Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1 – 2. část ze tří

Když se té noci Draco dostal domů, s bědováním se odploužil na pohovku, přehodil si paži přes oči a nařídil Crabbemu a Goylovi, aby jej opustili, pokud nechtějí vidět silného muže ronícího slzy.

„Sundej si košili,“ nařídil Crabbe, každým coulem léčitel. „Co se stalo?“

„No, vyslýchali jsme mořskou příšeru a pak jsme chytili špatňáka a pak jsme z něj vymáčkli přiznání,“ oznámil Draco triumfálně.

„Dnes se mi v práci povedlo opravdu vynikající rizoto,“ nabídl Goyle a vypadal přemýšlivě. „I když tvůj den byl pravděpodobně lepší. Ale proč jsi samá modřina? Bránil se ten padouch zatčení – opravdu, fakticky tvrdě? Nebo to udělala ta obluda z vod?“

„No, ne,“ připustil Draco. „To udělal Potter. Opatrně, Crabbe, obávám se, že bych mohl mít vnitřní zranění.“

„Jo takhle,“ zavrčel Crabbe. „Tak to ne. Absolutně ne. Pokud tě zbušil teď, v pondělí by tě mohl v bystrozorské koupelně rozsekat na kousky. Půjdu si promluvit s Pastorkem.“

„Cože?“ vymrštil se Draco do sedu a ignoroval bolest v naprosté hrůze z představy, jak si to Crabbe mašíruje do kanceláře jeho šéfa a hlásí, že Harry Potter byl krutý na jeho Dráčka. „Ne, nepůjdeš. Ne, koukni, to není jak – nepoprali jsme se. Měli jsme cvičný zápas,“ vysvětloval vstřícně. „V tréninkové místnosti. Bystrozorové to dělávají. Aby, víš, testovali své reflexy a posilovali a pak léčili jeden druhého.“

„Jo, ale to on neudělal,“ zuřil Crabbe.

„Aha,“ pochopil Draco. „O tohle jde. Opravil mi rozbitý nos. Nemusel – vědět, že jsem posetý modřinami a tak dále.“

„Malfoyi,“ Crabbe teď použil svůj pomalý, těžký, důkladně-mi-to-vysvětli hlas. „Proč jsi mu to neřekl?“

„To jsem nemohl udělat,“ rozhořčil se Draco. „To by dokazovalo, že zvítězil!“

„Jsem si docela jistý, že byl schopný si to spočítat!“ zařval Crabbe.

„Klídek, Vinci,“ okřikl jej Goyle. „Malfoy je zraněný. Používej, prosím, svůj hlas určený pro vnitřní prostory.“

Draco hledal únikovou cestu, ale Goyle s Crabbem byli dokonale schopní zablokovat všechny dveře a okna a on právě teď nebyl ve své nejrychlejší formě.

„Uštědřil jsem mu pár dobrých úderů,“ obhajoval se. „Netuší, že vyhrál o tolik. A příště zvítězím!“

Překonán silou (jak Draco předpokládal) jeho argumentace, zhroutil se Crabbe na židli a vložil si tvář do dlaní. „Začínám mít děsivé zpětné vize školních let,“ oznámil dutým hlasem. „A migrénu.“

„Měl bys jít do postele, Malfoyi,“ pobídl jej Goyle laskavě. „Přinesu ti něco k jídlu.“

Crabbe zvedl hlavu. „Malfoyi,“ pravil zdráhavě.

„Vinci, ne když je na tom takhle,“ zasyčel Goyle.

Draco se znovu posadil, tentokrát opatrněji. Pro tento den měl syčení dost. „Co,“ zeptal se. „O co jde?“

„Z Azkabanu dorazila sova se vzkazem,“ řekl Crabbe.

