Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2., část 2. První rok: Soukromý učitel

Přendal jsem si učebnice z jedné ruky do druhé a zazvonil u dveří hezkého georgiánského řadového domku. Bylo dva dny po Vánocích a dveře zdobil borovicový věnec. Zelené větve se zachvěly, když někdo odemkl a otevřel dveře.

Hermiona Grangerová vypadala úplně jinak, než ta sebevědomá dívka, která bývala ozdobou mé učebny. Byla bledší než obvykle, i když to mohlo být způsobeno nedávnou chřipkou. Zdálo se také, že poněkud ztratila na váze. V jejích očích se však zrcadlil smutek, který tam dříve nebýval.

„Profesore Snape,“ řekla a nasadila úsměv, který ale nedosahoval k očím. „Prosím, pojďte dál.“

„Děkuji, slečno Grangerová.“

Vedla mne do světlého, pohodlně zařízeného obývacího pokoje. Pokynula mi na pohovku a vzala si židli, na niž usedla do pravého úhlu ke mně.

„Jak víte,“ řekl jsem, „chtěl bych si promluvit o vašich kursech a mých očekáváních ohledně příprav na zahájení vaší výuky po Novém roce.“

„Ano, pane.“

Hleděla na mne s podivnou naléhavostí.

„Je zde nějaký problém, slečno Grangerová?“ Její tváře zčervenaly – to vylepšilo její bledost, pomyslel jsem si.

„Já – ne. Jen když jsem vás viděla naposledy, umíral jste. Vypadáte docela dobře.“

Ach ano. Tohle. „Děkuji vám,“ zamumlal jsem.

„Jsem ráda, že jste nezemřel, pane profesore,“ řekla vážně.

„K tomuto závěru jsem já sám ještě nedospěl.“

„Nikdy dřív jsem vás neviděla nosit mudlovské oblečení.“ Shlédl jsem na své kalhoty a svetr. „Nebyl jsem si jistý, kolik mudlů se bude dnes ráno pohybovat ve vašem sousedství. A upřímně řečeno, moje poranění se stále ještě moc nesnáší s tuhými límečky.“

Očima sklouzla k mému krku, kam mne kousl obrovský had, a přikývla.

„Mám několik otázek, slečno Grangerová. Zaprvé, proč jste cítila potřebu vrátit se do Bradavic?“

Vypadala zmatená, že se ptám právě na toto. „Chtěla jsem dokončit, co jsem začala. Vím, všichni říkali, že bych pravděpodobně mohla získat své OVCE, aniž bych se obtěžovala sáhnout na knihu, ale nechtěla jsem ošidit sama sebe.“

„A po tom všem, čím jste si prošla v minulém roce, jste upřímně věřila, že můžete začít tam, kde jste skončila? Že se můžete vrátit zpátky k famfrpálu, prasinkovým víkendům a žertíkům ve společenské místnosti, a všechno bude tak jako předtím?“

„Myslela jsem, že můžu,“ řekla rozvážně. „Věděla jsem, že se věci změnily. Jen jsem si neuvědomila, jak moc jsem se změnila já.“

„Věřím, že hledané slovo je ‚dozrála‘.“ Zarazil jsem se a pozoroval ji. Ve srovnání s její bývalou upovídaností byla nezvykle tichá. „Co se stalo, slečno Grangerová?“

„Co se stalo... cože?“ zeptala se zmateně.

„Co vás přimělo odejít?“

Ustaraně na mne hleděla. Měl jsem podezření, že se snaží odhadnout, zda mi může důvěřovat. A proč by měla? Nikdy předtím by s umaštěným mizerou svá tajemství nesdílela.

„Myslím, že se to hromadilo od začátku školního roku,“ řekla a svěsila ramena. „Pokaždé, když jsem vešla do Velké síně, jsem viděla těla na místech, kde ležela ten den... a když ne, tak jsem pořád vyhlížela přátele, a pak mi došlo, že jsou mrtví. Myslím, že někteří učitelé se schválně vyhýbali rozhovorům o válce, prostě proto, aby nás přiměli soustředit se na učení. Taky v ložnicích to bylo příšerné. Kvůli opravám nás osm nacpali do ložnic sedmého ročníku, takže jsme neměli skoro žádné soukromí, a většinu nocí se někdo rozplakal. Měla jsem takový strach o rodiče... Každopádně to byla noční můra, nemohla jsem se soustředit  – mám pocit, že když nadešel zkouškový den, povolily mi nervy.“

„Povolily vám nervy?“ zopakoval jsem.

