Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Překlad: Jacomo

Betaread: Calwen

Malá vítězství

Neville, Luna a Ginny (bez pairingu)

Zadání pro Twelve Fics of Christmas: Vítězství

„Nezáleží na velikosti vítězství, ale na tom, jak moc znamená pro ty, kdo jej dosáhnou.“ – Cuba.

i

Seamusovo chrápání zní jako hřmění a působí jako ztělesnění strašidelné temnoty a duchů, kteří se vznášejí na okraji Nevillova mlhavého obzoru beze spánku. Ale v usnutí mu nebrání zvuky, které kamarád vydává, mnohem děsivější je přílišné ticho, vyplňující prodlevy mezi drsným prochrupováním.

V těchto dnech je ticho smrtící.

Neville zaměří svou pozornost na vánoční stromek v rohu pokoje, zahalený temnými stíny vyvolanými měsíčním světlem. Pod ním leží hromádka nahodilých dárků. Jsou takovým malým majákem naděje, světlem v temnotách. Neville se mimoděk zachvěje; myslet na Vánoce pod nadvládou Carrowových není vůbec příjemné.

Přesto jsou jeho oči k tomu stromku přitahovány, i navzdory jeho ošuntělému vzhledu (nikdo ze zbývajících nebelvírských hochů není nijak zvlášť šikovný na dekorační kouzla), představuje víru, víru, že není ještě všechna naděje ztracena. Stromek mu připomíná, za co bojuje.

Když se velká ručička hodin přesune na dvanáctku, aby přece jen přivítala další den Vánoc, Neville chtě nechtě pocítí vděčnost za toto malé vítězství.

ii.

Lenka se zamyšleně rozhlíží kolem sebe, její kdysi jiskřivé modré oči jsou teď poskvrněné pravdou, zoufalstvím a strachem. V krku se jí hromadí slova, každé se chystá vybuchnout, vynořit se, vyhrnout ven, ale žádné z nich zřejmě není vhodné pro tak ponuré místo. V rohu, vlhkém, zatuchlém a černém jako popel, spí pan Ollivander. Není to však ničím nerušený odpočinek, Lenka vidí, jak se mu tělo chvěje z hrůzy minulých dní.

Tady není nic, co by zahnalo šílenství vyvolávané myšlenkami ve vaší hlavě, které se neustále vynořují jako duchové, kteří nemají nic na práci, jen vás strašit. Lenka šátrá po zemi, především proto, aby zabránila prstům vyťukávat fádní melodii, a všechno ohmatává. Není si jistá, co doufá, že najde, a vlastně jestli vůbec chce něco najít, ale všechno je to lepší než neklidný, křečovitý spánek a znepokojivé sny, které určitě trápí pana Ollivandera.

Prsty zřejmě na něco narazí a ona se usměje. Drží v nich klíč, a ačkoliv tu nejsou žádné dveře, ani ke světu venku, ani k tomu, po čem touží opravdu nejvíc, k jejím kamarádům; jde o malinký objev v záplavě zoufalství. Tento klíč možná neodemyká sklepení, ale mohl by odemknout její víru.

Zatímco se tedy pan Ollivander převaluje ve spánku a někde tam nahoře v tomto luxusním sídle slaví nějaká rodina začátek Vánoc, Lenka chtě nechtě pocítí vděčnost za toto malé vítězství.

iii.

Ginny si pohrává s rádiem, škrábe nehtem po knoflíku a dychtivě loví stanice. Oči unavené nedostatkem spánku se slabě zachvějí; řasy křehké jak motýlí křídla klesají a zase sebou cukají, jak se jí vrací pozornost. Netrpělivě poklepe hůlkou na rádio a povzdechne si. Její mlhavý dech se jako by prolíná s chladným zimním vzduchem. Fred řekl, že se pokusí vysílat kolem půlnoci a ona stále nemá heslo. Tvář má svraštělou frustrací, téměř cítí, jak jí zamračení a ostrost zvrásněné kůže ničí pleť, jak ji slabý hněv, který pociťuje, rozežírá zevnitř.

Znovu poklepe hůlkou na rádio a potlačí výkřik, když z hůlky vyletí jiskry, jejichž třešňově červená barva dokonale odráží její pocity. Ztělesňuje hněv, ale také ztělesňuje lásku, něco, co v poslední době tak postrádá.

„Láska,” zašeptá a její hlas se téměř rozplyne v bezcitném tichu, které zamořuje pokoj. Jedna ze Sudiček povzbudivě přikývne a fialový hábit se v malém rámu zavlní. V tom náhle zapraská v rádiu a ozve se z něj Fredův hlas, uklidňující a osvěžující.

Zatímco se nocí nesou slova „a teď vítáme Řeku”, následovaná přáním „Veselé Vánoce všem”, Ginny chtě nechtě pocítí vděčnost za toto malé vítězství.