Preklady fanfiction Harryho Pottera

Den po návštěvě Siriuse a Remuse se Harry vrátil do Bradavic. Pro další fázi jejich plánu bylo všechno připravené a oba Pobertové měli konečně dovoleno se toho účastnit. Ohromil je rozsah plánu a složitost jeho vrstev.

Když to ráno vešel Harry s Wolfem za zády do Velké síně, Hermioně se značně ulevilo. A viditelně ji to potěšilo. Nelíbilo se jí pohybovat se sama v nepřátelském prostředí, kterým se Bradavice staly poté, co se rozneslo, že ona a Harry měli ´rande´. Kamarádi Lenka, Neville a Mandy ji podporovali, ale moc toho nezmohli.

Několik čistokrevných studentek nemělo z tohoto vývoje radost, ale to bylo všechno, co s tím mohly dělat. Za Harrym Potterem stáli velmi silní ochránci, kouzelničtí i mudlovští. On byl tedy ´tabu´; Hermiona Grangerová nikoliv. Harryho přítomnost zaručovala, že se statusem jeho přítelkyně bude v bezpečí před jakýmikoliv následky.

Profesorce McGonagallové a Albusi Brumbálovi se také ulevilo, že se Harry vrátil – ačkoliv každému z jiných důvodů.

***

Zbytek listopadu utekl Hermioně jako voda, ale Harrymu se vlekl. Nakonec mizel na celé hodiny, čím značně vytáčel učitele. Byli náramně naštvaní na jeho ´kašlání´ na školu, ale nedokázali ho nikdy najít, aby ho příslušné pokárali.

„Pane Pottere a slečno Grangerová, přijďte laskavě do mé pracovny. A vy také, seržante," nařídila jim jednoho rána, když dorazili na snídani, profesorka McGonagallová. Listopad konečně přenechal vládu prosinci; za pár týdnů měly začít zimní prázdniny.

„Ano, paní profesorko," přisvědčil Harry klidně. Po snídani trojice společně opustila Velkou síň za šepotu a spekulací ostatních studentů.

Jakmile se usadili v pracovně, přísná zástupkyně ředitele se zahleděla na pár před sebou. „Pane Pottere, v minulém měsíci jste vynechal většinu vašich hodin. Vím, že slečna Grangerová vám kopíruje poznámky a předává úkoly, ale to nestačí, abyste mohl toto pololetí dokončit! Máte pro to nějaké vysvětlení?"

„Než vám ho poskytnu, paní profesorko, kolik z tohoto rozhovoru bude nahlášeno řediteli?" zeptal se Harry a pohodlně se uvelebil na židli.

„Pane Pottere," vyprskla, „víte stejně dobře jako já, že mu musím podat zprávu. Je konec konců ředitel a vy ve svém studiu nejste nijak pečlivý."

Harry si povzdechl, sjel pohledem k Wolfovi a pak se znovu podíval na profesorku přeměňování. „Madam, vždy informuji profesora Kratiknota o místě svého pobytu a on si je plně vědom mých schopností."

„Paní profesorko," vložil se do věci Wolf, který stál za svým svěřencem, „to, co vám musíme říct, nesmíte prozradit nikomu, kdo se nenachází v této místnosti. Ředitel udělal příliš mnoho chyb a rozhněval příliš mnoho mocných lidí, než aby bylo možné mu v této záležitosti důvěřovat."

„Co mi tedy můžete povědět?" otázala se žena sklíčeně.

Wolf vytáhl složku s dokumenty. „Jak již víte, královna nalezla lorda Pottera, když mu bylo pět, špinavého, nahého a neznalého vlastního jména. Od té doby jsme pátrali a uvědomili si, že za špatné zacházení s ním je odpovědný ředitel. Umístil Harryho, proti výslovnému přání jeho rodičů, k těm, kteří ho fyzicky, mentálně a emocionálně týrali... a nikdy si neudělal čas, aby zkontroloval, jestli je v pořádku. Trvalo to léta a chtělo to spoustu trpělivosti a lásky, aby se uzdravil," poznamenal ještě a podal jí tlustou složku. „Pokud jde o vyučování... upřímně, paní profesorko, lord Potter se velice nudí. Už absolvoval NKÚ a na jaře bude skládat OVCE."

Profesorka prudce zvedla hlavu od dokumentů. „Co...? Ale... Pročpa se nám to neřeklo?"