Draco se bez dalšího slova zvedl a popadl ten list, posadil se na schody a četl. Byla to pouhá oficiální zpráva nesoucí prohlášení, že Lucius Malfoy si vyžádal a obdržel povolení návštěvy svého syna. Draco ten vzkaz znovu a znovu otáčel v rukou, které vypadaly v mdlém světle bílé jako papír.

Nemohl jít. Nemohl jít.

Už tam jednou byl, hned po konci války. Otec seděl, vyhublý na kost, oblečený v obnošených vězeňských šatech, a rozprávěl nevybíravě politickým hlasem o tom, jak by mohl být Popletal zmanipulován a uplacen, aby jej dostal ven, a vyptával se, co dělá Dracova matka a obezřetně načrtával své plány do budoucna.

Draco se tehdy třásl a potil a řekl jen velmi málo, hlavně ne že veřejným činitelem je nyní Brousek a nechce mít se Smrtijedy nic společného, že otec vězení nikdy neopustí a že matka je už roky mrtvá.

Byl si téměř jistý, že jeho otec tohle všechno věděl, ale ne natolik, aby mu to předhodil. Takže tam jen seděl a nechal otce vyprávět o tom, co by měl dělat.

Nedokáže se tam vrátit.

Na stěně jejich chodby viselo zrcadlo, nevtíravě zářící ve slabém světle. Draco v něm zahlédl sám sebe, na schodech, shrbeného a zoufalého.

Nikdy se moc nestaral o to, jak vypadá – věděl, že není oslnivý a nijak zvlášť jej to nezajímalo. Nespatřoval na pěkném vzhledu nic tak pozoruhodného. Věděl, že se podobá otci, což mu trochu vadilo, ale vždy byl menší, bledší, méně výrazný.

Tvář jeho otce byla vyzáblejší hladověním v Azkabanu, bledá, protože se nikdy nedostával na vzduch, a s nádechem zoufalství bez ohledu na to, jak moc se snažil o sebedůvěru. Nikdy se Dracovi nepodobal víc.

Draco se znovu podíval do zrcadla a následně odvrátil tvář pryč od toho vyhladovělého ducha, který se mu zobrazoval.

Pak ten dopis spálil.

Příštího rána se vykulil z postele v nechutně časnou hodinu a šel si zaběhat. Také je načase začít chodit do posilovny spolu s Crabbem, rozhodl se při běhu v chladném dešti. Musel se stát rychlejším a silnějším; nemohl navštívit otce a zřejmě nezvládne přesvědčit Katii, ale tohle mohl dokázat. Alespoň se domníval, že může.

Potter řekl: „Dobrý boj,“ když spolu včera skončili.

Samozřejmě, také bojoval se systematicky soustředěnou zuřivostí, v některých bodech hraničící s opravdovou děsivostí. A Draco by mohl být vyděšený, kdyby nevěděl až do morku kostí, že ať už byl Potter cokoli, byl také absolutní ňouma a Dracovou svatou povinností se jevilo ukázat to světu.

Napadlo jej, proč se Potter, který měl všechno, zdál být tak naštvaný na celý svět. Nejspíš za to mohly ty steroidy.

*

Na první sledovačku s Potterem si přinesl obrovskou termosku kávy a nejméně deset kilo sladkostí. Bylo nesmírně důležité zůstat vzhůru.

V minulosti chtělo Draca nemálo jeho kolegů ze sledovačky vyšoupnout, což mu vyhovovalo, protože znal své poněkud nevypočitatelné spací schéma a ani veškeré běhání a posilování mu nepomohlo udržet se v noci vzhůru. Ale opravdu nechtěl usnout v práci před Potterem: hlavně kvůli jedné věci, a totiž, že jak mu bylo řečeno, nepřetržitě mumlal ze spaní a Potter by mu na to nikdy nedal zapomenout.

Rozptyloval jej fakt, že měli skutečné mudlovské auto, očarované tak, aby se stalo neviditelným, jakmile nasednou. Obvykle se bystrozorové museli choulit ve svých pláštích.

