Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2 – 1. část ze tří

Dracova odměna za zachování jeho mužné neposkvrněnosti přišla již následujícího dne. Ačkoli nejprve se musel nechat zmlátit.

Přislíbil Potterovi na to dopoledne tréninkový zápas, pokud budou jejich hlášení v pořádku, což – soudě dle Potterovy nečitelné tváře – byla. Takže se to zdálo fér.

Bezprostředně poté, co otevřeli tréninkovou místnost a procpali se mezi lidmi, kteří odpočívali na lavicích nebo vzpírali činky, si Draco všiml, že žíněnky se vyprázdnily, jakmile k nim zamířili. Oba s Potterem již kroužili okolo sebe, laviček a posilovacích strojů a zírali jeden na druhého, připraveni na cokoli, co mělo přijít.

„Víš co, Malfoyi?“ promluvil Potter a jeho hlas se vinul vzduchem obdobně, jako když jeho ruka ovinula jílec ohnivého meče. „Můžeš mít první ránu.“

Draco si kdesi na pozadí mysli uvědomoval, že není příliš chytré trvat na boji s někým, kdo jej dennodenně masakruje a jehož představa dobře stráveného odpoledne zahrnuje masovou genocidu ghúlů. Rozhodně se mu nezamlouvaly ani následné modřiny a nikdy nebyl ten typ, který zahajuje bitku, ačkoliv když už jednou začali, nedržel se zpátky.

„Jak laskavé,“ protáhl a tvrdě Pottera praštil. Zastihl jej nepřipraveného, takže padl na záda a naštípl lavičku. „Fakt sorry,“ řekl, když na něj Potter upřel divoké zelené oči, vydávaje přitom nesouvislé vrčení. „Proč ses nepřipravil?“

Samozřejmě, zlepšoval se každým dnem. A tohle je výzva, pomyslel si Draco, zatímco sledoval, jak se Potter zvedá a staví proti němu, a záměrně se natáčel zády k žíněnce, kam přistání nebude tak bolet. Potter byl velmi dobrý, ale ať se Draco propadne, jestli mu cokoli usnadní.

Potter udeřil, pro začátek lehce, a Draco padl. Několik uplynulých týdnů se učil padat a už tomu přišel na kloub; dopadl ladně, přetočil se a podrazil Potterovi nohy, ještě než si stačil uvědomit, že jej Draco plánuje stáhnout s sebou. Jakmile byl Potter na zemi, kopl jej Draco do žaludku, ale minul a zasáhl žebra.

Bylo to jako famfrpál, nebo alespoň jak měl famfrpál vypadat: žádná paralyzující úzkost z toho, kolik vás sleduje lidí nebo že potopíte svůj tým, který čirou náhodou vlastní jako jediný ve škole profesionální famfrpálová košťata: jen burácející krev v žilách, jeden na jednoho, zkouška, kdo je opravdu, skutečně lepší.

„Zlepšuješ se,“ konstatoval Potter hlubokým hlasem, nejspíš protože byl právě nakopnut do žeber.

Draco se zvedl. „Já vím,“ opáčil, a pak se Potter pohnul jako had a vykroutil zpod něj nohy a Draco si uvědomil, zatímco zády dopadl na žíněnku, že se především vůbec neměl na ty nohy zvedat, dokud se nacházel v Potterově dosahu.

V tom okamžiku se Potter ocitl na něm, jednou rukou mu přišpendlil k zemi rameno a kolenem hruď, druhou paži opřel vedle Dracovy tváře a vzepřel se nad ním. Pak se na něj zašklebil. „Ještě nejsi dost dobrý,“ zapředl. „Ještě ne. Vzdáváš se?“

„To si nemyslím,“ odvětil Draco a tvrdě se zakousl do zápěstí vedle hlavy.

Nebelvírský tupec: pořád zapomíná, že Draco je vždy připraven kousat. A tahat za vlasy.

Potter vyjekl a Draco mu uštědřil úder loktem do šíje. Tentokrát si naštěstí včas vzpomněl na lekci o bezpečné vzdálenosti a vzápětí vyskočil znovu na nohy. Ucítil krev v ústech. Teď se mohl šklebit on.   

Potter, který se krčil na zemi a vypadal připravený k útoku, mu po chvíli škleb oplatil. Posadil se a čekal na Dracův pohyb, kterýžto Draco moudře neudělal.

