Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14.

Překlad: Lupina

Beta: marci

O Mrzimorech a Scroogeích

Andromeda x Ted

Veselé Vánoce, TheOriginalHufflepuff.

Andromeda položila ruku na své vypouklé břicho, zatímco se rychle prohrabávala krabicemi a odhazovala potrhané papíry a zápisníky nacucané vodou a slzami a vzpomínkami. Zvolna mávla rukou a poslala je přes místnost, aby úhledně přistály v koši vedle vánočního stromku, který se blyštěl baňkami a lametami. Z fotorámečku, také patřičně vánočně ozdobeného, jí zamával Ted. Rukama máchal kolem obličeje jako křídly ptáka.

Andromeda se zasmála a zabrala se zpět do krabic. Nesoustředila se však na učebnici lektvarů z šestého ročníku nebo na kýčovité mudlovské romance, které si podle její někdejší kamarádky prostě musela přečíst. Myslela na budoucnost. Ted pracoval, jeho knihkupectví se aktuálně neslo na vlně pořizování vánočních dárků naivními zákazníky, kteří se domnívali, že kniha kouzel pro domácnost a trocha čokolády uspokojí jejich čarodějky. Místnost se koupala v slunci a čpěla vzpomínkami prosakujícími z fotografií a dopisů. Ani nevěděla, proč si je tak dlouho schovává.

Vyškrábala se nahoru. Kolena ji bolela z hodin na koberci a záda ji ničila kvůli otrockým dnům nad mudlovským sporákem a krabicemi spěšně zachráněnými z Nejváženějšího domu úzkoprsosti a lží toho dne, kdy uprchla. Tedovi rodiče přijdou a, kruci, všechno muselo být uděláno po mudlovsku, jako by jídlo připravené pomocí kouzel chutnalo jinak. Andromeda se kolébavým krokem vydala do kuchyně, kam se coby předvoj jako první vevalilo její břicho. Schovávalo nový život a vyčuhovalo z mnoha vrstev trik, jejichž švy byly začarovány, aby vydržely další rok. Trhnutím otevřela ledničku a zachvěla se. Prázdné přihrádky jí vracely upřený pohled.

Samozřejmě v ní nemůže být jídlo, když má hlad, že?

Odolala nutkání přemístit se krbem do Tedova obchodu a dožadovat se roastbeefového sendviče (neprospělo by to jejímu miminku, jejímu malému majáku kuráže a naděje) a s protestujícím žaludkem rozzlobeně vtrhla zpět do obýváku. Přivítal ji chaos ve formě kusých vzpomínek. Některé byly nenahraditelné a cenné jako drahokamy, jiné vítané jako daňová kontrola. Fleky inkoustu rozmazané slzami prolitými před lety a roztřepené pergameny byly jedinými zbytky dopisů a deníku, které ji provázely několika osamělými léty a mrznoucími zimami.

Na jednom útržku přečetla:

Drahý deníčku,

dnes jsou Vánoce. Bela byla kráva jako obvykle, ale potkala jsem někoho roztomilého. Bylo to tak trochu děsivé, opravdu…

Andromeda se zasmála dětským slovům svého šestnáctiletého já. Připomněla si ty dny nejisté touhy a nevinných, přesto vášnivých polibků. Bylo těžké si představit, že tyto události zachované jejím škrabopisem se staly začátkem nynějšího života s manželem a miminkem na cestě.

Oprýskaným nehtem jemně rozvinula pergamen a její tmavé oči prozradily zvědavost i zoufalství nad těmi nejasnými zbytky minulosti. Svářely se v ní jako nože a meče zabodávající se do toho nepřítele a míjející cíl.

Nakonec zvítězila zvědavost a Andromeda se začetla.

ooOOoo

„Nech toho, Belo,“ vyštěkla Andromeda, když se její sestra postavila za ni a ztěžka dopadla rukama na Andromedina široká ramena. Rty měla zkroucené příslibem informací a přes sestřino rameno nakoukla do svitku pergamenu v rukách stisknutých tak pevně, až jim klouby zbělely.

