Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Jen trochu času

Kapitola 7. Vzpomínky

Jen trochu času
Vložené: Lupina - 20.11. 2019 Téma: Jen trochu času
Lupina nám napísal:

Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3688609/8/

Rating: 9+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

PA: Jako vždy děkuji mému betareaderovi Snorkackcatcher a mé Veselé chase pomocníků, zvlášť za vyřešení nejzáludnějšího kousku kánonu, aby seděl… Také děkuji všem, kteří komentovali :)

 

Kapitola 7. Vzpomínky

 

Sevření ramene, hůlka vytržena z ruky, vzduch naplněn blikajícím světlem a zábleskem smaragdové. Cítil zoufalý stisk Dořiny ruky  ve své, pak najednou padal, přetáčel se zahalený v rudém světle, které se ohýbalo kolem jeho těla jako nějaký ohromný had vymačkávající z něj život. Cítil, jak tiskne, táhne a kroutí jeho tělo, jako by se přeměna příšerně zvrtla. Merline, ta bolest, ta bolest jej trhala na kusy, odervávala končetinu po končetině, tělo a duši. Nějaký hlas křičel, plnil mu uši zmučeným zvukem. Okamžik na to si uvědomil, že to křičí on.

A pak najednou stisk jeho ramene a Dořina drahá, předrahá ruka zmizely.

Zmizela. Ztratil ji. Byla pryč…

To byla jeho poslední souvislá myšlenka.

Jak dlouho se tam svíjel, ztracený ve světě rudého světla, stříbra a stínů a rvoucí agonie? Nevěděl. Věděl jen, že je v pasti, že jistá jeho část uvízla na místě, uvězněná v pádícím rudém světle. Cítil škubnutí, tažení jen částí jeho, které mohly následovat, a dobrý bože, rvalo jej to na kusy, bude roztrhaný na cucky a rozptýlený tady, tam, všude…

A pak bolest zmizela. Tělo zmizelo.

To světlo ho odtamtud vytrhlo.

Jsem mrtvý. Musím být. Zmizelo mi tělo. Jsem mrtvý.

A… Někdo mě potřebuje.

Jako by se v temnotě zableskl maják. Volání o pomoc.

Harry?

Poslechl.

Pamatoval si jen nejasné náznaky věcí příštích. Viděl stromy, Zakázaný les, záblesky Harryho vyděšené, ale odhodlané tváře, a že mluvili. Mluvili o Teddym, o smrti. A byli tam další, Lily, James, Sirius…

A pak vybledl do stromů, aby nechal Harryho pokračovat neodvratně samotného. Slyšel jejich hlasy šeptat, šeptat jen jemu.

„Neměl bys být tady, Remusi.“

„Ještě není tvůj čas, kamaráde.“

„Vrať se do svého těla, Náměsíčníku. Následuj volání a vrať se tam, kde máš být…“

Snažil se promluvit, říct jim, že se nemůže vrátit, že nezná cestu, ale najednou ucítil opět tah, vidění mu naplnilo rudé světlo a pak…

Bolest. Fyzická bolest.

Končetiny křičely, srdce bušilo, krev vřela.

Byl zpět.

A bylo to… jiné.

Svit měsíce. Ale ne tak docela.

Cítil, jak mu o mysl škrábe vlk, zlý, drásající, prahnoucí po svobodě, jako kdyby byl měsíc vysoko a jasný, ale on uvízl těsně pod povrchem jako při jeho západu. Tělo se mu opět třáslo mukami, ale nebyl to jen ten hadí stisk světla, ale mnohem známější agonie, mučení přeměny, která odpovídala mentálnímu vzestupu vlka, ale ne, to nebylo správné, na tomto místě nebyl měsíc a nemohl se přeměnit, když nebyl úplněk, nemohl, nemohl, nemohl…

A světlo, zdálo se, souhlasilo. Pulsovalo. Smrskávalo se. Křičelo.

