Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 28.

„Můžeme si už, prosím, sednout, Harry?“ zeptala se Hermiona poté, co Harry dvakrát systematicky prohledal celý vlak a táhl přitom ji, Rona a Nevilla za sebou. „Pokud jsi doteď nenašel toho, koho hledáš, tak už ho nenajdeš. A podívej! V támhletom kupé sedí Ginny a Lenka, pojďme za nimi.“

„Ale… ale ještě jsem nenašel profesora Lupina!“ protestoval Harry.

Hermioně zacukalo v obličeji. „Chceš říct, že se tady posledních dvacet minut trmácíme se všemi těmi krámy proto, abys našel učitele?“

„Ehm… ano?“ Harry se nervózně poškrábal na zátylku a přemýšlel, proč Hermiona vypadá, jako že ho každou chvíli umlátí svým kufrem.

„Profesoři nejezdí vlakem se studenty, Harry,“ přidal Ron s pohledem naznačujícím přesvědčení, že Harry nedávno – nebo už dávno, podle toho, jak se na to koukáte – utrpěl vážný úraz hlavy. „Jsme přece ve třeťáku, určitě už sis toho všiml?“

„Já vím!“ Harry neocenil Ronův nedostatek důvěry. „Ale prostě jsem si myslel, že profesor Lupin by mohl.“

„Proč?“ zeptal se Neville.

„…protože je na to patřičně podivný?“ navrhl Harry.

Hermiona si hlasitě povzdechla. „Aspoň to tentokrát nesvádíš na svou jizvu. Tak už si pojďme sednout dřív, než Harry vymyslí další místo k prohledání.“

„Hele, víš, že jste se mnou nemuseli chodit,“ bránil se Harry, když se vydali za Ginny a Lenkou.

Jeho kamarádi se na sebe podívali. „Museli,“ odpověděli sborově.

„Koneckonců, kdo ví, co bys provedl, kdybychom tě nechali bez dozoru?“ zeptal se řečnicky Neville.

„Pravda,“ šokoval ho Harry. „Přece jenom, při poslední takovéto příležitosti jsme se Siriusem znesvětili něčí hrob, spálili dům, poškodili rodinné dědictví a… vypravili… Binnse na posmrtnou cestu.“

Vzhledem k tomu, že Harryho prohlášení vyvolalo nulovou reakci, bylo zřejmé, že Harry podobné věci říkal často.

„Jsem si jistá, že jste k tomu měli dobrý důvod,“ ozvala se vesele Lenka. „Až na to poslední. Tam předpokládám, že jsi jen chtěl strávit víc času se svým novým poručníkem.“

„Není nic špatného na tom, snažit se posílit pouta s novými členy rodiny, že, Ginny?“ otočil se Harry na zrzku.

Důsledně ho ignorovala jako po celé léto. Nicméně měli před sebou dlouhou cestu vlakem a dřív či později na něj promluví – i kdyby jenom proto, aby ho proklela.

ooOOoo

Několik následujících hodin uteklo velmi rychle. Harry všechny otravoval tím, že každou větu končil ‚viď, Ginny?‘, ‚co myslíš, Ginny?‘ anebo něco na ten způsob.

Potom – jen co průvodčí oznámil, že se blíží k Bradavicím a mohli by se začít převlékat – to Ginny vzdala. „Fajn, budu s tebou mluvit, jenom už konečně sklapni!“

Harry se rozzářil. „Samozřejmě, už –“ zmlkl, když se na něj Ginny významně podívala, a naznačil, že si zapíná pusu na zip.

„Paráda,“ vydechla spokojeně Ginny. „A teď musíte, pánové, na chvíli vypadnout, potřebujeme se převléknout.“

Chlapci se poslušně poroučeli z kupé.

„Páni, prolomil jsi její mlčení jenom čistou otravností,“ pronesl lehce ohromeně Ron.

„A trvalo mi to pouhé tři měsíce,“ usmál se sebekriticky Harry.

„Nepřipadej si špatně, Harry,“ poplácal ho Neville po zádech. „Vždyť jsi ji většinu června a celý červenec vůbec neviděl.“

„Můžete dovnitř,“ Hermiona otevřela dveře od kupé a vyklouzla ven s Ginny a Lenkou v závěsu.

