Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Opět děkuji všem, kteří zanechali komentář – všech si cením. A samozřejmě děkuji své dobré Veselé chase a Snorkackcatcherovi za betaci :)

Kapitola 5. Záštita

Táta ví. Ví, kdo jsem.

Teddy si tím byl jistý. Tak jistý, jak ničím ve svém životě. Měl to napsáno ve tváři, v očích, když zíral na svého mladého zachránce, než přesunul pohled na zeď s kalendářem. A pak, když se podíval zpět, byl jeho výraz křišťálově jasný. Poznání, uvědomění, nemálo šoku – to se dalo čekat, protože ne každý den muž opustí svého malého chlapečka, aby se o pár hodin později setkal s jeho dospělou verzí. Ale táta věděl a záblesk obličeje mámy naznačoval, že nebyla daleko za manželem.

Jeho táta. Jeho máma.

Byli tady. Dívali se na něj. Viděli ho. Poznali ho. Mluvil s nimi. Dotýkal se jich. Již nebyl jen divák, tichý a neviděný, sledující jejich život jako představení, kterého se nemůže zúčastnit. Byli tady. Jeho rodiče byli tady.

Dokázal to.

A když spěchal do chodby s hodinami, ve které byly vstupy do různých sekcí časové divize, Teddy si nemohl pomoci a usmíval se jako blázen.

Ale zvuk rázných kroků a nečekané objevení kmotra ve dveřích na vzdáleném konci chodby jej okamžitě vrátilo na zem. Ano, dokázal to. A podle Harryho výrazu, přišel čas nést následky.

Ale nemohl mu to říct. Ne pravdu.

Protože jestli Teddyho dnešní čin má mít důsledky, byl odhodlaný, aby padly jen na něj.

Zastavil se a sledoval přibližujícího se kmotra, jeho střapaté vlasy, jak je zadýchaný, jak křečovitě svírá zmačkané papíry. Ne, nemohl to Harrymu říct. Po tom všem, co pro něj za ty roky Harry udělal, za jeho lásku a péči, kterou mu prokazoval – Teddy si dobře uvědomoval, že ho nemůže dostat do takového postavení. Porušil zákon. Výrazně. A jeho kmotr byl vedoucím bystrozorského oddělení. Jak by po něm mohl chtít, aby si vybral mezi kmotřencem a prací? Jak by mohl po Harrym chtít, aby jej musel buď zatknout za donebevolající zneužití moci a hlídaného magického objektu, nebo aby byl vtažen do spiknutí mlčenlivosti, které by jej po odhalení stálo práci a pravděpodobně i svobodu?

Prosté. Nemohl. Takže Harry nic nezjistí.

Pečlivě změnil výraz na mírné, ale šťastné překvapení. Ohromeně se na něj usmál.

„Harry!“ zvolal. „Co tady…“

„Můžeš mi vysvětlit tohle?“ Kmotrův ponurý výraz zahnal úsměv. „Protože chci opravdu vědět, že to není, jak to vypadá. Opravdu chci vědět, že nejsi tak pitomý.“

Teddymu se v rukách objevily zmuchlané papíry. Shlédl na ně.

U Merlina…

Jeho poznámky. Jak se, sakra, Harry dostal k jeho poznámkám? Byl tak opatrný, měl je bezpečně zamknuté v šuplíku stolu, aby se nikdo nedozvěděl, co plánuje…

Až na dnešní večer. Tolik spěchal, že je tam před odchodem nevrátil. Nechal je poházené po stole.

A Harry tam musel za ním přijít a…

Sakra.

Sakra, sakra, sakra.

No, tak teď si může být jistý, že Felix felicis vyprchal.