A pak jako by se vzbouřilo, vyplivlo jej jako jed, smrsklo se pryč od něj, zmizelo, rozpadlo se, opustilo jej a on ztratil rovnováhu, padal, klesal k zemi, skutečné zemi, pevné zemi, která narazila do jeho těla. Cítil, jak dopadl na podlahu, třásl se a chvěl, zatímco vlk stále bojoval o to dostat se na povrch, a on bojoval, aby jej zatlačil jako nikdy předtím, a najednou se objevily ruce, známé ruce, jemný, známý hlas, Dora, bože, byla to Dora…

„Remusi! Remusi, vzbuď se! Remusi!“

Ale ten hlas nebyl ze snu a ty ruce na jeho kůži byly skutečné…

Otevřel oči.

Dora s rozcuchanými vlasy na něj zblízka vystrašeně hleděla. Podle síly jejího stisku na ramenou už s ním pomalu začínala třást.

Tváří se jí rozlila úleva. „Remusi,“ zašeptala a klesla mu na hruď, jako by prudkým vydechnutím přišla o energii. „Merline, Remusi, vyděsil jsi mě k smrti!“

„A mě.“ Ta roztřesená ozvěna přišla od dveří a Remus jen chvilku zíral a přemýšlel – kdo je ten podivný mladík v jejich domě, proč je tady, co…?

A pak mu mozek naskočil a vzpomněl si.

Bitva. Portál. Syn.

Teddy podobně jako Dora klesl úlevou proti zárubni, jeho bizarně známý rozcuch hnědých vlasů podivně kontrastoval se zářivě tyrkysovýma předešlého večera. Oblečený v pomačkaném nebesky modrém pyžamu se slabě usmál a pokynul přes rameno.

„Slyšel jsem tvůj křik až v mém pokoji,“ nedokázal zakrýt rozechvění hlasu. „Minutu jsem si myslel…“

Remus zamrkal a zvedl se na lokty. Jemně odsunul váhu manželky z ramen. „Křičel jsem?“ zachraptěl a trhl sebou nad suchostí v krku. Jeho hrdlo zjevně zažilo něco, o čem on nevěděl.

Do zorného pole se mu dostal srdcovitý obličej. „Jo, křičel jsi.“ Tonksová byla podivně bez dechu. „A třásl ses a chvěl, jako kdybys měl záchvat, přesně jako když…“ Polkla. „Jako bys zase vypadl z toho zatraceného portálu. Myslela jsem, že…“

Ten strach v hlase byl dostatečným stimulem. Remus ignoroval roztřesenost ve svalech a kostech a to podivné chvění nervů, vytáhl se proti čelu postele a vzal ji do náručí. Zabořila mu hlavu do ramene, objala jej kolem hrudi a pevně stiskla, její dech mu šeptal proti kůži na krku. Ramena se jí třásla.

„Co se stalo, Remusi?“ Spíš ta slova cítil, než slyšel, když jí sklouzla ze rtů. „Tehdy a teď. Co se stalo?“

Cítil zvědavý pohled syna přes vrch manželčiny hlavy. Mlčky opakoval stejnou otázku.

Pohlédl na hodiny osvětlené jen paprsky, které se dovnitř dostaly mezi těžkými, tmavými závěsy. Pět třicet. Čas jako každý jiný vhodný k otevřenému rodinnému rozhovoru.

„Upřímně?“ začal tiše. „Nejsem si jistý.“ Zhluboka si povzdechl a zadržoval přetrvávající paniku, která v něm narůstala spolu s tou živou vzpomínkou. „Zdálo se mi… no, vzpomněl jsem si na to…“ Slyšel, jak se syn zostra nadechl, cítil, jak manželka zesílila objetí. Lnul k Doře jako k záchrannému lanu, které jej drželo od sklouznutí do toho moře drtící rudé. „Bylo to…“ Zavřel oči, když jej opět omyla vzpomínka – ohromující bolest, trhání, škubnutí, jak se jeho duše snažila osvobodit z jeho těla. „Bolest. Velká bolest. Po více než třiceti letech proměn jsem myslel, že jsem na této frontě zažil už vše, ale to -“ přiměl se vydechnout, „- předčilo všechno.“

Na kůži krku se mu přitiskly chladivé a konejšivé rty manželky. Teddy se na něj díval pohledem přetékajícím směsí hrůzy, ujištění a viny.

