Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Jako obvykle musím poděkovat své Veselé chase zákulisních pomocníků, hlavně Snorkackcatcherovi za betaci a Celtmama za pomoc s informacemi ohledně problémů, se kterými se v této kapitole potýká Tonksová. Nesmím zapomenout na Gilpin a MrsTater za jejich pomoc v tom samém. Děkuji všem :) Mělo by patrně následovat varování, protože tato kapitola obsahuje můj vůbec první pokus o naznačení něčeho víc intimního než polibek (ačkoliv to spadá do lehké váhy a nespecifikovaných záležitostí, jelikož jsem příliš náchylná k vyvedení z míry, abych popsala celý čin! ;P) Také zde budou odkazy na poporodní ženské problémy, jako je kojení.

Kapitola 8. Škody

Remus měl prostě pocit, že musí být směšně brzy ráno. Vzbudil se ze snu, či vzpomínky na potulování se s astrálním letadlem, zatímco tělo trpělo příšernou agónií, a pak mluvil se třemi mrtvými kamarády a kmotrem svého syna. Nestydatě flirtoval s Dorou za zřetelně rozpačité přítomnosti syna a teď…

A teď věděl o Teddyho osobním životě víc, než kdy chtěl, protože jeho manželka se prostě musela vyptávat.

A to nebylo ani šest ráno.

„On je k smrti vyděšený?“ Jako bubák se mračící Tonksová sebou hodila na pokrývku a se zřetelným znepokojením zírala na dveře, kterými Teddy právě uprchl v hrůze z matčina nepříliš diskrétního výslechu. „Dobrý bože, Remusi, copak jsi neposlouchal? Nezachytil jsi tu jemnou implikaci? Náš syn…“

„…není panic.“ Remus pokrčil rameny. „Jo, dával jsem pozor.“

Tmavé oči Tonksové si jej zlověstně přeměřovaly z objetí pokrývky. „A ten fakt tě vůbec netrápí?“

„No, trochu mi zraňuje ego, že mě porazil o dobré desetiletí a půl, ale…“

Polštář jej udeřil do tváře s mnohem větší silou, než Remus považoval za nutné, a docela rozbrněl jeho stále ještě čerstvá zranění. Do zorného pole se mu opět vecpala srdcovitá tvář s očima naplněnýma stejnou řadou protichůdných emocí, které trápily jeho v atriu předchozí noci.

„Náš syn, Remusi!“ Zabarvení jejího hlasu okamžitě přivolalo Remusovu pozornost. „Chlapeček, kterého jsme drželi v náručí! Má sexuální život! Je dost starý, aby měl vlastní děti! U Merlina, sotva jsme se stali rodiči! Jsme moc mladí, abychom byli i prarodiči!“

Remuse zahryzala matematická správnost, které by patrně měl odolat. „No, technicky, já nejsem…“

„Dokonči tu větu, Lupine, a budeš ubit k smrti.“ Upřímnost jejího pohledu skoncovala s nadějí na odlehčení nálady nebo odklonění konverzace směrem ke klidnému rozumu a tolik potřebnému rozhovoru o jejich osudu. Povzdechl si.

Bylo to podivné. Lhal by jako král podvodníků, kdyby řekl, že nebylo. Celá situace zašla daleko za komfortní zónu, až téměř směšně daleko. Ale i po všem, co bylo řečeno a vykonáno, Teddy byl stále jeho syn. A byl šťastný, chytrý, dobře se přizpůsobil a zakotvil… Po síle Remusových obav během těhotenství, jeho hrůzy ze života v předsudcích a špatného zacházení, kterému mohl při dospívání Teddy čelit jako syn vlkodlaka, vidět ho stát před sebou dospělého, zaměstnaného a zamilovaného a prostě v pohodě…

Mohl žít s neznámým. Výměnou za toto mohl žít s čímkoliv.