„Mohu tady postávat celý den,“ nadhodil. „Opravdu se mi tu líbí. Je tu klid. Nikdo na mě neútočí.“

„Věci se mění, Malfoyi,“ pravil Potter a vrhl se po něm.

Dracovi se jen tak tak podařilo uhnout jeho pěsti, a pak se znovu pokusil podkopnout Potterovi nohy, v tom okamžiku ho ale Nebelvír popadl za ruku, téměř mu ji vykloubil z ramene a Draco skončil na zemi s paží zkroucenou na zádech a s Potterovým kolenem v kříži.

„Mmmf,“ postěžoval si do žíněnky.

„Pustím tě, když nebudeš kousat,“ zdůraznil Potter. „Někteří z přítomných krvácejí.“

Draco pozvedl hlavu ze žíněnky o píď, jež podmiňovala život. „Někteří z přítomných nemohou dýchat,“ oznámil za současného testování pevnosti Potterova sevření. Bylo pořádně pevné.

Potter se sklonil k jeho uchu a zašeptal: „Tak se vzdej.“

„Tak fajn,“ poslechl Draco. „Pro teď. Pusť mě.“

Potter tak učinil a Draco se vyškrábal na nohy a cítil, jak na něj všechny svaly hulákají zoufalé výčitky. Potter si ošetřoval krvácející zápěstí.

„Dobrý boj,“ řekl, stejně jako to řekl poprvé.

Draco pozvedl obočí. „Příští bude lepší.“

Potter se zasmál, krátký lehký zadýchaný zvuk z hloubi hrdla, a odtušil: „Těším se na to.“  

*  

Následně se dočkal své odměny.

Právě archivoval záznamy svých a Potterových případů – jelikož předpokládal, že archivace bude další věcí mimo Potterovy těžce limitované schopnosti – když vešla Katie. Při pohledu na něj se usmála a on chtěl její úsměv vzít a celý den si jej schovávat v kapse.

„Ahoj,“ řekla. „V poslední době tě moc nevídám.“

„Moje oddanost je nezměněná a neměnná,“ odvětil Draco a zasmál se, jako by to nemyslel vážně. Uvědomoval si, že ten smích nezněl moc přesvědčivě.

Také se zasmála, trochu stísněně, jako by se k němu připojila pouze ze zdvořilosti.

„Já jsem – vedete si opravdu dobře,“ řekla svým jemným hlasem. „Ty a Harry. Slyšela jsem o té mořské obludě a protidrogovém zátahu.“

„Je přítěží, ale se zaťatými zuby to táhnu dál,“ oznámil jí Draco.

„Mohl bys mi sundat tamhletu složku?“ zeptala se, vešla a postavila se těsně k němu. Ukázala vzhůru a on přivoněl k jejím vlasům a její květinová vůně byla najednou velice sladká a velice lehká jako odcházející léto.

Uvědomil si, že se chová jako poblázněný dvanáctiletý kluk. (Ačkoli ve dvanácti nebyl zamilovaný, pokud nepočítáte obrázek Kulového blesku, který si vylepil nad postel a který spálil, když oslavil třináctiny.)

Natáhl se a sundal pro ni ten svazek. Bylo dost podivné, že se mu po tomto galantním činu nevrhla do náruče s přísahou, že bude navěky jeho.

Střelila po něm kradmý pohled, který nedokázal zcela interpretovat, a pravila: „Posiluješ?“  

„Ach,“ odpověděl Draco. „Ano?“

Katie jej popleskala po paži. „Myslela jsem si to.“

„Nechceš jít se mnou do kina?“ zeptal se Draco.

„Jasně,“ odvětila a on si krátce myslel, že nedodá, co vždycky dodávala, ale ona to dodala: „Ale jen jako přátelé, Draco.“

Občas, v chladných nočních hodinách, když se mu hlavou honily myšlenky typu ‚máš, co si zasluhuješ,‘ si pohrával s představou, že ho Katie jenom lituje, a dokázal by ji za to nenávidět, ale ona byla tak něžná a on už jí toho udělal tolik, tolik, že jí to nikdy nemůže ani z poloviny vynahradit.

„Žiji nadějí,“ ubezpečil ji Draco.

