Preklady fanfiction Harryho Pottera

O jedenáct let později

Andromeda vynakládala velké úsilí, aby přesunula ke vchodovým dveřím Teddyho kufr. V sedmapadesáti letech už ji kosti poslouchaly o dost zatvrzeleji méně než kdysi. Nebylo to tak dávno, co jí po kýchnutí vystřelil po páteři blesk bolestivé křeče. Starat se v poslední dekádě o dítě rozhodně jejímu zdraví nepomohlo, ale nevyměnila by to ani za svět. Avšak přesně v takovýchto chvílích se jí vždy zastesklo po Tonksové a Tedovi. Myšlenky na všechno, co s Teddym ti dva nikdy nedostali příležitost prožít, palčivě bolely. Teddy rostl oslepující rychlostí a Andromedu stejně tak bolelo vědomí, o co všechno v životě bez rodičů přichází on.

Ale byl jako koncentrované štěstí. Přinesl jí tolik radosti jako Nymfadora, ne-li ještě více. Pýcha, s níž na něj někdy hleděla, ji samotnou přiváděla v úžas. Na dítě, které dostalo od osudu takové rány, z něj rostl zodpovědný, bystrý a laskavý mladík. A přestože ji nyní čeká tolik potřebný klid, skutečně jí bude chybět, až odjede do Bradavic.

Potlačovala slzy, které nepochybně zítra strhnou hráze, a pokusila se posunout druhé zavazadlo, ale zvolila špatný úhel a záda hlasitě zaprotestovala. Zrovna v tu chvíli se otevřely dveře.

„Au! Zpropadeně!“ sykla.

„Teto, co to k sakru vyvádíš?“ objevil se vedle ní Draco. „Proč si nepomůžeš kouzlem?“

„Protože jsem si nechala hůlku vedle.“

„A proč si hůlku nepřivoláš Acciem?“ tázal se daleko mladší a vyšší hlas.

I přes bolest se Andromeda usmála a zvedla hlavu, aby pohlédla do zvědavých tmavě šedých očí. „Ahoj, Tauro.“

S Dracovou menší pomocí se Andromeda narovnala a vtáhla holčičku do hřejivého objetí. Tauřiny blonďaté kudrny ji lechtaly na nose, jak už se stalo jejich důvěrným zvykem. Dracovy oči zjihly, když je sledoval.

„Ty ses naučila přivolávací kouzlo?“ zeptala se Andromeda a odtáhla se, aby Tauru políbila na tvář. „Skutečně z tebe roste chytrá čarodějka.“

„Jo, je ohromně praktické mít doma pětileté děcko, co už zná kouzla,“ zabručel Draco a střelil po dceři pohledem. „Obdivuhodné, vskutku, ale taky dost děsivé. Už s Grangerovou zamykáme hůlky.“

Andromeda se nechtěně zachichotala. „Pak bychom měli být vděčni, že nezdědila otcovy sklony k potížím.“

„Zatím,“ dodal Draco. „Pojďte, sedneme si. Udělám čaj.“

„Hermiona s Theem nepřijdou?“ vyzvídala Andromeda cestou do kuchyně.

„Ne, Theo prochází finální fází růstu zubů a trhá rekordy v řevu. Nerad bych tomu vystavoval tvoje uši.“

„Vážně je hlasitý,“ přitakala Taura.

„Ale zítra budou na King‘s Cross,“ pokračoval Draco. „Jenom jsem se stavil, jestli je Teddy na zítřek připravený.“

„Má Teddy zvířátko?“ zablesklo se Tauře v očích. „Co dostal?“

„Ano, má, drahoušku. Dostal sovu pálenou. Určitě ti dovolí si ji pohladit. Co kdyby ses na ni šla podívat nahoru?“

Sotva to stačila Andromeda doříct, Taura už vystřelila ke schodům a klopýtala po nich nahoru. Poslouchali, jak dupe po patře, až zdvořile zaklepala na Teddyho dveře. Draco se zazubil, když slyšel, jak se nadšeně pozvala dovnitř Teddyho pokoje s tónem, který mu čím dál častěji připomínal její matku. Taura byla každou buňkou Hermionina dcera a Draca nenapadala lepší kombinace.

