Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3., část 2. Druhý rok: Vlk za dveřmi

„Tak dobrá,“ řekla rázně, „začneme s prací? Vyžádala jsem si speciálně vás, abyste mi pomohl s mým projektem.“

„A co je váš -“ Ta slova sotva opustila mé rty, když jsem očima sklouzl ke jmenovce na stole.

Hermiona Grangerová. Podpůrné služby pro vlkodlaky.

„Vlkodlaci!“ vyhrkl jsem. Předpokládal jsem, že její práce zahrnuje domácí skřítky. A vzpomněl jsem si, proč bylo během všech těch let, kdy jsem působil jako špión, mou zásadou nikdy nic nepředpokládat.

Grangerová na mne zírala. „Ano, vlkodlaci. Máte s tím problém, pane profesore?“

Zamračil jsem se. „Neříkejte mi ‚profesore‘. Může to být ‚pane Snape‘, a ne, nemám s vlkodlaky problém.“

Ne že bych to připustil. Vzhledem k tomu, že svatý Lupin byl jednou z vyznamenaných válečných obětí, bylo by pošetilé říci cokoli jiného.

„Pane Snape, byl mi přidělen projekt, a s ohledem na jeho povahu uvidíte, že pro vás bude přirozené mi s ním pomoct. Proto jsem požádala, abych letos mohla vést vaše veřejně prospěšné práce.“

Byl jsem v pokušení zamnout si rukama a prohlásit: „Bezva“. Místo toho jsem se s nucenou zdvořilostí zeptal: „Co ode mne očekáváte?“

„Dovolte, abych vám to vysvětlila. Teď, když někteří lidé, kteří se aktivně zasazovali o nepřiznání základních práv vlkodlakům, už neřídí -“

„Pokud myslíte tu mrchu Umbridgeovou, řekněte to rovnou.“

Grangerová na mne vrhla lstivý úsměv. „Jak jsem říkala, konečně existuje šance, aby vlkodlaci žili důstojným životem. Už je v běhu legislativní proces, který zruší zákony zakazující najímání vlkodlaků. Za několik týdnů začne ministerstvo prosazovat, aby všichni vlkodlaci v zemi měli snadný přístup k vlkodlačímu lektvaru a aby byli nezaměstnaní vlkodlaci registrovaní a zahrnutí do programu odborné přípravy nebo hledání zaměstnání.“

„Velmi ambiciózní,“ poznamenal jsem. „A jak přesně do toho zapadám já?“

„Jste velmi dobře obeznámený s vlkodlačím lektvarem, pro- pane Snape. Navrhuji tedy toto: nejdříve je třeba, abyste zkontroloval výrobu vlkodlačího lektvaru ve svatém Mungovi, pak -“

„Zkontroloval výrobu!“ vyhrkl jsem. „Co přesně mi dává pravomoc kontrolovat mistry lektvarů ve svatém Mungovi?“

„Je to jen na oko,“ odpověděla věcně. „Musíte udělat jedinou věc, dívat se na ně tak dlouho, abyste mohl potvrdit, že to dělají správně. Pak pošleme dopisy všem registrovaným vlkodlakům v Británii a informujeme je, že je navštíví úředníci z ministerstva, aby si s nimi promluvili o nových zákonech a povzbudili je, aby se přihlásili o vlkodlačí lektvar a do programu odborné přípravy. Není třeba dodávat, že předchozí režim si mezi vlkodlačí populací žádné obdivovatele nezískal. Nic překvapivého, že nám nevěří. Ráda bych si myslela, že budou ochotní se zaregistrovat okamžitě, ale může to chtít trochu víc přesvědčování, než je možné zvládnout jedním dopisem a návštěvou.“

Celou tu řeč zvládla prakticky bez nadechnutí. Bylo mi docela líto Pottera a Weasleyho kvůli tomu, s čím se museli po celá ta léta potýkat.

