Havran děl: Už víckrát ne
Napsaly GenkaiFan a Frau
Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet
Poděkování za úžasný banner náleží solace
Dopad návštěvy Jejího Veličenstva byl zdrcující. Mnoho členů Starostolce teď před sebou mělo situaci vykreslenou černou na bílém a zvažovalo, co to znamená pro jejich způsob života. Nikdo nechtěl přijít o svou magii nebo o život, ale pokud by nepostupovali opatrně, riskovali by obojí.
Její Veličenstvo se spolu se svým doprovodem navrátilo ke královskému kočáru bez jakýchkoliv překážek a pomocí přenášedla opustilo prostory dřív, než někdo stihl byť jen pomyslet na použití kouzel. Samozřejmě, teď už bylo všem jasné, proč lord Potter vyvolal prastarou magii, která v oficiálních komnatách zamezila všem kouzlům s útočným podtextem. O zbytek potenciálních problémů se postaralo uzamčení zbytku budovy.
Když byl lord Potter předvolán před Starostolec, aby se vyjádřil ke svému jednání a k prohlášením, byli přítomni také zástupci tisku a reportéři z Čarorádia. Plánované zasedání ale nabralo dramatický obrat.
Stávající panovník navštívil Starostolec; něco neslýchaného, kam paměť sahala! Tisk se mohl pominout. Bylo to děsivé, byl to historický mezník, byl to sólokapr století! Od minulé Velké války nevyšlo tolik zvláštních vydání!
Zaměření médií se posunulo od lorda Pottera a jeho hrdinských činů k otázce, proč Její Veličenstvo cítilo potřebu zasahovat do kouzelnického světa. Mnoho z čistokrevných to pohoršovalo, zatímco další začínali chápat, že je jejich svět ohrožován aktivitami několika jedinců. Dostalo se jim varování.
Komnata se vyprazdňovala, ale madam Longbottomová věděla, že její práce začíná. Už si nemohli dovolit nečinně sedět a dopustit, aby jejich svět zničila menšina omezených fanatiků. Zamávala na několik blízkých přátel a zorganizovala pracovní oběd.
Kornelius Popletal byl královskou návštěvou tak otřesený, že ignoroval mnoho pokusů svých podřízených, kteří se snažili získat jeho pozornost. Kancelář mu zaplavila soví pošta od kouzelníků a čarodějek propadajících panice. Trvalo několik dní, než se s tou hromadou dopisů vypořádali.
Naštěstí už byla Dolores Umbridgeová propuštěna před několika týdny; při myšlence na to, jak by ta ženská tento nový vývoj zvládla, se otřásl.
„Weatherby!" křikl na svého asistenta. „Potřebuji, abyste upaloval do Síně záznamů a vytahal všechny zákony, které byly schváleny v posledních pěti, ne, počkat... od pádu Toho, jenž nesmí být jmenován. Potřebujeme vědět, s čím máme co dočinění. Vezměte si k ruce pár ministerských stážistů. A potřeboval jsem to včera!"
Percy Weasley zbledl. Taková hromada práce. Proč teď? Proč musela ta mudlovská královna strkat nos do kouzelnických záležitostí?
„... A sežeňte mi Luciuse! Potřebuju jeho radu! Tohle se nestihne. Tolik práce. Proč to prostě nemohla nechat na mně? Proč sem musela přijít zrovna dneska!" bědoval Kornelius.
***
Lucius Malfoy si v duchu přehrával scény ze Starostolce a později u Pána zla a nebylo mu moc dobře po těle. Ušklíbl se, protože si uvědomil, že Severus měl pravdu: tady působily síly, které směřovaly k novým zítřkům.
Lord Potter byl nyní hlavní silou, se kterou bylo třeba počítat. Ale kam to stavělo čistokrevné kouzelníky? Prastaří bohové prosluli krvežíznivostí, a pokud jsou v tom zapojení, pak kouzelnickému světu hrozilo, že bude tonout v krvi. A lord Potter stál v centru dění.
Nyní bylo jasné, že Brumbál je mimo hru. Nejenže ignoroval varování, ale byl patrný i jeho věk. A pokud všechno, co Lucius zjistil, byla pravda, začínal být ze hry i Pán zla. Podle prastarých zvyků představoval ohavnost, zvrácenost, snažící se podvést smrt, a za to si Prastaří vyberou daň.
