Když dopis nepřišel
(Without Her Letter)
autor: Colubrina
překlad: Jacomo betaread: Calwen a Ivet
Věnováno Jimmi
Kapitola 2
tehdy
Draco donesl dívce přiměřený hábit, který jeho matka našla v jedné z mnoha skříní na Malfoy manor. Svěže zelená látka volně splývala z ramen a pruhy stříbrného lemování odkazovaly víc než jen jemně na jeho bývalou kolej. Samozřejmě neměla ponětí, co ty barvy na hábitu, který jí nabídl, vyjadřují, ale nikomu na Příčné ulici neujde, co znamená pěkná čarodějka ve zmijozelské zelené zavěšená na jeho paži.
Vyhlášení vlastnictví.
Bohužel to vypadalo, že dotyčná čarodějka byla pořádně naštvaná, že jí oblečení přinesl; rozhodně nezapomněla naznačit, že tím kritizoval její mudlovské šaty. Jenže ty úzké modré kalhoty a tričko, které působily jako něco, co byste si vzali na sebe, kdybyste leželi nemocní v posteli a v péči lékouzelníka, opravdu nebyly nic moc. Vypadala ucouraně a směšně zároveň, ale život strávený manipulováním s lidmi přiměl Draca jen pokrčit rameny a říct: „Kouzelnická móda je odlišná, ale jestli chceš vyčnívat, nebráním ti.”
Nafoukla se, ale pak poodešla stranou, aby se převlékla v pochybném soukromí za jakýmsi křovím. Draco se otočil zády jako pravý džentlmen, aspoň podle výchovy, a odolal nutkání se kouknout. Když důrazným krokem nakráčela zpět do jeho zorného pole, původní oblečení schované mimo dosah v tašce, usmál se. Ve správných šatech vypadala víc než přijatelně. Ve správných šatech vzbuzovala velmi nevhodné myšlenky. Zadusil je v zárodku a vylovil z kapsy dárek, který jí přinesl.
„Ještě tohle,” řekl a zasunul jí do vlasů stříbrnou sponu se smaragdy ve tvaru hada. „Hodí se k hábitu a zkrotí pár těch tvých kudrlin.” Zvedla ruku, aby se dotkla šperku, který ji nenechal ani zahlédnout. Vyslal k ní ten nejuhlazenější malfoyovský úsměv. Ať přijde až doma, když ho sundá, na to, že to není jen obyčejná tretka.
Nad jeho výrazem se zatvářila podezřívavě, ale pak jen přimhouřila oči a řekla: „Teď už projdu kontrolou?”
Prohlédl si ji s nefalšovaným oceněním a potvrdil: „Každý se za tebou otočí.”
„Myslela jsem, že účelem těch šatů je splynout s davem, což by v džínách a tričku nešlo,” zamumlala a on se rozesmál a nabídl jí rámě.
„Nechceš vypadat jako mudla,” řekl. „Splynutí s davem ale nepřipadá v úvahu.”
Když dorazili ke vstupu na Příčnou ulici, krátce zaváhal. „Zkus se tvářit klidně,” poznamenal tiše. „Hodně věcí může působit dost podivně, ale ocenil bych, kdybys necivěla. Přivést tě sem… pravděpodobně porušuje tucet zákonů, ne-li víc, ale potřebuješ hůlku a tady ji seženeme.”
Nasadila tak uzavřený a lhostejný výraz, že téměř obdivně hvízdl. „Plánuješ tu stát celý den?” zeptala se chladně, otevřel tedy průchod a pokynul jí, ať vejde. Když byli uvnitř, jednou se sice kolem sebe rozhlédla, ale nedala najevo nic než lehké pohrdání.
„No,” zamumlal, když ji nasměroval k Ollivanderovu obchodu, aby jí obstaral hůlku. „Rozhodně nenosíš své pocity napsané na čele.”
„Měla jsem být ohromená?” zeptala se.
Podržel ji dveře a řekl: „Většina na tvém místě by byla.” Podíval se jí do očí a nepřekvapilo ho, že zahlédl záblesk vzteku, než ho opět skryla pod maskou.
