Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 14., část 1. Spojení
„Dejte si pozor na ty, u kterých je silná vůle trestat.“
Friedrich Nietzsche
-
Takto si pamatuje konec světa:
Ale nejdřív.
Den poté (když vše ztichlo a skončilo) byl trávník před starou školou zaplavený černou a zelenou.
A pak.
Během chaosu: rudá. Všude byla rudá. Neviděla ostatní barvy duhy, ale věděla, že tam jsou: fialová, žlutá, růžová, oranžová, modrá.
Zelená.
Pohlédla na trávu, která kdysi bývala zelená (zelená barva kletby) a viděla jedno tělo, tvora z různých částí a různých barev, které se pohybovaly odděleně, ale stejné, všechny propojené a bojující spolu.
(bojující)
Nedokázala se soustředit, tak musela hádat. Čas byla krabice, kterou nedokázala otevřít, tak musela hádat. Nechápala (jen mít čas, jen mít čas), co je správné a co špatné
(která strana?),
tak jen hádala.
Říká se, že sláva se během války skrývá, čeká na ticho, než se vynoří a rozprostře své odpuštění, své světlo. Ona tvrdí, že sláva zmizela, protože ten den tam sláva nebyla, ani ten další den, kdy nastalo a pak pominulo ticho, tam sláva nebyla.
(černá a zelená, vzpomíná si)
Právě tehdy, uprostřed všeho dění, jí přišla na mysl otázka, která způsobila, že se její krok vyděšeně roztřásl.
Zajímalo by mě, jestli už umřel?
Protože byla přesvědčená, že dnešek nemůže nikdo přežít.
Protože, víš, ho někdy na začátku opustila.
Víš to, že?
A pak.
(tuto část si pamatuje téměř nejjasněji ze všech – téměř)
Viděla jednoho ze svých chlapců, toho druhého, toho, který byl příčinou toho, že se všichni báli, i když tou příčinou vlastně nebyl. Stál v příšerném bílém přítmí toho místa, které oba milovali, zatímco On, který byl příčinou černé a zelené na pozemku následující den, stál ve tmě.
Vzduch kolem chlapce (ne Harryho, nikdy Harryho, protože tohle nebyly Harryho oči) se toho mrazivého dne začal pohybovat a chvět jako v žáru.
Děsivá věc.
Chlapec se na Něj díval černými skvrnami ve tváři (to nebyly jeho oči) a On nemohl pohled opětovat.
Vzduch se chvěl a chlapcova ústa se začala pohybovat.
Děsivá věc.
A pak se všichni ocitli na zemi, protože vzduch explodoval.
Děsivá VĚC.
Zvedla hlavu a v krku jí křuplo. Viděla chlapce a Jeho chycené a spojené (spojené a bojující spolu) oblouky světla, které mohly být nádherné.
Oba křičeli až do konce, zvuky, které zněly jako z rozervaného hrdla.
A pak, zelená.
(Záblesk zelené a nelidský zvuk, disharmonický výkřik. Dvě postavy padají a jen jedna dýchá. Vítězství a bolest. Ona křičí.)
Běžela. Běžela přes padlého tvora, s kterým byl spojen a s kterým bojoval.
A chlapec vstal, vyděšeně se třásl a ona uviděla jeho (Harryho) oči, zelené barvou kletby.
Tam venku na trávníku se zvedli ze země jen ti bez vypáleného černého znamení, přemožitelé (ale ne vítězové, nikdy vítězové).
-
(Zdálo se jí, jako by se k němu otočila zády, když ležel na podlaze svého pustého domu poté, co se zachvěla zem. Cítila se, jako by řekla „Jsem ráda, že jsi tam toho dne nebyl. Jsem ráda, že jsi zmeškal konec války“, protože viděla jeho vypálené černé znamení.)
-
A pak pro většinu z nich konec světa skončil.
Pro většinu.
(Všechno, co ztratila.)