„Stále tomu nerozumím. Proč nemůžete jednoduše říci, že vlkodlačí lektvar, který tam vyrábějí, je uspokojující? Proč mne potřebujete k -“ zarazil jsem se, když mi náhle svitlo. „Aha,“ řekl jsem a nebezpečně přimhouřil oči, „už chápu vaši malou hru, slečno Grangerová.“

Teď poprvé vypadala trochu ustaraně. „Promiňte?“

„Na mistrech lektvarů od svatého Munga není nic špatného, kromě toho, že to nejsou váleční hrdinové, že?“

Zrudla. „Jenom jsem myslela, že by tomu lidé mohli věnovat víc pozornosti, kdybyste to potvrdil osobně.“

Nemohl jsem si pomoci, byl jsem ohromen. „Domníváte se, že spojení mého jména s vaší kampaní, které si přejete, jí skutečně pomůže? Zjevně jste úplně zešílela, Grangerová!“

„Máte Merlinův řád první třídy. Mistři lektvarů od svatého Munga ne.“

Stiskl jsem si kořen nosu. Ze všech šílených, absurdních nápadů...

„Nepředpokládám, že bych měl v tomto na výběr, že ano?“

„Doufala jsem, že by se vám ten nápad mohl líbit,“ odvážila se říci, „ale možná bychom mohli upustit od osobní podpory.“

„Upustit od – co přesně to tedy pro mne znamená?“ protestoval jsem.

„No, budu potřebovat někoho, kdo by se mnou šel navštívit všechny vlkodlaky a jejich rodiny,“ pronesla opatrně.

Jak mohli Potter s Weasleym tu holku snášet? Zcela vážně jsem ji chtěl na místě uškrtit. Loňský doučovací projekt byl aspoň z mého oboru. Tohle bylo... tohle bylo...

Než jsem dokázal najít příhodný výraz, Grangerová vytáhla kalendář.

„Tak tedy, kdy můžete začít?“

xxx

Strávili jsme čtvrt hodiny postáváním v lektvarové laboratoři svatého Munga, zatímco fotograf z Denního věštce pořizoval naše snímky. Následujícího dne se článek s názvem ‚Začíná nová iniciativa ministerstva‘ objevil na titulní stránce a představil program, jak začlenit vlkodlaky zpět do společnosti. Program byl líčen jako odvážný a chytrý, zatímco já osobně jsem byl přesvědčen, že je beznadějně optimistický a naivní. Lepší část dvou hodin jsem se podepisoval vedle jména Grangerové na desítky dopisů, zasílaných ‚cílové skupině‘, oznamujících naši blížící se návštěvu.

Uměl jsem si představit sovy, létající sem a tam přes celé Britské ostrovy, pouštějící dobré zprávy Hermiony Grangerové do klína vlkodlakům, vytrženým z kouzelnické společnosti Dolores Umbridgeovou a jejími kumpány.

Kdybych já byl vlkodlakem, s nímž mocné ministerstvo kouzel zacházelo jako s odpadem, pravděpodobně bych dopis pošlapal a potom zardousil sovu, než by dokázala uniknout otevřeným oknem. Jak Grangerová přesvědčila vedení, že se vlkodlaci budou ke svému novému patronovi hrnout s absolutním nadšením?

Snažil jsem se ji varovat.

„Nebuďte překvapená, pokud nás nepřijmou tak, jak očekáváte,“ podotkl jsem, když jsme se přiblížili k osamělému statku někde v Yorkshiru. Byla to naše první zastávka na tom, co jsem pojmenoval ‚Vlkodlačí turné‘.

„Jsem si jistá, že budou přinejmenším zdvořilí,“ odvětila, naprosto neochotná zabývat se myšlenkou, že nás při prvním letmém pohledu proklejí do zapomnění.

 „Dobře,“ odsekl jsem. „Jen mějte hůlku připravenou, ano?“

Zaklepala na dveře. Otevřela starší žena, která si nás podezíravě prohlížela, jak se dalo předpokládat.