Pozvedla obočí a on ten výraz, který se jí mihl tváří, opět nedokázal pochopit. „Nevypadáš, že bys zrovna hynul smutkem,“ podotkla a on pochopil, že se jednalo o kompliment: ten výraz byl úsměv. „Díky za tu složku, Draco,“ dodala a odešla.

Nikdy jej nenapadlo, že archivace by mohla být cesta ke Katii. Vždycky si myslel, že musí prokázat svoji pravou lásku a zářné ctnosti, ale nyní si uvědomil, že jediná osoba, kterou kdy zmiňovala jako přitažlivou, byl Oliver Wood.

Draco se zastavil, aby probral své zlomyslné myšlenky o Oliveru Woodovi, naprosto beznadějné lidské existenci, která měla místo mozku Potlouk a také, jak Draco musel neochotně připustit, nádherně stavěné tělo.

Ačkoli, samozřejmě, klíčová část důvodu, proč se do vás lidé zamilovávají, je podnícena divokou vášní. Draco si pogratuloval, že v této oblasti postoupil vpřed, a zvažoval, zda by si neměl pořídit sestřih à la Oliver Wood.

A jelikož to byla vlastně Potterova zásluha, že Draco nyní vlastnil postavu, která nalezla milost u Katie Bellové, a jelikož byl Draco v kuchyni a připravoval si nezbytně nutný devátý šálek kávy, mohl stejně tak připravit i hrnek čaje pro Pottera. A usmát se na něj, když ho před něj postavil.

Potter pozvedl obočí, ale úsměv mu vrátil. „Máš dobrou náladu.“

„To tady snad není dovoleno?“ optal se Draco. „Vstupujete do Potterovy země, lidi. Tvařte se ponuře. Zatněte čelisti, když přicházíte. Hrdinství je vážná věc.“

Potter se usmál a pokusil se to skrýt, ale bez úspěchu. Draco šlohl hlášení, které právě sepisoval, a opravil je. Na obzoru se rýsoval pěkný den.

Dokud Potter znenadání neprohlásil: „Nemohli bychom jít na kafe nebo tak něco?“

„Jo,“ odpověděl Draco automaticky, protože Potter vyslovil ‚kafe’, ale pak mu doopravdy došlo, co vlastně slyšel, a jak tak Pottera následoval do kavárny, polil ho strach. Ale Potter jej ve skutečnosti nemohl odvrhnout jako parťáka, protože Pastorek vyhlásil nad slunce jasněji, že je vyrazí oba, pokud spolu nebudou fungovat.

Možná se mu Potter chystá říct, že opouští bystrozorské řady. Ne, pomyslel si Draco, objednávaje si několik káv na zmírnění svého stresu, to nemohlo být ono. Potter nikdy od ničeho neutíkal.

Pokusil se v Potterově tváři najít nějakou nápovědu, ale moc na něj neviděl, protože seděli u okna a ve skleněných tabulkách se odráželo slunce jako oslepující disk. Jediné, co mohl opravdu zodpovědně prohlásit, bylo, že se Potter mračí.

„Pokud se kvůli tomu zachováš jako parchant,“ informoval jej Potter, „zabiju tě.“

Takže se jednalo o komplikované vražedné spiknutí, ve kterém Potter plánoval vsypat Dracovi jed do kávy. Ale ne, jistě ani Potter by to své zamýšlené oběti předem neoznámil. Ačkoli možná ano. Byl opravdu nemožný, co se utajených operací týče.

Potter seděl tak nějak podivně shrbeně a odkašlal si. Draco na něj chvíli podezíravě hleděl, a pak, navzdory svému nejlepšímu úsudku, udělal vágně povzbudivé gesto.

„Mám rád muže,“ mrštil po něm Potter jako kletbou.

Dracův mozek byl asi tak minutu mimo provoz. Prostě si jen tak hověl uvnitř Dracovy lebky a chrlil přihlouplé glosy typu: ‚Sbíráš je?‘ a ‚K jídlu?‘

Řekl: „Och?“

Na okamžik se mu zastavilo srdce a napadlo jej, že to mohla být přihrávka. Pak si ale připomněl, že jeden druhého vždy nenáviděli, a také pokud Potter opravdu říkal, co si Draco myslel, že říká – a Draco byl stále otevřený možnosti, že celá věc je jen děsuplné nedorozumění – pak mohl v klidu odejít a vyspat se s Oliverem Woodem.

