Autor: Kailin Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3962021/1/Doing-Time-with-Hermione-Granger
Rating: 13+
Kapitola 2., část 1. První rok: Soukromý učitel
Válečný tribunál si musel dělat legraci. Mohl se můj život stát ještě bizarnějším?
Opravdu jsem neočekával, že válku přežiji, a skutečnost, že jsem se dva týdny po závěrečné bitvě probudil ve svatém Mungovi, byla poněkud drsným překvapením. Kdyby nebylo toho, co mudlové označují za předsmrtný zážitek, byl bych naprosto rozlícený, když jsem zjistil, že jsem stále na tomto světě. V životě postrádajícím šťastné okamžiky bylo setkání s Albusem a Lily vzácným drahokamem, kterého si budu navždy cenit.
Ani skutečnost, že z Munga jsem šel rovnou do zadržovací cely na ministerstvu, nemohla zastínit ten kousek štěstí. Můj proces před válečným tribunálem začal až koncem listopadu, a během těch pěti měsíců jsem měl dostatek času přemýšlet o tom, co mi řekla Lily: Buď šťastný, starý příteli. Jak? Najít štěstí bylo něco, co se stávalo jiným lidem, a já jsem neměl tušení, jak na to. Pokud bych skončil v Azkabanu, samozřejmě by štěstím nebylo nic jiného než fakt, že založili dobře zásobenou vězeňskou knihovnu. Měl jsem za to, že slova Lily, ač dobře myšlená, jsou marná.
Nebyl jsem nijak zvlášť překvapený, když Potter požádal tribunál o mé osvobození. U Merlinovy brady, dal jsem klukovi své vzpomínky, protože jsem byl přesvědčen, že umírám. Jak jsem měl vědět, že je použije jako důvody k mému osvobození? Co mne však šokovalo, bylo zjištění, že slovo Harryho Pottera se najednou stalo zákonem, a kdyby to bylo v moci britského kouzelnického světa, dali by tomu klukovi korunu a žezlo. Tribunál mne téměř jednomyslně osvobodil od obvinění z válečných zločinů, přestože byl poněkud rozdělen v názorech na mou roli při „asistované sebevraždě“ Albuse Brumbála. To bylo důvodem, proč soudci nabyli pocitu, že potřebuji projít nějakým druhem kompenzace.
Tehdy dospěli k myšlence veřejně prospěšných prací. Během příštích pěti let budu muset každý rok strávit dvě stě hodin prací pro dobro kouzelnické společnosti. Jako někomu, kdo se o kouzelnickou společnost nikdy nestaral, mi ta myšlenka připadala směšná, nespravedlivá a absolutně nejkrutější, co mi mohli udělat. Pokud jde o mne, dvě stě hodin v Azkabanu mi znělo mnohem lépe.
Vrátil jsem se do svého domu v Tkalcovské uličce a přemýšlel, co pro pána krále budou veřejně prospěšné práce znamenat. V té době už minula polovina prosince a vánoční sezóna byla v plném proudu. Docela mne ohromilo, že jsem obdržel stovky vánočních přání od lidí, které jsem neznal. Většina se nesla na stejné vlně sentimentu, něco typu ‚Ve škole jsem myslel, že se ke mně chováte jako pěkný panchart, ale jsem rád, že jste pomohl vyhrát válku‘. Také jsem se stal příjemcem šunky od Derbyshirského obranného spolku čarodějek, pěti pozvánek na vánoční večeři od lidí, které jsem neznal, a nabídky k sňatku od staré panny z Cornwallu. Uprostřed toho všeho se objevila Minerva McGonagallová.
„Veselé Vánoce, Severusi,“ řekla mile.
Měla samolibý vzhled někoho, kdo tahá za nitky, o něž jsem ještě nezakopl. Zamračil jsem se na ni.
„Co si přeješ, Minervo?“
„Mohu vstoupit?“
Beze slova jsem pokynul ke dveřím do obývacího pokoje. Posadila se a bez úvodu oznámila své záměry. „Ministerstvo mi tě přidělilo na příští rok.“
„Promiň?“ O čem to pro všechno na světě mluvila?
