Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Důsledky

„Molly říká, že je stabilizovaná.“

Když manželka vytáhla hlavu ze zelených plamenů krbu, Remus zažil zneklidňující zkušenost – synova tvář se na něj dívala ze dvou směrů. Tonksová se zvedla na nohy a zatřepala hlavou, aby se přeměnila zpět do svého srdcovitého obličeje a tmavých očí. Rychle si šla sednout za Teddym na pohovku, na místo, které opustila, jen aby naplnila synovu zoufalou potřebu zjistit, jak na tom Penny je. Stále zkroušený Teddy se jí teď opíral o rameno téměř jako malé dítě a ona jej jednou rukou objímala.

Navzdory všem okolnostem se Remus musel pousmát, když Teddymu podával čaj na uklidnění nervů. Přes veškeré nepohodlí a hormony se nedalo pochybovat, že Teddyho rozrušení vydalo za víc než tisíc slov či tiché osobní předsevzetí a pomohlo Doře navázat se svým synem vztah.

Přes Teddyho rameno se Remus setkal s manželčiným pohledem.

„Co ještě říkala?“

Tonksová pochmurně stiskla rty a přitáhla si syna blíž. „Hlavně to. Měla plné ruce práce s rozrušenými zrzavými vnoučaty a neměla moc času na pokec. Naštěstí, protože se nemohla pustit do výslechu mě coby Teddyho, což by mé krytí nejspíš neuneslo. Řekla, že Penny je stabilizovaná a že zase sama dýchá, ale šok ji uvrhl do komatu a léčitelé netuší, kdy se probere. Můžou to být hodiny, nebo…“ očima kmitla dolů na hnědou hlavu v její náruči, „… to může trvat týdny. I měsíce.“

Remus na chvíli zavřel oči. Pamatoval si na Penelopu Clearwaterovou – Weasleyovou, jak se jmenovala teď – jako na tmavovlasou, vážnou havraspárskou prefektku stále přemýšlející nad problémy z hodin, hledající a analyzující, která byla nejšťastnější, když na něčem pořádně pracovala. Pamatoval si, jak se na chodbách usmívala a držela se za ruce s Percym, a jak se k sobě choulili v knihovně, když spolu spokojeně studovali…

Bylo zvláštní myslet na tuto mladou ženu, kterou si pamatoval z ročníku studentů připravujících se na OVCE, představovat si, jak leží zraněná u svatého Munga a že je teď manželkou a matkou, čtyřicátnicí v podstatě starší než on…

„Jsem překvapený, že je Molly v Doupěti,“ přiznal potichu, hlavně aby se rozptýlil od těch bizarních myšlenek. „Myslel bych si, že bude s Percym u Munga.“

Dora si povzdechla. „Ale to chtěla, věř mi. Chudák Molly, má toho moc. Ale nemohla jít. Jsou prázdniny a už před tou událostí podle všeho měla u sebe polovinu vnoučat. Artur šel na ministerstvo a právě Molly podal zprávy, když jsem – tedy Teddy – volal.

Teddy pomalu, roztřeseně zvedl hnědovlasou hlavu z matčina ramene. „Promiň, žes musela volat místo mě. Ale… ale nezvládl bych se zeptat. Nevím, co by se mnou udělalo vědomí, že jsem jí právě zabil snachu a pak s ní mluvil, jako by se nic nestalo…“

Tonksová se hořce usmála a rukama stále spočívala na Teddyho ramenou, když se narovnal. „Bez problémů. Koneckonců, není to tak, že bych se nikdy nemaskovala jako můj dospělý syn v rozhovoru s dávnou přítelkyní, která je o dvacet let starší, než když jsem ji viděla včera, o zdraví její snachy, kterou ani neměla, když jsem s ní naposledy mluvila.“ Pokrčila rameny a škubla obočím. „Je to pro mě jen typický den v životě.“

Ale Teddy neviděl na její poznámce nic vtipného. „Nedošlo mi to – promiň, muselo být pro tebe nepříjemné vidět Molly takto… Neměl jsem…“

„Ale pro lásku…“ Protočení Dořiných očí bylo Remusovi známé. „Teddy Lupine, jsi tolik podobný otci, až to děsí. Takže, toto říkám Remusovi od chvíle, kdy jsme se potkali…“

