Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1/2

***

Kdyby měl čas, možná by se cítil provinile, že si to tak užívá. Momentálně ale měl příliš mnoho práce, než aby se tím zaobíral.

Výcvik Nedotknutelných byl tvrdý, ještě tvrdší než získání mistrovství ve výrobě lektvarů. Vychutnával si ho, vstřebával nové obory s dychtivostí, kterou už necítil – inu, vlastně nikdy. Jaké to potěšení, myslel si, učit se svobodně beze strachu, protože jeho výsledky nebudou sloužit žádným hanebným záměrům. A byl mu dán souhlas vrhnout se s vervou do studií. Trvalo měsíce, než sebou přestal reflexivně cukat a ohlížet se přes rameno, kdykoliv vešel do místnosti konzultant nebo kolega. Desetiletí trénovaná ostražitost poněkud polevila, až když se Severus v prvním jednoznačně vědeckém prostředí, se kterým se kdy setkal, trochu usadil.

Jeho kolegové z Odboru záhad byli různorodí: hluboce ponoření do práce, ve které se prolínaly teoretické i praktické disciplíny. Ostatní vyhledávali za účelem vědeckých diskuzí či asistence a občasného společného stolování. Některé znal z doby své školní docházky, některé sám učil. Jeho reputace a vrozená rezervovanost ho vydělovala z kolektivu stejně jako nevyhnutelná realita, že ho někteří z nich vysvobodili ze starého života a z dosahu smrti.

Nyní, při pohledu zevnitř pochopil, že ho roky pozorovali, že mapovali spletité trasy jeho cest pomocí nástrojů určených k monitorování odlivu a přílivu srdcí, která držela duši kouzelnického světa ve svých rukách.

Prozatím bylo jeho jediným úkolem ponořit se do záhady, kterou magie je, a čekat, až si ho jeho projekt najde. Nikterak na to nespěchal.

***

Hermionu, zvyklou na to, že se musí potýkat s pralesní lhostejností a ignorací, ohromilo, že byla po zaklepání na dveře Odboru záhad nejen pozvána dál, ale také jí byla nabídnuta židle a šálek čaje. Kdyby neznala situaci, řekla by, že ji očekávali.

Bez ohledu na kamennou zeď, na kterou narážela u vedoucích různých oddělení ministerstva, zjevně nebyla jediná, komu dělal náhlý nárůst katastrof ve světě starosti. Ale válka způsobila jen malou změnu v monolitické byrokracii, která se už dlouhou dobu specializovala na popírání, zejména toho, co měla přímo před nosem.

Naštěstí měl Odbor záhad zcela odlišný přístup ke krizím a problémům, dokonce i k těm s mezinárodním dosahem. Jakákoliv čarodějka nebo čaroděj, kteří byli dostatečně kvalifikovaní a vytrvalí, aby odkryli záležitost takového rozsahu, a kteří také zvládli najít skryté dveře na Odbor záhad bez pomoci speciálního přenášedla, používaného k transferu nemnohých návštěvníků, patřili k těm, které nepochybně chtěli naverbovat.

Hermiona, potěšená tím, že byla oslovena, považovala záležitost ze své strany za hotovou věc, jakmile nahlédla do odborové knihovny. Bez mrknutí oka se vzdala klíče od samotářského bytu, který si pronajímala v Londýně, a přestěhovala se do komnat pro stážisty a pracovníky na speciálních projektech.

Tady podle svého názoru představovala hvězdný příklad proškolování za pochodu. Na to byla zvyklá. I Bradavicemi procházela s toutéž směsicí standardní práce ve třídě a utajeného, životně důležitého výzkumu. Nečekaně ji potěšilo, že je její pozorování bráno vážně a že už nadále nebude osamoceným hlasem kladoucím otázky tak dlouho, dokud odpovědi nedávají nějaký smysl.