„To je paráda,“ vydechl a zvědavě mapoval prsty cosi, o čem Potter hovořil jako o ‚přístrojové desce‘.

„Není špatné,“ odpověděl Potter. „Prodal mi ho Ron. Tímhle se zabývá – víš, jen než udělá bystrozorské zkoušky.“

Vrhl po Dracovi pohled, kterým jej vyzýval, aby se opovážil cokoli říct, ale Draco už si vlastně svůj výbuch škodolibé radosti odbyl, když Weasley vyletěl od bystrozorských zkoušek poprvé. A také, nacházel se o samotě ve tmě s Potterem. Potter by ho mohl zabít a to bez jediného svědka.

„Vsadím se, že spousta lidí chce neviditelné auto,“ nadhodil Draco namísto škodolibého pohledu. „Měl by to nějak zpropagovat. Pansy se zabývá reklamou,“ dodal s určitou pýchou. „Je skvělá. Právě teď je v Bulharsku a dělá něco okolo kožichů, ale mohu jí poslat sovu, až se vrátí.“

„Pansy,“ zopakoval Potter opatrně, jako by si jen obtížně vybavoval jednu z jejich spolužaček, která s nimi strávila sedm zatracených let. „Pansy Parkinsonová. Tvoje přítelkyně.“

„Ano, když nám bylo šestnáct,“ připustil Draco obezřetně.

Byl v pokušení říct ‚Ginny Weasleyová. Tvoje přítelkyně’, ale neudělal to, kvůli té věci ohledně ‚bytí sám ve tmě a zabit beze svědků’. Nemluvě o tom, že si ani nemohli dovolit opravdovou hádku, protože museli sedět v autě a sledovat dům toho muže. Hodiny s Potterem a nemožnost boje. Draco to shledával nepřirozeným a perverzním.

Ginny Weasleyová, jak věděly všechny bystrozorské studnice drbů, odešla do Paříže a tam se po ní slehla zem. Draco věřil pověstem, že přistihla Pottera v posteli s dvojčaty Patilovými. Takové věci se ve válce stávaly. Tak to Draco slyšel.

Ale jemu se během války většinou udávala děsivá setkání s Pánem zla, spousta skrývání v domě profesora Snapea, dokonce i nějaká skrývání ve starém domě Blacků, a v neposlední řadě jej nutili zabíjet lidi a on před tím musel utíkat do márnice, kde pitval těla válečných obětí pro lektvary profesora Snapea. Konkrétně těchto vzpomínek si Draco nijak necenil.

„Takže, hm, jak se mají Crabbe a Goyle?“ zeptal se Potter znenadání. Vidět Pottera při pokusu o zdvořilou konverzaci bylo jako vidět medvěda při čajovém dýchánku.

„Bydlí se mnou,“ odpověděl Draco. „Sdílíme dům v Knightsbridge. Goyle je šéfkuchař v restauraci ve West Endu, o které se říká, že tamní jídlo je kouzelné,“ Draco si dovolil úsměv, „a Crabbe pracuje u svatého Munga. Jako sestra.“

„Sestra,“ zopakoval Potter.

„Je to skutečně vznešené povolání a umožňuje maximum osobního kontaktu s pacienty,“ odsekl Draco ostře. Nevysmíval se kvůli Weasleymu, ale – ach – mohl. Aby Potter řekl jediné slovo proti Dracovým přátelům bylo vše, co potřeboval.

Potter zamrkal. „Ech. Samozřejmě.“

Draco se poněkud uvolnil. Potter zíral na dům, který naprosto selhal v jakémkoli kriminálním činu.