„Říká,“ zasáhl Remus s předstíraně unaveným pokývnutím. Moc dobře si uvědomoval, kam tato lekce míří. „Připrav se.“

„… a zcela zjevně mě tu potřebuješ, abych to mohla říct i tobě.“ Tonksová si syna vážně prohlédla. „Takže poslouchej a zapamatuj si to. Uvolni se. Popíchnutí není obvinění. Když někdo pro tebe něco udělá, znamená to, že mu to nevadí, proto se nepřesvědčuj o něčem jiném, protože vám to oběma ublíží. Malá nehoda není důvodem oddávat se litanii sebeobviňování. Ani velké nehody se nevyřeší sebeobviňováním ze všeho, dokud lidé kolem tebe neprchnou nebo tě neumlátí klackem, abys přestal. Jinými slovy, mladý muži – všechny problémy světa nejsou tvoje chyba. Proto se nechovej, jako by byly, protože tím nás jen naštveš a budeš se cítit nejistě z dobrého důvodu. Ano?“

Teddy nevypadal zcela přesvědčeně. „Ale je to moje chyba…“

„Dával bych si bacha,“ zasáhl Remus, který Teddyho pocitům rozuměl, a usekl tak poznámku, kterou se chystala zasadit jeho žena. „S těmi klacky to myslela vážně.“

K jeho překvapení sebou Teddyho rty cukly. „No, vzpomínám, že tebe plácla festovně. Takže asi raději budu hlídat každý svůj krok.“

Chvíli trvalo, než mu Teddyho slova došla. „Počkat. Jaké plácnutí?“

Remuse přepadla vina, když se náznak úsměvu okamžitě ztratil. „No, jak ses vrátil k mámě… Když mě čekala?“ Prsty si začal pohrávat s lemem hábitu. „Říkal jsem, že jsem používal portál ke sledování minulosti…“

Říkal jim to. Ale toto prozrazení přišlo tak časně po chaosu jejich příchodu do budoucnosti, že ho Remus sotva registroval, a zcela jistě si je pořádně nepromyslel. Ani neuvážil, jak se má srovnat s faktem, že už nebyly jen jejich ony důvěrné, soukromé momenty s Dorou, jako byl jejich první polibek, jejich hádky, když odešel infiltrovat vlkodlaky, onen rozhovor po Brumbálově smrti, a samozřejmě jejich napjaté a vášnivé shledání po jeho přechodném zmizení následujícím Billovu a Fleuřinu svatbu…

Jediný pohled na Doru odhalil záblesk stejně nejisté emoce. A Teddymu to neušlo.

„Merline, nemyslel jsem… Kdo by chtěl být špehovaný vlastním synem? Omlouvám se, všechno jsem tak zmrvil…“

„Nezačínej s tím zase,“ zkusila Tonksová vesele, ale výraz ztratil na hravosti. Zůstala jen vážnost předchozích slov. „Dobrotivý Merline, potřebuješ uvolnit. Začínám si myslet, že jsme se sem dostali právě včas.“

Teddy teď zíral na ně na oba a ponuře utrápený kmital očima mezi Remusem a matkou. Jemně se vyvlékl zpod Dořiných rukou. „Ale měli jste?“ zašeptal tiše. „Zeptám se a chci, abyste mi upřímně odpověděli – žádné vtípky, žádné pokusy šetřit moje city, nic než pravdu.“ Krátce zavřel oči, ztěžka se nadechl, a když oči otevřel, téměř nevědomky je obrátil k Remusovi. Prosil za odpověď, ale nebyl si jistý, že ji chce znát. „Když jsem tebe a mámu vysvobodil z minulosti, udělal jsem správně?“

U Merlina.

To bude bolet. Ale potřebovali ten rozhovor, potřebovali si projít všechny pravdy a Teddyho výraz Remusovi napověděl, že opravdu chce upřímnost, žádná ospravedlnění nebo sebemrskačství, ale opravdu chce znát otcův názor na to, co riskoval. A aby byl Remus upřímný, s pochybnostmi, které mu hlodaly myslí posledních asi dvanáct hodin, věděl, jak má odpovědět.

„Ne,“ pravil.