Ale říkala si, že to nezpůsobil fakt, že byla obklopena dalšími Nedotknutelnými nebo stážisty. Ve skutečnosti stěží potkávala někoho jiného než své instruktory nebo zaměstnance, kteří čas od času procházeli místem, kde se zacvičovala, přičemž hledali nějakou knihu nebo si mumlali o proměnlivém magickém proudění. Šlo o neobvykle navržený prostor pro neobvyklý odbor. Skládal se z vestavěných kruhových kójí, hojně ozvláštněných zákoutími a rohy, které spoluvytvářely vyhrazená výzkumná pracoviště v blízkosti kterékoliv místnosti nebo nástrojů, potřebných pro práci jednotlivých týmů. Tím vznikla křehká rovnováha mezi izolovaností a vzájemnou podporou.

Utvrzená v tom, že odbor už si je vědom toho, co se začalo stručně označovat jako anomálie, se vrhla do zaškolování a vychutnávala si potěšení z ničím neomezovaného výzkumu a intenzivního studia základů kouzelnického světa. A pokud si myslela, že ji příchod na Příčnou ulici a do Bradavic naplnil překvapením, vedle instruktáží o kouzelnické historii, kultuře a magické správě šlo jen o kapku v moři. Což Hermionu přimělo zamýšlet se nad tím, jestli rozhodnutí nechat profesora Binnse dál učit neznamenalo víc než jen nedbalé opomenutí.

Jakmile tedy vešla do zasedací místnosti podobající se jeskyni, poprvé ji obklopil dav zaměstnanců Odboru záhad a setkala se se značně šokujícími odhaleními a znepokojujícími informacemi pohřbenými hluboko pod běžným kouzelnickým světem, pohled na černé vlasy a ostré rysy Severuse Snapea skloněného nad knihou a nevnímajícího kolovrátkové halasení jeho spolupracovníků ji prakticky už vůbec nepřekvapil.

***

***

Zůstal sedět ve společenské místnosti dlouho poté, co ostatní odešli. V ruce svíral tlustý svazek neotevřených pergamenů. Takže tohle bylo cílem? ptal se sám sebe. Veškeré to manévrování, roky riskování života a zdravého rozumu; riskování všeho ve snaze všechny zachránit. A kvůli čemu?

„Profesore Snape?“ vytrhl ho ze zahloubání váhavý hlas. A je to tady, pomyslel si. Nejprve přijdou nevyhnutelné otázky ohledně jeho přežití a pak patetický pokus o polovičaté díky. Nebo – když bude mít opravdu štěstí – bude počastován posměšnou poznámkou a ne moc skrývaným pohrdáním od těch ostatních, ostatních bláznů, kteří si mysleli, že byl v bezpečí pod ochranou Pána zla – nezaslechli, že se očividně ocitl krůček od bran smrti? – kdežto oni a jejich rodiny žili ve smrtelném nebezpečí.

Ať už byla ta osoba kdokoliv, možná odejde, když se na ni odmítne podívat.

Pohyb, který zahlédl koutkem oka, nevěstil nic dobrého. Přisunula se blíž.

„Profesore-“

„Ano,“ zavrčel. „Byl jsem kdysi, po příšerně dlouhou dobu, profesor Snape.“ Potěšilo ho, že zalapala po dechu a na krátkou dobu zauvažoval, jestli by dokázal přimět prasklý kámen pod svýma nohama, aby se rozpadl na prach, když na něj bude zírat dostatečně tvrdým pohledem.

„Ano, vzpomínám si, že vyučování bývalo venkoncem příšerné,“ odpověděla mu rázem o něco ostřeji. „Jsem si jistá, že to pro vás bylo opravdu hrozné. Rozhodně to tak vypadalo. Většinou jsem byla u toho, víte? A ani já jsem se nijak zvlášť nebavila.“ V jejím ostrém hlase se objevil náznak hněvu.

Vyučování… opravdu hrozné? Většinou u toho - Prudce zvedl hlavu.

„Ale ne, to je konec,“ zamumlal.

„Ještě ne,“ pronesla pochmurně.

„Možná ne,“ zabručel, „ale zdá se, že jsme na dobré cestě.“ Říkal si, že veškeré jeho chování, uzavřený výraz, založené ruce, všechno to by jí mělo jednoznačně objasnit, že má okamžitě odejít. Jak moc musí být ještě hrubý, aby ho ponechala utápět v pocitu bezútěšnosti?

