Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12.

Překlad: Lupina

Beta: marci

Poznámka: Jedná se o druhou část povídky Realita a sny z kapitoly 9. Nemusíte ji číst, ale pomůže vám plně pochopit tuto část.

Realita a sny, část 2

Remus x Tonksová

Pobídka Twelve Fics of Christmas: všechno bylo v pořádku 

Leží spolu, nedefinovatelně a věčně propletení, její dnes nespoutané a zářivě zelené (aby rozjasnila zimu) vlasy se rozprostírají po jeho stoupající a klesající hrudi, a on jí jemně hladí ramena. Mrazivý zimní větřík se prožene pokojem jako pták rozechvívající jejich odkrytou kůži a křehká srdce. Jemně se jí přitiskne k tváři, nadechne se její esence a duše. Voní jako skořice a něco, co nedokáže určit. Její vůně je zakalená, možná válkou, možná něčím víc intimním. Nevyslovené omluvy a skryté emoce prodlévají ve vzduchu jako lamety a třpytivé baňky zdobící vánoční stromek.

„Proč jsi odešel?“ zeptá se Tonksová, ruku si položí na vypouklé břicho a přetočí se, aby jej mohla sledovat s maximální pozorností. „Prostě to nechápu,“ řekne a on slyší, jak se jí hlas zlomí, když všechna ta nevyřčená slova vykročí do krutého nového světa. „Měli jsme všechno, svatbu, miminko, šťastnou rodinu, což v tyto časy získáš jen stěží. A tys to všechno opustil.“

„Zpanikařil jsem,“ odvětil Remus. „Je mi to líto, ano?“

Sleduje ji, její jemná oční víčka klesající jako okvětní lístky v dešti, třepotající se příslibem spánku a snů, a jak se pak rychle otevřou a ona se na něj opět dívá neochvějně.

„Je ti to líto,“ zopakuje Tonksová a trochu se na něj zamračí. „To je vše, co řekneš?“

Remus pokrčí rameny, až jí jedním přejede po bradě. Snaží se do slov převést mnoho let uzavírání emocí. Nakloní se nad ni. Cítí její zpocenou, chladnou kůži, jak mu pod prsty jemně klouže, když se natáhne po hůlce, aby opětovně použil ohřívací kouzlo. Stále ztělesňuje to pozoruhodné aroma skořice smíchané s dotekem kruté reality.

„Koukni, nevěděl jsem, jak to zvládnout. Nikdy mě ani nenapadlo, že budu otcem. A zamysli se nad tím, Tonksová,“ zamumlá a najednou vnímá vlastní kůži, zažloutlou a vrásčitou z mnoha let slz a lítosti a hoře, „co když… co když to miminko bude jako já? Jsem monstrum.“

Tonksová vykroutí ruce zpod jeho hlavy a popadne pár zbloudilých pramenů kdysi pískově hnědých vlasů, které jsou nyní protkané stříbrem. Odtáhne mu hlavu nahoru.

„Remusi Johne Lupine,“ zasyčí, „ty nejsi monstrum.“

Zkroutí tvář a změní vlasy zpět na zářivě žvýkačkově růžové, které Remus tak zbožňuje. Dech se mu mísí s mlhavým vzduchem a vytváří spirály mráčků, které jemně plují kolem jejich hlav.

„Tato válka,“ řekne, „nás zabíjí, že? Trhá nás zevnitř a bere nám vše, co milujeme.“

„Ne vše,“ odvětí, „a přesně tento postoj nám prohraje bitvy. Máme se navzájem, a i když nebudu předstírat, že ti úplně rozumím, ani proč jsi utekl, nebo proč máš problém uvěřit, že jsi neuvěřitelně sexy a rozhodně ne monstrum, není nakonec fakt, že jsme spolu, tím, co se počítá?“

Remus si přitáhne její tvář a dovolí té skořici a neurčitelné vůni naplnit chřípí a přemoci jeho smysly. Je to tak kruté a reálné a tvrdé a potřebné. Ona reaguje, přitahuje si jej blíž a objímá jej kolem ramen, tak nepostižitelná a živá.

Nemůže si pomoci a v duchu se vrátí k posledním Vánocům, kdy byl vášnivě políben. K těm před mnoha lety, kdy válka byla jen skvrnkou na jinak překrásném obzoru plném barev a nadějné budoucnosti. Voněla jako sen, jako to, co nikdy nebude mít. Ale tato vůně, ta je mnohem mučivější.

Zatímco Lily voněla a chutnala jako neopětovaná láska a nedostižnost, Tonksová voní a chutná minulostí, přítomností a budoucností, jistotou. Voní jako realita a jako vše, co Remus chce, co vždycky chtěl.

„Je mi to líto, Remusi, ale jsem si jistá, že existuje někdo, kdo je ochotný ti dát vše, co chceš. Ale já to nejsem.“

Našel realitu, což bylo vše, po čem kdy toužil.