soucitně přikývly. Ron a Harry si vyměnili pohledy tak nepohodlné, až sebou málem trhli.

„Chudák Tonksová,“ Hermiona se kousala do rtu. „Pamatuju se, jak divně jsem se cítila měsíce po tom, co se Rose narodila. A protažení portálem jí fyzicky nepomohlo…“

Remus zatlačil vzpomínku na proud rudého světla, které jeho tělo mačkalo a táhlo jej dál. „Bylo to… drsné,“ připustil s neúspěšným pokusem zakrýt nepohodlí. „Tonksová a Teddy to zvládli líp. Při vlečení skrz turbulentní časovratný portál je lepší být mladým metamorfomágem než starým, vetchým vlkodlakem.“

Hermiona pomalu zavrtěla hlavou. „Ohromuje mě, že jste vůbec přežil. Už jsem o portálu mluvila s Penny a Teddym a proběhla jsem poznámky, které mi dali, když jsem se vnutila jako Teddyho obhájce.“ Remus při té novince ostře vzhlédl a Hermiona se na něj usmála. „Chtěla jsem vám to říct. O Teddyho obhajobu se dělím s Padmou Goldsteinovou – asi si ji pamatujete jako Padmu Patilovou. Ale chci říct toto – s porušeným polem ochrany jste tu cestu neměli přežít.“ Sáhla pod stůl, zašustila v ošumělé korálkové taštičce a vytáhla svazek papírů. „Ano, tady to je – technická zpráva Rajeshe Chaudhryho, kterou o nehodě sepsal dnes ráno. Podívejme se… Hm…“ Pár okamžiků se Hermiona ponořila do čtení. Ron zachytil Remusův pohled a velmi známě se zazubil.

„Aha!“ Jako by se vytrhla z domácího úkolu, blesklo hlavou Remusovi. „Tady se píše, že Penny přežila jen proto, že se jim podařilo obnovit tenkou vrstvu pole chvíli před tím, než vstoupila. Ale pole kvůli poškození nezvládlo napětí a rozpadlo se. A to fyzické trauma ji uvrhlo do kómatu. Jak tomu rozumím…“ Ještě jednou proběhla papíry. „Tady to je. Skutečné obvinění proti Teddymu je to, že svévolně porušil pole, aby se pokusil pozměnit minulost. Ale jestli to udělal, on – i vy – byste utrpěli stejné následky jako Penny.“ Zavrtěla hlavou. „Možná se na to budu muset podívat víc do hloubky. Ale nedává to moc smysl. Podle všeho jste všichni tři měli být těžce ranění. Pravděpodobně i mrtví.“

Remus se zachvěl, když si vzpomněl na to ženoucí se světlo, nejasné záblesky tváří starých kamarádů, kteří jej dotlačili zpět do jeho těla…

Odehnal ten pocit. „Teddy opravdu netušil, že se něco tak vážného stane,“ řekl místo toho Hermioně. „Kdyby jej napadlo, že existuje pravděpodobnost zranění kohokoliv, nešel by do toho. A Pennyina nehoda jím opravdu otřásla.“ Přesunul svůj pohled k Harrymu. „Proto se rozhodl za tebou jít a říct ti pravdu, Harry. Chtěl dnes odpoledne, ale…“

„Zatkli ho.“ Harry si povzdechl. „A proto jsi přišel ty.“

Remus si také povzdechl. „Což je stěží ideální. Bál jsem se, že ti přivodím infarkt.“

Harry se dokázal lehce zasmát. „Skoro se to stalo. Myslel jsem, že vidím ducha…“

Smích odumřel. Ten zvláštní, vzdálený pohled, který Remus zaznamenal na začátku rozhovoru, se opět zatřepotal. Pohled tisíce mil vzdálený.