A pak ta mudlovská královna. Jedno jí Lucius musel přiznat: svou moc držela pevně v rukách. S mudlorozenými po jejím boku se bude kouzelnický svět muset jejím výrokům přizpůsobit, nebo bude čelit děsivým důsledkům.
A opět - kde by při tom všem měli stát Malfoyové?
Lucius rychle rozeslal dopisy mnoha svým čistokrevným společníkům. Další sově od Korneliuse se vyhnul. Teď neměl čas se tím bláznem zaobírat!
***
V Malém Visánku podlehl hadu podobný muž tomu, co by každý rodič označil za obrovský výbuch vzteku. U nohou mu ležela mrtvola neznámého pracovníka ministerstva. Skutečnost, že mudlovská královna vstoupila na ministerstvo a opustila ho, aniž by o tom on, lord Voldemort věděl, byla neomluvitelná! Že přitom nebyla nijak zraněna, znamenalo chybu, za kterou jeho následovníci draze zaplatí!
„A kde byli mí věrní stoupenci?" láteřil, ale mrtvý kouzelník mu nemohl odpovědět. „Kde byli mí špehové?" Popadl mrtvého Smrtijeda za ruku, položil hůlku na Znamení zla a svolal všechny věrné následovníky k sobě. On své odpovědi dostane!
Všechno, na čem pracoval, bylo nyní v ohrožení. Jak se ta arogantní mudla mohla opovážit ničit jeho celoživotní práci?
„A najdi Luciussse! A Ssseverussse! Potřebuji své nejvěrnější ssstoupence!" křičel ale jen do prázdna, protože v místnosti nebyl nikdo živý, kdo by ho slyšel.
***
Albus Brumbál se mračil a opakovaně se snažil přivolat si zpět svou hůlku. Šlo o Bezovou hůlku a on nemohl o její loajalitu přijít tak ubohým způsobem! Prostě nemohl. Neviděl, kam onoho dne dopadla, a tak potom chodil celé hodiny po hlavní ulici Prasinek, pátral, kde se dalo, a ignoroval ty, kteří na něj volali. Prostě musel svou hůlku najít!
Při hledání musel chtě nechtě myslet na poslední jednání Starostolce. Jak to, že nebyl informován, že se dostaví Její Veličenstvo? Koneckonců byl Nejvyšší divotvorce ve službách Koruny. Co tím myslela, že se blíží ke ztrátě své magie? Copak nedělal, co mohl, aby zlepšil kouzelnický svět? Neplánoval vyšší dobro? Chladné odmítnutí jeho úspěchů zasadilo jeho celoživotnímu, nesobeckému úsilí velkou ránu. Bylo to naprosto... nepředstavitelné!
Když se zoufalý starý kouzelník vracel do své pracovny v Bradavicích, nezaznamenal varování přinášené po větru od několika havranů, kteří mu kroužili nad hlavou, a jejich posměvačné krákorání ignoroval.
Hlavou mu vystřelila ostrá, pronikavá bolest a Albus si promnul spánky. Kdy se mu to vymklo z rukou? Jak by mohl znovu převzít otěže? Merline, raději by si měl zajít za Poppy pro další lektvar na bolest hlavy. V této fázi si nemohl dovolit riskovat další nápor migrény. A prostě musí najít tu hůlku!
***
Sirius Black a Remus Lupin hleděli na zapovězené zdi londýnského Toweru. Jednoduché stopovací kouzlo seslané na Harryho levou botu během tiskové konference, která se konala po mimořádném jednání Starostolce, je dovedlo na místo, ze kterého jim běhal mráz po zádech.
„Proč tady, Náměsíčníku?" zakňučel Sirius. „Cítím tu silné ochrany. Pamatuju si, jak mi moje drahá matinka vykládala o štítech a krvi, která je posilovala."
„Nevím, Tichošlápku. Proč se nezeptáme?" zamumlal Remus a vykročil k buňce, kde se prodávaly vstupenky pro turisty.
O několik minut později byli uvedeni ke strážnému oblečenému do černočerveného stejnokroje. Okamžitě věděli, že tento muž je moták. Když mu sdělili, že hledají Harryho Pottera, přikývl.