„Ředitel," odpověděl Harry stručně. „Odmítáme mu poskytnout další záminky, aby se mi mohl vměšovat do života. Znovu a znovu dokázal, že je nekompetentní a dělá stále tytéž chyby. Bohužel se z nich nepoučí. Na rovinu, odmítám se o něj zajímat." Při následující otázce Harryho hlas ochladl: „Potřebujete ode mě ještě něco?"

„Ale... Ale... Co vaše magie? Váš trénink? Viděli vás, že používáte hůl..."

„To je tajné, paní zástupkyně," vložil se do věci opět Wolf. „Lord Potter umožnil dvěma lidem přístup k těmto informacím – jeho učiteli obrany, z bezpečnostní důvodů, a profesoru Kratiknotovi, protože je ředitelem jeho koleje a mistrem soubojů. Profesor Kratiknot pravidelně pracoval s lordem Potterem na zlepšení jeho dovedností. Jeho lordstvo totiž opravdu potřebovalo praxi. Profesor byl schopnostmi lorda Pottera více než ohromen."

„Takže, paní profesorko, kolik z toho chcete povykládat řediteli?" zeptal se Harry.

Minerva McGonagallová byla rozpolcená. Na jednu stranu se cítila povinována řediteli; a na druhou se nikdy nestarala o zvýhodňování, které Albus projevoval vůči svým ´několika vyvoleným´ studentům.

„Paní profesorko, jestli to pomůže," promluvil Wolf, „musíte to tajit jen do Vánoc. Ve hře jsou plány, které pak přinesou konečné výsledky."

„Inu dobrá, tuto zprávu pozastavím. Ředitel tím nebude potěšený."

Harry se na ni podíval a zamračil se. „Paní profesorko? Jedna otázka: proč už nejsou v Bradavicích povoleny staré zvyky?"

Žena si povzdechla a otřela si čelo. „V průběhu staletí se mnoho z Prastaré víry dostalo na vedlejší kolej a upadlo do zapomnění. Další věci byly ministerstvem prohlášeny za příliš temné. A samozřejmě nárůst počtu mudlorozených s jejich vlastní vírou jen posloužil k tomu, aby ta naše byla ještě víc zatlačena do pozadí. Ředitel je naprosto nevěřící. Myslí si, že následování starých bohů je vůči ´většímu dobru´ kontraproduktivní a pro dnešní život nerelevantní."

„Jinými slovy, nevěří v nic jiného než v sebe. Je to ateista. Škoda."*)

***

Jak se přiblížil termín prázdnin, objevil se ve společenských místnostech arch pergamenu pro zapsání studentů, kteří zůstanou v Bradavicích.

O Harryho nevyzpytatelné účasti na vyučování už nepadlo ani slovo. Minervě se podařilo vymámit z něj svolení ke vstupu do soubojové komnaty, aby mohla jednou nebo dvakrát sledovat utkání Harryho s Filiusem, a odcházela odtud s hlubokým respektem k mladíkovým schopnostem. Šokovalo ji, jak byl mocný; a když použil trnkovou hůl, byl vyloženě ohromující! Wolf také používal hůl, ale bylo více než jasné, že není tak mocný jako Harry.

Učitel obrany bystrozor Kelsey ji informoval, že když je poprvé viděl bojovat, téměř omdlel. Tudíž neměl zájem pana Pottera ve třídě vyvolávat. Nebyl si jistý, jestli by zvládl napravit případné problémy, kdyby se něco na kouzlech lorda Pottera pokazilo, a rozhodně nechtěl posílat někoho do nemocnice, protože chlapec jedno z kouzel přehnal!

***

Pár dní před prázdninami oslovil Albus na chodbě Harryho: „Pane Pottere?"

Mladík si povzdechl a otočil se: „Ano, pane řediteli?"

„Vidím, že jste se nezapsal na seznam těch, co zůstávají na hradě..."

„Ne, pane. Moje adoptivní rodina se na mě moc těší. Už máme spoustu plánů."

Albus se zamračil: „Ale nebojíte se, že by s vámi mohli být v nebezpečí?"

Harry pokrčil rameny. „Myslím, že to dokáží dost dobře zvládnout. Omluvíte mě?"