Něco bylo definitivně špatně. „Copak?“

Harry se ošil. „Nic. O nic nejde.“

Aha, nic. To nejpřesvědčivější nepřipuštění, že tam něco je. „Nemyslím, že nejde o nic,“ odvětil Remus tiše. „Něco na celé této záležitosti tě žere od chvíle, kdys mě uviděl, Harry. Co je to?“

Harry zavrtěl rozhodně hlavou. Jeho oči však vypovídaly jiný příběh. „Jen že… no, jak řekl Ron. Vše, co si pamatujeme, se muselo stát, jinak bychom si to nepamatovali. Ale já si pamatuju, že… nemohlo se to stát, když… no, jsi nezemřel. A nezemřel jsi, protože jsi teď tady, živý a mluvíš se mnou, což asi znamená… co se stalo, nebylo tak skutečné, jak jsem si myslel.“ Hlas měl téměř naříkavý. „Ale přišlo mi to tak reálné, a jestli jsem si to jen představoval…“ zhluboka si povzdechl, oči opět upřené na stolek. „Zpětně na tom asi nezáleží. Ale nemůžu si pomoct, mně jo…“

Do Remuse udeřilo pochopení jako kouzlo Reducto. Samozřejmě…

„Zakázaný les,“ pronesl tiše.

Sušenka, kterou Harry žmoulal v ruce, se s puknutím rozlomila. Trhl hlavou nahoru.

„Cože?“ zašeptal ostře.

Remus se střetl s jeho očima, smaragdovýma a jasnýma jako jeho matky. Přiměl se popřemýšlet o tom podivném a mlhavém střetnutí, o tom, co se stalo, co bylo řečeno.

„Zakázaný les,“ zopakoval jemně a udržel hlas klidný navzdory Harryho intenzivnímu hladovému výrazu. „Řekl jsem ti, že cesta portálem byla drsná, pamatuješ?“ Harry přikývl, přestože měl čelo zmatkem nad změnou tématu zkrabatěné. „No, trošku jsem to zmírnil. Pravda je, že jsem v půlce cesty uvízl a zůstal vzadu.“

Zaslechl Hermionino zalapání po dechu, ale ignoroval ho. Soustředil se na Harryho a jeho téměř zoufalý pohled. „A když jsem tam byl, stalo se mi něco podivného, něco, co jsem považoval za halucinaci, dokud se Teddy nezmínil, že si to taky pamatuješ. Něco mě zavolalo do Zakázaného lesa. A tam jsem uviděl tebe. A Jamese, Lily a Siriuse.“

Harry se téměř třásl. „Můžeš to říkat jen tak,“ oponoval tiše. „Abych se cítil líp. Neřekl jsi nic víc, než co jsem prozradil Teddymu.“

Remus pomalu zavrtěl hlavou. „Neříkám to jen tak.“ Přinutil se myslet na rudé světlo, projít mlhou paměti a vybavit si, co přesně bylo řečeno. „Řekl jsi, že umřeš. Zeptal ses, jestli to bolí. A řekl jsi mi, že je ti líto, že jsem zemřel, aniž bych poznal svého syna.“ Nejistě si povzdechl. „Moc jasně si to nepamatuju, ale…“

Harryho pohled jej zastavil. „Pamatuješ si dost.“

Remus se roztřeseně usmál. Sám se cítil nejistě při tomto konečném potvrzení, že jeho zkušenost v portálu byla skutečná. „Víš, myslím, že mě zachránili. James, Lily a Sirius. Řekli mi, že mám odejít, vrátit se do svého těla. A pak jsem byl vytlačen z portálu přímo Doře a Teddymu do náručí.“

Harry dýchal zrychleně a mělce. „Oni – a ty – jste mě zachránili. Nedokázal bych to, kdybyste tam nebyli a musel jsem to zvládnout. Bylo to reálné.“

Za koutky mu zatahal váhavý úsměv. „Remusi. Děkuji ti.“

Remus si dovolil jemný smích. „Neděkuj mi. Ani nevím, jak jsem se tam dostal. A postaral ses o mého syna. To jsou jediné díky, které kdy budu potřebovat.“

Až když se Remus opřel a uvolnil se z Harryho pohledu, začal si uvědomovat, že Hermiona, Ron a Ginny na něj zírají pohledem hraničícím s úctou. Téměř viděl vědecké otázky o jeho mimotělesné zkušenosti na Hermioniných rtech.

Natáhl se pro čajovou konvici a utnul ji, ještě než začala. „Chce někdo ještě čaj?“

Naštěstí se směr rozhovoru nestočil na metafyziku astrální projekce při uvěznění v časovém portálu. Mohla za to Ronova schopnost mlčky, ale pevně odvést manželku od otázek, které odmítl dál probírat. Remus tak mohl doplnit zbývající mezery v příběhu jejich návratu a nabídnout možné další kroky, které s Dorou a Teddym probrali. Ale ve světle Teddyho uvěznění se vše značně zkomplikovalo.