„Vzpomínáš si na toho parťáka, co jsem s ním před nedávnem dělal, jak se jmenoval… Grant?“ zeptal se Potter.

„Myslíš Gillama?“ ujistil se Draco. Zavětřil drb, zapomněl na zmatek a sevřel hranu stolu. „Počkej, to byl ten, cos ho skoro dostal do nemocnice? Ach můj bože, měli jste spolu nevhodný románek? Byla to milenecká hádka?“

„Ne!“ vyprskl Potter. „Jenom to zjistil a zachoval se jako bastard, jasný? Proto jsem mu naložil,“ objasnil. „Takže mě napadlo, že bych ti to měl říct a mít to za sebou.“

Zíral na Draca. Draco kroužil lžičkou ve své kávě a snažil se to zpracovat. Cítil hlavně chaos: svět dával mnohem menší smysl, když teď Potter nepořádal utajené orgie s dvojčaty Patilovými.

„No?“ vyzval jej Potter.

„Och?“ zopakoval Draco. Neměl žádné uklidňující odpovědi pro takováto znervózňující odhalení. Když mu to oznámili Crabbe s Goylem, vyřvával na ně, jak je opuštěný, a trucoval rovné tři týdny, ale oni pochopili, že se prostě cítí jako páté kolo u vozu. „Fajn,“ pokusil se. „Nezajímá mě to.“

Potter vypadal extrémně zaskočeně. Draco by mu připomněl ty dva, Crabba s Goylem, ale Potter o nich pravděpodobně nevěděl o nic víc, než věděl o Justině Finch-Fletchleyové.

Draco ho nechal zaplatit za kávu, protože Potter mu nevyvrátil domněnku, že mu plánuje podstrčit jed a to všechno.

Jak tak sledoval Pottera při placení, napadlo ho, že to by mohl být způsob, jak zajistit fungování bodového systému, ale pak si připomněl, že by si raději odhryzal vlastní ruce, než by trávil čas s Potterem na společenské úrovni, a tím to bylo vyřešené.

Během jejich cesty zpět do kanceláře si Draco uvědomil, že by z celé kauzy ještě stále mohl vytěžit nějaké drby, a se zájmem se zeptal: „Takže, máš kluka?“

Potter vypadal nanejvýš nespokojený s debatou na toto téma na ulici, což Draca jen rozveselilo. „Ne,“ odsekl nevrle.

Ovšemže nemá, pomyslel si Draco. Měl vlastně ve všem pravdu, kromě několika drobných detailů, u kterých se ani nedalo očekávat, že jej napadnou. Potter se evidentně oddával origiím s… mužským ekvivalentem dvojčat Patilových.

Naneštěstí v tomto okamžiku mu jeho mysl, pátrající po mužských dvojčatech, předložila vizi dvojčat Weasleyových. A tento mentální obraz jej příliš rozrušil, aby pokračoval v nastolené frontě otázek. 

* 

Jakmile se dostal domů, zařval směrem ke kuchyni: „Hádejte, kdo je homosexuál!“

Objevil se Crabbe, požírající jeden z Goyleových improvizovaných jarních závitků. „Jasně, také jsme to slyšeli,“ oznámil a Draco vyvalil oči v pobouřené nelibosti.

„Kdo vám to řekl?“

„On sám,“ zavolal Goyle z kuchyně.

„Cože?“ dožadoval se Draco. „Nebyl jsem si vědom, že jste s ním v jakémkoli kontaktu!“

Crabbe na něj vrhl vyčítavý pohled. „Zmijozelové musí držet při sobě, Malfoyi.“

„Tobě hráblo, Crabbe,“ informoval jej Draco. „Vysvětli mi, proč ti hráblo. Byl jsi venku na sluníčku?“

„Slíbili jsme, že za ním budeme stát,“ oznámil Goyle. „Že ho vezmeme do gay baru. Měl bys tam také zajít.“

Draco se přistihl, že je příliš konsternován těmito náhlými sympatiemi svých přátel k temné straně, než aby byl schopen promluvit, když Goyle dodal: „Chudáček,“ a Draco rozhodně odmítl věřit, že by kdokoliv za jakýchkoli okolností mohl definovat Harryho Pottera takovýmto způsobem.