„Nechodím moc na sledovačky,“ povzdechl si nakonec. „Lidi obvykle řeknou, že je vše v pořádku a že se budu nudit a mohu jít domů. Tím neříkám – chci říct, zůstanu.“

„Taky tě posílají domů?“ zeptal se Draco. „Ty brďo!“

Potter se zamračil, silueta jeho profilu se v tlumeném světle stala jaksi méně perfektní. „Co tím chceš říct, že mě posílají domů taky?“

Draco pozvedl levou ruku s rozepnutým rukávem košile. Potter otočil hlavu a pohlédl na Znamení zla, zelené oči ostré, ale nijak zklamané. Lidé se většinou otřásli a zadívali se stranou, když Znamení zahlédli. V těchto dnech nebylo mnoho žijících nebo svobodných, kteří tento cejch nesli.

Draco neočekával od Pottera ani zachvění, ani pohled stranou. Během času viděl Znamení víc než dost.

„Sami ve tmě se Smrtijedem,“ vysvětlil Draco s úšklebkem. „Bývají trochu vystrašení.“

„Vážně?“ zahučel Potter vyhýbavě.

„Jistě,“ ušklíbl se Draco ještě víc. „Proč, ty nemáš strach?“

Potter zaklonil hlavu a rozesmál se. „Jo, Malfoyi. Přímo se strachy klepu,“ odpověděl líným, pobaveným hlasem a sklopil své opěradlo.

„Ukaž mi, jak to udělat,“ vyzval jej Draco. Po menších obtížích zvládl položit své opěradlo také a byl autem ještě víc nadšen. „Připomíná mi to filmy o mudlovských bystrozorech, které jsem viděl,“ oznámil Potterovi coby svoji nejvyšší pochvalu.

„Ééé – kriminálky?“

„Chodím na ně do kina,“ informoval jej Draco. „Dokážu splynout s mudly jako had v trávě. Zvládnu to, protože jsem absolvoval studium mudlů s těmi nejlepšími výsledky a ovládám mudlovské způsoby. Je to výzkum, víš?“

„Jasně,“ souhlasil Potter. „Samozřejmě.“

„A proto se mi líbí tohle auto,“ pokračoval Draco. „Taky chci pistoli, ale Pastorek oznámil, že mi žádnou nepovolí.“ Chvíli o tom dumal. „Mám dojem, že by Pastorek mohl být tajný pekelný robot poslaný z budoucnosti, aby mě zničil.“

Potter zamrkal. „Cože?“

„Víš, co je robot?“ zjišťoval Draco.

„Já – vím,“ odpověděl Potter pomalu, jako by nechtěl Draca povzbuzovat. Dracovi to stačilo.

„Fajn, tak si ho představ,“ pokračoval. „Ten nelidský klid jeho tváře. Plochý, monotónní hlas. Zřejmý ďábelský úmysl mě zlikvidovat, abych nemohl obohatit budoucí generace.“

„Malfoyi,“ řekl Potter a spolkl smích uprostřed Dracova jména. „Žertuješ?“

„Většinou žertuji,“ přiznal Draco hloubavě. „Ačkoli před prvním šálkem kávy tomu vážně věřím.“

Potter se znovu zasmál, byť s lehce nevěřícným nádechem. „Vlastně mě právě teď trochu děsíš,“ pravil. „Otevřeš ten pytel medvídků?“ dodal po chvíli a Draco mu vyhověl.

Příští pracovní den se Draco coural po kancelářích se svým šálkem kávy, obtěžoval lidi pobrukováním mudlovských písní a pokoušel se svým obvyklým způsobem posbírat drby, přemýšleje o tom, co Potter říkal. Lidé jej také posílali ze sledovaček domů. Draco nemohl přijít na to proč.

Nemohli z něj mít strach. Byl jejich velký, zářivý hrdina, který zachránil svět.

Po důkladném sledování místnosti došel k názoru, že z něho skutečně strach měli, což byl přesně ten důvod.

Draco odložil svoji kávu na automat na vodu a pozoroval okolí. Ostatní bystrozoři by to ovšem strachem nenazvali – ne, hledali by jiné slovo. Nejspíš by řekli, že jej chovají v úctě, nebo jsou pouze zdvořilí.