Teddy zavřel oči a hlava mu padla dolů. Tonksová upírala oči na manžela, ale neobviňovala ho, ani nesouhlasila, chápala, že ta slova musí být řečena.

„Z mé vlastní perspektivy se to těžko přiznává.“ Remus se obezřetně opřel o záda židle s ohledem na bolest v citlivých kostech a hleděl na manželku a syna téměř nepřítomně, zatímco si srovnával myšlenky. Snažil se nemyslet na to, jak synovi ublíží. „Zjevně nebýt mrtvý je mnohem přitažlivější než alternativa a Dora naživu je ještě lepší. Ale nezaujatým pohledem – porušil jsi zákon a poškodil jsi vzácný a hodnotný magický artefakt, takže nevinná žena byla neúmyslně zraněná. To vše jen proto, abys zachránil dva lidi, které jsi sotva znal a, abych byl upřímný, opravdu je již nepotřeboval, alespoň ne, aby se o tebe postarali. A i ze zaujatého pohledu…“ smutně se usmál. „Jsi můj syn a miluju tě a je báječné tě potkat a poznat tě, o což bych jinak přišel. Ale když si sesumíruju, co jsi riskoval – kariéru, rodinu, svobodu… jen abys nás ochránil, opakovaně jsi musel lhát lidem, kteří tě milují a vychovali tě místo nás. Bolí mě sledovat, jak jen kvůli nám děláš to, co nenávidíš. Nemůžu si pomoci, ale jim za těch dvacet let dlužíš víc než nám za dva krátké měsíce. Je mi to líto, Teddy. Ale tak to cítím.“

Během otcova jemného útoku na své správné vnímání Teddy ani nepromluvil, ani se nepohnul, jen upíral prázdný pohled do klína. Přestože se jeho rty hýbaly, nezvedl hlavu.

„Mami?“ oslovil ji tiše.

Tonksová teď zírala na svého syna unaveně a rezignovaně. „Nevybalila bych to tak přímočaře, ale ano,“ prohlásila tiše. „Je mi to líto, ale souhlasím s tvým tátou. Šli jsme do bitvy s vědomím, že můžeme zemřít. Ale udělali jsme to pro tebe, abys měl bezpečnou, šťastnou a svobodnou budoucnost, kterou jsi zahodil, jen abys nás zachránil…“ Brada se jí zachvěla a také sklonila hlavu. V očích se jí leskly zadržované slzy. „Bolí to, Teddy. Bolí to, že jsem tě nechala za sebou, abych bojovala za tvoji budoucnost, a přesto jsem ji zničila.“

Teddy pomalu zavřel oči. „Chápu,“ vydechl. „No. Harry říkal, že si přesně to budete myslet. A hádám, že jsem celou tu dobu věděl, že má pravdu.“ Zhluboka se nadechl. „Bylo pěkné chvíli předstírat…“

Dora vymrštila ruce a popadla Teddyho za tváře, aby mu zvedla obličej. Překvapeně otevřel oči.

„Teď mě poslouchej,“ hlas měla tlumený, přesto silný, a tmavé oči zabořila do očí syna. „Myslím vážně, co jsem řekla, Teddy. Nedovolím, abys tady seděl a říkal si, že jen kvůli tomu, že neoceňujeme, cos udělal, to tu nesnášíme a nemůžeme tě kvůli tomu milovat a takové pitomosti. Protože vím, že přesně to teď děláš, že? Tolik podobný otci…“ Dovolila si na okamžik protočit očima. „Milujeme tě. A neříkám to jen proto, aby ses cítil líp, ale protože to myslím vážně.“ Zhluboka se nadechla. „Jsem tady uvízlá v těle, které nepřestává truchlit pro své ztracené miminko, o které jsem ani nepřišla – a jestli se za to začneš obviňovat, dvacetiletý nebo ne, přehnu si tě přes koleno a naplácám ti,“ dodala přísně, zatímco Teddy vytřeštil oči nad tím novým odhalením. „Ale jestli si myslíš, že zahodím šanci na vztah se svým vlastním synem, kterou mám kvůli tomu, cos udělal, tak se pořádně zamysli. A jestli myslíš, že tě nechám zahodit vztah s námi tím, že se ponoříš do viny a úzkosti, tak ses nepoučil z toho, cos viděl toho dne, kdy jsem praštila tvého otce. Co se stalo, stalo se, Teddy. Teď záleží na tom, co uděláme dál.“ Nečekaně vstala, položila si ruce v bok a střílela pohledem z jednoho Lupina na druhého. „A uděláme toto. Sedneme si, všichni tři, a vymyslíme, co dál. Nebudou žádná provolání viny a sebeobviňování, žádná lítost ani rochnění v minulých chybách. A jestli něco z toho splyne ze rtů jednoho z vás, najdu si rákosku. Rozumíte?“