„Takže co, hodláte to vzdát?“

Jako kdyby ho uhodila. Kdo si myslí, že je – tohle dítě, jehož smělé činy v Bradavicích z něj neudělaly nic jiného než další pohyblivý cíl, který se snažil během těch nejbouřlivějších let svého života chránit?

„Jak se opovažujete?“ zasyčel. Vstal a zadíval se jí do očí. Byla rozrušená a on nakrátko zaznamenal, že jsou plné slz. „Většinou jste byla u toho, ano?“ posmíval se jí. „Jste arogantní holka. Byla jste u toho sotva na okamžik, slečno Grangerová.“ Srdce mu tlouklo jako splašené a on sám se snažil znovu ovládnout. „Můj život je souvislá řada pokusů o záchranu něčeho, čehokoliv z toho nejtemnější pekla, které si dokážete představit, od doby, kdy vy jste se jako batole pokoušela zvládnout umění udržet se na nohou bez kymácení.“

Jeho tirádu ukončilo její zajíknutí a slzy pokrývající jí obličej ho zchladily. Jakkoliv ho svou domýšlivostí a předpoklady iritovala, dny, kdy záměrně provokoval nebelvíry až k slzám, už pominuly. Znovu se odvrátil a tiše usedl na tvrdou dřevěnou židli. Mohla se odplížit lízat si rány, a pokud na světě existovalo nějaké milosrdenství, nechat ho, ať mučí sám sebe.

Ztratil se v myšlenkách a její tichý hlas ho vyplašil.

„Nechcete vědět, co je v tom balíčku, který ignorujete?“ zeptala se.

Unaveně zavřel oči. Samozřejmě bylo příliš doufat, že by na světě mohlo existovat nějaké milosrdenství – jak rychle na to zapomněl. Roky pod Brumbálovým palcem, desítky let jeho vedení a jeden otravný, horlivý Nebelvír byl pouze nahrazen jiným.

„Vím, co je v tom balíčku, Grangerová,“ zamumlal.  „Obsahuje to, co je pravděpodobně nesmyslná a naprosto zbytečná zpráva předložená nějakým poskokem jednoho ze zhruba tří stovek zahraničních odborů záhad. Jde o můj úkol pro nejistou budoucnost – budoucnost, jejíž vyhlídky se očividně každým dnem zhoršují – a jméno nešťastného kolegy, s kterým se očekává, že budu spolupracovat na tomto jednoznačně ke zkáze odsouzenému projektu.“

„Tím kolegou jsem já, Snape. Očekává se, že budete spolupracovat se mnou,“ Zamávala mu před očima svým balíčkem dokumentů, jako kdyby si ho snad mohl nevšimnout. „Byl nám přidělen úkol, abychom prozkoumali zjištění Mistra Wu z Číny. Takže pokud si myslíte, že jsem připravená nechat vás tu sedět a trucovat a sama odvést všechnu práci, želmerlin jste se spletl. Dokonce i když jste válečný hrdina a já jsem si myslela, že jste mrtvý… už roky,“ dodala, téměř jen sama pro sebe.

„Vidím, že na úrovni vašeho respektu k bývalému učiteli se nic nezměnilo, slečno Grangerová. Tolik děsivé nevšímavosti vůči muži, o němž jste si myslela, že jste ho viděla hrdinně padnout ve válce. Ale, ale.“ Ani nevěděl, proč do ní tak rýpe, ale při pohledu na známou mladou ženu cítil soustavné podráždění a neopodstatněnou závist. A jako kdyby to nestačilo, když ho ona viděla naposledy, nacházel se v obzvláště kompromitující pozici. Tento druh věcí u něj obvykle vedl k jisté nedůtklivosti.