„… s Viktorií Weasleyovou.“ Remusovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že manželka pokračuje v rozhovoru. Seděla na posteli s rukama překříženýma na hrudi a stále sveřepým výrazem ve tváři. „Musí to být dcera Billa a Fleur, ne? A Bill je v pohodě, ale Fleur… Jako poslední dobou není zlá, ale občas bývávala tak rozmazlenou princeznou a jestli se nějaká taková přilepí na mého chlapečka…“

„Už není chlapeček, Doro.“

„… zuby jí vytrhnu játra a o úplňku jimi nakrmím tebe…“

Popadl ji za zápěstí a ukončil její gestikulaci. Umlkla a neochotně zvedla tmavé oči k jeho upřenému pohledu.

„Doro,“ zopakoval tiše. „Není už chlapeček. Už ne. A vím, že je to těžké, ale musíš to přijmout.“ Jemně jí stiskl zápěstí. „Nemáme jinou možnost.“

V očích jí zavířil zmatek, proud emocí bojujících, neschopných se usadit a zklidnit do jediného pocitu. Jejich pohled trval malou věčnost.

A pak, zčista jasna, vyrazila.

Remus s bolestivým prásknutím narazil zátylkem na čelo postele, ale veškeré nepohodlí bylo zapomenuto, když jej napadly hledající rty a ruce, které se toulaly po celém jeho těle, pod oblečením, proti jeho kůže a ochumerlina…

„Doro!“ Remus si sotva uvědomoval, že ji od sebe odtlačuje, dokud nezahlédl vlnu ublížení v jejích očích. I jeho tělo si důrazně stěžovalo na náhlou ztrátu kontaktu. Několikaměsíční nucený celibát, který bezprostředně následoval po loňském skvělém znovuzrození jejich milostného života, nemilosrdně bušil do jisté části Remusovy anatomie, která se dožadovala, aby sakra sklapnul, lehl si na záda a myslel na Anglii. Ale svědomí a opravdové znepokojení mělo větší důraz.

Protože jakkoliv moc chtěl, nebylo to správné. Jak řekl Teddy – nemohl by zůstat s Viktorií, pokud by jí lhal. A po rozhovoru, který s Tonksovou vedl na toto téma jen před dvěma dny…

„Doro,“ zopakoval a nutil dech, aby zase nabral správný rytmus. „Co to děláš?“

Jedno obočí zvednuto. „Remusi, nebylo to tak dlouho. A kromě toho, je to jako jízda na koštěti…“ Jedna malá ruka spočinula na jeho hrudi a pomalu, ale jistě zamířila dolů. „Nezapomeneš, jak…“

Život prostě občas není fér.

Bohužel ji popadl za prsty, než se dostala do nebezpečné oblasti. „Zapomenutí není problémem,“ informoval ji docela hrdý na to, jak vyrovnaně zní. „Pamatování je ten problém. A já si pamatuju rozhovor, který jsme vedli v posteli jen před několika večery. Ten, kdy jsi mi řekla, že doufáš, že mi nevadí, že ještě nejsi připravená znovu začít s fyzickým vztahem, protože se pořád cítíš po porodu divně?“

V očích jí cosi problesklo, ale pominulo tak rychle, že to Remus nerozluštil. Volnou rukou, která právě odpočívala na jeho stehnu, začala nebezpečně mířit nahoru.

Mužské pudy nejsou fér. Zatraceně kruté odpovídá realitě spíš…

„Ale nebylo to pár dní, že?“ Usmívala se, ve výrazu však chyběla veselost, protože něco bylo jinak, nucené, ne zcela ona. „Bylo to dvacet let plus dlouhých pár měsíců. A to, pane Lupine, je hrozně dlouhá doba bez…“

Nelítostná druhá ruka byla zastavena těsně před cílem. „Zvládl jsem to i dřív.“

„Dokud jsi nepotkal mě.“

„To neznamená, že jsem nechtěl, nebo že jsem neměl šanci. Odolal jsem, protože jsem věděl, že je to správné. Pokusil jsem se odolat i tobě, jestli si pamatuješ.“

„Nevěděl jsi, o co přicházíš.“

Nemohl si pomoci. „Zjistil jsem to.“

Její úsměv se rozšířil. „Myslím, že potřebuješ připomenutí.“

Pustil jí ruce. Byla to chyba.