„Jeho lordstvo se s vámi setká. Pokud chcete vstoupit do Toweru, musíte udělat přesně to, co řekne. Ochrany, pánové, mohou být pro ty, kteří nejsou pod přísahou služby Jejímu Veličenstvu, smrtící." Na to je odvedl k malé brance stranou vchodu pro turisty.
Tam na ně čekal Wolf, sdělil jim podmínky a odvedl je přes kasárny Waterloo k bytu, kde žil Harry se svými adoptivními rodiči.
„Pojďte dál, Siriusi a pane Lupine," vyzval je Harry, když otevřel dveře. „Ochrany jsou tady kvůli rodinám strážců slabší. Jen neprovádějte žádná kouzla. Nelíbí se jim to a vy je nechcete provokovat."
„Kdo je to, Johne?" zavolala jakási žena.
Sirius poznal hlas od Svatého Munga. Směrem k Remusovi zamumlal ´Johne?´, ale ten jen pokrčil rameny.
„Pamatuješ si na Siriuse Blacka a Remuse Lupina, teto Maggie? Z nemocnice? Vypadá to, že přišli na výzvědy." A vybídl muže, ať se posadí k malému jídelnímu stolu.
Oba kouzelníky zaujala domácká atmosféra bytu. Na zdi zaznamenali několik fotografií Harryho v různém věku. Také si všimli, že to tu působilo trochu stísněně, ale příjemně zabydleně. Harry položil na stůl čajový servis a talíř se sušenkami a chlebíčky a do místnosti vstoupila starší žena.
„Ano, drahoušku, pamatuji si na ně. Ještě nejsem tak stará," pokárala ho. „Omlouvám se, ale Ben je momentálně ve službě. Bude tu za chvíli. Jeden z havranů se dostal do křížku s kočkou."
Harry se zamračil: „Který?"
„Jeden z těch novějších. Ben říkal, jak se jmenuje, ale..." nedomluvila a začala nalévat čaj. „Nuže, pánové, když už jste přišli, co pro vás můžeme udělat?"
„Ty jsi věděl o sledovacím kouzle!" obvinil chlapce Remus, když si všiml pěti nachystaných talířů.
Harry se ušklíbl: „To se ví. Je to už rutinní kontrola. Cvičil jsem se v tom od osmi let."
„Ale jak to? Neměl bys být schopný ho odhalit!" zvolal Sirius a zamračil se. „Byla to Dvanácterákova specialita!"
„Tohle jediné jsem neodstranil. Hádejte proč." dodal s pozvednutím jednoho obočí. Hned ale pokračoval ve vysvětlování. „Ale nebyli jste jediní, kdo na mě seslal sledovací kouzlo," vyplivl znechuceně.
„Momentíček! Chceš říct, že sis z nás vystřelil?" vychrlil ze sebe Sirius. „Ale... myslel jsem si, že nemáš žertíky rád!"
„Ne, lord Harry James Potter nemá rád žertíky. Tento vznešený lord musí udržovat dekorum," pronesl arogantně a pak se z Harryho Pottera v mžiku proměnil na Johna McIntyrea, který miluje zábavu.
Remus se krátce zamyslel. „Co z toho jsi skutečně ty?" zeptal se, protože začínal chápat, že v tomhle mladíkovi je víc, než si uvědomoval. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet.
John si povzdechl. Když se všichni pohodlně usadili ke stolu, pokračoval: „Je to tak, jak už jsem říkal dřív. Když jsem sem přišel, bylo mi pět a neznal jsem ani své pravé jméno. Ano, sem do Toweru. Kdyby nebylo několika lidí, umřel bych.
Když vyšlo najevo mé pravé jméno, bylo rozhodnuto, že je to tady pro mě nejlepší. Ochrany mě téměř okamžitě přijaly a od té doby mě střežily. Tady mě znají jako Johna Hadriana McIntyrea. A je lepší to nevytahovat, zejména ne před jistým vměšujícím se starým kouzelníkem trpícím bludem božství."
Sirius a Remus přikývli. „Rozumíme. Takže žertíky?" zeptal se Sirius dychtivě.
Remus zasténal nad jediným směrem kamarádova myšlení: „Siriusi!"
