Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

Překlad: marci 

Beta: Lupina

Boje

Sirius

Šťastné Vánoce pro Avindara Nirvene 

Sirius vychází ze dveří a padající sněhové vločky se mu zabodávají do tváře jako roj včel; to zatracené mrazivé počasí se zdá být nekonečné, rozhodnuté zahnat jej dovnitř, zpět k dusivému teplu krbu a odleskům třpytivých, zářivých ozdob na vánočním stromku a auře dokonalého rodinného života, která obklopuje a podmaňuje si všechny Potterovy. Bojoval s těmi symptomy, stejně jako bojuje se svojí pitomou rodinou a prokletým Srabusem a těmi zkurvenými démony, kteří jej pronásledují.

(Ale bojuje, nebo utíká?)

Zahradou se nesou tóny vánočních koled a připojují se k už tak obsáhlé kakofonii cvrčků a svištících sněhových vloček a začarovaných vánočních víl. Za zasněženými okny se míhají stíny Potterových, kteří všichni zpívají a tančí a radují se. Všechno jsou to stíny připomínající život, který Sirius nikdy nemůže mít. On je promočený a zatraceně zmrzlý a, doprdele, to je na nic, i Vánoce s Belou by byly lepší než tohle, a proč jsem si nevzal nějaké pitomé rukavice, když mi tak svinsky mrznou ruce.

(Belatrix je šílená a vyšinutá a on má někdy pocit, že je na tom stejně)

Dumá nad tím, proč všichni vypadají tak rozjařeně, dokonce i Jamesův odraz, jasně zářící proti zamlženému oknu a svědčící o skutečnosti, že je tanečník na hovno, což je všem známo už roky. Sirius se choval jako bastard a řval a ječel a urazil samotné jádro jejich ach-tak-dokonalého světa, a oni si přesto nasadili svoji masku šťastné rodiny a trdlují a vrtí se za doprovodu Tiché noci. Živě si pamatuje hrubý balicí papír škrábající pod jeho prsty jako zrnka písku, a ten pyšný mateřský výraz, probleskující zářivě modrýma očima paní Potterové. Sny o šťastné rodině, o životě, který nemůže být jeho, protože osud je chladná a drsná děvka a vybral pro něj cestu zcela odlišnou od té, kterou tak zoufale toužil následovat. Kvůli tomuhle bojoval, o tomhle snil a bojoval o to tak dlouho, že když to dostal, zpanikařil.

(Možná, jen možná jsou sny sladší a opojnější než realita)

James a Julie a Bob jsou krásní a všemi milovaní a tak zatraceně dusiví a ta scéna, kdy ho obdivují v jeho novém plášti, která se mu vytetovala pod víčka, Siriuse pálí a zraňuje a předhazuje mu ‚žárlíš a chceš to, chceš, co mají oni, a chceš být Jamesem a chováš se jako pitomý, žárlivý, zasraný bastard, kterým i jsi, a chceš, aby s tebou život vyjebal a ty ses v tom mohl rochnit’.     

(Poznání pravdy je na hony vzdálené od jejího přijetí)

Jsou Vánoce a on je zmrzlý a promáčený od toho debilního tajícího sněhu, který padá na zahradu, a je mu mizerně a tomu všemu by mohl uniknout půltuctem kroků ke vstupním dveřím a jednou malou omluvou. Což je pro Siriuse ekvivalentem mučení.

Takže namísto toho sedí na kládě s obličejem v dlaních, jako by skrytí tváře před tragédií, která se tu odvíjí, mělo moc odehnat vzpomínky z jeho hlavy. Tvář má vlhkou, ale nedokáže říct, jestli je to od vlasů promáčených tajícím sněhem, padajícím z holých a zdánlivě neživých větví stromů, nebo je to z jeho zatracených plačících očí.

(Je Nebelvír a existuje nepsaný zákon, že Nebelvírové by neměli plakat)

Několik paprsků slunce, které vyhrály svoji epickou bitvu proti mrakům, se pomalu vytrácí a den se přetavuje do noci. Přerod mezi tmavou šedí a černou tmou proběhl zdánlivě bez námahy. Sirius byl vždy spojen s nocí; je snazší skrýt svůj hněv, své zoufalství a slzy pod příkrovem temnoty. Končí večírek, mlžné stíny tančící rodiny se vytrácí do dalších částí domu a šíří svou vánoční náladu do zbylých místností a já bych měl jít dovnitř, protože tohle je bída, čistá a naprostá bída, ale Dvanácterák se mi bude smát a to je hloupé a…

(Nevyřčená slova a sny skryté v koutě mysli někdy zraňují nejvíc)

Sirius se vleče sněhem, krátká procházka protkaná roztěkanými myšlenkami. Boty má promáčené, sají vodu jako ty zatracené stupidní houbičky, které mudlové používají k mytí nádobí, a ruce má otupělé od té podělané zimy a skutečnosti, že je proklatě příliš natvrdlý, aby si vzpomněl na rukavice. Stojí u dveří, pomyslnou hranicí mezi životem jejich a jeho. Blokují ho jak fyzicky, tak emocionálně, a on musí znovu bojovat a překonávat rozdíly. Připadá si jako rekvizita, něco, s čím je manipulováno, co je použito a co nebude nikdy šťastné, protože on bude na konci vždy vyřazen a vyhnán, aby sledoval, jak všichni ostatní herci sbírají slávu, a proč se kurva nemůžeš sebrat a zaklepat, s takovouhle rychlostí budou příští zasrané Vánoce, než zvedneš ruku ke dveřím…

(Vše, co kdy udělal, byl boj a zase boj)

„Dvanácteráku,“ zašeptá do temnoty, jako by ho jeho přítel mohl slyšet. Jeho hlas je stěží rozeznatelný od vánočních koled a víl a všeho ostatního, co tu zatraceně zpívá, a Sirius si klade otázku, jestli ho James pustí dovnitř, a ví, že má veškeré právo to neudělat, a – k čertu – ty zatracené dveře jsou zamčené a bušit na ně by neudělalo dobrý dojem.

„Alohamora.“

(Odemyká obojí – dveře i ztvrdlé srdce)

Tři páry očí se na něj upírají, žvýkají a trhají na kusy jeho teď obnaženou duši pouhými pohledy, to ticho je ohlušující a vzduch dusí. 

„Veselé Vánoce, kámo.“

Všechno se děje tak rychle a vše je rozmazané a zastřené a James ho plácá po zádech, gesto dokazující, že jejich přátelství se změnilo a zůstalo stejné zároveň. Bolí to, protože Sirius chce být seřván, mučen, nucen trpět za veškerou bolest a strádání, které způsobil této ubohé rodině, něco na pozadí mysli mu šeptá, že udělal špatnou věc a on ví, že je to pravda a že by za to měl být potrestán. Ale namísto jakýchkoli slov poplácává Jamese nazpět, trochu silněji, než je nutné, a přinutí se usmát, když jeho přítel říká: „Věděli jsme, že dostaneš rozum a vrátíš se.“

„Veselé Vánoce, Dvanácteráku.“

(Koneckonců – stojí vůbec za to, po celé té době, ještě bojovat?)