„Mám na starosti plán tvých veřejně prospěšných prací v příštím roce.“
„Ty máš co?“
„Soud ti nařídil absolvovat dvě stě hodin -“
„- veřejně prospěšných prací, ano, já vím. Proč přesně mne přidělili tobě?“
„Nejsem si jistá. Možná nevěděli, kam s tebou.“
Odfrkl jsem si. S největší pravděpodobností nenašli nikoho, kdo by se chtěl zabývat mou osobou, a tak mne strčili Minervě.
„Požádali mě, abych se postarala o tvé plány práce na příští rok. A protože tu je něco, co se objevilo poněkud náhle, chtěla bych, aby ses toho ujal.“
Tím okamžitě vzbudila mou podezíravost. „Prosím, neříkej mi, že chceš, abych učil v Bradavicích.“
„Bylo by to tak špatné?“
„Raději bych se přestěhoval do tropů a sbíral kokosy.“
Její jedinou odpovědí na můj ubohý pokus o humor byl kyselý, nelibost vyjadřující pohled, což naznačovalo, že bych měl být schopen lepšího žertu. Ten pohled okamžitě nahradil výraz upřímné starosti. „Chtěla bych, aby sis svých dvě stě hodin odbyl jako soukromý učitel.“
„Soukromý učitel!“ přiškrceně jsem zalapal po dechu. Pokud bylo něco děsnějšího než učit třídu plnou tupohlavců, bylo to nechat se sužovat tím nejhorším z nejhorších. „Zešílela jsi?“
„Ne,“ pronesla kategoricky, „ale upřímně řečeno, myslím, že ti toto zařazení nebude příliš vadit. Mohla jsem ti to udělat mnohem těžší.“
„Kdo je to?“ Založil jsem si paže na hrudi a uvědomil jsem si, že se pravděpodobně podobám mrzutému dítěti.
„Chtěla bych, abys učil Hermionu Grangerovou.“
„Hermionu Grangerovou?“ vyhrkl jsem užasle. „Proč pro všechno na světě potřebuje soukromého učitele? Ta holka si zapamatovala prakticky všechny texty v bradavické knihovně a nepropase jedinou příležitost se předvést.“
„Právě teď to má těžké, Severusi. Byla rozhodnutá vrátit se do Bradavic a složit OVCE, víš.“
Slyšel jsem. Proč to chtěla, šlo mimo mne; po událostech minulého roku si Grangerová jistě nepotřebovala nic dokazovat dřením se kvůli hloupému kusu papíru, aby potvrdila svou hodnotu.
„Po válce je pro všechny děti obtížné se přizpůsobit,“ pokračovala Minerva. „Vůbec není neobvyklé, aby se student ve třídě rozplakal, a neuplyne týden, abych nebyla probuzena, protože někdo trpí nočními děsy. Teď, když vyprchává vzrušení z vítězství, všichni docela naléhavě pociťujeme následky.“
Jak podivné, pomyslel jsem si – poslední tři roky jsem byl ve stresu z války a ze své role špióna, a nikdo se o mne nijak zvlášť nezajímal. Pravda, Brumbál trousil příležitostné poznámky o mém obtížném úkolu, ale věděl jsem, že to bylo obvykle podníceno tím, jak moje práce ovlivňovala řád a jeho postup.
„Minervo, proč Grangerová potřebuje soukromého učitele?“
McGonagallová, která vyhlížela ustaraná při myšlence na všechny ty zdeptané studenty, se vrátila zpět do současnosti.