Později, mnohem později se dívali na ty, kteří už nevstali.
Hledala to, o čem už věděla, že je to skutečnost.
Někdy na začátku ho opustila a na konci se nevrátil.
(Víš to, že?)
A pak spatřila toho, koho milovala. Toho, koho miluje.
(Sinalá tvář a kaluž krve.)
A tohle je ta část, nejtěžší část, protože si ji pamatuje nejjasněji ze všeho.
Zaúpěla bolestí. Ten zvuk jí vytrhl srdce a plíce z těla, a Harry, chlapec, který byl dříve někým jiným, ji držel v náruči.
Obloha (ne nebe, nikdy ne nebe) se otevřela a silně plakala déšť, který rozmazal všechno ostatní.
A den poté (poté, co vše ztichlo a skončilo), déšť vytvořil zelenou, zelený film (plíseň, říkali, ale z toho se jí dělalo zle), který pokryl ta těla, jež se od předchozího dne nehýbala; a krev, prosakující oblečením a kdysi zelenou trávou a půdou, zčernala jako odumřelá.
Smrt, naučila se toho dne, je černá a zelená.
Ale nejdřív ten první okamžik, kdy se svět kolem tebe zhroutí.
(Je sama. Sinalá tvář a kaluž krve.)
(Bradavice. Domov. Láska. To všechno ztratila. Válka rudě plane v její mysli.)
Smrt je rudá a těžká.
Takto si pamatuje konec světa.
To není vítězství.
To není příběh k vyprávění.
-
Na prahu se Draco dotkl Hermionina lokte a zmizeli. Klopýtla, když se přemístili. Prohloubil pouhý dotyk v pevné sevření a udržel ji vzpřímenou. „Děkuji,“ řekla, vlasy jí padaly přes obličej.
Přikývl a díval se na ni, napůl zvedl ruku, jako by se jí chtěl znovu dotknout, ale předběhla ho. Místo toho tiše odpověděl: „Jasně.“
Slabě se usmála a tváře jí zrudly z důvodu, kterému nerozuměla, protože minulý týden ležela nahá na podlaze jeho obývacího pokoje, spolu s ním křičela a lapala po dechu. Ale teď na to nechtěla myslet.
A pak zvedla hlavu a viděla, kde se nacházejí.
„Ach... Draco,“ vyklouzlo jí, než se vzpamatovala.
Prázdné sály Národní galerie se topily v měkkých stínech, když kráčeli v mírných zatáčkách kolem zdí ověšených poklady. Těžce dýchala, protože tohle místo tolik milovala a teď byli zde. S rozzářenýma očima se k němu otočila. Zachytil její pohled a lehce zdvihl koutky úst. „Jak?“ vydechla.
Pokrčil rameny, a když odpovídal, v jeho tónu se objevila stopa hořkosti. „Malfoyovské prachy. Víš, lidé za peníze udělají cokoli.“
Byla příliš uchvácená, než aby ji takové porušení pravidel pohoršilo. „Ach ano, ty zatracené peníze,“ řekla téměř hravým tónem. Připomněl jí však, kdo je on a kdo ona, a co to znamená.
Byl velmi tichý, ale to bylo podivně příjemné. Cítila na sobě jeho pohled, když se s užaslou úctou pohybovala tlumeně osvětlenými sály galerie a dělila se s ním o žertovné historky a povídání ze svých návštěv v dětství, kdykoli narazila na umělecké dílo, které s nimi bylo spojeno. Nedotýkali se, byli příliš hluboce ponoření do příčin svého ticha a viny, ale udržovali relativně plynulý rozhovor, který se odrážel od žlutě osvětlených zdí.
A během toho všeho:
Rone, omlouvám se.
Protože věděla, že ho stále miluje.
Snažila se na to nemyslet. Opravdu ano. Viděl jí to ve tváři – jak by mohl nevidět? – ale nic neřekl.