„Dobrý den,“ začala Grangerová rozzářeně. „Jsme z ministerstva. Předpokládám, že jste nedávno dostali sovu, týkající se našich nových podpůrných programů? Jsem Hermiona Grangerová a toto je Severus Snape.“

Nastalo krátké ticho, pak se žena laskavě usmála a otevřela dveře dokořán.

„Prosím, pojďte dál! Sem návštěvy nepřicházejí často. Sedněte si na židle u okna. Jsou mnohem pohodlnější než stará hrbolatá pohovka. Davey! Máme společnost!“ zavolala do patra tenkým nakřáplým hlasem. „Můj syn Davey bude za chvilku dole. Chtěli byste trochu čaje?“

„Prosím, nedělejte si s námi starosti,“ řekla jí Hermiona. „Vlastně se nezdržíme dlouho.“

„Žádný problém, právě jsem uvařila čerstvý.“ Žena ihned vyrazila do kuchyně.

Úkradkem jsem pohlédl na Grangerovou, když jsme se usadili na tvrdé dřevěné židle. „To bude trvat věčně,“ zamumlal jsem. „Kolik jste říkala, že musíme těch návštěv absolvovat?“

„Celkem devadesát šest,“ prohlásila, a spěšně dodala „ale dnes už jen další tři.“

Jestliže každá návštěva proběhne takto, znamenalo to, že budu naložený v čaji až po nosní dírky.

„Nedá se očekávat,“ protáhl jsem, „že by nám kterýkoli vlkodlak místo čaje nabídl ohnivou whisky, že?“

Vrhla na mne škaredý pohled. Seděli jsme v tichu, dokud se žena nevrátila se dvěma šálky na podšálcích.

„Tak tady to máte. Dali byste si k čaji pár sušenek?“

„Děkujeme za nabídku, ale právě jsme jedli,“ odpověděla Grangerová mile.

„Samozřejmě,“ žena se rozzářila a uvelebila se na pohovce. „Udělalo se krásné počasí, že?“

Grangerová po mně střelila pohledem, který naznačoval, že bych se mohl zapojit do konverzace.

„Velmi příjemné,“ zamumlal jsem.

„Myslím, že jste z Londýna?“

„Ano,“ odpověděla Grangerová. Zjevně neviděla důvod, proč bych měl vysvětlovat, že nebydlím nikde poblíž Londýna, protože pokračovala: „Je opravdové potěšení dostat se z města. Máte štěstí, že žijete na tak krásném místě.“

„Ano,“ žena nadšeně přikývla. „Trochu daleko od všeho, ale velmi krásné.“

Grangerová složila ruce v klíně. „Je Davey... ten, kdo má problém?“ zeptala se jemně.

Ženina tvář pohasla. „Jo. Nevím, že by se o něj někdy předtím zajímala vláda.“

„Proto jsme tady. Rádi bychom to napravili.“

„Vím, že to může být otravné – jít na nervy sousedům a tak, ale nevím, že by si stěžovalo moc lidí.“

Grangerová zahájila rozhovor o různých nových výhodách, které by mohla poskytnout iniciativa ministerstva. Musel jsem obdivovat její nadšené přesvědčení – jakkoli pomýlené – že by dokázala levou rukou změnit názory většiny členů britské kouzelnické společnosti.

Pak jsem si připomněl; nedělala to levou rukou. Měla mne.

Spěšně jsem skryl to, co bylo poněkud hrubým posměšným odfrknutím, a když jsem to zvládl, zvedl jsem papír ze svého klína. Zatímco hovořily, něco mne upoutalo. Ztuhl jsem.

„Slečno Grangerová,“ přerušil jsem její popis divů nově osvíceného ministerstva kouzel. „Musím s vámi něco probrat.“

Vrhla na mne zničující pohled, v němž se zlost mísila s rozpaky, když kroky na nedalekém rozvrzaném schodišti oznámily příchod Daveyho.

„Co má tohle znamenat, mami?“

„Tihle lidi přišli od vlády, Davey. Chtějí ti pomoct.“

„Jak se máte, pane Cushmane?“ Grangerová vstala a nabídla mu ruku.

Příliš pozdě.