„Bylo to jako… mačkání? A trhání?“ Remus poznal, že se Teddy snaží o klidný tón. „Protože to jsem cítil i já.“

„A já.“ Dora se zvedla z jeho ramene a se zavřenýma očima a strhaným výrazem si opřela čelo o jeho spánek. „Ale myslím… protože je moje tělo zvyklé na transformaci…“

„Pro vás to nebylo tak zlé. Ani pro jednoho.“ Remus tu větu dokončil pochmurně. „Zatímco moje to pořád špatně přijímá i po třiceti letech každoměsíční praxe. Proto asi jsem… no, uvízl.“

Teddy se kousal do rtu. „Je mi to líto,“ zašeptal a lehce zavrtěl hlavou. „Kdybych měl tušení, co se stane, nikdy bych…“

„Na tom nezáleží.“ Jako muž velmi zběhlý v umění sebemrskačství Remus věděl, že je dobré utnout takovéto litanie, než naberou na síle. „Jsem tu, ne? Z dlouhodobého hlediska jedna noční můra nic neznamená.“

„Noční můra, která je moje chyba.“ Teddy si povzdechl a Remus měl podezření, že budou zapotřebí další preventivní akce. Měl pravdu. „Kvůli mně jsi uvízl v nesnesitelné bolesti a já byl vedle a ani jsem tě odtamtud nedokázal dostat…“

„Nebyla nesnesitelná,“ lhal Remus klidně a rýpnutí jednoho prstu mu řeklo, že manželka prohlédla jeho pokus o uklidnění syna. „A měl jsem pěkně působivé halucinace, které vůbec nebolely…“

„Halucinace?“ čelo Tonksové se nakrabatilo. „Co jsi viděl?“

Remus si povzdechl, když si představil záblesky Zakázaného lesa a vyděšených zelených očí. „Harryho,“ odpověděl tiše. „I když hádám, že to není nijak nepřekvapující, když se vezme, jak moc jsem na něj té noci myslel. Byl jsem s ním v Zakázaném lese.“ Vážně se usmál. „A protože jsem byl přesvědčený, že jsem mrtvý, dokázal jsem vyčarovat Jamese, Lily a taky Siriuse. Ti mi řekli, ať se vrátím, že nemám být mrtvý a poslali mě zpět do mého těla a bolesti.“ Ode dveří slyšeli, jak Teddy zalapal po dechu, ale než se stihl otočit jeho směrem, pohled mu naplnily zarmoucené rysy a hluboké oči manželky.

„Ach, Remusi,“ zašeptala.

Lehce zavrtěl hlavou a opřel si čelo o její. „Nebylo to tak zlé,“ zamumlal. „Určitě ne vidět je. To o Harryho jsem se bál. Zdálo se, že si myslí… Byl přesvědčený, že jde na smrt, a chtěl nás kvůli podpoře. Dokonce se zeptal, jaké je umírání.“ Ucítil, jak Dora zesílila stisk. „Takže jak si jistě umíš představit, ulevilo se mi, když jsem ho včera slyšel. Pochopil jsem, že celá ta zatracená záležitost byla jen mojí představou.“

„Možná nebyla.“

Při Teddyho nesmělém zásahu Remus zvedl hlavu a zadíval se na svého syna. Teddy jej pozoroval se směsí šoku, bázně a přemýšlivosti, což Remuse kompletně znervóznilo. Hluboko uvnitř cítil, že se jakási jeho část chvěje.

„Co tím myslíš?“ zeptal se tiše.