Podruhé za několik minut Remus bolestně narazil hlavou do čela postele. Toto připomenutí reality potřeboval.

„Ne! Nymfadoro!“

Úmyslné použití jejího nenáviděného jména bylo přesně tím rozptýlením, ve které doufal. Když zvedla rozzuřené oči, popadl deku a rychle se odsunul do bezpečné vzdálenosti.

Cítil na sobě její pohled. Cítil pálení její bolesti.

Proč to musela udělat? Proč mě donutila říct ne?

„Už mě nechceš.“ Ale ne, neber to takto… „Je to tak? Už ti nepřipadám atraktivní, když jsem ti porodila dítě? Ty…“

V žádném případě nebyl připravený nechat ji natlakovat kvůli tomuto úhlu pohledu. „Doro, dokonči tu myšlenku a bude řada na mně utlouct tebe. O tom to není a ty to sakra dobře víš.“

Síla jeho tónu jí sebrala vítr z plachet rozhořčení. „Tak co je, sakra, za problém?“

Podíval se jí přímo do očí. „Nejsi na to připravená.“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Přerušila je Tonksová, když se nevěřícně zasmála. Ale jen napůl, protože zaznamenala marnost odporu. „Dával jsi pozor při té části, kdy jsem se tě pokusila svést, že ano?“

Dovolil si pousmání. „Ale to ano. Rozhodně ano. Jisté mé části se dost dožadovaly, abych ti věnoval jejich plnou pozornost.“ Bezbarvý úsměv mu vrátila svým, ale oči měla najednou smutné. „Ale myslím, že to není to, co doopravdy chceš. Před pár dny jsi toho řekla dost. Necítila ses na to a dvacet let nebo ne, nevidím fyzické rozdíly. Myslím, že za milováním chceš schovat to, jak se skutečně cítíš. A kdybych to dovolil…“ zavrtěl hlavou. „Doro, jen bych tě využil. A jak bych ti to mohl provést?“

Tonksová propukla v pláč.

Okamžitě se k ní přiblížil, vtáhl ji do náručí a ona se mu zhroutila na hruď. Vzlykala, jako by jí srdce pukalo, a pevně se držela jeho pyžama, tvář zabořenou do ohbí jeho krku. Cítil, jak se její tělo otřásá. Jemně s ní kolébal a čekal, až přijdou slova, která přijít musejí.

„Nechci se tak cítit!“ Tu větu vyrazila mezi vzlyky, hlas jí tlumilo jeho pyžamo. „Nemůžu to vystát! Chci se cítit jinak! Proč se nemůžu cítit jinak?“

„Jak jinak?“ Merline, bylo těžké sledovat, jak trpí, ale stála na hraně od okamžiku, kdy se tady objevili, a musí to ze sebe dostat, musí to nechat jít, jinak se nikdy neposune dál…

„Pořád mi to říká: chlapeček!“ Cítil, jak lapá po dechu a jak mu slzami smáčí rameno. „Každý kousek mě volá: chlapeček, chlapeček, chlapeček! Najdi svého chlapečka, drž svého chlapečka, chraň svého chlapečka, nakrm svého chlapečka. Prsa mě zabíjejí a to pitomé mléko prosakuje všude! Je to absurdní! Ale není žádný chlapeček, Remusi, jen dospělý muž a já si to pořád říkám, ale moje tělo mě neposlouchá, proč mě neposlouchá? A já ho neznám! Je to můj chlapeček, ale já neviděla, jak vyrůstá, a nemůžu ho chovat a kojit a dívat se mu do očí a představovat si jeho budoucnost, protože tohle je jeho budoucnost a dostal se sem beze mne! Chtěl se se mnou potkat, stálo mu to za to, aby mě zachránil, ale nepotřebuje mě, ne jako dřív, vůbec ne! Prožil si kus života a já o to přišla! Neslyšela jsem jeho první slovo, ani jsem neviděla jeho první krůčky! Neviděla jsem, jak otevřel svůj dopis z Bradavic – bože, ani nevím, v jaké koleji byl! A zdá se tak báječný a tolik jej chci poznat, ale pokaždé, když se na něj podívám, moje tělo zakřičí: najdi svého chlapečka, nakrm svého chlapečka a já to nemůžu vystát, prostě nemůžu! Jako bych ho ztratila, jako bych po něm truchlila, ale je naživu a já nevím, co cítit, co dělat! A tak jsem myslela… myslela jsem, že kdybychom se pomilovali, zase bych se cítila jako manželka a přestala bych se cítit jako matka, která přišla o svého chlapečka…“