„O kom to mluvíme?“ zeptal se žalostně.

„O Malcolmu Baddockovi, samozřejmě,“ odpověděl Crabbe.

„Aha, Baddock,“ oddechl si Draco.

Rozvzpomněl se na malého kudrnatého blonďáka, který brečel, protože si ho Weasleyovic dvojčata dobírala při jeho rozřazovacím ceremoniálu, a motal se kolem starších Zmijozelů.

„No, to dává smysl,“ pokračoval po krátké pauze. „Uznávám.“

„Má mudlovského tátu, který není takovýmhle zaměřením potěšen,“ upřesnil Crabbe trochu sklíčeně.

„Chudáček,“ souhlasil Draco. „Byl jsem jeho prefekt, víte. Vždycky udělal výborně své domácí úkoly, jakmile jsem ho nechal pár minut brečet,“ dodal nostalgicky. „Měli bychom ho vzít do vašeho oblíbeného baru a opít ho.“

Objevil se Goyle, otírající si ruce do utěrky. „Počkej,“ řekl. „O kom jsi mluvil ty?“

V Dracovi vcukuletu znovu procitla škodolibost. „To nikdy neuhodnete,“ prohlásil. „Do toho. Zkuste hádat.“

Crabbe se zamračil a pravil: „Není to Potter, že ne?“

„…no, jo,“ potvrdil Draco nezměrně zklamaně.

„Huh,“ konstatoval Crabbe. „Takže Cho Changová měla pravdu.“

„Cho Changová? Pardon, takže tahle fáma se šíří už pět let a já se o tom dozvídám jako poslední až teď – co jste to za kamarády, že jste mi to nikdy neřekli?“

„No, věc se má tak,“ připustil Goyle lehce zahanbeně, „věc se má tak, že jsme si byli proklatě jistí, že bys okamžitě založil něco jako klub homofobů. Což jsme ze zjevných důvodů nechtěli.“

„To bych neudělal!“ protestoval Draco rozohněně.

„Malfoyi, udělal bys to,“ ujišťoval ho Crabbe. „Kvůli tvé zášti epických rozměrů jsme všichni museli nosit odznaky podporující Mrzimor. Mrzimor!“

„Cedric Diggory byl jediný pravý bradavický šampión,“ zamumlal Draco vzpurně.

„Plus ses ve škole choval jako rasista,“ pokračoval Crabbe.

„Všichni jsme se ve škole chovali jako rasisti,“ zaječel Draco. „Čekalo se to od nás.“

„Všichni jsme ta slova na Š nepoužívali,“ podotkl Goyle upjatě. „Moje mamka říkala, že to je sprosté.“

„Obzvlášť když jsi to začal říkat, protože ses pokoušel vytočit Potterovy kamarády,“ vyhrkl Crabbe.

„To je pobuřující pomluva,“ bublal Draco. „Já jsem pobouřený vašimi pomluvami. Protože to je pobuřující.“

„Takže Potter má přítele?“ zeptal se Goyle se zájmem.

„Říká, že ne,“ informoval Draco. „Vsadím se, že pořádá orgie. S dvojčaty. Ale s žádnými dvojčaty, která známe ze školy,“ dodal spěšně a odešel si obléknout něco vhodného do klubu.

Malcolm Baddock se s nimi setkal před barem U Ricka, oblíbenou to destinací Crabbeho a Goylea. Dracovi se podnik také docela zamlouval. Jelikož jeho oddanost Katii byla neměnná, nechodil do barů nikoho balit a U Ricka našel vždycky společnost a klid dokonce i v případě, že bylo plno.

Malý Malcolm měl třpytivé oční stíny, jak Draco zaznamenal. Kdyby Potter používal třpytivé oční stíny, Draco by pravděpodobně odhalil jeho temné tajemství už dřív. A taktéž by se umlátil smíchy.

Bezděčně se usmál a Baddock mu úsměv nesměle vrátil.

„Ahoj, Malfoyi,“ řekl. „Je od tebe milé, že jsi také přišel.“

„Samozřejmě,“ oznámil Draco nabubřele. „Chovám hluboký interes o blaho všech mých bývalých prcků.“   

„Ve škole jsem byl do tebe děsně zabouchnutý,“ navázal Baddock, celý zrůžovělý.