Albus s lehkým zamračením sledoval, jak se Harry vzdaluje. Chlapec nedal najevo obavy z nebezpečí, ve kterém se nacházel, ale ani se nezdálo, že by ho znepokojovalo ohrožení ostatních. Takhle to prostě dál nešlo! Pán zla byl nucen se projevit. Kdyby on byl na Tomově místě, vyhledal by chlapce doma. Ve skutečnosti Albus přesně tohle plánoval.

***

Hagrid prováděl pravidelnou obchůzku lesa. Nový sníh klonil větve k zemi a hlasitě křupal pod nohama. Poloobr se zastavil na mýtině, o které věděl, že na ní má Severus oltář pro svou bohyni.

Hagrid si povzdechl. Přál by si, aby Brumbál změnil názor na staré zvyky. Ředitel mu více než hodinu přátelsky kázal, proč není možné, že se setkal s lesním bohem.

Brumbál navrhoval, že za to mohlo Hagridovo pití, že proto viděl přeludy! Možná by to i zabralo – konec konců, Brumbál byl velmi moudrý – kdyby se od té doby s Pánem lesa a jeho úžasným zvířetem nesetkal už několikrát znovu!

Když Hagrid popošel k jednoduchému oltáři, sníh mu zakřupal pod botami. Podle ohořelých svíček poznal, že ho Severus nedávno použil. Ten tvrdošíjný muž bral uctívání Bohyně velmi vážně.

Zaznamenal poblíž oltáře vícero druhů stop a zamračil se. Kdo ještě ho používá? Neřekl by, že někdo z ostatních profesorů chodívá tak daleko do lesa, aby navštěvoval tuhle mýtinu, a studenti to ani neměli dovolené.

„Helemese, co to je?" zeptal se sám sebe, když na oltáři zaznamenal cosi neobvyklého. Na jeho zmrzlém povrchu ležela dlouhá, tenká hůlka. Oltář střežili čtyři havrani usazení na jednotlivých rozích a pozorně sledovali každý Hagridův pohyb. „Nebujte se. Nevodnesu to, co už je nabízený," ujistil je a pomalu couvl.

„Krá!"

***

Slunce pomalu klouzalo za obzor a vrhalo temně indigové a uhlově šedé stíny na sněhové mraky nad hlavou Albuse Brumbála, který pospíchal na zasněženou mýtinu. Naneštěstí se nedostal ven dřív; dobře věděl, že s postupujícím soumrakem tu není bezpečno.

Když došel na mýtinu, rozhlédl se. Uprostřed malého kamenného oltáře ležela jeho hůlka. Vypadalo to tu přesně tak, jak mu Hagrid nahlásil, včetně čtyř havranů na stráži.

Havrani varovně zakrákali a vzlétli, jakmile sáhl na oltář pro hůlku. Byla jeho a on doufal, že se její oddanost nezměnila. Pokud mu bylo známo, od onoho dne v Prasinkách ho žádný kouzelník neporazil a ani se té hůlky nedotkl.

„To bych nedělal, pane řediteli," ozval se Severus Snape, který vyšel na mýtinu. „Už vám nepatří."

„Severusi? Nesmysl. Hagrid by mi řekl, kdyby ji našel někdo jiný," odpověděl Albus se zajiskřením v očích a mávl nad veškerými obavami rukou. Otočil se čelem k mistru lektvarů a lehce svraštil obočí nad nečekaným zvratem událostí.

Vzápětí se zamračil ještě víc, protože mu hlavou projela ostrá bolest. „Můj chlapče, co to má znamenat?" ukázal rukou směrem k oltáři. „Proč jsi sem přišel? Přece nevěříš..."

Severus se mírně pousmál a jal se vyměňovat použité svíčky a pokládat vedle hůlky další nové obětiny. „Jako co vám to připadá, Albusi?" zeptal se, jako kdyby hovořil s jedním ze svých dutohlavých studentů. „Někteří z nás, navzdory vašim přáním, dodržují staré zvyky. Nebo jste si nevšiml havranů?"

Albus pocítil, jak se od země vzedmula vlna divoké magie a soustředila se ve vzduchu kolem něj. „Staré zvyky jsou pryč, drahý chlapče. Jejich čas minul a je lepší nechat je minulosti," pokáral mistra lektvarů.

Kolem se rozlehla kakofonie havraního krákání. Mýtinu zahalila naprostá temnota. Severus ustoupil od oltáře s hlubokou úklonou a vyčkával. Krátce pohlédl na svého letitého mentora a zachmuřil se. „Udělal byste lépe, kdybyste si tyto myšlenky nechal pro sebe, zejména na tomto místě, Albusi."