„Cushman? Spletla jste si dům,“ řekl jí muž.

Při probírání se dokumenty jsem si všiml, že vlkodlak u Cushmanů se jmenuje Roger – ne Davey. Výraz šoku a úděsu na tváři Grangerové byl k nezaplacení. Otočila se ke mně a ukázala na spis, jako by ji mohl nějakým způsobem zachránit.

„Vy nejste pan Cushman?“

„Jmenuju se Davey Bottersley. Cushmanovi jsou ti ujetí podivíni o farmu výš.“

„Ach.“ Její tváře byly rudé jak řepa. Bylo zřejmé, že přemýšlela o pravidlech utajení a očekávala, že sem každým okamžikem vtrhne tým obliviátorů.

„Dobrá, už půjdeme,“ řekl jsem uhlazeně a okamžitě vstal. „To je naše chyba. Omlouvám se, že jsme sem vnikli.“

Vzal jsem Grangerovou za paži a nasměroval ji k východu, když se zastavila a zeptala: „Jen pro zajímavost, čím přesně obtěžujete sousedy, ech, Davey?“

„To není podstatné, Grangerová!“ zasyčel jsem jí do ucha. Měl jsem odpor k dalšímu plýtvání časem.

„Rád nechávám holky ve městě kouknout na mý nádobíčko,“ řekl Davey Bottersley s chlípným pohledem. „Chceš se mrknout, panenko?“

Protlačil jsem oněmělou Grangerovou dveřmi a chvatně jsem přes rameno zamumlal: „Zapomeňte!“ Pohlédl jsem zpátky, abych se ujistil, že Davey a jeho matka mají rozostřené, zmatené výrazy, a zavřel jsem za sebou.

„Tomu nevěřím!“ mumlala Grangerová zuřivě. „Byla jsem si jistá  – místo jsem dvakrát zkontrolovala – kdyby mě jen napadlo porovnat...“

„Není to příliš příznivý začátek,“ řekl jsem, když jsme spěšně stoupali po cestě, „i když se zdá, že jsem přece jen měl pravdu.“

„Pravdu?“ vyhrkla a její tváře karmínově zaplály. „Pravdu v čem?“

„Naše přijetí nebylo takové, jaké jste očekávala, že? I když váš přítel Davey zcela určitě má vlčí vlastnosti...“

Vypadala, jako by mne chtěla praštit. Byl jsem docela potěšený; nejenže byla pěkně rozpačitá, ale navíc jsem udělal vtip – to slovo, říkalo se, ani nebylo v mém slovníku.

xxx

Léto končilo, když jsme vykonali poslední návštěvy u vlkodlaků. Jakmile jsme přišli na správné adresy, byli jsme obvykle přijímáni s rezervovaným respektem. Více než několik vlkodlaků a jejich rodin nám řeklo, co si myslí o zacházení, jemuž byli vystaveni během posledních let, a vyjádřili pochybnosti, že ministerstvo kouzel dokáže splnit to, co jim Grangerová slibuje. Bylo to sotva překvapením a my jsme tyto domy opouštěli bez záruky, že se vlkodlaci budou zabývat tím, co nabízíme.

Zjistil jsem, že na jaře a v létě nebyly tyto návštěvy nepříjemným způsobem trávení volného času. Grangerová byla působivou silou, když se pro něco nadchla. Nejenže byla oddaná své věci, měla také odhodlání dohlédnout, jak probíhá. Bylo dobře, říkal jsem si, že ji Potter přibral, aby spolu zbavili svět Voldemorta. Bez ní by Potter a Weasley nepochybně stále ještě seděli v nebelvírské společenské místnosti, škrábali se na hlavě a pokoušeli se přijít s nějakým plánem.

Také jsem se dozvěděl – ať už jsem chtěl nebo ne – že Fleur Weasleyová je znovu v očekávání, Harry Potter a Ginny Weasleyová se neoficiálně zasnoubili, a že Grangerová byla hluboce znepokojena Ronem Weasleym a jeho neschopností přenést se přes Fredovu smrt.