Obrátil se k Andromedě, usedl ke stolu a zvedl obočí, když si prohlédl stíny pod jejíma očima a nové vrásky, které jí dozajista před týdnem ještě nebrázdily tváře. „Jsi v pohodě?“

„Já? Jistěže. Co ty? Vzpomínám si na první zoubky, to byly bezesné noci.“

„Přesně,“ protočil očima. „Podle matky to má po mně.“

Jestliže byla Taura Andromeda Malfoyová dcerou Hermiony Grangerové, pak Theodore Orion Malfoy byl rozhodně synem Draca Malfoye. Ještě neoslavil ani rok a Draco už nacházel paralely mezi jeho životem a historkami, které mu matka vyprávěla o jeho vlastním dětství. Jestli bude Theo jen z poloviny tak inteligentní jako Taura, čekají je za dva roky pořádné problémy.

„Tvá matka mi poslala sovu, že přeje Teddymu štěstí,“ vytrhla ho Andromeda ze zamyšlení. „Staví se tady na oběd, až Teddy odjede do Bradavic.“

Při posledních slovech jí hlas zakolísal a Dracovi to neušlo. „Hele, jestli ti tu bude chybět dítě, rádi ti na pár dní poskytneme Thea.“

„Mezi ročním a jedenáctiletým dítětem je značný rozdíl, Draco.“

„Pravda. Tak jak se Teddy těší?“

„Nejsem si popravdě jistá,“ vzdychla Andromeda. „Dnes na Příčné vypadal dobře, ale zdá se mi nějaký roztěkaný. A celá ulice byla podivně tichá.“

„Četl jsem v novinách, že letos nastoupí jenom hrstka dětí. Prý proto, že je to ročník válečných dětí a tehdy byla porodnost přirozeně nízká.“

„Ano, prváků bude jen osmnáct. Ale v dalších letech už bude nových studentů zřejmě přibývat, jak to po válce bývá.“

Draco se zamračil a zabušil prsty o stůl. „Přijde mi to tak dávno. Zvláštní, že už půjdou do Bradavic děti, co během války ještě nežily.“

„To neznamená, že je neovlivnila.“

„Stárnu. Sakra.“

Andromeda se rozzářila. „Pro mě budeš mladý navždy.“

„Protože jsi babička,“ ušklíbl se a pohlédl ke schodům. „Chci mluvit s Teddym.“

„To asi ocení. Běž. Já Tauru nějak zabavím.“

„Pokud to nebude zahrnovat tvoji hůlku, tak i přežiješ.“

Když Draco vycházel z kuchyně a kráčel po schodech, nedokázal se ubránit vlně nostalgie. Po válce mu tento dům po čtyři roky sloužil jako domov, a ačkoliv se ty měsíce, během kterých je sužovaly příšerné vzpomínky, zdály nekonečné, bydlelo se mu tady s Teddym a Andromedou dobře. Každá parketa vrzala a napočítal by více pavučin než svíček, a přesto tady vždy vládlo vlídné bezpečí. Když i po těch letech stoupal po schodech, věděl, který kde skřípe, po letech zkušeností, kdy se od Grangerové pozdě v noci vracel domů a nechtěl vzbudit spícího Teddyho, který byl tehdy ještě batole.

Opatrně zaklepal, otevřel a zaváhal na prahu, aby chvíli nerušeně sledoval dva z nejdůležitějších lidí ve svém životě. Jeho dcera se válela na zemi a fascinovaně studovala Teddyho zásobu knih. Teddy seděl na kraji postele, pobaveně ji sledoval a hladil prstem svoji sovu. A přesto Draco vycítil, jak je jeho bratranec napjatý.

Teddyho vlasy zářily ostře červenou, barvou, kterou jako malý nabíral, kdykoliv se cítil nervózní. Schopnosti metamorfomága nakonec zkrotil na povel, ale přesto někdy odhalily jeho nejvýraznější momentální emoce.

