Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Mockrát děkuji všem, kteří komentovali, mé vznešené grupě zákulisních pomocníků (Gilpin, Celtmama, Lady Bracknell, Drumher, Godricgal, Aftertherain a MrsTater) a dalšímu pomocníkovi a betareaderovi Snorkackcatcher. Tato kapitola měla původně být jen několika odstavci na začátku nové, ale představa pomníku se mi tak líbila, že jsem ji rozehrála. :) Také bych měla znovu zdůraznit, že nic nevlastním – toto je panství JKR a já jen squatuji v podkroví a hraju si s jejími hračkami. I když jsem neúmyslně odnesla její název kapitoly… ;P

Kapitola 6. In memoriam

Jak si Teddy později vše procházel, bylo to překvapivě dlouhých několik hodin.

Jejich podstatnou část naplnil úklid. Podle informací z katalogu Elijaha Whistlera musel pečlivě nahradit všechny lahvičky s lektvary, které posbíral z různých polic. Musel důkladně vydrhnout podezřelou rudou spáleninu před portálem, jíž si nejdřív nevšiml. S podivným pronikavým bzukotem vycházejícím z portálu se však nedokázal vypořádat. Jakmile přiblížil ruku, ten přímo fyzický zvuk bodal do špiček prstů jako statická elektřina. Během jeho poletříštícího nájezdu se zjevně cosi pokazilo. Ale protože ani v nejmenším netušil, co s tím dělat, jen si strčil do kapsy svůj rozbitý amulet a doufal, že při výslechu dokáže vymyslet nějakou báchorku o jeho zničení během přenosu.

Rodiče přiložili ruku k dílu, jak mohli. Přestože otce oslabila ta zvláštní zkušenost a matka měla obě ruce levé, žádná lahvička se nerozbila a všechny viditelné škody spolu napravili. Při práci si povídali.

Hlavně Teddy. Tlumeně a co nejlépe jim vše vysvětlil, objasnil, jak údajně zemřeli v bitvě a jak Voldemort padl, že jej vychovala babička, že mu Harry a Weasleyovi a mnozí další přátelé pomohli, i jak si myslíval, že rodiče vlastně nepotřebuje, dokud neprošel portálem, kde sledoval jejich smrt a oni se mu stali skutečnými lidmi…

Během toho výkladu se jeho máma, stále bledá, v šoku a jakoby v transu, nijak nevyjadřovala. Táta se navzdory slabosti a zmatení jemně usmíval, aby jej uklidnil, utěšil, kdykoliv bylo třeba. Jednou či dvakrát se jej klidně, opatrně, bez prozrazení názoru zeptal na nějaký aspekt jeho činu, proč to či ono udělal. Oči měl klidné a povětšinou nečitelné, což Teddyho poněkud zneklidňovalo.

A když kouzlem Homenum revelio zkontroloval, zda je vzduch čistý, tlumeně rodiče požádal, aby jej následovali ke krbu a letaxem se přemístili domů. Souhlasili.

„Lhal jsi Harrymu.“

Toto otcovo prohlášení se objevilo zčista jasna. Teddy se kousl do rtu a opatrně přenastavil otáčení v komnatě dveří. Vykročil do chodby devátého podlaží, kde na něj rodiče mlčky čekali. Otec na něj upíral neochvějný pohled.

Teddy si povzdechl. „Vím,“ odvětil a pokynul směrem ke zlaté mříži výtahu. „A nejsem na to hrdý. Ale musel jsem. Kdyby na vás přišel…“

„Klepla by ho pepka?“ ozvala se máma. Dlouho nepromluvila a tato sarkastická poznámka ostře kontrastovala s její bledou tváří a pevně sevřenými ústy. Teddy si všiml, že táta střelil pohledem jejím směrem, ale ona upírala oči na výtah a ani nemrkla.