Vysvětlil Ollivanderovi zcela lživými slovy, že jeho drahá přítelkyně potřebuje novou hůlku. Muž nad tím označením pozvedl obočí a zavadil pohledem o hada blýskajícího se jí ve vlasech, ale jeho jedinou reakcí bylo: „Samozřejmě.” Odporovat přáním pravděpodobných Smrtijedů – nebo když na to přišlo, tak i bystrozorů – obchodu nijak nepomáhalo. Nekonečná válka se dala udržet za dveřmi předstíráním, že nic nevíte, nikoho nepodezříváte. Dracova mudlorozená společnice švihla skoro tuctem hůlek, než obchodník našel takovou, která jí pasovala: blána z dračího srdce a třešňové dřevo. Hermiona přejížděla prsty po celé délce nezdobené a téměř hladké hůlky. Draco výrobci poděkoval a zaplatil dvojnásobek toho, co muž požadoval, a pak dívku vyprovodil ven na ulici a zpět do normální světa, ze kterého pocházela. Měl pravdu, budila pozornost. Nasadil vlastnický, široký úsměv, protože jeden z těch snadno zaměnitelných spratků Weasleyových upřel na neznámou ženu zkoumavý pohled. Mladík mu oplatil zamračením a Draco se naklonil k Hermioně, aby jí něco zašeptal do ucha.
„Přilákala jsi potenciálního nápadníka,” řekl. „Mám vás představit?” Kývl hlavou směrem k zrzavému mladíkovi a Hermiona sledovala, kam ukazuje.
„A co by řekl, kdyby zjistil, že jsem mudla?” zeptala se.
„Ty nejsi mudla,” odmítl Draco znechuceně. „Možná ses tak narodila, ale jsi čarodějka.” Zesílil stisk její paže a ona se na něj zpod svých řas zahleděla.
„Ale stejně,” trvala na svém.
„Pravděpodobně by nás oba nahlásil nejbližšímu bystrozorům,” řekl Draco, jako kdyby připouštěl nepříjemnou pravdu. „Moje matka mě informovala, že když jsme byly malé děti, bylo rozhodnuto nedovolit nikomu z mudlorozených vstoupit do tohoto světa. Jak už jsem říkal, porušujeme kdovíkolik zákonů.”
„Bylo rozhodnuto,” zopakovala Hermiona a otočila se za Weasleym. „Jak pečlivě pasivní formulace.” Semknula rty do tvrdé linky. „Kdo o tom rozhodl?”
„Já ne,” prohlásil Draco, když se zastavila u východu, a pak, jako kdyby z něj ta slova musela páčit, dodal, „muž jménem Brumbál. Ředitel školy, kam jsem chodil. Ostatní ho podpořili, souhlasili s ním, ale původní myšlenka byla jeho.” Zahleděl se jí do očí, jako kdyby ji chtěl přimět, aby tomu porozuměla. „Pravděpodobně vás to mělo ochránit.”
Opustili jeho svět a vrátili se zpátky do toho jejího.
„Ochránit před čím?” zeptala se.
„Pravděpodobně přede mnou,” řekl. Posměšně si odfrkla a on si přejel dlaní přes obličej. „Chci říct, je tu… je tu konflikt,” nakousl. Vraceli se zpátky do jejich parku a ona přidala do kroku, aby mu stačila. „Historicky lidé jako ty – lidé z mudlovského světa byli, vlastně nebyli, nebylo to fér, abys rozuměla... Nikdy jsem nikoho takového neznal. Když jsem tě potkal, myslel jsem si, že je to nemožné. Nevěděl jsem, že čarodějky mohly… je to prostě… nebylo to fér,” ukončil své záměrně nesouvislé drmolení.
Chvíli kráčela po jeho boku, a pak se pomalu zeptala: „Lidé jako já. Byli jsme… naše sociální postavení nebylo vysoké?”
Draco se zdánlivým zoufalstvím přikývl. „Vůbec jsem o tom nevěděl,” zopakoval. „Prostě to nebylo… nebylo správné držet vás mimo. Není správné, aby o tom lidé nevěděli, aby si mysleli, že jste jen… praštění, jak jsi říkala. Ale to je… taková je válka,” dodal a sklonil hlavu. „A moje strana, my, ne já, chápeš, ale lidi, oni, lidem jako ty, ubližují jim.”