Přestože všichni tvrdili, jak se podobá Remusovi, Draco v jeho mladých rysech viděl více Tonksovou, ačkoliv v tom jistě sehrálo úlohu to, že jejího manžela neznal tak dobře jako ji. Teddy možná měl to zodpovědné, odtažité vzezření svého otce, ale dobrodružné a všetečné jiskry v očích patřily jeho matce.

„Takže dostaneš zvířátko,“ žasla Taura. „A tohle všechno přečteš?“

Teddy kývl. „Ano.“

„Ty máš štěstí! Já se nemůžu Bradavic dočkat. Teta Lenka řekla, že u nich v Havraspárské věži je příšerně obrovská knihovna a -“

„Ve Zmijozelu je taky dost velká knihovna,“ přerušil ji Draco. „A stejně tak v ostatních kolejích, ať už se jim říká jakkoliv.“

„Říká se jim Mrzimor, Havraspár a Nebelvír,“ poučila ho Taura a nakláněla přitom hlavu. „A máma říkala, že mi nemáš podsouvat, ať si vyberu Zmijozel. Řekla, že je to pravidlo.“

„No, ale máma tu není,“ zakřenil se Draco a vstoupil do Teddyho pokoje. „Ačkoliv tvoje posedlost pravidly tě asi k Nebelvíru odsuzuje rovnou.“

Taura se vyškrábala na nohy a laškovně k němu vzhlédla. „Budeš mě mít pořád rád?“

„Ano, ale o dost míň,“ protáhl Draco a opětoval jí úsměv. „Chci si promluvit s Teddym. Můžeš nás nechat osamotě?“

„Vezmeš Agátu ven, aby se proletěla?“ nabídl jí Teddy a zvedl ruku, na které mu seděla sova. „Ráda si protáhne křídla.“

Děvče nezaváhalo ani mrknutím oka. Napřáhla paži a Teddy opatrně přesunul sovu tak, aby si Taura zvykla na její tíhu a pohyby. Jakmile Taura nabrala rovnováhu, prakticky přeskočila práh a pelášila pryč. Draco za ní zavřel, aby měl s Teddym soukromí.

„Agáta?“ zeptal se a sedl si na postel k Teddymu.

„Tak se jmenovala tátova sova,“ odvětil Teddy a zamyšleně zabodl pohled do země. „To jméno se mi líbilo.“

„Co se děje, chlape? Máš ze zítřka nervy?“

„Tys neměl?“

Draco se v myšlenkách vrátil o téměř dvacet let k naprosto rozdílné verzi svého já. „Ne, ale moje okolnosti se nedají srovnávat s tvými. A já už před Bradavicemi znal svoje budoucí spolužáky, třeba Blaise a Thea.“

„Určitě to bylo díky nim snazší.“

„To jo. Ale třeba Grangerová neznala před Bradavicemi nikoho, protože je mudlorozená, a taky si nadělala rychle přátele. Samozřejmě si mohla vybírat o něco líp, ne se hned spokojit s Potterem a Weasleym, ale koneckonců vždy měla sklony pečovat o slabší jedince.“

„Proto si tě vzala?“ opáčil Teddy.

Dracovi zacukalo ve rtu. „Dobře jsem tě učil. Vidíš, s tímhle důvtipem si najdeš kamarády snadno. Ale pouč se z chyb Grangerové a zvyš laťku.“

„Vlastně se tolik neděsím toho seznamování.“

„Tak čeho?“

Teddy protáhl obličej a dál civěl k zemi. V klíně si nervózně mnul prsty. „Toho zařazování.“

„Proč by tě to mělo trápit?“ Draco zmateně zkroutil obočí.