„Nějaká nevrlá, ne?“ rýpala do ní Belatrix a Andromeda se otočila tak zprudka, až culíkem praštila Belatrix do tváře. Ta se rozesmála. „Čím jsi podráždila matku tentokrát?“

„Ničím,“ odvětila Andromeda, přesto její tvář, tolik podobná sestřině, prozrazovala něco zcela jiného. Belatrix přeběhla pohledem k pergamenu a přečetla slova „… zasnoubená s Luciusem Malfoyem.“

„To je vše?“ vyštěkla Belatrix a zamračila se na Andromedu. „Sedíš si tu o zatraceném Štědrém dnu, když jsou všichni u večeře, jen kvůli tomu, že tě matka chce provdat za někoho úctyhodného, abys neskončila se spodinou, jako je například ten pitomý, zatracený mrzimorský mudlovský šmejd, co má tu drzost napomínat mě za používání kouzel na chodbách?“

Andromeda se neobtěžovala poctít sestru odpovědí a jen se rozhlédla po pochmurné zmijozelské společenské místnosti. Neuniklo jí, jak nemístně vypadají girlandy a jmelí na zdech, kde působí dojmem plísně. Rozhodně se nehodily k auře tohoto zašlého, vlhkého a zatuchlého místa. Nechápala, proč si jej musí vzít. Kdo ji nutí? Stejně ještě dva roky nebude mít správný věk a on ani nevypadá, že by byl pro dlouhé námluvy. Jako by byl uměle vytvořený, s perfektním vzhledem a absolutně žádnými emocemi. Její princ Krasoň bez osobnosti.

„Belo, prostě vypadni, Vánoce by bez tebe byly mnohem lepší,“ odsekla Andromeda, jak jí začaly povolovat nervy. „Jestli je Lucius Malfoy tak ztraceně perfektní a báječný, proč si ho nevezmeš ty? V každém případě lepší, když do těch muk spadneš ty než já!“

„A opravdu myslíš, že to matka dovolí?“ odfrkla sestra. „Všichni víme, co by se stalo, a všichni víme, že to nechceš.“

„Co si myslíš a co víš, jsou dvě navýsost rozdílné věci.“

S tím mrskla pergamenem na stůl, až se odtřepotal na podlahu. Belatrixiny chtivé oči se vpíjely do kudrlinkového a temně modrého inkoustu.

„Je to můj život, ne tvůj,“ pronesla Andromeda, než odpochodovala pryč.

Když utíkala chodbou, myšlenky jí souzněly s jejími kroky bušícími o mramor. Nemůžou ji přinutit provdat se za toho bastarda. Nemůžou ji vůbec nutit k svatbě. Hlavou jí běhala Belina slova, pálila a mučila ji. Útočila na samotnou podstatu její duše jako supové živící se jejím zoufalstvím.

„A opravdu myslíš, že to matka dovolí?“

Problémem bylo, že Belatrix měla pravdu. Nemohla si vzít jen tak nějakého cizince bez vazeb se světem, kde vládlo nadřazené Tojours pur. Už tak se napětí v rodině zvýšilo tím, že byl Sirius zařazen do Nebelvíru, a to poslední, co matka chtěla, byla další vzpoura. A to ona neudělá, protože by ji zničili, zničila by ji zatracená matka a zatracená sestra, která na ni hodila veškeré to svinstvo.

„Koukej, kam jdeš!“

„Sklapni, Belo,“ zavřískla Andromeda a pokračovala v pochodování chodbou. „Je mi u prdele ten zkurvysyn Lucius Malfoy.“

„Ten zkurvysyn Lucius Malfoy? Myslíš tím, že matka Luciuse Malfoye je běhna? Vždycky jsem věděl, že existuje důvod k tomu, proč ho nemám rád.“ Promluvil však jakýsi kluk, hlasem drsným a poněkud chraplavým, nesahajícím ani po kolena Belinu kvílivému fňukání, které vám zvonilo v uších hodiny, hernajs, občas se to Andromedě zdálo jako dny, když se s vámi obtěžovala promluvit.