Poslední slova skoro zašeptal a ona se zastavila. „Drželi vás mimo, aby vás ochránili před lidmi, jako jsem já,” řekl ještě jednou. „Abychom ti neublížili.”
Přejela rukou po hůlce zasunuté za pasem, hůlce, kterou ještě neuměla používat. „Co by ten mladík, ten, co na mě zíral, udělal?” zeptala se. „Kdyby věděl, že jsem mudlorozená?”
„Nahlásil by nás oba bystrozorům,” zopakoval Draco. „Oni… pracují pro vládu, víš. Prosazují dodržování aktuálně platných zákonů.”
„Jak by mohli… Co by mohli dělat? Už jsi mi pověděl, že ten svět existuje,” řekla. „Není už trochu pozdě?”
„Mohli by ti vymazat paměť,” vysvětloval dál Draco. „Mohla by ses probudit doma a nepamatovat si mě nebo tohle všechno. Nic.”
„A to by mi neublížilo?” zeptala se. Viděl hrůzu v jejích očích, ale nedal najevo své uspokojení. Nejkrásnější na tom byl fakt, že vůbec nelhal. Každé slovo, které jí řekl, byla čistá pravda. Pokud věděl, dostal by za porušení zákona o utajení hodně vysokou pokutu a na ni by, jako na každého jiného mudlu, použili kouzlo Zapomeň. „Slib mi, že mi to nikdy neuděláš,” řekla. „Slib mi to.”
Draco ji vzal za ruku. „Nikdy ti nebudu lhát,” přislíbil. „Nikdy ti nevymažu paměť, i kdybys mě nenáviděla za věci, které zjistíš.”
„A budeš mě učit,” připojila Hermiona.
„Všechno, co znám,” pokračoval ve slibu, a pak ještě s drzým úsměvem dodal, „i když jsem nejspíš mizerný učitel.”
S pohledem upřeným na jejich spojené ruce poznamenala: „Myslím, že zjistíš, že já jsem vynikající studentka.”
„Spoléhám na to.” Přejel očima po jejích šatech a dárku od něj, který měla ve vlasech, a nedokázal odolat, aby nedodal: „Zítra mi musíš říct, co si o té sponě myslíš.”
mezihra
Vytáhneš si sponu z vlasů hned, jak se vrátíš domů do bezpečí svého pokoje, a obdivuješ malého stříbrného hada se smaragdovými očima. Víš, že to něco znamená. Víš, že Draco Malfoy ten symbol zvolil pečlivě. Víš, že něco chce.
Zvažuješ, že se ho prostě zeptáš, ale pak ten nápad zamítneš jako příliš okatý.
Existuje konflikt. Existuje válka. Tvoje postavení by nebylo příliš vysoké. Nemůže přiznat, kdo jsi, ale dal ti do vlasů drahý šperk a procházel se s tebou po ulici. Chlubil se s tebou.
To, říkáš si, je nové. Nikdy tě nikdo nepovažoval za něco cenného.
Zvedneš sponu až k nosu, jako kdybys ho mohla nějak z toho kovu cítit.
Tvoje postavení by nebylo vysoké. Jeho jednoznačně je.
Tvoje, rozhodneš se, bude vyšší.
A zjistíš víc o tom Brumbálovi.
teď
Snažili se s ní hádat. Snažili se jí vysvětlit, že oni to nebyli. Oni ji chtěli jen chránit, chránit lidi jako ona před monstry, která stála seřazená v hábitech a maskách za jejími zády. Nechala je mluvit, nechala je zuřit, hřímat a předvádět se, a pak jen znovu požadovala, aby přivedli přední členy Řádu. Požadovala, aby přivedli ty, kteří rozhodli, že bylo lepší ji ignorovat. Požadovala, aby vydali Albuse Brumbála, vůdce světlé strany.
„To oni,” křičeli členové Řádu znovu, i když muž s dlouhou bradkou vykročil vpřed.
Draco Malfoy ji uchopil za ruku s jasnou deklarací majetnického postoje. „Nefiguruji v žádném hlasování proti mudlorozeným,” řekl a pohlédl na ženu po svém boku. „Vlastně bych spíš řekl, že jsem pro jednu z nich hlasoval velmi důrazně.”
