Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3., část 1. Druhý rok: Vlk za dveřmi

Vánoce přinesly další šunku od Derbyshirského obranného spolku čarodějek a opětovnou nabídku k sňatku od staré panny z Cornwallu. Tentokrát mne žádní neznámí lidé nepozvali ke sváteční večeři, místo toho přišla řada pozvánek na vánoční večírek od pomýlených duší, které si mne očividně spletly s jiným Severusem Snapem. Obdržel jsem množství dopisů, včetně jednoho od Grangerové, přála mi veselé Vánoce a děkovala za pomoc při přípravě na OVCE. Všechny předměty zvládla brilantně, napsala, což mne vůbec nepřekvapilo.

Našel jsem také pohlednici od Harryho Pottera. Ačkoli si troufám říci, že nikdy nebudeme blízkými přáteli, zdá se, že se snášíme lépe. Určitě je to důsledek faktu, že nás spojuje Lily, což je téma, kterého jsme se jen stěží dotkli. Když jsem se zotavoval u svatého Munga, Potter mne přišel navštívit.

„Rád bych odpočíval, prosím,“ řekl jsem netrpělivě, když se závěsy u postele se zašustěním otevřely. Celý den do mne rýpali a šťouchali. Byl jsem z toho unavený.

„Zdravím, profesore Snape.“

Prudce jsem zvedl hlavu a vyschlo mi v ústech. Ten, jehož jsem toužil vidět ze všech nejméně, stál u nohou mé postele.

„Pane Pottere,“ zašeptal jsem.

Pomalu přistoupil blíž. „Nebudu vás obtěžovat dlouho,“ řekl se zjevným váháním v hlase. „Slyšel jsem od profesorky McGonagallové, že jste se probral, vede se vám dobře a chtěl jsem vás vidět.“

„Vypadám jako někdo, komu se daří dobře?“ zavrčel jsem.

„No, vypadáte mnohem lépe, než když jsem vás viděl naposledy,“ odpověděl a s námahou se kysele usmál.

Zamrkal jsem. „Pro jednou,“ řekl jsem opatrně, „s vámi musím souhlasit.“

Nesměle, jako by si nebyl jistý, že mu bude dovoleno zůstat, klesl na židli u postele.

„Já – ehm – chtěl jsem říct, jsem rád, že jste to zvládl,“ pronesl. „Nezasloužil jste si umřít.“

„Viděl jsem seznam obětí, Pottere. Pomineme-li Voldemorta, kolik z nich si zasloužilo zemřít?“

To ho vylekalo, takže na chvíli zmlkl. „Špatně jsem zvolil slova. Omlouvám se,“ dokázal ze sebe vypravit.

Byl to pro mne nesmírně zvláštní pocit, obhajovat práva nedávno zesnulých, a ještě k tomu ze všech lidí na světě právě Pottera napomínat kvůli necitlivosti. To jsem rozhodně nebyl já, o tohle jsem se ani trochu nestaral.

„Jde o to, že vám chci poděkovat,“ vyhrkl. „Bez vás a bez toho, co jste udělal, bychom nikdy nedokázali vyhrát.“

Což byly jen podvody a dvojakost nejvyššího řádu.

„Udělal jsem to, co jsem musel,“ řekl jsem jednoduše.

Přikývl. Krátce sklopil oči a pak vzhlédl. „On nás oba využíval, že?“

Nebylo třeba definovat, kdo je to ‚on‘.

„Ano, využíval.“

„I když to nakonec vyšlo,“ poukázal.

Pokrčil jsem rameny. Ještě jsem nečetl dost novin, abych si mohl utvořit pevný názor na poválečnou situaci. Je pravda, že Voldemortova smrt byla dobrá věc, ale zůstalo mnoho mezer, kterým jsem prostě nerozuměl.

„Rád bych slyšel vaši verzi událostí,“ řekl jsem.

Přikývl. „Jistě. Ale nejdřív...“ Sáhl do kapsy a vytáhl fiolu. „Řekl bych, že jsou vaše,“ poznamenal téměř plaše.