Remus na ni hleděl, jak stojí uprostřed místnosti s rukama v bok, intenzivníma tmavýma očima, s výrazem pevného odhodlání, tak zářivá navzdory přirozeně hnědé, kterou teď měly její vlasy, a navzdory těm historickým knihám tak naprosto živá… Byla tak energická v tom, co považovala za správné, tak neúprosná a překrásně tvrdohlavá; její vlastní bolest nic neznamenala tváří v tvář potřebě pomoci ostatním, jemu, aby jej vytáhla z kolejí mizérie, do kterých si nechal vjet život uvězněný vlastním strachem, že někoho zraní, takže že si ani neuvědomoval tu obrovskou bolest, kterou jí tím působil. Taková byla ode dne, kdy ji potkal a takovouto ji viděl mnohokrát, když rozbíjela jeho obrany a probojovávala se do jeho srdce.

A teď v něm byla. Byla jeho manželkou. A nedokázal si představit život bez ní.

Merline, miluju tuto ženu!

Ten pocit jej téměř přemohl. A okamžitě věděl, že ať už cokoliv přinese jejich nejistá budoucnost, ona bude žít. Byl rozhodnutý. Cokoliv se s ním stane, jakýmkoliv následkům budou čelit, nedovolí – nemůže dovolit – aby nepřežila.

Mě možná zachraňovat neměl. Ale jak ho můžu peskovat, že dal šanci na život jí?

Pohledem sklouzl k Teddymu. Mladík zíral na matku s ohromenou úctou, kterou Remus tak dobře znal. Jen doufal, že jeho syn dojde k rozumnému závěru dříve než za rok, který potřeboval on sám.

Rodičovská důvěra byla odměněna. Nejistě ale s nádechem pečlivě přivolaného rozhodnutí se Teddy vlažně usmál.

„Rozumím,“ odvětil. „Žádné další rochnění.“ Úsměv v koutcích zacukal. „To bych si nedovolil.“

Remus se taky usmál. „Chytré rozhodnutí. A Doro…“ Když se k němu manželka obrátila, dal do svého pohledu veškerou lásku, která mu proudila žilami. „Děkuju ti. Myslím, že jsme to oba potřebovali.“

Vrátila mu jemný úsměv a v očích se stejně zračil nevyslovený cit, když padla na pohovku. Jednu ruku jemně položila Teddymu na rameno a přisedla si k němu blíž. Remus se zatím narovnal a obešel židli, o kterou se opíral, aby se na ni posadil. Lokty se opřel o kolena a naklonil se ke své rodině. „Takže otázkou zůstává – co bude dál?“ Očima přešel k Teddymu, který se teď na matku, lehce spočívající na jeho rameni, díval s tichým štěstím. „Doufám, že ti nebude vadit, když řeknu následující, synu. Přestože chovám nejvyšší úctu ke tvé strategii, plánování a provedení naší záchrany, nemohu pominout pocit, že tě ani v nejmenším nenapadlo, co s námi uděláš, až tu budeme.“ Pečlivě potlačil narůstající úsměv nad synovým gestem kajícného souhlasu. „Věděl jsem to. Rozjel jsi brilantní krátkodobý akční plán, aniž ses skutečně zamyslel nad důsledky. Ale nebuď kvůli tomu sklíčený. Takové nedomyšlené jednání je obchodní značkou tvé matky.“

Dora do něj zabodla ledový pohled a Teddy se uchechtl. „Hej!“

Teď už zubení nezakrýval. „Doro, hluboce tě miluju, ale víš, že je to pravda.“

„Stejně jsi pitomec, žes to vytáhl.“

„Řekla žena, která právě přednášela našemu synovi o nebezpečí toho být příliš podobný svému emocionálně nejistému otci?“