Těch několik, kteří bývali Potterovi parťáci, a tudíž s ním pravděpodobně trénovali, strach mělo a dobře vědělo proč.

Nebylo to jako… každý musel dělat ve válce různé věci, ale většina lidí jejich věku měla rodiče, aby je chránili, a byli stále ještě ve škole, když se udály ty nejhorší události. Nikdo se do toho nenamočil tolik jako Potter, protože existovalo proroctví a to nemohl naplnit žádný náhradník.

Draco nestál v jádru války, ale dostatečně blízko na to, aby věděl, co lidé v centru museli dělat a jak je to změnilo.

Připouštěl, že dokáže pochopit, proč asi by lidé mohli být z Pottera vystrašení.

Ale když on je takový ňouma, křičela jeho duše a Draco si musel připomínat, že lidé to z nějakého důvodu nevidí. Lidé jsou slepí.

Lidé se dokonce vyhýbali tomu, aby se Pottera dotkli, zaznamenal. Udržovali si uctivou bezpečnou vzdálenost.

Draco nad veškerou populací potřásl hlavou a odkráčel ke stupidnímu dvoumístnému naštěstí-přepážkou-oddělenému stolu, který měli oni dva evidentně sdílet. Strčil na pozdrav do Potterova ramene. Potter ztuhl, byť na tak krátký okamžik, že si Draco později nebyl jistý, jestli se mu to nezdálo.

„Zase jdeš pozdě,“ zavrčel, čmáraje do svého hlášení.

Draco zvedl nový šálek kávy ze svého stolu a vyprázdnil jej dřív, než se vůbec stihl zamyslet, proč je ta káva tady a odkud se tu vlastně vzala. Zíral do prázdného šálku s vírou, že na dně najde nějaké znamení. Šálek ho zklamal.

Vrhl pohled na Pottera, zahlédl v textu roztroušené ostrůvky špatné gramatiky, zapomněl na znamení a násilně se zmocnil jeho zprávy. „Dej mi to,“ řekl. „Na psaní takovýchhle zpráv jsi nikdy nebyl. Ach můj bože, co jsi chtěl tímhle říct? Jsi snad jedním z těch funkčních analfabetů, o kterých se píše v novinách?“

* 

Další věc, kterou jim Pastorek přidělil jako odměnu za ten případ mořské obludy, byla parádní.

Přirozeně to znamenalo, že se Potter musel pokusit to všechno zničit.

„Ne,“ řekl a rudnul u toho. „Ne, ne, ne.“

„Ano,“ přerušil jej Draco. „Odpusťte mu, pane, je blázen, zlobí jej jeho válečná zranění. Neví, co říká. Jsme rádi, že do toho klubu můžeme jít. A slibuji, že tam zůstaneme celou noc, noc za nocí, dokud to hnusné kšeftování s drogami nebude naprosto, navždy a nezvratně zmařeno.“

Potter se tvářil vzdorovitě. „Měl bych být v terénu a bojovat.“

„Práce bystrozora obnáší víc než jen boj,“ osvětlil mu Pastorek. „Ne že by to někdo mohl postřehnout z vašich záznamů, pane Pottere.“

Potterovy prsty se sevřely okolo lampy.

Draco srazil jeho ruku stranou. „Na to ani nemysli, Pottere,“ vyštěkl. „Nebudeš mít záchvat vzteku v šéfově kanceláři. Chovej se trochu důstojně, u Merlinových gatí.“

Potter vydal vrčivý zvuk a překřížil si ruce na prsou.

Pastorek si odkašlal. „A pane Malfoyi,“ pokračoval, „pokud byste se, prosím, mohl zdržet braní úplatků nebo jednání jiným způsobem pro bystrozory nevhodného.“

„Tehdy jsem nebral úplatky,“ prskl Draco. „Náhodou jsem finančně zabezpečený, děkuji velmi pěkně. Předstíral jsem bystrozora, kterého si lze koupit, takže jsme se mohli infiltrovat –“

„Předstíral jste tak dokonale, že vás váš kolega nahlásil,“ pravil Pastorek svým emocím nepodléhajícím basem.