Chlapci se vrátili dovnitř. Ron s Nevillem vytáhli své školní hábity, zatímco Harry soutěžil s Hedvikou o to, kdo déle vydrží nemrknout. Byl si celkem jistý, že prohraje, protože si myslel, že sovy nejspíš ani neumí mrkat, ale co kdyby. V tu chvíli mu došlo, že se Siriusem úplně zapomněli dát Ronovi sovu jako útěchu za to, že musel žít s Petrem Pettigrewem. Ne že by Ron byl nakloněný tomu přijmout ‚charitu‘ nebo něco takového. Když už ale byla řeč o sovách…

„Hej, Rone, kdy si tvoje ségra pořídila sovu?“ zeptal se Harry a bezmyšlenkovitě se na kamaráda otočil.

„…včera. Vzpomínáš? Chtěl jsem vědět, kde na ni vzala peníze, když naše školní potřeby pokryl zbytek galeonů z ministerské loterie, a ona na mě vyletěla, jestli se ji pokouším obvinit z toho, že je zlodějka a… no, od té chvíle to šlo jenom z kopce,“ shrnul Ron trochu zahanbeně.

„Když jste včera nakupovali? Protože zrovna v té době jsme páchali se Siriusem nejrůznější zločiny.“

„Ony existují zmrzlinové zločiny?“ zeptal se Neville nevinně.

Harry se na něj zašklebil, pak si vzpomněl, že byl uprostřed mrkací soutěže se svou sovou. „Mrkla jsi, když jsem se nedíval, co?“ obvinil ji. Znechuceně se otočil zpátky na své lidské společníky. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Papušík,“ prozradil Ron pochmurně. Harry překvapením zamrkal nad tou náhodou, ale pak si vzpomněl, že minule to byla Ginny, kdo pojmenoval Ronovu sovu. „A jak to, že si tu hádku nepamatuješ? Trvala až do večeře. Pak nám začala mamka vyhrožovat, že nás prokleje.“

Harry zaklonil hlavu, jak se snažil rozpomenout. „Fakt? Co jsem tehdy dělal?“

„Ty, Fred a George jste paní Weasleyovou zásobovali nápady,“ pomohl mu Neville.

„Jo, jasně! Ale žádný z nich nepoužila…“ vzpomněl si Harry.

Ozvalo se zaklepání. „Už jste s tím hotoví?“ zavolala Hermiona.

„Jo,“ odpověděl Harry a otevřel dveře, aby se dívky mohly vrátit.

„Krveděsný rozparovač ti sežral hábit, Harry?“ zeptala se Lenka zdvořile.

„Ne, nic takového,“ ujistil ji Harry. „Jenom jsem se rozhodl, že nosit všude školní hábity je dost stádovité, a tak to budu dělat jen na vyučování.“

„Je to vůbec povolené?“ zeptala se Hermiona skepticky.

Harry pokrčil rameny. „Kdo ví? V nejlepším případě letos prohraju školní pohár.“

„Nemyslel jsi ‚v nejhorším případě‘?“ zeptala se Ginny.

Harry si odfrkl. „Jo, Ginny, ‚nejlepším‘ jsem myslel ‚nejhorší‘, jak jsi to vůbec poznala?“

„To víš, došlo mi, že všichni ti strachopudi, o kterých s Lenkou pořád mluvíte, si museli udělat hnízdo v tvojí hlavě a ty se teď snadno spleteš,“ odpověděla zlehka Ginny.

„Děkuju, že jsi tak chápavá,“ podotkl Harry suše.

„Bylo mi potěšením,“ odpověděla sladce.

No, aspoň s ním znovu mluvila.

ooOOoo

Když si Harry nandával šťouchané brambory, přišlo mu téměř surealistické vidět Siriuse, jak sedí u učitelského stolu. Ještě podivnější však bylo vidět Snapea, jak ležérně míří hůlkou na Siriusovo srdce, zatímco večeří, a Remuse, jak Siriusovým směrem vrhá provinilé pohledy.