„Což je taky pravda!“ ušklíbla se Tonksová. „Sakra! Řekla jsem taky, takže se na mě vrhneš a vyhlásíš, že jsem s tebou právě souhlasila. Fajn, ustoupím z té bitvy slov. Ale nezapomeň, kdo má na povel rákosku.“

Remus se tiše zasmál jejímu hranému zamračení. V skrytu jej víc potěšilo pomalu se usazující štěstí jeho syna. Alespoň prozatím se rochnění dostalo z pořadu dne. „Jak bych mohl zapomenout? Nicméně zpět k věci.“ Povzdechl si s bolestným vědomím, že vrací rozhovor k vážnějšímu tématu, právě když se syn začal uvolňovat. „Teddy, očividně ses nezamyslel, co se stane, až se dostane na světlo naše… no, řekněme záchrana. Asi ti to došlo, až když jsi musel lhát Harrymu a Viktorii.“

Teddy vážně a s povzdechem přitakal. „Najednou jsem si uvědomil, co by se stalo, kdyby to prasklo a oni to věděli. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně dostal do problémů někdo další. Až tehdy jsem si uvědomil…“

„Že to bude znamenat, že nebudeme moct na veřejnost,“ dokončila větu tiše Tonksová, „aniž bychom riskovali, že půjdeš do vězení.“ Jemně mu stiskla ruku. „A to není přijatelná alternativa.“

„Takže kde nás to nechává?“ Seznam možností, které proběhly Remusovi hlavou, byl přinejmenším znepokojující. „Možnost první – zůstaneme v izolaci a neopustíme tento dům. Ne zrovna reálné, tuším,“ dodal při významném pohledu Tonksové. „Pokud tedy nechceš, aby se tvá matka zbláznila. Možnost druhá – budeme žít v přestrojení a vyhneme se všem, kdo by nás mohli poznat. Tonksová se trvale přemění do někoho jiného a já použiju mnoholičný, nebo se přeměním, abych zakryl skutečnou totožnost po zbytek mého života. Bude to znamenat, že nikdo nebude vědět, kdo skutečně jsme – přinejlepším budeme nejspíš jen přihlížet důležitým událostem tvého života, jako jsou narozeniny, svatba, případně tvé děti. Jen z nutnosti. Nemůžu říct, že by se mi to příliš líbilo, ale asi nebudeme mít moc možností. Možnost třetí – přestěhujeme se do ciziny, kde nás nikdo nezná, a začneme nový život s novými totožnostmi.“ Protáhl tvář. „Bohužel to není tak snadné, jak se zdá. Pokud se tedy drasticky nezměnila pravidla pro emigraci vlkodlaků. Moje lykantropie bude muset být uvedená a vysvětlená nové kouzelnické společnosti, ke které se připojíme, a do britského registru zamíří dotazy. Což neprojde s mým skutečným ani falešným jménem. Ani opětovná registrace pod novým jménem nepomůže, protože bude nestydatě zřejmé i idiotovi, že mé kousnutí není čerstvé, a samozřejmě nemůžeš použít kouzlo ani přeměnění, abys je na čerstvé změnil. Můžeme odejít do mudlovského světa, až na to, že jsme magičtí až na kost, takže to bych raději nepodnikal, dokud bych nemusel. A to samozřejmě nezmiňuju, že vycestování by znamenalo, že tebe uvidíme jen málo a přátele a rodinu necháme za sebou.“

„Můžu jít s vámi,“ nabídl najednou Teddy s bolestně upřímným výrazem. „Můžeme se přestěhovat společně.“

Remus na syna namířil pohled plný zřejmé laskavosti. Následuje srdce a pořádně nepromýšlí. Tolik podobný své matce…

„A opustíš babičku?“ pokáral jej jemně. „Opustíš Harryho a Weasleyovy? Opustíš práci a přátele? Budou chtít vysvětlení a sotva je znovu uvidíš, pokud vůbec. A co Viktorie? Co budeš dělat? Řekneš jí pravdu a budeš chtít, aby šla s tebou? Aby si vybrala mezi láskou k tobě a láskou k rodině?“ Nad Teddyho poplašeným výrazem Remuse píchla vina. „Nedovolíme – nemůžeme po tobě chtít, aby sis vybral mezi námi a jimi, Teddy. Takže třetí možnost asi není průchozí.“