Andromeda se otočila, až její kožené vysoké boty („protože nemůžeš nosit tu odpornou mudlovskou špínu,“ pronesla matka o jejích rozedraných a nekonečně pohodlnějších keckách) hlasitě zavrzaly o podlahu. Ocitla se čelem k chlapci, který jí byl povědomý z hodin přeměňování.

„Je Štědrý večer a celá škola je buď u večeře a cpe si do hlav ty neuvěřitelně lahodné krůty, nebo podstupuje sněhovou bitvu, a ty tu couráš chodbami a vykřikuješ poměrně hrubé věci o bývalém studentovi a hrdém členu zmijozelské koleje. Jak vzrušující.“ Z jeho hlasu odkapával sarkasmus a veselost, ale ona to ignorovala. Obvinění tohoto náhodného Nebelvíra (protože nikdo z jiné koleje by nebyl natolik bezstarostný, aby byl jízlivý k někomu z Blacků) nestálo za hádku. Namísto toho si dala ruce v bok a s tajuplně rozšířenýma očima se pokusila o podrážděnou otázku: „A co máš vlastně proti krůtám? Jsem si jistá, že domácí skřítci odvedli skvělou práci.“

„Jsem si jistý, že odvedli. Jsem vegetarián a jsem jím od té doby, co jsem měl tu smůlu a viděl dědu vlastní puškou střelit si kachnu k večeři.“

„Aha,“ odvětila, otočila se na patě a hotovila se odejít od tohoto příšerně pomateného člověka, který se zjevně hodlal podělit o příběh svého života. „Počkej,“ dodala, když cosi docvaklo na místo, „puškou? Jsi mudlorozený.“

Přikývl (a Andromeda si nemohla pomoci a zaznamenala jeho obličej. Ačkoliv zdaleka ne perfektní, docela roztomilý, i když ji jeho hlas vytočil) a najednou se začal bránit. „Znamená to pro tebe něco? Jsi jako ta čistokrevná s frňákem vysoko nahoře, která na mě vyštěkla, když jsem ji napomenul ohledně uřknutí prvňáčka? Příšerně vánoční byla, to teda jo,“ zachvěl se, „a ty se jí trochu podobáš.“

„To je má sestra,“ povzdechla si Andromeda. Začala být zvědavá, nebo možná jen šlo o způsob, jak se vyhnout přemýšlení o zatraceném Malfoyovi a všem tom povyku, nebo za to mohl jeho neuvěřitelně sexy nos. „Je…“

„… tvrdá, krutá a bezcitná mrcha,“ dokončil za ni.

„Kdo jsi? Většina lidí, i pitomí Nebelvíři se vší jejich hranou statečností, by neurážela nikoho z Blacků.“

„Jsem Ted Tonks. A ty jsi Blacková, jak už vím. V Mrzimoru jste popisovány jako mrcha, princezna a tichá drsňačka. Nechceš objasnit, který z těch slavných titulů ti nejvíc pasuje?“

Kašlat na zvědavost, je to parchant. Docela sexy parchant, ale stejně parchant.

„Nechceš objasnit, proč sám nejsi na vánoční večeři?“ vrátila úder sladkým a nevinným hlasem.

„Mám práci pro profesorku McGonagallovou. Měl bych být na cestě za Filchem, ale z jakéhosi podivného důvodu dávám přednost tvé společnosti.“

„Je mi ctí.“

„Jak mi to zní, jsi takový Scrooge. Copak jsi neslyšela o vánoční náladě?“

„Samozřejmě jsem slyšela – co je to Scrooge?“

„Je to mudlovská románová postava a nenávidí Vánoce, protože ji pronásledují duchové minulosti, i když duchové v mudlovském světě neexistují.“

Zní jako já, pomyslela si Andromeda, až na to, že mí duchové jsou bohužel naživu a zatraceně mí příbuzní.