„Tak tvoje rodina,” vyplivla rozzuřená zrzavá žena a vykročila s připravenou hůlkou před staršího muže. „Vaším hlavním heslem je: čistota vždy vítězí. Jste banda temných čarodějů, kteří si libují, vždycky si libovali v likvidaci mudlů a mudlorozených.”
Narcisa Malfoyová naklonila hlavu na stranu a zahleděla se na ženu se samolibým potěšením. „Drž se zpátky, Molly,” prohlásila. „Hermiona je ta nejdražší snacha, kterou si žena může přát. Možná nepodléháme výstřední fascinaci gumovými kachničkami a dalším mudlovským náčiním jako tvůj manžel, ale stěží jsme předpojatá monstra jako předchozí generace. Hermiona je bez ohledu na to, kde se narodila, skutečná princezna.”
Postavení je moc. Moc je jedinečná.
tehdy
Znovu si vzala tu sponu.
Když se Draco zase setkal s Hermionou v parku, nebyl si jistý, jak tomu gestu rozumět. U čistokrevné dívky, které se dostalo formální výchovy ohledně pravidel a rolí ve společnosti, by věděl – by mu tím dala vědět – že jeho nabídku vítá. Dokonce ji podporuje. Tahle dívka si možná jen myslí, že je to hezký šperk. Možná si jen myslí, že by bylo hrubé jeho dárek nenosit. Merline, možná vůbec nerozpoznala jeho hodnotu. Draco si v šoku uvědomil, že se v té dívce vůbec nevyzná.
Tápat v sociální interakci bylo značně nepříjemné.
„Beru to tak, že se ti líbí,” řekl a ukázal na malého hada, kterého měla připnutého ve vlasech.
„Je roztomilý,” odpověděla. „Děkuju.”
Přes všechny jeho znalosti různých typů nikdy nepotkal ani zmijozelskou čarodějku, která by prozrazovala méně.
Přinesl jí knihy. Když jí se zavrčením podal Dějiny Bradavic, sáhla po tlusté knize a zeptala se: „Domácí úkol?”
„Je to pravděpodobně nejlépe podaná historie,” řekl. „Předpokládal jsem, že bys to chtěla vědět -”
„Ano,” kývla jednoduše.
Snažila se nacpat knihu do tašky a on zatím vytáhl další. Touto si nebyl tak jistý a podával ji dívce se zamračením; musel připustit, že mu opravdu dělala starosti. Problematika mudlorozených. Přečetla si název a čekala na jeho vysvětlení. „Nevím,” zamumlal. „Není to tak, že bych já… ale je to důvod, proč… prostě si to přečti, dobře?”
Probírala se stránkami tenkého svazku, očima rychle putovala po řádcích, pročítala je a seznamovala se s podstatou tendenční argumentace. Dokonce i Draco, vychovaný s předsudky proti mudlům tak dokonale, že nikdy nepřemýšlel o tom, proč jsou méněcenní, prostě takoví byli, když tu knihu předchozí večer četl, div se díky jejímu stylu nekrčil. Přesto se rozhodl, že dívka potřebuje vědět, čemu bude čelit.
„Standardní protiimigrační fráze,” prohlásila po několika minutách. „Nijak originální a plné gramatických a pravopisných chyb.”
Draco několikrát zamrkal a poté se rozesmál. Takovou reakci opravdu nečekal. „Cože?” vypadlo z něj.
„Špatně se oblékají, směšně mluví, neopouštějí své staré zvyky, nepřejímají masově naše způsoby. Můžou být špinaví, nemocní a nemůžeme jim věřit.” Vrátila mu knihu. „Asi bych v kterémkoliv obchodě v Anglii našla téměř stejnou knihu o každé skupině přistěhovalců.”
Draco na ni vykulil oči: „Takže ty -”
Posadila se na houpačku, odstrčila se od země a pak začala pohybovat nohama dopředu dozadu, aby se vyhoupla co nejvýš. Poté se prudce zastavila a podívala se na něj. „Nechystám se před tebou obhajovat mudlovskou kulturu.”
„Říkali ti, že jsi blázen,” hlesl.
„Z úhlu jejich pohledu jsem byla,” namítla.