„Nevím… Mám prostě pocit, že do jakékoliv koleje půjdu, vždycky tím někoho zklamu. Máma byla v Mrzimoru, táta a Harry v Nebelvíru a pak ty a babi ve Zmijozelu. Nemůžu vyhovět všem.“

„A kdo ti ksakru nabulíkoval, že musíš někoho potěšit? Jestli ti tolik záleží na názoru ostatních, stejně Zmijozel nepadá v úvahu.“

„Takže tebe nezklame, když neskončím ve Zmijozelu?“

Draco vydechl a pousmál se na něj. „No, s vyděděním jsou samé nepříjemnosti, takže se s tím asi budu muset srovnat. No tak, můžeš si přece vybrat jakoukoliv kolej.“

„I Mrzimor?“

„Mrzimor?“ zopakoval Draco, ale potom změnil tón a kývl v porážce. „No dobře, i Mrzimor.“

Teddy ke svému bratranci nejistě vzhlédl. „Vážně? Ale ty si z nich utahuješ.“

„Já si utahuju ze všech,“ ohradil se Draco. „Navíc jediný Mrzimor, kterého jsem pořádně znal, byla tvoje matka. A ta se vydařila dobře. A jejich společenská místnost je hned vedle kuchyní, to je značná výhoda.“

„Takže ti to nevadí?“

„Ani v nejmenším.“

„A nebudeš zklamaný?“

„Nebudu zklamaný.“

„A přestaneš si z nich utahovat?“

Draco přimhouřil oči, až v nich zajiskřilo. „Nepokoušej štěstí.“

*

Když Draco s dřímající dcerou v náruči překročil práh domu a uvítalo jej blažené ticho, vydechl úlevou. Křivonožka jej u dveří přivítal a otřel se mu o nohy srstí prokvetlou šedinami. Taura mu v pažích zachrápala, když se vydal předsíní a strčil hlavu nejdřív do studovny a pak do kuchyně, jestli tam není Grangerová. Nakonec ji našel v obýváku na sedačce, jak houpe v náruči jejich syna. Střelila po něm pohledem, když strčil nohou do dveří o něco hlasitěji, než plánoval.

„Ticho,“ procedila skrz zuby, a přestože to byl šepot velice tichý, zněl jako okřiknutí. „Právě teď Theo usnul. Přísahám, že tě zavraždím, jestli ho probudíš.“

„Tvrdě to mám rád taky,“ ušklíbl se Draco a opatrně se i s Taurou posadil do křesla. „Proč ho nedáš do postele?“

„Jak se pohnu, probudí se.“

Draco sjel očima ke svému synovi. Chmýří popelavých vlasů ovíval Hermionin dech a tváře měl dosud zrudlé a vlhké slzami. Tauřiny první měsíce byly jako procházka růžovou zahradou, zato ty Theovy stály za to. Za první týden života toho naplakal víc než Taura za celý život.

Jelikož Hermiona zůstala na rodičovské s Taurou, Draco zůstal na rodičovské s Theem a po dobu devíti měsíců trpěl neustálou spánkovou deprivací. Sotva si vybavoval tu hrstku nocí, které Theo nepřerušil svým vřískotem. Před nějakou dobou se Draco už vrátil do práce a s Hermionou se v péči o děti střídali.

Oba pracovali na Ministerstvu. Hermiona na Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů jako hlavní poradce Starostolce a Draco na Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce jako zástupce ředitele Útvaru pro mezinárodní kouzelnické obchodní normy se zvláštním zaměřením na obchod s lektvary. V kariéře se jim oběma dařilo a Ministerstvo jim vycházelo ochotně vstříc, zvláště když Theo dostal v pěti měsících otravu krve. Takže i přes tu nespavost a třeštivé bolesti hlavy mu vzpomínka na čekárnu u Munga, kde seděli v zoufalé touze uslyšet synův brekot, vždy připomněla, jak vděčný je, že syna vůbec má.

Vděčný. To bylo to správné slovo. Vděčný za svůj život a lidi v něm.