Téměř tři čtvrti hodiny procházeli alabastrovou zahradou soch, vypadajících jako ledové květy, po vyleštěných podlahách, zachycujících odrazy mistrovských kusů, míjeli velká díla se zapomenutými i známými postavami, když se její bok otřel o jeho. Spatřila Rembrandta a zastavila se, aby si ho už po tisící připomněla.
Stanul jí po boku, stejně jako před více než rokem, kdy byly sály plné světla a vzduch kolem nich vibroval napětím jiného druhu.
Naklonila hlavu a soustředěně si prohlížela ženu, stojící v proudu řeky. „Vypadá... intimně. Jako by nevěděla, že ji někdo sleduje.“ Její hlas byl vzdálený.
„Ty vypadáš nádherně.“ Na obraz se už nedíval, a když se k němu obrátila čelem, stál tam.
Její úsměv zmizel, protože v jeho očích nebylo všechno tak úplně veselé. „A-ach... děkuji.“ Nikdy předtím to neřekl. A pak, protože měla pocit, že se v ní něco zbortilo, vykročila vpřed, přivinula se tváří k jeho krku a zůstala tak. Zavřela oči a nechala ústa spočívat v prohlubni jeho hrdla. Ochutnávala pokožku, chvějící se pod jejími rty. Nepohnul se, dokud jeho ruce nezachytily její paže, tvrdé svaly proti poddajnosti, přitiskl si ji blíž, jeho hlava klesla, takže cítila jeho dech na uchu a dotek jeho tváře na skráni.
Věděla, že na tom je něco špatného, na tom, jak se vzájemně potřebují, aby nespadli do něčeho mnohem, mnohem horšího. Ale neodtáhla se.
„Nemůžu...“ Tlumeně zamumlala do jeho krku, protože měla dojem, že se rozpláče. Jeho dech tvrdě dopadl na její pokožku a cítila, jak sebou jeho hrudník trhl v nádechu, zvedl se a napjal jako v panice. Zkusila to znovu. „Nemůžu...“
Ron... Všechno to, co zatraceně ztratila.
Ta změť pocitů v ní vybuchla jako vzlyk. „Nemůžu si pomoct, připadám si, jako bych něco zrazovala,“ říkala, i když se k němu tiskla.
Očekávala, že ho rozzlobí. Očekávala, že vyletí a odhodí ji, v očích blesky a pak znovu chlad, protože věděla, jak strašně zmatená byla, a věděla, že on vnímá každý kousíček toho břímě.
Musel cítit její napětí, jímž se připravovala na nenávist, odmítnutí, vztek, cokoli z toho, protože zafuněl v náznaku pobavení. Chtěla se pohnout, vidět jeho tvář, ale byla lapena ve světě jeho síly a kůže.
„Grangerová, pamatuješ si, jak jsem ti říkal v prvních sedmi letech, kdy jsme se znali? Špinavá malá mudlovská šmejdka?“ Strnula a přitiskla si tvář k jeho rameni, protože si pamatovala.
Dotkl se jejího boku, rtů, ňadra. „To byl můj život. Myslíš si, že jsem ti tak říkal jenom já? I můj otec, má matka a společnost, v níž jsem se pohyboval. Tak jsem tehdy žil.“ Jeho hlas zněl tvrdě a chraptivě, jako by jej jeho slova zraňovala. „Předpokládalo se, že mi budeš připadat špinavá a odpudivá, ale jediné, co teď chci, je políbit tě. Všechno je vyvrácené z kořenů a bezvýznamné. Zrazuji vše, co jsem kdy poznal, tím, že jsem s tebou dobrovolně v jedné místnosti. Takže už nebudeme mluvit o zradě, ano?“
Nemluvili; a Hermiona se k němu přitiskla ještě blíž. A tehdy, tiše a s větší naléhavostí (zoufalstvím), udělal jediné, co teď udělat chtěl.
A nic se nezhroutilo. A nespadli do něčeho horšího.