„Jako obvykle je odhodlána osvědčit se v každém předmětu. Nicméně v letošním roce jí život komplikují jisté osobní záležitosti. Víš, že změnila svým rodičům vzpomínky a poslala je do Austrálie, aby tam přečkali válku? Okamžitě po ní je přenesla přímo domů a kouzlo odstranila, ale vyskytly se nějaké potíže. Myslím, že její otec je v pořádku, ale paní Grangerová má s pamětí stále problémy a doposud se nemohla vrátit do práce. U svatého Munga s ní pracují, ale dosáhli jen minimálního pokroku. Není třeba říkat, že se za to Hermiona cítí odpovědná.“
„To si dokážu představit,“ odfrkl jsem si. „Existují důvody, proč obliviátoři procházejí rozsáhlým výcvikem, než je jim dovoleno pohrávat si se vzpomínkami druhých.“
„Pak je tu pan Weasley,“ pokračovala. „Tedy Ronald. Strašně trpí ztrátou bratra Freda. Rozhodl se vzdát bystrozorské kariéry a pomáhá Georgeovi v obchodu s žertíky.“
„Vznešené gesto,“ podotkl jsem. „Neříkej, že budu učit také pana Weasleyho.“
„Samozřejmě, že ne. Ale protože on a slečna Grangerová k sobě cítí docela silnou náklonnost, je to pro ni další zdroj napětí.“
Zamračil jsem se a čekal, až se Minerva dostane k věci.
„Ale to, co se ukázalo být pro slečnu Grangerovou poslední kapkou, byla cvičná zkouška před třemi dny. Možná si vzpomeneš, že několik členů školní rady už dávno chtělo uspořádat cvičné zkoušky, aby pomohli studentům připravit se na skutečné OVCE.“
„Pamatuji se.“
„Poslali jsme ostatní ročníky domů na vánoční prázdniny o den dřív, aby sedmý ročník mohl napsat cvičné testy. Abych ten dlouhý příběh zkrátila...“
V duchu jsem zaúpěl. Proč to neudělala už před dvaceti rozvláčnými větami?
„Slečna Grangerová měla totální okno. Nedokázala přijít s jedinou odpovědí, kromě toho se necítila dobře a byla deprimovaná po chřipce, a -“
„Takže ona vlastně neuspěla při zkoušce?“ přerušil jsem ji. Moje prohnaná zmijozelská stránka chtěla provolávat slávu.
„Bylo to víc než neuspět při zkoušce, Severusi. Byl to spíš úplný emocionální kolaps.“
Neklidně jsem poklepával prsty po opěradle pohovky.
Minerva zvedla obočí. „Hermiona se rozhodla do školy nevrátit, i když je stále odhodlaná v létě absolvovat zkoušky. Věřím, že vše, co potřebuje, je pomocná ruka a nějaké soukromé studium.“
Takže malá nebelvírská vševědka se konečně zlomila.
„Jaké předměty bych měl učit? Určitě nepředpokládáš, že ji budu vést ve věštění, že?“
„Dobré nebe, to ne. S věštěním skončila už před léty. Samozřejmě lektvary a obrana. Pomona je ochotná s ní pracovat na bylinkářství, ale jsem si jistá, že jí můžeš adekvátně pomoci s ostatními předměty. Jak si vzpomínám, tvé vlastní OVCE dopadly dost dobře.“
Nicméně v její logice byla chyba, a já jsem jí byl tak zaneprázdněn, že jsem téměř pominul lichotku. „Jak přesně mám učit slečnu Grangerovou lektvary, pokud se nevrátí do Bradavic? K výuce lektvarů je potřeba laboratoř.“
Minerva se na mne zadívala. „Musíte mít kotlík a oheň, který lze postavit kdekoli. Ujistím se, že dostanete všechny ingredience, které budete potřebovat.“
„Skutečně se domníváš, že rodiče slečny Grangerové chtějí na svém jídelním stole bublající kotlík?“ zeptal jsem se suše.
„Vy dva si můžete vybrat místo, které bude příjemné pro oba.“ Znovu na mne pohlédla se samolibým výrazem, z něhož vyplývalo, že v této záležitosti nemám žádné slovo. Zhluboka jsem si povzdechl. Zvítězit nad Minervou bylo dost těžké, i když jsme oba měli stejné podmínky. S mocí soudního tribunálu za ní to byla předem prohraná bitva.