Strnul jsem při pohledu na vířící substanci. Už jsem si zvykl na omezenou přítomnost těch vzpomínek v mé mysli a nebyl jsem si zcela jistý, zda je chci zpátky a s nimi bolest, kterou působily. Nebo, zašeptal tichý hlásek v mé mysli, je setkání s Lily učinilo méně bolestnými? Otevřel jsem ústa, abych promluvil, ale nevyšlo z nich nic, slova se zadrhla.

„Jste v pořádku, pane?“ Potter vypadal znepokojeně.

Přikývl jsem, svému hlasu už jsem nedůvěřoval.

Pohlédl na lahvičku ve své ruce. „Chci říct, jsou vaše. Je mi to opravdu... líto. Teď už všecko chápu a je mi to – opravdu, opravdu líto.“

Zdálo se, že se z mé mysli vypařila každá z posměšných, pohrdavých frází. Celý jsem se roztřásl; chtěl jsem uprchnout z pokoje, ale mé zrádné tělo odmítlo spolupracovat. Dokonce i dýchání se teď zdálo být obtížné. Potter začal znovu mluvit, což bylo dobře. Byl jsem si jist, že kdybych se pokusil cokoli říci, vydral by se mi z hloubi duše výkřik utrpení. Co se mi to přihodilo?

Naštěstí na mne Potter vrhl jediný pohled a rozhodl se, že je zřejmě potřeba zavolat léčitele. Dostal jsem uklidňující lektvar a Potterovi ukázali dveře. Vrátil se další den, když mé emoce už nebyly tak vypjaté, a zdvořile, podrobně jsme si promluvili o válce. Zjistil jsem, že se na něj skutečně mohu podívat a vidět Lilyiny oči, aniž by mne bodlo u srdce.

xxx

Začátkem ledna přišel dopis od ministerstva kouzel. Minerva oznámila, že letos nebude dohlížet na mé povinnosti v oblasti veřejně prospěšných prací. Místo ní padne tato povinnost na někoho jiného, kdo bude brzy jmenován. Povzdechl jsem si. Minerva byla aspoň známá veličina. Škoda, že Grangerová nepotřebuje dalších dvě stě hodin doučování. Rozhodně mi to nepřinášelo potěšení, ale pomáhat v této roli jí  bylo snadné. Poslední rok války jí zchladil hlavu natolik, že už nenadskakovala na židli, aby vyplivla odpověď. Místo toho přemýšlivě a pečlivě zvážila cokoli, co jí bylo předloženo, bez skryté touhy po uznání, která trvala šest dlouhých let. Grangerová dospěla; předpokládám, že tohle s lidmi udělá válka.

Zatímco jsem působil jako soukromý učitel Grangerové, začal jsem podomácku připravovat lektvary a prodávat je. Nechtěl jsem pracovat pod něčím vedením v jedné ze dvou velkých lektvarových společností, ani jsem nechtěl být svázán každodenní ubíjející rutinou farmaceutické přípravy ve svatém Mungovi. Všechny tři instituce mi nabídly místo, navzdory faktu, že jsem o ně nežádal. Byl to důsledek pokračujícího poválečného nekritického obdivu, fenoménu tak směšného, že jsem občas měl chuť řvát. Kdybych učil někoho z těch kouzelníků nebo čarodějek, kteří mi nabízeli práci, samozřejmě by mne znali lépe. A i kdybych je neučil, určitě slyšeli o mé pověsti. V každém případě se práce pro sebe a u sebe doma zdála mnohem lepší volbou. I když bych svůj podnik nenazval nespoutaně lukrativním, přinejmenším nesl takový zisk, abych se mohl najíst a zaplatit účty.

Den poté, co dorazil první dopis z ministerstva, se v mém okně objevila další sova. Podle pokynů jsem se měl hlásit slečně H. Grangerové v Odboru pro regulaci magických tvorů, oddělení bytostí. Takže tam ta holka skončila? Měl jsem tedy pravdu – ministerstvo bude brzy ovládnuto domácími skřítky.

xxx

Na Ministerstvo kouzel jsem dorazil v krásný jarní den. Bohužel vkročit do této hrobky má za následek, že se i to nejkrásnější počasí pokazí. Pět měsíců strávených v zadržovací cele není nic, co by zmírnilo pocit, že v okamžiku, kdy sem vstoupíte, jste odsouzeni ke zkáze. Ve výtahu jsem zmáčkl tlačítko do čtvrtého podlaží.