„Ale -”
„Problémem nejsou mudlové,” začala. „Problémem jsou vaši strážci. Vaši Brumbálové. Ti… co ten odpad sepsali.” Naklonila se dopředu. „Jak se opovažují držet mě stranou? Věděli, že nejsem nemocná, že se mnou není nic v nepořádku. To oni ze mě udělali vyvržence. To oni mě odsoudili k vyhnanství. To oni mě odsoudili k osamělosti.” Zaváhala. „A stále nejsem vítaná, že ano?”
Zavrtěl hlavou.
„Uč mě magii,” řekla. „Nauč mě všechno. Já těm lidem ukážu, jaké to je nechat mě hnít ve světě, kterým pohrdají. Přiměju je litovat.”
„Doufám, že mě ne,” řekl Draco.
„Jen mě uč,” zopakovala.
A tak ji učil. Říkala, že zjistí, že je dobrá studentka, což, jak musel přiznat, bylo trochu podcenění. Učebnici pro první ročník zvládla projít za týden. Ta pro druhý ročník jí trvala dva. Zeptala se na věštění a akceptovala jeho hodnocení, že jde o nesmysl. „To neznamená, že neexistují jasnovidci,” řekl. „Jde o to, že buď jím jsi, nebo ne, nemůžeš se to naučit. Navíc proroctví nikdy není jednoznačné.” Věštění z čísel vstřebala snáz, přirovnala ho k mudlovské matematice. Přeměňování bylo těžší, ale s každým setkáním ho zvládala lépe a lépe. Měl podezření, že doma procvičuje práci s hůlkou, kterou zřejmě stále považuje jak za naprosto úžasnou, tak za částečný podvod. Připomněl jí, že nesmí dovolit, aby ji někdo viděl.
„Jsem zvyklá nebýt vidět,” řekla.
Draco, který byl na každém krok povzbuzován, za každé zvládnuté kouzlo chválen, při tom prohlášení zbledl.
„Moji rodiče byli velmi zaměstnaní,” prohlásila omluvně. „Jsou velmi zaměstnaní. Nejvíc je těší, že nejsem blázen, že si nemusí dělat starosti, jestli neskončím pod mostem, kde si budu povídat s příšerami, které nikdo jiný nevidí.”
„Nedoporučoval bych ti povídat si s mostními troly,” poznamenal Draco. „Jsou násilničtí a hloupí.” Když to vyslovil, ani se na ni nepodíval; nemyslel to jinak než jako strohou radu. Vytahoval zrovna knihu lektvarů a dumal nad tím, že aby mohli použít laboratoř, bude ji muset vzít na manor, a vztekal se nad všemi důsledky, které to bude mít, takže ho překvapilo, když po něm skočila a se spokojeným smíchem ho objala.
„Trolové existují,” zvolala. „Věděla jsem to.”
„Samozřejmě, že existují,” řekl. Chtěl si odmotat její ruce z krku, ale pak zaváhal. Jako obvykle měla ve vlasech sponu s hadem, voněla šamponem a čajem s vůní bergamotu a na sobě měla to mudlovské oblečení, které stále ještě nesnášel. „Zapomněl jsem,” hlesl tiše, „kolik věcí, které já považuju za normální, tebe pořád udivuje.” Nebyl si jistý, jestli jeho dotyk přijme, ale zkusil to, objal ji a ucítil, jak se k němu přitiskla. Uvědomil si, že už nemyslí na lektvary nebo na troly, ale na dívky, nebo hlavně na jednu z nich. Opřel si čelo o její hlavu, nadechl se a snažil se zkrotit svoje myšlenky.
Dost pochyboval, že by příznivě přijala nápady, které se mu rojily v hlavě.
„Musím se začlenit,” řekla. „Potřebuju znát všechno. Nejen historii nebo kouzla. Musím si osvojit všechny kulturní předpoklady, všechna nevyřčená pravidla, aby mě už nikdo neodstrkoval, protože jsem jen mudlorozená.”
Draco se jí chystal povědět, že nemá tušení, jak z ní udělat čistokrevnou dívku, ale pak si vzpomněl, jak se matka na jeho malou kamarádku občas vyptává.
„Mám nápad,” prohlásil.
***
2. část z 3