„Asi ano,“ připustil Teddy rozpačitě. „Ale měl bych vám říct, že co jsem dnes udělal, není přímo legální… Vlastně je to ilegální jako cokoliv na tomto oddělení.“

„Neříkej,“ prohodila máma sarkasticky. „Opravdu?“

„Doro…“ otec ji jemně objal zápěstí, než se obrátil zase k Teddymu. „To jsme odhadli,“ poznamenal s jemnou ironií. „Jinak by tu asi stála fronta lidí, kteří si odskočili vyzvednout mrtvé příbuzné. Ale to pořád nevysvětluje, proč jsi Harryho tak oklamal. Bál ses, že by tě udal?“

„Ne.“ Teddy otevřel mříž výtahu a popohnal rodiče dovnitř, aby mohl stisknout knoflík do atria. „Bál jsem se, že by mě neudal. A kvůli tomu jsem mu to nemohl říct. Víte, Harry je ředitelem bystrozorského oddělení.“ Oba rodiče střelili pohledem jeho směrem, ale ani jeden nevypadal překvapeně. „Za ty roky byl ke mně tak hodný. Kdyby zjistil, co jsem provedl, chtěl by pomoct mně, vám, ale jak bych mu to mohl dovolit, když vím, co by jej to stálo? Své zaměstnání miluje. Kdyby někdo zjistil, že věděl, co jsem udělal, nejspíš by jej vyhodili. A to nemůžu dovolit už kvůli tomu, co vše pro mě udělal. Raději, ať není do ničeho zapletený.“ Trhl sebou. „A jestli ho ochráním tím, že lžu, až se mi od pusty práší, tak ať.“

„Nemyslíš, že to rozhodnutí by měl udělat on?“ V matčině hlase zazněla ostrost, nad kterou se Teddy ošil. „Máš právo rozhodovat za něj?“

Otec si zhluboka a znatelně povzdechl. „Doro, alespoň jednal z nejlepších pohnutek, i když…“

„No bezva.“ Když výtah zastavil, máma vytrhla ruku z otcova sevření a překřížila paže na hrudi. S výrazem připomínajícím býka pronesla: „Měla jsem to vědět. Uvízla jsem ve výtahu se Spojenectvím svatých spratků.“

Teddyho nepohodlí každou minutou narůstalo. Pravda, nečekal, že by mu rodiče padli se slzami kolem ramen, ale ani si nepředstavoval toto. Otcova tichá rezervovanost byla v pohodě, ale matka se stávala přímo nepřátelskou.

„Nejsme poněkud neopatrní?“ zeptala se najednou, když se Teddy natáhl po mříži. „Jestli má být naše přítomnost tajemstvím století, jak jsi tvrdil, neměli bychom se přesvědčit, že je vzduch čistý, než vyjdeme do otevřeného prostoru?“

Teddy se snažil neukázat znepokojení a nepohodlí z matčina konfrontačního tónu a pokrčil rameny. Jediný pohled na otce, když vystoupili z výtahu do atria, mu řekl, že není jediným, kdo si začal dělat starosti.

„Je po desáté,“ řekl mámě potichu. „Nikdo než já, Kenelm a Dougal – noční čarohlídači –  nezůstává po deváté. Ani kouzelná údržba. A vím, jak ti dva pracují – Kenelm teď loká zbytky kafe na úrovni jedna a Dougal asi zkoumá Percyho soukromou zásobu čokoládových sušenek.“ Jen aby si byl jistý, seslal rychlé lokátorové kouzlo. Zjistil, že jen dva lidé jsou o několik pater výš. Pousmál se. „Jo. Pití kávy a kradení sušenek, vsadil bych se. Myslím, že budeme v pohodě.“

Matka přimhouřila oči. „Ty myslíš?“

V tom okamžiku se otec rozhodl zasáhnout.

„Doro,“ jednu ruku jemně položil na rameno své vzpurné manželky. „Jsi v pořádku?“

„V pohodě.“ Její zkroucená tvář nepříjemně kontrastovala s falešně veselým prohlášením. „Naprosto v pohodě a senza. Úplně bezstarostná, to jsem já…“ Stiskla rty a v očividném nepohodlí si posunula zkřížené ruce na hrudi. Manželův významný pohled zcela ignorovala. „Koukni, můžeme odsud prostě zmizet? Pro případ, že jsi zapomněl, před pár hodinami jsem bojovala o život a necítím se nejlíp.“

Táta si přejel prstem po vybarvující se modřině na čelisti. „Věř mi, na to nemůžu zapomenout, i kdybych chtěl.“