„Fakt?“ vyrazil ze sebe Draco potěšeně. A to lidé tvrdili, že nebyl dobrý prefekt! Vsadil by se, že absolutně nikdo nebyl zabouchnutý do Weasleyho.

Crabbe jej dloubl do zad. „Malfoyi.“

„Ach jasně, samozřejmě. Moje oddanost Katii je neměnná,“ zadeklamoval Draco. „Sorry.“

„Ale ona je Nebelvírka,“ poukázal Baddock a vypadal lehce zhrozeně. „A holka,“ dodal tím samým tónem.

„Mám rád holky,“ ozřejmil Draco. „Připouštím, že ta nebelvírská stránka je nedostatek, ale to se nedá nic dělat.“

„Copak ses svého času nemuchloval s Blaisem Zabinim?“ zacvrlikal Baddock.

„To jo,“ připustil Draco. „Ale to byl Blaise Zabini a ten má šílené vílí schopnosti. Za to nemohu být hnán k zodpovědnosti.“ 

„Přijde sem Zabini dnes v noci?“ zeptal se Baddock s divokou touhou v očích.

„Je v Milánu se svými známostmi,“ oznámil Crabbe.

„Cože?“ vyjevil se Goyle. „Se všemi?“

Navzdory absenci Blaise Zabiniho v barovém menu se Crabbeovi s Goylem podařilo učinit malého Baddocka celkem šťastným. Nechali jej povídat si s benevolentně vypadajícím v kůži oděným stvořením, nad kterým mu téměř vypadly oči z důlků a kterému valil do hlavy, jak se mu líbí autoritativní muži.

„Sleduj, jak se na něm tvé prefektské způsoby podepsaly,“ poukázal Goyle.

„Děti potřebují pevnou ruku,“ informoval jej Draco. „Já si za svými metodami stojím. Nazdar, Ricku,“ pokynul k barmanovi. „Třikrát vodku s limetkou.“

Strávili příjemných pár hodin opíráním se o bar, odkud s jistým podílem úžasu sledovali, jak si malý Baddock razí svoji cestu místností jako třpytivá vichřice.

Pak si Crabbe s Goylem odešli zatančit, a jelikož bylo nerozumné opírat se osamoceně o barový pult, když nechtěl být nikým pozván, šel Draco ven nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Vyšel zadním vchodem, udělal přesně dva kroky potemnělou uličkou a samozřejmě okamžitě zjistil, jak debilní nápad to byl, když jej kdosi popadl za zápěstí zjevně násilným, nikoli svádivým způsobem, a zkroutil mu ruku za záda.

Projel jím kraťounký a důvěrně známý pocit, že svět není fér, protože Crabbe a Goyle nikdy takovéhle potíže neměli. Což mohlo být pravděpodobně zapříčiněno tím, že oba dorostli do velikostí menších států.

Zatímco se zaobíral těmito myšlenkami, tělo se mu plynule pohybovalo bez jeho svolení, bez jakéhokoli vědomí, způsobem, kterému byl navyklý. Vzepřel se sevření, vychýlil toho chlapa z rovnováhy, skrčil se a podrazil mu nohy, načež jej ramenem srazil na cihlovou zeď.

Pak čekal, až se Potter vyhrabe na nohy a vrhne se na něj, jenže tohle samozřejmě nebyl Potter, tohle byl úplný cizinec, který prostě zůstal ležet na hromadě.

Draco stál a několik minut na něj shlížel. Byl vážně úplně nehybný: v Dracovi povstala panika.

Fofrem se vrátil do baru, prorážeje lokty dav, aby našel Crabbeho a Goyla, kteří se romanticky vlnili na parketu.

„Hele, nerozrušujte se,“ oznámil jim Draco. „Ale myslím, že jsem právě zabil nějakého muže.“

„Ach můj bože, věděl jsem, že v tobě dříme homofob!“ vřískl Goyle.

Draco vydal zoufalý zvuk. Spolu s Goylem se pak ploužili za Crabbem a překřikovali se, než jim Crabbe ozřejmil, že ten chlap má jen otřes mozku.

„Nevěřil bych, že jsi něčeho takového schopný,“ dodal a zvedl pobavený pohled od té hromady k Dracovi.

Draco se přistihl, jak zírá na své ruce jako na zrádkyně. „To ani já.“