„Jsi v pořádku?“

Hermionino zamumlání ho vytrhlo ze zamyšlení a Draco se na ni podíval. Opravdu podíval. Nad všechno ostatní byl nejvděčnější za ni. I teď, více než dekádu po jejich izolaci v Bradavicích mu někdy vyrazilo dech, kolik moc pro něj znamená. Kdyby věřil v ty žalostně romantické kecy o spřízněných duších, řekl by, že Hermiona je tou jeho.

Ano. Nesmírně vděčný.

„Podej mi ho,“ natáhl se Draco po Theovi.

„Opatrně!“

„Neboj, už vytuhnul.“

Zněl mnohem sebejistěji, než si ve skutečnosti připadal. Uložil Tauru do křesla, veleopatrně přemístil syna do nedalekého košíku, a jakmile se Theo otočil na bok, seslal na obě děti tlumící kouzlo a žuchl na gauč vedle Hermiony.

„Tak jak ses -“

Draco ji přerušil pevným a dlouhým polibkem a přitáhl si ji k hrudi, aby moment prohloubil. Nechal ho doznít, a když se odtáhl, zářila na něj Hermiona zrůžovělými tvářemi a očima pod ztěžklými víčky.

„Za co to bylo?“ zeptala se a přitulila se k němu.

„Už jsem ti letos řekl, že tě miluju?“

„Ano, v březnu.“

„Aha, tak nic,“ cukl ramenem a uchechtl se, když ho do něj praštila. „Ale víš to, že jo.“

„Vím.“

„Dobře. Tak Theo je pořád osina v zadku?“

Hermiona kývla a promnula si oči. „Už by měl mít každou chvíli všechny zuby venku. Ale musí se tvému synovi nechat, že má obdivuhodnou kapacitu plic.“

„Stejně jako Nott. Možná jsme si zadělali na pořádný problém, když jsme ho po Theovi pojmenovali.“

„A můžeš za to ty, byl to tvůj nápad.“

Skutečně. Draco toho nicméně ani v nejmenším nelitoval. Když seděli u Munga a klepali se a děsili nejhoršího, Dracovi se míhalo hlavou, jestli pojmenovat syna po mrtvém příteli mělo být něco jako tajemná předtucha. Ale potom zjistil, že stejně jako Theo Nott bude i Theo Malfoy zkrátka smolař. Jeden z těch, se kterými život z nejasných důvodů zametá o něco horším způsobem než s ostatními. Jejich Theo má alespoň otce, který ho bezmezně miluje.

Draco dokonce uvažoval, jestli Theova nemoc měla představovat trest osudu za jeho život před Grangerovou a jejími komnatami v Bradavicích. Natolik se vzdálil od svého záštiplného dospívajícího já, že mu už připadalo jako pouhý cizinec. Někdy mu na pomezí bdění a snu proběhla myslí nevítaná temná vzpomínka na něco, co řekl nebo udělal Grangerové, a nemohl zabrat, dokud sama neodplula.

Líbilo se mu ale, jaký je teď. Zdaleka ne bezchybný, ale přijatelně slušný, obyčejný. A v nic víc vlastně člověk doufat ani nemůže.

„Draco?“ oslovila jej Hermiona. „Slyšel jsi mě?“

„Cože?“

„Ptala jsem se na Teddyho.“

„Je v pohodě. Trochu nervy.“

„To se dá pochopit.“

„A chce do Mrzimoru,“ zabručel a sežehl ji pohledem, když vyprskla. „Něco k smíchu?“

„P-promiň,“ soukala ze sebe mezi záchvaty chechotu. „Neumím si představit tvoji reakci.“

„Reagoval jsem naprosto přiměřeně.“

„Tomu se mi nějak nechce věřit.“

„Ale je to tak,“ hádal se. „Řekl jsem mu, že je jenom na něm, kterou kolej si vybere… i ten prachbídný Mrzimor.“

„To bylo opravdu to nejlepší, cos mohl říct. Na tvém názoru mu záleží ze všech nejvíc.“

„A pak tvoje dcera spustila jako nefalšovaný zpropadený nebelvír. Evidentně jsem předurčen k tomu strávit život v obležení nebelvíry a mrzimory. To mám za trest.“