„A mně se nelíbí ani druhá možnost.“ Tonksová hleděla na obrázky Teddyho na krbové římse – nádraží Kings Cross se spěšným vlakem do Bradavic a jejich syn s jasně tyrkysovými vlasy, které byly patrně jeho oblíbenými, jednou rukou kolem pasu objímající pěknou plavovlásku, která musela být Viktorie, druhou přehozenou přes ramena šedivějící, ale stále elegantní, usmívající se Andromedy Tonksové. „Nelíbí se mi varianta, kdy nebudu moct sledovat život svého syna. A všechny ty možnosti můžou jít skočit ze severního cimbuří, jestli nebudu moci říct pravdu mámě.“

„Což nás nechává u čtvrté možnosti.“ Remus se narovnal a upřel pohled na syna. „Řekneme pravdu a budeme čelit následkům.“

„Ne!“ Teddy vyskočil na nohy tak vehementně, že se Tonksová rozplácla na pohovce. „Ne, lidi to nepochopí! Pravděpodobně se pokusí to zvrátit a poslat vás zpět umřít nebo něco podobně pitomého! A jestli ostatní zjistí, že jsem vás přitáhl z minulosti, budou po mně chtít zachránit jejich milované! Teda pokud mě nezavřou do Azkabanu a nezahodí klíč. A co se pak stane s vámi?“

„Teddy, uklidni se.“ Remus také vstal a vážně pohlédl na svého sotva dech popadajícího syna, který třeštil oči. „To mě taky napadlo. Ale nemluvím o přivolání Denního věštce. Mluvím o důvěře v lidi, kteří tě milují. Věř mi, chápu, že se snažíš je chránit.“ Očima sklouzl k Doře, která se na pohovce zvedla a sledovala je upřeným pohledem. „Ale jestli mě život něco naučil, pak že lidé, které chráníme, ne vždy po ochraně prahnou. Myslím, že mají právo rozhodnout, co sami chtějí udělat.“

„Aleluja.“

Remus ignoroval tichý, ale zanícený výkřik manželky a pokračoval. „A protože zoufale potřebujeme pátou možnost, kterou by mohl poskytnout vedoucí bystrozorů…“ Pousmál se. „Myslím, že je načase si promluvit s Harrym.“

Teddymu se zvrásnilo čelo. „Harrym?“

Tonksová přikývla. „Přijde mi to jako nejlepší možnost. Ale jak jsem řekla, chci, aby máma věděla co nejdřív.“

„Nevidím důvod, proč ne,“ souhlasil Remus s pokrčením ramen. „Ale protože bude lepší, aby Teddy raději promluvil se všemi pěkně po jednom dřív, než se jim na prahu objeví dva mrtví lidé, ze kterých dostanou infarkt, navrhuju informovat nejdřív Harryho.“

Teddy se pořád ošíval. „Ale já mu lhal. Přísahal jsem a on bude vědět, že jsem to nemyslel vážně.“

„Pochopí to.“

„Jestli to praskne, mohl by přijít o místo.“

Remus se vážně podíval na syna. „Že jsi mu víc nevěřil, ho asi rozčílí víc, ne?“

Teddy se nepřítomně zahleděl do stropu, jako by v něm měl najít odpověď na své dilema. „No, jo, asi, ale…“

Mladý muž se však nedostal dál. V té chvíle se v krbu zableskly smaragdové plameny.

„Skryjte se!“

Remus nepotřeboval synovo horečné zvolání. Promluvit si s důvěryhodnými přáteli byla jedna věc, ale dovolit jejich odhalení neznámou osobou byla úplně jiná.

Nebyl čas zvládnout to ke dveřím. Remus se neohrabaně vrhl za židli, seslal na sebe rozplývací kouzlo a horečně pohlédl k Doře.

Bohužel ji našel.

„Mami!“

Ozvalo se podrážděné zakvílení, příliš známé zadunění – a Remus ze svého úkrytu mohl jen s hrůzou sledovat, jak se jeho žena sesunula na zem s nohama zamotanýma v koberečku před krbem. Záda i nohy byly z krbu v přímém výhledu a v ohni se točila postava, blíž a blíž…

Ale no tak.

A Dora byla stále vidět.

Čas vypršel.