„Andy,“ zasyčel hlas, chladný a plný jedu, připravený zaútočit, „proč se bavíš s tím mudlovským šmejdem?“

„Sakra,“ šeptla Andromeda. Odvrátila od přicházející Belatrix obličej, aby skryla fakt, že bavení se s tímto pitomým Mrzimorem nebylo až tak zlé. „To je Bela.“

Rychle ji popadl za ruce a propletl je s vlastními. Když se Belatrix blížila, vražedný výraz její domýšlivé tváře naháněl hrůzu ještě víc. Ted se naklonil a zajal Andromediny rty svými. Pohlédla nahoru, ale neviděla žádné jmelí ani žádný jiný důvod, proč to udělal. Pokud tedy rozhovor nebyl jeho způsobem, jak ji polapit. Ale uvědomila si, že to dělá pro ni. Schválně chce Belatrix vytočit a měl by být v Nebelvíru, rozhodla se Andromeda, protože nahněvat Belatrix se téměř rovnalo přání zemřít.

„Hergot,“ zaklela a odtáhla se. S těžkým srdcem se obrátila k sestře. Ruce se jí chvěly a chloupky na nich byly zježené. Ted stál za ní a snažil se vypadat ochranářsky, ale selhal. Tvářil se spíš jako kotě čelící zlému psovi.

„Andromedo, co to má znamenat? Jsi Blacková a teď jsi zamořená touhle… špínou.“

„Není špína,“ odvětila Andromeda.

„No,“ vyštěkla Belatrix, „proč jsi jej nechala, aby tě políbil? Sakra, musel to být strašný polibek, když je to mudlovský šmejd.“

„Nebyl to strašný polibek, líbil se mi.“ Opravdu si ho užila, když se nad tím zamyslela. K tomu neuvěřitelně sexy nosu měl i pěkné rty. „A má pravdu v jednom, jsi Scrooge.“

Belatrix vypoulila oči a hlas čišel hněvem, tím nejděsivějším.

„Dobře,“ pronesla. „Matka o tom uslyší.“

Když odpochodovala pryč a zmizela v temnotě konce chodby, Andromeda se obrátila k Tedovi a povzdechla si. Setkaly-li se rty dvou lidí za běžných okolností, končilo to objetími a slzami a vyznáním lásky. Tentokrát však ne.

„Musím jít,“ zamumlala a ani se nemohla podívat na… Teda? Jejího nového kamaráda? Přítele? Náhodného Mrzimora, kterého už nikdy nepotká?

„A,“ dodala s posledním nápadem, zatímco se její mysl začala zabývat možnými způsoby, jak se vyhnout bouři, která se na ni s Belatrixinými novinkami přižene, „nejsem ‚tichá drsňačka‘, jsem Andromeda.“

ooOOoo

Andromeda zvedla hlavu od pergamenu a myslí jí vířily vzpomínky na minulost. Teď už byly pouhými mlhavými zbytky, ale tehdy bylo políbení chlapce před Belou skutečnou, povzbuzující záležitostí. Teď byli tolik, tolik víc. Když se nad tím zamyslela, jednu ruku měla na břiše a druhou kolem pergamenu, pomačkaném a zmuchlaném víc než kdy předtím.

Právě když se opětovně začala zabývat sendvičem (Ted by jí žádný nekoupil, protože byl zatracený vegetarián), řečený muž se zatočil v krbu. Oblečení měl poprášené sněhem, který se sypal za okenními tabulemi. Naklonil se nad ni, aby ji políbil a jemně pohladil po břiše.

„Mám toho dost,“ zamumlal Ted. „Měl jsem v krámě výstavního zmetka, zákazníci jsou tak nevychovaní.“

Hlas měl tak hrubý jako před čtyřmi lety. Teď jí připadal nádherný a ne protivný. Andromeda mu zamávala pergamenem před obličejem a uchechtla se.

„Pamatuješ na tohle?“

Tedovy oči skenovaly pergamen, dokud nedosáhly jeho názoru na Luciuse Malfoye. „Samozřejmě pamatuju,“ pronesl. „Mám štěstí, že jsi milá Zmijozelka, jinak bych tu nebyl. Naše první setkání vůbec nebylo normální, co?“

Andromeda přikývla a naklonila se k dalšímu polibku.

„Zjevně, ale stálo za to.“

„Veselé Vánoce, tichá drsňačko.“

„Veselé Vánoce, Tede. A nejsem ‚tichá drsňačka‘, jsem Andromeda.“