„Nebuď tak melodramatický. A pojď se mnou, musíme ten páreček dostat do postelí,“ zvedla se. „Zítra vstáváme brzy. Harry, Ron a Lenka mají přijít taky před desátou, takže -“

„Weasley? Merline, to je den.“

„Když přestaneš fňukat a pomůžeš mi s dětmi, možná ti ten den dokážu vylepšit.“

Dracovo obočí okamžitě vylétlo vzhůru. „Pokoušíš se flirtovat, nebo se mě snažíš zase uvrtat, abych ti seřadil knihy podle abecedy?“

Hermiona ho s úsměvem zvolna políbila. „Hádej.“

*

Nástupiště devět a tři čtvrtě připomínalo před desátou hodinou pohyblivou dunu lidu. Zřejmě všechno to omílání v tisku, že do Bradavic letos nastupují válečné děti, splnilo účel a vzbudilo větší zájem veřejnosti než obvykle. Davem jako had proplouvalo stádo žurnalistů a pokoušelo se rozpoznat rodiny dosud nejméně početné skupiny prváků, kterou kdy Bradavice přijaly. Draco už se chystal použít Theův kočár jako hradbu proti několika supům, kteří se k němu přiblížili, ale zjevně stačilo se na ně zamračit, aby je odehnal.

Hermiona zvedla Tauru do náruče, aby ji v chaotickém davu neztratila z dohledu. Naštěstí se však několik pracovníků nádraží jalo padesátku novinářů rozhánět od čekajícího vlaku, takže se konečně měli všichni jak nadechnout.

„Tak tady jste,“ zvolal známý hlas. „Blaisi, našla jsem je!“

„Lenko!“ zajásala Hermiona a okamžitě postavila Tauru na zem, aby kamarádku pevně objala. „Tak ráda tě vidím.“

Za jejich zády se davem prodíral Blaise a pevně si tiskl dceru k hrudi. Když si jich Hermiona všimla, vykročila jim naproti, aby Blaise vtáhla do objetí, které jí trochu nemotorně opětoval.

„Ani na to nemysli, Láskorádová,“ upozornil Lenku Draco.

„Vůbec na nic jsem nemyslela, Draco,“ usmála se na něj.

„Jasně. A já mám duhu místo ocasu.“

Draco okázale ignoroval Blaisův pohled, když se odtáhl od Hermiony a postavil dceru na zem k Tauře. Nova Brigita Zabiniová jako by otci z oka vypadla, mimo hustou hřívu tmavých kudrn a ocelově šedé oči. Byla jen o šest měsíců mladší než Taura, a tak mezi dvěma bystrými děvčaty rostlo přátelství dočista samo.

„Odkdy objímáš Grangerovou?“ tázal se Draco Blaise, když se k sobě dostali.

„Otázka by asi měla znít, odkdy objímá Grangerová mě?“ Zabini nahlédl do kočárku, o který se Draco opíral. „Je fajn vidět Thea pro změnu spát. Ještě jednu poznámku k Lence a vzbudím ho, jenom abych tě vytočil.“

Draco obrátil oči v sloup. „Ví, že si z ní jenom utahuju. Ty šediny ti nedělají dobře, s každou další jsi labilnější.“

„I ty se jich dočkáš, machře. Zvlášť jestli vám Theo bude dál vyřvávat okna z pantů.“

Pak se ale odmlčel a výraz mu potemněl. „Ale fakt, je v pohodě?“

„Ano, naprosto. Poslední kontrolu měl minulý týden.“

„Nic jsi neřekl.“

„Grangerová nechtěla lidem přidělávat starosti. Je v pořádku.“

„No dobře.“ Pak se Blaise zazubil a přátelsky Draca praštil do ramene. „Chvíli jsem sral kozí bobky.“

„Já taky,“ zahučel Draco.