„To je mudlovské rčení. Znamená to, že už nedokážete pokračovat. Rozplakala jsem se a nedokázala jsem přestat, musela jsem odejít ze zkouškové místnosti...“ Grangerová polkla, vypadala mizerně. „Profesorka McGonagallová byla ohledně toho velice laskavá.“

Byl jsem si jistý, že takové situaci Hermiona Grangerová ještě nikdy v životě nečelila. „Muselo to být velmi obtížné, zvlášť pro válečnou hrdinku, jíž jste.“

Ve tváři jí zřetelně vzplál hněv. Evidentně byla připravená vynadat mi za to, co považovala za povýšené přehlížení jejího trápení.

„Nechápete mě,“ pokračoval jsem klidně. „Jste válečná hrdinka, která zažila neslýchané věci. Mám podezření, že když jste utekla ze zkoušky, nestarala jste se ani tak o to, co si o vás pomyslí druzí, jako spíš o to, co si máte myslet sama o sobě.“

Zcela otevřeně na mne zírala a v očích měla slzy. Báječné. Ještě jsme oficiálně nezačali výuku a už měla pláč na krajíčku. Ihned jsem sáhl po učebnici obrany a zvedl ji.

„Toto je kniha, kterou letos používáte?“

„Ano, pane.“

„A jaký na ni máte názor?“

To odvedlo její pozornost, naklonila hlavu k rameni. „Můj názor, pane?“

„Ano, slečno Grangerová,“ opakoval jsem, „váš názor.“

„Hm... Dobře, je to... ehm...“

„Mám podezření, že ji považujete za naprosto neadekvátní ve srovnání s tím, co jste prožila v uplynulém roce.“

„Ano!“ vyhrkla spěšně. „Upřímně řečeno, je to hromada nesmyslů!“

„Proto ji nebudeme používat,“ odstrčil jsem ji na vzdálenější stranu konferenčního stolku. „V případě potřeby do ní můžete nahlédnout, ale pochybuji, že ji budete potřebovat často. Pokud jde o další texty...“ pokynul jsem ke zbývajícím knihám, „...budeme je používat intenzivně. Váš úkol z obrany na naši první schůzku bude napsat esej o všech obranných kouzlech, která jste v minulém roce použili vy a vaši společníci, spolu s důvody, proč jste tak učinili.“

Spadla jí brada. „O všech?“

„O všech. Nyní pojďme hovořit o lektvarech.“

xxx

Když nastal druhý leden, vrátil jsem se do domu Grangerových. Vypadala poněkud lépe, zdravěji a ne tak bledá. Byl jsem řádně představen jejím rodičům, kteří byli doma. K mému překvapení mi její otec poděkoval za můj přínos k válečnému úsilí. Od pádu Pána zla jsem často přijímal díky a vždy jsem se cítil pošetile a neadekvátně. Toto však bylo poprvé, kdy mi svou vděčnost projevil mudla, a měl jsem podezření, že Martin Granger obstojně rozumí tomu, co se během posledních tří let stalo. Také jsem měl dojem, že věděl o častém nebezpečí, v němž se ocitala jeho dcera, a byl vděčný, že jsem ji při více než jedné příležitosti ochraňoval.

Lynette Grangerová, po níž dcera zjevně zdědila své divoké kudrny, se zdála naprosto normální, když jsme si potřásali rukama. Ovšem během dvou hodin výuky se třikrát vrátila a zeptala se mne, jak se jmenuji. Kdykoli se to stalo, viděl jsem v Hermionině tváři bolest, způsobenou přetrvávajícími problémy její matky s pamětí. V důsledku toho lekce neprobíhala hladce. Nakonec jsem odložil brk a navrhl, abychom to pro dnešní den ukončili.

Grangerová nešťastně přikývla. „Omlouvám se, pane.“

Začal jsem sbírat své věci. „Jestli to dobře chápu, léčitelé říkají, že bude chvíli trvat, než se paměť vaší matky obnoví,“ řekl jsem tiše.

„Kdybych jen tušila, že by se to mohlo stát...“ začala a pohlédla přes rameno ke kuchyni, kde její matka připravovala oběd.