„A ani kdokoliv, kdo sem přijde.“ Teddy si nebyl jistý, proč si vybral tento okamžik, ani proč nastolil toto téma. Věděl, že se ocitli v nové situaci, že mají problémy srovnat se s faktem, že jejich bitva bojovaná před pár hodinami se pro všechny ostatní stala vzdálenou minulostí. Ale možná kdyby jim ukázal, kdyby viděli a pochopili, mohlo by to jít snadněji…

Máchl rukou k velké zlaté fontáně, která vévodila centru atria. Zlatý fénix v letu se ladně zvedal z válcovitého podstavce a z jeho zobáku a nohou jemně tryskala voda dopadající do bazénku pod ním, kde se v polosvětle stříbřitě blyštěl tucet vyrytých jmen. Zatímco se dívali, jména se zableskla a najednou je nahradil další tucet.

Kingsley prohlásil – žádný mudlovský památník pro kouzelníky, žádný seznam jmen tak malým písmem, že jej nikdo nepřečte a ani nevezme na vědomí. Trval na velkých písmenech, čitelných i z dálky, a aby se jména střídala, takže ti, kteří obětovali životy za ukončení Voldemortovy hrůzovlády, se budou hýbat a měnit a upoutají tak pohledy kolemjdoucích. Chtěl, aby se každé ráno objevil nový seznam určený očím těch, kteří jim za vše dlužili a právě dorazili na ministerstvo. To si zasloužili. Okamžik, jakkoliv krátký, osobního rozpoznání.

Včetně jeho rodičů.

Stále si pamatoval ten srdcervoucí šok, kdy poprvé dorazil do práce a přímo na něj zírala jejich jména – Nymfadora (Tonksová) Lupinová 1973 – 1998; Remus Lupin 1960 – 1998 – dvě jména jasně vyvedená ve stříbrné. Zamihotaly se a změnily se na Marlene McKinnonová a Alastor (Pošuk) Moody.

Poté tu vždycky chvilku zůstal, aby si přečetl další jména. Teď už je znal všechny.

Tátovo obočí se nakrabatilo a velmi tiše se zeptal. „Je to památník?“

Teddy přikývl. „Ano. Všech, kteří padli rukou Voldemorta nebo jeho Smrtijedů v první a druhé válce.“

Otcovy oči přebíhaly po jménech; prudce se zastavily, hrůzou rozšířené.

„Fred Weasley?“ zašeptal ochromeně. „Bože, ne…“

Idiote! Teddy se zatvářil. Jistě. Něco o bitvě jim pověděl, ale nedal jim seznam. A pro ně to bylo pár hodin, tyto tváře byly reálné a čerstvé ve vzpomínkách, nebyli dvacet let v hrobech…

Pohlédl na matku. Ta upírala zrak na pár jmen výš nad Frederickem Weasleym a Emmelinou Vanceovou, a Teddy okamžitě věděl, co upoutalo její pozornost.

Edward (Ted) Tonks 1950 – 1998

Jistěže věděla, že je mrtvý – zemřel, než se Teddy narodil. Ale pro ni ta ztráta byla čerstvou bolestí, jen pár měsíců starou…

Se zamihotáním se slova změnila. Objevila se písmena A a B – Madeline Abbottová, Regulus Black, Sirius Black, Broderick Bode, Amelia Bonesová, Castor Bones, Edgar Bones, Edmund Bones, Miranda Bonesová, Hadrian Broadhead, Frank Bryce, Charity Burbageová…

„Řekl jsi, že jsi v práci zaznamenával fakta o bitvě o Bradavice,“ poznamenal otec tiše, zatímco se zatnutými zuby očima probíhal nový seznam jmen. „Máš jejich kopii?“

„Ano, doma.“ Teddy se podíval na otcovu sinalost, která zdůraznila rychle se vybarvující modřiny. „Mám několik kopií celé historie, rok po roku, které se, zatímco pracujeme, automaticky aktualizují podle základního vydání v kanceláři. Navíc mám knihu o historii kouzelnické Británie od konce války, kterou nedávno napsala Penny Weasleyová.