John se zasmál, postavil se, vyskočil na opěradlo židle a zakrákal. Rázem oba muži civěli na mladého havrana, přičemž to vypadalo, že se jim spolu s Maggie směje.
„Vy jste to věděla!" prohlásil Sirius a probodl ženu pohledem.
„Jistě, věděla," odpověděla klidně. „Rváček patří k Toweru a žije tu od doby, kdy byl malé ptáče. A i když je havraní zvěromág, ochrany Toweru mají problém odlišit ho od skutečných havranů."
Sirius jen ohromeně seděl a zíral na havrana, který se okamžitě přeměnil zpět na Johna. Ale byl to Remus, kdo zasténal, když tu slovní hříčku konečně pochopil. „K sakru... Rváček John McIntyre!"*)
„Ano?"
„Kdo to vymyslel?"
„Já," ozval se přicházející Ben McIntyre, zatímco si rozepínal opasek a odkládal čepici. „Dal bych si taky hrnek, Maggie!"
„Máš ho tady, Bene."
„Jak je na tom havran a chytil jsi tu kočku?" zeptal se John s obavami, když jeho strýček vešel do místnosti.
„Je na tom líp, byl to jen škrábanec. A ano, chytil. Ta bestie se tu už nebude potloukat," odpověděl a usadil se ke stolu. Maggie mu nalila čaj. „Ach, Maggie, sluníčko, to jsem přesně potřeboval," dodal a napil se.
„Jak dlouho je Har... ehm, John... zvěromág?" zeptal se Remus a vrátil se tak k původnímu tématu.
Sirius se nemohl vyrovnat s tím, že se John stal zvěromágem v tak útlém věku!
Po dalších šálcích čaje došlo na vyprávění o tom, jak se John dostal do Toweru.
Oba návštěvníci seděli jako zkamenělí, pusy dokořán. Když se dozvěděli, že John dorazil do Toweru jako vážně zraněné mládě havrana, nemohl ani jeden z nich přestat myslet na to, jak u Dvanácterákova syna těžce selhali.
To odpoledne se Sirius a Remus o něm hodně dozvěděli, třeba i to, že má radši, když se mu říká John. Harry Potterem byl pro kouzelnický svět; tam ho tak viděli a proč by je měl nutit, aby se vzdali svých iluzí? Tady byl jen John – dobře skrytý, dobře chráněný a milovaný.
Ale největší šok zažili oba kouzelníci v Johnově pokoji. Netušili, že se klaní Prastarým, především Morrigan. Ale Ona tam byla, v celé své kráse, na kresbě položené na polici s několika sněžítky. Sirius si všiml, že scenérie v jednotlivých koulích vždy zachycují něco nebo někoho z Johnova života.
„Ale uctívání Morrigan je nebezpečné!" namítl Sirius. „Je mocná a baží po krvi. Není to shovívavá Bohyně..."
John se na ně podíval a přikývl: „Já vím."
***
John zůstal v Toweru celý týden po setkání Starostolce. Měl kouzelníků a jejich fanatismu po krk. Před Slunovratem, který se rychle blížil, bylo třeba dokončit mnoho věcí. Jestli měli on a Wolf pravdu, všechno tím skončí a uzavře se.
Přesto se bál o Hermionu. Vrátila se do Bradavic a on se cítil nesvůj. Věděl, že ji tam nemůže nechat samotnou – ne s Brumbálem a rozhodně ne se všemi těmi čistokrevnými. Nyní, když je Koruna varovala, by se mohli chtít mstít.
Byla tou nejdůležitější osobou v jeho životě a on věděl, že se pro ni musí vrátit, nebo najít způsob, jak ji úplně dostat ze školy. S touto myšlenkou zavolal jejím rodičům.
***
*) Hříčka souvisí se jménem jednoho z hrdinů seriálu M.A.S.H.: http://www.postavy.cz/john-mcintyre/
Já jsem to původně vůbec neodhalila, kdosi mě na tuto souvislost upozornil v komentáři. Přesto si myslím, že s fonetickou podobností anglické verze „Rváčka" – Scrapper a přezdívky kapitána McIntyrea – Trapper bych si stejně nejspíš neporadila, proto se o tom zmiňuji až teď. Ale vězte, že díky této souvislosti je mi povídka ještě milejší.