„Respekt? Vždycky jsem vás respektovala, pane profesore,“ řekla. „Dokonce i po-“ Zadrhl se jí hlas. „Podívejte se, lituji toho, co jsem předtím řekla. Samozřejmě máte pravdu. Doba, kterou jsem strávila bojem v této válce, je ve srovnání s tou vaší ničím. Jen… Věděla jsem, že věci jsou mnohem komplikovanější, než se zdály, tehdy… víte, když jste opustil Bradavice. Vždycky to vypadalo, že je na tom příběhu něco víc, pane profesore, což očividně platí i teď.“

„Ano, na tom příběhu je něco víc, Grangerová,“ zaskřehotal. „Všechno, co jsme udělali, každý okamžik té hrůzy, kterým jsme prošli, na ničem z toho nezáleží. Potter zabil Pána zla, ale ten zlomyslný bastard už nás zabil všechny.“ Plný rozrušení vstal.

„Ne, neříkejte to,“ naléhala. „Ještě není konec. My aspoň na něčem pracujeme. Všichni tam venku jen sedí a čekají na katastrofu, která jim zboří dům nebo vyhodí do povětří jejich rodiny.“

Ztuhl, otočil se k ní a uviděl vzdorovitou, odhodlanou, tak strašlivě známou tvář, ale už to nebyla tvář dívky, jejíž hlas, vlasy a jistota zaplňovaly jeho třídu. Hermiona Grangerová dospěla. Ticho, které zahalilo místnost, dokazovalo jak moc. Odkašlal si, protože pedagog v něm nebyl schopen odejít.

„Pouze bych začal zvažovat, jestli není bláznovství doufat v nějakou příznivou budoucnost, slečno Grangerová.“ Těžkopádně polkl. „Očekávám, že toto by měla být lekce důvěry v můj první dojem.“

„Pokud tomu tak je, pane profesore,“ zašeptala, „co můžeme ztratit?“

Nátlak, nátlak a zaryté čekání na něco dalšího. Nikdy tomu nerozuměli. To vědomí na něj dolehlo, drtilo ho svou vahou, jeho pravda téměř tiše sklouzla do prostoru mezi nimi.

„Dokud si nedovolíte chtít něco každou buňkou svého těla, slečno Grangerová, nemáte co ztratit. Co je to ztráta nebo strach pro někoho, kdo nemá žádnou naději?“

Její ostré zalapání po dechu ho uspokojilo méně, než očekával. Zahleděl se jí do očí zarudlých od pláče, ale plných odhodlání. Rozpoznal v jejím výrazu houževnatost mládí a vášnivou naději, kterou si pamatoval z vlastních dnů strávených intrikami, jak přemoci zlo zevnitř. Co mohla vědět o naději a ztrátě?

Ale zůstal stát na místě vedle ní a prostorem se nesl jen jejich tichý dech. Její slzy kanuly neslyšně, jako kdyby tušily, jak snadno by se mohl zřítit do propasti zoufalství, která ležela na dosah. Nepodívá se na ni. Nechtěl znát ani ji, ani to, co ji tak hluboce zasáhlo.

Nakonec jen s minimálním nakrčením rtů, které naznačovalo, že dospěl k rozhodnutí, zlomil silnou voskovou pečeť a rozvinul stránky pergamenů napsaných se strachem, v nejistotě a s tím nejslabším závanem možnosti.

***

Oddělení záhad rozprostírá labyrint svých spirálovitě stočených chodeb pod ulicemi města. Komnaty se navzájem prolínají, lhostejné k zákonům mudlovské fyziky a geometrie. Dokonce i Nedotknutelní, kteří zde pracují a občas i bydlí, neznají všechna jejich tajemství. Některé místnosti jsou nevysvětlitelně prodchnuty legendami.

Jedna taková komnata získala svou pověst díky své neochvějné nepřístupnosti. Její dveře zůstávají pevně uzamčeny a po desetiletí jsou předmětem neustálých spekulací. Jako společenská hra nudících se Nedotknutelných, kteří tipují, co leží za elegantními černými dveřmi. Skrývá se tam dítě mozkomorů? Možná zadržují stvoření tak temná, že nemohou být vůbec vypuštěna na svobodu? Albus Brumbál svým typicky záhadným způsobem rád naznačoval, že místnost neobsahuje nic jiného než samotnou Lásku.

Ale kdyby tomu tak bylo, namítají někteří, proč by i on trval na tom, aby zůstala neustále uzavřená?