Otec přikývl, zjevně ztracený v myšlenkách. „Rád bych si to přečetl. Rád bych věděl, o co jsem přišel. A pořád je divné to říkat, když z mé perspektivy jde o pár hodin…“

„Jsme na něm?“ Teddy se málem lekl matčina náhlého vstupu. „V tom památníku. Jsou tam i naše jména?“

„Ano.“  Teddy se otočil k matce, ale ta si jen žmoulala kraj otrhaného bystrozorského hábitu a jeho směrem se nepodívala. „Jde to ale podle abecedy, takže se chvíli neobjevíte. Jste vedle Franka a Alice Longbottomových. Ti ještě žijí, chudáci, ale ministr Pastorek trval na tom, že budou zahrnutí. Je ironické, že jediní čtyři z tohoto památníku, kteří přežili, jsou ze stejné stránky…“

Ale jeho hlas se vytratil. Matka na něj najednou zírala široce rozevřenýma očima. „Ministr Pastorek? Ministr Pastorek?“ Její otázka se odrazila od stropu atria k podlaze, odrazila se a znásobila, až jako by naplnila prostor kolem nich slovy. „Jako Kingsley Pastorek?“

Teddy zaraženě hleděl na matčinu nefalšovanou skepsi. „No… ano. Zvolili ho ministrem hned po válce a od té doby si svůj úřad drží. Jeho reformy hodně pomohly kouzelnickému světu…“

„Ale… Kingsley?“ Jak se zdálo, matce konečně došla trpělivost. „Pracovala jsem s Kingsleym. Dobírala jsem si ho. Nejedenkrát jsem ho kopla do holeně za to, že mi řekl Nymfadoro. A teď je ministrem kouzel? To nemůže být… To vše je…“ Hlas se jí vytratil. Prošla kolem fontány, odehnala otcovu nataženou ruku a prohrábla si zplihlé hnědé vlasy. Tvář se jí najednou zkroutila. „Dvacet let během pár hodin… můj chlapeček vyrostl… Fred je mrtvý, válka skončila, Kingsley je ministrem kouzel…“ Zaryla prsty do hlavy. „Tohle je sen. Musí být. Vzbudím se v Bradavicích na ošetřovně a celá tahle bláznivina bude jen výplodem horečky, šalebnou představou.“

„Jestli sníš, tak já taky,“ pronesl otec ironicky. „A nemyslím, že ta teorie půjde aplikovat na nás oba.“

Matka se k němu okamžitě otočila. „Samozřejmě, že bys tohle řekl. Sním, takže co řekneš, nic nedokazuje! Jak můžu vědět, že se mi právě nezdá, že mi říkáš, že sníš taky?“

Pohled, který namířil na Teddyho, byl tak fantaskně nevhodně humorný pro tuto chvíli, že teď bylo na mladém muži, aby přemýšlel, jestli nemá halucinace. „Teddy, musíš omluvit svoji matku,“ protáhl suše. „Mívá tyto příležitostné rozpory s realitou.“

„Ha!“ Máma zamířila k tátovi a postavila se tak blízko, že se málem dotýkali nosy. „Koukej, Lupine! To, že sním, neznamená, že tě nemůžu zranit, když tě bacím. Vlastně když jsme v mém snu, budu snít, že jsem ti ublížila víc než obvykle…“

A pak se otec překvapivě usmál. „Ale no tak, Doro. Ne před naším chlapečkem.“

Rozhostilo se dlouhé, rozléhající se ticho. Matka zírala na otce, otec jí pohled vracel.

„Myslíš, že je to vtipné, Remusi?“ pronesla nečekaně hrobovým hlasem. „Jsme dvacet let od naší doby. Všichni si myslí, že jsme mrtví. Náš syn vyrostl bez nás. A ty si z toho střílíš?“

Otcův pohled ani na chvilku nezakolísal. „Ne, nemyslím, že je to sranda,“ odvětil tichým, pevným a odhodlaným hlasem. „Myslím, že je to smrtelně vážné. Ale jestli jsem se za poslední roky něco naučil – od tebe – pak to, že skutečnost nezměníš, jakkoliv velkou krizi kvůli ní máš. Musíme se tomu postavit. Spolu.“ Jemně se pousmál. „A to nemůžeme, pokud sníš, ne? Protože jestli sníš, do takové krize bys mě nemohla vtáhnout.“

Opět se rozhostilo ticho, hluboké a silné. A pak, najednou, se máma přitulila k tátově hrudi, on ji objal a políbil do vlasů.

„Vidíš?“ slyšel jej Teddy zašeptat.