„Bacha,“ zpozorněl Blaise. „Klan rudovlasců.“

V okamžiku, kdy ta slova Blaise utrousil, jeho kmotřenec rozespale zamrkal a vzápětí začal na protest fňukat a ošívat se. Draco dítě s nadávkami bleskurychle zvedl do náruče, aby potlačil vypuknutí krize. Když se ohlédl přes rameno, spatřil je taky. Neblížili se jen Ron s Katie a jejich děti, ale také rodiny Freda, George a Billa. Valili se k nim jako zrzavá lavina.

„Podle mě má Theo na Weasleyovy alergii,“ prohlásil Draco.

„To nejde mít,“ odporovala Taura. „Ale třeba se mu nelíbí červená.“

Draco s Blaisem svorně vyštěkli smíchy. „Pořád mám naději, že skončíš ve Zmijozelu, příšerko,“ povzdychl si Draco a pohladil ji po vlasech.

Klan se vetřel na území Malfoyových a Zabiniových s nemalými obtížemi, koneckonců čítal šestnáct hlav. Ron s Katie měli tři děti, šestiletá dvojčata Mila a Huga a mladší Lilu. George a Angelina přišli s oběma syny, Maxem a Jonahem. Fred s manželem Leem Jordanem adoptovanými dcerami, Maisie a Eleanorou. A někde za nimi se jako vždy tyčil Bill s Fleur a Victoire.

Draco rozhodně nedokázal všechna jména přiřadit ke správným obličejům a pochyboval, že to zvládají oni sami, ale Grangerová znala každého z nich a ke každému se hrnula pro objetí. Zvedaly se mu koutky úst, když ji přitom sledoval. Bylo utěšující ji po tom pekelném roce zase vidět ve společnosti přátel uvolněnou a radostnou.

„Ahoj, Draco!“ prodral se k němu Fred. „Jak je?“

„A který že jsi ty?“ utrousil Draco žertem, zatímco se stále pokoušel oddálit Theův výbuch.

„Zdar,“ přidal se k nim Ron a stanul po bratrově boku. „Sedl sis na kaktus, Malfoyi?“

„Bylo mi fajn, než mi tvoje armáda probudila dítě.“

„Teddy s tebou není?“ zeptal se Fred.

„Běžně ho nosím po kapsách.“

„Tady ho máme!“ zaburácel Ron přes půl nástupiště a zamával. „A s ním i Harryho a Ginny!“

„Srdce mi plesá,“ hudroval Draco. „Množíte se geometrickou řadou.“

Rozrostlá tlačenice se zavlnila a jako šíp zamířila k posledním příchozím. Draco využil nastalého ruchu a zaujatého a částečně ukonejšeného syna vrátil zpět do kočáru. Spolu s Harrym a těhotnou Ginny se ke skupině blížili i Teddy a Andromeda. Dva nejmladší Potterovi, James a Albus, se řítili vstříc ostatním a táhli za sebou Teddyho, až je zcela pohltil dav jeho příznivců.

„U Merlinových spodků,“ utrousil Blaise k Dracovi. „Nemyslíš, že je tu málo lidí, co ho přišli vyprovodit?“

„Víc už jich být nemůže.“

„Ahoj, hoši.“ Andromeda se zjevila jako přízrak a ihned vtáhla Blaise do objetí. „Děkuji, že jste dnes přišli.“

Přestože jí zářily oči i úsměv, Draco poznal, že plakala. „Držíš se?“

„Jsem jen šťastná, že za Teddym přišlo tolik lidí. Neptej se mě, jak mi je, jenom se to zhorší.“

„Andromedo!“ zajásala Hermiona a s Lenkou se k nim připojila. „Jak se ti daří? Jsi -“

„Ticho, Grangerová,“ skočil jí Draco do řeči. „Nedráždi ji.“

Nástupištěm se rozlehlo táhlé zapískání Bradavického expresu a pomalu sláblo, když průvodčí oznamoval odjezd za deset minut.