Na to se zvedl vítr a zachrastil holými větvemi stromů. Vyšel půlměsíc a zalil les třpytivým stříbrným světlem, které se odráželo od sněhu.

Tichý zvuk přiměl Albuse otočit se ke stromům v hloubi lesa a zasáhla ho vlna tak silné předtuchy, že se mu zježily vlasy na zátylku. V temnotě se cosi hýbalo!

Ignoroval Severusovo varování, instinktivně natáhl ruku a chňapl po ´své´ hůlce. Ostrá bolest, která odmítala povolit, se mu znovu prohnala hlavou a hůlka v jeho ruce se rozpálila. Vzduch naplnilo obviňující krákání havranů, a pak stařec už nic nevěděl.

***

Severus poklekl vedle starého kouzelníka, aby zkontroloval, jestli je naživu. Mužovo dýchání bylo mělké a nepravidelné a rychlé kouzlo Severusovi prozradilo, že u něj došlo k náhlému krvácení do mozku. Okamžitě seslal kouzlo pro zastavení krvácení a dalším uvedl tělo do stáze. Jestli bylo jeho podezření správné, věděl, že Poppy čeká spousta práce.

Vytáhl hůlku z Albusova ochablého sevření a znovu ji položil na oltář. Věděl, že ji tam umístili havrani jako nabídku oběti a tam teď patřila. Vedle ní urovnal svoje dary a povzdechl si. Tolik toužil osvobodit se od služby dvěma pánům.

První z nich, ke kterému se připojil, když byl bláhovým mladíkem, lákal na sliby bohatství, moci a pomsty těm, kteří ho týrali. Dostal jen otroctví a bolest.

Ke druhému se připojil, když si uvědomil, že z toho prvního se vyklubal lhář a psychotický tyran. Když se v ohrožení ocitla jeho milovaná Lily, šel za Albusem pro azyl, pro vykoupení. Nedostal nic než zármutek, nebezpečí a bolest. A další nevolnictví. Toužil být svobodný.

Ach, jak si přál zbavit se okovů svých dvou pánů! V temnotě noci poklekl do sněhu. Mezi stromy svištěl studený vítr, ale jeho chladivé laskání nepřinášelo útěchu.

Jedinou dobrou věcí, která mu v životě zbyla, bylo uctívání Paní temnoty. Jen Ona zůstala neměnná. Její ujištění, že všechno brzy skončí, bylo tím jediným, co ho drželo na nohou.

Havrani nad jeho hlavou se uklidnili. Divoká magie vířila vzduchem. Pod Severusovými koleny roztál sníh, magie země se probudila a rozprostřela po mýtině bohatou a uklidňující vůni. Cítil, jak mu proudí rozbolavělým tělem a tříští nesčetné množství kouzel seslaných oběma pány na jeho zmučené tělo a duši.

„Vstaň, Můj Temný," přinesl vítr Její hlas. „Odstraň toho nevěřícího z Mého posvátného místa. Jeho přítomnost Mě uráží."

Severus rychle přesunul Albusovo tělo z prostoru před oltářem a znovu poklekl před svou Paní. Položila mu bledou ruku na skloněnou hlavu. „Potěšil jsi mě, Můj Temný, pročež je čas tvé služby zlým pánům u konce. Moje cesta je ta jediná, kterou teď budeš následovat, z vlastní vůle, dobrovolně. Odejdi v míru, Můj Temný, Můj Svobodný."

Severus vstal a po tváři mu stékaly slzy vyvolané Jejím požehnáním, které se proplétalo s jeho magií, s jeho tělem, s celou jeho duší. Ze země vstal jako mnohem mladší a zdravější kouzelník. Mírně se Paní uklonil, a pak se otočil, zvedl Albusovo zhroucené tělo a opustil mýtinu. Už se neohlédl.

Kdyby tak učinil, zjistil by, že mýtina je pustá a oltář prázdný. Bohyně přijala všechny nabídnuté obětiny, které na něm ležely.

***

*) Ad ateista – my máme tento pojem spíše spojen s křesťanstvím, ale jeho význam je obecný – bezvěrec, stoupenec ateizmu, popíratel boha nebo božstev, neznaboh.