Mysli. Mysli rychle…

Ale Harryho hlas už pokračoval, zelené oči se do něj zabodávaly se zpražující silou. „Vážně tomu nemůžu uvěřit.“ Vrtěl hlavou. „Po tom všem, co jsme ti babička a já řekli o tvých rodičích, po tom, co jsi je sám viděl v portálu… opravdu si myslíš, že by chtěli toto? Myslíš, že by Remus a Tonksová, které jsi poznal, chtěli, aby jejich jediný syn riskoval svoji budoucnost a svobodu v nesmyslném pokusu přivézt je zpět ze smrti? Dostali by záchvat, Teddy, a ty to víš!“ Opět zavrtěl hlavou a odvrátil se od Teddyho, aby se prošel po chodbě s očima vzdálenýma. „Víš, že jsem tvého otce viděl v lese.“ Hlas měl najednou velmi tichý. „Říkal jsem ti o tom. A sám ses mi mnohokrát snažil vysvětlit, že historie se může stát jen tak, jak si ji pamatuješ, jinak by sis ji nepamatoval. A nemůžu říct, že by mi to nějak dávalo smysl, ale…“ zvedl oči a setkal se s Teddyho. V jejich zelených hloubkách se objevila zvláštní prosba. „Jsou mrtví, Teddy. A je mi to líto, ale nic to nezmění. Kdyby to šlo, nemyslíš, že už bych to udělal?“ Zhluboka si povzdechl. „Doufal jsem, že když je navštívíš v portálu, že tě to tvého nutkání zbaví, ne že to zhorší. Ale když mi Viktorie donesla ty poznámky…“

„Viktorie?“ Až teď Teddy našel sílu přerušit kmotrovu řeč. „Co ta s tím má co společného? Je ve Francii, vrátí se až v pondělí a…“ Jako by mu někdo stiskl srdce ledovou rukou, když ho začala zaplavovat hrůza. Slíbil, slíbil jí, že ji navštíví, hned jak se v pondělí večer vrátí, ale se všemi plány a vnuknutím toho večera úplně zapomněl, že… „U Merlina, je pondělí, ale ne…“ Ta slova z něj vypadla téměř nevědomky, když si připlácl ruku na čelo. „Slíbil jsem jí to. Zabije mě.“

Přísahal by, že se koutky Harryho rtů zacukaly. „Řekl bych, že je to dost jisté,“ poznamenal suše. „A když jsi nepřišel, jak jsi slíbil, krbem se přemístila do tvého domu a našla tamto.“

Viktorie viděla moje poznámky? U Merlina, padl jsem do ještě větších potíží, než jsem si myslel…

„A protože někteří lidé mají dost rozumu, aby mluvili s těmi, kdo mají o ně starost, a požádají o pomoc a nespřádají plány v soukromí -“ neúprosně pokračoval Harry dál. Teddy si dovolil pomíjivou, rebelskou myšlenku na to, co mu Ginny, Hermiona a Ron povykládali o těch letech, kdy ani Harry sám nebyl tím, kdo by sdílel své trampoty. „- Viktorie mi rovnou donesla ty papíry, aby mi je ukázala. Dlužíš tomu děvčeti pořádnou omluvu, víš. Byla starostí o tebe celá bez sebe.“

„Hned jak budu moct, zajdu za ní.“ Zmínka přítelkyně Teddyho pečlivě setříděné myšlenky rozstřelila všemi směry, ale statečně zabojoval a srovnal je, aby odklonil případné další otázky. Harry, jak se zdálo, stále věřil, že šlo jen o plány. Nevěděl, že je Teddy následoval, že již uspěl…

Nemůžu dovolit, aby mi vyklouzlo, že už je příliš pozdě…

„Zajdu za ní,“ prohlásil s důrazným přikývnutím. „A vysvětlím, že je to jen velké nedorozumění. Harry…“ obrnil se a opakovaně se v duchu omlouval, že se chystá zalhat, přímo nestoudně, kmotrovi, který byl k němu celý život hodný. „Nemyslel sis, že bych opravdu do toho šel, že ne?“

Jedno Harryho obočí se podezřívavě zvedlo. Rty se stiskly do pevné linky.

„Jestli se snažíš z toho vymluvit, zapomeň na to,“ informoval Teddyho ostře. „Slyšel jsem Nevilla, jak vykládal historky o tvém talentu vymluvit se z průšvihů ve škole, a vím přesně, po kom to máš. Jednou jsem se dostal do potíží, vážných potíží se Severusem Snapem a tvůj táta mě z toho dostal, aniž bych přišel o kolejní body, takže to na mě nezkoušej. Ty vytáčky znám.“

Harry, je mi to tak líto, toto jsem nechtěl, proč mě nenapadlo, že toto budu muset udělat?

„Ale je to pravda,“ trval na svém s tak důraznou upřímností, jakou jen dokázal sehrát. „Je to jen…“ Přiměl se potřást hlavou, odvrátit se a přišpendlit pohled na složitě vyřezávané stojací hodiny, jen aby nemusel čelit těm pátravým očím. Cítil se jako naprostý zmetek, ale musel to udělat, musel Harryho oklamat pro blaho všech, jinak by bylo dosavadní úsilí zničeno. Jeho rodiče byli ochotní zemřít, aby ochránili jeho budoucnost. Jistě na oplátku, aby ochránil tu jejich, dokáže zalhat.