Vážně jim mělo dojít, že Remusova neschopnost kontaktovat Siriuse po zproštění viny a vyjevení pravdy byla způsobena jeho přebujelým sebeobviňujícím komplexem. Už uběhl nějaký čas, co Harry naposledy viděl tohoto jediného schopného a ne ďábelského učitele OPČM jeho studentských let, a tak se mohl mýlit, přišlo mu ale, že tehdy vypadal o dost ošuntěleji než teď.

Nadšení u něj vyvolávalo už jen to, že ho vidí, protože mu za posledních šest let, co byl mrtvý, moc chyběl, ale vidět ho v nejnovějších hábitech bylo… bizarní. Možná o tom Sirius bude něco vědět. Udělal si v duchu poznámku, že se na to svého kmotra musí po hostině zeptat.

„Vítejte v dalším roce v Bradavicích!“ pozdravil je Brumbál, když si stoupl. Hluk Velké síně se okamžitě utišil. „Tento rok chci oznámit několik změn v učitelském sboru. Zaprvé, profesor Lupin se laskavě uvolil převzít místo učitele obrany proti černé magii.“

Většina lidí neměla ponětí, kdo Remus je, ale když mu Harry začal ve stoje tleskat, brzy ho celá škola následovala. Vypadalo to, že stádní mentalita se přece jen někdy hodí. Remuse ten potlesk úplně ohromil a Snapeova hůlka sebou škubala směrem k Harrymu, který potlačoval úsměv. Zdálo se, že přítomnost dvou Pobertů už začala neblaze působit na Snapeovy nervy. Harryho napadlo, jestli už mu Sirius něco provedl, nebo jestli to byla jen Snapeova oprávněná paranoia. Koneckonců, nehledě na to, jak měl Harry teď Siriuse rád, při konfrontaci s jeho někdejším školním já musel uznat, že by spolu nejspíš moc dobře nevycházeli. Sirius byl silně protizmijozelský, zatímco Harry zřídkakdy někoho provokoval, nepřátelství si ho většinou našlo samo. Harry si nedokázal představit, že by byl – ani v prvním ročníku – tak nezodpovědný, aby předhodil svého spolužáka vlkodlakovi jen proto, že je otravný.

Když se potlesk utišil, Brumbál pokračoval: „Co se týče druhé změny, s lítostí vám musím oznámit, že profesor Kettleburn, učitel péče o kouzelné tvory, se na konci minulého roku odebral do důchodu, aby si užil zbytků svých končetin. K mému potěšení jeho místo nepřevezme nikdo jiný než Rubeus Hagrid, který souhlasil s tím, že kromě povinností šafáře se ujme i těch učitelských.“

Harry střelil po svých kamarádech samolibý úsměv (tak docela mu přece nevěřili, když jim včera řekl o Hagridově nové práci) a přidal se k bouřlivému potlesku Hagridovi, aniž by musel… povzbuzovat své spolužáky.

„Měli jsme to vědět,“ řekl Ron zamyšleně po potlesku. „Kdo jiný by nám zadal knihu, která kouše?“

„Ale vždyť jste to věděli!“ protestoval Harry. „Včera jsem vám to řekl.“

„Jako ti včera Ginny řekla o své nové sově?“ zeptal se Neville s důrazem.

„Pravda,“ přiznal neochotně Harry.

„A na závěr, bohužel se po mnoha letech kvalitní výuky profesor Binns odebral na onen svět, a tak dějiny čar a kouzel bude učit nedávno omilostněný Sirius Black.“ Brumbál ukázal na Siriuse, který se – v souladu se svým rozhodnutím předstírat, že se jeho vězeňská eskapáda nikdy nestala – tvářil příslušně zmateně.

Siriusovy ovace ve stoje iniciovali Harry, Lenka a Weasleyovi (kteří se se Siriusem poměrně dobře seznámili během společného měsíce v Egyptě) a byly přerušené ohňostroji, které vybuchovaly do nápisů jako ‚Návrat Pobertů‘ nebo ‚Nadvláda chaosu‘.

Harry s tím neměl nic společného, takže to muselo být Siriusovo dílo. Všiml si, že Remus nostalgicky sledoval ohňostroje, zdálo se tedy, že aspoň na téhle frontě došlo k posunu.