„Měli bychom zapojit Andromedu a Tonksovou.“ Ginny si s Harrym vyměnila unavený pohled, když neverbálně použila hůlku k úklidu nádobí. Všichni byli pomalu přecpaní čajem a sušenkami. „Pokud proběhne nějaká diskuze, potřebují se k tomu vyjádřit. A asi bude lepší, když Remus odejde, než přivedu děti.“ Pousmála se. „Dovedete si představit, jak jim vysvětlujeme, že mrtvý muž z fotek na krbu stojí tady s námi? A pak bychom museli přesvědčit Jamese, aby držel pusu zavřenou…“

Harryho, Ronovo a Hermionino odfrknutí Remuse dovedlo k závěru, že mladý James je pravděpodobně stejně lstivý a taktní jako jeho dávno zesnulý jmenovec v tom věku.

„S Dorou rádi zůstaneme v Teddyho domě, pokud jej bystrozorové neplánují prohledat,“ nabídl. „Nebo můžeme zůstat u Andromedy. Určitě se vám nechceme vnucovat.“

Ginny se zasmála. „Nenazvala bych to vnucováním,“ připustila. „Ale kdybychom se rozhodli, že tu budete, věřte mi, nedokážete odmítnout.“

„Řekl jste Tonksové, že za ní přijdete k Andromedě, že?“ Hermiona strkala papíry zpět do korálkové kabelky. Na Remusovo přikývnutí pokračovala. „Tak bychom tam měli jít všichni. Promluvit si všichni pohromadě.“

Ginny už vrtěla hlavou. „Slíbila jsem mamce, že někdy teď vyzvednu děti. A kromě toho, můj termín odevzdání zprávy o zápasu Harpyjí s Kanonýry je zítra. Běžte beze mě.“ Přešla k Remusovi, který zrovna vstával, a jemně jej objala.

„Remusi, jsem ráda, že jste zpět,“ pronesla upřímně. „A pozdravujte Tonksovou a řekněte jí, že doufám, že se brzy uvidíme.“

Remus se na ni usmál. Báječná dívka vyrostla do báječné ženy. „Děkuji, Ginny.“

„Ještě jsme vám to neřekli, že?“ poznamenal najednou Ron, když přešel kolem stolu a pevně poplácal Remuse po zádech. „Ginny má pravdu. Ať už se stane cokoliv, je zatraceně skvělé, že jsme zase s vámi.“

„Je to fantastické. Je to báječné.“ Tentokrát jej objala Hermiona. „Ach, Remusi.“

„To je.“ Harry jej s úsměvem vzal za ruku a pevně jí potřásl. „Je to zázrak. A ať už budou následky jakékoliv, nelituju, že jsi zpátky.“

Ron popadl hrst letaxového prášku z římsy krbu. „Půjdeme?“ zeptal se.

Rozhodli, že Remus půjde jako poslední pro případ, že by ho potřebovali strčit zpět do krbu, kdyby uviděli neznámé tváře. Hermiona také trvala na tom, že si obleče svůj cestovní plášť a stáhne si kapuci hluboko do obličeje. Opatrnost byla prozíravá. A Remus souhlasil.

A tak vypadl z krbu v Andromedině známé a přesto jiné kuchyni přímo do zad svých tří společníků. Všichni stáli ztuhlí a s rukama na hůlkách si rozšířenýma očima vyměňovali nervózní pohledy.

O chvíli později Remus zjistil proč.

TŘESK!

„Mami! Skloň tu hůlku!“

„Neříkej mi tak!“

PRÁSK!

„Mami! Prosím!“

„Přestaň! Ty krutá… zlá… Je to plán Rity Holoubkové konečně získat příběh Blacků, se kterým mě pořád otravuje? Nebo snad nějaká chorá odplata Rudolfa Spragga za to, že jsem přišla na konferenci a rozbila jeho řeč?“

„Mami, ne! Není to odplata! Jsem naživu! Jsem to opravdu já! Jsem Nymfa…“

„NE!“ Andromeda přímo zařvala, ale zadusila ji bolest, bezútěšnost, muka a běs. „Ne, ne, ne! Nevím, kdo jsi, ani proč se mnou hraješ tuto zvrácenou hru, ale chci, abys okamžitě odešla z mého domu! Nymfadora je mrtvá! Ty nejsi má dcera!“