„Božínku,“ zděsila se Hermiona a těkala očima mezi Andromedou a Dracem. „Měli byste se jít rozloučit.“

„K čertu,“ vzdychl Draco. „Hovno se loučí líp než já.“

„Táto, tys nadával,“ prohlásila Taura a pohrozila mu prstem jako namíchnutá učitelka. „Dvakrát.“

„Práskačko,“ opáčil a pohlédl na Hermionu. „Vážně je to tvoje dcera.“

Hermiona se na něj něžně usmála a uchopila jeho tvář do dlaní, protože nemohla nevycítit, že je napjatý jako struna. „Běž. Rozluč se s Teddym.“

V tu chvíli Draco ten těžký balvan v hrudi identifikoval jako smutek z pomyšlení na Teddyho odjezd. Tolik si toho chlapce oblíbil, měl ho rád daleko víc, než by před jedenácti lety jenom doufal. Věděl, že pro Teddyho se stal starším bratrem, občas snad i otcem. Stejně jako Potter. Ačkoliv si nerad připouštěl, že zrovna oni dva znamenají tolik pro jednoho člověka.

Draco s Andromedou našli Teddyho u Harryho. Celé nástupiště se ponořilo do mručivého ticha, to když se členové rodin smutně loučili s prváky, než nastoupí do vlaku.

„…uvidíme o Vánocích,“ říkal zrovna Harry. „Věř mi, že ti to rychle uteče.“

„Věřím,“ kývl Teddy a natáhl se pro objetí. „Budeš mi chybět.“

„Taky mi budeš chybět.“

Potom Teddy stočil posmutnělé oči k Dracovi a Potter se od nich vzdálil.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Draco svého bratrance.

„Budu v pohodě.“

„Jo, budeš. Jenom si pamatuj, jestli nebelblbci začnou žvatlat o zlotřilém lordovi, budeš je ignorovat a vrátíš se vzdušnou čarou domů. Jasné?“

Teddy se polovičatě zachechtal. „Budeš mi chybět.“

„Ovšemže budu.“

Teddy k němu bez varování přiskočil a mocně ho objal kolem hrudi, kam jen dosáhl. „Vím, že nesnášíš objímání, ale…“

„V pohodě,“ pousmál se Draco a pohladil ho po zádech.

Když se odtrhl a konečně obrátil k Andromedě, které už tekly slzy proudem, Draco poodstoupil a ocitl se po boku Pottera.

„Mě objímal déle.“

Harry si odfrkl. „To teda ne.“

„To teda jo.“

„Co říkáš na celou tu věc s Mrzimorem?“

Draco nenuceně pokrčil rameny. „Mně to nevadí. Tobě?“

„Vůbec.“

„Lháři.“

„Říká ten pravý.“

Vyměnili si letmý, ale vědoucí pohled, právě když mezi cihlovými pilíři zaznělo poslední pronikavé zapískání. Teddy své babičce řekl, že ji má rád, a objal ji mnohem déle než Draca i Harryho dohromady. Potom zamával všem, kteří jej přišli vyprovodit, a nastoupil.

Draco cítil, jak se mu Hermiona přivinula k boku a objala jej kolem pasu. Položil dlaň na její paži a políbil ji do vlasů. Dcera ho zatahala za druhou ruku, a tak ji zvedl, aby lépe viděla na odjíždějící vlak. Blaise k nim přistrčil kočár a Draco shlédl do korby a zahleděl se na chvíli na spícího syna. Andromeda stála opodál; sice s promáčeným kapesníkem, ale zato se širokým úsměvem. Vlak se rozvrčel jako netrpělivý drak a pak se plouživě rozjel. Teddy i jeho dva noví společníci zběsile mávali z okna kupé.

„Na tohle se vážně netěším. S Taurou a Theem,“ zamumlala mu Hermiona.

„To ani já,“ přiznal Draco tiše a stiskl Tauru o něco pevněji. „Ale na to máme ještě čas.“

Ale jak se vlak vzdaloval a Teddy mizel v dálce, uvědomil si, že ten čas uběhne rychle. A tu obavu konejšil jenom fakt, že to bude v pořádku. Že všechno bude v pořádku. Protože všechno bylo, jak má být.