George Weasley dokonce omdlel, když zjistil, že se na hrad vrátil jeden z jeho hrdinů. Nebo možná testoval nějaký ze svých vynálezů, kdo ví?

ooOOoo

„Proč mě, pánové, pronásledujete?“ zeptal se Harry Freda s Georgem, když se vydal za Siriusem.

„Dobrá otázka, Harry,“ odpověděl žoviálně Fred.

„Lepší otázka – proč jsi nám neřekl, že tvůj kmotr je jeden z těch Pobertů?“ dožadoval se George.

„Asi mi to vypadlo z hlavy,“ přiznal se Harry upřímně.

„Vypadlo z hlavy? Vypadlo z hlavy? Jak ti může něco takového vypadnout z hlavy?“ nechápal Fred.

„Víš, že to jsou naše idoly!“ přidal George.

Harry naklonil hlavu. „Zmínili jste se o tom někdy?“ zeptal se zvědavě.

„To… nevím,“ připustil Fred. „Frede?“

„Nejsem si jistý, Georgi,“ odpověděl George. „Ale stejně to měl vědět!“

„Naprosto,“ souhlasil Fred.

„No, tak teď to víte,“ upozornil je Harry. „Můj táta byl Dvanácterák, profesor Lupin je Náměsíčník, Sirius je Tichošlápek, a jestli před ním zmíníte Červíčka, tak vás nejspíš prokleje.“

„Profesor Lupin?“ zeptal se nevěřícně Fred. „Tak to asi nebude takový slušňák, jak jsem si myslel.“

„Ale ne, slušňák, to on je,“ ujistil ho Harry. „Ale pořád je úžasný, jenom potřebuje trochu… povzbudit. V tom to vězí.“

„Proč nemáme mluvit o Červíčkovi?“ zeptal se George. „Kdo to je?“

„Petr Pettigrew,“ vyjevil krátce Harry. „Takže není zapotřebí říkat, že je to tak trochu ožehavé téma.“

Dvojčata slavnostně přikývla a došla s ním až ke kuchyni.

„Proč máte sraz tady?“ zeptal se George.

„Máte sraz tady?“ chtěl vědět Fred. „Nebo máš jenom pořád hlad?“

„Sirius i já máme rádi kuchyně, proč se teda nepotkat v ní?“ zeptal se Harry a polechtal hrušku na obraze.

Když se obraz odklopil, Harry zaslechl někoho, kdo zněl podezřele moc jako Nymfadora Tonksová. „No tak, Siriusi, to ti to musím vyhláskovat?“ stěžovala si.

„To bys mohla,“ řekl vesele Sirius. „Nebo mi můžeš prostě říct, o čem to mluvíš.“

„Co tady vůbec dělám?“ podivil se Remus.

„Jsi tu, protože mě máš rád a kvůli tomu, jak ses mi doteď vyhýbal, je tohle první příležitost po dlouhé době, abychom všechno dohnali,“ připomněl mu Sirius.

„Já jsem se ti nevyhýbal, jenom – nazdar,“ přivítal Remus Harryho a dvojčata. „Co pro vás můžu udělat?“

„Můžete se nám podepsat?“ zeptal se ho George.

„A ty taky, Siriusi,“ dodal Fred.

„Dobře,“ řekl Remus trochu překvapeně, ale podepsal nabízený pergamen.

„Proč teď chcete můj podpis?“ zeptal se Sirius. „Strávili jste se mnou celý srpen.“

„Ale tehdy jsme nevěděli, že jsi Tichošlápek,“ vysvětlil George.

„Mám se urazit, že mě nepoznali?“ otočil se Sirius na Harryho a rozmáchle napsal své jméno.

„Ne, sveď to na strachopudy,“ poradil mu.

„Á, jak jsem mohl zapomenout na obávané strachopudy,“ zakřenil se Sirius.

„Proto jsou tak zákeřní,“ vysvětlil Harry. „Tonksová, co tě sem přivádí? Máš vůbec povolené tu být?“

Tonksová pokrčila rameny. „Nevím, nezajímá mě to. A nezačínej s kázáním, že by mělo, protože Merlinví, že studenti stejně nemají v kuchyni co dělat.“

Harry si povzdychl. „Dobře, dobře… ale co tady děláš?“

„Čekám, až Sirius uzná mojí existenci,“ vysvětlila Tonksová.