„Nesnáším, když jsi rozumný.“ Matčin hlas nakvašeně zaduněl do otcova hábitu. „Víš to, že jo?“

„Rozhodně. Tak pojď.“ Opatrně se od ní odtáhl a otočil na mlčky čekajícího Teddyho. „Asi bude lepší, když se dostaneme do většího soukromí.“

Krbem prošla nejdřív matka. Na chvíli stáli s otcem vedle sebe samotní v hale plné ozvěn.

„Popíchl jsi ji schválně,“ prohlásil Teddy tiše.

„Jistěže,“ odvětil otec s pousmáním. „Jen tak jsem se k ní mohl dostat. Neodolá rýpnutí, ne ode mne, a už toho na ni bylo moc. To bych měl vědět.“ Úsměv se vytratil. „Ale měj s ní trpělivost, Teddy. Nemyslím, že je úplně srovnaná.“

A pak se zábleskem zelené zmizel. Chvilku později jej Teddy následoval.

Zdálo se, že mít rodiče zpět v životě bude mnohem komplikovanější, než si představoval.

ooOOoo

Remus si povzdechl.

Byl tak unavený. Neměl na těle kousíček, který by nebolel zraněními z bitvy, z vynaloženého úsilí a únavy, z…

Rudá, která jej zaplavuje jako příliv, kroutí a hází jeho tělem jako hadrovou panenkou, trhá celou jeho duši…

Ne. Nemysli na to. Máš toho moc na práci.

Neměl čas na to být unavený, nemohl si dovolit… v tom vrtat. Koneckonců chvilku potrvá, než si zvyknou.

Byl to jejich dům. Dům, ve kterém bydlel s Tonksovou ty báječné první týdny po svatbě a měsíce na horské dráze jejího těhotenství. Byl to jeho rodný dům a dům jeho nově založené rodiny, a byl stejný, jak jej opustili, a přesto jiný. Pár kousků nábytků se změnilo, zrestaurovalo nebo bylo zcela nahrazeno, věci se přesunuly nebo pozměnily, zdi se zdály jinak vymalované, obrázky byly převěšeny a roztroušené věci vtiskly ducha mladíka žijícího o samotě.

Jeho syna. Teddyho.

Ani ne před šesti hodinami se mu kroutil v náručí, když ho na rozloučenou políbil. A teď…

A teď jeho syn odešel za přítelkyní – nikým jiným než dcerou Billa Weasleyho – a patrně nepochyboval, že bude přijat, i když už bylo deset hodin večer. Když Teddy zmínil něco o pravidelně uvolněné okenní zástrčce, jestliže se v noci měli sejít, truchlivě mu sdělil, že to je mnohem víc, než potřebuje vědět.

Měl silné podezření, že Teddyho neuvidí až do rána.

Ta představa byla vyloženě zneklidňující. Ale raději ji nenadnesl.

Protože dvacet let či ne, Teddy byl stále jeho synem. Jen si na to bude muset zvyknout.

A taky Dora.

Bylo toho tolik, co museli přijmout, opravdu až příliš. Potřebovali si sednout, všichni tři, a dlouze si promluvit o tom, co se stalo. O důsledcích, které Remusovým mozkem tak důrazně probleskávaly, ale nějak zcela se vyhýbaly synovu. Možná se mýlil, ale Remusovi připadalo, že Teddy vytvořil brilantní, pečlivě připravený plán na jejich záchranu, ale vůbec se nezamyslel nad následky.

Ten chlapec – ten muž – byl úplně jako jeho matka.

Dora.

Nezvládala to.

Zaposlouchal se do zvuku sprchy v koupelně, když odložil výtisky Kouzelnická Británie: Nedávná historie a Oficiální historické záznamy Ministerstva kouzel: 1998, a zády se opřel o čelo jejich staré postele v jejich ložnici, kterou pro ně Teddy k okamžiku širšího promýšlení připravil. Za to mu Remus byl neskonale vděčný. Knihy a jemné úpravy v pokoji, který byl vždy jejich soukromým útočištěm, byly dalším názorným příkladem, kolik se toho změnilo za tak krátký – a dlouhý – čas. Remus byl natolik upřímný, aby si přiznal, že nebýt potřeby dohlédnout na Doru, asi by to ani z čtvrtiny nezvládal tak dobře jako teď.