Na to neměl co říct. Jak by se s tím mohl ztotožnit? Jak by mohl říct, že ví, že je to v pořádku, že rozumí a další otřepané fráze, když neměl tušení?

Tak ji jen pevně držel a nechal vyplakat.

Jen to mohl nabídnout. Když se konečně odtáhla a slabě usmála přes slzy, vzhlížela k němu očima plnýma smutku, žalu, ztráty, ale také úlevy a přijetí, a on poznal, že stačilo.

Nebyla v pořádku, ještě ne. Na to bylo příliš brzy.

Ale teď již věděl, že bude.

ooOOoo

Dobrovolně se přihlásit k přípravě snídaně asi nebyl tak dobrý nápad.

V té chvíli se to Remusovi zdálo rozumné, i když bolavé tělo protestovalo proti jakémukoliv pohybu asi tak do příštích Vánoc. Teddy, koneckonců, se musel připravit do práce a Dora a kuchyně nikdy dohromady moc nešly, i když měla tu nejlepší náladu, natož když byla tak emocionálně křehká. Ačkoliv byl stěží šéfkuchařem, dvacet let staromládenectví mu dodalo jistou úroveň schopností v kuchyni.

Ale právě teď mu byly k ničemu, protože nemohl najít žádnou zatracenou věc, co potřeboval.

Bylo přehnaně optimistické myslet si, že vše bude, jak to zanechali. Ale stejně bylo skličující, když poprvé otevřel spodní skříňku, kde mívali formy, hrnce a pánve pěkně v bezpečí, kde je Tonksová nemohla rozbít, a namísto toho našel plechovky a cereálie. Skříňka, kde vždy měli hrnky a sklenice, obsahovala talíře. Skříňka, kde mívali plechovky a cereálie, byla vybavená chladícím kouzlem, aby uchovala jídlo čerstvé. Neviděl vůbec žádné známky hrnců a pánví.

V té chvíli se naštěstí ze sprchy vynořil Teddy v županu a vysoušel si vlasy duhovým ručníkem. Jakmile se usadil k matce u stolu, začal ho přátelsky navádět.

„Pánev?“

„Levá skříňka nad sporákem.“

„Slanina?“

„Chladicí skříň pod oknem.“

„Rajčata?“

„Košík u okenní římsy.“

„Vejce?“

„Nemám ani jedno. Nemůžu je vystát.“

„Věděla jsem, že můj syn bude mít dobrý vkus,“ zazubila se Tonksová upřímně, zatímco upíjela ze sklenice mléka, kterou získala po Teddyho instrukcích a na niž poklepala hůlkou, aby dle návodu na krabici aktivovala Kouzelné čokovíry – jen poklepej a vychutnej! „Taky je nemůžu vystát. Remus je do sebe sype, ale já? Fuj, ne, děkuji.“

Remus na manželku vrhl rádoby vyčítavý pohled a ona mu odpověděla zazubením. Jestli si Teddy ráno všiml červených skvrn na matčině tváři, byl natolik diplomatický, aby je nezmiňoval. Remus poznal, že po uvolnění frustrace a zármutku se Dora soustředila, aby ignorovala požadavky těla a místo truchlení pro chlapečka poznala svého syna. A tady v jejich kuchyni snadno vklouzli do starých zvyků a způsobů, i když nic nebylo na místě, kde to zanechali, a podivný, přesto povědomý mladý muž s jasně purpurovými vlasy si hrál s krabicí mléka na stole.