I když to znamenalo zalhat lidem, které miloval nejvíc.

Dokážeš to. Musíš to dokázat.

Jen tak zůstanou všichni tři v bezpečí.

Promyslel způsoby a prostředky, jak je přivézt zpět. Nepromyslel, co udělá následně.

Přinutil se zhluboka povzdechnout. „Když jsem je viděl poprvé zemřít, nemohl jsem to unést.“ To byla aspoň pravda. „Přemýšlel jsem znova a znova, jak nefér to bylo, jak by díky jedné malé změně mohli žít a byli bychom rodina. A pak jsem začal přemýšlet o způsobech, jak by se to mohlo stát.“ Záměrně zatnul pěsti. „Vím, že to bylo pitomé. Nakonec jsem to sepsal a pochopil, jak šílené to je. Dnes večer jsem právě do těch poznámek hleděl a uvědomil si, jaký idiot jsem. Proto jsem přišel sem, k portálu. Chtěl jsem je vidět naposled, než nadobro odejdu. Chtěl jsem se rozloučit.“ Ramena se mu třásla a doufal a modlil se, aby to Harry přičetl na vrub hlubokým emocím a ne sebemrskačským nervům. „A pak, až bych se vrátil domů, strčil bych ty pitomosti do ohně. Vlastně, na!“ Prudce vrazil papíry do rukou překvapeného kmotra. „Vezmi si je, vezmi je pryč! Roztrhej je, spal je, vystel jimi soví klec, je mi to jedno, ale už je nechci vidět!“

Harry zíral na zmačkanou kouli papíru v rukách. Hodně se mračil, ale oči měl plné…

Ne, ne, jen ne soucit, prosím…

„Teddy…“

Teddy se úmyslně odvrátil a rukou si prohrábl tyrkysové vlasy. „Ne, prosím,“ zamumlal naprosto upřímně. „Jen to nech tak, ano? Už je konec.“

„Jsi si jistý?“

Harry, věř mi a nech to být…

„Samozřejmě. Jinak bych to neříkal.“ Teddy sebou vnitřně trhl nad upřímností vlastního hlasu. Jsem takový zmetek…

Dotek kmotrovy ruky na rameni, tak jemný a utěšující, byl téměř víc, než dokázal unést.

„Jen se ujišťuju, protože mám starost.“ Harryho hlas jej bodal v uších – víc než cokoliv si přál prásknout do bot a zmizet z této šlamastyky, než vykope ještě hlubší příkop viny. „Kvůli tobě a kvůli tomu, co dlužím tvým rodičům, musím si být jistý, že nebudeš riskovat svoji budoucnost nějakým zbytečným plánem.“ Bolestně pomalu se Teddy otočil ke kmotrovi. Zelené oči se intenzivně zavrtávaly do jeho. „Proto budu po tobě chtít přísahu.“

Teddymu se zvedl žaludek. Ne, ne, ne, to nedokážu! U Merlina, co budu dělat?

Ale Harry byl neúprosný, držel jej pevně pohledem a neuhnul. „Tak, Teddy, chci, aby ses mi podíval do očí. Podívej se mi do očí a přísahej na hrob svých rodičů, že se nikdy nepokusíš přivést je zpátky. Prosím.“

Na hrob rodičů.

Harry po něm chtěl, aby přísahal na hrob rodičů.

Což byly jen dvě prázdné díry plné hnijících zbytků kouzla.

Hluboko v mysli Teddy slyšel, jak se směje zoufalou hysterií. Ze všech přísah, ze všech slibů si Harry vybral to jediné, na co mohl s klidným svědomím přísahat. Nebude to příjemné, nebude to ani výsměch.

Možná Felix felicis tak úplně nevyprchal…

Teddy sebral veškerou kuráž a podíval se Harrymu do očí.

„Přísahám,“ řekl uváženě, „na hrob Nymfadory Tonksové a Remuse Lupina, hroby, které jsem navštívil s tebou a babičkou a na které jsem položil květiny, že se nepokusím teď ani v budoucnu změnit historii, abych zachránil rodiče.“

Byl to mistrovský kousek mezi přísahami. Každá část byla pravdivá. Každá část byla lživá.

A Harry se usmíval.

Věřil mu.

Teddy Lupine. Právě jsi otevřeně zalhal kmotrovi.