Volání, předvolání. Náznak stromů, záblesky tak známých, ale neskutečných tváří, pohled do odhodlaných, vyděšených zelených očí…

Přestaň. Stačí.

Musí to zvládnout, kvůli Doře.

Čímsi trpěla. Nebyl si jistý čím, přestože pro to měla dost důvodů. Ale věděl, že jí musí pomoct.

Jak by mohl couvnout, když žena, kterou miluje, trpí?

Dřív to dělal až moc často. Dlužil jí to.

Byl to nejdivnější den mého života…

Sprcha přestala téct. Dveře koupelny cvakly, ozvalo se zaškobrtnutí, bouchnutí a zamumlané: „Do prdele!“, načež se dveře do ložnice se zaskřípáním otevřely a vešla Tonksová. S nepohodlným výrazem si utírala hrudník, krčila nos a neohrabaně se soukala do pyžama.

„Merline, smrdí to zatuchlinou,“ zamumlala popuzeně, když žuchla na svoji stranu postele po jeho levici. „Nejspíš to bylo na půdě dvě desetiletí. Asi bychom měli být rádi, že máma je děsná sentimentalistka a schovala většinu našeho oblečení, když jsme…“ Odmlčela se, stočila do klubíčka a přehnaně si zívla. „Jsem tak unavená,“ zamumlala do polštáře. „Jistěže po jednom dni, co vydal za dvacet let, se to dá čekat…“

Cítil, jak se jí napjaly svaly, když jí položil ruku na rameno. „Doro…“

Nepodívala se mu do očí. „Chci spát, Remusi.“

„Musíme si o tom promluvit.“

„Jsem totálně hotová a musím spát.“

„Jsi rozrušená. Chci pomoct.“

„Můžeš mi pomoct tím, že mě necháš spát.“

Remus si povzdechl. Tak tvrdohlavá… „A kolikrát za poslední tři roky sis mě brala na paškál, že jsem v sobě všechno držel?“

„Ani jednou. Posledních dvacet let jsme byli mrtví, pamatuješ?“

Remus se zašklebil a potlačil jiskru znepokojeného podráždění. „Doro, pro lásku boží, po tom všem, co se stalo… Mám o tebe strach!“ Ztlumil hlas a rameno jí stiskl pevněji. „Jen si chci být jistý, že jsi v pořádku. A když mi neřekneš, co je špatně, nemůžu ti pomoct…“

Zpod polštáře se jí zableskly oči, utnuly jeho větu, když setkaly s jeho a neuhnuly. „Prosím, Remusi,“ zašeptala v nevyřčené prosbě, která mu pronikla přímo do srdce. „Dnes ne. Teď to nezvládnu. Je příliš brzy.“ Rty jí smutně cukly. „Jak ti mám říct, co je špatně, když to sama nevím?“

Remus se vzdal, couvl i navzdory faktu, že bolest v její tváři byla nepopiratelná. „Dobře. Ale ráno…“

„Ráno uvidím, jak se budu cítit. Jestli na to přijdu.“ Krátce, smutně se usmála a Remus se instinktivně přiblížil, objal ji kolem ramen a přitáhl si ji. Prsty mu zaryla do zad, vlasy jej lechtaly na tváři a vnímal její teplo a jak se její dech odrážel od jeho krku jako jemný vánek. Její povzdechnutí spíš cítil, než slyšel.

„Dobrou noc, Remusi.“

„Dobrou noc. A Doro?“

„Hm?“

„Miluju tě.“

Přitiskla mu prsty na záda.

„Taky tě miluju,“ zašeptala s tak intenzivní upřímností, že mu málem vzala dech. „A jestli celá tahle bláznivina opravdu není jenom sen…“ Opět stiskla. „Jsem tak ráda, že jsi se mnou. Když jsem myslela, že jsi pryč, Merline, tolik jsem se bála…“ Cítil, jak se zachvěla. „Ale teď už na tom nezáleží. „Cokoliv se stane, alespoň jsme spolu.“

Obklopilo jej rudé světlo, odíralo mu kůži, vyplňovalo jeho svět… Zatímco se svíjel, Dořina ruka byla z jeho vytržena, ztracený a sám…

Remus sám zesílil stisk manželčina těla. „A za to,“ zamumlal upřímně, „musíme být vděční.“