Teddy se usmíval, když sledoval Remuse u plotny. „Jsi si jistý, že to nemám udělat já?“ zeptal se najednou starostlivě. „Musíš být unavený a já si nepřipadám jako hostitel.“

Remus jen pokrčil rameny. „A já se nechci cítit jako host. Kromě toho, snídaně je malou cenou za záchranu života.“

Teddy zrudl, ale neokomentoval to. „Stejně…“ začal. „Včera jsi byl v bitvě. Já jen šel do práce a porušil pár zákonů.“

Tonksová zabublala do mléka. „Když to formuluješ takto, tak naše bitva zní smrtelně nudně. Nech ho vařit, Teddy. Nebude šťastný, dokud nebude něco patlat. Nedokáže sedět na zadku a čekat. Nemá to v povaze.“

Se zasyčením Remus dal do rozpálené pánve tři plátky slaniny. „Díky za to rafinované shrnutí mé povahy, drahoušku.“

Tonksová s úsměvem polkla mléčné čokovíry. „Rádo se stalo, nejdražší. Žiju, abych pěla tvou chválu.“

Remus pohlédl přes rameno a všiml si obrovského úsměvu na synově tváři. „Bavíme tě?“ zeptal se vesele. „V tom to je, že? Přivedls nás zpět jen pro pobavení.“

„Ne, ne.“ Úsměv se snad ještě rozšířil. „Jen že…“ najednou se rozesmál. „Jste tady. Snídám s rodiči a vy se smějete a pošťuchujete a žertujete o vejcích a dělání bince… A to je rodina. Myslím tím, miluju babičku, ale ta nikdy moc vtipů nenadělala. A Harry a Weasleyovi ke mně byli vždycky tak hodní, že jsem se necítil tak úplně jejich, vždycky jsem byl trochu mimo, i když to tak nemysleli. Ale toto…“ opět se rozesmál zvukem čirého potěšení. „Toto je moje rodina. A pořádně jsem vás poznal až včera a vím, že toho musíme hodně vyřešit, ale Merline, je to tak správné. A já jsem tak šťastný.“

I Remusův úsměv se rozšířil, když hleděl do radostné tváře svého syna. První však reagovala Tonksová – vystřelila ze židle a jen trochu klopýtla, než se dostala k Teddymu a hodila mu paže kolem krku.

Radost v synově tváři by mohla rozsvítit svět od pólu k pólu.

Snídaně pak rychle uběhla a Remusova připálená slanina a ožehlá rajčata byla s chutí snědena. Teddymu se nechtělo jít do práce a opustit je, zvlášť když toho měli stále tolik k probrání, ale Tonksová mu vymluvila, aby posílal sovu, že je nemocný, a navrhla mnohem lepší řešení.

„Za nějakou dobu se prostě přeměň,“ poradila mu vesele. „Každou půlhodinu přidávej. A pak zbledni, možná přidej zelenou a do dvou hodin tě šupem pošlou domů, aby ses vyležel. Žádné otázky, žádná kontrola a můžeš hrát mučedníka. Řekni, že jsi v pohodě a že chceš pokračovat v práci, ale ne, budou trvat na tom, že ti není dobře, že potřebuješ odpočinek a nikdo se nebude divit, protože tě viděli na vlastní oči. Věř mi.“ Významně mrkla. „Funguje to pokaždé.“

Remus na ni upřel dlouhý, významný pohled. „Proč mám podezření, že promluvil hlas zkušeného?“

Tonksová se na něj zazubila. „Protože jsi chytrý muž, Remusi, proto.“

Remus zavrtěl hlavou a bojoval s úsměvem. „Oženil jsem se s ďábelskou ženou,“ poznamenal truchlivě.

Tonksová se rozesmála. „No, možná tě to naučí podlehnout mému hříšnému lichocení, že?“

Teddy se také usmíval. „Zkusím to. Co takto?“

Do tváří se mu vkradlo několik ošklivých barevných fleků. Pokožka nabrala zajímavý nádech hnědofialové a světle zelené.