„Co si myslíš, že tady celou dobu dělám?“ zeptal se Sirius. „Přijde mi, že hádání se s tebou o tom, jestli vím nebo nevím, o čem to mluvíš, tvojí existenci docela uznává.“

„To není to, co myslím, a ty to víš!“ stěžovala si Tonksová.

Najednou Harrymu došlo, o čem to asi mluví. „Siriusi, jsi teď hlava rodiny Blacků,“ informoval svého kmotra.

„…to vím,“ odpověděl zmateně. „Co to má co dělat s tím, o čem mluvíme?“

„Napadlo tě někdy vydědit Belatrix a znovu uznat Andromedu a Tonksovou?“ zeptal se Harry.

Sirius se zarazil. „To mě nenapadlo, ne. Ale když to zmiňuješ, rozhodně Belatrix vydědím jako první věc zítra ráno.“

„…a?“ napovídala Tonksová.

Sirius na chvíli vypadal úplně mimo. „A… pak se nebudu muset bát o to, že takoví jako ona budou kazit temnou pověst mé rodiny?“

„A co já?“ zeptala se Tonksová.

„Jo, neboj, uznám tebe i tvou matku,“ odmávl to Sirius.

„Děkuju,“ řekla Tonksová a tvářila se u toho všelijak, jen ne vděčně.

Očividně v obavách o bezpečí svého přítele se Remus rychle zvedl. „Tak, když to máme vyřešené, tak tě vyprovodím.“

Tonksová se na něj usmála. „To budu ráda,“ odvětila spokojeně, když dosáhla svého.

„My se taky vrátíme do společenské místnosti,“ oznámil Fred.

„Nezůstávej tu moc dlouho, přemluvili jsme skřítky, aby nám poslali jídlo na naší ‚zpět ve škole‘ párty,“ prohodil George k Harrymu.

„Dobře, přijdu brzo,“ slíbil jim. Jakmile byli se Siriusem jediní lidé v místnosti, Harry pronesl: „Měli bychom zařídit, aby spolu Remus a Tonksová trávili víc času, jsou vážně roztomilý pár.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi právě řekl ‚roztomilý‘,“ vyděsil se Sirius. „A proč bych měl Remuse strkat do –“ dramaticky se otřásl, „– chomoutu?“

„Protože Tonksová aspoň není nudná?“ navrhl Harry. „Krom toho se mi stýská po mém kmotřenci. Tomu zajisté rozumíš.“

„Dejme tomu…“ připustil Sirius zdráhavě.

„Proč nebyl letos Remus ve vlaku?“ zeptal se Harry. „Hledal jsem ho, ale nikde jsem ho neviděl.“

„Harry,“ začal Sirius svým nejlepším ‚zodpovědným dospěláckým‘ hlasem, „nejsem si jistý, jestli sis za těch osm let v Bradavicích uvědomil, že učitelé nejezdí se studenty vlakem. Ve skutečnosti jediní dospělí na palubě jsou paní s vozíkem s občerstvením a průvodčí.“

„Já vím,“ protočil Harry očima. „I když při zpětném pohledu mi to přijde hrozně nezodpovědné, nechat všechny bradavické studenty cestovat dohromady bez dohledu několik hodin, když můžou používat magii. Vážně, lidi se můžou těžce zranit. Viděl jsem to. Sakra, byl jsem jak útočník, tak zraněný… jo, a ptal jsem se, protože minule Remus byl v našem kupé cestou do školy a zachránil nás před pár příliš natěšenými mozkomory.“

Sirius nad tím chvíli přemýšlel. „Hm, možná je to proto, že minule jsem byl uprchlík, všichni si mysleli, že po tobě jdu a vypustili šílené mozkomory. Tenhle rok se vlastně nic nestalo.“

„To mě trochu překvapuje. Asi jsem čekal, že Pettigrew uteče z vazby nebo tak něco…“ odmlčel se Harry zahanbeně.