Ale musel jsem.

„Děkuji ti,“ poděkoval tak upřímně, že sebou Teddy musel trhnout. „Nazvi mě nedůvěřivým volem, jestli chceš, ale potřeboval jsem to slyšet. No -“ plácl najednou Teddyho vesele po rameni, „- když je to urovnáno, můžeme jít? Jestli chceš, zajdu s tebou do Lasturové vily za Viktorií, nebo se se mnou můžeš vrátit na Grimmauldovo náměstí, jestli si chceš promluvit…“

„Nemůžu.“ Teddy doufal, že ta slova nezněla tak vyděšeně jako v jeho mysli. „Opustil jsem portál a nechal všechno na hromadě. Musím tam nejdřív uklidit.“

„Potřebuješ pomoc?“

Prosím, přestaň být tak zatraceně milý… „Je to zakázané, Harry. Vlastně bys neměl být ani tady…“

Harry se zarděl, ale dál se usmíval. „Dobře. Starých zvyků se jen těžko zbavuješ. Mám na tebe počkat venku?“

Teddy zavrtěl hlavou. „Chvíli to potrvá. A stejně…“ v rozpacích pokrčil rameny. „Jestli se půjdu plazit ke své holce pro odpuštění, rád bych u toho neměl svědky.“

Na to se Harry rozesmál. „S tím mám zkušenost. Za ty roky jsem se musel před Ginny plazit tolikrát…“ Znovu se uchechtl a stiskl Teddymu rameno.  „Uvidíme tě tento týden na Grimmauldově na večeři? James se pořád ptá, kdy přijdeš.“

Teddy se dokázal usmát. „Myslím, že si mě tento týden bude nárokovat Viktorie. Ale uvidím, co zvládnu.“

„No, pozvání platí.“ Harry konečně stáhl ruku. „Stav se kdykoliv. Klidně i s Viktorií.“

„Zeptám se jí.“ Teddy zaváhal a pak ze sebe dostal: „Díky, Harry. Za všechno.“

„Bez problémů.“ Kmotr se naposledy usmál, otočil se a vyrazil ke dveřím vedoucím do kruhové haly. „Brzy se uvidíme. Jo!“ Najednou se téměř omluvně otočil a Teddyho přepadl nával hrůzy. Věděl to? Odhalil ty lži?

Ale ne. „Které dveře vedou ven?“

Teddy zadržel výdech úlevy. „Druhé zleva od středu.“

„Díky. A hodně štěstí s Viktorií!“

S posledním úsměvem a mávnutím přes rameno Harry zatlačil na dveře a zmizel.

Teddymu se udělalo špatně. Špatně ze lží, které pronesl, špatně z úlevy z kmotrova odchodu, špatně z přísahy, jakkoliv pečlivě formulované, kterou nemyslel vážně.

Takové to teď bude? Je to cena, kterou musím zaplatit za ochranu těch, co miluji?

Udělal jsem správnou věc?

Ano.

Navzdory všemu, ano. Jak by mohl pochybovat, když na sobě viděl otcův pohled, slyšel opravdový, skutečný hlas matky…

„Teddy?“

Na chvíli si myslel, že si jej jen představuje, že jen pouhá myšlenka to slovo vyčarovala do vzduchu. Ale pak slyšel vrznutí dveří, kroky na chodbě za ním a poznal, že ho uši neklamou.

Otočil se.

Otec vypadal křehce, na matčině rameni visel s co největší důstojností, potlučený, zraněný a zkrvavený z bitvy, kterou bojoval, a ze zkušenosti – ať už byla jakákoliv – z vnitřku portálu. Co se týká matky, ta na něj upírala oči. Byla křídově bílá, bezkrevná.

Jeden pohled stačil. Poslouchali.

Slyšeli všechno.

„Jsi Teddy.“ V matčině třesoucím se hlase zněla podivná směs nevíry, šoku, hrůzy a vystrašené naděje. „Náš Teddy. Dospělý.“

A Teddy se opět usmíval, usmíval se navzdory lžím, které musel pronést, navzdory šoku ve tvářích rodičů. Protože navzdory všemu, co se stalo, nezměnilo to fakt, že byli tady.

Miloval je a oni byli tady.

Teď musel jen doufat, že jim nějak dokáže zajistit život, který budou žít. A že až se dostanou z šoku, naučí se jej zase milovat, jak on miluje je.

„Mami,“ promluvil tiše, „tati. Vítejte v budoucnosti.“