„Jen že…“ Teddy svraštil čelo. „Jde o něco, co mi řekl Harry. Prý když šel k Voldemortovi do Zakázaného lesa, jako duchové tam s ním byli jeho rodiče, kmotr a… no, ty. A byl velmi konkrétní o vás čtyřech, protože jsem se zeptal na mámu a on řekl, že ne, že tam nebyla…“ Vrhl na Tonksovou omluvný pohled, na který odpověděla slabým úsměvem. „Vždycky jsem si myslel, že si vaši přítomnost představil, protože byl ve stresu, a použil vzpomínku, aby získal sílu. Nikdy jsem doopravdy nevěřil, že jsi tam skutečně byl, ale…“ Rty mu zacukaly. „Jak se usmíval, když to říkal… Nemůžu si pomoct, ale myslím, že možná byl opravdu… doslovný.“

Znervózňující kombinace vřelosti z toho uvědomění a píchnutí ledového strachu svedlo bitvu v Remusově těle. Dech se mu zasekl. Bylo to možné? Mohlo to být reálné, Harryho hrůza v lese, staří kamarádi, kteří jej tlačili zpět do těla, k jeho životu, když si myslel, že oboje ztratil navždy…

„Ale… jak?“ to bylo to nejsouvislejší prohlášení, na které se zmohl. „Jak se to mohlo… stát? To by znamenalo…“ Hruď se mu změnila v rozšiřující se prázdnotu. „Opravdu jsem byl mrtvý…“

„Ne nezbytně.“ Remus si uvědomil, že Teddy ještě nevešel do pokoje. Proč se tak stranil? „Penny mi jednou řekla, že v okamžiku, kdy vstoupíš skrze rudé světlo do portálu, na okamžik se dotkneš všeho času a prostoru. A ty jsi tam uvízl. Řekl jsi, že tě kamarádi poslali zpět do těla, že? Takže to znamená, že ses cítil, jako bys ho opustil?“ Remus mlčky přikývl. „No, možná jsi opustil. Možná z… kdekoliv jsi byl těch pár minut, mohl jsi slyšet Harryho, když tě potřeboval a ty jsi k němu šel. Možná.“ Pokrčil rameny. „Nebo jsi měl halucinaci. Hádám, že Harry je jedinou osobou, kdo by to měl vědět.“

„Asi.“ Remus zůstal prázdně zírat na pokrývku a jeho manželka si jemně tiskla tvář k jeho. „I když si nejsem jistý, jestli se mi líbí představa, že moje duše cestovala kolem bez zbytku mě.“

Cítil na tváři, jak se Dořiny rty stočily do úsměvu. „Alespoň tvůj duch měl dost rozumu, aby šel Harrymu pomoct,“ poznamenala ve zjevné snaze zvednout náladu. „Bála bych se, kdybys jako duch trajdal nazdařbůh. Ať už to byla realita nebo halucinace, kdybys šel na astrální výlet za nahatými tanečnicemi, chtěla bych rozvod.“

„Ale to by nebylo k ničemu, drahá, protože můžeš vypadat jako kdokoliv.“ Remus se pokojně usmál. „V mých očích by byly všechny tebou v přestrojení. Au!“ nadskočil při ostrém dloubnutí do citlivých a dobitých zad. „To byl nehet!“

„Bezva! Dobře ti tak.“ Tmavé oči zazářily. „Jestli přemýšlíš, že se zaběhneš a pak mě přesvědčíš, abych se přeměnila a uspokojila tak tvoje perverzní fantazie, rozmysli si to, Lupine. Nedostaneš nic než Tonksovou au naturale.“

„Měla bys být polichocená,“ zazubil se Remus a s úlevou se uvolnil při tom důvěrně známém škádlení. „Znamená to, že kdykoliv obdivuju krásnou ženu, myslím na tebe.“

„Aha, takže teď nejsem krásná?“

Jejda. Ta slova z ní vyšla v hravém duchu, ale pořád na něj číhala past na medvědy, které se musel za každou cenu vyhnout. „Ne,“ odvětil hladce. „Znamená to, že v mé plodné představivosti nemůžu obdivovat žádnou ženu, aniž bych nesnil o tom být s tebou.“

Tonksová si nežensky odfrkla. „Nemyslím, že slovo plodný bys měl používat tak lehkovážně. Ne, když vezmeme v úvahu, že ti netrvalo ani měsíc oplodnit.“

„No promiňte, paní Lupinová, chce to dva…“

Ehm.“ Tiché odkašlání přišlo ode dveří. Remus od své ženy odtrhl oči a zjistil, že Teddyho tváře zrůžověly, když rozpačitě mávl. „Synek pořád v pokoji, pamatujete?“

Uchechtnutí vyklouzlo téměř nevědomky, když zvedl obočí synovým směrem. „Můžeš mluvit, mladý muži. Po tom, co jsi mi řekl o okenní zástrčce Viktorie Weasleyové, jsem překvapený, že jsi vůbec doma.“

Zrůžovění se okamžitě změnilo v sytý karmín, ačkoliv Remuse překvapilo a trochu mu bylo líto, že se syn stydí.