To Siriuse rozesmálo. „Co, čekal jsi, že uteče další vězeň z Azkabanu?“

„…možná?“

„Máš vůbec ponětí, jak to bylo složité pro mě? Krom toho jsem to zvládl jen proto, že jsem nebyl šílený –“ Harry důrazně zakašlal, tak se Sirius rychle opravil, „dobře, ne moc šílený. Jistým způsobem jsem byl při smyslech a byl jsem neregistrovaný zvěromág. Vzhledem k tomu, že sám jedním jsi, měl bys vědět, jak je to těžké a že ne každý idiot se jím může stát. Ve skutečnosti bych nebyl překvapený, kdybych byl v Azkabanu jediný. Co se týče Pettigrewa… tobě, Ronovi a Hermioně bylo třináct, když se to prvně stalo. Jim bylo možná na konci roku čtrnáct, ale stejně! Ron měl zlomenou nohu, museli jsme se postarat o Snapea v bezvědomí, zaútočili mozkomoři a jako třešnička na dortu se Remus přeměnil. Byla to série nešťastných okolností a toho, že nás nikoho nenapadlo ho prostě znehybnit. Červíček je vážně spíš neschopný, a protože tentokrát se o to starají i někteří schopní lidé, nemůže utéct.“

„Chápu,“ řekl Harry. „Takže pokud neexistuje uprchlý trestanec, co se mě snaží dostat, co máme jako celý rok dělat? Já… nevím, jestli vůbec umím prožít školní rok bez smrtelného nebezpečí.“

„Já budu navazovat na přátelství s Remusem a ty by ses s ním měl taky ‚víc seznámit‘. Mohli bychom ho dávat dohromady s Tonksovou v průběhu prázdnin a všech víkendů, co se u nás staví, aby mě otravovala. No a ty zapracuješ na tom, aby tě Ginny aspoň měla ráda a já zase plně zamýšlím dohnat Snapea na hranu příčetnosti,“ oznámil Sirius.

„Co se týče Remuse, co ty nové hábity? Nikdy jsem ho v ničem novém neviděl a trochu mě to děsí,“ přiznal se Harry.

„Jo, tohle,“ zahnal Sirius jeho pochyby. „Zdá se, že Dobby náhodou vyměnil všechno jeho obnošené oblečení za nové poté, co jsem mu možná dal galeon a přístup k mému účtu u Gringottů.“

„Jak to vzal?“ chtěl vědět Harry.

Sirius pokrčil rameny. „Ne moc dobře, ale co mohl dělat? Jeho staré věci už jsou dávno pryč. A jak jsem mu řekl, nejde, aby nedávný trestanec a uprchlík z Azkabanu vypadal líp než normální kouzelník se špatně vychovaným králíkem, aspoň na šest měsíců.“

„To znamená, že o Vánocích…“ odmlčel se Harry.

„Všem vytřu zrak,“ potvrdil Sirius. „Samozřejmě, Snape se tomu vysmál, ale všichni ví, že jen žárlí kvůli své špatné hygieně.“

„Fakt?“ zeptal se Harry. „Vždycky jsem myslel, že je to výsledek práce s tolika lektvary.“

„Je,“ přikývl Sirius. „Částečně. Ale existují lektvary, které účinkují proti všem těm výparům. Jenom se s nimi nikdy neobtěžoval, protože neměl taky vyvinutý smysl pro hygienu.“

„Neřekl jsi mu to náhodou? Protože dneska na hostině vypadal dost zuřivě. Cos mu provedl?“ zeptal se Harry zvědavě.

Sirius se ušklíbl. „Zatím nic. Stálo mě to každý kousek sebeovládání, ale než se do něj pustím, chci počkat, až bude tak paranoidní, že nebude moct spát.“

„Promluvil pravý Poberta,“ zakřenil se Harry.

Sirius se nadmul pýchou.

PP: Zmínka o špatně vychovaném králíkovi pochází z HP 6:

„Vy ale přece jste normální!“ namítl zapáleně Harry. „Máte jen – jistý problém…“

Lupin se hlasitě rozesmál.

„Někdy mi hrozně připomínáš Jamese. Ten to mezi cizími charakterizoval jako můj malý chlupatý problém. Mnoho lidí si díky tomu myslelo, že mám špatně vychovaného králíka.“