Tonksová jeho úsilí kriticky zhodnotila. „Trochu to ztlum,“ poradila. „Dostaneš zaplaceno, když tam chvíli budeš.“

Remus rezignovaně zavrtěl hlavou. „Jdu si číst. Vy si užijte intriky.“

Asi deset minut seděl na pohovce s Kouzelnickou Británií: Nedávná historie, když se objevil poněkud žaludek zvedající Teddy.

„Co myslíš?“ zeptal se šťastně a vysekl před otcem piruetu. „Dost nemocný?“

Remus si Teddyho vážně přeměřil. „Teddy, když přijde na tvoji matku, nic není dost nemocné.“

Naštěstí pro udržení přestrojení za nemocného se Teddy dokázal přestat chechtat, než vkročil do krbu a ve smaragdových plamenech zmizel na ministerstvo.

Tonksová padla vedle Remuse na pohovku a jemně se usmála. „Bude to v pořádku, že?“ zeptala se tiše. „Je to dobrý kluk. A má pravdu, toto ráno jsme byli úplně jako rodina…“ Zhluboka si povzdechla. „Pořád se cítím zatraceně divně. A nemůžu přeměňovat prsa, abych uvolnila tlaku toho pitomého mléka, jinak bych skončila jako kráva s dvěma vemeny…“

Remus sebou lehce trhl a zvedl ruku. „Příliš mnoho informací, zlato,“ oznámil jí a znepokojeně se zavrtěl. Pobavením nad výrazem jeho tváře se tiše zasmála. „Není na úlevu nějaký lektvar nebo kouzlo?“

Tonksová se zamračila a nakrčila nos. „Nejsem si jistá. Nějak jsem nechtěla pokoušet osud, abych si je našla, kdyby naše miminko ne…“ hlas se jí zlomil a zneklidněně si povzdechla. Remus odložil knihu a vtáhl ji do náručí. „Viděl jsem všechny naše miminkovské knížky v podkroví, když jsem si šel pro pyžamo. Podívám se, co najdu.“ Zavrtěla se mu v náručí a zvedla k němu oči. V jejich hloubkách našel upřímnost a zoufalství tak veliké, že téměř ochromovaly. „Chci se cítit v pohodě, Remusi,“ zašeptala důrazně. „Chci se zase cítit normálně. Nechci, aby pitomé hormony zabránily tomu, že budeme skutečná, pořádná rodina.“ Odfrkla si. „Sakra divná rodina, ale rodina. Chci, abychom byli v pohodě.“

Jemně ji stiskl, položil si bradu do jejích hebkých vlasů a ona mu zabořila nos do krku. „Neboj,“ zamumlal jemně. „Budeme. Budeme v pohodě.“

ooOOoo

První test tohoto prohlášení přišel o hodinu později.

Tonksová zaútočila na podkroví kvůli miminkovským knihám a usadila se na posteli, aby našla kouzlo nebo lektvar, které by ulevily jejímu nepohodlí. Takže Remus byl sám v obývacím pokoji a pročítal svůj studijní materiál, když krb zeleně zazářil. Z plamenů vystoupil Teddy a Remus s úsměvem odložil knihu. Už se nadechoval k blahopřání k synově efektivnosti klamavě popelavé tváře a bezbarvým vlasům, ale pak si všiml třesoucích se rukou, vytřeštěných a vyděšených očí a všechny myšlenky na lehkovážnost byly zapomenuty.

„Teddy.“ Popadl syna za ramena a pohlédl na mrtvolně bledé rysy, které se k němu zvedly. „Teddy, co se stalo?“

Chvíli se synova ústa hýbala tiše, tělo se třáslo jako list ve větru, tvář vyzařovala hrůzu, žal a ohromující vinu. Ale Remusovy pevné ruce na ramenou jej uklidnily a on zalapal po dechu a zase mohl mluvit.

„Já…“ koktal. „Tati, já… u Merlina…“

Remusovým tělem proběhl neklid. „Co se stalo?“ zopakoval tiše. „Teddy, co se stalo?“

A pak se Teddy setkal s jeho pohledem a Remuse ta sklíčenost málem porazila.

„Tati,“ zašeptal rozechvěle. „Myslím, že jsem právě zabil Penny Weasleyovou.“