„Udělala jste, co jste musela. Věřte mi, když vám říkám, že jména vašich rodičů byla na seznamu potenciálních cílů Pána zla.“

Vykulila oči. Odvrátila se a zírala na jídelní stůl, jako by tam byly vepsány odpovědi na otázky o smyslu života.

„Existuje něco, co byste mohl udělat, pane? Nějaký lektvar, na který si léčitelé nevzpomněli? Když jsme se připravovali na OVCE, bylo tam několik zmínek o látkách stimulujících mozek, které obcházely -“

Byl jsem ve vážném pokušení popadnout ji za ramena a zatřást s ní. „Grangerová, ty věci jsou naprostý odpad, a vy to víte.“

Vypadala sklíčeně, tak nepodobná té dívce, která vždycky měla všechny odpovědi v malíčku. Bývalý Severus Snape by jí řekl, aby přestala fňukat a dospěla. Ten současný s ní měl ve skutečnosti soucit. Opravdu jsem se tolik změnil?

„Ale,“ pokračoval jsem rezignovaně, „podívám se na současný výzkum zákonných lektvarů pro posílení mozkové činnosti.“

„Děkuji vám, pane!“

Jeden děsivý okamžik jsem si myslel, že mne obejme. Místo toho se jí povedl uslzený úsměv.

„Slibuji, že zítra budu pracovat dvojnásob tvrdě,“ řekla pevně.

xxx

Svůj slib splnila. Zřídil jsem provizorní ‚laboratoř‘ v kuchyni jejich domu, a zatímco pracovala na protilátce k veritaséru, četl jsem její esej o obranných kouzlech, použitých během lovu viteálů.

„Zdá se,“ řekl jsem posléze, „že velká část vašeho přežití v loňském roce závisela na prosté schopnosti přemístit se.“

Vypadala, že nad tím přemýšlí. „Předpokládám, že ano. To není moc hrdinské, že?“

„Naopak,“ namítl jsem. „Zvládli jste základní pravidlo obrany proti černé magii.“

„A to je?“ zírala na mne doširoka otevřenýma očima a já jsem mohl bezprostředně číst její myšlenky. Myslela na to, že toto je něco, co během šesti a půl roku výuky naprosto pominula.

„Že schopnost poznat, kdy nemá smysl bojovat, je ve skutečnosti lepší částí odvahy.“

Málem klesla úlevou, ale přesto se usmála. „Je, že? Všechna ta kouzla, která jsem zkoumala, když jsem hledala něco, co by nám pomohlo porazit Voldemorta, a polovinu času, než to skončilo, jsme utíkali.“

„Neutíkali,“ řekl jsem a zároveň psal komentář k její eseji. „Ustoupili jste, abyste se přeskupili.“

„Všechno závisí na úhlu pohledu, že?“ zahleděla se do růžové kapaliny vířící v kotlíku, kterou jemně míchala. „Určitě to vypadalo jako útěk.“

„Měla jste nesmírné štěstí, že jste se po tak dlouhou dobu vyhnula zajetí.“

Chvíli bylo ticho. „Někdy se mi o tom zdá. Že jsem v tom stanu, mrznu, snažím se vymyslet, jak to dokážeme, jak dokážeme najít další viteál...“ Vzhlédla ke mně. „Nemyslím si, že bych ještě někdy v životě chtěla vkročit do stanu.“

Ušklíbl jsem se tomu. Nikdy jsem do stanu nevstoupil a neměl jsem v úmyslu s tím začít. Táboření pro mne nebylo a nikdy nebude.

„Jaké máte plány, slečno Grangerová? Máte v úmyslu složit OVCE, a co potom?“

„Nevím,“ připustila. „Chci dělat něco, co pomůže těm, kdo nemají moc práv, myslím. Například domácím skřítkům.“

„Pak předpovídám, že do deseti let se stane ministrem kouzel domácí skřítek. Jste velmi odhodlaná mladá žena.“

Teď na mne upřeně zírala. „Změnil jste se,“ řekla užasle. „Jste zdvořilý, slušný a dokonce mě chválíte. Nejsem jediná, kdo se změnil, že?“

Povzdechl jsem si. „Vypadá to tak.“

xxx

Setkávali jsme se od pondělí do pátku po zbytek zimy a celé jaro. Jak jsem předpokládal, Hermiona Grangerová potřebovala učitele jen velmi málo. Učení jsem pouze řídil. A když v červnu skládala OVCE, vstupovala do zkušební místnosti sebejistě a uvolněně.