„Profesore Snape!“

Grangerová vyskočila z křesla a nadšeně mi potřásla rukou. Vypadala téměř stejně jako před rokem, kdy jsem ji viděl naposledy. Výrazně se jí však zlepšila barva tváří, také trochu přibrala a už se nepodobala kostlivci.

„Slečno Grangerová,“ řekl jsem a usedl do křesla, na které mi pokynula přes přetékající stůl.

„Jak se máte, pane profesore?“ ptala se dychtivě.

„Docela dobře, děkuji.“

„Slyšela jsem, že jste si založil vlastní lektvarovou firmu.“

„Není to přesně firma,“ namítl jsem a začal popisovat svou zásilkovou službu.

Na rozdíl od většiny lidí, jejichž oči po počátečním projevu zájmu pohasly, Grangerová naslouchala každému slovu.

„To je úžasné,“ řekla a v jejím hlase nebyla ani stopa po nucené zdvořilosti. „Jsem ráda, že můžete dělat něco, co vás pro změnu baví.“

„Myslíte si, že mne netěšilo učit?“ zeptal jsem se a zvedl obočí.

„Myslím, že jste to nenáviděl,“ odsekla a v očích se jí zablesklo.

 „Myslíte správně.“ Koutky úst se mi zachvěly v tom nejslabším náznaku úsměvu. Krátce jsem se rozhlédl po nevelké místnůstce, která byla její kanceláří. „Jak se vám líbí vaše práce, slečno Grangerová?“

„Je báječná,“ nadchla se. „Bála jsem se, že mě nevezmou. Myslela jsem, že skončím na ústředí famfrpálové ligy. Ron v to samozřejmě doufal.“

„Pan Weasley tam pracuje?“ otázal jsem se.

Chvíli vypadala rozpačitě, ale pak se její výraz rozjasnil. „Ne, jen doufal, že tam budu mít místo a on se jako první dozví všechny novinky. Stále pracuje s Fredem v obchodu s žertovnými předměty.“

„A jak se pan Weasley má?“ Ve skutečnosti mne to nezajímalo, ale mohl jsem o tom chvíli pohovořit. Kromě toho, když mluvila o Weasleyovi a přeživším dvojčeti, její tvář lehce potemněla.

„Je v pohodě.“ Obrátila se ke stohům papírů na stole před ní.

„A pan Potter?“

„Má se docela dobře. Pracuje jak šílený na bystrozorském výcviku. Nemá moc volného času.“

„Zajisté. Jak se vede vaší matce, co její potíže s pamětí?“

Z její tváře zmizela poslední stopa po úsměvu. „Lépe, i když se ještě nemůže vrátit do práce.“

„Stále se dívám po zprávách o vývoji nějakého lektvaru, který by mohl pomoci.“ Tuto výzvu jsem přijal minulého roku, ale bez úspěchu. I když bych nemohl říci, že se nějak zvlášť starám o Lynette Grangerovou, pořád jsem zkoumal lektvarové časopisy a hledal něco, co by mohlo být prospěšné.

„Děkuji,“ řekla, ale nepohlédla mi do očí.

„Slečno Grangerová, smím navrhnout, abyste znovu zvážila koncept nesení břemene viny? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to není nic doporučeníhodného.“

Teď mi pohlédla do tváře naplno a já jsem poznal, že si pod veselým, milým vzhledem vyvinula svůj vlastní soubor vnitřních démonů. A náhle se okenice zavřely.

„Tak dobrá,“ řekla rázně, „začneme s prací? Vyžádala jsem si speciálně vás, abyste mi pomohl s mým projektem.“

„A co je váš -“ Ta slova sotva opustila mé rty, když jsem očima sklouzl ke jmenovce na stole.

Hermiona Grangerová. Podpůrné služby pro vlkodlaky.