„Je snad moje chyba, že veškerá Jenkinsova inteligence odpovídá mimořádně zaostalé veverce?“ dožadoval se Draco. „Ne. Není. Mohla by to být chyba kohokoli, kdo najal tyto ubožáky, kteří jsou nebezpeční sami sobě a svému okolí a kteří, mohl bych dodat –“

„Kdo má teď záchvat vzteku v šéfově kanceláři?“ zeptal se Potter polohlasně.

Draco upadl do zuřivého mlčení a překřížil si ruce na prsou. Pastorek na oba poněkud zvláštně pohlédl a pak jim řekl, aby vypadli z jeho kanceláře. Draco předpokládal, že musí absolvovat urgentní pochůzku po koberci.

„Divně na nás zíral,“ oznámil Draco, jakmile se vrátili zpět k jejich stolu, a ukazoval Potterovi, jak vypracovat náležitě parafovatelný report. „Říkal jsem ti, že je to ďábelský robot.“

„Jo,“ souhlasil Potter vážně. „Všechno teď dává smysl.“

Draco se zasmál a pak se kousl do jazyka. „Přestaň s tím,“ řekl. „Ty nemáš být vtipný. Ve škole jsi nikdy vtipný nebyl.“

„Mohl bych říct to samé o tobě,“ zamumlal Potter.

Draco rozhořčeně vzhlédl od hlášení. „Prosím?“ otázal se chladně. „Mám za to, že víš, že jsem byl ve škole k popukání. Všichni si to mysleli.“

„Já ne,“ odtušil Potter vesele.

„A co ty vlastně víš?“ informoval se Draco a přimhouřil oči. „Každý den jsem zařídil, že se celý zmijozelský stůl válel smíchy. Byl jsem bavič.“

„Možná jim tě bylo prostě líto,“ navrhl Potter a zvlnil ústa.

„Zmijozelové poznají dobrou věc, když ji vidí, jelikož mají vytříbené nosy,“ konstatoval Draco. „Každopádně, kdybych nebyl vtipný, proč by Ginny Weasleyová kradla moje čísla?“

„Ona co?“ vykulil oči Potter. „Tvoje co?“

„Ukradla je,“ zopakoval Draco, který nezapomínal, natož aby odpouštěl. „Přímo ode mne. Ukradla vše, kromě mého napodobování tvé maličkosti, protože po tobě v té době jela, a dovol mi podotknout, že nebylo moc na čem stavět. Pochopitelně, jakmile začala napodobovat mé výrazy, nemohl jsem je už znovu používat. Byly znečištěny nebelvírštinou.“

„Vzpomínám si, že Ginny ráda parodovala,“ připustil Potter pomalu.

„V šestém ročníku začala s imitací,“ informoval jej Draco hořce. „Mé osoby. V té době jsem byl trochu roztěkaný a pak jsem se otočil a najednou ona používala má gesta, jako by byla součástí jejího, nevím, velkého přerodu v ikonu a duši famfrpálového týmu. Neptej se mě. Ženy jsou nepochopitelné a kradou.“

Potter si odkašlal, zamračil se a řekl: „Nemluv o Ginny takhle.“

Znovu se sklonil nad svým hlášením, tvář poskládanou z hořkých, unavených črtů. Možná, pomyslel si Draco, že jeden z těch různých drbů o velkém rozchodu Pottera a Weasleyové byl pravdivý. Možná Ginny vážně zdrhla do Paříže k Fleur Delacourové a Potterovo srdce zůstalo zlomené.

Paráda, pomyslel si Draco. Striptýzový klub by je mohl oba přivést na jiné myšlenky.