„No, lákalo mě to,“ přiznal tiše. „A byla dychtivá. Ale nemohl jsem. Ne, když jsem na ni vychrlil stejné nestoudné lži jako na Harryho. Nebylo by to správné.“

Remus cítil, jak jej naplňuje otcovská hrdost. Možná sice syna nemohl sám vychovávat, ale někdo odvedl slušnou práci, když mu nastavil morální kompas. A ano, Teddy lhal rodině a přítelkyni, ale to ho bolelo jako fyzické zranění a udělal to z lásky a kvůli ochraně ostatních. S tím se Remus dokázal ztotožnit…

„Počkej chvilku,“ ruka Tonksové se okamžitě stáhla, když se její majitelka drala do sedu. Obrátila tvář k dospělému synovi, který se ve dveřích pořád červenal. Oči se jí přivřely do podezřívavých štěrbin. „Tato… záležitost s okenní zástrčkou. Je to něco… na obzoru, nebo už se stalo?“

Remus nikdy v životě neviděl tak rychle zmizet krev z tváří. Teddy během mrknutí oka přešel z jasně rudé k smrtelné bledosti. Oči se mu rozšířily hrůzou a tak silně stiskl rám dveří, až Remuse překvapilo, že neslyší praskání dřeva.

Ach, je pozdě, a božínku, jsem tak unavený a vy musíte být taky, byl to fakt dlouhý den, proto radši půjdu do postele. Dobrou noc!

Dveře bouchly tak silně, že se lustr na stropě zahoupal a závěsy se zachvěly a vyslaly po místnosti šílené světelné vzory. Kniha na Remusově nočním stolku nadskočila asi centimetr.

Remus se opřel o čelo postele, založil si ruce a upřel na manželku dlouhý, významný pohled. Vzdorně mu čelila.

„Co je?“ odsekla ostře.

Remus pomalu zvedl obočí. „Gratuluju,“ protáhl suše. „Teď se opravdu můžeš nazývat rodičem. Protože jsi právě k smrti vyděsila našeho syna.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: Neprihlásený - 21.11. 2019
Dakujen velmi oekne. To bolo nieco. V praci je to teraz sialene, takze zase v buse,

Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: KatherineKeiko - 21.11. 2019
Wau. Těším se na pokračování..

Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: denice - 20.11. 2019
Když Jess děkovala pomocníkům za vyřešení nejzáludnějšího kousku kánonu, měla za co, bylo opravdu parádní. Ovšem nejvíc jsem si užila vzájemné láskyplné pošťuchování Lupina a Tonksové, jejich smysl pro humor a manželská komunikace je naprosto skvělá. A když se synek připomněl, vrhli se na něj v jednotné frontě :-D Jsou moc dobří rodiče, instinkty jim pracují naprosto bezchybně, nečekala jsem, že se tak rychle přenesou přes počáteční rozpaky a začnou se chovat jako rodina, moc doufám, že už to tak zůstane. Díky.
Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: Lupina - 20.11. 2019
Nad tím, jak se Remus a Tonksová rychle vrátili do zajetých kolejí svého pošťuchování, jsem přemýšlela. Mám za to, že šlo o obranu. Dostali se do neuvěřitelné situace, tak se vrátili do známých a komfortních vod. Ovšem Teddyho zvládají skvěle, jak píšeš. Dobře mu tak, může si za to sám. Hihi. Jen aby se mu nedostalo rodičovské péče za celých dvacet let najednou :D Děkuji za komentář, denice.

Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: Gift - 20.11. 2019
To byl opet uragan emoci! Nejdriv se tresu strachy za Remuse, pak si prijdu strasne chytra, ze jsem pochopila jeho uviznuti v portalu (coz jsem urcite nepochopila, bylo by to moc jednoduche) a nakonec se spokojene sklebim nad rodinnou "pohodou". A to vsechno za jednu kapitolu. Ani nevis, jak jsem rada, ze pro nas zrovna tuto povidku prekladas. Je to prekrasny unik z reality. Dekuji!
Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: Lupina - 20.11. 2019
Zubím se tu a jsem spokojená. Těší mě, že tahle kapitola tolik zapůsobila. Že v tom nejsem sama. Nezaškodí občas uniknout do jiného světa, že? Moc děkuji za komentář, Gift.

Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: Jacomo - 20.11. 2019
Takže už víme, jak to bylo s Remusem v portálu a v lese (v podstatě jsem to trefila). A ten konec mi vykouzlil úsměv na tváři - to jsi netušil, Teddy, že přivedení rodičů bude mít i méně příjemné důsledky, viď? :-)) Veliké díky za další krásnou kapitolu, Lupinko a Marci!
Re: Kapitola 7. Vzpomínky Od: Lupina - 20.11. 2019
Tady se s kánonem vypořádala moc hezky, že? A ještě jsme nahlédli do rodinné dynamiky Lupinových. To Jess umí parádně. Nelze je nemilovat. :-) Těší mě, že se líbí. Díky za odezvu, Jacomo!

Prehľad článkov k tejto téme:

Jess Pallas: ( Lupina )28.04. 2020Kapitola 25. Za portálem
Jess Pallas: ( Lupina )22.04. 2020Kapitola 24. Vlákna
Jess Pallas: ( Lupina )15.04. 2020Kapitola 23. Čelit osudu
Jess Pallas: ( Lupina )08.04. 2020Kapitola 22. Mimo čas
Jess Pallas: ( Lupina )01.04. 2020Kapitola 21. Rozhodnutí
Jess Pallas: ( Lupina )25.03. 2020Kapitola 20. Záchrana
Jess Pallas: ( Lupina )18.03. 2020Kapitola 19. Nezbytná oběť
Jess Pallas: ( Lupina )11.03. 2020Kapitola 18. Širší obraz
Jess Pallas: ( Lupina )04.03. 2020Kapitola 17. Návrat domů
Jess Pallas: ( Lupina )26.02. 2020Kapitola 16. Duchové
Jess Pallas: ( Lupina )19.02. 2020Kapitola 15. Zatčení
Jess Pallas: ( Lupina )12.02. 2020Kapitola 14. Podstata problému
Jess Pallas: ( Lupina )05.02. 2020Kapitola 13. Důvěra
Jess Pallas: ( Lupina )29.01. 2020Kapitola 12. Rytmy
Jess Pallas: ( Lupina )22.01. 2020Kapitola 11. Rodinný cirkus
Jess Pallas: ( Lupina )15.01. 2020Kapitola 10. Důsledky
Jess Pallas: ( Lupina )08.01. 2020Kapitola 9. Za zrcadlem
Jess Pallas: ( Lupina )27.11. 2019Kapitola 8. Škody
Jess Pallas: ( Lupina )20.11. 2019Kapitola 7. Vzpomínky
Jess Pallas: ( Lupina )13.11. 2019Kapitola 6. In memoriam
Jess Pallas: ( Lupina )06.11. 2019Kapitola 5. Záštita
Jess Pallas: ( Lupina )30.10. 2019Kapitola 4. Dokud nás smrt nerozdělí – 2. část
Jess Pallas: ( Lupina )23.10. 2019Kapitola 3. Dokud nás smrt nerozdělí – 1. část
Jess Pallas: ( Lupina )16.10. 2019Kapitola 2. Zajištění štěstí
Jess Pallas: ( Lupina )09.10. 2019Kapitola 1. Sliby
Jess Pallas: ( Lupina )02.10. 2019Prolog – Sledování
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )01.09. 2019Jen trochu času